pondělí 16. listopadu 2009

On-line symposium Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák

níže v postu starší příspěvky symposia, ke kterým je možné diskutovat: 19. října, Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb. | 13. října, Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů | 5. října, Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků? | 29. září, Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku | 23. září, Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I. | 21. září, Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon... | 18. září, Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud? | 17. září, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové... | 16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony | pozvánka na symposium | starší příspěvky na Jiném právu, související s tématem symposia



Štěpán Klapka: Procedurální aspekty rozhodnutí
Nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009, kterým Ústavní soud rozhodl o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., je nepochybně jedním z nejvýznamnějších rozhodnutí Ústavního soudu. Vyvolal bouřlivé politické i akademické diskuze, nepochybně bude Ústavním soudem citován v jeho dalších rozhodnutích. Zásadními otázkami, kterými se Ústavní soud zabýval a které se staly těžištěm úvah o nálezu, bylo především, zda je vůbec v kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony, pokud ano, jaký je referenční rámec přezkumu a konečně zda je ústavní zákon č. 195/2009 Sb. z tohoto pohledu protiústavní. Jakkoliv jsou tyto úvahy vyvolané zrušovacím nálezem významné, nezabývají se předpoklady jeho vydání. Přitom samotné předpoklady rozhodování Ústavního soudu o zrušení ústavního zákona byly zpochybněny (především oběma dissentujícími soudci). Vzhledem k zásadnímu významu nálezu Ústavního soudu se domnívám, že je třeba pečlivě zhodnotit všechny jeho problematické body, byť byly zmíněny výraznou menšinou (dvou soudců). Zaměřím se na některé procedurální aspekty jeho vydání a pokusím se ukázat, že problémy, jež v této fázi vyvstaly, ohrozily legalitu meritorního rozhodnutí.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky jako relevantní důvod přezkumu ústavního zákona č. 195/2009 Sb.?
Ústavní soud posuzoval ústavnost zákona č. 195/2009 Sb. v řízení o konkrétní kontrole norem, tedy na základě návrhu stěžovatele, který s ústavní stížností spojil návrh na přezkum zákona, jehož uplatněním měla nastat skutečnost, která je obsahem ústavní stížnosti. V tomto řízení musí soud před tím, než přistoupí k přezkumu ústavnosti zákona, zodpovědět otázku, zda není dán některý důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti a zda uplatněním zákona došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti z těchto hledisek dospěl k následujícím závěrům:

1. Rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny je rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (je tedy proti němu přípustná ústavní stížnost),
2. Rozhodnutí prezidenta republiky se dotýká základního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny (ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná),
3. K zásahu do práv stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny došlo uplatněním ústavního zákona č. 195/2009 Sb.

Je zřejmé, že negativní odpověď v kterémkoliv ze tří uvedených bodů brání meritornímu přezkumu ústavnosti zákona. Počínal si Ústavní soud v posuzovaném případě správně?

Ad 1) Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS je ústavní stížností možné napadnout „zásah orgánu veřejné moci“, bylo-li jím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Při vymezení, co se rozumí zásahem orgánu veřejné moci, je demonstrativně uvedeno pouze pravomocné rozhodnutí a opatření. Je-li zásahem rozhodnutí, je nutné, aby stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, aby se jednalo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv (s výjimkami uvedenými v § 75 odst. 2 zákona o ÚS), a aby rozhodnutí již bylo v právní moci. Není podstatné, jak je rozhodnutí označeno (rozsudek, přípis, jmenování atd.), ale zda „orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby“ [usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. srpna 2002]. O jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí jde tehdy, je-li individualizovaný a konkretizovaný, tedy jde-li o individuální akt proti určité osobě – stěžovateli. Ústavní stížnost proti zásahu, jímž nebyla dotčena práva stěžovatele, a který se jej tedy přímo netýká, proto není přípustná [např. usnesení sp. zn. I ÚS 178/96 ze dne 25. září 1996]. Oběma „typům“ zásahů orgánů veřejné moci podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS je tedy společné, že jimi bylo zasaženo do subjektivních (ústavních) práv stěžovatele. Způsobilost takového zásahu je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud uvedenou vlastnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb dovodil. V usnesení sp. zn. Pl ÚS 24/09 ze dne 2.9.2009 přerušil řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. postoupil k rozhodnutí plénu s odůvodněním, že „rozhodnutí prezidenta republiky (...) vymezuje okamžik ukončení mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva dle čl. 21 odst. 4 Listiny“ (zvýrazněno Š.K.). Domnívám se, že uvedený názor Ústavního soudu není správný a je v rozporu s tím, jak je pojem „zásah orgánu veřejné moci“ vymezen dosavadní judikaturou Ústavního soudu.

Právním základem rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb je čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy, při rozhodování o konkrétním dni voleb je prezident vázán jednak délkou volebního období, jednak zákonnými lhůtami pro jejich vyhlášení [stanovenými v § 1 zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky], přičemž rozhodnutí o vyhlášení voleb je toliko právním důvodem konání voleb v konkrétní dny. Možnost prezidentovy diskrece se omezuje pouze na přesné určení termínu voleb v rozmezí několika týdnů (s výjimkou voleb do Evropského parlamentu, kde prezident tuto diskreci postrádá zcela), neboť samotné funkční období jednotlivých volených orgánů není stanoveno úvahou některého ústavního činitele, ale přímo Ústavou [zvýrazněná část z díla Molek, P., Šimíček, V: Soudní přezkum voleb, Linde Praha a.s., 2006, str. 274. Autoři poukazují na rozdíl české právní úpravy od úpravy ve Velké Británii, kde premiér může fakticky vyhlásit všeobecné volby kdykoliv před skončením pětiletého volebního období aktuální Dolní sněmovny a konkrétní datum voleb reálně určuje zejména s ohledem na vývoj politické situace]. Pakliže prezident svým rozhodnutím stanovuje pouze to, které dny se budou konat volby, nevymezuje toto rozhodnutí okamžik ukončení mandátu poslance a nemůže se vůbec dotýkat jeho práv. Prezidentovo rozhodnutí je součástí volebního procesu, jehož je iniciací. Relevantním důvodem, který by se případně mohl dotýkat práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny, je v případě posuzovaném Ústavním soudem jen samotný ústavní zákon č. 195/2009 Sb., jenž zkrátil standardní volební období a vedl k předčasnému zániku poslaneckého mandátu, nikoliv však rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb. Lze uzavřít, že na rozhodnutí prezidenta republiky Ústavní soud nepohlížel prizmatem vlastní judikatury, přičemž se ani nepokusil přijaté procesní řešení zdůvodnit.

Ad 2), 3) Tím je zároveň zodpovězena otázka, zda se rozhodnutí prezidenta republiky dotýká základního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny (zda tedy ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná) a zda je či není vyloučen přezkum ústavnosti ústavního zákona č. 195/2009 Sb.

Zbývá dodat, že Ústavní soud se odchýlil nejen od své konstantní judikatury vymezující, co je „zásahem orgánu veřejné moci“, ale i potud, odložil-li vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky. Odložení vykonatelnosti z povahy věci předpokládá existenci vykonatelného rozhodnutí. Ústavní soud judikoval, že „vykonatelné je pouze takové rozhodnutí, které autoritativně upravuje právní postavení určitých subjektů. Je zřejmé, že není možné odložit vykonatelnost rozhodnutí, jež dosud nenabylo vykonatelnosti nebo vykonatelnosti ani nabýt nemůže“ [nález sp. zn. I. ÚS 272/96 ze dne 7. května 1997]. Ústavní soud pak za vykonatelné „považuje pouze ty správní akty, které ukládají subjektu něco vykonat, splnit. Vykonatelností správního aktu se pak rozumí možnost vymoci určitými prostředky, aby subjekty k tomu povinné splnily své povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně“ [nález sp. zn I. ÚS 98/94 ze dne 3. ledna 1996]. Jak bylo uvedeno, rozhodnutí prezidenta republiky pouze stanovuje konkrétní den voleb do Poslanecké sněmovny, neupravuje autoritativně právní postavení subjektů a neukládá žádnou povinnost něco vykonat či splnit.

Změna interpretace procesních ustanovení jako zásah do právní jistoty
Článek 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Existuje poměrně široký konsenzus, že z hlediska forem rozhodnutí Ústavního soudu jsou obecně závazné toliko nálezy, nikoliv usnesení. Problematika této tzv. všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu je však odlišná od otázky, zda a do jaké míry je svými rozhodnutími vázán sám Ústavní soud. Obecná závaznost ve smyslu vnějším je spojená s respektováním rozhodnutí Ústavního soudu a podřízení vlastní činnosti těmto rozhodnutím ze strany ostatních subjektů. Vnitřní vázanost vlastními rozhodnutími zavazuje Ústavní soud a projevuje se jednak tím, že totožná věc již rozhodnutá nemůže být rozhodována znovu (rozhodnutí vytváří překážku rei iudicatae), jednak tím, že právní závěry již přijaté musí být konzistentně respektovány v další rozhodovací činnosti. Posléze uvedený důsledek je projevem principu právní jistoty a v zákoně o ÚS našel vyjádření v povinnosti senátu obrátit se na plénum, pokud dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru v nálezu již vysloveného (§ 23 zákona o ÚS), a v zakotvení kvalifikované většiny pro rozhodnutí pléna, jež se odchyluje od přijatého právního názoru (§ 13 zákona o ÚS). Ačkoliv je tato kvalifikovaná procedura spojena jen s případem, kdy se Ústavní soud odchyluje od právního názoru uvedeného v nálezu, nelze z toho v žádném případě dovozovat, že nemeritorní rozhodnutí nemusí Ústavní soud respektovat. Odůvodnění usnesení, kterými Ústavní soud podle § 43 zákona o ÚS návrhy odmítá, je pro vymezení okruhu otázek, jejichž řešení se lze úspěšně u Ústavního soudu domáhat, rozhodující. Stabilita těchto rozhodnutí představuje pro navrhovatele prvek právní jistoty, že s ohledem na podobné posuzované případy, jejichž přezkum byl připuštěn, se Ústavní soud bude meritorně zabývat i návrhem jeho. Odlišný přístup ke stejným nebo podobným návrhům by vytvářel neodůvodněný rozdíl mezi účastníky a představoval by porušení právní jistoty jako jednoho ze základních principů demokratického právního státu. Jde nejenom o to být schopen předvídat, v jakých případech dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, ale také v jakých případech je ochrana základního práva Ústavním soudem zajištěna. Stabilita řešení těchto procesních otázek tak má stejný význam z hlediska právní jistoty jako stabilita řešení meritorních. To platí tím spíše, považuje-li Ústavní soud vlastní judikaturu za zákon v materiálním smyslu [viz nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20.9.2006].

V nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20.9.2006 Ústavní soud vyslovil následující závěr:

„Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, (…) pouze (…) zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem.“

V bodu II. jsem uvedl, že Ústavní soud nerespektoval svoji dosavadní judikaturu, pokud připustil ústavní stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky, přičemž tento svůj postup nijak neodůvodnil. Ve světle vlastní judikatury se tak dopustil porušení ústavně zaručených práv, neboť se „odklonil od ustálené rozhodovací praxe nadto usměrněné opakovanými rozhodnutími (…), aniž by (…) dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítl“ [nález sp. zn. III.ÚS 470/97 ze dne 25.11.1999]. Prvotní odchýlení se od judikatury vyvolalo řetězovou reakci dalšího „odchylování“ (pokud jde o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, aplikaci § 70 odst. 3 zákona o ÚS, zastavení řízení o ústavní stížnosti) a ve svém důsledku umožnilo meritorní přezkum ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Hodnota a věrohodnost závěrů Ústavního soudu o protiústavnosti zákona č. 195/2009 Sb., byť možná jinak racionálních, je tak ex ante snížena již zvoleným procesním přístupem. Domnívám se, že procesní postup Ústavního soudu, spočívající v neodůvodněném odklonu od dosavadní judikatury, představuje natolik závažné pochybení, že ve svém důsledku relativizuje nejen odůvodnění meritorního nálezu, ale vzhledem k zásadnímu významu projednávané věci i autoritu samotného Ústavního soudu. I kdyby důvody zrušení ústavního zákona byly mimo jakoukoliv pochybnost a zcela evidentní, nemohly by legitimovat Ústavní soud k volbě cesty, jíž se za účelem zrušení zákona vydal. Porušením procesních pravidel za účelem ochrany materiálního jádra demokratického státu se Ústavní soud paradoxně dostal do situace, která může být označena i za snahu o „změnu paradigmat demokratického právního státu“ [viz bod 9 – 23 odlišného stanoviska soudce Musila k usnesení Pl. ÚS 24/09 ze dne 15.9.2009].

Štěpán Klapka je justičním čekatelem Krajského soudu v Ústí nad Labem a externím doktorandem katedry občanského práva PF UK




Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb.
Při prvém čtení nálezu jsem váhal, na základě jakého právního důvodu byl vlastně ústavní zákon zrušen (odhlédneme-li od porušení principu retroaktivity, který musí být nutně navázán na porušení čl. 9 odst. 2). Střídavě se mi nabízely tři možnosti: pro rozpor ústavního zákona 1) s čl. 9 odst. 2, nebo 2) s čl. 9 odst. 1, anebo 3) s čl. 9 odst. 2, který v zásadě limituje možnosti zákonodárce modifikovat ústavní pořádek jinak než obecným způsobem dle čl. 9 odst. 1 Úst, resp. dle speciálních ustanovení Ústavy, event. 4) s čl. 9 odst. 1, který společně s čl. 9 odst. 2 tvoří základní kompetenční normu české ústavy. Myslím si, že právě tato otázka je nejdůležitějším problémem, který je nutno hned na tomto místě vyjasnit. Následující úvahy jsou velmi zkráceným výňatkem z připravovaného článku.

Podle ÚS musí totiž každý ústavní zákon splnit tři podmínky, z nichž toliko podmínka prvá je zcela nekontroverzní. Ze zbývajících dvou podmínek je podmínka třetí sdílena všemi patnácti soudci, zatímco podmínka druhá je disentujícími soudci odmítána. Jde jmenovitě o (I) podmínku procedurální (přijetí řádným legislativním procesem), (II) podmínku kompetence (zmocnění) dle čl. 9 odst. 1 Úst anebo dle jiného výslovného ústavního zmocnění (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3 Úst), a konečně (III) podmínku materiální, stanovenou v čl. 9 odst. 2 Ústavy. Zdá se tedy, že všechny tři podmínky stojí vedle sebe alternativně, a porušení jakékoliv z nich vede k závěru o zrušení ústavního zákona. Proti tomu ovšem stojí podstatná část textu nálezu, ve kterém ÚS do jisté míry podmínku druhou a třetí směšuje. Všimněme se především závěru nálezu, kde se říká, že ÚS vzhledem k „ústavně nepřípustné individuální a retroaktivní povaze ústavního zákona č. 195/2009 Sb.“ dospěl „k závěru o porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy“ (část VI./c). Z tohoto by se mohlo zdát, že porušení podmínky ústavního zmocnění automaticky ke zrušení ústavního zákona nevede, ale musí mít ještě „intenzitu zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy.“ ÚS nicméně v textu hovoří o zcela jiném vztahu čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 – totiž že přijetí individuálního zákona lze opodstatnit mj. snahou o ochranu materiálního jádra ústavy dle čl. 9 odst. 2.

Uvažování ÚS asi lépe pochopíme se znalostí Holländerova článku z roku 2005, ve kterém autor v duchu Adolfa Merkla a na něj navazující rakouské doktríny v podstatě dovozuje, že celý problém v posledku spočívá v nedostatku zmocnění ústavodárce. V tomto ohledu je čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 v postavení vzájemně se doplňujícím, tedy zatímco čl. 9 odst. 1 představuje pozitivní zmocňovací normu, čl. 9 odst. 2 normu negativní. V tomto spojení je dáno porušení čl. 9 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 tehdy, pokud ústavodárce překročí meze své kompetence (např. přijme ústavně nepřípustný individuální ústavní zákon). Takováto koncepce (odpovídá ji možnost 4 shora), kterou si, byť ne příliš jednoznačným způsobem, osvojil ÚS, je podle mne ústavně myslitelná, jakkoliv je kontroverzní. Podotýkám však, že samotná Merklova koncepce „bez zmocnění ústavy žádná její změna“ je s českým pozitivním ústavním právem jen obtížně kompatibilní. Těžko bychom totiž mohli dovodit, že bez čl. 9 odst. 1 a 2 by nebyla možná jakákoliv změna nebo doplnění ústavy vyjma změn a doplnění taxativně vypočtených ve zvláštních ústavních ustanoveních.

I. Nepřípustnost individuálních zákonů
Podívejme se nyní na odůvodnění prvého nosného důvodu pro derogaci, spočívajícího v porušení podmínky obecnosti norem. Podle ÚS
Dle čl. 9 odst. 1 Ústavy může tato být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Nadto Ústava v řadě svých ustanovení výslovně zmocňuje Parlament k vydání ústavních zákonů upravujících přesně vymezenou materii (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3). Pro posouzení ústavnosti dodržení kompetence při vydání ústavního zákona č. 195/2009 Sb. nutno tudíž zodpovědět otázku, zdali lze ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) podřadit pod rámec přípustných ústavních změn dle čl. 9 odst. 1 Ústavy.
Ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) není ani doplněním, ani změnou Ústavy. Obsahově ústavní zákon pro jedinečný případ může nabýt dvou podob – buď jde o časově omezené suspendování Ústavy anebo věcnou, resp. osobní výjimku z obecné platnosti ústavní úpravy.

ÚS označuje přijetí jednorázového ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny za dočasné suspendování ústavy, jde podle ÚS o ústavní zákon jen svou formou, nikoliv obsahem, když obsahem jde naopak o individuální právní akt, týkající „se nikoli obecně vymezeného okruhu adresátů a situací, nýbrž konkrétně určeného subjektu (Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zvolené v roce 2006) a konkrétní situace (skončení jejího volebního období dnem voleb, jež se mají konat do 15. října 2009, a zkrácení lhůt dle zákona o volbách do Parlamentu České republiky a dle soudního řádu správního pouze pro tento případ)“. Naproti tomu příkladem věcné nebo osobní výjimky z ústavy by byl např. ústavní zákon, který by vytvořil výjimku z čl. 57 odst. 2 Úst, podle něhož nikdo nemůže být zvolen prezidentem republiky více než dvakrát za sebou, pro prvého, resp. druhého prezidenta České republiky (laskavý čtenář nechť si zde vybere sám). Můj příklad je tedy jakousi obdobou § 58 odst. 4 in fine prvorepublikové ústavní listiny. [Nedá mi to alespoň na tomto místě se nezeptat, jak by asi ÚS posoudil takovouto změnu Ústavy. S ohledem na níže rozebíranou metodologii ÚS se mi jeví, že by ji asi rovněž zrušil. Žádnou roli by přitom nesehrálo, zda by se daná změna udála formou samostatného zákona nebo přímé novely čl. 57 odst. 2 Úst, v tom problém totiž vůbec neleží. ÚS zjevně vychází z toho, že ústavodárce je ve svých zásazích do ústavy zásadně limitován, a to mj. tím, že musí činit obecně pojaté změny nebo doplnění. Něco jiného by ovšem bylo, pokud by obecně pojatá výjimka byla obsažena již přímo v původním textu ústavy, tedy obdobně, jak tomu bylo ve shora cit. prvorepublikové ústavní listině. ] Příkladem jednorázového zákona naproti tomu není „zákon“, který nedisponuje vůbec žádnými normativními účinky, jako např. zákon oceňující zásluhy politika o stát. [Např. zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše. Srov. k tomu názor ÚS v nálezu Pl. ÚS 19/93 (cit. v pozn. č. 16): „Ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou právního zákona, pokládá-li za vhodné a účelné touto právní formou aktu zdůraznit společenský význam a dosah svého prohlášení. Tak tomu bylo např. v zákoně, vydaném za první republiky, kterým se konstatovalo, že T. G. Masaryk se zasloužil o stát.“ Příklad disentujícího J. Musila v bodě 22 proto není vhodný.]

Až sem je text ÚS psán velmi přesvědčivě a jeho argumenty působí velmi rozumně. Nyní však ÚS stojí před rozhodující otázkou – je právě uvedené, tedy jednorázové ad hoc suspendování ústavy, důvodem pro zrušení takovéhoto svou formou „ústavního“ zákona, který ovšem svým obsahem žádným ústavním zákonem, tedy obecným předpisem upravujícím obecným způsobem regulovanou problematiku, vůbec není?

ÚS volí pro přesvědčení svého čtenáře jakýsi úkrok stranou, vrací se totiž k otázce, nakolik je vůbec oprávněn rušit ústavní zákony. Pokládá totiž rétorickou otázku, na kterou velmi rezolutně – dokonce s vykřičníkem - odpovídá: „Je-li nucen Ústavní soud odpovědět na otázku, zmocňuje-li čl. 9 odst. 1 Ústavy Parlament rovněž k vydávání individuálních právních aktů formou ústavních zákonů (např. k vydávání trestních rozsudků vůči konkrétním osobám za konkrétní skutek, k vydávání správních rozhodnutí o vyvlastnění, ke zkrácení funkčního období konkrétního představitele státního orgánu, atd., atd.), odpověď zní – nikoli!“.

ÚS samozřejmě volí postup, který volil již John Marshall v roce 1803 v kauze Marbury v. Madison, tedy volí nejextrémnější příklady protiústavnosti (zde nejextrémnější příklady individuálních právních aktů vydaných ve formě ústavního zákona). Otázka však stále zní, zda vydání zdánlivého obecného předpisu, který je však svou povahou individuálním právním aktem, je vždy mimo zmocnění dané čl. 9 odst. 1, a pokud ano, zda to vždy znamená porušení čl. 9 odst. 2 Úst. Odpověď ÚS zní, že zásadně ano, neboť obecnost zákona není jen základním principem materiálního právního státu, jak vyplývalo z dosavadní judikatury vztahující se k jednorázovým „běžným“ zákonům, ale je též podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2. Obecnost zákonů není totiž účelem sama o sobě, ale vztahuje se k esenciálním předpokladům dělby státní moci.

Zásadní zákaz právních předpisů, které jsou předpisy toliko svou formou, nikoliv však svým obsahem, je dle ÚS podmíněn taxativně vypočtenými výjimkami: (1) případy přijetí aktu aplikace práva ve formě zákona (kupř. zákona o státním rozpočtu), (2) případy výslovného zmocnění k vydání zákona ad hoc (kupř. ústavních zákonů vydaných dle čl. 11 a čl. 100 odst. 3 Ústavy, tedy vytýčení státních hranic nebo vytvoření či zrušení vyššího územního samosprávného celku).

S příklady (1) a (2) právní řád výslovně počítá. ÚS nicméně připouští eventuální třetí výjimku, totiž (3) zákony ad hoc, pro jejichž přijetí vypovídají výjimečné důvody splňující podmínky testu proporcionality (v rovině běžného zákonodárství jsou to dle ÚS kupř. „výčtové“ restituční zákony). Přípustné ústavní zákony ad hoc musí směřovat k ochraně materiálního jádra ústavnosti vymezeného čl. 9 odst. 2. Jak si všímá (a protestuje) disentující V. Kůrka, ÚS tady v podstatě obrací vztah čl. 9 odst. 1 a odst. 2, což je nicméně doktrinálně opodstatněno „merklovskou“ koncepcí čl. 9 odst. 1 a 2 jako pozitivního a negativního zmocňovacího ustanovení.

Napadený ústavní zákon evidentně nevyhověl výjimce (1) ani (2), ÚS tedy zvažoval, zda by bylo lze jej subsumovat pod výjimku (3). Klíčový odstavec, ve kterém podrobil ústavní zákon č. 195/2009 Sb. testu proporcionality, je tento:
Byla-li účelem přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. rychlost řešení vládní (parlamentní) krize a s ní spjaté urychlené rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb, dle přesvědčení Ústavního soudu bylo tohoto účelu lze dosáhnout i postupem dle čl. 35 odst. 1 Ústavy [zejména postupem dle písmene b) uvedeného ustanovení Ústavy]. Důsledkem přijetí napadeného ústavního zákona se tak nestala rychlost vyřešení vládní krize, nýbrž posun data působení Poslanecké sněmovny až do termínu voleb – v případě, byla-li by Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konaly by se dle čl. 17 odst. 2 Ústavy volby do šedesáti dní po jejím rozpuštění. Prolomení ústavní úpravy obsažené v čl. 35 Ústavy kromě toho obchází ústavní účel institutu rozpuštění Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jímž je ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu. Nadto zbývá pouze zdůraznit, že tím nejvýznamnějším veřejným zájmem plynoucím z čl. 9 odst. 2 Ústavy je vytvoření legitimního Parlamentu na základě ústavně nezpochybnitelného právního základu voleb.

ÚS tedy shledal, že cíle sledovaného ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. bylo lze dosáhnout i jinak, totiž postupem dle čl. 35 odst. 1 Úst. V tomto smyslu nebylo možno dovodit proporcionalitu zvoleného řešení. Sledoval-li nestranný pozorovatel rychlou novelizaci čl. 35 ve dnech následujících po verdiktu ÚS, musí dát ÚS za pravdu, že existovaly přinejmenším dvě možnosti, jak dosáhnout téhož cíle – buď následováním čl. 35 odst. 1 v současném znění, nebo pokud toto nebylo možné nebo vhodné (např. s ohledem na formálnost takového postupu), jeho novelizací, která by rozhojnila možnosti pro rozpuštění Sněmovny. Na takovou novelizaci bylo v každém případě dostatek času, což prokázala též novela Ústavy provedená úst. zákonem č. 319/2009 Sb.

ÚS navíc poměrně přesvědčivě ukazuje, že ad hoc „prolomením“ obecné ústavní úpravy se obchází účel restriktivní ústavní úpravy rozpouštění Sněmovny, kterým je dle Soudu „ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu.“ Takovýto závěr je poměrně přesvědčivý, neboť dává velmi rozumnou odpověď na otázku, proč ústavodárce v roce 1992 zvolil jen velmi restriktivní podmínky pro rozpouštění Sněmovny.

ÚS nepřesvědčil ani argument, který prima facie přesvědčil mne, totiž že volební období Poslanecké sněmovny nebylo prodlouženo, ale naopak zkráceno. ÚS zde odkázal na parlamentní řeč senátora Michaela Žantovského v roce 1998. Řeč je to vskutku vynikající (srov. text nálezu). Výhodou premis ÚS je jejich větší objektivita, která se více vzdaluje subjektivnímu posuzování otázky. Zatímco pro subjektivní názor by bylo hledání podstatných náležitostí ve smyslu čl. 9 odst. 2 i v případech individuálních ústavních zákonů vždy vážením míry dotčení čl. 9 odst. 2, logika nálezu ÚS naopak jako zásadu stanoví zákaz individuálních ústavních zákonů, a tento zákaz změkčuje třemi okruhy výjimek. Závěr ÚS je v tomto smyslu konzistentní a poskytuje poměrně velkou předvídatelnost pro jeho budoucí rozhodovací praxi.

Současně ovšem tento závěr zásadním a problematickým způsobem posiluje Ústavní soud. Podejme si jen jeden příklad. Například ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii, jakkoliv byl jednorázový, měl jistě oporu v čl. 10a odst. 2 (to opakovaně naznačuje ve svém nálezu ÚS). Obstál by však před ÚS jakýkoliv ústavní zákon, který by jednorázovým způsobem upravoval referendum? Text čl. 2 odst. 2 Úst se totiž dá jen obtížně interpretovat jako autorizace ústavodárce k vytvoření ústavního zákona o referendu k toliko jedné jediné otázce (srov. použití nedokonavého vidu: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo). Až doposud jsem měl za to, že je vždy v posledku na ústavodárci, jak bude interpretovat čl. 2 odst. 2, a je na jeho vůli, zda zvolí řešení jednorázové nebo řešení obecné. Po tomto nálezu ÚS si tím již jistý nejsem. Zdá se, že finálním arbitrem tohoto článku (bude-li kdy nějaký ústavní zákon ve smyslu čl. 2 odst. 2 přijat) bude ÚS. [ÚS tento článek opakovaně v nálezu cituje, nikde však podle mne výslovně neříká, že čl. 2 odst. 2 zmocňuje ústavodárce k vydání jednorázového ústavního zákona. ]

II. Zákaz retroaktivity a nejslabší část nálezu
Jako nejslabší a celkem zbytečná se mi jeví závěrečná část nálezu k otázce retroaktivity. ÚS zdůrazňuje ústavní princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Zdůrazňuje (s odkazem na předchozí judikaturu), že „pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností.“ V daném případě podle ÚS byly „se zpětnou účinností stanoveny podmínky uplatnění volebního práva (aktivního i pasivního). Se zpětnými účinky byly změněny předpoklady, na základě znalosti kterých bylo voliči rozhodováno ve volbách do Poslanecké sněmovny.“

Argumentace ÚS však trpí závažnými deficity. Především ÚS blíže neanalyzuje, proč a zda se v daném případě vskutku jedná o pravou retroaktivitu. Rozhodně nejde o učebnicový příklad pravé retroaktivity a detailnější úvaha, proč například nejde o retroaktivitu nepravou, by jistě byla žádoucí. Právě uvedený text navíc naznačuje, že snad v průběhu volebního období Sněmovny vůbec nelze rozmnožit důvody pro její rozpouštění, a to bez ohledu na to, zda půjde o úpravu obecnou či individuální. V dalším textu sice ÚS zdůrazňuje ad hoc povahu ústavního zákona a dočasné suspendování čl. 35 Úst. Není mi ale vůbec jasné, jak souvisí zákaz pravé retroaktivity s tím, zda se určitá „retroaktivní“ změna právní úpravy stane obecnou formou či formou individuální. Pokud vskutku jde o pravou retroaktivitu, na její povahu obecnost či individuálnost změny nemůže mít žádný podstatnější vliv.

Argumentace ÚS se mi proto jeví v tomto bodě velmi problematická. Souhlasím s prof. J. Musilem, „že s tak komplikovanou problematikou se tento nález vypořádal s velkou lehkostí, která se mnohým lidem bude zdát málo snesitelná.“ Navíc text nálezu vyvolal otázky, nakolik „jej nelze interpretovat tak, že petrifikuje pro celé volební období stávající úpravu alternativ zkrácení volebního období“. Snad právě proto vložil ÚS na závěr část označenou jako „Obiter dictum“, kde mj. uvedl, že zrušením ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ÚS „žádným způsobem neomezil právo občanů na výkon jejich volebního práva, neboť jediným důsledkem tohoto kroku (pokud Parlament nepřijme jiné ústavně konformní řešení) je skutečnost, že současná demokraticky ustavená Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky bude vykonávat svoji funkci do konce svého řádného volebního období“ (zvýraznění doplnil Z.K.).




Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů
Jak jsem již uvedl, závěr ÚS o jeho derogační pravomoci je konzistentní s dosavadní judikaturou a troufám si říci, že je jejím nevyhnutelným vyústěním. ÚS se nicméně krátce pozastavil i nad údajným odchýlením se od předchozí konstantní judikatury v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (č. 95/2002 Sb. – otázka participace Senátu na legislativním procesu).

V nálezu Pl. ÚS 21/01 v části VI.2 Ústavní soud mj. uvedl:
Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou totiž soudci Ústavního soudu ústavními zákony vázáni, takže Ústavní soud není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech - jejich interpretace. Přestože je tedy v dané věci Ústavní soud nucen konstatovat, že koncepce, podle níž Senát není oprávněn spolurozhodovat o návrhu zákona o státním rozpočtu, je z hlediska komparace s jinými demokratickými evropskými státy s bikamerálním systémem ojedinělá, nezbývá mu než tuto úpravu respektovat a v souladu s ní též existující praxi hodnotit.

K tomu ÚS nyní uvedl, že tento právní názor „nebyl součástí nosných důvodů předmětného rozhodnutí, byl vysloven toliko jako obiter dictum. Demokratická konstitucionalistika se v této souvislosti shoduje na názoru, dle něhož je rozlišení významu ratia decidendi a obiter dicta pro závaznost precedentu relevantní: 'napsaný názor precedenčního soudu není závazný celý, závazný je toliko důvod jeho rozhodnutí, ratio decidendi'.“ (s odkazem na dvě práce v oblasti aplikace precedentů).

S takovýmto stručným „vypořádáním se“ mám dvojí problém.

Za prvé, ÚS zcela pomíjí rozdíl mezi horizontální a vertikální koncepcí závaznosti vlastních nálezů. Zatímco jeho nálezy jsou závazné ve vztahu k obecným soudům precedenčně jen v části ratio decidendi (nosných důvodů), uvnitř Soudu je tomu podle mne patrně jinak. Horizontální závaznost judikatury svazuje totiž též ÚS samotný, a to tak, že pro každou změnu judikatury je třeba nalézt kvalifikovanou většinu soudců (viz k tomu mechanismus § 13 in fine a § 23 ZÚS). Právě s ohledem na princip právní jistoty a nejednoznačnost vymezení toho, co je vlastně ratio decidendi (ostatně i shora cit. nález č. 403/2002 Sb. byl problematický jen v obiter dictu), se mi jeví jako závazné pro ÚS, a to s dopady předvídanými ve sjednocovací činnosti pléna ÚS, jakákoliv část odůvodnění nálezu ÚS, které má potenciál formulovat nějaký právní závěr. To platí bez ohledu na to, zda je daná normativní pasáž obsažena v rámci nosných důvodů nebo zmíněna jen „mimochodem“.

Podotýkám, že můj závěr je odůvodněn též rozdíly oproti zemím angloamerické právní kultury, které obecně kvalifikovanou většinu pro změnu právního názoru neznají. I tam, kde je kvalifikovaná většina pro změnu judikatury někdy používána (např. výjimečně federální odvolací soudy v USA nebo Sněmovna lordů), je takový procesní postup nenárokový a fakultativní. V našem systému je tomu naopak: jde o otázku práva na zákonného soudce.

Podotýkám, že stejný závěr, byť na základě odlišné argumentace, nedávno vyjádřil též P. Holländer. Podle něj je otázkou, „zdali i pro posouzení identity a změny právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu platí diferenciace přítomná v teorii precedentu [tedy distinkce mezi ratio decidendi a obiter dictum]. Kloním se k názoru, že tomu tak není. Vede mne k němu jednak argument vnitřní konzistentnosti a nerozpornosti právních názorů (judikatury) Ústavního soudu a jednak argument obecné závaznosti právních názorů Ústavního soudu (v řadě případů stěží rozeznatelný rozdíl mezi ratiem a dictem by mohl vést ke zpochybňování důsledků plynoucích z čl. 89 odst. 2 Ústavy).“ Viz Holländer, P. Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu, in: Kokeš M. – Pospíšil I. (ed.), In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti živnotního jubilea. Brno 2009, s. 89 násl., na s. 98.

Právě zmíněná otázka nicméně není zásadní, neboť v dané věci rozhodovalo plénum a většina soudců pro změnu právního názoru v každém případě byla (§ 13 ZÚS). Jako mnohem větší problém vidím to, že ÚS vůbec cítil potřebu se od shora citovaného právního názoru odchýlit. Věta ÚS v nálezu Pl. ÚS 21/01, že ÚS „není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech - jejich interpretace“, přece jako princip má platit! - obdobně srov. disent V. Kůrky, bod 3. Pravomoc vyvěrající z čl. 9 odst. 2 je přece pravomocí ÚS ultima ratio, za výjimečných okolností. Nejde o klasický přezkum ústavnosti zákonů, ale o kontrolu toho, zda se Parlament nepohybuje ultra vires, mimo své kompetence, neboť v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu. Kauza Pl. ÚS 21/01 se jádra ústavy, tedy čl. 9 odst. 2, vůbec nedotýkala, právní závěr tam vyslovený byl proto zcela namístě. ÚS ve věci Pl. ÚS 21/01 vůbec neměl důvod uvažovat, co by se bylo bývalo stalo, pokud by navrhovatelé argumentovali též rozporem s čl. 9 odst. 2 Úst – jejich argument totiž evidentně směřoval de constitutione ferenda, pokud hovořil o malé roli Senátu v daném typu legislativního procesu.

Domnívám se, že popření právního názoru vysloveného v nálezu Pl. ÚS 21/01, který by měl být podle mne v každém případě pravidlem, je nešťastné a zbytečně otevírá prostor pro expanzivnější vnímání přezkumu ústavnosti ústavních zákonů.




Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků?
Úvodem bych rád poděkoval za pozvání k účasti na on-line symposiu Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák. Svůj předběžný názor na podstatu věci jsem již vyjádřil 5. září v Lidových novinách a důkladnému rozboru nálezu a jeho důsledků pro český ústavní systém bych chtěl s potřebným časovým odstupem od věci věnovat delší časopisecký článek, a proto bych se v tomto postu zaměřil pouze na jeden dílčí procesní aspekt onoho pozoruhodného soudního procesu. Má to být spíše glosa upozorňující na problém, který mi připadá zajímavý a důležitý, než jeho konečné a definitivní vyřešení; rozhodně tedy předem nevylučuji, že můj názor pod případnou razantní a přesvědčivou kritikou ostřílených diskutérů tohoto blogu nakonec neobstojí.

Již podruhé jsme mohli být v přímém televizním přenosu svědky zajímavého úkazu, kdy se politik, zástupce vlády či Parlamentu, ocitá pod palbou otázek ústavních soudců, kteří se ho vyptávají na záměry, s nimiž napadený akt předkládal či schvaloval, případně polemizují s jeho právními názory. V prvním případě, v řízení Pl. ÚS 1/08 o ústavnosti poplatků za zdravotní péči v dubnu 2007, Ústavní soud předvolal a vyslýchal jako svědky předsedu vlády M. Topolánka a ministra zdravotnictví T. Julínka, tedy zástupce vlády, která napadený zákon navrhla. V druhém případě nyní, v řízení Pl. ÚS 27/09 o ústavnosti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, ústavní soudci kladli otázky a dosti ostře polemizovali s místopředsedou Poslanecké sněmovny L. Zaorálkem, který v řízení zastupoval Poslaneckou sněmovnu jako účastníka řízení. V obou případech jsem měl zvláštní pocit nepatřičnosti, o který bych se chtěl se čtenáři Jiného práva podělit.

Začal bych od toho, co je smyslem řízení o kontrole norem. Ústavní soud rozhoduje, zda je napadený zákon nebo jeho ustanovení v souladu s ústavním pořádkem. Aby dospěl k rozhodnutí, musí obě normy interpretovat, jak příslušné normy ústavního pořádku, tak normy napadeného zákona. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu má ústavně konformní výklad přednost před derogací, a proto je-li možno normu napadeného zákona interpretovat ústavně konformně, má být zachována. K interpretaci norem ústavního pořádku i napadeného zákona slouží řada interpretačních metod či postupů, mezi nimi rovněž historický výklad.

Historický výklad zjišťuje úmysl zákonodárce studiem okolností přijetí zákona, přípravných materiálů, důvodové zprávy, průběhu parlamentní rozpravy, apod. Není však zvykem zjišťovat úmysl zákonodárce přímým dotazováním poslanců. V české literatuře to jako zákaz včetně jeho odůvodnění formuluje Filip Melzer v Metodologii nalézání práva (Brno 2008, str. 90): „Vzhledem k tomu, že normativní funkce práva spočívá především v regulaci lidského jednání, vyžaduje princip právní jistoty, aby zjištění konkrétního obsahu normy bylo pokud možno přístupné adresátům norem již v době jejich jednání, a nikoli až ex post v době rozhodování soudu. Z toho vyplývá, že nepřípustným pramenem historického výkladu je např. výslech osob činných v zákonodárném procesu ohledně významu, který s určitým ustanovením spojovaly. Tomu koneckonců odporuje i procesní princip iura novit curia (soud zná právo), ze kterého vyplývá, že ohledně obsahu právních norem se neprovádí dokazování.“

Lze samozřejmě namítnout, že řízení o kontrole norem je speciální situace. Napadený zákon tu stojí v pozici nikoli vzdálené skutkovému stavu, jehož právnost či protiprávnost je v řízení posuzována. Přesto se domnívám, že ani sem se výslech osob činných v zákonodárném procesu nehodí. Už bylo řečeno, že ústavně konformní výklad má přednost před derogací. Proto musí Ústavní soud zvažovat různé možné výklady napadeného zákona a pokud to lze, přisoudit napadenému zákonu výklad ústavně konformní. Skutečnost, že vyslýchaný zástupce vlády či Parlamentu třeba není osobně schopen uspokojivý ústavně konformní výklad předložit či v polemice obhájit, nebo dokonce tvrdí, že byl zákonodárcem přikládán zákonu určitý výklad, který ale má Ústavní soud za protiústavní, je zde podle mého názoru irelevantní.

S tím souvisí i důležité interpretační východisko, podle kterého interpret pracuje s fikcí dokonale racionálního zákonodárce. Interpretace zákona je postavena na předpokladu, že zákonodárce zamýšlel vytvořit jazykově, obsahově i hodnotově bezrozporné dílo. Zjištění, že členové vlády a Parlamentu leckdy nedohlédnou všech důsledků a souvislostí prosazovaného zákona v právním řádu, je stejně tak banální, jako interpretačně bezvýznamné.

V řízení kontrole norem je „souzen“ zákon, nikoli zákonodárce. Proto sebeproblematičtější právní vědomí jednotlivých členů vlády či Parlamentu ještě nezpochybňuje smysluplnost a ústavní konformitu zákona. Poslanec či senátor ostatně podle čl. 27 odst. 1 Ústavy za hlasování v Parlamentu ani souzen (doslova „postižen“) být nesmí. Poslanci a senátoři mají zachovávat Ústavu a zákony a vykonávat svůj mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, za což se v jistém smyslu zodpovídají voličům ve volbách, nikoli však Ústavnímu soudu. Vyslýchání a polemika s členy vlády a Parlamentu ze strany ústavních soudců tak nedává smysl.

Z toho by však nemělo plynout, že reprezentanti komor Parlamentu buď nemají na ústní jednání před Ústavním soudem jezdit vůbec, nebo tam mají „sdělit jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona“, jak je nabádá v nálezu Pl. ÚS 24/07 k zákonu o stabilizaci veřejných rozpočtů Ústavní soud. Taková němá role Parlamentu před Ústavním soudem by byla v rozporu se zásadou audiatur et altera pars, byla by totiž slyšena jen jedna strana, strana popírající ústavnost napadeného zákona. Parlament, který zákon přijal, musí mít procesní možnost hájit právní argumentací jeho ústavní konformitu. Z hlediska zásady audiatur et altera pars je nesmyslný rovněž požadavek, aby reprezentant komory Parlamentu, hájící ústavní konformitu zákona, byl povinen vypočítávat i argumenty protiústavnosti zákona, které zazněly při parlamentním projednávání návrhu zákona; s průběhem parlamentní debaty se přece Ústavní soud seznamuje sám a bezprostředně ze stenoprotokolů.

Je samozřejmě legitimní úvahou de lege ferenda, jak mají komory Parlamentu vystupovat v řízení o kontrole norem, zda třeba nemá stanovisko komory po vypracování legislativním odborem komory posoudit například zvláštní podvýbor ústavně-právního výboru, jak zmiňuje Jan Kysela v článku "Stykový zákon - fantom českého ústavního práva" v Poctě prof. Jičínskému z roku 2009 na str. 67. Nebo by se komory Parlamentu mohly v řízení před Ústavním soudem nechat zastupovat advokátem, nebo profesorem práva, jak je zvykem v Německu. Bylo by asi žádoucí upravit tuto otázku zákonem, jak se o to snažil právě návrh stykového zákona (sněmovní tisk 615) v § 14 a 15, byť tam zvolené řešení považuji za mimořádně nešťastné („Vyjádření týkající se řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy seznamuje s okolnostmi, za kterých byl předmětný návrh zákona projednán a přijat.“), protože Parlament umlčuje a nechá mluvit jen druhou stranu.

Ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu požaduje, aby fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem byly zastoupeny advokátem. Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st 1/96 z 21. května 1996 shledává dva účely tohoto pravidla, tj. právní odbornost a objektivitu řízení před Ústavním soudem („Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení.“). Sledování těchto dvou účelů by bylo jistě vhodné i při řízení o kontrole norem.

Pokud by komory Parlamentu byly před Ústavním soudem zastoupeny znalcem práva, bylo by jistě velmi poučné sledovat právní disputace na ústním jednání Ústavního soudu. Dokud ale budou ústavní činitelé využívat svého práva osobně se účastnit ústního jednání před Ústavním soudem, měli by, podle mého názoru, ústavní soudci odolat pokušení a nepožadovat od nich vyjádření osobního poměru k předmětnému zákonu, osobních pohnutek pro jeho předložení nebo schválení či osobní ho názoru na jeho ústavní konformitu. Takový postup totiž obvykle nepovede k obsažné právní disputaci, ale spíše k podivnému politickému spektáklu, který k vyřešení sporné právní otázky nemůže ničím podstatným přispět.



Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku
Klíčová otázka, kterou jsem si položil při sledování případu Melčák z pohledu, ústavnímu právu blízké politologie, byla: Muselo vůbec dojít k soudnímu přezkumu Ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, pokud by Senát zafungoval, tak jak ústavodárce předpokládal, tedy v roli pojistky, chcete-li protiváhy Poslanecké sněmovny? A pokud této svojí odpovědnosti nedostál, co bylo její příčinou?

Z příslušného záznamu vystoupení senátorek a senátorů ze dne 28.5.2009 jednoznačně vyplývá, že si byli vědomi důležitosti přijímaného zákona, jak po stránce právní, tak i politické. Byli si vědomi role, jakou jim ústavodárce předurčil, a přesto 56 hlasy, při kvóru 43 zákon přijali. Úmyslně jsem použil slovo vystoupení nikoliv diskuze, protože k žádné diskuzi mezi zastánci a odpůrci zákona nedošlo. Předsedové senátorských klubů ODS i ČSSD pouze oznámili, že kluby budou hlasovat pro návrh. Na přednesené závažné argumenty odpůrců zákona, v případě ODS i z vlastní strany, nereagovali. Kde hledat příčinu selhání Senátu při klíčovém hlasování? Já ji nalézám v zakonzervování, převážně stranické struktury složení horní komory parlamentu, na jejímž vytvoření mají zásluhu dva faktory: nevhodná geografie volebních obvodů pro senátní volby (srov zde [pdf]) a trvale nízká volební účast.

K vytvoření této struktury dochází navzdory tomu, že autoři Ústavy České republiky zavedli výrazná systémová protiopatření, tj. senátoři jsou voleni na 6 let. Volena je pouze jejich třetina každé dva roky a podmínku nutnou pro ucházení se o tento veřejný úřad je věk 40 let. Jejich mandát je volný, nikoliv imperativní. Senát nelze rozpustit a klíčovým prvkem je odlišný způsob zvolení. Senátoři jsou voleni většinovým volebním způsobem jako osobnosti, nikoliv poměrným způsobem jako členové předem schválené a ve volbách úspěšné stranické kandidátky.[1] To vše mělo být zárukou, že v Senátu zasednou muži a ženy naší země, jejichž veřejná činnost nemusí být nutně odvislá od systému politických stran zasedajících v Poslanecké sněmovně. To vše mělo být zárukou, že takových senátorek a senátorů bude většina.

Počet senátorů Ústava stanovuje na pouhých 81, v důsledku čehož se jeden volební okrsek pro jednoho senátora rozprostírá na ploše několika desítek, v případě volebního obvodu č.10 Český Krumlov i stovek, kilometrů čtverečních. Obvyklý počet voličů je 90 až 110 tisíc na jeden obvod. Kandidát je tak nucen, i z důvodu dvoukolového, kampaň prodlužujícího a prodražujícího systému, používat masová média, tisknout velké množství sebepropagačních materiálů a pronajímat si bilboardy. Relevantní výzkum v této věci tuším nebyl proveden z důvodů nezveřejňování skutečně vynaložených částek a nemožnosti se legálně k těmto citlivým datům dostat.

Zkusme tedy nákladovost kampaní nepřímo odvodit třeba z veřejností ostře sledovaných, novátorským způsobem provedených kampaní, tehdejších nestraníků Václava Fischera (zvolen v srpnu 1999) a Vladimíra Železného (zvolen v říjnu 2002), kteří si své zvolení financovali z osobních zdrojů. Oba dva díky své profesionálně odvedené kampani zvítězili již v prvním kole. V tisku byly zveřejněny pouze odhady nákladů jejich kampaní v řádu milionů korun. Kdo další z průměrně bohatých, či spíše průměrně chudých senátorů a senátorek, si tedy může v dnešní době dovolit financovat svoji kampaň na stejně drahé, dnes již obvyklé úrovni, jako výše uvedení pánové?

Nelze tedy opominout, že při zvažování na nezávislé kandidatury do Senátu hraje riziko finančního bankrotu významnou roli. Neznám případ, že by toto riziko byla ochotna nést v případě senátních voleb nějaká finanční instituce. Možnost veřejné sbírky pro účely financování předvolební kampaně nebyla bohužel senátorskými kandidáty nikdy příliš preferována.

Druhým spolupůsobícím, možná však spíše rozhodujícím faktorem, který způsobil, že Senát je dnes obsazen převážně poslušnými straníky neodvažujícími se hlasovat proti vůli stranických sekretariátů, je nedostatečná volební účast. Při volbách v roce 2004 přišlo k urnám v druhém kole celkově pouhých 18,41% voličů a dlouhodobý trend stagnace se nepodařilo v dalších volbách v roce 2008 zvrátit. Ke zvolení pak stačilo v onom roce, například v již zmiňovaném volebním obvodě Český Krumlov (mimochodem větším než je jeden stát Evropské unie) pouhých 13 821 hlasů z celkového počtu 110 393 voličů. Výjimkou nejsou senátoři, kterým k zisku mandátu v jejich obvodech stačilo získat necelých 7500 hlasů. Kolik z nich bylo od příslušníků stejné strany jako vítěz se samozřejmě dozvědět nelze, neboť volby jsou tajné.Pokud by se však udělalo srovnání na jedné straně volebních výsledků (v čase i podle jednotlivých volebních okrsků) a na straně druhé se to porovnalo s počtem členů základních organizací jednotlivých stran v dané lokalitě, šlo by z něho, podle mého názoru, odvodit, že k volbám do Senátu, chodí už jen ideologicky organizované skupiny voličů, tedy straníci. Nepřímo tuto moji tezi podpořím faktem, že i menší strany tj. KSČM a KDU-ČSL jsou schopny opakovaně v těchto volbách uspět, ale jen v obvodech, kde mají stabilní stranickou základnu. Odbornější zpracování výše uvedeného přesahuje možnosti tohoto příspěvku, jako argument pro poukázání reálně existujících důsledků nízké volební účasti, a z ní vyplývající nedostatečné legitimity Senátu, mi to doufám čtenář akceptuje.

Závěrem tedy odpovídám na úvodní otázku. Ano, muselo dojít za daného stavu k přezkumu u Ústavního soudu, byť forma veřejné výzvy soudkyně Elišky Wagnerové k podání žaloby pronesená v Českém rozhlase v červnu letošního roku, byla neobvyklá. Senát selhal a zřejmě bude i nadále selhávat v roli protiváhy Poslanecké sněmovny z důvodů výše uvedených. Zda je dlouhodobě udržitelné, aby Ústavní soud zaskakoval (díky za titulek Járo (da) Cimrmane) za Senát v této nové roli, už je otázka, kterou by měli spíše zodpovědět ústavní právníci.
_______________________
[1] Gerloch A., Hřebejk J. a Zoubek V. 2002. Ústavní systém České republiky. Praha: Nakladatelství Prospektrum.



Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I.
V nálezu ÚS ve věci „protiústavního ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se všech patnáct ústavních soudců shodlo asi jen na jedné jediné věci, totiž na pravomoci ÚS o protiústavnosti ústavních zákonů za určitých podmínek rozhodovat. Tato pravomoc a její meze je však chápána většinou ÚS a dvěma disentujícími soudci rozdílně (srov. Kůrkův disent, body 3 a 4, Musilův disent, body 9 a 12). Ve všech ostatních otázkách stojí na jedné straně názor třinácti ústavních soudců, sepsaný v podobě kvalitního většinového názoru, a na straně druhé dva kvalitní disenty soudců Kůrky a Musila (posléze uvedený disent je podle mne vynikající). Ve svých úvahách se nebudu věnovat otázce přípustnosti ústavní stížnosti poslance Melčáka, zpochybněné oběma disentéry, ale věnuji se jen meritorním otázkám nálezu ÚS.

Právní argumentace v nálezu ÚS je rozdělena na dvě základní části. V prvé části se ÚS věnuje tomu, nakolik má pravomoc rozhodovat o ústavnosti ústavních zákonů, v druhé a podle mne podstatně spornější části pak posuzuje tvrzenou protiústavnost právě ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Sérií svých postů zahájím obecnou analýzou prvé části, dále bude následovat úvaha nad konzistencí judikatury ÚS, v některém ze svých dalších postů bych se měl dostat též k druhé části nálezu, která již meritorně řeší otázku ústavnosti zákona č. 195/2009 Sb.

Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony
V prvé části ÚS nejprve shrnuje svou judikaturu, která již od jeho prvého nálezu chápe pojem právního a ústavního státu v jeho materiální a nikoliv pouze formální podobě. Již ve svém prvém nálezu soudce-zpravodaje prof. V. Klokočky, ve věci ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (nález Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.), ÚS uvedl, že právo a spravedlnost není „předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Ústava České republiky např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že 'změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná'. Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této Ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím 'ultra vires' Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstranění některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu, by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového“ (zdůraznění přidal Z.K.).

Veškerá další judikatura ÚS se odvíjí právě od tohoto nálezu, který jednoznačně staví limity zákonodárnému sboru. Současně se však nikdy expressis verbis nevyslovila k pravomoci ÚS sankcionovat porušení čl. 9 odst. 2 Úst. Nejblíže tomu byl známý nález č. 403/2002 Sb., který z článku 9 odst. 2 vyvodil důsledky též pro ÚS. To se ovšem v tomto případě projevilo jen v rovině interpretační, tedy v zákazu interpretovat novelu ústavy tak, aby se tato interpretace dostala do rozporu s čl. 9 odst. 2 Úst. ÚS v právě komentované kauze poprvé zcela jasně vysvětlil, co se vlastně v kauze č. 403/2002 Sb. událo. Podle ÚS v kauze ústavního zákona č. 195/2009 Sb. byl totiž ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (403/2002 Sb.) „konfrontován s ústavním zákonem (měnícím a doplňujícím Ústavu), který soud považoval za stojící v rozporu s materiálním ohniskem Ústavy (čl. 9 odst. 2), postupoval pak metodou interpretace konformní s kautelami plynoucími z čl. 9 odst. 2 (čili analogií se zásadou priority ústavně konformní interpretace před derogací)“ (zdůraznění přidal Z.K.). Zdá se tedy, že ÚS vskutku v kauze č. 403/2002 Sb. implicite zvažoval derogaci euronovely ústavy, což se mi i s odstupem doby jeví s ohledem na charakter celého problému jako zcela nepřijatelné (a vskutku to podporuje hlasy těch, kteří brojí proti pravomoci ÚS rušit protiústavní ústavní zákony primárně proto, že ÚS bude využívat této pravomoci nestřídmě).[1]

Svou dosavadní judikaturu ÚS podpořil též exkurzem do ústavního práva dvou sousedních srovnatelných zemí, totiž Rakouska a Německa. Komparace je podle mne udělaná dobře, dává vše do historického a kulturního kontextu, zdůrazňuje koncepci nadpozitivního práva jako reakci na minulé totalitární režimy a jejich zločiny, které v Česku, Rakousku i Německu existovaly, a které tak činí ústavní a politickou situaci ve třech jmenovaných zemích plně srovnatelnou:
Stejně jak je v německém případě čl. 79 odst. 3 Základního zákona reakcí na nedemokratický vývoj a nacistickou zvůli v období před rokem 1945 (a obdobně pak čl. 44 odst. 3 Spolkové ústavy Rakouské republiky), je čl. 9 odst. 2 Ústavy důsledkem zkušeností s úpadkem právní kultury a pošlapáváním základních práv v době čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu.

Rozsah komparace by jistě bylo možno rozšířit též na judikaturu dalších zemí, např. Slovenska, event. vyslovit se též k těm zemím, kde je situace odlišná, nebylo by ale jistě spravedlivé něco takového požadovat po ÚS s ohledem na mimořádně rekordní dobu, za kterou své rozhodnutí vynesl. V každém případě je evidentní, že SRN a Rakousko již s ohledem na povahu naší právní kultury („středoevropská“ nebo též „germánská“ právní oblast) a srovnatelnou historii a chápání ústavnosti tvoří přirozený referenční rámec pro komparativní úvahy a možnou inspiraci.[2]

Překvapuje mne však stručnost, s jakou po rozsáhlém expozé do své vlastní judikatury a srovnávacího práva odůvodnil ÚS svou derogační pravomoc. Stalo se tak jen ve dvou stručných odstavcích, z nichž ten prvý a zásadní zní:
Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.

Důraz na normativitu čl. 9 odst. 2 a z toho vyplývající nezbytnost derogační pravomoci ÚS je mi sympatický a myslím si, že je správný. Sám o sobě však, jak jsme tu již opakovaně diskutovali, obsahuje dvě samostatné premisy, z nichž prvá premisa je méně kontroverzní než ta druhá: I. čl. 9 odst. 2 Úst má reálný normativní význam, není jen pouhou politickou deklarací, II. sankcionovatelnost čl. 9 odst. 2 Úst judikaturou ÚS, bez níž by se toto ustanovení stalo prázdným politickým sloganem. Interpret ústavy může dospět ke třem možným závěrům: (1) popřít prvou premisu, pročež je zbytečné zabývat se premisou druhou. Čl. 9 odst. 2 je v takovémto případě jen politickou proklamací. (2) akceptovat prvou premisu, nicméně odmítnout premisu druhou, neboť není založena žádným výslovným ústavním ustanovením, narušuje pravomoci ústavní většiny parlamentu majícího maximální možnou míru legitimity od suveréna, tedy lidu, (3) akceptovat premisu 1 a následně též premisu 2, tedy akceptovat derogační pravomoc ÚS, bez níž nelze reálně hovořit o normativitě čl. 9 odst. 2. Třetí závěr mi je sympatický též proto, že reálný rozdíl mezi závěry (1) a (2) se mi jeví jako prakticky nulový (srov. níže).

Premisa prvá je poměrně přesvědčivá a vyplývá z obecně sdíleného předpokladu, že každé ustanovení ústavy musí mít normativní význam, který je nutno chápat v kontextu textu ústavy jako celku. Většině ÚS však normativita čl. 9 odst. 2 (premisa I.) jaksi splývá s premisou II. V nálezu mi totiž chybí daleko obsáhlejší diskuse o tom, proč právě ÚS a ne někdo jiný má být finálním arbitrem porušení čl. 9 odst. 2 Úst. ÚS tuto odpověď v podstatě předjímá bez dalšího. Zdůrazňuji, že s odpovědí ÚS sympatizuji, měla by však být přece jen detailněji odůvodněna: ve své dosavadní judikatuře tuto otázku ÚS přece doposavad expressis verbis nikdy neřešil, byť z ní podle mne implicite vskutku plyne. Presumpce ÚS, že právě on a nikdo jiný, nemusí být nesporná mimo budovu ÚS – a i tam zcela nesporná nebyla, srov. k tomu vynikající kritiku Jana Musila v bodech 9 a 12 jeho disentu. V každém případě je jasné, že takovýmto aktérem nemůže být dle Ústavy prezident [čl. 62 písm. h)], kterého by jako „hlídače ústavnosti“ do této pozice jistě jinak upřednostnil Ústavním soudem níže cit. C. Schmitt. Disentující Musil, který jinak s derogační pravomocí ÚS vůči ústavním zákonům obecně s určitými výhradami souhlasí, uvažuje též o roli Senátu (bod 11 jeho disentu), pomíjí však podle mne to, že Parlament ani jeho komory těžko mohou být efektivním strážcem a garantem čl. 9 odst. 2, pokud tento článek omezuje zejména jejich vlastní legislativní činnost. Souhlasím nicméně s Musilem v tom, že je možné argumentovat i tak, že funkční mechanismus kontroly dodržování nadpozitivního práva „nelze vůbec vytvořit, protože pyramidu kontrolních mechanismů nelze vršit do nekonečna (vzniká problém, „kdo má kontrolovat kontrolory“)“. Není ostatně teoreticky vyloučeno, že i rozhodnutí samotného ÚS se může dostat do rozporu s čl. 9 odst. 2. S těmito všemi argumenty, které zejména disentující Jan Musil přehledně postavil, se bohužel ÚS v prvé části svého rozhodnutí nevypořádal.

Odkaz na A. Hamiltona a význam tohoto odkazu pro tuto věc mi zůstává poněkud nejasný – spíše bych obecně odkázal na elementární myšlenku předsedy NS USA Johna Marshalla v kauze zakládající americké „judicial review“ (Marbury v. Madison). Článek 9 odst. 2 je buď vskutku fundamentální zásadou omezující i samotného ústavodárce, nebo je toliko morálním apelem na ústavodárce, který však není vůči ústavodárci disponujícímu nejvyšší možnou demokratickou legitimitou nijak vynutitelný. Mám-li parafrázovat Marshalla (zdůrazňuji, že jeho slova byla vyslovena v jiném kontextu, který byl ovšem před dvěma sty lety neméně kontroverzní než nyní komentovaná kauza českého ÚS), pokud je správný závěr ten prve vyslovený, potom zákon přijatý v rozporu s článkem 9 odst. 2 Úst není zákonem; pokud je však pravdou posléze vyslovený závěr, potom je čl. 9 odst. 2 jen absurdním pokusem občanů ČR, kteří se marně snažili v okamžiku znovuobnovení samostatného Českého státu limitovat moc ve své povaze nelimitovatelnou [srov. Marbury v. Madison, 5 U.S. 137, na s. 177 (1803)]. Protože ÚS je finálním soudem pro otázky ústavnosti v ČR, a protože je povinností soudní moci vykládat právo, vede to nutně k tomu, že v případě prvého závěru musí finální rozhodnutí udělat právě ÚS.

Zajímavé je, že ÚS „podpůrně“ poznamenal, „že dikce Ústavy pro případy, ve kterých nutno vyloučit z rámce pojmu „zákon“ kategorii zákonů ústavních, tuto skutečnost výslovně zakotvuje [viz čl. 50 odst. 1, čl. 62 písm. h) Ústavy].“ Je to relativně slabý argument (viz diskuse tady), snad právě proto ÚS výslovně uvádí, že jej používá jen „podpůrně“.

ÚS se vůbec nevěnoval otázce eventuální nulity ústavního zákona, který je v rozporu s čl. 9 odst. 2 (všimněme si, že „Klokočkův“ nález Pl. ÚS 19/93 hovoří o nadpozitivním právu jako „ultra vires“ Parlamentu). Je to nicméně pochopitelné, pokud ÚS nyní zvolil postup dle zákona o ÚS pro rušení zákonů. Ten předpokládá v duchu doktríny Hanse Kelsena rušení s účinky ex nunc (normativisté, jak známo, odmítali samotný pojem nulity). Závěr ÚS je taktéž praktičtější než to, co jsem tu před časem psal já, když jsem argumentoval pro nulitu (nulitu by mohl v podstatě deklarovat každý, takto si naopak drží ÚS interpretační monopol).
_______________________
[1] Právě proto jsem nález č. 403/2002 Sb. několikráte zásadně kritizoval, srov. k tomu zejm. Kühn Z., Kysela J.: Je ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že ústava je? (Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu), Časopis pro právní vědu a praxi, sv. 10, 2002, č. 3, str. 199 – 214, resp. zkrácená verze téhož Kühn Z., Kysela J.: Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., Soudní rozhledy, sv. 8, 2002, č. 12, s. 421-428.

[2] Není pravda, že by doktrína „neústavního ústavního práva“ byla jen nějakou německou nebo rakouskou úchylkou, jak na tomto blogu také zaznívá. Uváděl jsem již, pravda poněkud exotické, příklady Turecka a Indie, bylo by lze jmenovat např. Jihoafrickou republiku nebo Bulharsko, kde je ovšem takovýto přezkum výslovně upraven ústavou. Pro rozbor nedávné kanadské judikatury, která se rovněž jeví tendovat ke koncepci „unconstitutional cosntitutional law“, srov. D. Dyzenhaus, Constituting the Rule of Law: Fundamental Values in Administrative Law, Queen's Law Journal, sv. 27, s. 445 násl., zejm. na s. 475 (2002).




Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon...
Děkuji za pozvání do „Jiného práva“, které už delší čas se zájmem sleduji.

1. Jsem pamětník. Vím, jak se správně zkracuje volební období zákonodárného orgánu. Česká národní rada v době, kdy jsem byl předsedou vlády, zkrátila volební období napříště (v červnu 1990) zvolené České národní radě na dva roky. Kupodivu jsme tehdy měli jasnou představu o tom, co by byla jinak nepřípustná retroaktivita - ačkoli poslanci byli tehdy většinou „staré struktury“.

Jiná věc je, že to rozhodnutí bylo pošetilé (ani se mi nechce napsat „idealistické“: vítěz si sám, nejsa k k tomu nikým nucen, omezil mandát…), politicky naprosto chybné a že se přičinilo o rozdělení státu (v krátkém čase se nemohlo podařit najít ústavní řešení vztahu republik a federace, nota bene republik pro dvoučlennou federaci, což je samo o sobě logicky téměř nesmysl).

2. Jsem také hříšník. V roce 1998 jsem hlasoval pro zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Věděl jsem přesně, co jsem udělal, řekl jsem to i v rozpravě. Vzápětí jsem to ještě i popsal v Lidových novinách (Ve čtvrtek 19. března stála ústava v koutě a plakala, 30.3.1998). Polehčující okolností tehdy pro mne bylo, že jsem nejednal z žádné mocensky oportunní úvahy (komu zkrácení ve volbách prospěje), ale jako předseda Senátu, který Senát, jeho smysluplnost, brání. Kdyby se tehdy postupovalo v souladu s Ústavou, tak či onak v souladu s jeho článkem 35, musely by být volby až na podzim 1998, tedy ve stejném termínu jako volby do Poslanecké sněmovny. Byly to teprve druhé doplňovací volby do Senátu a znamenalo by to, že bychom se hned na počátku existence Senátu vrátili do režimu meziválečného Československa. Tehdy začal úpadek Senátu do bezvýznamnosti: sjednocení (údajně z úsporných důvodů) volebních termínů vedlo k politickému „zestejnění“ obou komor a tedy ke ztrátě smyslu dvoukomorovosti. Tak jsem si odůvodnil své hlasování a měl pocit ušlechtilého ochránce instituce, v jejímž čele stojím. Prožíval jsem to dokonce jako „oběť“ ve vyšším zájmu: sám jsem se znectil, ale ve prospěch instituce… Po letech jsem pochopil, že to byla chyba neomluvitelná, ke všemu ještě kýčovitě prožívaná (to bylo ono veřejné pokání…). Žádná funkce nemůže žádného zákonodárce přimět, aby vědomě porušil ústavu. Tím méně, když o tom ví.

3. Byl jsem ale ten, kdo chtěl chybu napravit preventivním krokem. Také proto jsem inicioval zřízení Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Z myšlenkové dílny této komise vzešlo několik návrhů na změny a doplnění ústavy. První ucelenější návrh je z roku 2001. Pak následovaly další. Bylo jim společné, že byly zformulovány a Senátem schváleny v dobách, kdy „o nic nešlo“, kdy by jejich přijetí neovlivnilo postavení hráčů na politické scéně. Významnou součástí těchto návrhů bylo doplnění článku 35 Ústavy. Poslanecká sněmovna naše iniciativy vždy odmítla nebo ignorovala. Společným motivem těchto odmítnutí byla obava, že ty změny a ta doplnění by možná mohly „nějak“ posílit postavení Senátu.
„Senátní návrh“, který byl i v minulých letech i týdnech k dispozici, zvažoval možnost rozpuštění Sněmovny až v situaci, kdy vláda je nejdříve ve stavu demise a navíc má prezident republiky možnost uvážení. Byla to možnost, která do situace rozpuštění Sněmovny zapojovala exekutivu. Cesta k rozpuštění by vedla přes vyslovení nedůvěry (anebo nevyslovení důvěry) vládě. Vládě by to dávalo vůči Sněmovně významný disciplinující nástroj: s vyslovováním nedůvěry by se muselo zacházet uvážlivě, protože s ním mohly být spojeny důsledky pro bytí či nebytí Sněmovny – jmenovitě poslanců. Prezident republiky jako úd výkonné moci měl mít možnost přehodit nebo nepřehodit výhybku k předčasným volbám. Bylo to řešení na míru našemu typu (“mezitypu“) republiky, který není čistě parlamentní, aniž by byl prezidentský či poloprezidentský. – Jistěže existují i řešení jiná, orientovaná ještě výrazněji ve prospěch vlády. Všechna v té či oné míře dbají o vzájemný “balanc“.

4. Byl jsem si od počátku jist, že Ústavní soud zákon č. 195/2009 Sb. zruší, obrátí-li se na něj 17 senátorů. Oslovil jsem všechny, kteří byli proti (8), zdrželi se (7) či absentovali (10) osobním dopisem - výzvou, ale příslib podpisu 16 kolegů jsem nesehnal. Připravených k podání bylo tedy nakonec 10 kolegyň a kolegů. - Předesílám ovšem, že těžiště těchto mých úvah nebylo a není směrováno k Ústavnímu soudu, ale k tomu, co (ne)má či (ne)může dělat Parlament!

5. Byl a jsem přesvědčen, že nešlo o „ústavní zákon“ a že tedy Ústavní soud měl právo jej posoudit a zrušit. Nešlo totiž ani o „zákon“, ani „ústavnost“ toho, co Parlament schválil. Zákon je ideálně norma, obecné pravidlo, které se vztahuje na skupinu případů stejného druhu a neurčeného počtu (nikoli jen na určitý individuální, jedinečný případ). V tomto případě šlo jen o „opatření“, jak to výstižně charakterizoval soudce zpravodaj.

Toto opatření nebylo ani „ústavní“. Ve vyjádření ústavních právníků, že soud neměl právo zákon posuzovat, protože je ústavní, vidím pro mne překvapivě opožděný triumf formalismu: zákon je ústavní, protože je tak pojmenován (za samozřejmého předpokladu, že byl schválen třípětinovou většinou). Je to zdůvodnění, které se točí v kruhu a nevadí mu to. Je tedy logicky vadné. Vlastně žádné. Západoevropské ústavní a právní myšlení se po hrůzách totalitních režimů proměnilo po 2. světové válce proto, aby takového alibistické zdůvodňování (zákon je zákon, ústavní zákon je ústavní zákon) nebylo napříště možné. Ústavní zákon mění nebo doplňuje ústavu nebo jiné již existující ústavní zákony (o bezpečnosti státu apod.). Doplněním může být i rozšíření ústavního pořádku o něco, co ústava neřešila, ač to řešit mohla či měla (právě bezpečnost státu). Když jde o situaci, která se z povahy věci opakovat nemůže, může rozhodnout i o jednorázovém kroku: např. o jednom jediném referendu o vstupu do EU. Nicméně i tento ústavní zákon byl přijat na základě ústavního zmocnění, stejně jako ústavní zákony o změnách státní hranice.

6. Pokud jde o ono „materiální jádro ústavy“ (myšlen čl. 9 odst. 2), ani jedna strana sporu nemá v ruce flagrantní důkazy. Na tom, co to jsou či nejsou ony nezměnitelné „podstatné náležitosti demokratického státu“, může být shoda jen nevyslovená, tedy nevyslovená v textu ústavy. Anebo musí být formulovány jen maximálně obecně, jako je tomu v ústavě SRN. Pokud tu takováto shoda není, je celá ústavní konstrukce na písku a je jen otázkou času, kdy se sesuje. Pevná ústava předpokládá „ústavní konsenzus“, ale je to právě „jen“ více či méně zamlčený předpoklad : kdyby chtěl či musel být výslovný, bylo by to spojeno s rizikem, že se na něm nikdy nelze dohodnout. Prostě se v dobré víře předpokládá, že i ostatní to myslí podobně jako já. A obráceně. Britové na těchto zamlčených předpokladech postavili celou ústavu, tj. ani ji raději nesepsali, aby se nepohádali dříve, něž by sedli ke stolu. Odlišné kulturně historické kontexty dávají jim možnost spolehnout se na to, že se „zkrotí“ sami, bez instituce typu ústavního soudu. Je v tom zajisté riskantní předpoklad dobré vůle, zdrženlivosti a především vzájemné důvěry: nejsem si jist, jak to myslíš, ale spoléhám na to, že dobře a nejspíše podobně jako já… Je v tom spolehnutí se na to, že ony podstatné nezměnitelné náležitosti vnímáme většinou stejně nebo podobně. Obezřetní, realističtí britští skeptici se raději ani nepokoušejí přesně je v textu ústavní normy definovat. Alespoň zatím jiná představa za kanálem nepřevládla.

Patří k těm nezměnitelným náležitostem podle mého názoru i „volba na čas“. Tím se ale nemůže myslet nic jiného než „volba na pevný čas“. Nebo snad „volba na libovolný čas“? Na „pevný čas“, to ale znamená na „pevný, předem stanovený čas“. Anebo tento zamlčený předpoklad neplatí a pak si napišme ústavu na stovky stránek – a spolehněme se, že se o ně popereme častěji, než se pereme dnes nad naší relativně stručnou, na důvěře v nevyslovený minimální ústavní konsenzus spoléhající ústavou.

Článek 9 odst. 2 je tak takovým naším malým „pokusem o britskou ústavu“. Alespoň pro mne by bylo velmi povážlivé, kdyby se mělo ukázat, že jsme si ani to neměli dovolit, že totiž na tento minimální ústavní konsenzus nemáme. Tím spíše by pak bylo zřejmé, že se bez instituce typu našeho ústavního soudu neobejdeme.

7. Proto jsem hlasoval (ještě se dvěma kolegy z mého senátorského klubu) i proti doplnění článku 35 o nové písmeno odst. 1. Čerstvá „pátá možnost“ dává Sněmovně - a nikdo jiný do toho nemá co mluvit - právo rozpustit se. Její rozhodnutí je nezávislé na vládě a na její situaci, právě tak jako na úvaze hlavy státu. Posouvá náš ústavní systém těsně k čistému typu parlamentní republiky. Měl bych se radovat, protože mám často starosti o to, co se svými pravomocemi udělá prezident republiky, jak je využije anebo i zneužije, ale neraduji se, protože k tomuto posunu nedošlo po zralých, několikaletých úvahách, ale v bezprecedentním časovém tlaku (Senát byl svým předsedou upozorněn, že může zasedat i v sobotu). Stalo se a vzápětí se jeden ze silných hráčů ulekl, co to vlastně v té zbrklosti udělal.

Doplnění článku 35 je podle mého soudu v rozporu s logikou všech dosavadních možností, které měly společné to, že rozpuštění nečinily snadným a rychlým a především, že je spojovaly s nějakou potíží, nezdarem, nemožností: byly tu nějaké „marné snahy“ a teprve poté přicházel svého druhu trest: rozpuštění sněmovny. Až dosud ústavodárce nedával většině (ani třípětinové) právo rozhodnout o termínu konání předčasných voleb, protože o to načasování tu přece jde. O ten nejvýhodnější okamžik. Dosud šlo v naší ústavě podle mého názoru o tom, aby volby nemohly být podle toho, jak je to pro koho výhodné. To by pak docela dobře mohli pořád vyhrávat stále jedni a titíž – volby by byly tehdy, kdy by jim zaručovaly opakované potvrzování jejich většinového postavení.

Takto se tedy dnes už může většina rozhodnout, kdy budou volby a zvolí si pro ně nejvýhodnější čas. Lze si představit nejrůznější podoby této většiny. Mohou ji tvořit i dvě nejsilnější strany, které se dohodnou, že změní volební systém ve prospěch většinového a vyloučí napříště menší a malé strany ze hry.
Ptám se, zda toto je přípustné. Udělat to jistě lze, už se stalo. Ale je to v logice naší ústavy? Anebo žádná taková logika neexistuje? Je to doplnění )ústavy v duchu dělby a vzájemné kontroly tří mocí ve státě?

Tato otázky mají jedno společné: je po všech zkušenostech s nastolováním diktatur demokratickou, parlamentní cestou prostor nad parlamentem jako výrazem svrchovanosti lidu opravdu prázdný? Není tam nikdo, nic? Nesahá tam ruka žádného strážce, který by se nedovolával nejisté, protože proměnlivé vůle většiny lidu, ale hodnot, na nichž se otřesený poválečný svět nakonec dohodl? Může zákonodárce úplně všechno jen proto, že je tu stará slavná doktrína o svrchovanosti lidu?
Soudím, že odpovědi by měly odrážet méně naděje, které vzbuzovaly a vzbuzují opojné ideály prvních období Velké francouzské revoluce, a více obavy, které přinesly její konce. Budeme hledat oporu u optimistů, jakým byl Rousseau, který měl to štěstí, že se nedožil, anebo u skeptického Charlese de Montesquieu, který jakoby mladšího filosofa volonté générale předjímal?

Jistě, je tu lid. Co lid, je tu „svrchovaný lid“. Ale o lid, a už vůbec ne o lidi, netřeba se obávat. Lid je zpravidla při zdravém rozumu. Oč jde, je jeho většina, o kterou se bojuje všemi prostředky; o tu se bojím. Člověk v politice totiž vidí, jak se ta většina dělá. Její tvorbu neovlivňují právníci, a už vůbec ne ústavní právníci. Často ani politici – zákonodárci nejsou ti nejdůležitější. Politika už příliš prorostla se zájmy, pro jejichž nositele je ústava cosi jako „software“, který lze vždycky „inovovat“, „upgradeovat“. Aby nepřekážel.

Proto tam úplně nahoře chci mít strážce. I nade mnou. Copak jsem v roce 1998 nehlasoval úplně špatně?



Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud?
(Pozn.: Příspěvek byl napsán ještě 2. září, tj. poté, kdy Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb. Obsahuje však úvahy, které jsou aktuální i po vynesení nálezu ve věci samé.)

Usnesení (předběžné opatření) pléna Ústavního soudu o pozastavení přípravy voleb do Poslanecké sněmovny vytvořilo bezprecedentní absurdní ústavní šlamastiku. Lze z ní vybřednout (o čemž svědčí i včerejší jednání politických špiček na Hradě) – i když složitě a konec konců i zbytečně. Neboť ústavní zákon č. 195/2009 Sb. o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jistě nebyl správným řešením a řešení už bylo na stole před měsíci.

Bez ohledu na výše řečené je však nutno konstatovat, že Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti poslance Melčáka proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, a spojením této stížnosti s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. částečně posunul své kompetence na okraj ústavnosti a podle mého názoru v podstatné části své ústavou vymezené kompetence překročil.

Základem stížnosti poslance Melčaka bylo tvrzení, že ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. bylo porušeno jeho ústavní právo na „nerušený výkon veřejné funkce“ (čl. 21 odst. 2,4 Listiny) a že je tento ústavní zákon v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (čl .9 odst. 2 Ústavy).

Z hlediska konstitucionalistického je možno v této souvislosti udělat několik poznámek:

1) Stěžovatel může podle zákona o Ústavním soudu (§ 74) podat spolu se stížností (že bylo porušeno jeho ústavní právo) návrh na „zrušení zákona“, pokud je tento podle jeho názoru v „rozporu s ústavním zákonem“; zákon nemluví o spojení stížnosti s návrhem na zrušení ústavního zákona. Takové právo nemá nikdo. Navíc jde o podání stížnosti proti individuálnímu právnímu aktu, což zřejmě taky překračuje hranice zákona. Poslanec Melčák k podání takové stížnosti tedy nebyl aktivně legitimován. Tvrzení, že Ústava a zákon o Ústavním soudu nerozlišuje mezi zákonem a ústavním zákonem, není přesvědčivé (viz čl. 51 a 62 Ústavy). I když i zde lze cum grano salis dojít v interpretaci obou článků k opačnému názoru. Stanoví-li totiž Ústava, že prezident „má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního“, lze to chápat i tak , že tím řadí „ústavní“ zákony prostě jen jako specifický druh „zákona“. Navíc poslanec Melčák napadl ve své stížnosti individuální právní akt prezidenta, což nemá ani v Ústavě, ani v zákoně o Ústavním soudu oporu.

2) Návrh stěžovatele se opírá o čl. 21 odst. 2,4 Listiny, který stanoví,že volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období, stanovená zákonem občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným funkcím. Avšak:

a) Ústava jasně v čl. 35 vymezuje, že za výjimečných okolností lze lhůty volebních období zkrátit, a ústavní zákon č. 110/1998 Sb. dokonce stanoví, že za dobu nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu lze lhůty všech druhů voleb prodloužit na dobu nejdéle 6 měsíců a to i opakovaně (čl. 10).

b) Odvolávat se na čl. 9 odst. 2 Ústavy prohlašující za „nepřípustnou“ změnu „podstatných náležitostí demokratického právního státu“ je v tomto případě zpochybnitelné. Rozhodnutí o zkrácení volebního období PS sice bylo na okraji ústavnosti (senátní návrh na ústavní zákon řešící záležitost trvalým a ne jednorázovým ústavním zákonem by bylo jistě nesrovnatelně vhodnější), ale dojít k závěru o „ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu“ je přece jenom přehnané, i když v souvislosti s celou množinou okolností nelze tento toto hodnocení jednoznačně „tvrdě“ odmítnout, neboť v jednorázovém, účelovém (a navíc – což je velmi podstatné – v podstatě i retroaktivním!) V ústavním zákoně č. 195/2009 Sb. je nesporně kus libovůle. Ústava se trvale nemění, ani nedoplňuje, ale vlastně se jen jistým způsobem na čas „odkládá“. Nemá všeobecnou povahu, což by ústavní zákon mít měl. To ovšem podle mého názoru nic nemění na tom, že usnesení Ústavního soudu je za hranicemi jeho kompetence z hlediska čl. 9 odst. 2 Ústavy.

c) Je sice pravda, že Ústavní soud při povrchném, pohledu v jiných souvislostech podobný případ už řešil (causa dr. Brožové a jejího odvolání s funkce předsedy Nejvyššího soudu), ale v tom případě však ve skutečnosti šlo o záležitost zcela odlišnou (jmenování, odvolávání ústavního činitele bez stanovení lhůt funkčního období). V současném případě (týkajícího se mandátů poslanců) ústavní pořádek počítá s možností dobu výkonu „volené veřejné funkce“ (tj. poslaneckého mandátu) zkrátit a výjimečně i prodloužit. Ústavním zákonem o zkrácené volebního období PS jednorázovým (účelovým) ústavním zákonem je sice – jak už řečeno - řešením málo vhodným (navíc když se opakuje!), ale v tomto případě nejde jen o základní právo poslance Melčáka podle čl. 21 Listiny základních práv a svobod, ale o základní právo všech poslanců, ale i občanů a institucí (voličů kandidátů na poslanecké mandáty, politických stran). Základní právo garantované Listinou základních práv a svobod na setrvávání ve funkci poslance po celé volební období neexistuje.

3) Ústavní soud měl stížnost poslance Melčáka nejen z důvodu výše uvedených odmítnout. Že Ústavní soud „neshledal důvody k odmítnutí je podle mého názoru těžko pochopitelné. Zejména, když zrovna Ústavní soud je přímo baštou prosazování principu proporcionality v interpretaci práva. Zájem poslance Melčáka nelze stavět nad zájem absolutní většiny společnosti, jednotlivců i institucí. Navíc nelze nevidět jasně účelové načasování této stížnosti. Poslanec Melčák k měl k podání stížnosti několik týdnů času a stížnost podaná na posledních chvíli těsně před uplynutím 60-denní lhůty (§73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) svědčí o promyšleném a přesně načasovaném postupu. A chtě-nechtě vyvolává podezření, zda poslanec Melčák v tomto případě jen konečným článkem jistého politického zájmu.

4) Názor Ústavního osudu, že v této věci „neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu odkladu voleb“ je nepochopitelný. Veřejným zájmem je zájem všech občanů republiky a v konkrétní mimořádné situaci, vzniklé nepromyšleně načasovaným vyslovením nedůvěry vládě, je veřejným zájmem především stabilita země (v neposlední řadě momentálně mimořádný význam připravovaného státního rozpočtu). Usnesení Ústavního soudu situaci v zemi naopak destabilizuje.

5) Usnesení Ústavního soudu nerespektuje jeho samým několikrát zdůrazněnou zásadu, že jeho rozhodnutí nemůže jít za hranice petitu (tj.toho, co stěžovatel výslovně v stížnosti formuluje jako požadované rozhodnutí soudu). Bohužel to není poprvé (viz nález týkající se souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem – sp. zn. Pl.ÚS 19/08). Poslanec Melčák nepožadoval ve své stížnosti předběžné opatření pozastavující přípravu voleb, ale zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. a ústavního zákona č.195/2009 Sb. Ústavní soud jistě má kompetenci zrušit rozhodnutí prezidenta republiky, ale v tomto případě jde především o zrušení ústavního zákona č. 195/2009.Sb. Návrh na odložení vykonatelnosti ústavního zákona (předběžné opatření) nebyl nikým formulován a odvolávání se na právní názory vyslovené Evropským soudem pro lidská práva v souvislosti s kritikou „přehnaného formalismu“ není proto v tomto případě přiměřené.

6) Ústavní soud ve svém usnesení konstatuje, že „nevzniká újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištěním voleb vynaloženy nebyly“. Avšak tyto prostředky , vynaložené státními orgány, politickými stranami i jednotlivci, už nyní dosahují kolem půl miliardy Kč. A to nemluvíme o širších společenských a politických souvislostech a dalších ústavních rébusech, které jistě vzniknou, pokud Ústavní soud (a to i v krátké době) rozhodne ve prospěch stížnosti poslance Melčáka.

7) Nutno tedy konstatovat, že celá causa ve své podstatě týká jediné základní otázky: Má Ústavní soud právo kontrolovat „ústavnost ústavních zákonů“? Odpověď zní ano. Ale jen tehdy, dochází-li ke „změně podstatných náležitostí demokratického právního státu“ (řečeno slovy čl. 9 odst. 2 Ústavy )., Jinými slovy: schválí-li Parlament předepsanou většinou zákon, který nazve „ústavní zákon“ a v tomto „ústavním“ zákoně upravuje věci, které podle čl.9 odst. 2 Ústava výslovně prohlašuje jako za takové, které nelze změnit, je nutno takový „ústavní zákon“ označit za nicotný, jde jen o formu ústavního zákona, ale ne o ústavní zákon v materiálním slova smyslu, a pak musí demokratický ústavní systém umožnit, aby orgán kontroly ústavnosti normotvorby ten „ústavní“ zákon prohlásil na neústavný, nulový ve své účinnosti. Jinak ovšem zásadně však platí, že Ústavní soud nemůže kontrolovat ústavnost ústavních zákonů (ve formálním i materiálním smyslu), tj.takové, které evidentně nepřekračují hranice dané čl.9 odst.2 Ústavy. Ústavní soud není ani třetí komorou Parlamentu.,není arbitrem ústavnosti ústavních zákonů, není nad Parlamentem, který odvozuje svou legitimitu od bezprostředně vyslovené vůle lidu.Je jen částí struktury mocenských orgánů, odvozující svou legitimitu od ústavou stanoveného jmenovacího aktu prezidenta republiky a souhlasu Senátu s tímto aktem.

Není asi vhodné používat silná slova, ale závěr se mi zdá jednoznačný: Ústavní soud svým usnesením sp. zn. Pl.ÚS 24/09 překročil svou ústavně vymezenou kompetenci.

Ján Gronský
Katedra ústavního práva Právnické fakulty UK v Praze



17. září 2009, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové...
V souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR ve věci Melčák a odložením předčasných voleb jsem dnes zaregistroval vyjádření J. Bobošíkové z politické strany Suverenita a Jany Volfové ze Strany důstojného života, které v souvislosti s dalším posunutím voleb na jaro 2010 a s tím související nečinností Parlamentu ČR hodlají požadovat náhradu škody. Chtěl bych tímto dámám Bobošíkové a Volfové ušetřit další náklady, které jsou s případnou soukromoprávní žalobou na náhradu škody spojeny, neboť podle mého názoru s ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu nemají mnoho šancí.

Předně se nabízí otázka pasivní věcné legitimace. Pominu-li nereálný scénář, tj. žaloba proti jednotlivým poslancům a senátorům Parlamentu ČR, připadá do úvahy toliko žaloba proti státu jako takovému. V tomto případě nelze postupovat podle ustanovení § 415 a násl. ObčZ, neboť stát v tomto případě zjevně nevystupuje coby účastník občanskoprávních vztahů (srov. § 21 ObčZ). Zůstává tak jedině odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného předpisu plyne, že odpovědnost lze po státu požadovat jen v případě vydání nezákonného rozhodnutí (což v daném případě není aplikovatelné) nebo v případě nesprávného úředního postupu. Mám za to, že toto je důvod, o který se patrně dvojice Bobošíková a Volfová hodlá opřít, když ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

Jakkoliv je uvedené ustanovení obecně formulované, Bobošíková ani Volfová se náhrady škody na jeho základě za současného složení Nejvyššího soudu (samozřejmě je řeč o senátu 25) patrně nedomůže. Základní premisa zní: „výkon moci zákonodárné není úředním postupem ve smyslu citovaného zákona“. Stanovisko Nejvyššího soudu je v této souvislosti takové, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005 případně rozhodnutí ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). Jelikož by v daném případě zřejmě Bobošíková s Volfovou napadaly spíše nečinnost Parlamentu ČR ve věci předčasných voleb, je vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1861/2007, ze kterého jednoznačně plyne názor, podle kterého „nepřijetí zákona Parlamentem České republiky […] nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobkyni nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu […] proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb“. Jelikož se nelze domáhat náhrady škody z důvodu nečinnosti Parlamentu ČR při přijímání obyčejných zákonů, tím spíše se nelze domáhat náhrady škody na státu z důvodu, že v důsledku nečinnosti PČR došlo k posunutí (předčasných) voleb. Pomíjím v tuto chvíli jistě zajímavou otázku, jakým způsobem by se prokazovala ona nečinnost, resp. posunutí předčasných voleb z důvodu nečinnosti, neboť ústavní podmínky ke konání předčasných voleb v tuto chvíli splněny nejsou.

Pro úplnost lze uvést, že uvedený závěr ve věci sp. zn. 25 Cdo 1861/2007 obstál též před Ústavním soudem (ústavní stížnost byla odmítnuta), jakkoliv může být problematický ve vztahu k neprovedení komunitárního práva. Zdá se tak, že dveře pro náhradu škody pro dámy Bobošíkovou a Volfovou jsou před českými soudy uzavřeny.



16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony
Ústavní soud se ve svém nálezu k cause Melčák pokusil mimo jiné zodpovědět otázku, jakým způsobem je za současné ústavní úpravy možné rozpustit Poslaneckou sněmovnu, když postup prostřednictvím ad hoc přijatého ústavního zákona o zkrácení volebního období byl shledán neústavním. V rámci těchto úvah označil za ústavně konformní řešení prostřednictvím čl. 35, odst. 1, písm. b) Ústavy. Tento názor je podle mě natolik problematický, že stojí za pozornost.

Nejprve pro úplnost ocituji příslušné ustanovení Ústavy: „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“. Ústavní soud výslovně uvádí jako ústavně konformní řešení, kdy by na základě široké dohody politických stran vláda vybrala nějaký zákon s nímž spojí otázku své důvěry. Poslanecká sněmovna by ho záměrně tři měsíce nechala ležet a tím by byly naplněny podmínky příslušného ustanovení, vedoucí k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Chápu, že v situaci, kdy politická reprezentace zcela běžně natahuje Ústavu i celý právní řád jak gumového hada, aby v jeho rámci dokázala prosadit své partikulární cíle (které tvůrci těchto zákonů vůbec nezamýšleli) se takové řešení může mnohým zdát jako zcela logické a smysluplné. Prostě proto že nám už ani nepřijde podivné, že v rámci mantinelů stanovených pravidel všemožně kličkujeme a snažíme se urvat, co se dá. Vždyť přece co není výslovně zakázáno, je povoleno.

Nemohu se ale smířit s tím, že Ústavní soud, který by měl být strážcem ústavnosti a jednou z největších právních autorit v zemi toto veskrze neprávní jednání posvěcuje. Jedna z nejvyšších soudních stolic (já se domnívám, že vzhledem ke svému právu negativního zákonodárství i autoritě jeho nálezů ta fakticky nejvyšší) by měla mít na zřeteli že právo nelze redukovat na text příslušného ustanovení. Nechci zde zabíhat do úvah o interpretaci práva, ale zastávám názor, že každé ustanovení bylo svým autorem tvořeno s nějakým účelem a právě tento účel by měl být našim hlavním vodítkem při výkladu příslušného ustanovení, nikoliv slova, jimiž byl tento zákonodárcův záměr (více či méně výstižně) vyjádřen.

Pokud se vrátíme k výše citovaném ustanovení naší Ústavy, pak je nepochybné, že záměrem ústavodárce bylo přimět Poslaneckou sněmovnu, aby co nejrychleji rozhodla o otázce, kterou vláda považuje za natolik zásadní, že s ní spojila otázku své důvěry. Účelem tohoto ustanovení bylo zamezit potenciálním průtahům a obstrukcím legislativního procesu v důležitých otázkách. Pokud by na základě těchto okolností došlo k mezní situaci rozpuštění sněmovny, značilo by to zásadní rozpor mezi vládou a sněmovnou, která sabotuje výkon exekutivní moci. Právě tomu mělo příslušné ustanovení zabránit.

Ústavní soud radí, aby si vláda zvolila nějaký zákon, o kterém bude naoko tvrdit, že je pro ní tak důležitý, že s ním musí spojit otázku své důvěry. Bude tedy simulovat určitou vůli, kterou vnitřně vůbec nebude chtít projevit. Následně tento zákon předloží sněmovně, která ho záměrně bude tři měsíce ignorovat. Přitom účelem Poslanecké sněmovny bezesporu je zákonodárné iniciativy projednávat, nikoliv je nechávat ležet. To vše by se odehrávalo nikoliv v situaci hlubokého rozporu mezi vládou a sněmovnou, ale naopak širokého politického konsensu. Všichni se budou tvářit, že naplňují podmínky stanovené v čl. 35, odst. 1, písm. b) a přitom budou vědět, že toto jednání nemyslí vážně a jejich jediným zájmem je rozpustit Poslaneckou sněmovnu. To je legalizované pokrytectví na nejvyšší úrovni.

Je smutné, že konstituční tribunál, který by měl být garantem ústavnosti a práva, sám doporučuje takové jednání. Pouze soudce Vladimír Kůrka se ve svém minoritním stanovisku pozastavil nad podivností nabádání k takto pokryteckému jednání.

Těžko vyčítat politikům, že zneužívají právo k prosazování svých partikulárních zájmů, že v zákonech hledají kličky a vykládají je tak jak zrovna potřebují, když jim takovéhle jednání de facto posvětila nejvyšší soudní autorita v zemi.

Pokud by toto měl být nový trend rozhodování Ústavního soudu, bylo by to velmi neblahé.

Autor je komentátorem internetového deníku Neviditelný pes

134 komentářů:

Matěj řekl(a)...

Fajn , "posvětil, neposvětil" ... ale klíčovou otázkou je toto:

Kdyby vláda a poslanecká sněmovna bývaly zvolily tuto cestu, jak dospět k předčasným volbám, myslíte si, že by přehlasování poslanci (Melčák) anebo dokonce řadoví voliči byli oprávněni podat ústavní stížnost proti tomuto postupu? Jaké konkrétní jejich základní právo či svoboda by bylo tímto postupem porušeno?

Matěj Šuster

Dan Dvoracek řekl(a)...

Jakékoli, které by se zrovna hodilo do krámu, pokud by měl ÚS zájem tak rozhodnout. Zde by se podle mě ani nemuselo příliš fabulovat.

Spolu s některými dalšími se domnívám, že čl. 21 odst. 1,4 LZPS zakotvují veřejné subjektivní právo na výkon funkce, do níž byl občan řádně instalován. Toto právo není, jak by snad někdo mohl tvrdit, neomezené či věčné, ale imanentně v sobě obsahuje též možnost být zákonně zase odinstalován.
Z toho podle mého názoru plyne, že jsme-li z veřejé funkce odinstalován nezákonně, je to zásah do mého ústavně garantovaného práva.

Kdybych si chtěl v nastíněném hypotetickém případě zamelčákovat nebo kalit vodu, tak budu říkat asi něco jako:
Pakliže ústava stanoví určitou proceduru, nemá jistě namysli, že ta procedura má být šaškec. (To si myslím, aji když nemelčákuju.) Existence vůle a vážnost projevu vůle jsou podstatné náležitosti právních úkonů, a ačkoli parlamentní procedury nejsou úkony soukromého práva, není důvodu neklást obdobné požadavky právě na úkony ústavně procedurální. (To si teda vlastně myslím taky i bez kalení vody - sorv. např. účinky prezidentského slibu proneseného ze srandy.)
Od toho je jen krok k úvaze, že formálně ústavní procedura, která ale nebyla naplněna obsahem, vážností a existencí vůle, je jen prázdná forma a o ústavní proceduru se nejedná. (Podobně jako třeba ústavní zákon, který je příliš blbý, není vůbec ústavní zákon, ač byl řádně označen, usnesen a publikován :-P ).
Ústavně procedurální podmínka pro rozpuštění sněmovny tedy nebyla splněna, atd. atp.

Když to tak čtu, přišlo by mi to mnohem méně uhozené, než ten skutečný nález.

Anonymní řekl(a)...

Třeba práva, která jsou obsažena v čl. 21 Listiny a která implicitně obsahují též právo legitimního očekávání, že PS bude vládnout či bude rozpuštěna v souladu se zněním Ústavy platným v době předchozích voleb, a nikoliv na základě ex post účelově přijaté novely.

P. Caban

jonáš řekl(a)...

Nevím z čeho odvozujete, že by ten postup měl být "jen jako" -- o žádnym šaškeci se přece nález ÚS nezmiňuje, jen že by se dalo dojít k volbám i stávajícími prostředky. Ono vůbec byly dosud důvody rozpuštění dány pouze případy vážné politické dysfunkce ústavních orgánů, kdy sněmovna není akceschopná nebo odmítá spolupracovat s vládou, což současnej případ evidentně neni, zákony jedou parlamentem jak na dopravníku, ústavní snad schvalujou přímo stachanovci, a vládě činí, co jí na očích vidí. Tak se holt přidá novej závažnej důvod, totiž že velký kluci si spolu už nechtěj hrát ... tohle je teprve ten šaškec.

Anonymní řekl(a)...

Ad post J. Lasáka:
Pokud jde o zákon 82/1998 Sb., napadá mne ještě jeden možný žalovaný: Prezident republiky.
Škoda by v daném případě byla způsobena jeho rozhodnutím o vyhlášení voleb. Jelikož ÚS dovodil, že to je tak trochu i akt aplikace práva, tak by to možná nebylo tak úplně bez šance. Mělo by to tu výhodu, že ono "nezákonné rozhodnutí" bylo Ústavním soudem již zrušeno.
Uznávám, že to taky naráží na jisté problémy, protže zákon 82/1998 Sb. předpokládá rozhodnutí vydané ve správním řízení - ale třeba by to šlo překonat ústavně konformním výkladem.

Jan Kašpar

Dan Dvoracek řekl(a)...

Ad. J. Lasák - uvedená judikatura NS je ostudná a neudržitelná v jakémkoli právním státě. Jediný, kdo se k tomu dosud jednoznačně a vúplnosti nevyjádřil, je ÚS. Bude mít možnost dokázat, že skutečně je ochráncem lidských práv v probíhajícím řízení Pl. ÚS 36/08.

Lze najít sp. zn. té odmítačky ÚS, jestli je to to, co si myslím? (Nečinnost zákonodárce u nájmů.)
Rozhodnutí ÚS, které by říkalo, že stát neodpovídá za škodu, kterou způsobil normativním aktem, jenž odporuje normativnímu aktu nadřazenému, podle mě neexistuje.

Martin Prokeš řekl(a)...

K postu JL si dovolím doplnit citaci bodu 10. in fine nálezu I. ÚS 123/06:

"Jak již bylo uvedeno, výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Nastíněné závěry NS proto nepovažuji za správné ani nezpochybněné.

Pokud bychom byly schopni dovodit porušení práva ES (porušení právní jistoty?), pak bychom museli vycházet z rozsudku ESD Brasserie du Pecheur SA, ve spojené věci C-46/93 a C-48/93, který praví:

"Princip práva ES, podle něhož jsou členské státy povinny nahradit škodu, která vznikla jednotlivým osobám tím, že bylo porušeno právo ES zapříčiněním dotyčného státu, se vztahuje na případy, kdy porušení práva ES způsobilo vnitrostátní zákonodárství. ..."

Bude u těch účastníků politického života, kteří ústavně (a případně komunitárně) nesouladnou úpravu vlastním jednáním způsobili, žádost o náhradu jim v důsledku jejich vlastního jednání vzniklé škody v rozporu s dobrými mravy (nebo jiným neurčitým ohniskem :-) )?

PS: K pojmu ohniska materiálního či jiného si s nadsázkou dovolím navrhnout následující definici: Ohnisko je výsledek tvůrčí duševní činnosti, který umožňuje ohnout jakoukoliv část práva směrem a způsobem závislým jen na vůli interpreta, resp. ohybatele.

Matěj řekl(a)...

Technická poznámka: myslíte si, že je skutečně vhodné takto kumulovat posty v jednom threadu? Není to na újmu diskuse pod jednotlivými příspěvky, která by se tím MOHLA stát dosti nepřehlednou?

Matěj Šuster

Jan Komárek řekl(a)...

Díky za připomínku. Naopak, chtěli jsme, aby se k případu Melčák diskutovalo pod jedním postem, poněvadž se často názory vyřčené pod jednotlivými posty opakují a diskuse k v zásadě jednomu tématu je rozštěpena. Zdá se nám čtenářsky příjemnější kliknout na jeden post (zvlášť pokud se k tématu čtenář dostane s odstupem), než proklikávat mnoha různými posty.

Jan Komárek řekl(a)...

Ještě jedna poznámka, teď už k věci, k příspěvku docenta Grónského: jsem moc rád, že jsme ho zde mohli publikovat, poněvadž mě trochu nepříjemně překvapily některé (názorové) novinářské komentáře, které se pravomocí Ústavního soudu zabývaly a odkazovaly pouze na odborníky, kteří danému komentátorovu názoru konvenovali (viz např. můj jinak oblíbený Respekt, č. 37/2009, článek Jaroslava Spurného a Ondřeje Kundry, Lekce bohům). Zarazilo mě to o to víc, že mi jeden z autorů článku telefonoval a ptal se na můj názor. Samozřejmě nečekám, že se měl v článku automaticky objevit, přinejmenším si ale myslím, že to autory mělo ponouknout k tomu, aby se ptali i jinde, než u zastánců rozhodnutí... Navíc se názory lidí, kteří působí na katedře ústavního práva PF, celkem hojně objevovaly v médiích a ignorovat je v debatě podle mě nelze, jakkoliv s nimu mohu či nemusím souhlasit.

Asi by to bylo i téma na samostatný post (na který teď nemám čas) - reakce v médiích na postup Ústavního soudu (které byly naštěstí příznivější, než jsem se obával) a úkol novináře - komentátora. Ten podle mě rozhodně nespočívá v tom, snažit se ovlivnit veřejnost směrem, který odpovídá jeho vlastnímu názoru na věc, ale prezentovat co nejobjektivnější pohled na věc.

David Schmidt řekl(a)...

ad předchozí anonymní komentář - Ústavní stížnost: ZDE

Pavel Molek řekl(a)...

Ad J. Gronský:
V závěru příspěvku docent Gronský narazil na zajímavý problém, a to je, jaký výrok má ÚS přijmout, pokud propadne pocitu, že to, co je označeno za "ústavní zákon", ve skutečnosti "mění nezměnitelné" rozporně s čl. 9 odst. 2 Ústavy. ÚS daný ústavní zákon "zrušil". Docent Gronský by jej prohlásil za nicotný. Je pravda, že takový postup by lépe odpovídal jednak sebeomezení ÚS (mohl by deklarovat nicotnost jen u těch „ústavních zákonů“, které jimi pojmově ani být nemohou) a jednak by překlenul nedostatek jeho výslovné kompetence k „rušení ústavních zákonů“, neboť kompetenci vydávání deklaratorních aktů prohlašujících nicotnost „neústavních zákonů“ lze z jeho obecné role strážce ústavnosti dovodit patrně lehčeji, než kompetenci konstitutivně rušit ústavní zákony. Na druhou stranu by ale přijetí koncepce deklaratornosti jeho aktů mohlo vést ke značnému znejistění a případnému nerespektování přijatých ústavních zákonů ze strany subjektů, které by je chápaly jako „neústavní“ a pouze by čekaly na deklaraci nicotnosti ze strany ÚS. Právě tenhle důvod mě vede k tomu, že "rušení" je vhodnější než "deklarování." Zrovna v oblasti toho, co je a co není součástí ústavního pořádku, by měla být jistota - na druhou stranu nikdo do jeho vymezení nevnesl větší chaos než ÚS svým legendárním nálezem č. 403/2002 Sb. o mezinárodních smlouvách o lidských právech po euronovele Ústavy.

Jinak bych si dovolil polemizovat s tím, že by ÚS nebyl "arbitrem ústavnosti ústavních zákonů". Domnívám se, že právě z role ochránce ústavnosti podle čl. 83 Ústavy lze dovodit i tu roli arbitra ústavnosti ústavních zákonů, ba dokonce, že to je nejsilnější opora pro to, že mohl ústavní zákon zrušit. Jestli tak v tomto případě udělat měl...to už bych jen opakoval již mnohými řečené.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ÚS argumentuje takto:

Premisa 1: Ústavní zákon je pouze to, co doplňuje nebo mění Ústavu.
Premisa2: 195/2009 nedoplňuje ani nemění Ústavu.
Závěr: 195/2009 není ústavní zákon.

Všimněte si ale, že Premisa 1 neodpovídá čl. 9/1.

9/1: "Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony."

9/1 neříká, že ústavní zákon je pouze to, co doplňuje nebo mění Ústavu.

9/1 říká, že pokud chcete doplnit nebo změnit Ústavu, musíte to udělat ústavním zákonem.

9/1 nedefinuje, co je to ústavní zákon. 9/1 říká jenom BANALITU, že ústavní zákon č. 1/1993 lze doplňovat nebo měnit pouze ústavním zákonem.

9/1 není kompetenční norma. Když 9/1 z Ústavy vypustíme, tak se nic nestane. Všichni přece víme, že ústavní zákony je možné doplňovat nebo měnit pouze ústavními zákony.

David Schmidt řekl(a)...

Problém je, že opětovně vycházíte ze špatných premis. :) Potom je velmi jednoduché debatovat "nerozbitnou" logikou.

ÚS argumentuje tím, že 195/2009 suspendoval Ústavu, ale neměnil ji, ani nedoplňoval. To je podle ÚS špatně a na základě takového závěru si následně otevřel prostor pro poměřování a odůvodňování takového zásahu.

(řádná novela by proto měla být posouzena na odlišném základě, v němž by "retroaktivita" a spol. hrály patrně jen druhé housle, což je ale pozdě dnes říkat).

Co je ústavní zákon definuje Ústava, ne teorie práva, ani "Všichni přece víme", tím spíše ne další Vaše premisa o suverenitě Parlamentu. Parlament nemůže být suverénní, neboť byl zřízen Ústavou, která to popírá.

Vaše premisa-matka tudíž zní "čl. 9 je fasása, tudíž je fasáda". Mno, tento kruh rušit nebudu, končím.... :))

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Že normu lze změnit pouze normou stejné nebo vyšší právní síly, je axiom každé logiky norem, která pracuje s právní silou.

Že ústavní zákon č. 1/1993 lze změnit pouze ústavním zákonem, je banální logický fakt. Nic víc.

Píšete: "ÚS argumentuje tím, že 195/2009 suspendoval Ústavu, ale neměnil ji, ani nedoplňoval. To je podle ÚS špatně ..."

Že 195/2009 ad hoc suspendoval Ústavu samozřejmě je špatně, ale to, že to je špatně, je logicky nezávislé na 9/1.

Martin Bílý řekl(a)...

DS: taky mě to napadlo, že "všichni víme". Jenže všichni sice víme, že se jezdí vpravo, ale ono by se stejně dobře mohlo jezdit vlevo a nic by se nestalo. A všichni víme, že ústavu lze měnit jen ústavními zákony, ale něco by se sakra stalo, kdyby ústavu mohlo změnit třeba ministerstvo vyhláškou. Jak říká TS, normy se mohou měnit jen stejnými nebo silnějšími, to je logický předpoklad, jinak bychom vůbec nemohli mluvit o právní síle.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

Ano, to je taky, jak jsem již jinde uvedl, alespoň IMHO, podpůrný argument, proč čl. 87 odst. 1) písm. a) Ústavy výslovně nevylučuje z přezkumu ÚS ústavní zákony užitím slov "s výjimkou ústavních zákonů". To, co chtěl ústavodárce vyjádřit v kompetenci podle čl. 87 odst. 1 písm. a) mohl stejně dobře vyjádřit buďto tak jak to de lege lata vyjádřil, nebo výslovným vyloučením ústavních zákonů z přezkumu. Právě z důvodu apriorní odlišné právní síly norem ústavodárce naprosto logicky výslovně nevyloučil ústavní zákony z přezkumu, ačkoli to tak nepochybně myslel. Argumentátotři čl. 62 (50) neberou vůbec v potaz, že v daném případě neměl ústavodárce žádnou byť teoretickou možnost postupovat jinak, pokud chtěl presidentovi zabránit vracet ústavní zákony - musel to zkrátka do Ústavy výslovně napsat, když tomu chtěl zabránit. V čl. 87 měl však na výběr, a protože měl povědomí o různé síle norem, ústavní zákony z přezkumu výslovně nevyloučil. Čl. 62 proto nelze pokládat za nějakou konvenci pokud jde o způsob ústavodárcova vyjadřování rozdílu mezi obyčejnými a ústavními zákony v jiných částech Ústavy. A žádný obdobný případ, jako je čl. 62 (50) v Ústavě nenajdeme. K výkladu kompetence podle 87/1 a) je proto nutno přistupovat tak, jako by čl. 62 (50) vůbec neexistoval.

Snad to není moc off topic vsuvka, ale nemůžu si pomoct, zatím jsem neslyšel žádné protiargumenty.

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Lukas

9/1: "Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony."

není totéž jako:

Ústava může být ústavními zákony pouze doplňována či měněna.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

to Lukas

Ačkoli dotaz není směřován ke mně dovolím si reagovat. Problém je, že nikdo se doposud nenamáhal kvalitativně definovat, co vůbec znamená slovo "suspenzovat" - ačkoli je tento termín zejména zastánci derogačních pravomocí Ústavního soudu hojně užíván. Přestože jde o jeden ze stěžejních argumentů, kterým ÚS zdůvodnil zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., postrádáme kvalitativní vymezení tohoto pojmu (disentující soudce Kůrka hovoří v této souvislosti celkem trefně spíše o jeho expresivním významu, než o jeho odlišnostech od jinak dovolených "změn a doplnění" Ústavy). Takovou kvalitativní odlišností od dovolených změn a doplnění, dle mého názoru, rozhodně není např. jednorázovost zákona. I jednorázový zákon může být zákonem, ačkoli to není běžné. Bez precizní kvalitativní definice pojmu "suspenze ústavy", tj. bez jeho (téměř bych řekl propastného) odlišení od pojmů jako je "změna" či "doplnění" nelze o nějaké "suspenzi" vůbec uvažovat v tak mimořádné otázce jako je otázka ústavnosti ústavního zákona jinak, než v ústavně pejorativním smyslu. To je však jako důvod pro zrušení zákona, který jinak zjevně splňuje parametry ústavního zákona, prohlášením, že nejde o zákon ústavní poněkud málo, řekl bych..

David Schmidt řekl(a)...

ZB: co se myslí suspendováním Ústavy, viz Hollanderův článek, pojem byl vysvětlen.

MB: ve stejném textu se Hollander věnuje i Weyrovu "omylu" (jedna soustava norem). Já to vidím tak, že ze žádné normy neplyne pravidlo, podle něhož je ústavní zákon ČNR z definice automaticky podřízen ústavnímu zákonu Parlamentu ČR. Pokud by se Ústava k této otázce nevyjadřovala, pak by to bylo možné řešení. Nicméně Ústava šla cestou omezené pravomoci Parlamentu a proto spíše můžeme říci: "žádná změna Ústavy bez výslovného zmocnění".

TS: řešíme specifickou situaci, kdy norma přijatá jako ústavní zákon měla suspendovat Ústavu. Ani ji neměnit, ani nedoplňovat, jen pro jeden konkrétní případ vyloučit. Výklad, který přijal ÚS, je jeden z možných. Neřešíme otázku, co s jedinečným ústavním zákonem, který neodporuje Ústavě.

Anonymní řekl(a)...

Ad. Tomas Sobek
Ano, rozumiem logickemu nesuladu, ale myslim, ze US neargumentoval v tomto priamo 9/1-kou, ale tym, ze 195/2009 je jednorazovy pre jednotlivu vec, nie vseobecny - a preto nie ustavny (nie kvoli nesuladu s 9/1). ("... tento ústavní zákon dopadá na konkrétně určený subjekt a konkrétní situaci. Obsahem proto nejde o zákon, nýbrž o individuální konkrétní rozhodnutí přijaté ve formě ústavního zákona... Ústavní soud znovu zdůraznil, že považuje princip obecnosti ústavního zákona za jednu z podstatných náležitostí právního státu...")

Lukas Obsitnik

David Schmidt řekl(a)...

ZB: Ústavní soud aplikoval princip proporcionality, tzn. nenašel takové závažné důvody, aby ospravedlnil ústavní zákon, který suspenduje Ústavu. Bylo úkolem obhajoby mu nadhodit, že má postupovat přesně opačnou metodologií, podobnou jakou zvolil v případě regulačních poplatků (vyloučení extrémní disproporcionality).

PM: možná by to šlo vyložit následujícím způsobem: zákon 195/2009 nesplnil náležitosti ústavního zákona, ale obyčejného zákona ano. Tzn. z pohledu změny ústavního pořádku, se jednalo o nicotný akt, z pohledu běžného zákonodárství, o přijetí zákona, který může být zrušen jako neústavní.

Martin Bílý řekl(a)...

DS: tak se mrkněte třeba do Harta na požadavek návaznosti předpisů, tedy jejich závaznosti. Je to asi jeden z dalších axiomů práva - předpisy platí, pokud byly platně přijaty, i když už neexistuje ten, co je přijal.

David Schmidt řekl(a)...

MB: Nejprve text, potom Hart (Weyr, Knapp, kdokoli). Vy předpokládate společné kritérium platnosti, ale Ústava není Ústavou, protože splňuje kritérium platnosti pro "ústavní zákony přijaté podle této Ústavy". Tuto otázku už bych vážně nechal, meritum je někde jinde.

Ústavní soud postupoval možnou cestou, zda správnou, záleží na tom, zda je princip proporcionality univerzální metodologií. Resp. zda je alespoň defaultní volbou.

David Schmidt řekl(a)...

Vytáhl jsem pár odstavců, které by se mohly hodit pro shrnutí hlavních tezí (čísla znamenají stránku, pořadí odstavce od prvního celého, ale ctr+f to jistí :)

VI./a Obecnost ústavního zákona jako podstatná náležitost právního státu

12/8: Je-li nucen Ústavní soud odpovědět na otázku, zmocňuje-li čl. 9 odst. 1 Ústavy Parlament rovněž k vydávání individuálních právních aktů formou ústavních zákonů (např. k vydávání trestních rozsudků vůči konkrétním osobám za konkrétní skutek, k vydávání správních rozhodnutí o vyvlastnění, ke zkrácení funkčního období konkrétního představitele státního orgánu, atd., atd.), odpověď zní – nikoli! (…) klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy.

13/2: Při absenci ústavního zmocnění k vydání ústavních zákonů ad hoc by ústavní konformita ústavního zákona přijatého v rozporu s Ústavou vymezeným rámcem kompetence Parlamentu mohla být založena toliko ochranou materiálního jádra dle čl. 9 odst. 2 Ústavy (…), přičemž takový postup by musel splňovat hlediska, jež plynou z principu proporcionality.

VI./b
Zákaz retroaktivity ústavního zákona jako podstatná náležitost právního státu


15/3: samotné předčasné ukončení funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je Ústavou předvídaný a aprobovaný institut (…). Ústava pro jeho uplatnění však stanoví kumulativně jak materiální podmínky, tak příslušnou proceduru, bez možnosti se od nich odchýlit. Napadený ústavní zákon v daném případě obé zcela ignoruje, článek 35 dočasně ad hoc suspenduje a mimo rámec Ústavou předepsaného postupu stanoví pro tento jediný případ zcela jiný postup mimo ten, který Ústava předpokládá a ukládá, a to aniž by takový postup byl aprobovatelný tak výjimečnými účely, mezi něž v předchozím výkladu k otázce veřejného zájmu Ústavní soud zařadil příkladmo okolnosti válečného stavu, či přírodní katastrofy.

Závěr: 9/2 byl porušen porušením 9/1 (jedinečný zákon, který neprošel testem proporcionality).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Pithart

Premisa 1: Zákon Z byl označený jako "ústavní zákon".
Premisa 2: Zákon Z byl schválený třípětinovou většinou.
Závěr: Zákon Z je ústavní zákon.

Tento argument není kruhový. Kdyby byl kruhový, pak by byl deduktivně platný i bez zamlčené Premisy 3, ale to není.

Premisa 3: Zákony, které byly označené jako "ústavní zákon" a schválené třípětinovou většinou, jsou ústavní zákony.

A to jsem použil nesmyslně přísné kritérium kruhovosti, které diskvalifikuje i některé korektní argumenty.

David Schmidt řekl(a)...

3.1415926535897932384626433832795
028841971693993751058209749445923
078164062862089986280348253421170
679821Daisy480865132823066470938
446095505822317253594081284811174
5028410270193852110555Daisy964462
294895493038196442881097566593344
61284756482337867831652712019091....

PP: ano, argument je kruhový, neboť něco je ústavní zákon prostě proto, že je to ústavní zákon.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Bez komentáře.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

ad nález ÚS:

naprosto nepřesvědčivé, v jádru pomýlené a k obcházení Ústavy navádějící slovní šarlatánství, kterým lze odůvodnit zhola vše...

David Schmidt řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
David Schmidt řekl(a)...

ZB:Vy jste najatá plačka? :)

Mně spíš přijde horší ticho po pěšince, které zanechal "nález" oslovených odborníků. To vidím jako daleko horší důvod ke znepokojení, protože jejich názory jsou nesprávné, z nálezu ÚS nevyplývají a mají daleko větší dopad než tento nález samotný. Paroubkovo rozhodnutí bylo zbrklé (pokud toto bylo pravým důvodem).

Derogační kaskáda je takováto:

"porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy,
čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající
zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy."

a když se podíváte do odůvodnění, výchozím bodem je ad hoc prolomení Ústavy (1), které není odůvodněné výjimečnými okolnostmi(2), naopak nešetří legitimní očekávání(3), zvláště právo na nerušený výkon funkce(4). Z nálezu nijak nevyplývá závěr o obecně nepřípustné NEPRAVÉ retroaktivitě.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

DS

Nikdo mě nenajal :) Mám jen vrozenou tendenci podrobovat kritice nejrůznější zjevená moudra, ať už pocházejí od jakékoli autority. Zvláště o formálních autoritách si nedělám naprosto žádné iluze (viz aktuální případ z Plzně). Přesvědčují mě slova, ne lidi, rád se však nechám přesvědčit. Proto mi taky připadá těžko stravitelný závěr o porušení 9/1 přijetím 195/2009 uvařený z rádoby validní teorie, že 195/2009 není ve skutečnosti zákon, nýbrž individuální právní akt,jelikož ho lze srovnat např. s trestním rozsudkem apod.


Ano, Paroubkovo rozhodnutí bylo zbrklé, ať už bylo motivováno čímkoli.

David Schmidt řekl(a)...

Myšlenka, že Parlament sice dostal pravomoc měnit a doplňovat Ústavu, ale ne vydávat např. individuální trestní rozsudky, má svůj smysl a předkládá rozumný význam slov "měnit a doplňovat Ústavu" (neboť každý platný ústavní zákon v důsledku 88/2 a 112/1 alespoň doplňuje Ústavu).

Něco jiného je otázka, kde určit hranici mezi trestním rozsudkem a dalšími případy prolomení / suspendování Ústavy. Ústavní soud se postavil prima facie v neprospěch takového jednorázového "zákona". Nejedná se o závěr, který by byl chybný, protože příznivci zbývajících dvou možností jej zatím přesvědčivě netrumfli (1. ústavní většina politiků má ústavně nekontrolovanou vůli 2. Ústavní soud by měl chránit jen před extrémní disproporcionalitou).

Neházel bych flintu do žita, nález ÚS zanechal dobrou strukturu pro argumentaci. Takže by měla rozhodnout argumentace v konkrétním případě (a skupina č. 1 se točí jako předtím). Jen pamatovat, že pravda není v ústavních soudcích na Olympu, ale někde uprostřed mezi člověkem a "nesmrtelnými", v debatě (někdy mám pocit, že naši politici se před soudci chovají jako při vyvolání na základce).

Zdeněk Buchta řekl(a)...

Nemám problém s tezí, že Parlament má pravomoc měnit či doplňovat Ústavu, a naopak nemá pravomoc vydávat např. trestní rozsudky.

Problém vidím někde jinde, a to je, jak sám uvádíte, určení hranice co ještě je aktem aplikace práva a co už je normativní právní akt - zákon. Trestní rozsudek je nepochybně aktem aplikace práva, neboť řeší vinu a trest konkrétního člověka v konkrétním případě, ale, (a to je podle mě podstatné ve vztahu ke spornému nálezu ÚS), trestní rozsudek (stejně jako ostatní individuální právní akty), nijak nemění ani nedoplňuje právní řád tvořený v kontinentálním systému normativními právní akty. Akt aplikace práva právní řád pouze provádí, uvádí ho v život, nemůže však normativní právo formálně tvořit - tj. vytvářet normy s obecnou působností (byť v kontinentální praxi nepochybně fakticky právo často neformálně dotváří). Z. č. 195/2009 je něco jiného. V jeho případě vůbec a evidentně nejde o provedení, uvedení v život exitujícího objektivního práva (normativních právních aktů), nýbrž o vytvoření nového objektivního, pozitivního práva samého omezeného dopředu určenou dobou trvání. Naproti tomu žádný akt aplikace práva právo formálně nikdy netvoří - nemůže proto jít o akt aplikace práva - v tom spatřuji zásadní rozdíl AAP od 195/2009. Že byl tento zákon přijat naprosto účelově a pouze na určitou relativně krátkou epochu a že by se fakticky dotkl jen jedné konkrétní sněmovny je nesporné, nedělá to z něj však, dle mého názoru, akt aplikace práva. Tím se dostávám k vlastní teorii, že něco jako vytýkaný "adhocismus" z pohledu objektivního práva činící ze zákona AAP je chiméra. Naprosto každý zákon je přijímán vždy účelově a je vždy spojen s nějakým očekáváním pokud jde o naplnění svého účelu. Každý zákon je rovněž přijímán na více či méně určitou, tj. omezenou dobu, přičemž někdy je i dopředu zřejmé, jak dlouhý právní život ten který zákon mít bude. V př. 195/2009 nejde o zákon tzv. "jednorázový" co do znaku obecnosti, protože on je pro všechny subjekty závazný (nikdo nemůže říct, že pro něho tento zákon neplatí, narozdíl od aktu aplikace práva zavazujícího pouze konkrétní účastníky řízení - toto adjektivum jej naoko jakoby připodobňuje k individuálním právním aktům, se kterými však nemá nic společného), nýbrž o zákon, který od okamžiku co se stal platnou, resp. účinnou součástí právního řádu změnil (doplnil) Ústavu - právní řád. Nebýt zásahu ÚS, došel by zákon 195/2009 svého naplnění (funkční období konkrétní sněmovny by skončilo k uvedenému dni a konaly by se volby - zákon by se vyčerpal). Teprve v tento moment by fakticky skončila časově omezená novela (změna, doplnění etc.) Ústavy. Naprosto totožného efektu, tj. účelové, dočasné změny Ústavy, by bylo dosaženo přijetím obecné změny Ústavy dočasně ovšem omezené na dobu do nejbližších voleb. Zákonodárci se zkrátka mohli na stejné bázi jako v případě 195/2009, účelově dohodnout, že přímo změní text Ústavy v duchu obecného mechanismu - s tím ovšem, že účinnost této změny omezí do nejbližších voleb. Změna ústavy by tak platila a byla by účinná právě a jen po tu dobu jak by se to zákonodárcům hodilo, ne déle. Nepochybuji, že dle svérázné právní teorie většiny soudců ÚS by i v tomto případě šlo v jejich pojetí jednoznačně o akt aplikace práva, nikoli o ústavní zákon měnící či doplňující Ústavu, nicméně, bylo by to pravděpodobně o něco obtížnější přesvědčivě vysvětlit.

Tedy: Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. = dočasná změna (doplnění) Ústavy trvající ve vymezeném časovém úseku od 29. 6. 2009 do dne voleb do sněmovny. Pak návrat do starých kolejí. Že by se fakticky změna dotkla pouze jedné konkrétní sněmovny, inu dotkla, stejně jako se jiné zákony dotýkají jen některých subjektů do doby než jsou zákony změněny a přestanou na tyto subjekty dopadat.

David Schmidt řekl(a)...

Text zákona "o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny" spíše ukazuje na povahu opatření (individuálního aktu), podívejte:

"Volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 skončí v roce 2009 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se budou konat do 15. října 2009."

V nálezu jsme na s. 11 a 12.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

Máte pravdu, že text zákona naznačuje, že by se mohlo jednat o AAP, neboť hovoří jazykem typickým pro aplikační sféru. Domnívám se však, že užitý jazyk je pouze falešná fasáda, za kterou je skryt normativní právní akt vyvolávající časově omezené účinky v Ústavě.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Mohli by příznivci teze, že se jedná o akt aplikace práva, nastínit, o aplikaci kterého ustanovení kterého právního předpisu se - byť i domněle nebo v nezdařeném pokusu - jedná?

David Schmidt řekl(a)...

Jde o individuální právní akt. Kdyby Parlament přijal formou ústavního zákona následují text, také by neaplikoval TZ a TŘ:

"Vojtěch Neusvědčený to udělal a odsuzuje se k doživotí ve věznici Mírov."

Dan Dvoracek řekl(a)...

Souhlasím, že to je jednorázové. Jsem ochoten připustit, že to je individualizovatelné.

Ale není to akt aplikace práva.

Je to právní předpis upravující jednu konkrétní situaci. Nelze tedy hovořit o tom, že parlament vybočil ze své pravomoci vydávat právní předpisy, protože vydal právně aplikační akt. Nevydal, není to právně aplikační akt.

Je samozřejmě legitimní se ptát, zda je one-shot předpis právním předpisem. Máme takových plný právní řád, takže já fakt nevím, co komu vadí. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že ústavní zákony jsou procentuálně časteji jednorázové než zákony obyčejné. (Hrubý odhad.)

David Schmidt řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
David Schmidt řekl(a)...

Souhlasím, není to AAP (jakým by např. bylo uspořádání referenda podle čl. 10a), jedná se o individuální právní akt, tudíž ne zákon, který by doplňoval Ústavu (s. 11 a 12 nálezu).

Dan Dvoracek řekl(a)...

OK. Takže všechny jednorázové zákony jsou pa-předpisy a kandidáti na zrušení? Tak to se máme na co těšit.

David Schmidt řekl(a)...

Obyčejné zákonodárství nemá čl. 9/1. Ale ano, pokud by takový "zákon" byl u Ústavního soudu napaden, argument, že musí projít testem proporcionality, by se dal použít a možná by se dospělo i k derogaci. Já si ale pořád myslím, že vhodnější cestou by byl "test rozumnosti" (regulační poplatky).

P.S. BTW, na dvojce běží Franzouzská revoluce a trestními rozsudky v usneseních výboru se to tam hemží.

Pavel Molek řekl(a)...

Kdyby mi před třemi lety Michal Bobek řekl, že na tehdy vznikající blog přispěje Petr Pithart (a to ještě článkem, ke kterému mě nenapadá komentář, protože každá další věta by byla navíc, alespoň ode mě), začal bych pochybovat o jeho duševním zdraví. Tedy Michalově, aniž by to byla nezbytná podmínka pro výkon funkce asistenta předsedy NSS. Je to pro mě podobně neuvěřitelné, jako existence politika, který po dvaceti letech v nejvyšší politice dokáže uznat chybu, kterou udělal před deseti lety. Vítejte na palubě a děkuji za skvělý post!

Guy Peters řekl(a)...

Petr Pithart: "Vím, jak se správně zkracuje volební období zákonodárného orgánu. Česká národní rada v době, kdy jsem byl předsedou vlády, zkrátila volební období napříště (v červnu 1990) zvolené České národní radě na dva roky. Kupodivu jsme tehdy měli jasnou představu o tom, co by byla jinak nepřípustná retroaktivita - ačkoli poslanci byli tehdy většinou „staré struktury“."

Jak to bylo ve skutečnosti: "A s naprostým klidem ÚS pominul zkrácení volebního období o celý rok ČNR zvolené 23. a 24. května 1986 na 5 let usnesením předsednictva ČNR ze dne 6. března 1990, o vyhlášení voleb do ČNR, na základě § 23 odst. 2 téhož dne (sic!) schváleného zákona ČNR č. 54/1990 Sb., o volbách do České národní rady."

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já bych byl s adorací dlouholetého komunisty Pitharta opatrný. Neříkám, že tu musíme na někoho nějak extra plivat, ale na druhou stranu není nutné se hnedka potentočkovat.
Post samotný je podle mne hrubě nesmyslný, podobně jako většina výroků autorových za posledních dvacet let, a netřeba se nad ním nějak rozplývat.

Ve věci samé samozřejmě zcela souhlasím s GP na odkazovaném blogu.

Anonymní řekl(a)...

Naprostý souhlas. U přirozeněprávních diskusí stejně jako například u morálky/etiky nezáleží jen na tom, co se říká ale také na tom, kdo to říká a proč. Obsah nebudu nijak hodnotit, ostatně ho p.Pithart ani nepsal. Vadí mi, že se jinak celkem slušný blog zahazuje s tímto politickým a názorovým turistou trpícím napoleonským komplexem. To, že si "nevzpomněl" na první zkrácení funčkního období ani na kooptaci poslanců (kooptace srovná se svévolné dosazování vlastních známých formou hrozby použití síl stejně jako to, že si nevzpomíná na své komunistické agitační články z 60. a (ano i ze 70.let), o něm vypovídá dost. Takový lidem náleží projevy lítosti ostatních nad jejich životní cestou a nikoliv prostor ve forech.

Milan Vašíček

Jan Komárek řekl(a)...

Moje znalosti listopadových událostí jsou celkem povrchní (pouze jsem četl "Labyritem revoluce" od Jiřího Suka a nedávno též "Devětaosmdesáty" od Petra Pitharta, nejsem však profesionální historik), proto se můžu mýlit, ale zdá se mi, že zde mluvíte o dvou různých zkráceních funkčního období: loutkové ČNR, zvolené ještě před Listopadem a ČNR zvolené v roce 1990.

Srovnávat opatření provedené v době změny státního režimu (také se spolu s Petrem Pithartem bráním tomu označovat listopadové události za "revoluci"), tedy kooptaci jiných poslanců než poslanců Lidové fronty a vyhlášení předčasných voleb jako reakci na změnu režimu se zkracováním funkčního období ve standardní době, mi připadá velmi nevhodné. (Jinak, kooptace byl nápad Zdeňka Jičínského, možná snad jako odveta za čistku provedenou v r. 1968 - není snad vina Petra Pitharta, že té myšlence nebránil - jak vysvětluje Suk ve svém "Labyrintu", bylo to opatření s celkem dobrými důvody).

Můžeme se samozřejmě v hodnocení jednotlivých aktérů politiky lišit, pro mě osobně však Pithartova kniha "Devětaosmdesátý" byla mimořádně promyšlenou a hlubokou reflexe toho, čím stále ješte procházíme. Psát tady, že ty texty nepíše sám autor už je mimořádně sprosté.

jonáš řekl(a)...

Guy Peters: 6. března 1990 existoval nějaký Ústavní soud? :-o

Dan Dvoracek řekl(a)...

Mluvíme o nynějším, ne "tehdejším" ÚS. Podstatou výtky je, že se s touto událostí dnešní ÚS v rámci svého rozboru nijak nevypořádal.

Anonymní řekl(a)...

ad Jan Komárek :
Toto dílo nepsal pan Pithart, to pozná snad každý, kdo byl nucen kvůli politologii na PF UK jeho díla číst. Neříkám, že to před publikací nečetl ale jeho věty to opravdu nejsou.

Kooptace byla jistě po listopadu "s dobrými důvoduy", ale to předčasné volby dnes také. Volíte holt špatné kriterium hodnocení, resp. jednou se vám hodí a jindy ne, což je u přehozkabátníků typu ex-soudruha Pitharta celkem obvyklý postup

Milan Vašíček

David Schmidt řekl(a)...

Rozdíl mezi revolučními událostmi a vykonáváním Ústavy je podstatný. V roce 1990 šlo o první svobodné volby po letech totality. A i kdybysme je posuzovali z pohledu dnešního nálezu (ač by to bylo absurdní, protože neexistoval čl. 9/1), tak takové "prolomení" ústavy by nepochybně prošlo testem proporcionality (pro ochranu taktéž tehdy neexistujícího 9/2).

Nález ÚS se skládá ze tří komponent: prolomení Ústavy (1), které je nepřiměřené(2) a jako takové nešetří legitimní očekávání na nerušený výkon veřejné funkce(3).

Jestliže útočíme jen na jednu část nálezu, ale ignorujeme zbývající, nepíšeme o nálezu, který ÚS vydal. :o)

Z mé strany je to asi vše, děkuji za zajímavou debatu.

Jan Komárek řekl(a)...

Ještě k Davidovi Schmidtovi:
Navíc v tom roce 1990 došlo k omezení funkčního období ještě před volbami, to je to, o čem píše Petr Pithart. Předchozí diskutéři srovnávají současné zkrácení s faktickým odstraněním (rekonstrukcí - nazývat to můžeme různě) předchozí ČNR, která byla "zvolena" ještě v době totality. Nějak si neumím představit, že by celý Listopad 89 probíhal zcela v souladu s tehdejším právním řádem (v tomhle smyslu se o revoluci - v legálním smyslu - jednalo). Zřejmě se mělo čekat na to, až totalitní ČNR uplyne řádné funkční období?

Ale tím se dostáváme spíše k Listopadu 89, tématu, na které ještě na JP bude prostor.

Guy Peters řekl(a)...

Několik poznámek. Já si kontinuitu předlistopadového régimu s nynějším nevymyslel. A když kontinuita, tak kontinuita. ČNR byla v roce 1986 zvolena na 5 let a 6. března 1990 už (doufám) žádná revoluce nebyla. "Reakční" kommunističtí poslanci již v té době byli z ČNR dávno vyakčněni a kooptovaní poslanci klidně mohli ten rok dosloužit. Když to jde nyní, proč ne tehdy? Ale to je absurdní pohled ÚS, nikoliv můj. Já se totiž domnívám, že demokracie má přednost před literalismem a že zákonodárný sbor je autonomní.

ÚS byl zřízen 1. dubna 1991, tedy ještě v době volebního období ČNR zvolené v roce 1986. Ale asi měl jiné starosti než se povyšovat na ústavodárce či hlídat pozůstatky Národní fronty. Formálně však byl zakotven v ústavě od 1. 1. 1969 takže nic nebránilo ho zřídit klidně již v roce 1989. Ale to by musela být politická vůle OF, které nad sebou evidentně mít ústavní přezkum svých aktů nechtělo.

ad David Schmidt: "A i kdybysme je posuzovali z pohledu dnešního nálezu (ač by to bylo absurdní, protože neexistoval čl. 9/1), tak takové "prolomení" ústavy by nepochybně prošlo testem proporcionality (pro ochranu taktéž tehdy neexistujícího 9/2)."

Obávám se, že Vaše posuzování totožných případů je čistě svévolné, protože účelové.

Podstatou nálezu ve věci Melčák v. Parlament je:

1. zákaz jednorázovosti,
2. zákaz nepravé retroaktivity,

přičemž je sporné, zda obě podmínky musí platit zároveň, nebo zda postačí jen jedna. Vzhledem k tomu, že ÚS výslovně aproboval stejně jednorázový zákon z roku 1990, lze se domnívat, že je tam spojka AND. Jisté to však není, ÚS to nikde výslovně neřekl, ač mohl a měl.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Mám zrovna rozpracovaných pár případů, které se opírají o tvrzený zákaz retroaktivity a dovolávají se legitimního očekávání založeného na právním stavu v době jednání dotčeného subjektu.
Jsem samozřejmě plně přesvědčen, že Ústavní soud zůstane ve své víře pevný i v těchto případech, které nepovedou k posílení jeho mocenského vlivu. (haha)

David Schmidt řekl(a)...

GP: derogační důvody na sobě závisejí (v nálezu část VI./b, nahoře je citace 21.9.09 19:41). Rozhodující roli sehrála právě ad hoc povaha předčasného rozpuštění Sněmovny, jak se píše v závěrečném odstavci této části:

"Takové obcházení základních ústavních principů považuje Ústavní soud za neslučitelné s principem zákazu retroaktivity")

U řádné novely nic nenasvědčuje tomu, že by argument nepravou retroaktivitou hrál rozhodující nebo snad dokonce nějakou roli.

Jan Kysela řekl(a)...

Jeden z důvodů, proč se příliš nepouštím do psaní na tento blog, je přílišná snadnost, která odbourává zábrany existující při psaní na papír. Přesněji řečeno, jde o sprosťáctví některých komentátorů, jímž přitom nemyslím nutně užívání sprostých slov. Rád bych dosvědčil, že pokud P. Pithartovi někdo jeho text nevepsal do počítače, odkud jsem jej dostal k přečtení, je nepochybně jeho autorem. Jistě je tomuto pojednání možné cokoliv vytknout (byť mi diskuse o analogiích roku 2009 se změnou režimu přijde zcela iracionální), ale vyřídit jej dvojodkazem na pochybnou "mravní kvalitu" autora, jenž navíc - jak je přece všem jasné - autorem není, je právě tím výše zmíněným sprosťáctvím.

Jan Kysela

Guy Peters řekl(a)...

ad D. S. Je nesrozumitelné, jak většina tu retroaktivitu vlastně mínila. Cf. § 31 Kůrkova dissentu: "Většina pléna však zde argumentuje toliko povšechně, odkazem na obecné zásady, a poté
již jen odvoláním na výše zmíněnou (a v bodu 26. vypořádanou) „oprávněnou důvěru v právo a právo
svobodně volit ... se znalostí podmínek ...“, což k doložení konkrétního zásahu do čl. 9 odst. 2 Ústavy
stačit nemůže; přitom současně prezentované úvahy o ignorování čl. 35 Ústavy jsou zde – podle mne –
mimoběžné."

S námitkami v § 35 sq. Musilova dissentu se většina vůbec nevypořádala.

Jak se ukázalo, v § 40 byl Musil správným prorokem: "Domyslel Ústavní soud to, že nastolením problému retroaktivity, jako jednoho z nosných
důvodů pro zrušení tohoto ústavního zákona, petrifikuje pro celé volební období stávající úpravu alternativ
zkrácení volebního období? Nechci vyvolávat předčasné obavy, avšak domnívám se, že tím
Ústavní soud otevřel vrátka pro zpochybnění jakékoli budoucí úpravy (i když nová úprava bude obecná), též cestou individuální ústavní stížnosti, a to nejen pro poslance, ale možná i pro kteréhokoli voliče."

"Rozhodující roli sehrála právě ad hoc povaha předčasného rozpuštění Sněmovny"

Ve skutečnosti ÚS přiznal, že jednorázovost zákonů je v zákonodárství věcí naprosto standardní. Jasně sdělil, že otázka retroaktivity je naprosto klíčová: "Existuje zásadní rozdíl v úpravě zkrácení volebního období České národní rady ústavním zákonem
č. 64/1990 Sb., o volebním období České národní rady, na straně jedné, a zkrácení volebního
období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ústavními zákony č. 69/1998 Sb.
a č. 195/2009 Sb. na straně druhé. První z uvedených tří ústavních zákonů byl přijat před konáním
voleb a konstituováním zastupitelského sboru, dva další pak po jeho konstituování. Byly jimi tudíž se
zpětnou účinností stanoveny podmínky uplatnění volebního práva (aktivního i pasivního). Se zpětnými
účinky byly změněny předpoklady, na základě znalosti kterých bylo voliči rozhodováno ve volbách do
Poslanecké sněmovny."

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad pochybná mravní kvalita autora, jenž autorem ve skutečnosti není

Jan Kysela má nenápadný, ale výborný humor.

Anonymní řekl(a)...

Pane Kyselo,
můžete mít názor opačný ale můžete ho také sdělit slušnou formou.

Kritizoval jsem morální kvality p.Pitharta, neboť o takových otázkách je v souvislosti vyjadřování se k "pravidlům" nutné mluvit, a jako druhou věc jsem zmínil autorství "jeho" díla. Potvrdťe ne z jakého PC to odešlo ale autorství p.Pitharta (to jsou dvě různé věci). Ano, může se stát zázrak a pan Pithart mohl začít psát úplně jiným stylem, ale osobně o tom pochybuji.

Pan Tomažič je například také podepsán pod prací, kterou dokonce sám i opsal, přesto není autorem těchto opsaných vět a přesto můžu psát i o jeho morální kvalitách, a to vše dát do dvou odstavců v jednom článku. Shodil jste mě nefer argumentem, když jste spojil do sebe něco, co k sobě nepatří, tj. že kritizuju autora díla, kterého za autora nepovažuji a za co mě celkem zbytečně kritizujete. Podle vás bych nesměl hodnotit morální kvality p.Pitharta prostě proto, že si myslím, že něco nenapsal.


Milan Vašíček

David Schmidt řekl(a)...

GP: Většina ÚS zaujala k nepravé retroaktivitě názor, jak bylo výše citováno, nevidím žádný problém. Oba disenty jen nesprávně interpretují nález.

Prolomení Ústavy je podle většiny ÚS opatřením, které samo musí projít testem proporcionality (VI.a), a ne aby si navíc přitěžovalo další okolností, jakou je nepravá retroaktivita (VI.b).

Většina ÚS zmiňuje v druhém odstavci VI.b jednorázový zákon 64/1990:

"Volební období České národní rady zvolené ve volbách v roce 1990 trvá 24 měsíců."

ale jen aby odlišila případ, v němž by takové jednorázové prolomení Ústavy nemělo retroaktivní účinky.

Pokud se této otázky týče, závěr Ústavního soudu je jednoznačný.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Nechci se tu moc rozohňovat, protože jsem podjatý, ale opírat autorství o to, že má dotyčný onen dokument v PC je asi tak to samé, jako tvrdit, že jsem vlastníkem auta, anžto ho mám v garáži.
Zda P. Pithart uvedenou publikaci sepsal, netuším a nemám na to žádný názor, neboť jsem ji nečet.

Ad. GP: Rozbor hezky ukazuje, že je vcelku nejasné, proč byl onen zákon zrušen. Debata má kyvadlovou podobu, kdy zastánci postupu řeknou, že to bylo především kvůli A a B má doplńkovou povahu, načež je A bouránmo odpůrci, což posléze vede k přehodnocení postoje zastánců, kteří začnou věc interpretovat tak, že vlastně je klíčové B a A je jen doplněk, takže odpůrci bourají B, načež zastánci řeknou, že klíčové je pochopitelně A...

Anonymní řekl(a)...

Zaujala mě Pithartova slova o nepotřebě psané ústavy v UK. Možná by stálo za to tento český právní mýtus trochu vysvětlit. V anglosaské kultuře platil vzhledem k přísné morálce stran ústní slib stejně jako psaná smlouva, takže mezi ústním a písemným vyjádřením nebylo a není rozdílu. Není to tedy o tom, že UK ústavu nemá, naopak má ji daleko rozsáhlejší a komplikovanjší než například Francie, jen nevyšla v nějaké sbírce ale najdete ji v každé učebnici Birtského ústavního práva.

Mojmír Follando

Anonymní řekl(a)...

Nechci se přít o Pithartovo autorství, je mě zarazil tento odstavec, která mě jako právničce nedá spát :

"...zákon je ústavní, protože je tak pojmenován (za samozřejmého předpokladu, že byl schválen třípětinovou většinou). Je to zdůvodnění, které se točí v kruhu a nevadí mu to. Je tedy logicky vadné. Vlastně žádné. "

Chápete, jak k takovému závěru došel ? Mě naopak to zdůvodnění sedí.

Ivana Holá

Anonymní řekl(a)...

Tak už jsem chtěl souhlasit s panem Pithartem, s jeho bodem 3, a musím uznat, že jsem se tomu mnoho podivoval. Poté jsem ale s povděkem zjistil, že jsem omylem přeroloval až na bod 3 postu pana Gronského :-)

Michal Smítko

Guy Peters řekl(a)...

ad D. S. Obávám se, že už dostáváme na půdu vysoké theologie. Většina lidí, co znám, nález interpretuje stejně jako menšina ÚS. Uznávám, že to není tak sofistikovaně theologické, ale nedělejme prosím z práva větší vědu, než je. Právo slouží k řešení každodenních otázek, nikoliv k filosofování.

Co se týká principu proporcionality, tím většina pouze šavluje: "zákony ad hoc, pro jejichž přijetí vypovídají výjimečné důvody splňující podmínky testu proporcionality (kupř. „výčtové“ restituční zákony)," aniž by se namáhala odůvodnit, co tím v tomto konkrétním případě myslí. Musilovi proto nezbyl než lapidární § 38: "Nemohu si odpustit ještě připomenutí, že Ústavní soud v tomto případě nevyužil test proporcionality, který jinak hojně aplikuje." A má pravdu.

Co je konkrétně to bájné "prolomení ústavy"? Jednorázovost? A samotná jednorázovost není problém, pokud není retroaktivní?

David Schmidt řekl(a)...

K otázce nulity (aktuálně post ZK): je třeba zajímavé, že V. část nálezu "Ústavní konformita legislativního procesu" není uzavřena obvyklým konstatováním, že zákon byl "přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem", ale část VI. jen v tomto přezkumu pokračuje, kdy v VI.c

"Ústavní soud stojí na stanovisku, dle něhož je platnost ústavního zákona dána naplněním všech tří uvedených podmínek: podmínky procedurální, podmínky kompetenční (zmocňovací) a podmínky materiální (souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu)."

To by se dalo pochopit tak, že ústavní zákon je zákon jako každý jiný, ale když splní tyto podmínky, může měnit nebo doplnit Ústavu. Ale protože 195/2009 tyto podmínky nesplnil, zůstal jen obyčejným zákonem.

P.S. Otázka nulitního aktu s sebou také nese problém, že bychom od roku 1998 měli nulitní politickou reprezentaci, nulitního prezidenta, nulitní Senát a v důsledku by případ rozhodli nulitní ústavní soudci. Dobrým protiargumentem by bylo, že už došlo k vydržení, ale stejně...

Anonymní řekl(a)...

Vydržení je institut soukromého práva a nikoliv veřejného. Nebo si myslíte, že komunisté svoji moc vydrželi ?

Ivan Halík

Anonymní řekl(a)...

Ad Ivana Holá
Ano, já to chápu jako závěr prokazující tautologii.
A. Krystýn

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad A. Krystýn

Každá definice je tautologie (přesněji analytický výrok).

Když Ústavní soud říká, že ústavní zákon je to, co splňuje podmínky procedurální, kompetenční a materiální, tak je to jeho definice pojmu ústavní zákon.

Takže pro ÚS výrok "Toto je ústavní zákon." je synonymní s výrokem "Toto splňuje podmínky procedurální, kompetenční a materiální."

Vezměte tento argument:

Zákon X splňuje podmínky procedurální, kompetenční a materiální, tedy X je ústavní zákon.

Nyní můžete vznést (idiotskou) námitku, že to je kruhový argument ("tautologie"), protože vzhledem k výše zmíněné definici se tu vlastně říká toto:

X je ústavní zákon, tedy X je ústavní zákon.

Tímto komickým způsobem můžete napadnout každý argument, který se opírá o nějakou (rozuměj jakoukoli) definici.

Problém je přece jinde. Totiž, jestli samotná definice je kruhová.

Definice:

"Ústavní zákon je to, co bylo označeno jako "ústavní zákon" a přijato třípětinovou většinou."

není kruhová.

Zatímco definice:

"Ústavní zákon je to, co je ústavní zákon."

je kruhová.

První definice mi totiž poskytuje návod, jak zjistit, jestli je něco ústavní zákon, druhá definice mi takový návod neposkytuje.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s p.Sobkem. Jen mě zaráží, když jde o úplné základy právní logiky, jak je možné, že to neznají někteří diskutující ani docent právnické fakulty. Ale možná, že podobné nepřesnosti vystihují práci pana Pitharta již od 90.let, kdy za naivními nápady typu dvojdomek stojí naprostá neznalost základů dané disciplíniy /práva, politiky/, takže následné řešení sebou nese jisté prvky tragikomična. Pana Pitharta považuji narozdíl od většiny politiků za slušného člověka, ale podobné lapsy z něj dělají (podle mého názoru) poněkud komickou figurku, kterou ostatní neberou vážně.


Ivana Holá

Anonymní řekl(a)...

Ad TS:
Díky za projasnění
AD I Holá: no to víte, jsme hlupáci, neznáme to, co Vy označujete za triviality. :-)
Škoda, že jste se ve svém prvním komentáři nevyjádřila to, co instruktivně rozepsal specialista TS, :-P což přičítám tomu, že jste schopnosti příjemců vašeho sdělení hodnotila výše, než odpovídá realitě. :-S
To je ale příčinou blokace mnoha diskusí, totiž že mluvčí hovořící o něčem důvěrně známém, s čím pracuje dnes a denně, má pocit, že mu každý prostě musí rozumět. Na to je dobrý maminkovský test: "řekněte to tak, aby tomu rozumněla vaše maminka", kterážto není aplikovatelná na děti jaderných fyziček vš učitelek atd. :-)
S pozdravem A.K.

Anonymní řekl(a)...

ad Ak
Nepovažovala jsem za nutné vysvětlovat Pithartovi nebo jiným pojem tautologie, to najdou všichni ve slovníku. Mně bylo záhadou něco jiného - jak k tomu p.Pithart došel a v tom mi slovník nepomůže.

Ivana Holá

David Schmidt řekl(a)...

Jedním z důvodů, proč se lidé v debatách, jako je tato, nevyjadřují jako Tomáš Sobek, je zbytečnost takového postupu (zde jsme se např. dozvěděli, že každá definice je tautologií, čili asi nelze upozornit druhého na tautologii v jeho argumentaci atd.).

Máme zde papír, o kterém bylo hlasováno, který byl publikován a na kterém je napsána věta o rozpuštění Sněmovny. Dále máme otázku kompetence a nezměnitelných norem. Jestliže se někdo uzavře právním otázkám a upne se jen na procedurální, začne říkat: "Ústavní zákon (totiž ten soubor norem) je prostě ústavní zákon" (ten papír), tak se točí v kruhu, neposkytuje žádné zdůvodnění, jak je to s dodržením kompetence a jednáním ultra vires. Jeho výrok je logicky chybný v tom smyslu, že ignoruje všechny premisy a využívá jen slov x je x.

Tak to bylo míněno mnou a ostatními diskutujícími, tak by to měl i racionálně postavený člověk v debatě chápat. There is no simple pattern. Za mě konec .o), protože se jedná o opakovaný spam ze strany TS.

Anonymní řekl(a)...

Já se vám divím, že máte ještě vůbec chuť debatovat o nějakých pravidlech a o právu, když tady nějaká pravidla přestala platit. Znovu začíná doba, kdy neplatí to, co je psáno. V tuto chvíli je jediným pravidlem to, co řekne Ústavní soud, protože ten se začal chovat v podstatě jako diktátor. Dlouho mu to nevydrží, protože nemá bodáky, samozřejmě, uvidíme, kdo ho vystřídá.

"Jestliže se někdo uzavře právním otázkám a upne se jen na procedurální ..." ... Pane Bože, to snad není vůbec možný, jak takovou blbost může někdo vůbec vypustit z úst.

Za mne vše, víc není co řešit. Má to stejný smysl, jako dělat sympozium o dodržování pravidel při procesu s Miladou Horákovou.

Pavel Hasenkopf

David Schmidt řekl(a)...

PH: Ale proč tak poraženecky...? S nálezem nesouhlasím, ale je dobrým základem pro právní argumentaci v případném podobném sporu. Spíše byste se měl rozčilovat, že právě kvůli jeho špatnému výkladu se bude volit až v řádném termínu. Proč? Protože se místo emotivního nadávání na ÚS mělo číst, co ve skutečnosti napsal.

"Ústavní soud žádným způsobem neomezil právo občanů na výkon jejich volebního práva, neboť jediným důsledkem tohoto kroku (pokud Parlament nepřijme jiné ústavně konformní řešení) je skutečnost, že současná demokraticky ustavená Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky bude vykonávat svoji funkci do konce svého řádného volebního období." a dále část VI.b.

Jaké jiné ústavně konformní řešení se nabízí než řádná novela? Hm? Ústavní soud podal dobrý výkon, ale když ostatní aktéři žijou někde jinde (v představách diktátorského ÚS a oni jsou ti ublížení), tak výsledek tomu, pravda, neodpovídá.

Dan Dvoracek řekl(a)...

DS: Podle mého názoru podceňujete jeden rozměr, který to celé má. Já také souhlasím, že z nálezu nevyplývá a priori zákaz zkrátit volební období obecnou novelou a jí předpokládaným postupem.
My - paranoidní spolek - se však nebojíme, že by ÚS zpochybnil další volby v důsledku právního názoru obsaženého v tomto nálezu, ale bojíme se, že když se zachoval mocensky, absurdně a svévolně teďka, udělá to klidně zas.

Zjednodušeně řečeno - "no když si lajznou todle, tak už je možný fakt všecko".

David Schmidt řekl(a)...

K tomu mohu jen říci, že si nemyslím, že 13 soudců z 15 se zachovalo, jak říkáte, zejména když jejich nález tomu vůbec neodpovídá a je naopak velmi dobrý.

P.S. možná Vám jen vrátili přiliš mnoho ústavních stížností, tak proto ta zášť. :)

Dan Dvoracek řekl(a)...

Ano, v hodnocení toho nálezu a celkového postupu se diametrálně lišíme.

Pokud jde o tzv. zášť - ano, nijak se netajím tím, že pokládám ÚS za katastrofálně nekompetentní, mocenskými ambicemi zmítanou a veskrze zbytečnou až škodlivou instituci.
Opovržlivý přístup soudu k několika individuálním kauzám, které šly kolem mne, se na tomto postoji samozřejmě též podepsal. Zájemcům rád pod závazkem mlčenlivosti a po svolení klienta ukážu spis.

David Schmidt řekl(a)...

Zlý úmysl bych v tom obecně neviděl. Ústavní stížnost by si vyžádala reformu. Ale to je na jiné téma.

Anonymní řekl(a)...

Ale ne, je to stále stejné téma: Právníci, kteří by v jiné zemi nemohli dělat ani právníka na obecním úřadě ... ale netýká se to jen ÚS, to zas jo ... v poslední době mě zvlášť dojala jedna expertka na cokoli, která chtěla prezidentským rozhodnutím zrušit usnesení ÚS, a nechápala, proč všichni ostatní chodí po stropě a odstrkují se ušima ...

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Vím, o kom mluvíte. :-)

David Schmidt řekl(a)...

Už jsem to postnul pod starší příspěvek, ale proč ne i sem: Soudě podle tohoto průzkumu důvěřuje "suverénům" několik procent respondentů.

Guy Peters řekl(a)...

Zaujal mne příspěvek doc. Kysely, který debatu o usnesení předsednictva ČNR ze dne 6. března 1990, o vyhlášení voleb do ČNR označil za "zcela iracionální".

Mně zase přijde "zcela iracionální" označovat usnesení předsednictva ČNR ze dne 6. března 1990 za revoluční opatření "změny régimu", zatímco ústavní zákon ČNR ze dne 13. března 1990 za běžné zákonodárství, plně souladu s ústavou. To jako během toho týdne skončila revoluce?

Mám pocit, že obhájci nálezu Melčák v. Parlament vycházejí z této svérázné periodiasace českých právních dějin:

1. od 17. listopadu 1989 do 9. června 1990 revoluce. Každá svévole byla možná a přípustná.
2. od 9. června 1990 do 28. prosince 1992 superlid. ČNR mohla vše, včetně stanovení nezměnitelných norem.
3. od 28. prosince 1992 dodnes méněcenný lid. Lid (Parlament) může navěky jen to, co mu superlid dovolil v ústavě, která je nezměnitelná dokonce ani referendem.

Anonymní řekl(a)...

Naprosto souhlasím s vaším názorem. U p.Kysely je nejen v tomto příspěvku zajímavé užití principu proporcionality, která v konečném důsledku se rovná svévolnému hodnocení faktů. Mimochodem dnešní politický marast má kromě jiných své příčiny také právě v účelových řešeních situace p.Pitharta a M.Čalfy z první pol. 90.let. Tam začala éra, že je možné si něco mezi politiky domluvit, lidu to předhodit jako něco co západ od nás očekává, jinak se na nás bude dívat špatně celý svět, a následně tomu přizpůsobit "legislativu". To, že se mezitím zapomene na pravidla hry nevadí, následně je změní, aby to na novou legislaticu sedělo. Není od věci si připomenout, že oba zmínění pánové byli od mládí komunisté.

Ivan Verner

Anonymní řekl(a)...

GP: Ta periodizace nemá chybu :-)

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Nemá nález ÚS pouze sílu zákona ?
Michal Vorlíček

David Schmidt řekl(a)...

GP: Ústavní soud založil své rozhodnutí na čl. 9/1 a 9/2, které nabyly účinnosti v roce 1993. Zbytek bych už raději nekomentoval, protože s nálezem nesouvisí. :)

Pro ostatní si jen dovolím zrekapitulovat, že derogační důvody jsou kumulativně tři: prolomení Ústavy, k nemuž neměl Parlament pravomoc (1), které neprošlo testem proporcionality (jak by eventuelně zákony roku 1990 prošly) (2) a právě tím zasáhlo do legitimního očekávání na nerušený výkon veřejné funkce (3).

Anonymní řekl(a)...

ad Vorlíček : správný postřeh. Nález má opravdu sílu zákona, ale nezapomínejte, že podle nedávného svérázného výkladu ÚS je zákonem myšlen i ústavní zákon :-)

Václav Koláčný

Anonymní řekl(a)...

Ad Bílek : Tato menší politologická studie je zcela jistě zajímavá, i když nechápu, co vás udivuje na malé volební účasti (malou účastí zcela vystihli důležitost horní komory) a proč by jiné volební uspořádání mělo mít nějaký vliv na funkci "pojistky". To byl přeci jen zastíraný důvod (také vnucovaný p.Pithartem) existence senátu, ve skutečnosti šlo o to někam nastrkat poslance FS po rozpadu federace a pak pár stovek jeho zaměstnanců.

V obecném smyslu si ale dovoluji postulovat, že politologické argumenty jsou již obsažené v zákonech a těmi je pak potřeba argumentovat.

Michal Šídlo

Anonymní řekl(a)...

ad Šídlo: Nízká volební účast mě neudivuje, poukazuji na reálné důsledky, které z ní vyplývají. Senát nevznikl jako trafika pro poslance Federálního shromáždění, byť tento klausovský argument proti jejímu konstituování je evergreenem zřejmě nesmrtelným. Senát tu je,rozpustit ho nelze. Existuje reálný předpoklad, že díky Lisabonské smlouvě, pokud bude schválena, jeho role bude i na nadnárodní úrovni.
Pokud se proklikáte prezentací ke geografii voleb, zjistíte, že existuje několik používaných forem většinového volebního systému a každý stát si pak kodifikuje do svých zákonů tu, kterou používá. Po třinácti letech existence Senátu už lze konstatovat, že varianta, kterou používáme u nás se neosvědčila. Pokud vedelejším efektem případu Melčák bude otevření odborné diskuze na toto téma, budu jedině rád.

Milan Bílek

Anonymní řekl(a)...

Z jakých zdrojů vycházíte ohledně vzniku senátu ? Jen připomínám, že v prvním návrhu znění ústavy nebyl. Jeho zbytečnost je naprosto zjevná a byla naprosto zjevná už při jeho vzniku.

K volebnímu systému : zatím jste nepředložil ani jedinný argument, že se naše varianta neosvědčila. Něco tvrdíte na základě dojmologie.


Michal Šídlo

Zdeněk Buchta řekl(a)...

to DS

ad "prolomení Ústavy, k nemuž neměl Parlament pravomoc"

Je otázkou, jestli tento jev (prolomení, suspenze ústavy apod.) coby jev diametrálně odlišný (přímo neslučitelný) se změnou či doplněním Ústavy (zákona) jako takový skutečně existuje, tj. zda byl přijat širokou vědeckou veřejností, a zda neexistuje spíše jen ve fatazii prof. Holländera, event. některých jiných právních iluzionistů.

ad "prolomení které neprošlo testem proporcionality (jak by eventuelně zákony roku 1990 prošly)"

I kdyby objektivně existoval jev popsaný výše (suspenze, prolomení) nemůže, IMHO, jakýkoli test ospravedlnit tento jev a tím zároveň založit pravomoc, která je jinak v zásadě protiústavní (když údajně nemění ani nedoplňuje Ústavu) - tím se v podstatě neguje předchozí argument o zákazu prolomení - zajímalo by mě, jak ÚS přišel na to, že prolomení Ústavy, pokud existuje, není zakázáno v mimořádných situacích.

ad "(prolomení), které zasáhlo do legitimního očekávání na nerušený výkon veřejné funkce"

ÚS jasně hovoří v případě ústavního zákona č. 195/2009 Sb. o porušení zákazu retroaktivity coby důvodu ústícím k porušení PNDPS (9/2). I kdyby šlo v daném případě o retroaktivitu (pravou, nepravou či bůhvíjakou jinou) vůči Melčákovi, neumím si představit, kdy jindy než zde by měl ÚS uptatnit jinak s oblibou užívané a všezdůvodňující "testy".

Anonymní řekl(a)...

ad Šídlo: Osudem prvních návrhů je to, že nebývají těmi schválenými. Jsou maximálně zajímavými historickými dokumenty.
Senát vznikl až tři roky po vzniku ČR a jeho první složení nekopírovalo složení poslanců FS. V Ústavě nebyl žádný mechanismus, který by z poslanců učinil automaticky Senátory. Tři roky tedy byla Poslanecká sněmovna nerozpustitelná.
K dojmologii. Není problém si na volby.cz dohledat jak se hledal ideální termín senátních voleb. Zkoušelo se, zda je lepší je přiřadit k paralelním volbám do obcí nebo od roku 2000 i krajů již v prvním nebo raději v druhém kole.Každá varianta má svá negativa. Nyní se používá varianta spojovat senátní volby s paralelně probíhajícími již v prvním kole, kdy volební účast byla v posledních volbách kolem 40%. Jenže k druhému kolu přichází o 10% i 20% méně voličů, tj. i o čtvrtinu až polovinu v absolutních číslech, což už je volby výrazně ovlivňující negativní faktor.

Milan Bílek

David Schmidt řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
David Schmidt řekl(a)...

ZB: Z hlediska subsumpce pod pojem "změna a doplnění Ústavy" je podle ÚS podstatný rozdíl mezi jednorázovým opatřením, které porušuje obecný režim Ústavy a nešetří legitimní očekávání (derogovaný zákon), a opatřením, které by prošlo v testu proporcionality pro ochranu 9/2. Otázka retroaktivity pak není samostatně testována, protože k nepřípustnému zásahu došlo už tím, že nebyla splněna legalita (případného) omezení.

Zatím se loučím, protože spíš mám sto chutí Vašemu rozhněvanému spolku doporučit, ať se radši vynadáváte u piva. .-)

Anonymní řekl(a)...

ať mi nikdo neříká, že ústavní soud není politikum. Po dnešním rozhodnutí o přednostním rozhodnutí o stížnosti proti LS už ztratil veškerý zbylý respekt. Lidé čekají na spravedlnost ve složitejších případech 8 let než se dostanou k ÚS ale nějaká politická slátanina jede jako první.
I ta jejich rychlost, dopoledne to někdo přinese a v 17.00 oni zasednou. Špatná parodie na spravedlnost a rovnost.

Roman Štastný

Guy Peters řekl(a)...

ad D. S. To víme. Přesto ÚS považoval za potřebné se vypořádat s jedním právním aktem z roku 1990, přičemž pouze o týden starší jiný právní akt zatajil, a to jen proto, protože se nehodil do krámu. Tomu se říká selektivní slepota.

"Prolomení Ústavy" je vágní, většinou pořádně nevyložený termín.

Ve skutečnosti by usnesení předsednictva ČNR ze dne 6. března 1990 testem proporcionality neprošlo, protože má naprosto stejný obsah jako zrušený ústavní zákon.

O legitimním očekávání neřekla většina ani slovo, tak se nezlobte, ale musím Vaši manipulaci velice příkře odsoudit.

Guy Peters řekl(a)...

K příspěvkům p. Bílka. Naprosto nesouhlasím s thesí, že senát selhal. Ano, pokud to poměřujeme s tím, že podle ÚS přijal protiústavní ústavní zákon, tak selhal. Ve skutečnosti však selhal ústavní soud, k němuž ještě nedoputovala political question doctrine, ačkoliv si ji může nastudovat i ve wiki. Ústavní soud tady nemáme proto, aby měnil politickou konfiguraci; ústavní soud tady máme od toho, aby hájil lidská práva normálních lidí, např. v této diskriminační cause, kde ÚS nepochopil, v čem spočívá vždy 2 roky trvající porušení lidských práv novodůchodců. Přitom zákonodárce sám posléze tuto protiústavní právní normu zrušil.

Co znamená, že se volební systém neosvědčil? Osobně bych si přál, aby do poslanecké sněmovny byl jednokolový většinový systém a do senátu čistě poměrný, bez deformace v 5% klausuli, ale chápu, že je obtížné jakoukoliv změnu prosadit, když ÚS zrušil volební reformu (klíčová ustanovení novely č. 204/2000 Sb.) z dob opposiční smlouvy. (V NALUSu jsou absurdně anonymisované dissenty.)

Nízkou volební účast nepovažuji za negativní. Volí jen ti, co chtějí, a kteří opravdu vědí, koho chtějí volit.

David Schmidt řekl(a)...

GP: čl. 9/1 nabyl účinnosti až v r. 1993. Kromě toho srovnávat umožnění svobodných voleb v r. 1990 s rokem 2009, kdy demokraticky ustavená Sněmovna existuje, je opravdu iracionální. Nedivím se, že ÚS necítil nutnost se tomuto Vašemu problému věnovat.

P.S. mít více času pokusím se o samostatný post, tak se jen přimlouvám, aby shrnutí nálezu, které ohlásil doc. Kühn, bylo i "for dummies". Nález má slabá místa, ale někde jinde, než je zde zmiňováno.

Anonymní řekl(a)...

Celá tahle historie mě připomíná hodinu chemie, kdy se naučíte oxidační stavy (-ný, natý,-itý ...) a pak vám zadá to testu vyučující NO2 a vy řeknete, že to je oxid dusný.
Von je to ale azoxid a oxid dusný to být nemůže (teda doufám, že víte proč).

Dohodnou se obecná pravidla ale následně někdo postuluje, že už před instalací pravidel existoval případ, na kteý se nebudou aplikovat.

Ivan Slaný

Anonymní řekl(a)...

pardon místo N02 mělo být N20 :-(

Slaný

Anonymní řekl(a)...

Gratuluji, ten příklad z chemie je celkem trefný, protože ukazuje slabiny vzdělávací soustavy zalořené na papouškování pravidel, která jsou sice zobecněním a systematizací reality ale to je také současně omezením. Školák od odborníka se právě pozná podle toho, že ten druhý zná i ten proces zobecnění a systamatizace, takže zná jeho limity. Školák umí rovnici vyčíslit dle ox. čísel a dostane jedničku. Ve většině případů to bude shoda s realitou. Odborník ale zná i elektronové vzorce a na systematický vzorec kašle, protože ví, že z něj nic nepozná.

další příklady : SO není oxid síranatý ale sulfinyl a SO2 není oxid siřičitý ale sulfonyl.
Nakonec i H3PO2 není kys. trihydrogenfosforná jak by napsal školák ale kys. dihydridofosforečná.

Stejné příklady jsou i například v kladistice v biologii, kde teprve až DNA ukázala, kdo je pravděpodobný předek danného druhu a kde je pravděpodobně příbuzný s druhým druhem. Školák se to naučí, odborník tam dá to pravděpodobně.

Analogie s ÚS v tom asi nebude žádná, protože výklad práva není logickým a systematickým zobecněním reality jako v předchozích příkladech (tím by mohla být tak maximálně legislativní činnost) ale subjektivní kolektivní intepretací. Jednuduše, když si něco po diskuse domluvíte doma, má to cenu je tehdy, pokud to budou všichni dodržovat a pravidlem se to stane jen tehdy, pokud i mimo rodinu to budou lidé považovat za správné.

Ing. Váchal

Anonymní řekl(a)...

Zcela neprávnická. Proč to není oxid dusný ?

P. Soukup

Guy Peters řekl(a)...

ad D. S. To, že česká ústava nabyla účinnosti 1. 1. 1993, je naprostá banalita, kterou znají všichni, včetně ústavního soudu. Ten však, ačkoliv dobře věděl, že čl. 9 ústavy nabyl účinnosti až 1. 1. 1993, přesto považoval za užitečné se vypořádat se zákonem ČNR ze dne 13. března 1990, tedy z doby dávno před existencí nynější ústavy: "Existuje zásadní rozdíl v úpravě zkrácení volebního období České národní rady ústavním zákonem č. 64/1990 Sb., o volebním období České národní rady, na straně jedné, a zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ústavními zákony č. 69/1998 Sb. a č. 195/2009 Sb. na straně druhé." Zdá se tedy, že Vaši thesi o počátku českého ústavního práva dnem 1. 1. 1993 nesdílí ani ústavní soud.

Opět jste nereagoval na mou námitku, že když se ÚS vypořádal s právním aktem ze dne 13. března 1990, tak se měl stejně vypořádat s právním aktem ze dne 6. března 1990. Taková polemika je pak bezcenná.

Guy Peters řekl(a)...

Neexistuje jediný důvod, proč by se rajskému plynu nemohlo říkat kysličník dusný.

Martin Bílý řekl(a)...

Vlastně existuje, protože nemá strukturu NON, ale NNO, oba dusíky se nevážou na kyslík, ale jen jeden. No ale běžně se tak označuje a nikdo si to neplete, tak co...

Anonymní řekl(a)...

ad Bílý :
přesně tak. Pan Slaný měl pravdu, označit mezomer NNO systematickým názvem oxid dusný je školácká chyba. Mimochodem je to tak i na wikipedii :-) Oxid dusný by musel být N-O-N. Každý dusík má totiž v azoxidu jiné oxidační číslo a chyba školáků spočívá v tom, že užitím ný/natý/itý to nevědomky berou jako průměr obou.

Ale to sem asi moc nepatří :-)

Váchal

Anonymní řekl(a)...

Ad GP : soud přece váží důkazy a poznatky dle své libosti a úvahy.

Michal Vojtěška

Anonymní řekl(a)...

Co takhle otevřít diskusi k senátorskému Lisabonu , díl druhý ? Beztak ty svý rozumy ÚS beze odsud, tak ať se mohou připravit.

Ivan Saidl

Anonymní řekl(a)...

ad Sajdl : a není to zbytečný ? Soudce zpravodaj (modří už vědí, kdo to bude) má rozhodnutí stejně už napsaný, chybí jen přesné odkazy na odstavce stížnosti, takže bychom mu v tom mohli udělat zbytečně hokej a třeba by pak špatně spal v době, kdy mají poslanci nenarušený mandát :-)

Vojtěška

Anonymní řekl(a)...

jen se divím, že Eliška Wagnerová neřekla opět do rozhlasu, jak by měla ta stížnost vypadat, aby prošla :-)

Saidl
(ne Sajdl paní Vojtěško)

Anonymní řekl(a)...

Nejsem paní pane Saidl a omlouvám se za zkomoleninu a obdivuji vaše předky, že nepodlehli nacioanlistickému počešťování přijmení, jistě to bylo za Protektorátu oceněno.

Eliška je pro Lisabon od začátku, navíc obdidvuje vše německé, protože v Kanadě nebyl o její právnické služby zájem a myla pouze nadobí, takže lze její názor ve smyslu nedávného rozhodnutí v Německu očekávat. U Rychetského záleží hodně na náladě, ale ten se bude chtít taky jednou proslavit, teď když mu to vyšlo s Melčákem s jídlem roste chuť. Funkčnost ostatních soudců je pak zřejmá.

Michal Vojtěška

Anonymní řekl(a)...

Nechte mé předky na pokoji. Ti se potýkali s režimem již v dobách, kdy prověřená Eliška Wagnerová studovala socprávo a kdy vaši rodičové slavili Den znárodnění s mávátky s holubicí a logem Ústavu státu a práva ČSAV.

Četl jste vůbec podanou stížnost, ať se dostaneme k věci ?

Ivan Saidl

Anonymní řekl(a)...

Nečetl. Vy ano ?

Michal Vojtěška

Anonymní řekl(a)...

S vámi diskutovat už nehodlám.

Ivan Saidl

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza Winter

I kdyby se právo dokazovalo, ptát se politika na jeho úmysly rozhodně není metoda dokazování. :)

Náhodní kolemjdoucí v Praze:

"Prosím Vás, jak se dostanu do Strakovky?"

"Musíte lhát."

Martin Bílý řekl(a)...

Jestli je ÚS intencionalista, měl by zjišťovat, co měl zákonodárce jako celek v úmyslu tehdy, ne co říkají jednotliví poslanci teď. To sice může být vodítko, ale ne výsledek výkladu.

Ale protože výkladovou doktrínou naší justice je IMHO textualismus (můj oblíbený - neplést si s mechanickou jurisprudencí, nijak to nesouvisí), neměli se poslanců ptát vůbec na nic. Měli jen posoudit soulad "je" a "mělo by být".

Tomáš Pecina řekl(a)...

U demokraticky zvoleného parlamentu vůbec smysl zjišťovat jeho záměr nemá, protože jeho kolektivní vůle je vždy výslednicí politických procesů, nikoli racionální úvahy myslící bytosti.

Kdyby byli politici upřímní a pravdomluvní, užaslí soudci ÚS by se mohli dozvědět, že důvodem schválení určitého zákona v určité podobě byl výsledek politického handlování, např. že zdravotní poplatky byly vyměněny za Lisabon a dva náměstky ministrů přídavkem nebo že radar prošel, protože rozhodujícímu poslanci oposice se nepodařilo včas poslat na účet úplatek (jsou to jen příklady, chcete-li, dosaďte si klidně jiné).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Janu Wintrovi: souhlasím s druhou částí postu, tedy s kritikou současné praxe ÚS, která devalvuje postavení komor Parlamentu v řízení před ÚS. Určitě by stálo za to, aby se komory nebo vláda nebo třeba prezident nechali v jednání před ÚS rovněž zastupovat kvalifikovanými právníky.

S prvou částí ale nesouhlasím, myslím si, že postup ÚS byl v obojím případě, které J.W. zmiňuje, legitimní. Citace F. Melzera se opravdu vztahuje jen na běžnou soudcovskou činnost, ne ale na soudní kontrolu ústavnosti norem. Pokud má úst. soudce aplikovat princip proporcionality, musí také vědět, k čemu určitá úprava slouží. Pokud to není evidentní např. z důvodové zprávy (třeba proto, že žádná není), není vyloučeno, aby se na tyto otázky dotazoval též politiků. Případné relevantní informace pak ÚS může použít, určitě to ale bude mít subsidiární povahu vůči informacím veřejně dostupným.

Anonymní řekl(a)...

prizma, prisma

Význam:
• hranol, obvykle skleněný, rozkládající dopadající světlo

• podmínky určující způsob pohledu, hledisko

Je nějaký rozdíl mezi prizmatem a hlediskem ?

Jan Hlavatý

Anonymní řekl(a)...

Pokud chěl US zesměšnit výslechy PČR, tak se mu to moc nepovedlo. Smyslem účasti na jednání není se přebíjet právnickými kličami ale ukázat vůli parmlamentu. Pokud ji US schazuje po Hollandrovsku a ještě věřejně, je to jeho chyba.

Petr Musil

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk

Koncepce "bez zmocnění ústavy žádná její změna" je pro Holländerovu argumentaci naprosto klíčová.

9/1 říká: "Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony."

Holländer nemůže říct, že přímo z 9/1 vyplývá, že Ústava může být ústavními zákony pouze doplňována či měněna. Ono to totiž nevyplývá.

Holländer tedy uvažuje tak, že Ústava může být ústavními zákony pouze doplňována či měněna, protože pro cokoli jiného chybí zmocnění.

Koncepci "bez zmocnění ústavy žádná její změna" velmi správně zpochybňuješ. Ovšem když tuto koncepci odmítneme, tak se Holländerova argumentace od základu sesype jako domeček z karet. To je třeba zcela jasně říct.

David Schmidt řekl(a)...

Třetí post doc. Kühna je povedený.

Jen proč pořád zlobí ta retroaktivita... argumentačně to asi nejslabší částí nálezu je (zejména pokud zmiňuje pravou retroaktivitu), ale přesto se mi zdá rozhodnutí jasné: Ústavní soud prakticky postupoval cestou ochrany legitimního očekávání.

Není pravda, že "Pokud vskutku jde o pravou retroaktivitu, na její povahu obecnost či individuálnost změny nemůže mít žádný podstatnější vliv." Ne vždy je přeci retroaktivita nepřípustná. Je např. legitimní očekávat, že poslanecký mandát nebude rušen ústavně nepřípustnými zásahy, ale že na druhou stranu může být v průběhu svého výkonu omezen novější úpravou institutu předčasného rozpuštění Sněmovny (řádným výkon čl. 9/1). Pokud tato podmínka není splněna (obecný institut rozpouštění je obcházen ad hoc jedinečnou úpravou), "zpětná" změna pravidel nemůže být ochráněna. Všimněme si, že Ústavní soud spojil problém nikoli se zpětnou změnou podmínek, ale až s dodatečnou podmínkou: že byl obcházen obecný institut.

David Schmidt řekl(a)...

"Bez zmocnění ústavy žádná její změna" je důsledkem čl. 2 odst. 3 Ústavy. Parlament dostal pravomoc Ústavu měnit, doplňovat a přijímat ústavní zákony podle speciálních ustanovení. Všechny tyto ústavní zákony "přijaté podle této Ústavy" pak spolu s původní sadou tvoří ústavní pořádek (čl. 112/1).

Klíčovým okamžikem pro vyčlenění druhé, kompetenční podmínky pro ústavní zákony proto není přijetí Merklovy zásady, ale teprve výklad slov "měnit nebo doplňovat Ústavu". Většina ÚS akceptovala výklad těchto pojmů skrze princip obecnosti (čl. 9/2) a podle významu slov ("nemění, nedoplňuje, ale"). Je to možný výklad.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Filip Křepelka

Mohli bychom začít třeba tím, proč FPr MU neukončila okamžitě pracovní poměr s Ilonou Schelleovou, když se odhalila její plagiátorská aféra.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad David Schmidt

Parlament má pravomoc přijímat ústavní zákony (čl. 39/4).

Tuto pravomoc omezuje 9/2.

Čl. 9/1 říká pouze banalitu, že ústavní zákon č. 1/1993 nelze změnit nebo doplnit obyčejným zákonem.

Ale připouštím, že to není jediný možný výklad.

PS Komentář pro Filipa Křepelku samozřejmě patří pod jiný post. Omlouvám se za to.

Petr Bříza řekl(a)...

Zdeňku,
obecnost zákona není podstatnou náležitostí demokratického právního státu. Z podstatné náležitosti by nemohlo v demokratických právních státech existovat tolik výjimek, a že jich v případě jednorázových zákonů po světě najdeme (viz Musilův disent, ale obecně je to věc, kterou snad ani není třeba dokládat). Problém trestního rozsudku vydaného Parlamentem nespočívá v jednorázovosti takového aktu, ale v tom, že flagrantně porušuje princip dělby moci. A to je velký rozdíl. Když Sněmovna zkrátí období sama sobě, dělbu moci tím nijak nenarušuje.

Takže jednorázovost zákona jako taková sama o sobě není problémem pro právní stát a už vůbec ne pro demokracii. Problém nastává až tehdy, kdy se tím zasahuje do dělby moci a (někdy tedy i) do práva na soudní ochranu.

Moc pěkně o tom píše Vojta Šimíček v připravovaném příspěvku do sborníku, jehož draft jsem měl tu možnost číst.

V tomto směru mne překvapuje, jak snadno jsi se Ústavním soudem nechal nakonec přesvědčit.

Ad Tomáš Sobek

Tomáši, Tvůj výklad možná není "jediný možný", jak sám říkáš, nicméně je podle mne zdaleka nejvěrohodnější. Myslím, že ti, kteří pro českou Ústavu kdysi zvedali ruku, včetně těch, co čl. 9 odst. 1 psali, tak neměli nikdy na mysli, že v něm někdy někdo objeví to, co ÚS. Holt sofisté měli 10. září t.r. žně:-)

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Petře, rozhodně jsem se nenechal "snadno přesvědčit", dokonce přesvědčen nejsem, ale uznávám, že Hollanderova koncepce čl. 9 odst. 1 a 2 Úst jako pozitivní a negativní kompetenční normy je jedním z možných výkladů ústavy. Je to výklad, se kterým se neztotožňuji, nepovažuji jej ani za rozumný, ale nemám zdaleka tu sebejistotu prohlašovat, že je to prostě hloupost an sich.

David Schmidt řekl(a)...

Pro Tomáše Sobka:

"Bez zmocnění ústavy žádná její změna" odpovídá postavení Parlamentu jako orgánu moci ustavené, který ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy jen vykonává státní moc, netvoří ji. Druhá možnost je, hledět na Parlament jako na instituci, která představuje originárního ústavodárce, toho, kdo ústavu tvoří (parlamentní suverenita). Právě tento druhý pohled byl u nás tradičně zastáván, jen v jeho rámci nedávalo smysl, aby "ústavodárce zmocňoval sám sebe" nebo bylo možné uvažovat o zrušení negativní kompetenční normy 9/2.

Ale takový postup je daleko více "sociologizujícím" než dívat se na ústavní zákon pouze podle definice, jakou mu Ústava dává (základ pravomoci: čl. 15, procedura: čl. 39/4, kompetence: čl. 9 a speciální ustanovení).

Berte to jen jako názor, do debaty se nechci pouštět, jen mi ta Merklova věta více sedí k východiskům, podle kterých byla psána Ústava. A že neodpovídá Knappovu mauzoleu, v kterém máme být, mi nevadí. Konsenzuálnost analytických pojmů bych normálně bral, ale podstatné části našich ústavních právníků si nevážím, takže jejich komunistické a z těchto zdrojů naučené "předvědění" neberu. :)

Obecnost zákona patří mezi podstatné náležitosti demokratického a právního státu. Jedinečný zákon je vždy problémem, i když ne nutně důvodem protiústavnosti. Z tohoto ale nevyplývá, že co je dovoleno u obyčejného zákona, automaticky platí pro ústavní zákon. Už sám fakt, že politici by vytvořili na ústavní rovině pravidlo, které by nebylo možné odstranit standardní politickou soutěží (třípětinový konsensus je sám o sobě výjimkou) a a proti němuž bychom se nemohli bránit před soudem, a to ani ústavním, představuje rozumný odlišující důvod od obyčejných zákonů. Pokud text čl. 9 takovou alternativu umožňuje, tím spíše by mu se mu měla dát přednost.

Ústavní zákon má sloužit jen ke změně nebo doplnění Ústavy, ne jako důvod se jí pro ulehčení života na čas zbavit, jako by tu nebyla. Navíc, ta identita vůle mezi občany a zástupci je fikce 19. století, ta existovala tak v době přijímání ústavy, pokládat dnes parlamentáře za suverény v 21. století je za špatný vtip. Není náhoda, že tento nápad vznikl, když britský Parlament nebyl utvářen všeobecným volebním právem, takže se jedná jen o obdobu "božské" autority vuči lidu. Hamiltonova slova o soudu jako zprostředkující moci proto spíše odpovídá dnešní realitě, než ta Marshalova dnešnímu ústavnímu soudnictví a středoevropské abstraktní ústavě.

Ústavní soud předvedl výklad, který má rozumný základ, i když zpochybnitelný. Howgh! :)

Jan Šmakal řekl(a)...

David Schmidt:

"Obecnost zákona patří mezi podstatné náležitosti demokratického a právního státu. Jedinečný zákon je vždy problémem, i když ne nutně důvodem protiústavnosti."

Takže vlastně existují dvě kategorie jedinečných (ne-obecných) ústavních zákonů: a) ústavní; b) neústavní? Nevylučuje to samo o sobě to, že by obecnost patřila mezi podstatné náležitosti? K čemu je něco podstatné a nezměnitelné, když to vlastně může mít výjimku?

Osobně si myslím, že takové dělení jen nahrává snaze o testování proporcionality, které ale nevnímám jako vhodné - při soudcovském sebeomezení by měly být výplody ústavního zákonodárce (ať už si o něm myslím cokoliv) testovány asi jen rational basis, protože oproti běžnému přezkumu ústavnosti čl. 9/2 stanoví užší podmínky. Pak by i samotný přezkum měl být užší.

David Schmidt řekl(a)...

Jan Šmakal: O rational basis jsem také přemýšlel. Ale v průběhu debaty jsem se utvrdil v principu proporcionality. Vždyť právě proto, že by rozhodnutí Parlamentu bylo nepřezkoumatelné nejen ze strany nezávislého soudu včetně ústavního, ale i demokratického zákonodárce, co přijde po stávajícím Parlamentu (nastavením vysokého kvora by se v této otázce do budoucna omezila standardní politická soutěž) a tím spíše pokud se jedná o jedinečné okolnosti pravděpodobněji odrážející zájmy jen "jedinečných" politiků, tak by se měl přezkum zpřísnit, existují-li pochybnosti. Co je dovoleno s odkazem na volnost demokratického uvážení obyčejnému zákonodárci, by spíše mělo být zapovězeno ústavnímu zákonodárci.

David Schmidt řekl(a)...

Když už bylo téma otevřeno, rád bych se ještě vyjádřil k otázce retroaktivity. Události po vyhlášení nálezu ukázaly, že právě tato část se nakonec stala "nejvlivnější", ale i po ujištěních předsedy soudy Rychetského (např. zde), že byla odbornou veřejností nesprávně interpretována, stále přetrvává ticho po pěšince.

Důvodem, proč Ústavní soud nehovořil o tzv. nepravé retroaktivitě, může být skutečnost, že nepravou retroaktivitou označujeme jeden z případů, kdy je retroaktivita obecně přípustná, kdy "právní vztahy vzniklé za platnosti práva starého se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem" (nález ÚS, č. 145/2002 Sb.) a kdy se tudíž podmínky sice zpětně mění (nebyly známy v době vzniku individuálního oprávnění nebo povinnosti, ale přesto mění jeho obsah), případ je to však pro demokratické zákonodárství natolik běžný a přípustný, že odůvodňuje obecné odlišení od ostatních případů retroaktivity.

Jak ale víme, smyslem nálezu Melčák je však právě důraz na individuální povahu opatření Parlamentu, kdy podle ÚS nová právní úprava nevzniká, jen bylo pro jedinečný případ přijato jedinečné opatření formou ústavního zákona. Právě tím však nemohou být splněny podmínky pro založení obecně přípustné nepravé retroaktivity, jak je ustáleně Ústavním soudem definována jako jedna ze zásad intertemporálního práva.

Na druhou stranu platí, že Ústavní soud, aby vůbec zkoumal přípustnost pravé retroaktivity (a contrario, když se nejedná o retroaktivitu nepravou), také ustáleně požaduje splnění jedné podmínky: a sice legalitu takové výjimky. Musí být stanovena zákonem. K tomu však podle ÚS nedošlo, protože zkoumaný zákon nebyl přijat řádným výkonem čl. 9/1, tj. obecné kompetenční klauzule pro přijetí ústavního zákona a není tudíž materiálně ústavním zákonem, je pouze tak označen. A právě proto "takové obcházení základních ústavních principů považuje Ústavní soud za neslučitelné s principem zákazu retroaktivity".

Problém retroaktivity pak byl do nálezu přidán, aby byla zřejmě odůvodněna ona "intenzita zakládající zásah do čl. 9 odst. 2".

Závěrem, v nálezu jsou ve stručnosti shrnuty všechny relevantní argumenty. Problémem asi byla právě ta stručnost, která hned nepřesvědčí toho, kdo nesouhlasí. Pro nezaujatou právní analýzu je zvykem si vyhradit čas, až když opadnou emoce. Září je pryč, říjen také a teď je polovina listopadu, schválně jestli se to stihne politikům zprostředkovat do řádného konce volebního období... :)