Pawel Uhl: Je amnestie opatřením obecné povahy?

V návaznosti na amnestii prezidenta republiky, ke které mám věcně vzato silně kritický postoj (nedomyšlená, nemravná, špatně zacílená), se jako reakce širokých vrstev obyvatel stejně jako odborné veřejnosti objevuje nemálo humorných pojednání této události. Za přínos lze při tom považovat především to, že vedle originálních výtvorů lidové tvořivosti, jako třeba myšlenka přejmenovat ruzyňskou věznici, se v souvislosti s amnestií začíná objevovat i velmi kvalitní odborný právní humor.

Již klasik definoval termín odborného vtipu, jenž je založen na pojmovém paradoxu, který je pro běžného neodborníka v dané oblasti poznání zpravidla nepochopitelný. V případě právního humoru pak poslední týdny ukazují, že jeho zvláštností je udržování proneseného výroku, tvrzení či argumentu na hranici, kdy si nikdo není jist, zda jde o sdělení vážné či nevážné, a to za současného zachování kamenného výrazu ve tváři. Právní humor, jenž takto nabývá na intelektuální kvalitě a vzdaluje se prvoplánovým primitivním anekdotickým vzorcům, je tak možná i ovlivněn humorem anglickým, což je jev, který je v abstraktní rovině vlastní i právu samotnému.

Přeneseme-li se přes první úvahu, zda amnestie byla v duchu středoevropských tradic krutým kunderovským žertem nebo vážně míněným aktem, tak musím s politováním konstatovat, že reakce kolegů Kühna a Kudrny je zjevně nepochopením vytříbeného právního humoru vládního legislativce, který se chtěl nepochybně vyrovnat předchozím tvrzením svého kolegy ministra financí. Výrok, že vláda podpisem svého člena stvrzuje přijetí odpovědnosti pouze za provedení amnestie, kterou ovšem fakticky provedou soudci a vláda má nota bene jediný úkol, a to zajistit její publikaci ve sbírce zákonů, je velmi vtipný. Není divu, že jej chtěl kolega z vlády překonat. Vedení dialogu, zda je vláda spíše podatelnou redakce sbírky zákonů nebo naopak notariátem pražského hradu svědčí o vysoce uvědomělém právním humoru.

Kontrast mezi vážně míněnými slovy a nepochybně zlehčujícími výroky pak podtrhuje i politické zaměření vlády. Jak asi bude konzervativní vláda, jež zdůrazňuje osobní odpovědnost každého občana za své skutky a podpisy různých dokumentů, přistupovat k situaci kdy jde o podpis jejího předsedy. Je nepochybné, že jsme svědky toho, jak i respektovaní akademici naletěli velmi sofistikovanému humoru členů vlády. Reagovat na problematické události humorem je ovšem součástí evropské civilizace. To platí o to více pro případ, kdy je touto tragickou událostí krutý žert protokolárně nejvyššího ústavního činitele.

Ani opozice se ovšem nechtěla nechat zahanbit a rozhodla se na tuto rozehranou partii vzájemného překonávání v suchém humoru navázat. Nápad podat návrh na zrušení amnestie Ústavním soudem se v tomto směru velmi vydařil. Nelze než konstatovat, že Ústavní soud bude mít nelehký úkol, pokud se pokusí navrhovatele, vládu a prezidenta v právním humoru překonat.

S ohledem na vysoko nastavený standard právního humoru jsem se rozhodl poněkud neskromně přispět taktéž další myšlenkou a na dosavadní diskurs navázat. Začnu, pravda, poněkud nudně: podání návrhu na zrušení k Ústavnímu soudu je samozřejmě nesmysl, amnestie není žádný právní předpis. A teď to přijde: amnestie je přece opatření obecné povahy! A to, jak všichni víme, je přezkoumatelné obecnými soudy ve správním soudnictví.

Právní teorie definuje opatření obecné povahy jako správní akt s konkrétně vymezeným předmětem a s obecně určenými adresáty (nikoli s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem). Vztahuje se tedy vždy k určité konkrétní situaci v oblasti veřejné správy, přičemž okruh adresátů je vymezen obecně, nelze je předem a kompletně určit. Od právního předpisu se liší tím, že není obecné, upravuje jedinečnou věc, a od rozhodnutí se liší zase tím, že nesměřuje vůči konkrétní osobě (osobám) (převzato z Wikipedie, kde je citován: VEDRAL, J. Správní řád : Komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. s. 967. – PRŮCHA, P. Správní právo : Obecná část. 7. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2007. s. 299-300.).

Amnestie, po věcné stránce spadá pod tuto definici bez výhrad. Nejde o normu a ani o individuální akt, je to prostě něco mezi tím a vymezení jak teoretické tak zákonné sedí navlas. Správní řád (§§ 171 až 174) sice (zcela bez fantazie) předpokládá, že opatření obecné povahy vydávají správní orgány, ale nelze zde pominout, že v kauze Langer ca prezident již Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 Aps 3/2005-35 dospěl k závěru, že prezident republiky je „správním úřadem“ sui generis. Není zvláštní důvod, aby to neplatilo pro hodnocení prezidenta jako vydavatele amnestie. Ve vztahu k vládě, která je za amnestii odpovědná, pak nepanují pochyby o možné pasivní legitimaci.

Opatření obecné povahy je přezkoumatelné v řízení vedeném podle dílu 7 soudního řádu správního. Podat návrh je oprávněn každý, do jehož práv bylo zasaženo, přičemž dosavadní judikatura nekladla nikdy důraz na to, aby šlo ryze o práva hmotněprávní. K aktivní legitimaci postačí tedy snad pozbytí procesních práv v zastavených trestních řízeních. Věcně a místně příslušný je pak Městský soud v Praze, konkrétně jeho pobočka v Hybernské. Toto řešení soudního přezkumu amnestie je z hlediska historického spíše vhodné, protože Hradu už byla jednou vnucena pravomoc tohoto soudu přezkoumávat rozhodnutí prezidenta republiky (a opakovaně i postup kanceláře prezidenta republiky), takže jde již o precedenčně ozkoušený postup a pro prezidenta ani pro nikoho z jeho okolí to nebude příliš veliké překvapení.

Specifická konstelace konce mandátu současného prezidenta pak umožňuje vnést do řízení i prvek dokazování výslechem bývalého prezidenta. Okolnosti přijetí amnestie jsou spíše zastřeny tajemstvím a prezident se odmítá odpovídat parlamentu, a to zcela v souladu se svou nezodpovědností. Řízení o přezkumu opatření obecné povahy má trvat do 90 dnů. Pokud bude v brzkých dnech podán návrh, může soud ke konci této lhůty využít toho, že současný prezident už bude prostý občan, kterého bude možné nechat přivést justiční stráží (dobrovolně nejspíše nepřijde), a k okolnostem vydání amnestie jej normálně svědecky vyslechnout. Zde je třeba zdůraznit že dle čl. 28 a čl. 86 odst. 3 Ústavy mají právo odmítnou svědectví před soudem pouze poslanci, senátoři a soudci Ústavního soudu (a to i po skončení mandátu). Prezident republiky (ani bývalý) toto právo Ústavou přiznáno nemá a a contrario lze dovodit, že se jej tedy nemůže dovolat. Naopak je třeba zdůraznit, že prezidentská indemnita vztahující se na celé funkční období mu logicky zcela brání odepřít výpověď z důvodu obavy z vlastního trestního stíhání.

Při přezkumu zákonnosti, jejíž součástí je samozřejmě i ústavnost, opatření obecné povahy se soud může zabývat i procesní stránkou vyhlášení amnestie, jak ostatně zhusta a velmi přísně činí u všech jiných opatřeních, zejména v územním plánování. Je tedy možné očekávat, že správní soud se vyjádří k otázkám, jak je možné, že návrh amnestie vláda neprojednala, ačkoliv za něj má nést odpovědnost. Soustava správních soudů vždy inklinovala k tomu, že mnohá opatření obecné povahy rušila z důvodů ryze procedurálních. I zde je to tedy možné. Nároky na řádné projednání, kde je kladen důraz na skutečné povědomí projednávajícího subjektu o povaze projednávané věci, jsou nastaveny velmi vysoko.

Proti rozsudku je pak možná kasační stížnost. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je možné podat samozřejmě ústavní stížnost, pokud bude pro navrhovatele nepříznivý. Pokud by byl výsledek nepříznivý pro druhou stranu, tedy pro vládu nebo prezidenta, tak mohou před Ústavním soudem zahájit kompetenční spor s obecnými soudy, ve kterém se mohou pokusit namítat, že je to nepřípustný zásah do ústavně vymezené pravomoci a porušení principu dělby moci. Rovnost zbraní by tu tedy byla až do konce.

Je samozřejmě možné s možností přezkumu amnestie polemizovat z pozic logiky ústavního práva, specifičnosti role výkonné moci a dělby moci. Tato maloměšťácké pojetí státnosti, ve kterém je více tradice než logiky, ovšem tváří tvář progresivní judikatuře správních soudů doposud zpravidla neobstálo. To platí jak o předmětu přezkumu, tak o subjektech, jejichž akty byly přezkoumány a podřazeny tak pod věčnou kuratelu zákonnosti vykonávanou soudy. O judiciabilizaci rozhodnutí prezidenta už byla řeč. Co se týče přezkumu opatření obecné povahy, tak se soudy jen tak před něčím nezastaví. Přezkoumávají se už i dopravní značky a přenositelnost telefonních čísel, takže amnestie se do party nepochybně hodí.

Máme se tedy na co těšit. Jakkoliv se uvedené závěry zdají být nepochybně absurdnější než všechny jiné pokusy o právní humor, tak podle mého soudu jim nelze upřít určitou formální logiku, která předchozí pokusy spíše poněkud míjela. Je zvláštní, že čím je úvaha formálně logičtější a zdánlivě správnější, tak je absurdnější, což právo obohacuje o prvek absurdního dramatu. Analyticky vzato, to poukazuje na limity pozitivního a formálního výkladu práva a otevírá prostor pro další vtípky. Nemohu si ovšem odpustit poznámku, že judikatura v oblasti opatření obecné povahy má k těmto humorným závěrům slušně nakročeno.

Na závěr jen menší prosba akademikům. Zdeněk ve svém postu říká cosi o vyhazování studentů od zkoušky. Nechci se v tomto případě zastávat konkrétního člověka a zmíněný člen vlády si takový soud nejspíše zaslouží, nicméně v obecné rovině se přimlouvám za to, aby zjevně špatné odpovědi byly interpretovány spíše jako pokus o právní vtip. Celý příspěvek

Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Prvním z těch případů, kdy jsem si musel protřít oči a podívat se na kalendář, jestli se nepíše rok 1941, ale opravdu 2011, bylo, když se mi do ruky dostala „námitka podjatosti“ proti soudnímu znalci ve věci trestního stíhání jedné ze „sociálně spravedlivých dělnic“ obviněné z propagace neonacismu. Pohoršeně krčíte obočí, kde beru jako zaměstnanec soudu tu drzost, referovat o obsahu procesního podání, o němž bych měl zachovávat mlčenlivost? Vtip je v tom, že vůbec nejde o řízení probíhající před Nejvyšším správním soudem, k němuž náležím (jak by ostatně mohlo, vždyť jde o řízení trestní), nýbrž o řízení probíhající před Okresním soudem v Mostě. A jak jsem se k němu tedy dostal? Věřte nevěřte, na internetu, konkrétně na jednom blogu, na němž bylo vyvěšeno. Vím, že akademicky čisté by bylo doplnit zde úplný odkaz na tento blog, kdy jsem jej navštívil a kdo je jeho autorem či správcem, ovšem vzhledem k tomu, že se zveřejněním té námitky podjatosti bytostně nesouhlasím (z důvodů, jež se obratem vyjeví), nebudu se podílet na její popularizaci. Ostatně na Aha či další bulvární periodika bych taky neodkazoval, takže předpokládám, že bez odkazu na bulvární blog se laskaví čtenáři taktéž obejdou.

A co že je na té námitce podjatosti podané advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., tak pohoršující? Tvrzení, že soudní znalec je podjatý pro svůj „židovský původ“. Na chvíli jsem se zarazil, jestli kromě neomarxistické „frankfurtské školy“ nepůsobí v Německu také nějaká opačně zaměřená „norimberská škola“, která by udržovala ducha norimberských zákonů z třicátých let. Logika této námitky je totiž opravdu zdrcující: zaprvé, znalec nese příjmení, které by mohlo být počeštěnou podobou jednoho typického židovského příjmení. Zadruhé, jako osoba židovského původu je nepřiměřeně vnímavý k otázce šoa, antisemitismu a německého nacismu a reaguje na něj s nepřiměřenou vztahovačností. Zatřetí, je tedy podjatý v řízení, které se týká propagace neonacismu. Ani nevím, který z kroků této železné logiky mi připadá nejděsivější. Zda to, že je někomu připisován určitý rasový původ jen na základě náznaků z jeho příjmení (zbývá už jen zahrnout do námitky rozbor znalcových předků, rozměry lebky, popřípadě další fyzické znaky, jimiž „nacistická věda“ odlišovala Židy od Árijců, a dojem, že norimberské zákony nezemřely, jenom spí, by byl mrazivě dokonalý), nebo to, jaké důsledky jsou z tohoto připisovaného původu vyvozovány. Opravdu nám na počátku 21. století může byť jen prolétnout hlavou, že bychom něčí procesní práva měli omezovat jen z důvodu jeho (domnělého) rasového původu? Že si někdo nezaslouží být znalcem ve věci, protože má ten či onen „rasový původ“ (ať už to spojení znamená cokoli)? O to se pokusilo naposledy vládní nařízení č. 136/1939 Sb. ze dne 4. července 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, jehož část druhá upravovala „Vyloučení židů z advokacie, z úřadu notářského, z obhájcovství ve věcech trestních a z patentního zastupitelství“. Že se máme pohoršeně zadívat na toho, kdo „citlivě“ a „vztahovačně“ vnímá otázku šoa a antisemitismu? Klidně se přiznám, že jako demokraticky smýšlející Evropan narozený po druhé světové válce vnímám tyto otázky také dost „citlivě“ a „vztahovačně“, a připadalo by mi nenormální a nebezpečné, kdyby tomu bylo jinak. Jen tiše doufám, že mi kvůli tomu někdo nepřijde přeměřit, jestli nejsem „nedostatečný dlouholebec“ nebo něco podobného. Chápu, že advokát má na obranu svého klienta využít všechny nabízející se procesní prostředky, ale nemělo by být přehlédnuto, že předpona zní „vy“-užít, nikoli „zne“-užít. Budiž nám tato námitka podjatosti odstrašujícím příkladem toho, kam vede v Česku uplatňované přesvědčení, že advokát může v klientově zájmu využít opravdu vše, počínaje tvrzením neviny u klienta, o jehož vině ví (co je u nás normou, je například ve Spojeném království kázeňským přestupkem advokáta, jsem-li správně informován), a konče takovouto námitkou podjatosti, která snad musela být napsána – ať už přímo advokátem, nebo kýmkoli jiným - na klávesnici obsahující ještě klávesu dvojitého „S“.

Druhým z těch procesních nástrojů, jejichž využití jsem musel chvíli „rozdýchávat“, bylo trestní oznámení pro schvalování trestného činu, které nedávno podaly poslankyně Marta Semelová a Marie Nedvědová na sestru bratrů Mašínových, paní Zdenu Mašínovou. A za co? Za to, že si při přednášce Život a boj bratří Mašínů na Vysoké škole ekonomické dovolila schvalovat způsob, jakým její bratři spolu s Milanem Paumerem a dalšími bojovali v padesátých letech proti komunismu. Tento blog není určen k tomu, abychom zabředali do politicko-historické debaty na téma, zda mají být bratři Mašínové vyznamenáváni, či stíháni a zda formy jejich boje byly adekvátní, nebo ne, zda šlo o legitimní odpor, či ne. Ale je-li na ženu, která byla celoživotně pronásledována za to, že se nejprve její otec postavil proti nacistům a poté její bratři proti komunistům, podáno trestní oznámení za to, že na akademické půdě vyjádřila souhlas s těmito činy členů své rodiny, pokládám to za přinejmenším nevkusné. Ona sama to ovšem údajně nese s humorem, ostatně ve srovnání s tím, jaká trestní řízení proběhla za obou minulých totalitních režimů proti jejím rodičům a sourozencům, je toto trestní oznámení opravdu jen politickým plácnutím do vody.

Jak podání tohoto trestního oznámení, tak oné námitky podjatosti, je v zásadě umožněno právním řádem, a patrně nemůže být nijak právně postiženo (snad s výjimkou disciplinárního stíhání advokáta v případě oné námitky podjatosti, či za určitých okolností stíhání pro pomluvu v případě onoho trestního oznámení, pokud by obsahovala nepravdivá faktická tvrzení a bylo zveřejněno již jejími podatelkami). To jediné, co proti nim snad můžeme udělat my, kteří jsme jimi pohoršeni, je právě vyjádřit toto pohoršení. Dřív, než to, co nás dnes pohoršuje, začne být pokládáno za standardní nástroje obhajoby klienta ze strany advokáta či standardního politického boje proti svým nynějším či minulým oponentům ze strany standardních poslankyň standardní politické strany. A tak kladu v duchu obě ta podání vedle sebe a nemohu se zbavit pocitu, jako by obě byla velmi přeneseně inspirována heydrichiádou. Prvé z nich (krypto)nacismem a antisemitismem, který z něj dýchá; druhé tím, že označuje za zločin nejen ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu, ale i schvalování tohoto odporu (vzpomínáte na povídku Vyšší princip?). Snad se autoři obou podání od sebe navzájem příliš neinspirují: pak by totiž na úctyhodnou paní Mašínovou mohl ještě podat trestní oznámení nějaký (neo)nacista za to, že schvaluje také protinacistický odboj svého otce, a členové KSČM by naopak mohli začít protestovat proti tomu, aby je soudili lidé, které pronásledoval komunistický režim, protože takoví soudci jsou k procesům padesátých let nebo třeba rozkulačování nepřiměřeně vnímaví a reagují na ně s nepřiměřenou vztahovačností...

A tak nezbývá než doufat, že autorům a zveřejňovatelům těchto dvou podání nedojde, že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají v mnoha ohledech stejně blízko, jako k sobě mají blízko hnědá a rudá barva, které je symbolizují. V jejich společném objetí by se naší demokracii, která jim oběma tak vadí, nedýchalo v novém roce právě volně...
Celý příspěvek

Blanka Čechová: Obyčejný člověk a Organizace spojených národů: Poklona právníku Murukathasanovi a všem ostatním typical mental cases

Kdysi jsem si myslela, že z pohledu OSN je obyčejný člověk, jednotlivec, až na posledním místě. Bylo to ode mě krátkozraké a nespravedlivé. Dnes, po několika letech práce v mezinárodních organizacích, vím, že v perspektivě OSN a žánrově podobných útvarů, obyčejný člověk nefiguruje vůbec.

Když jsem si v sobotu přečetla zprávu o tom, že před sídlem OSN v Ženevě se upálil šestadvacetiletý Tamil, na protest proti nečinnosti mezinárodního společenství v konfliktu na Srí Lance, otřáslo to mnou a pohnulo k napsání následujících několika poznámek.

Jmenoval se Murukathasan a byl to právník ze Srí Lanky, který pracoval v Londýně. Podle dopisu na rozloučenou (plné znění v angličtině je k dispozici na http://tamilnet.com) chtěl svým činem upoutat pozornost veřejnosti a mezinárodního společenství k aktům genocidy, kterými se v nedávné době opět vyhrotil mnohaletý konflikt na Srí Lance, a které nejsou nepodobné těm, k nimž docházelo na samém počátku genocidy ve Rwandě v roce 1994. (Mimochodem, nelze si v této souvislosti nevzpomenout na legendární dotaz reportéra Reuters, na který se mluvčí amerického ministerstva zahraničí zdráhala odpovědět, a sice - How many acts of genocide does it take to make a genocide? Tou dobou přišlo ve Rwandě o život už více než půl milionu lidí.)

Murukathasan se před branami Paláce národů upálil ve čtvrtek 12. února, ale na stránkách OSN o tom doteď není ani jediná zmínka. Předpokládala bych zprávu. Aktuální informace o aktivitách agentur OSN na Srí Lance. Nebo, proboha, alespoň telegrafické vyjádření lítosti. Přejít tuto událost mlčením považuji ze strany OSN za skandál. Ani komunisti nedokázali ututlat smrt Jana Palacha, to se jim podařilo teprve u následujících případů, které na veřejnost skutečně už nepronikly. (Poznámka: zadržte, prosím, rozhořčené komentáře, jak že se opovažuji srovnávat OSN a KSČ. Tak - prostě opovažuji. Základní myšlenka obou spasitelských organizací je sice jiná, ale neliší se v míře utopičnosti a hlavně v totální neefektivitě její realizace. Míra korupce a bezpáteřnosti, způsob výběru kádrů i praxe v oblasti propagandy a mystifikace veřejnosti, jsou navlas tytéž.)

Na základě vlastní zkušenosti si troufnu odvodit, o čem se tak v sídle OSN vedly řeči, zatímco před jejím prahem hořela živá pochodeň: tak především se konala schůzka Panelu ke zhodnocení Rozvojových Cílů Milénia v oblasti veřejného zdraví. Ecosoc toho dne prohlásil, že potenciál tradiční medicíny by měl být nadále rozvíjen. Fajn. Ve výtazích a na chodbách se klábosilo o tom, že zítra máme 13. pátek a co kdo dělá na Valentýna, jo – a taky že v nedalekém lyžařském středisku Meribel napadlo čtvrt metru prašanu. Pak se šlo domů, venku před vraty kupa žluté pásky a pár policejních aut – hm, hm, asi tu zase demonstroval nějaký anonymní šílenec. No nic.

Sebeupálení jako akt protestu neschvaluji. Ale chápu Murukathasanovo zoufalství, které ho k takové oběti přivedlo. Uvědomil si bezmoc veškerého předchozího snažení: měsíce volání, dopisů, stížností a článků v tisku, pokusy o audience, dokonce početná demonstrace, která se konala před sídlem OSN jen pár hodin předtím, než se Murukathasan upálil – všechno to bylo k ničemu. (Jediného zásahu, kterého se ze strany OSN mohli demonstranti případně dočkat, by byl zásah proti nim samotným. Jsme koneckonců ve Švýcarsku, tak hlavně žádný rozruch na ulicích…) I kdyby Murukathasan radši držel hladovku a nebo chodil před budovu OSN každý den protestovat, nikým by to ani zbla nepohnulo. Ostatně, jednoho takového tichého a vytrvalého protestujícího jsem osobně poznala.

Stěžovatelka před ESLP, paní M.D., se tehdy trmácela do Štrasburku cestou necestou ze vsi vzdálené tisíce kilometrů. Mohlo jí být okolo šedesáti, na sobě měla hodně obnošené šatstvo a poté, co se marně snažila domoci nahlédnutí do svého spisu, se usadila na schodiště před vchodem do budovy soudu. Vydržela tam sedět každý den po dobu několika měsíců, aby protestovala proti opakovanému odmítnutí své stížnosti. Drtivá většina lidí jí míjela, na chodbách a v kantýně tu a tam někdo zmínil, že ta praštěná ženská pořád táboří u nás na schodech. Blázen.

Jednoho dne jsem se dala s paní do řeči a shledala jsem, že 1) mluví slušně anglicky i francouzsky, 2) velmi dobře se orientuje v řízení před ESLP, 3) nestěžuje si na žádnou pitomost, ale na poměrně vážné procesní pochybení v domácím civilním řízení. V archivu mi stížnost půjčili. Prošla jsem jí. Nezdálo se mi to. V rozhodnutí o odmítnutí (jehož odůvodnění v rozsahu cca jednoho odstavce si stěžovatelka nikdy nepřečte, protože je důvěrné) stálo, že jde o notorickou stěžovatelku a zjevně neopodstatněnou stížnost, tečka. Zeptala jsem se kolegy-právníka, který věc vyřizoval, z jakého důvodu tak soudí. Odtušil, že to je typical mental case, tak co řeším, a vyrazil na cigárko do kantýny.

Paní M.D. jsem toho dne poradila, ať jede domů. Neodjela. Seděla tam ještě hodně dlouho a docílila akorát toho, že beztak předůležitý Soud se cítil ještě důležitějším. Ať tam klidně chcípne, nenechám se do ničeho tlačit, - řekl mi kolega-právník, když jsem se ho po čase znovu zeptala, jestli se přeci jen nechce s paní sejít nad spisem.

Samozřejmě, že OSN nevyšle na Srí Lanku žádné jednotky a týmy jen proto, že se nějaký šílenec upálil. To by pak mohl udělat kdekdo. Škrtnout sirkou a citově vydírat ubohou OSN, aby laskavě dělala to, k čemu byla zřízena. Aby laskavě pracovala. Navíc, co je na Srí Lance? Vždyť jsou tam jen lidé. Přesně takovou odpověď, mimochodem, dostal od OSN Romeo Dallaire, velitel mise UNAMIR ve Rwandě, když zoufale žádal o posily, aby se mohl pokusit zabránit genocidě. (Následný rozkaz ke stažení Dallaire neuposlechl, zůstal ve Rwandě na vlastní pěst s hrstkou mužů, s nimiž zachránil životy desítek tisíc lidí. Po návratu z mise se zhroutil a pokusil o sebevraždu. Více viz jeho autobiografická kniha Shake Hands with the Devil, případně stejnojmenný dokumentární film. Upozornění: jen pro silné povahy.)

Kdo by si měl opravdu stěžovat, resp. vyžadovat po OSN a ostatních mezinárodních organizacích nějaké výsledky, jsou daňoví poplatníci. (A propos: pojmy jako veřejné peníze nebo daně, jsou v kuloárech mezinárodních organizací buď tabu nebo sprosté slovo. Fuj. Jaký daně? My všichni, jak jsme tady, máme přeci daňovou exempci.) Například: jaké jsou skutečné výsledky desetiletého působení mise UNMiK v Kosovu? Zaměstnávala tisíce lidí, aby mj. monitorovali, observovali, analyzovali, vyhodnocovali, kooperovali a věnovali se jiné užitečné činnosti. Náklady na jednoho takového člověka ročně jsou v řádech desítek tisíc eur, což je zcela na místě, pokud dotyčný bere svou práci vážně, tj. opravdu pracuje a nikoli pokuřuje v kavárnách, nakupuje alkohol bez daně v UN tuzexu v Prištině a křižuje Kosovo v bílém terénním voze s vysílačkou tak, jako všichni ostatní. Zodpovědných lidí, kteří tvrdě pracovali, riskovali a uskutečňovali ideály, pro které OSN kdysi vznikla, jsem v Kosovu potkala málo. Asi tak pět. Všichni se velmi trápili, protože jim záleželo na osudu lidí, kteří v Kosovu žijí. Což je (všechny) postupně diskvalifikovalo pro další práci v misi. Ten, koho zajímá obyčejný člověk, přeci nemá v OSN co dělat. Ať se jede na chvíli vyřádit do Súdánu, rozdávat krabice s moukou v rámci World Food Programme, ale pokud by chtěl opravdu něco změnit, nechť se věnuje práci jakékoli, ale jiné.

V úterý 17. února bude v Kosovu první výročí od vyhlášení nezávislosti. Jsem zvědavá, co se tam strhne. Ráda bych, aby se nestrhlo nic, aby se ukázalo, že závěry stovek zpráv OSN o fungující multietnické společnosti, kde vládne právo, a o politické stabilitě, nebyly jen silácké řeči a hloupá propaganda, která měla ospravedlňovat další existenci nákladné a nefunkční mise.

Mrzí mě, že jsem Murukathasana neznala, že jsem s ním nemohla mluvit a říct mu, aby nedělal to, k čemu se nakonec rozhodl. Řekla bych mu, ať je dál obyčejným člověkem a právníkem, ať svoje rozhořčení promění v něco jiného než v dobrovolnou smrt. Určitě by mě neposlechl, tak, jako mě neposlechla paní M.D. Obyčejný člověk, který si naplno uvědomí, že do agendy mezinárodních organizací jako pojem nebyl nikdy zařazen, a že sám nedokáže zabránit násilí a nespravedlnosti, je zlomený a zranitelný. Ztratí iluze, naději a rezignuje.

Klaním se tímto všem typickým šílencům, jejich opravdovosti a odvaze, jejich utrpení. Zaslouží si nedozírně více respektu než organizace, jejíž základní listina začíná zcela paradoxním úslovím We, the people…

Blanka Čechová vystudovala právo na UK a tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě. Působila jako právnička u ESLP ve Štrasburku a jako členka mise OBSE v Kosovu. Z obou organizací dobrovolně odešla a v současné době se věnuje vlastním neziskovým projektům v ČR a na Balkáně. Celý příspěvek