sobota 11. srpna 2007

Členství cizinců v politických stranách (aneb cizinec není našinec)

Deník Právo včera přinesl "šokující" informaci o tom, že členem ODS se v minulosti stal cizinec mající na území naší vlasti trvalý pobyt a na tomto půdorysu se odehrála diskuse na téma, zda je správné, aby cizinci i nadále nemohli být členy politických stran. Padaly argumenty vesměs účelové, poněkud se však zapomnělo na ústavněprávní rovinu.


Převažující názor - a také praxe - je takový, že zákonná úprava členství cizinců v politických stranách neumožňuje. Na ústavní úrovni je totiž garantováno právo být členem politické strany toliko občanům (čl. 20 odst. 2 Listiny) a prováděcí zákon (č. 424/1991 Sb.) stanoví, že členem „může být občan starší 18 let“. Lze si tak sice představit způsob výkladu, který z citovaného znění dovodí, že zákon cizincům členství v našich stranách nezakazuje a proto není vyloučeno, nicméně tento názor je zatím výrazně menšinový. Troufám si však zároveň tvrdit, že po zavedení aktivního a pasivního volebního práva v komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu cizincům s trvalým pobytem na území ČR (resp. příslušné obce) nutně musí následovat umožnění členství v politických stranách i pro tuto skupinu osob. Mám pro to především následující argumenty.
1. Smysl politických stran spočívá ve vytváření svorníku mezi státem a společností. To mimo jiné znamená, že aktivizují občany, pomáhají při jejich zapojování do veřejného dění, zprostředkovávají a prosazují společenské zájmy.
2. Proto také Ústavní soud akceptoval privilegované postavení politických stran ve vztahu k jiným sdružením. Politické strany totiž vyjadřují veřejný zájem a v parlamentní formě vlády se bez jejich činnosti demokratický stát prostě neobejde.
3. Zmíněné funkce a význam politických stran se projevují zejména ve volbách. Proto také nelze apriori hodnotit jako protiústavní, že v některých typech voleb (a v závislosti na zvoleném systému) mají politické strany monopol při podávání kandidátních listin. Jak známo, výhradně politické strany mohou kandidovat do Poslanecké sněmovny, do krajských zastupitelstev a do Evropského parlamentu. V senátních volbách mohou za vcelku jednoduchých podmínek kandidovat ještě nezávislí kandidáti a v komunálních volbách navíc i sdružení nezávislých kandidátů. Kandidatura sdružení nezávislých kandidátů však zejména ve větších obcích není jednoduchá, neboť je podmíněna předložením petice s podpisy minimálně 7% voličů z této obce. To např. znamená, že ve městě se 100 tis. obyvateli je zapotřebí 7 tis. podpisů. Pro srovnání: pro založení politické strany postačuje 1 tis. podpisů, a to z celé republiky. (Není se proto čemu divit, že před komunálními volbami vznikají jako houby po dešti zcela fiktivní politické strany, které jsou ve skutečnosti sdruženími nezávislých kandidátů. Podotýkám, že toto jednání neodsuzuji, neboť je za daných okolností zcela racionální.)
4. Pokud zákonodárce cizincům s trvalým pobytem přiznal volební právo, byť jen v některých volbách, považuji za ústavně souladnou úpravu pouze takovou, která jim toto právo přizná v plnohodnotné podobě. Protože tomu tak v současnosti není, obávám se, že toto omezení v testu ústavnosti nemůže uspět. Jinak řečeno: pokud stát akceptoval, že mohu ve volbách kandidovat, nesmí mi zároveň znemožnit využít stejné prostředky k realizaci tohoto práva, které mají k dispozici mojí potencionální političtí konkurenti. V opačném případě se jedná o nepřípustnou diskriminaci.
5. Argumentace zdravým rozumem: zastupitelská demokracie není ničím jiným než formou správy věcí veřejných. Do této správy mají mít možnost plnohodnotně se zapojovat všichni ti, kterých se přímo týká. Cizinec s trvalým pobytem na území ČR má začasté daleko intenzivnější vazbu k prostředí, v němž žije, než řada občanů ČR, kteří v konkrétní obci mohou bydlet toliko papírově. Proč jim tedy zákonem, příp. jeho výkladem, znemožňovat, aby se mohli stát členy institucí, jejichž bytostným posláním je právě vytvářet podhoubí pro fungování těchto zastupitelských orgánů. Zdravý rozum z jiného pohledu: pokud vycházím z teze o racionálním zákonodárci, jak si mám vysvětlit, že do Evropského parlamentu mohu jako cizinec kandidovat výhradně na kandidátce politické strany (resp. jejich koalice), přičemž zároveň ze zákona nemohu být jejím členem? Proč by mne potom měla taková strana vlastně nominovat na volitelné místo, když jsem nedostal šanci prokázat svoje schopnosti, píli a loyalitu na vnitrostranické půdě a nemůže mne podpořit moje domovská stranická buňka?

Na základě shora uvedeného se domnívám, že je načase otevřít politické strany cizincům s trvalým pobytem v ČR, a to přinejmenším těm, kteří pocházejí z členských států EU. V tak extrémně národnostně homogenní společnosti jako je ČR totiž není třeba se obávat ohrožení národní identity, zájmů či čeho ještě dalšího. Cizinci nám neublíží a naopak mohou velmi pomoci. Je proto namístě buď přehodnotit stávající výklad citovaného zákonného ustanovení tak, aby byl ústavně souladný (tzn. vstřícný k cizincům), anebo přistoupit k legislativní změně.

PS: Z důvodu korektnosti a možného vznesení námitky podjatosti přiznávám, že i mojí manželkou je cizinka ze země EU, mající trvalý pobyt na našem území již 15 let. Pokud však jsem dobře informován, zatím ji žádná tuzemská politická strana neoslovila natolik, že by toužila po vstupu do ní.

1 komentář:

Věra Pazderová řekl(a)...

Předně bych chtěla poděkovat za tento post, neboť se právě učím na státnice z ústavního práva a zrovna včera jsem přemýšlela nad otázkou, kterou zde rozebíráte. Takže ještě jednou díky za bleskovou a podnětnou odpověď.

Dovolila bych si také zareagovat několika myšlenkami:
K článku 20(2) Listiny, který zakládá právo na sdružování se v politických stranách pouze pro občany – dalo by se sice dovodit, že tento článek (stejně jako zákon o sdružování v polit. stranách) cizincům nezakazuje se v politických stranách sdružovat, neboť „každý [přece] může činit, co není zákonem zakázáno“, ale to ještě neznamená, že na to mají (vynutitelné) právo. Podle čl. 42 Listiny požívají cizinci práv zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům, a to je právě tento případ. Tedy, podle mého názoru nelze dovodit, že by Listina zaručovalo právo sdružovat se v politických stranách jako základní právo pro cizince. Jinými slovy, asi by neměl být problém s tím, pokud je cizinec členem politické strany (není to výslovně zakázáno). Jiná situace by však byla, kdyby mu v tom bylo bráněno, to by asi neměl příliš silnou půdu pod nohama se takového práva dovolávat.
Proto se nedomnívám, že by bylo dostatečné pouze „přehodnotit stávající výklad citovaného zákonného ustanovení tak, aby byl ústavně souladný (tzn. vstřícný k cizincům)“, protože Ústava, resp. Listina v současnosti moc vstřícná k cizincům v tomto ohledu není.
Právo účasti v komunálních volbách a volbách do Evropského parlamentu přiznal zákonodárce proto, že mu to ukládá požadavek souladnosti s primárním právem ES/EU, tedy čl. 19 SES. Tedy i před zákonnou úpravou zde existoval základ pro přiznání tohoto práva, kterého se cizinci mohli (a mohou) dovolávat na základě evropského práva. V případě práva cizinců na účast v politických stranách takovýto pevný základ (ústavní nebo vyplývající z mezinárodní smlouvy)nevidím.
Jinak však s Vaší argumenatcí plně souhlasím, neboť současná situace je poněkud nelogická (viz zejm. bod 5. Vašeho postu).
Taky by mě zajímalo, jak je tato otázka upravena v jiných členských státech EU.