Občas, asi tak jednou za rok nebo za dva, se stane něco, díky čemuž jsem stále ještě nad mezinárodními organizacemi nezlomila hůl. Nečekala jsem, že se to stane zrovna teď, kdy doma peču rohlíčky a nový román: soudcem Mezinárodního trestního soudu (ICC) byl zvolen JUDr. Robert Fremr, kterého čtenáři JP znají mj. jako hosta blogu. Česká média si v záplavě receptů na kapra a vánočních stromků v akci zřejmě neuvědomují, jaký je to úspěch, a tak jsem zatím narazila jen na několik kolážních článků.
S JUDr. Fremrem jsem se setkala v rámci semináře Dějiny, film a lidská práva, který organizovala společnost Člověk v tísni (skripta a další materiály, co z akce vzešly, jsou zdarma ke stažení zde). Moderovala jsem tam diskusi na téma Mezinárodní spravedlnost. Robert Fremr mluvil o svých zkušenostech z Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, o němž přítomní studenti měli tušení buď velmi vágní nebo žádné. Po jeho příspěvku a následné diskusi, která trvala snad půldruhé hodiny, už po zbytek třídenního semináře nemluvili o ničem jiném než o řízení před trestními tribunály: poutavý způsob, kterým Robert Fremr dokázal přiblížit složité případy a mechanismy, publikum odzbrojil a myslím, že u přítomných neprávníků odboural předsudky o tom, že soudci jsou národem spíše nezábavným.
V rámci semináře jsem poprvé viděla i film Reckoning (Zúčtování) o počátcích Mezinárodního trestního soudu a seznámila se tak s prokurátorem Luis Moreno-Ocampem, který byl pro soud v uplynulých letech určující a troufám si říct, že svou angažovaností a neformálním stylem vystupování výrazně a pozitivně odlišil ICC od jiných mezinárodních soudů (později o Ocampovi vznikl i film Prosecutor, na který se teprve chystám). V čem je tento soud jiný než ostatní: zaprvé, je nový, tj. nezkažený a často odvážný, novátorský, a doufám, že ho hned tak nečeká komatózní stav, jehož můžeme být svědky u některých institucí, které se ohánějí půlstoletou tradicí. Zadruhé, zjišťovací fact-finding missions, které soud vede, mají v kruzích jiných misijních harcovníků vcelku vysokou prestiž - pracovníci soudu se často vypraví do míst, kam noha příslušníků stálých civilních nebo vojenských misí spíš nevkročila, a občas se setkají s lidmi, k setkání s nimiž je třeba skutečné odvahy (z filmu Reckoning je patrné, že sám prokurátor Ocampo neváhal vlézt někam do zarostlé džungle, když bylo potřeba zjistit, jak se věci mají). A zatřetí, z týdenních přehledů o činnosti soudu, které sleduji, nabývám dojmu, že ICC neztrácí čas, ale pracuje (soud mě skrze své stránky např. zásobuje pravidelnými aktualizacemi vývoje v případu The Prosecutor v. Callixte Mbarushimana - více o pozadí věci ve shora uvedených skriptech, kapitola Znásilnění jako válečný zločin). Poté, co jsem měla možnost na vlastní kůži zjistit, že do významných funkcí v mezinárodních organizacích se až bolestně často dostanou lidé, kteří tam nemají co dělat, zatímco ti kvalitní a erudovaní jsou spíš vzácností, je pro mě zvolení Roberta Fremra do ICC opravdu radostnou zprávou. Jde samozřejmě i o privilegium pro Českou Republiku a úspěch české diplomacie, protože svého soudce u ICC mají ze sto dvaceti členských států jen některé.
Od vanilkových rohlíčků připíjím svařákem!