Tvůrčí právo pro spisovatele

K tomuto postu mě přivedl shluk otázek v jednom z diskusních příspěvků pod nedávným pokračováním seriálu Jiné právo misijní, a sice: Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvůrčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát?

Nejprve příběh:

Sedím na scénáristické přednášce Roberta McKee, legendy mezi učiteli tvůrčího psaní. V aule londýnské univerzity se zatajeným dechem poslouchá výklad několik set současných či budoucích autorů všech žánrů. Vedle mě sedí spisovatel, typický umělec-chaosář. Jeho okousaný sešit na poznámky je polepen žlutými papírky, košile mu čouhá ze sepraných kalhot a stylové brýle pomalu sjíždějí z nosu, když si trhavým rukopisem poznamenává každé slovo. Jeho zápěstí jede po papíře jako ručička seismografu během zemětřesení. „Blázen,“ pomyslím si. „Určitě jednoho dne napíše geniální dílo.“

O přestávce se dáme do řeči.

„Na čem teď pracuješ?“ zeptám se. „Píšeš scénáře nebo něco jiného?“

„Píšu smlouvy,“ odtuší umělec-chaosář. „Fúze a akvizice,“ doplní a podá mi vizitku. Je na ní logo kanceláře Clifford Chance a upřesnění, že dotyčný v podniku působí coby associate lawyer.

„Co hledá právník na scénáristickém školení?“ zajímám se, ačkoli mě vzápětí napadne, že na takovou otázku bych třeba mohla znát odpověď sama. „Chceš napsat scénář?“

„Ne,“ odpoví umělec-právník. „Chci psát lepší smlouvy.“

„Ty jsi neměl ve škole legal writing?“ Řeknu to tak, aby bylo jasné, že fúze bankéře s básníkem je mi podezřelá, a že nadnárodní smluvní typ do sekty otrhaných dialogistů prostě nepatří. Navíc, za právníky jsem tady já, že ano, a to přísně incognito.

„A ty jsi snad měla ve škole creative law?“ zakření se spisovatel akvizic.

…

Na plátně v popředí běží už počtvrté scéna z filmu Casablanca a přednášející vysvětluje další nečekanou dimenzi příslušné části dialogu ze scénáře, který mám rozložený na klíně. Casablancu jsem viděla několikrát. Ale nikdy jsem v ní nezaznamenala ani čtvrtinu z toho, co během přednášky vyjde najevo – a už vůbec mě nenapadlo, že kouzlo filmu netkví ani tak ve výkonech protagonistů jako v dokonalé struktuře příběhu a v bravurních dialozích, které málokterý pozdější scénář překonal. Nezáleží na každém slovu: záleží na každé slabice. Emoce, které text vyvolává, jsou ovlivněny libozvučností, znělostí nebo neznělostí hlásek, slabičnou délkou, v širší perspektivě mírou spisovnosti nebo hovorovosti jazyka, stylem, použitím cizích slov. Pro každý žánr platí jiná pravidla. Divadelní hra spočívá v textu. Film spočívá v obraze. Román je nejtěžší, protože má k dispozici jen písmena na papíře, triviální formu, kterou autor musí kontrolovaným způsobem rozvášnit tak, aby čtenář zapomněl, že čte – aby se ocitl v příběhu.

Pokud by někoho blíže zajímal obsah kurzů tvůrčího psaní, doporučuji například BBC Writer's Room nebo odkazy na mém blogu. Nyní však zpět k povšechnějším otázkám dne, a sice – 1) Lze se tvůrčímu psaní naučit? a 2) K čemu je kurs tvůrčího psaní právníkům?

První otázka ve znění, v němž je uvedena ve shora citovaném diskusním příspěvku, je poněkud sugestivní, neboť budí zdání, že jmenovaní velikáni světové literatury žádným kurzem neprošli. Jenže prošli, a to všichni.

V carském Rusku bylo kurzů tvůrčího psaní pomálu, a kdo se účastnil jejich alternativních forem v podobě diskusních kroužků a podzemních publikací, skončil obvykle ve vyhnanství. Zato byl Puškin. Čtením a rozbory Puškinova díla strávil Dostojevskij celé dětství, a to spolu se svým bratrem Michailem, který byl též čtenářem a prvním kritikem jeho raných i pozdějších rukopisů.

Ernest Hemingway popisuje svůj kurz tvůrčího psaní v několika kapitolách knihy Pohyblivý svátek. Žil zamlada v Paříži a účastnil se snad všech tvůrčích setkání a kritických skupin, které se nabízely. Tou hlavní byl kruh spisovatelů okolo Gertrudy Steinové, kam docházel třeba i F.S. Fitzgerald. Mluvilo se o literatuře, konala se autorská čtení, rozebíraly se texty kolegů.

Jan Balabán nevystudoval kurz tvůrčího psaní, protože vystudoval rovnou bohemistiku.

A Bohumil Hrabal? Na střední škole propadal, načež ho vzali na práva, která strávil mj.  intenzivní docházkou na přednášky o literatuře a umění v nedalekém domě, jenž sluje fakulta filosofická. Celé mládí v Nymburce strávil ve společnosti přátel-umělců, Antonína Frýdla a Karla Maryska, kteří byli jeho první tvůrčí skupinou, hodnotiteli jeho raných básní a spoludiskutéry o moderní literatuře.

...

Tvůrčí psaní jako studijní obor je poměrně novodobý jev. Většina spisovatelů však odjakživa hledala náhradní možnosti studia ve svém oboru a porůznu nacházela to, co obsahem současných kurzů tvůrčího psaní obvykle je: literární rozbory, kontakt se začínajícími i zkušenými autory a jejich zpětnou vazbu, příležitosti číst veřejně vlastní texty a publikovat. Tak jako pro pokrok v každém jiném oboru, i k pokroku ve psaní je třeba určitý vzdělávací kontext (ačkoli jsou autoři, kteří žijí a tvoří v relativní izolaci, napadá mě např. Emily Dickinson nebo Amélie Nothomb). Nikdo nediskutuje o tom, že pokud chcete být virtuosem ve hře na violoncello, nebude vám stačit, že jste po dobu patnácti let den co den cvičili šest hodin a máte navíc talent. Potřebujete školu. Potřebujete dobré učitele. Potřebujete kolegy – spolužáky, kritický kruh přátel, kteří sdílejí váš osud, a tudíž vám dobře rozumí, potřebujete si pozvolna zvyknout na publikum, na to, že jdete s kůží na trh. Nikdo se nezeptá, jestli vás na konzervatoři naučí hrát na cello. Jistěže nenaučí. Nevdechnou vám hudební sluch. Noty i prstoklady dávno znáte, protože jste cvičili patnáct let šest hodin denně. Ale mohou vás naučit všechno ostatní, to, na co cvičením ani sluchem člověk sám spíš nepřijde. Stejně je to se školami tvůrčího psaní: nenaučí vás citu pro jazyk a nebudou vám vysvětlovat správné formy přechodníků minulých. To máte znát. Ale – mohou vás naučit všechno ostatní. Proto tvrdím, že většina autorů, kteří to se psaním myslí vážně, se v dobrém kurzu psaní nejen naučí psát, ale že se bez učitele a vzdělání v oboru prostě neobejdou.

Co přinese kurz tvůrčího psaní právníkovi? Když jsem listovala knihou Jiné právo literární, narazila jsem na příspěvky, které mi vyrazily dech svou literární kvalitou a dávaly tušit, že jejich autoři jsou zakuklení talentovaní spisovatelé. U některých mě napadalo – co by se stalo, kdyby tento talent byl realizován nikoliv v rámci sepisování soudních podání, ale v románové tvorbě? U většiny z nich jsem našla drobná stylistická pochybení nebo tenounké kazy ve struktuře textu, které by se neobjevily, pokud by autor absolvoval trénink v tvůrčím psaní. Narazila jsem i na příspěvky, které byly velmi dobré, přestože mohly být brilantní. A ptala jsem se: co odlišuje dobře napsaný rozsudek od rozsudku skvělého?

Nevím. Možná by to věděl můj kolega ze scénáristického školení. V každém případě: u soudního rozhodnutí máte vždycky o čem psát, a pokud je věc hloupost, zúčastnění právníci jsou z obliga, protože oni si hloupý námět přeci nevymysleli – to účastníci! To život.

Chudák autor musí kromě talentu, stylistické zručnosti a tréninku ještě umět rozpoznat, případně vymyslet, dobrý námět. Protože i ti nejškolenější a nejtalentovanější musí mít především o čem psát.