Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Prvním z těch případů, kdy jsem si musel protřít oči a podívat se na kalendář, jestli se nepíše rok 1941, ale opravdu 2011, bylo, když se mi do ruky dostala „námitka podjatosti“ proti soudnímu znalci ve věci trestního stíhání jedné ze „sociálně spravedlivých dělnic“ obviněné z propagace neonacismu. Pohoršeně krčíte obočí, kde beru jako zaměstnanec soudu tu drzost, referovat o obsahu procesního podání, o němž bych měl zachovávat mlčenlivost? Vtip je v tom, že vůbec nejde o řízení probíhající před Nejvyšším správním soudem, k němuž náležím (jak by ostatně mohlo, vždyť jde o řízení trestní), nýbrž o řízení probíhající před Okresním soudem v Mostě. A jak jsem se k němu tedy dostal? Věřte nevěřte, na internetu, konkrétně na jednom blogu, na němž bylo vyvěšeno. Vím, že akademicky čisté by bylo doplnit zde úplný odkaz na tento blog, kdy jsem jej navštívil a kdo je jeho autorem či správcem, ovšem vzhledem k tomu, že se zveřejněním té námitky podjatosti bytostně nesouhlasím (z důvodů, jež se obratem vyjeví), nebudu se podílet na její popularizaci. Ostatně na Aha či další bulvární periodika bych taky neodkazoval, takže předpokládám, že bez odkazu na bulvární blog se laskaví čtenáři taktéž obejdou.

A co že je na té námitce podjatosti podané advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., tak pohoršující? Tvrzení, že soudní znalec je podjatý pro svůj „židovský původ“. Na chvíli jsem se zarazil, jestli kromě neomarxistické „frankfurtské školy“ nepůsobí v Německu také nějaká opačně zaměřená „norimberská škola“, která by udržovala ducha norimberských zákonů z třicátých let. Logika této námitky je totiž opravdu zdrcující: zaprvé, znalec nese příjmení, které by mohlo být počeštěnou podobou jednoho typického židovského příjmení. Zadruhé, jako osoba židovského původu je nepřiměřeně vnímavý k otázce šoa, antisemitismu a německého nacismu a reaguje na něj s nepřiměřenou vztahovačností. Zatřetí, je tedy podjatý v řízení, které se týká propagace neonacismu. Ani nevím, který z kroků této železné logiky mi připadá nejděsivější. Zda to, že je někomu připisován určitý rasový původ jen na základě náznaků z jeho příjmení (zbývá už jen zahrnout do námitky rozbor znalcových předků, rozměry lebky, popřípadě další fyzické znaky, jimiž „nacistická věda“ odlišovala Židy od Árijců, a dojem, že norimberské zákony nezemřely, jenom spí, by byl mrazivě dokonalý), nebo to, jaké důsledky jsou z tohoto připisovaného původu vyvozovány. Opravdu nám na počátku 21. století může byť jen prolétnout hlavou, že bychom něčí procesní práva měli omezovat jen z důvodu jeho (domnělého) rasového původu? Že si někdo nezaslouží být znalcem ve věci, protože má ten či onen „rasový původ“ (ať už to spojení znamená cokoli)? O to se pokusilo naposledy vládní nařízení č. 136/1939 Sb. ze dne 4. července 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, jehož část druhá upravovala „Vyloučení židů z advokacie, z úřadu notářského, z obhájcovství ve věcech trestních a z patentního zastupitelství“. Že se máme pohoršeně zadívat na toho, kdo „citlivě“ a „vztahovačně“ vnímá otázku šoa a antisemitismu? Klidně se přiznám, že jako demokraticky smýšlející Evropan narozený po druhé světové válce vnímám tyto otázky také dost „citlivě“ a „vztahovačně“, a připadalo by mi nenormální a nebezpečné, kdyby tomu bylo jinak. Jen tiše doufám, že mi kvůli tomu někdo nepřijde přeměřit, jestli nejsem „nedostatečný dlouholebec“ nebo něco podobného. Chápu, že advokát má na obranu svého klienta využít všechny nabízející se procesní prostředky, ale nemělo by být přehlédnuto, že předpona zní „vy“-užít, nikoli „zne“-užít. Budiž nám tato námitka podjatosti odstrašujícím příkladem toho, kam vede v Česku uplatňované přesvědčení, že advokát může v klientově zájmu využít opravdu vše, počínaje tvrzením neviny u klienta, o jehož vině ví (co je u nás normou, je například ve Spojeném království kázeňským přestupkem advokáta, jsem-li správně informován), a konče takovouto námitkou podjatosti, která snad musela být napsána – ať už přímo advokátem, nebo kýmkoli jiným - na klávesnici obsahující ještě klávesu dvojitého „S“.

Druhým z těch procesních nástrojů, jejichž využití jsem musel chvíli „rozdýchávat“, bylo trestní oznámení pro schvalování trestného činu, které nedávno podaly poslankyně Marta Semelová a Marie Nedvědová na sestru bratrů Mašínových, paní Zdenu Mašínovou. A za co? Za to, že si při přednášce Život a boj bratří Mašínů na Vysoké škole ekonomické dovolila schvalovat způsob, jakým její bratři spolu s Milanem Paumerem a dalšími bojovali v padesátých letech proti komunismu. Tento blog není určen k tomu, abychom zabředali do politicko-historické debaty na téma, zda mají být bratři Mašínové vyznamenáváni, či stíháni a zda formy jejich boje byly adekvátní, nebo ne, zda šlo o legitimní odpor, či ne. Ale je-li na ženu, která byla celoživotně pronásledována za to, že se nejprve její otec postavil proti nacistům a poté její bratři proti komunistům, podáno trestní oznámení za to, že na akademické půdě vyjádřila souhlas s těmito činy členů své rodiny, pokládám to za přinejmenším nevkusné. Ona sama to ovšem údajně nese s humorem, ostatně ve srovnání s tím, jaká trestní řízení proběhla za obou minulých totalitních režimů proti jejím rodičům a sourozencům, je toto trestní oznámení opravdu jen politickým plácnutím do vody.

Jak podání tohoto trestního oznámení, tak oné námitky podjatosti, je v zásadě umožněno právním řádem, a patrně nemůže být nijak právně postiženo (snad s výjimkou disciplinárního stíhání advokáta v případě oné námitky podjatosti, či za určitých okolností stíhání pro pomluvu v případě onoho trestního oznámení, pokud by obsahovala nepravdivá faktická tvrzení a bylo zveřejněno již jejími podatelkami). To jediné, co proti nim snad můžeme udělat my, kteří jsme jimi pohoršeni, je právě vyjádřit toto pohoršení. Dřív, než to, co nás dnes pohoršuje, začne být pokládáno za standardní nástroje obhajoby klienta ze strany advokáta či standardního politického boje proti svým nynějším či minulým oponentům ze strany standardních poslankyň standardní politické strany. A tak kladu v duchu obě ta podání vedle sebe a nemohu se zbavit pocitu, jako by obě byla velmi přeneseně inspirována heydrichiádou. Prvé z nich (krypto)nacismem a antisemitismem, který z něj dýchá; druhé tím, že označuje za zločin nejen ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu, ale i schvalování tohoto odporu (vzpomínáte na povídku Vyšší princip?). Snad se autoři obou podání od sebe navzájem příliš neinspirují: pak by totiž na úctyhodnou paní Mašínovou mohl ještě podat trestní oznámení nějaký (neo)nacista za to, že schvaluje také protinacistický odboj svého otce, a členové KSČM by naopak mohli začít protestovat proti tomu, aby je soudili lidé, které pronásledoval komunistický režim, protože takoví soudci jsou k procesům padesátých let nebo třeba rozkulačování nepřiměřeně vnímaví a reagují na ně s nepřiměřenou vztahovačností...

A tak nezbývá než doufat, že autorům a zveřejňovatelům těchto dvou podání nedojde, že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají v mnoha ohledech stejně blízko, jako k sobě mají blízko hnědá a rudá barva, které je symbolizují. V jejich společném objetí by se naší demokracii, která jim oběma tak vadí, nedýchalo v novém roce právě volně...
Celý příspěvek

Znalecký posudek – dobrý sluha, ale zlý pán (dokončení)

Hodně toho bylo řečeno o nedostatcích současné regulace znalecké činnosti; netransparentní jmenování, v praxi nulová odpovědnost za vady posudků a tak dále. Tyto připomínky jsou pravdivé a návrh nového zákona mnohé z těchto problémů řeší. Ale základní problém nevyřeší žádný zákon o soudních znalcích. Prapříčina je totiž na straně samotných orgánů činných v trestním řízení!

Kdyby orgány činné v trestním řízení znalecké posudky přezkoumávaly, nejasnosti by požadovaly srozumitelným jazykem vysvětlit a případné vady by požadovaly opravit na náklady samotného znalce, pak by se znalecké prostředí kultivovalo i bez nového zákona. Jakákoli odpovědnost znalce stejně může nastoupit jen tehdy, kdy někdo vady zaregistruje. Pokud znalecké posudky nebudou orgány činné v trestním řízení hodnotit stejně přísně jako kterýkoli jiný důkaz, pak nepomůže absolutně žádná forma regulace znalecké činnosti. Kde nebude žalobce, nebude ani soudce.
Námitka, že orgány činné v trestním řízení nejsou schopny znalecké posudky přezkoumávat, platí jen omezeně. Především je to jejich povinnost vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů. A pokud znalecký posudek není srozumitelný, má jej znalec vysvětlit. V USA to jde. Kvůli existenci laických porot je znalec nucen svůj postup co nejsrozumitelněji a nejpřesvědčivěji vysvětlit – dokonce to je důležitá vlastnost vyžadovaná stranami od jimi zvolených expert witnesses. Když to jde alespoň zčásti převyprávět do lidské řeči v USA, proč to nejde převyprávět v nejhrubších rysech i u nás, jsou snad naši představitelé orgánů činných v trestním řízení hloupější než členové amerických porot?
Málokdy se lze setkat s posudkem z oboru kvantová gravitace, aby objektivně nebylo možno znalcovy úvahy srozumitelně vysvětlit. Požadavek na srozumitelné vysvětlení je i důležitou procesní zárukou, protože pak obviněný či jím oslovený odborník budou vědět, co přesně vlastně mají napadat. Pokud budou znalci donuceni osvětlit své úvahy, pak se usnadní i řešení situací „posudek proti posudku“. V nemalém procentu případů pak soud bude schopen jejich rozpory překlenout vlastní úvahou a nebude třeba uchylovat se hned k posudkům revizním.
Kde leží příčina současného stavu? Zde si netroufám ani hádat. Určitě není na místě podléhat zjednodušujícím vysvětlením typu „jsou to všechno staré struktury a měly by odejít z justice“, jak se dá někdy slyšet ze strany rozhorlených aktivistů. Koneckonců nejhlasitější veřejná kritika přeceňování důležitosti znaleckých posudků přichází spíš ze strany služebně starších právníků (soudci ÚS, veřejný ochránce práv). Ani má vlastní pozorování nenaznačují, že by šlo o problém jedné konkrétní právnické generace.
Možná by bylo užitečné vědět, jaká byla skutečná role znalců v prvorepublikové justici či dokonce za mocnářství. Naneštěstí jdou tyto znalosti právní historie daleko za hranice mé kvalifikace, takže nedokážu říci, zdali jde o produkt socialistického soudnictví nebo zda jde o starší problém. Proto se vyhnu jakémukoli spekulování o původu tohoto stavu a doufám, že někdo ze vzdělanějších čtenářů bude schopen vrhnout na tuto záhadu trochu světla.
I když neznáme příčinu, pokusme se zde navrhnout řešení. Odpovědnost za vzdělávání právníků mají samozřejmě hlavně právnické fakulty a Justiční akademie. Ty by měly nabízet nejen kurzy čistě právní vědy, ale také navazujících oborů v tom rozsahu, jaký je pro právníky relevantní. S ohledem na význam znaleckých posudků v praxi (a přestože je nelze fetišizovat, také nelze předstírat, že se bez nich lze zcela obejít!) by bylo záhodno, aby tyto kurzy poskytly absolventům dostatek znalostí, aby uměli posoudit nutnost přibírat znalce, správně posudek zadat a vyhodnotit jej alespoň v těch úplně nejtypičtějších situacích.
Podíváte-li se na programy vzdělávacích institucí, takové kurzy najdete – například Znalecké posudky z oboru ekonomiky a účetnictví na Justiční akademii. Ale domnívám se, že je nutné pozměnit koncepci podobných kurzů. Jak potvrdily komentáře čtenářů pod předchozím článkem, problém s nekritickým přístupem ke znaleckým posudkům existuje, a to v širokém rozsahu. A pokud stávající právnické vzdělávání problém neodstranilo, tak je třeba něco změnit.
Pokud se znalecké posudky vymykají kontrole, je třeba opustit tradiční český přístup „situace je v zásadě dobrá, postačují jen drobná zlepšení a plán plníme na 100%“. V předchozím článku jsem uvedl několik příkladů nesprávného zacházení s posudky, jež jsem pokládal za zvlášť pikantní. Podobných případů musí existovat daleko více a možná i pikantnějších. Je potřeba tyto příklady sbírat a cíleně o nich hovořit a nemilosrdně pranýřovat chyby. Tento orgán udělal takovou chybu, chyba byla závažná a správně to mělo být takto. A teď další případová studie ... Takto by měla – alespoň z části - vypadat přednáška o znalecké činnosti v soudní praxi.
Poukazovat na konkrétní chyby se v Čechách nenosí, ale jinak to nejde. Nebudeme-li o problémech otevřeně hovořit a spolehneme-li se na tradiční mírný pokrok v mezích zákona, problémy se neodstraní. Výkon spravedlnosti pokládám za příliš významný na to, abychom si mohli dovolit malovat realitu na růžovo.
Dále je pracovníky orgánů činných v trestním řízení třeba vzdělávat nejen v právních a souvisejících oborech, ale i přímo v těch oborech, které jsou předmětem znalecké činnosti. Policista vyšetřující případy žhářství možná nebude profesionální hasič, ale měl by o požárech vědět podstatně více než laik. Obdobně by to mělo platit u vyšetřování hospodářské kriminality.
Nejde jen o to, že když budou mít orgány činné v trestním řízení vlastní odborné kapacity, pak odpadne část zbytečného zadávání posudků, protože příslušný orgán si problém dokáže vyhodnotit sám i bez znalce a znalci zadá jen to, co opravdu musí zodpovědět sám znalec. Ani nejde jen o to, že zadání znaleckého posudku bude více k věci a samotný posudek bude vyhodnocen pečlivěji. Ale znalec především nemůže být neustále přítomen při plánování vyšetřování, při stanovování vyšetřovacích verzí, při výsleších a při dalších úkonech. Přitom kvalitní provedení těchto úkonů může vyžadovat odborné znalosti, a to hned teď a na místě, ne opatřované dodatečně pomocí zadávání znaleckého posudku. Na nutnost budovat odborné kapacity přímo u orgánů činných v trestním řízení není bohužel zdaleka kladen takový důraz, jak by bylo ideální.
Nejvíce snahy o výšení netrestní kvalifikace by se přitom mělo zaměřit na policisty. Jde o pracovníky nejdůležitějšího orgánu činného v trestním řízení – policisté jsou ti, kdo řeší trestné činy v první linii, a na jejich úrovni se dá v případu nejvíce získat a nejvíce ztratit. Zjednodušeně řečeno, pokud není mrtvola ohledána a změřena její teplota hned na místě činu, nenapraví to v pozdějších stadiích řízení ani nejgeniálnější státní zástupce nebo soudce. Dále je policistů více než státních zástupců a více než soudců, takže je u nich větší možnost ke specializaci. A v neposlední řadě je u policie více prostoru ke zvyšování kvalifikace, takže dodatečná koruna investovaná do policie přinese vyšší užitek než koruna investovaná třeba do státního zastupitelství (kolegové prominou).
V souvislosti se vzděláváním se ovšem dostáváme ještě k jednomu důležitému tématu, a tím je ODVAHA. Do katalogu vlastností ideálního pracovníka justice je totiž třeba doplnit odvahu.
Nejde totiž jen o to, říci někomu na přednášce, jak se má správně zadat takový znalecký posudek. Ale dotyčný pracovník orgánu činného v trestním řízení má také vykazovat dostatek odvahy, aby posudek vlastním rozumem kriticky zhodnotil nebo v případě potřeby posudek třeba vůbec nezadával a místo toho si sám rozhodl, co rozhodnout může nebo musí.
Pár příkladů, kdy se orgán činný v trestním řízení alibisticky schovával za znalce, jsem uvedl v předchozí části. Jeden nový mi prošel rukama v mezidobí: soudní znalec byl vyšetřovatelem povolán, aby řekl, že text písně vyjadřuje silně negativní emoce vůči přistěhovalcům. Oni by na to státní zástupce nebo soudce bez znalce nepřišli?!
Neumím si představit výkon spravedlnosti bez odvahy rozhodnout. A je nutno mít odvahu ke všemu možnému, od neschovávání se za znalce po odolávání pokušení rozhodnout, jak se očekává. Nemyslím tím zdaleka jen úmyslné manipulování s výsledkem řízení. Odvahy je třeba například k odmítání různých „právních zvyklostí“, kdy orgány jednají podle jakési myšlenkové šablony, která se před lety ustálila, aniž by měla oporu v rozumu. Napadlo vás třeba někdy, proč je v učebnicích a komentářích tolik zprošťujících judikátů k nutné obraně, když žádný z nich neříká nic překvapivého? Protože v české justici existuje neblahý zvyk pro jistotu žalovat, dojde-li ke zranění, třebaže byly zjevně splněny podmínky nutné obrany. Lidová představa, že obránce bude po zásluze potrestán, je tak pravdivá jen z poloviny: s velkou pravděpodobností soud rozhodne správně, nicméně připravte si peníze na obhájce.
Podobných zvyklostí funguje u nás více. Další z nich je „dluh na výživném znamená automaticky trestný čin, třebaže pachatel je nezaměstnaný stavební dělník se základním vzděláním a částečnou invaliditou uprostřed hospodářské krize“. Pohříchu této zvyklosti občas podlehne i soud, zatímco zásada „žaluj obránce při zranění“ se týká spíše policie a státního zastupitelství. Odmítání těchto zvyklostí a boj za skutečnou spravedlnost vyžadují jistou kuráž, neboť podobné zvyklosti jsou silně zakořeněny a je zřetelný tlak na jejich dodržování.
Z těchto a z mnoha dalších důvodů je pro práci v justici nutné mít odvahu. Otázkou ovšem zůstává, jak odvahu naučit. Dá se vůbec naučit odvaha? Stejný problém řeší všechny armády světa a řeší jej tuhou disciplínou a indoktrinací válečnickým étosem. Takové řešení není dost dobře přenositelné do justice. Jak se dá účinně vštípit pracovníkům justice odvaha? Zde mi nezbývá, než ukončit úvahu doznáním, že nevím. Rád si přečtu názory čtenářů na tento problém!

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.

Celý příspěvek

Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán

Týden se s týdnem sešel a na řadě jsou slíbená kontroverzní témata české justice. O výroční zprávě BIS zde hovořit nebudeme; znalecké posudky budou samy o sobě zajímavým námětem. Ptáte se, co je kontroverzního na znaleckých posudcích? Někdy hodně.

Není žádným tajemstvím, že se u nás vyvinula kultura nadužívání znaleckých posudků a jejich nekritického přijímání, ač jde jen o jeden z možných důkazních pramenů a stejně jako ostatní důkazní prameny mají podléhat náležitému přezkoumání ze strany soudu. Na tento neblahý stav je již delší dobu poukazováno z různých stran včetně Ústavního soudu a veřejného ochránce práv. To samé se lze dočíst i v právnických blozích (Lesk a bída soudních znalců duší a Justice v rukou znalců).
Nepodléhejme paušalizaci – v mnoha případech, nepochybně v naprosté většině, je se znaleckými posudky pracováno zcela správně a nutnost jejich opatření plyne ze zákona (zjištění ne-/příčetnosti obviněného, § 116 tr. ř.) nebo z okolností případu (posouzení jiné odborné otázky neprávní povahy). Nejsou však zdaleka výjimečné případy, kdy orgány činné v trestním řízení znalecké posudky vůbec nepřezkoumávají a nevšímají si ani jejich nápadných vad, případně zadávají znalecké posudky k posouzení otázek, jež mohl nebo měl posoudit sám orgán, a alibisticky tak přesouvají odpovědnost za případ na soudního znalce.
Někdy vadné nakládání se znaleckými posudky nabývá až absurdních rysů. Zde uveďme několik příkladů:

I.
Na počátku devadesátých let se privatizoval státní podnik. Přesně 50% připadlo českému managementu a přesně 50% zahraničnímu subjektu. Později došlo ke sporům mezi oběma vlastníky, jež vyvrcholily ochromením společnosti, převody akcií na neprůhledné subjekty a vzájemným obviňováním z tunelování.
V jednom z následných řízení se řešila otázka ocenění převedených 50% akcií společnosti, což mělo vliv na potenciální trestný čin. Ocenění provádělo hned několik znalců, ale kvůli specifickému postavení společnosti se výsledky dosti lišily. Znalec, jemuž bych přisvědčil nejvíce, vypočítal jistým způsobem hodnotu celé společnosti, vydělil ji dvěma a odečetl určitá procenta s poukazem na nefunkční vlastnickou strukturu.
Soud objednal revizní posudek u znaleckého ústavu, který všechny předchozí znalce zkritizoval, zejména mého favorita, pro nekompetentnost. Ředitel znaleckého ústavu doslovně uvedl, že nerovnost poloviny hodnoty celku a hodnoty poloviny celku by byla „v rozporu s aristotelovskou logikou“ (a co třeba prémie za majoritu!?) a vlastní ocenění provedl s ďábelskou logikou tak, že si nejprve definoval tržní cenu jako cenu, která vznikne na trhu. A protože se 50% akcií prodalo v devadesátých letech za XX milionů Kč, pak je tržní hodnota XX milionů Kč.
Se stejnou logikou mohl znalec za tržní cenu označit tu pozdější cenu, protože za ni se to také prodalo, nemluvě o tom, že z okolností privatizace bylo jasné, že původní prodejní cena s tržní hodnotou souvisela jen velmi volně. Zjevná nesmyslnost posudku však nebránila jeho akceptaci.
II.
Na ulici zkolaboval člověk. Když přijela sanitka, lékař podle jistého spolehlivého příznaku poznal, že dotyčný je již několik minut mrtvý. Protože však na místě byli příbuzní zemřelého, chvíli alespoň předstíral, že zemřelého oživuje; pochopitelně ne tak pečlivě, jak se má oživování normálně provádět.
Později bylo na lékaře podáno trestní oznámení a došlo i na znalecký posudek, v němž znalec prohlásil, že lékař porušil své povinnosti - byť šlo o prokazatelnou mrtvolu - neboť oživování neproběhlo lege artis. Lékař byl pravomocně odsouzen a až dovolací soud se zamyslel nad tím (třebaže to bylo namítáno obhajobou již dříve), zdali lze neposkytnout pomoc i prokazatelně mrtvému člověku. Do té doby soudy postupovaly tak, že znalec prohlásil, jak ho měl oživovat, a znalec má vždy pravdu.
III.
V jednom technologickém areálu fungovaly dvě společnosti se vzájemně provázanými provozy. Když došlo ke sporu ohledně vzájemných plateb a obě strany argumentovaly svou verzí smlouvy, zjistila se pozoruhodná věc. Oba výtisky smlouvy se lišily v klíčové pasáži na prostřední straně a jakousi zvláštní náhodou výtisk každé strany zvýhodňoval právě tu stranu.
V trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu nemohl chybět soudní znalec z oboru kriminalistika, který zjistil toto: sporná stránka předložená první společností se nijak nelišila od zbytku smlouvy. Naproti tomu sporná stránka předložená druhou společností se od zbytku smlouvy nepatrně lišila řezem písma, pravopisem i návazností textu (to vše bylo patrné na první pohled a nemusel se přibírat znalec, aby to konstatoval). Z toho znalec dospěl k závěru, že smlouvu padělala PRVNÍ společnost. Stíhání jednatele první společnosti byl nakonec naštěstí zastaveno soudem z formálních důvodů, přestože obhajoba už v přípravném řízení upozorňovala na zjevnou nesprávnost posudku.
IV.
Opilý pasažér brutálně napadl řidiče tramvaje. Útočník byl obžalován z ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě, neboť znalec označil zranění za prostou újmu na zdraví a těžká újma na zdraví dle něj nehrozila. Přitom svědci vypověděli, že napadený měl zástavu dechu a svědci mu dávali umělé dýchání podle pokynů záchranářů přes telefon.
Znalec totiž obdržel jen část podkladů, v nichž tato důležitá informace chyběla. Nikomu tento rozpor mezi závěry znalce a svědeckými výpověďmi nevadil, ač bil do očí a k odhalení příčiny stačilo pozorně přečíst první stranu posudku, kde byly vyjmenované zprávy předložené znalci.
V.
Znalec posuzoval spornou dopravní nehodu, údajně čelní náraz do stromu, když se řidič vyhýbal zvěři, a dospěl k závěru, že nehoda byla fingovaná a na místo bylo přistaveno již havarované vozidlo. V odůvodnění znalec uvedl, že poškození zadního nárazníku neodpovídalo poškození přední části druhého vozidla - a navíc tento odstavec končil v polovině. Znalec zjevně vyrobil posudek metodou cut & paste z jiného, a ještě k tomu špatně. Policejnímu orgánu však postačoval jen závěr posudku a byl by zahájil trestní stíhání.
VI.
Dvě společnosti vedly spor o přesný obsah dohody, přičemž podle verze jedné strany mohl být spáchán trestný čin podvodu. Naneštěstí byla dohoda uzavřena jen ústně, obě strany tvrdily něco jiného a jediným dokladem o dohodě byla nesporná faktura, v níž byl ovšem předmět obchodu popsán nejasně přesně uprostřed mezi oběma tvrzeními. Když jsem se při diskuzi nad případem dostal k tomuto bodu a k inkriminovanému účetnímu dokladu, policejní vyšetřovatel zareagoval automaticky: „tak přibereme znalce z oboru účetnictví!“

Zejména poslední zmiňovaný příklad by se dal pominout jako humorná příhoda bez valného významu, kdyby nebylo ostatních dokladů o tom, že se u nás postupně vytvořila atmosféra slepého spoléhání se na znalce za všech okolností.
Kromě posudků, které byly zadány správně, ale nikdo je nečetl a nepřezkoumal (viz např. shora uvedené oceňování podniku), se vyskytují i posudky, které správně neměly být vůbec zadány, protože otázku mohl nebo v některých případech dokonce musel posoudit sám orgán činný v trestním řízení.
Například pokládám za jednoznačně nezákonné oblíbené zadání znaleckého posudku „zda obviněný propagoval …“ či „zda obviněná vyjádřila sympatie k …“. Znalec je tak skrytě vyzván, aby hodnotil úmysl obviněného. Fakticky pak jde o soudního znalce z oboru vina, což je ultimátní projev přehazování odpovědnosti na znalce.
Vyšetřování trestných činů z nenávisti věnujeme později samostatný článek. V té souvislosti už jen uveďme, že klást znalci otázku „zda lze určitou ideologii propagovat knihou“ (kauza Mein Kampf) pokládám za snad ještě zbytečnější než pomocí znalce zjišťovat, zdali se někdo může leknout atomového výbuchu (kauza Ztohoven). On by to nedokázal soud posoudit samostatně?
Případ Ztohoven a nabouraného televizního vysílání je vůbec hezkou ukázkou zbytečného zadávání posudků. Znalec se vyjadřoval k tomu, zda se fiktivní atomový hřib na podvrženém závěru podobal skutečnému. Domníval bych se, že hrubou představu o atomovém hřibu má každý, kdo absolvoval třeba jen základní školu, kromě toho falešné vysílání nebylo určeno znalcům, nýbrž obyčejným divákům. Proto rozhodovala laická představa diváctva, kterou snad dokáže odhadnout každý i bez znalce. Ostatně – pokud je mi alespoň známo – nikdo si záběr nespletl s globální pandemií, protrženou přehradou ani jakýmkoli dalším druhem katastrofy.
Značné výhrady pak mám vůči v současnosti populárnímu zadávání znaleckých posudků na věrohodnost obviněných/svědků. Kromě zvláštních případů (podezření na duševní nemoc, omezení schopností svědka atd.) totiž tyto posudky nemohou přinést významnou informaci. Znalec nerozhodne, zda dotyčný hovoří pravdu nebo lže. Já osobně jsem ve své praxi nechal pořídit takový posudek jen jedinkrát, a to když byl k tomu konkrétní důvod (bohatý restituent ve věku přes 90 let se stal obětí promyšleného podvodu a dalo se předvídat, jak bude jeho svědectví napadáno).
Kdybych pracoval na příslušných místech, zauvažoval bych o opatření statistiky, jak často se takové posudky zadávají, a zkoušel bych si udělat představu, kolik z nich bylo potřebných a kolik nikoli. Mám totiž silné podezření, že významná část takových posudků slouží jen jako akt z nouze a jako pokus obejít nepřijímání polygrafového vyšetření jako důkazu, čímž se opět přehazuje odpovědnost za případ na znalce. Jde však jen o mou hypotézu - bez podrobné studie nelze činit kategorické soudy.
Podobně sporné jsou i posudky jazykové, se kterými se lze setkat v případech pomluv či hanobení národa atd. Ještě nikdy jsem neslyšel o případu, kdy by účastník lékařského kongresu řekl druhému „pane kolego, Vy jste oligofrenik třetího stupně dle členění Minkowského“. Pak by bylo opravdu nutné zjišťovat přesný význam daného oslovení. Ale v běžných případech pomluv si účastníci nadávají do mafiánů, defraudantů, lotrů a podobných slovíček, která jsou součástí obecné mluvy a jsou také určena obecnému publiku. Všeobecné jazykové dovednosti by tedy měly k jejich posouzení plně dostačovat.
Snahy o zapojení znalců do vysvětlování obsahu relativně běžných slov či osvětlování významu textů pokládám opět za zbavování se odpovědnosti za rozhodnutí. Chce-li někdo tvrdit, že soudce není kompetentní k samostatnému posouzení českého textu, musím kontrovat otázkou, zdali byl soudce kompetentní ke studiu práv a složení justiční zkoušky – tam také musel prokázat velmi dobrou znalost češtiny a schopnost chápání textu bez pomoci znalce.
Kdybychom chtěli být hodně přísní, mohli bychom zpochybňovat ústavní konformnost přehazování odpovědnosti na znalce. Má-li určitou otázku rozhodnout svou úvahou soud, ten však rozhodne jen formálně a ve skutečnosti svévolně přesunul rozhodovací kompetenci v dílčí otázce na znalce bez efektivního přezkoumání soudem, je to v pořádku nebo ne? Litera naplněna byla; papírové rozhodnutí nese hlavičku a razítko soudu. Zda byl naplněn i účel soudního rozhodování, nejsem si zcela jistý.

(dokončení příště)

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.
Celý příspěvek