Jana Malíčková: Cesta do hlubin (od)dlužníkovy duše
V ČR již více než 6 let mohou dlužníci požádat soud o povolení oddlužení
neboli vyhlásit osobní bankrot. Tento postup je upraven v insolvenčním
zákonu (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). O co při
oddlužení zjednodušeně jde? Pokud má dlužník závazky více jak 30 dnů po
splatnosti u více dlužníků, které již není schopný dále splácet, může požádat
insolvenční soud o povolení oddlužení. Soud zkoumá, zda jde o poctivý návrh a zda
má dlužník dostatek financí, aby mohl v následujících 5 letech splatit
alespoň 30 % svých nezajištěných dluhů. Soud může návrh odmítnout, není-li
návrh ani přes výzvu řádně doplněn (například kvůli nedoložení pracovní
smlouvy), případně zamítnout kvůli předpokládanému nedostatku financí na
splacení alespoň 30 % přihlášených závazků, nepoctivosti návrhu nebo například
pro předchozí odsouzení pro trestní čin majetkové nebo hospodářské povahy.
Pokud soud návrh neodmítne ani nezamítne, oddlužení je povoleno. V následující
fázi se přihlašují věřitelé se svými pohledávkami. Tato fáze vrcholí schůzí
věřitelů, na které se rozhoduje, zda bude oddlužení věřiteli povoleno a
případně jakou formou. V České republice většina zúčastněných volí formu
plnění splátkového kalendáře. (Druhou méně obvyklou formou je zpeněžením
majetkové podstaty). Při ní dlužníkovi z jeho příjmů každý měsíc zůstává pouze
nezabavitelné minimum, které se odvíjí od počtu vyživovaných osob. Zbývající
část jeho příjmů je určena věřitelům a jako odměna pro insolvenčního správce
(což je cca 1000 Kč měsíčně). Pokud po 5 letech splatil dlužník alespoň 30 %
přihlášených nezajištěných pohledávek, soud ho zprostí zbytku přihlášených závazků.
Pokud by si však dlužník vytvořil další dluhy, ty osvobozeny nejsou.
Agentura Czech Credit Bureau udává, že povoleny jsou zhruba dvě třetina
návrhů (viz http://www.novinky.cz/finance/320316-o-osobni-bankrot-pozadalo-uz-90-tisic-nestastniku.html).
Co se tedy děje se zbývající třetinou návrhů a osudy jejich navrhovatelů? Podle
mé vlastní studie na náhodně vybraném vzorku 175 žadatelů o oddlužení je podle insolvenčního
rejstříku patrné, že naprostá většina odmítnutých/zamítnutých jedinců se
nevzdává a návrh podává znovu. A to často tak dlouho, dokud jim soud nevyhoví a
oddlužení nepovolí. (Pouze 5 z 54 dlužníků, kterým oddlužení po prvním
návrhu nebylo povoleno, další návrh doposud znovu nepodali). Odmítnutí se často
děje na základě formálních hledisek, kdy soud nemůže případ posoudit
z důvodu nedoložení například pracovní smlouvy navzdory výzvě soudu, a tak
není problém podat návrh znovu. Na obrázku níže je vidět, kolikrát sledovaní
žadatelé návrh na oddlužení k dubnu letošního roku podali. Je tedy možné,
že někteří neúspěšní žadatelé podají návrh znovu. V tom jim žádný paragraf
nebrání a soudy jsou, zdá se, v tomto ohledu velmi shovívavé. Celkově je
oddlužení povoleno více jak 90 % žadatelů.
Zajímavé je zkoumat, co má skutečně vliv na povolení oddlužení? Je to snad
pohlaví dlužníka, jeho věk, oblast, z kterého pochází, nebo vzdělání? Či
snad výše dlužníkových příjmů a dluhů? Z mé studie vyšlo najevo, že věk,
pohlaví, kraj ani výše dluhů většinou velký vliv na výsledek řízení nemají.
Naopak určitou nápovědou pro to, zda oddlužení bude nakonec soudem povoleno, je
způsob, jakým návrh na oddlužení vyplnili. Dlužníkům, kteří vyplnili návrh na
počítači nebo na psacím stroji, bylo oddlužení povoleno v mnohem více
případech než u dlužníků, kteří raději vyplnili návrh ručně. Nemyslím si, že by
soudy striktně posuzovaly návrhy podle způsobu vyplnění. Spíše je způsob
vyplnění ukazatelem pro další proměnné, jako je třeba vzdělání (to je v návrhu
uvedeno pouze v případě vysokoškolského, protože dlužník může
v návrhu uvést svůj akademický titul) nebo příjmy dlužníka. Lidé bez
počítače mají zároveň méně dostupné informace o oddlužení a správném vyplnění.
V ČR naštěstí existují poradny, které dlužníkům pomáhají tyto situace bezplatně
řešit (například http://www.financnitisen.cz/). Bohužel existuje i spousta podvodných poraden,
které si na poradny pouze hrají a snaží se z dlužníků vytáhnout další
peníze.
K dlužníkovým příjmům se započítávají také dary, které dlužník (měsíčně)
přijímá. Tyto dary jsou většinou „využívány“ u dlužníků, kteří po dobu 5 let
nejsou schopni nashromáždit tolik příjmů, aby mohli uspokojit své věřitele
alespoň z oněch 30 %. Darovací smlouvu má uzavřena necelá čtvrtina
žadatelů z mého vzorku. A skoro polovina darovacích smluv je uzavřena mezi
příbuznými. Zbytek je uzavřen často mezi dlužníkem a „cizí“ osobou (tj. osoba
s jiným příjmením nebo nebyl udán příbuzenský vztah). Zde však může nastat situace, že darovací
smlouva je spíše smlouvou o (zá)půjčce a dlužníkovi skrytě vzniká nový dluh,
který bude muset patrně po oddlužení plnit, nebo již plní (v některých návrzích
uvedeno například za práci na zahradě, atp.).
U některých dlužníků s velmi nízkým příjmem (např. důchodci, kteří
nemohou již být zaměstnáni) vzniká až absurdní situace, kdy většina pohledávek
věřitelů je pokryto z darovací smlouvy. Jako například u důchodkyně
z Ostravska, která vinou uzavření pobočky přišla o přivýdělek
k důchodu, a tak nezvládala splácet půjčky. Celkem měla 15 půjček
v celkové výši kolem 550 tisíc. Jejími věřiteli jsou bankovní i nebankovní
poskytovatelé půjček a mobilní operátor. K tomu, aby mohla dluh splácet,
uzavřela darovací smlouvu ve výši 2 000 Kč, což ji značně zvýší její
9tisícový důchod. Nezabavitelná částka se po dobu oddlužení pohybuje mezi 6 až
7 tisíci korun. Na věřitele tedy připadá něco kolem 3 až 4 tisíci korun
(nezapomeňme na 1085 Kč, co je určeno insolvenčnímu správci). Grafické
zobrazení jejich měsíčních výdajů je vidět na obrázku níže. V každém z 60
sloupců je vidět rozložení jejího příjmu mezi ni, insolvenčního správce a
věřitele. Vysoké procento splátek věřitelům je pokryto z darovací smlouvy
a oproti stavu před oddlužením nenastává pro důchodkyni příliš razantní snížení
vlastních příjmů. (Samozřejmě je jasné, že pro důchodce je důležitá každá
koruna.) Zhruba po 3 letech oddlužování příjmy dlužnice o 2 tisíce klesají,
jelikož již není plněno z darovací smlouvy, protože dárkyně údajně přišla
o práci. Můžeme se jen dohadovat, zda tomu opravdu tak bylo, nebo byla darovací
smlouva vypovězena z jiného důvodu. Dlužnice totiž (shodou okolností) své dluhy
po 5 letech splácí z 31 %. Nad 30 % „přeplatila“ pouze 5 tisíc korun. (Celkově
dárkyně poskytla dlužnici 66 000 Kč.) Insolvenčním soudem je tedy oddlužena.
Darovací smlouvy se často šijí na míru metodou ATV (Aby To Vyšlo), jak jsem si
povšimla i u jiného dlužníka, který výši darovací smlouvy v různých svých
návrzích na oddlužení „měnil“ podle toho, jaké zrovna byly jeho aktuální příjmy.
Je
tedy otázkou, kdo na oddlužení „vydělává“. Je to snad dlužník, který nemusí
splatit až 70 % svých nezajištěných dluhů. Anebo věřitel, který také může
dostat všechny své pohledávky do poslední koruny zpět bez přílišné aktivity?
Jakou ztrátu by fakticky pro prodávajícího tvořilo nezaplacení hrnců
v udávané hodnotě 36 tisíc nebo pro poskytovatele půjčky s vysokým
úročením a poplatky, kde jistina tvoří jen nevelkou část dluhu, nezaplacení
celého dluhu? Své názory můžete vyjádřit v diskuzi.