Tomáš Pavelka: Ecce Curia. Digital Rights potřetí, aneb co s komentářem mimo mísu.

Díky Zuzce Vikarské za analytickou vsuvku do diskuze k aspektu kauzy Digital Rights, který jsem jemně řečeno zanedbal :) Paradoxně ale její post podtrhuje pointu původního příspěvku. Vysvětlím.

(Poznámka nad čarou: občasný blogger se od trolla liší tím, že může své excessivně dlouhé off-topic komentáře přetavit v nový post. A odfajknout si publikaci. A možná i omluvit spackaný příspěvek. #feelingcrafty).

Kéž by se důvody neplatnosti sekundárních předpisů daly zredukovat na (i) vady procesní a (ii) vady hmotněprávní, jak Zuzka naznačuje.  Procesní vada by vedla ke zrušení směrnice, ale neměla žádné dopady na již existující prováděcí legislativu. Hmotněprávní vada by pak hnala členský stát na Scyllu, snaže se vyhnout Charybdě.  Přijme-li prováděcí předpis, poruší primární právo, a nepřijme-li prováděcí předpis, poruší primární právo. Důsledky jsou pro příjemce norem sice poněkud komplikované (problém kompetence, referenčního (lidskoprávního) rámce, delší doba právní nejistoty), ale právně je toto řešení relativně čisté. Zkrátka, o několik litigací a jinoprávních postů později dojde k obnově původního stavu a hotovo.

Soudci ESD prokazují, že tak intuitivní dogmatiky nejsou schopni – a o tom byl původní Digital Rights post.  Důkazem toho je vlastně každé rozhodnutí o zrušení právního předpisu, ale pro ilustraci:

Příklad 1 - Tobacco advertising (C-376/98).  ESD zrušil směrnici o reklamě na tabákové výrobky, protože byla přijatá na nesprávném právním základě. Dejme tomu jasná procesní vada, která neměla žádný dopad na prováděcí předpisy (pokud se vůbec některý členský stát dopustil takové hyperaktivity). O následcích zrušení směrnice se tehdy nediskutovalo ani in abstracto, zřejmě z nedostatku představivosti.

Příklad 2 - Volker und Markus Schecke etc. (C‑92/09). ESD zrušil nařízení, dle kterých se na internetu zveřejňovaly údaje příjemců zemědělských dotací, pro rozpor s právem na soukromí.  Cituji para. 86:

„Z výše uvedeného nevyplývá, že orgány provedly vyvážené poměření jednak cílů […] nařízení […], a jednak práv přiznaných fyzickým osobám články 7 a 8 Listiny. S ohledem na to, že výjimky z ochrany osobních údajů a její omezení musí být provedeny v mezích toho, co je naprosto nezbytné […] a že si lze představit opatření vedoucí k méně významným zásahům do uvedeného základního práva fyzických osob, která zároveň účinně přispívají k cílům dotčené právní úpravy Unie, je třeba konstatovat, že Rada a Komise stanovením povinnosti zveřejnit jména všech fyzických osob, které jsou příjemci podpor z EZZF a EZFRV, jakož i přesných částek, které uvedené osoby obdržely, překročily meze, které vyžaduje dodržení zásady proporcionality.“

Příklad 3 - Digital Rights etc. (C‑293/12), cituji para. 65:

„Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 2006/24 nestanoví jasná a přesná pravidla pro rozsah zásahu do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny. Je tedy nutno konstatovat, že tato směrnice představuje velmi rozsáhlý a zvlášť závažný zásah do těchto základních práv v unijním právním řádu, aniž je takový zásah přesně vymezen ustanoveními umožňujícími zaručit, že je skutečně omezen na nezbytné minimum.“

Prosím, ať někdo poví, zda jsou vady vytýkané legislativci v těchto posledních dvou případech procesní anebo hmotněprávní (a pokud obojí, do jaké míry).

Případy typu Markus Schecke a Digital Rights však mají společného jmenovatele. Je jím jakýsi nikým nevyslovený standard řádné správy nebo co. Aplikovaný zcela bezelstně skrz test proporcionality. Což je pořádku, jen to činí rozsudky mírně entropické a fantasticky emocionální. Lidově řečeno, nepřezkoumatelné. 

Ecce Curia. Až z vás budou bohové, pokuste se udělat soudce podle lepšího modelu.