Jana Malíčková: Cesta do hlubin (od)dlužníkovy duše

V ČR již více než 6 let mohou dlužníci požádat soud o povolení oddlužení neboli vyhlásit osobní bankrot. Tento postup je upraven v insolvenčním zákonu (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). O co při oddlužení zjednodušeně jde? Pokud má dlužník závazky více jak 30 dnů po splatnosti u více dlužníků, které již není schopný dále splácet, může požádat insolvenční soud o povolení oddlužení. Soud zkoumá, zda jde o poctivý návrh a zda má dlužník dostatek financí, aby mohl v následujících 5 letech splatit alespoň 30 % svých nezajištěných dluhů. Soud může návrh odmítnout, není-li návrh ani přes výzvu řádně doplněn (například kvůli nedoložení pracovní smlouvy), případně zamítnout kvůli předpokládanému nedostatku financí na splacení alespoň 30 % přihlášených závazků, nepoctivosti návrhu nebo například pro předchozí odsouzení pro trestní čin majetkové nebo hospodářské povahy. Pokud soud návrh neodmítne ani nezamítne, oddlužení je povoleno. V následující fázi se přihlašují věřitelé se svými pohledávkami. Tato fáze vrcholí schůzí věřitelů, na které se rozhoduje, zda bude oddlužení věřiteli povoleno a případně jakou formou. V České republice většina zúčastněných volí formu plnění splátkového kalendáře. (Druhou méně obvyklou formou je zpeněžením majetkové podstaty). Při ní dlužníkovi z jeho příjmů každý měsíc zůstává pouze nezabavitelné minimum, které se odvíjí od počtu vyživovaných osob. Zbývající část jeho příjmů je určena věřitelům a jako odměna pro insolvenčního správce (což je cca 1000 Kč měsíčně). Pokud po 5 letech splatil dlužník alespoň 30 % přihlášených nezajištěných pohledávek, soud ho zprostí zbytku přihlášených závazků. Pokud by si však dlužník vytvořil další dluhy, ty osvobozeny nejsou.

Agentura Czech Credit Bureau udává, že povoleny jsou zhruba dvě třetina návrhů (viz http://www.novinky.cz/finance/320316-o-osobni-bankrot-pozadalo-uz-90-tisic-nestastniku.html). Co se tedy děje se zbývající třetinou návrhů a osudy jejich navrhovatelů? Podle mé vlastní studie na náhodně vybraném vzorku 175 žadatelů o oddlužení je podle insolvenčního rejstříku patrné, že naprostá většina odmítnutých/zamítnutých jedinců se nevzdává a návrh podává znovu. A to často tak dlouho, dokud jim soud nevyhoví a oddlužení nepovolí. (Pouze 5 z 54 dlužníků, kterým oddlužení po prvním návrhu nebylo povoleno, další návrh doposud znovu nepodali). Odmítnutí se často děje na základě formálních hledisek, kdy soud nemůže případ posoudit z důvodu nedoložení například pracovní smlouvy navzdory výzvě soudu, a tak není problém podat návrh znovu. Na obrázku níže je vidět, kolikrát sledovaní žadatelé návrh na oddlužení k dubnu letošního roku podali. Je tedy možné, že někteří neúspěšní žadatelé podají návrh znovu. V tom jim žádný paragraf nebrání a soudy jsou, zdá se, v tomto ohledu velmi shovívavé. Celkově je oddlužení povoleno více jak 90 % žadatelů.

Zajímavé je zkoumat, co má skutečně vliv na povolení oddlužení? Je to snad pohlaví dlužníka, jeho věk, oblast, z kterého pochází, nebo vzdělání? Či snad výše dlužníkových příjmů a dluhů? Z mé studie vyšlo najevo, že věk, pohlaví, kraj ani výše dluhů většinou velký vliv na výsledek řízení nemají. Naopak určitou nápovědou pro to, zda oddlužení bude nakonec soudem povoleno, je způsob, jakým návrh na oddlužení vyplnili. Dlužníkům, kteří vyplnili návrh na počítači nebo na psacím stroji, bylo oddlužení povoleno v mnohem více případech než u dlužníků, kteří raději vyplnili návrh ručně. Nemyslím si, že by soudy striktně posuzovaly návrhy podle způsobu vyplnění. Spíše je způsob vyplnění ukazatelem pro další proměnné, jako je třeba vzdělání (to je v návrhu uvedeno pouze v případě vysokoškolského, protože dlužník může v návrhu uvést svůj akademický titul) nebo příjmy dlužníka. Lidé bez počítače mají zároveň méně dostupné informace o oddlužení a správném vyplnění. V ČR naštěstí existují poradny, které dlužníkům pomáhají tyto situace bezplatně řešit (například http://www.financnitisen.cz/). Bohužel existuje i spousta podvodných poraden, které si na poradny pouze hrají a snaží se z dlužníků vytáhnout další peníze.

K dlužníkovým příjmům se započítávají také dary, které dlužník (měsíčně) přijímá. Tyto dary jsou většinou „využívány“ u dlužníků, kteří po dobu 5 let nejsou schopni nashromáždit tolik příjmů, aby mohli uspokojit své věřitele alespoň z oněch 30 %. Darovací smlouvu má uzavřena necelá čtvrtina žadatelů z mého vzorku. A skoro polovina darovacích smluv je uzavřena mezi příbuznými. Zbytek je uzavřen často mezi dlužníkem a „cizí“ osobou (tj. osoba s jiným příjmením nebo nebyl udán příbuzenský vztah).  Zde však může nastat situace, že darovací smlouva je spíše smlouvou o (zá)půjčce a dlužníkovi skrytě vzniká nový dluh, který bude muset patrně po oddlužení plnit, nebo již plní (v některých návrzích uvedeno například za práci na zahradě, atp.).

U některých dlužníků s velmi nízkým příjmem (např. důchodci, kteří nemohou již být zaměstnáni) vzniká až absurdní situace, kdy většina pohledávek věřitelů je pokryto z darovací smlouvy. Jako například u důchodkyně z Ostravska, která vinou uzavření pobočky přišla o přivýdělek k důchodu, a tak nezvládala splácet půjčky. Celkem měla 15 půjček v celkové výši kolem 550 tisíc. Jejími věřiteli jsou bankovní i nebankovní poskytovatelé půjček a mobilní operátor. K tomu, aby mohla dluh splácet, uzavřela darovací smlouvu ve výši 2 000 Kč, což ji značně zvýší její 9tisícový důchod. Nezabavitelná částka se po dobu oddlužení pohybuje mezi 6 až 7 tisíci korun. Na věřitele tedy připadá něco kolem 3 až 4 tisíci korun (nezapomeňme na 1085 Kč, co je určeno insolvenčnímu správci). Grafické zobrazení jejich měsíčních výdajů je vidět na obrázku níže. V každém z 60 sloupců je vidět rozložení jejího příjmu mezi ni, insolvenčního správce a věřitele. Vysoké procento splátek věřitelům je pokryto z darovací smlouvy a oproti stavu před oddlužením nenastává pro důchodkyni příliš razantní snížení vlastních příjmů. (Samozřejmě je jasné, že pro důchodce je důležitá každá koruna.) Zhruba po 3 letech oddlužování příjmy dlužnice o 2 tisíce klesají, jelikož již není plněno z darovací smlouvy, protože dárkyně údajně přišla o práci. Můžeme se jen dohadovat, zda tomu opravdu tak bylo, nebo byla darovací smlouva vypovězena z jiného důvodu. Dlužnice totiž (shodou okolností) své dluhy po 5 letech splácí z 31 %. Nad 30 % „přeplatila“ pouze 5 tisíc korun. (Celkově dárkyně poskytla dlužnici 66 000 Kč.) Insolvenčním soudem je tedy oddlužena. Darovací smlouvy se často šijí na míru metodou ATV (Aby To Vyšlo), jak jsem si povšimla i u jiného dlužníka, který výši darovací smlouvy v různých svých návrzích na oddlužení „měnil“ podle toho, jaké zrovna byly jeho aktuální příjmy.

Je tedy otázkou, kdo na oddlužení „vydělává“. Je to snad dlužník, který nemusí splatit až 70 % svých nezajištěných dluhů. Anebo věřitel, který také může dostat všechny své pohledávky do poslední koruny zpět bez přílišné aktivity? Jakou ztrátu by fakticky pro prodávajícího tvořilo nezaplacení hrnců v udávané hodnotě 36 tisíc nebo pro poskytovatele půjčky s vysokým úročením a poplatky, kde jistina tvoří jen nevelkou část dluhu, nezaplacení celého dluhu? Své názory můžete vyjádřit v diskuzi.

PS: Příspěvek byl prezentován na workshopu Právo a ekonomie: první studentský workshop.