Tvůrčí psaní pro soudce...

...mělo původ v Tvůrčím právu pro spisovatele. Nečekaná diskuse se rozvětvila až do mého mailu, kde vyvrcholila nabídkou, jestli bych nechtěla učit kurs psaní na Justiční akademii, a sice pro soudce s praxí do tří let. Kurs byl vypsán pod přitažlivým titulem "Tvůrčí psaní (nejen) rozsudku", což nenechalo chladným zpravodajský štáb TV Nova, který hned přispěchal s reportáží (...můj štěk o tom, že české justici fandím, a zvláště do mladých soudkyň a soudců vkládám naděje, bohužel pro nadbytečnost vystřihli).

Celý příspěvek

The Whistleblower

Několik let čekám na film, který by v ohromné změti filmů týkajících se konfliktů na Balkáně vynikl a překonal snímek Země nikoho. Ten před deseti lety v mistrné zkratce obsáhl veškerá témata etnického konfliktu a účasti mezinárodních sil v něm. Příběh byl smyšlený, ale v divákovi zanechal skandální dojem, že něco takového by se snad vážně mohlo stát. 

Celý příspěvek

Tvůrčí psaní pro právníky

Můj zdejší text Tvůrčí právo pro spisovatele zapříčinil, že se v zimě vypravím na Justiční akademii vyučovat (tvůrčí) psaní pro soudce (na stránkách JA je kurs uveden jako "výcvikový seminář", což mě inspirovalo k několika slovním rozcvičkám, figurám, tréninkovým okruhům a žánrově-gymnastickým sestavám, které budu účastníkům předcvičovat). Ať už se do Kroměříže chystáte nebo ne, jednu z rozcviček jsem zahájila na Jiném psaní v podobě soutěže. Dokončete rozepsanou filmovou povídku a můžete vyhrát velice těžkou knihu. Stačí i pár řádek; můj učitel scenáristiky tvrdil, že námět, který nelze vyjádřit jednou větou, nestojí za řeč. 

Celý příspěvek

První český soudce u Mezinárodního trestního soudu

Občas, asi tak jednou za rok nebo za dva, se stane něco, díky čemuž jsem stále ještě nad mezinárodními organizacemi nezlomila hůl. Nečekala jsem, že se to stane zrovna teď, kdy doma peču rohlíčky a nový román: soudcem Mezinárodního trestního soudu (ICC) byl zvolen JUDr. Robert Fremr, kterého čtenáři JP znají mj. jako hosta blogu. Česká média si v záplavě receptů na kapra a vánočních stromků v akci zřejmě neuvědomují, jaký je to úspěch, a tak jsem zatím narazila jen na několik kolážních článků. 

Celý příspěvek

Blokové řízení aneb Právnická fakulta po deseti letech

Na nábřeží Edvarda Beneše byla zácpa. Po dvaceti minutách, kdy se kolona ani nehnula, jsem zastavila pod značkou zákaz stání: beztak stojí celá ulice, tak jakýpak zákaz. Bezstarostně jsem opustila auto a vydala se přečkat dopravní nepřízeň na fakultu svou rodnou, právnickou, střediskovou.

Celý příspěvek

Jiné právo misijní 6: Marxismus-leninismus po čtyřiceti letech

Přišel za mnou do kanceláře kolega Vladan. Zavřel za sebou dveře.

„Mám jednu věc, která se týká Veselje. Veselí.“ Popotáhne. „A taky mýho strýce.“ Zpozorním.

Vyjde najevo toto:

Vladanův strýc Ljubiša pochází z Veselí. Z Veselje. Nebyl tam deset let. Po válce museli utéct, doslova jen s kartáčkem na zuby. Žije teď s rodinou v severní Mitrovici, vlastně spíš živoří. Pracuje na poště, ale je to bída - vždyť víš. Dcera byla nemocná, platili doktory a léky, takže dluží za nájem a hrozí, že ho vyhoděj z bytu. Píchlo by mu, kdyby moh prodat svůj starej barák ve Veselí, pokud tam ještě vůbec stojí. A pokud nestojí, tak alespoň pozemek.

„To je mi líto,“ řeknu. V duchu přemítám, co já s tím.

„Strejda nemá od toho baráku žádný papíry. Potřeboval by do Veselje na soud a na katastr.“

Celý příspěvek

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Celý příspěvek

Tvůrčí právo pro spisovatele

K tomuto postu mě přivedl shluk otázek v jednom z diskusních příspěvků pod nedávným pokračováním seriálu Jiné právo misijní, a sice: Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvůrčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát?

Celý příspěvek

Jiné právo misijní 3: Volby

Jedu z předvolebního mítinku Strany zelených v kosovském městečku Veselí. Z billboardů podél silnice se na střídačku usmívají šéfové dvou největších partají. Ostatní strany neměly peníze na viditelnou kampaň, takže postupují formou setkávání s občany. (Na Zelený přišlo dvanáct lidí. Zprávu, do který jsem to napsala, mi ovšem z Centrály vrátili s tím, že není vhodné tímto konkrétním způsobem upozorňovat na malou politickou uvědomělost a zájem kosovských občanů. Opravím to na „poměrně nízkou účast s ohledem na nepřízeň počasí.“ Spokojenost.)

Celý příspěvek

Proč čtu Jiné právo aneb Má jiná rána

Tak zněl nadpis mého příspěvku do knihy Jiné právo offline. Bylo to před více než třemi lety a šlo o vyznání věrné čtenářky a fanynky, které si můžete přečíst zde. Rozhodně mě tehdy nenapadlo, že budu jednou přizvána, abych rozšířila řady stálých bloggerů-Jinoprávníků, podobně, jako by rockera z komorních scén nenapadlo, že ho Mick Jagger vytáhne uprostřed koncertu na jeviště a řekne – odteďka hraješ s náma. Děkuji autorům za jejich pozvání a čtenáře ujišťuji, že kromě pravidelných ukázek z mého připravovaného románu se pokusím vymanit ze škatulky „kosofilní balkanistka“ a zabrousit i k jiným tématům.  

Celý příspěvek

Blanka Čechová: Obyčejný člověk a Organizace spojených národů: Poklona právníku Murukathasanovi a všem ostatním typical mental cases

Kdysi jsem si myslela, že z pohledu OSN je obyčejný člověk, jednotlivec, až na posledním místě. Bylo to ode mě krátkozraké a nespravedlivé. Dnes, po několika letech práce v mezinárodních organizacích, vím, že v perspektivě OSN a žánrově podobných útvarů, obyčejný člověk nefiguruje vůbec.

Když jsem si v sobotu přečetla zprávu o tom, že před sídlem OSN v Ženevě se upálil šestadvacetiletý Tamil, na protest proti nečinnosti mezinárodního společenství v konfliktu na Srí Lance, otřáslo to mnou a pohnulo k napsání následujících několika poznámek.

Jmenoval se Murukathasan a byl to právník ze Srí Lanky, který pracoval v Londýně. Podle dopisu na rozloučenou (plné znění v angličtině je k dispozici na http://tamilnet.com) chtěl svým činem upoutat pozornost veřejnosti a mezinárodního společenství k aktům genocidy, kterými se v nedávné době opět vyhrotil mnohaletý konflikt na Srí Lance, a které nejsou nepodobné těm, k nimž docházelo na samém počátku genocidy ve Rwandě v roce 1994. (Mimochodem, nelze si v této souvislosti nevzpomenout na legendární dotaz reportéra Reuters, na který se mluvčí amerického ministerstva zahraničí zdráhala odpovědět, a sice - How many acts of genocide does it take to make a genocide? Tou dobou přišlo ve Rwandě o život už více než půl milionu lidí.)

Murukathasan se před branami Paláce národů upálil ve čtvrtek 12. února, ale na stránkách OSN o tom doteď není ani jediná zmínka. Předpokládala bych zprávu. Aktuální informace o aktivitách agentur OSN na Srí Lance. Nebo, proboha, alespoň telegrafické vyjádření lítosti. Přejít tuto událost mlčením považuji ze strany OSN za skandál. Ani komunisti nedokázali ututlat smrt Jana Palacha, to se jim podařilo teprve u následujících případů, které na veřejnost skutečně už nepronikly. (Poznámka: zadržte, prosím, rozhořčené komentáře, jak že se opovažuji srovnávat OSN a KSČ. Tak - prostě opovažuji. Základní myšlenka obou spasitelských organizací je sice jiná, ale neliší se v míře utopičnosti a hlavně v totální neefektivitě její realizace. Míra korupce a bezpáteřnosti, způsob výběru kádrů i praxe v oblasti propagandy a mystifikace veřejnosti, jsou navlas tytéž.)

Na základě vlastní zkušenosti si troufnu odvodit, o čem se tak v sídle OSN vedly řeči, zatímco před jejím prahem hořela živá pochodeň: tak především se konala schůzka Panelu ke zhodnocení Rozvojových Cílů Milénia v oblasti veřejného zdraví. Ecosoc toho dne prohlásil, že potenciál tradiční medicíny by měl být nadále rozvíjen. Fajn. Ve výtazích a na chodbách se klábosilo o tom, že zítra máme 13. pátek a co kdo dělá na Valentýna, jo – a taky že v nedalekém lyžařském středisku Meribel napadlo čtvrt metru prašanu. Pak se šlo domů, venku před vraty kupa žluté pásky a pár policejních aut – hm, hm, asi tu zase demonstroval nějaký anonymní šílenec. No nic.

Sebeupálení jako akt protestu neschvaluji. Ale chápu Murukathasanovo zoufalství, které ho k takové oběti přivedlo. Uvědomil si bezmoc veškerého předchozího snažení: měsíce volání, dopisů, stížností a článků v tisku, pokusy o audience, dokonce početná demonstrace, která se konala před sídlem OSN jen pár hodin předtím, než se Murukathasan upálil – všechno to bylo k ničemu. (Jediného zásahu, kterého se ze strany OSN mohli demonstranti případně dočkat, by byl zásah proti nim samotným. Jsme koneckonců ve Švýcarsku, tak hlavně žádný rozruch na ulicích…) I kdyby Murukathasan radši držel hladovku a nebo chodil před budovu OSN každý den protestovat, nikým by to ani zbla nepohnulo. Ostatně, jednoho takového tichého a vytrvalého protestujícího jsem osobně poznala.

Stěžovatelka před ESLP, paní M.D., se tehdy trmácela do Štrasburku cestou necestou ze vsi vzdálené tisíce kilometrů. Mohlo jí být okolo šedesáti, na sobě měla hodně obnošené šatstvo a poté, co se marně snažila domoci nahlédnutí do svého spisu, se usadila na schodiště před vchodem do budovy soudu. Vydržela tam sedět každý den po dobu několika měsíců, aby protestovala proti opakovanému odmítnutí své stížnosti. Drtivá většina lidí jí míjela, na chodbách a v kantýně tu a tam někdo zmínil, že ta praštěná ženská pořád táboří u nás na schodech. Blázen.

Jednoho dne jsem se dala s paní do řeči a shledala jsem, že 1) mluví slušně anglicky i francouzsky, 2) velmi dobře se orientuje v řízení před ESLP, 3) nestěžuje si na žádnou pitomost, ale na poměrně vážné procesní pochybení v domácím civilním řízení. V archivu mi stížnost půjčili. Prošla jsem jí. Nezdálo se mi to. V rozhodnutí o odmítnutí (jehož odůvodnění v rozsahu cca jednoho odstavce si stěžovatelka nikdy nepřečte, protože je důvěrné) stálo, že jde o notorickou stěžovatelku a zjevně neopodstatněnou stížnost, tečka. Zeptala jsem se kolegy-právníka, který věc vyřizoval, z jakého důvodu tak soudí. Odtušil, že to je typical mental case, tak co řeším, a vyrazil na cigárko do kantýny.

Paní M.D. jsem toho dne poradila, ať jede domů. Neodjela. Seděla tam ještě hodně dlouho a docílila akorát toho, že beztak předůležitý Soud se cítil ještě důležitějším. Ať tam klidně chcípne, nenechám se do ničeho tlačit, - řekl mi kolega-právník, když jsem se ho po čase znovu zeptala, jestli se přeci jen nechce s paní sejít nad spisem.

Samozřejmě, že OSN nevyšle na Srí Lanku žádné jednotky a týmy jen proto, že se nějaký šílenec upálil. To by pak mohl udělat kdekdo. Škrtnout sirkou a citově vydírat ubohou OSN, aby laskavě dělala to, k čemu byla zřízena. Aby laskavě pracovala. Navíc, co je na Srí Lance? Vždyť jsou tam jen lidé. Přesně takovou odpověď, mimochodem, dostal od OSN Romeo Dallaire, velitel mise UNAMIR ve Rwandě, když zoufale žádal o posily, aby se mohl pokusit zabránit genocidě. (Následný rozkaz ke stažení Dallaire neuposlechl, zůstal ve Rwandě na vlastní pěst s hrstkou mužů, s nimiž zachránil životy desítek tisíc lidí. Po návratu z mise se zhroutil a pokusil o sebevraždu. Více viz jeho autobiografická kniha Shake Hands with the Devil, případně stejnojmenný dokumentární film. Upozornění: jen pro silné povahy.)

Kdo by si měl opravdu stěžovat, resp. vyžadovat po OSN a ostatních mezinárodních organizacích nějaké výsledky, jsou daňoví poplatníci. (A propos: pojmy jako veřejné peníze nebo daně, jsou v kuloárech mezinárodních organizací buď tabu nebo sprosté slovo. Fuj. Jaký daně? My všichni, jak jsme tady, máme přeci daňovou exempci.) Například: jaké jsou skutečné výsledky desetiletého působení mise UNMiK v Kosovu? Zaměstnávala tisíce lidí, aby mj. monitorovali, observovali, analyzovali, vyhodnocovali, kooperovali a věnovali se jiné užitečné činnosti. Náklady na jednoho takového člověka ročně jsou v řádech desítek tisíc eur, což je zcela na místě, pokud dotyčný bere svou práci vážně, tj. opravdu pracuje a nikoli pokuřuje v kavárnách, nakupuje alkohol bez daně v UN tuzexu v Prištině a křižuje Kosovo v bílém terénním voze s vysílačkou tak, jako všichni ostatní. Zodpovědných lidí, kteří tvrdě pracovali, riskovali a uskutečňovali ideály, pro které OSN kdysi vznikla, jsem v Kosovu potkala málo. Asi tak pět. Všichni se velmi trápili, protože jim záleželo na osudu lidí, kteří v Kosovu žijí. Což je (všechny) postupně diskvalifikovalo pro další práci v misi. Ten, koho zajímá obyčejný člověk, přeci nemá v OSN co dělat. Ať se jede na chvíli vyřádit do Súdánu, rozdávat krabice s moukou v rámci World Food Programme, ale pokud by chtěl opravdu něco změnit, nechť se věnuje práci jakékoli, ale jiné.

V úterý 17. února bude v Kosovu první výročí od vyhlášení nezávislosti. Jsem zvědavá, co se tam strhne. Ráda bych, aby se nestrhlo nic, aby se ukázalo, že závěry stovek zpráv OSN o fungující multietnické společnosti, kde vládne právo, a o politické stabilitě, nebyly jen silácké řeči a hloupá propaganda, která měla ospravedlňovat další existenci nákladné a nefunkční mise.

Mrzí mě, že jsem Murukathasana neznala, že jsem s ním nemohla mluvit a říct mu, aby nedělal to, k čemu se nakonec rozhodl. Řekla bych mu, ať je dál obyčejným člověkem a právníkem, ať svoje rozhořčení promění v něco jiného než v dobrovolnou smrt. Určitě by mě neposlechl, tak, jako mě neposlechla paní M.D. Obyčejný člověk, který si naplno uvědomí, že do agendy mezinárodních organizací jako pojem nebyl nikdy zařazen, a že sám nedokáže zabránit násilí a nespravedlnosti, je zlomený a zranitelný. Ztratí iluze, naději a rezignuje.

Klaním se tímto všem typickým šílencům, jejich opravdovosti a odvaze, jejich utrpení. Zaslouží si nedozírně více respektu než organizace, jejíž základní listina začíná zcela paradoxním úslovím We, the people…

Blanka Čechová vystudovala právo na UK a tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě. Působila jako právnička u ESLP ve Štrasburku a jako členka mise OBSE v Kosovu. Z obou organizací dobrovolně odešla a v současné době se věnuje vlastním neziskovým projektům v ČR a na Balkáně. Celý příspěvek

Vleče se to, to draftování… (Blanka Čechová)

Blanka Čechová, blogerka na "Omalovánkách do Štrasburku", byla jednou z oslovených dam, které měly zajistit genderovou vyváženost našeho blogu. Přestože nakonec odmítla, uvolila se alespoň občas a náhodně přispět na Jiné právo. Nuže tedy její lingvistický příspěvek:

„Je to fakt super dýl,“ povídá můj někdejší spolužák, t.č. advokátní koncipient jedné velké pražské kanceláře. „Dýl za víc než tři mega, vle. Nabrýfuju Dejvida, aby se to zkompletovalo a zfinalizovalo do klouzingu. Hlavně, aby to zas celý nezkánclovali jako posledně.“

Pokračování příspěvku: Před pár lety by mě podobné obraty děsily, dneska už jsem zvyklá: čeští advokáti, a to zdaleka ne jen ti mladí, zhusta hovoří nářečím, kterým ve vzácném sepětí przní češtinu i angličtinu zároveň. Pro jazykovědce musí být tento newspeak [ňůspýk] opravdickou pastvou. Nejenže zaznamenává nebývalý boom [bůům], ale nemá zatím žádná jasně definovaná pravidla pravopisu, mluvnice či výslovnosti. Tak například: nikde není dáno, které anglicismy se přepisují tak, jak je pouhým uchem slyšíme, tj. foneticky, a které se ze slušnosti ponechávají v původním znění. Poznali byste, třeba, co je to selaut? Já taky ne. Souhlasím, že člověk, který se opováží takto pracovat s pojmem sell-out, není mozkem tvůrčím, ale spíše představitelem (autorského) hovadismu. Na druhé straně, vybavíme-li si např. oblíbené slovo meeting, jeho fonetický přepis - mítink – nás zřejmě zas až tak neurazí, přestože máme pro vyjádření téhož celou řadu hezkých českých slov. Spousta anglicismů se, ovšem, ujala a ustálila především proto, že vhodný český výraz nebyl, resp. nikdo si nedal práci s tím, aby jej hledal. Vezměme takový brainstorming. Napadá vás něco? A nebo čím dál populárnější face-time. Předstírání práce není plnohodnotným ekvivalentem, protože původní pojem face-time zároveň obsahuje vysvětlení, proč k dotyčnému předstírání dochází a dále (podle některých zkušených face-timistů) i jakousi sociální kritiku a parodii poměrů ve velkých advokátních kancelářích, kde se běžně pracuje do pozdních nočních hodin (k tomu viz zdejší příspěvek Jiřího Kindla z 24. února). Kdyby náš Ústav pro jazyk český oplýval odhodláním, důsledností a místy až extremismem Academie francaise, možná bychom se dočkali řady českých novotvarů a rozsáhlé kampaně za jejich používání. Ale i takové úsilí by se zřejmě minulo účinkem, protože málokterý Čech má rád češtinu způsobem, jakým většina Francouzů adoruje francouzštinu. (Ačkoli i ve Francii se poměry mění – hojně propagovaný francouzský ekvivalent e-mailu, tj. novotvar courriel se (obzvlášť) v řadách francouzské mládeže téměř neujal. A loni mě francouzská kolegyně na ESLP zcela odzbrojila sdělením, že ve středu odpoledne nemůže, protože je „un peu overbooké“.)

Přemýšlím nad tím, která další profesní či sociální skupina se vyznačuje podobně osobitým jazykem jako nová generace v české advokacii, která má ve většině případů těsně před closingem, brýfuje na mítink, popřípadě se věnuje draftingu či brainstormingu, fúzuje či se potýká s due diligence. Zatím mě napadají jen čtenářky časopisu Elle, které jsou trendy, cool a in, věnují se shoppingu, stylingu nebo liftingu a jsou expertkami v oblasti make-upu a wellness.

Vzhledem k tomu, že se v posledních měsících pohybuji lehce mimo právnickou sféru, je možné, že mi některé obzvlášť vypečené aktuální výrazy unikly. Pokud nějaké znáte, sem s nimi! Třeba by, konec konců, mohl vzniknout on-line Slovník jazyka advokátního českého.

Celý příspěvek