Zemřel profesor Vojtěch Cepl
Dnes ráno zemřel v Praze profesor Vojtěch Cepl. Po odchodu profesora Klokočky odchází v krátkém sledu další velký muž, „veřejný intelektuál“ v tom nejlepším slova smyslu.
Profesora Cepla jsem poprvé osobně potkal relativně nedávno, někdy v roce 2004. Potkal jsem ho krátce poté, co jsem se vrátil z Michiganu. Vojtěch Cepl měl k Michiganu velmi osobní vztah, ostatně tam sám na konci 60. let studoval, a po odstranění železné opony v roce 1989 tam opět často jezdil. Ostatně v Michiganu ho mají rádi dodnes, a i toto září, kdy jsem v Ann Arbor pobyl několik málo dní, se mne všichni starostlivě ptali na zdraví pana profesora.
Pamatuji se, že při našem prvním setkání si mne hned "ceplovsky" otestoval, tedy v reakci na nějaký můj podbízivý kompliment mne drtivě zpražil nějakou ironickou poznámkou. Protože jsem o jeho „testování“ už slyšel legendy, byl jsem na to trošku připraven, a odpověděl jsem tak, že jsme si za chvíli už skvěle povídali. Myslím si, že do značné míry byla naše ladění do obdobné vlnové délky dáno tím, že jsme oba dostali náš druhý právnický křest v USA.
Vojtěch Cepl byl neskutečně upřímný a dobrý člověk, který si s oblibou dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe. Často mi říkal, abych méně psal a více četl. Pravdivost tohoto názoru si v dnešní klipovité době, kde se každý vyjadřuje ke všemu bez toho, aby si o věci alespoň něco načetl, uvědomuji čím dále tím více.
Profesor Cepl v poslední dekádě neměl ambici rozšiřovat právnickou literaturu nějakými dalšími spisky, ale upřímně se snažil propagovat základní principy právního státu ve veřejném prostoru, ať již svým pořadem Člověk a demokracie na Českém rozhlase 6, nebo častými rozhovory pro média. Ceplovou filozofií v podstatě bylo, že vše zásadní už v právu napsáno bylo (byť ne v češtině), a nyní je potřeba to napsané srozumitelnou formou komunikovat veřejnosti. Význam rozsáhlého právněfilozofického traktátu o soudcovské nezávislosti nebo strukturních elementech právního státu se může zdát mimořádně důležitý jeho autorovi a několika desítkám čtenářů takovéhoto spisku. Mnohem podstatnější ale je, aby základní hodnoty a principy právního státu byly sdíleny alespoň částí veřejnosti. Jen pokud se tyto principy a hodnoty dostanou z abstraktních a nepříliš srozumitelných právnických učebnic do povědomí lidí, nebudou ku příkladu čeští politici sbírat u veřejnosti body za hrubé napadání ústavního soudu, ale naopak jim takovéto výkřiky u voličů ublíží. Nejdůležitějším garantem právního státu jsou v posledku vždy občané, nikoliv právníci.
Vojtěcha Cepla dlouho trápila zákeřná nemoc. Bojoval však s ní s neuvěřitelnou energií, točil pořady pro Český rozhlas, neustále sháněl hosty do svého pořadu. Občas sice smutně prohodil něco o smrti, za chvíli však už zase plamenně diskutoval aktuální právní a politické (z)jevy, které ho velmi štvaly.
Profesor Cepl neměl v Česku konkurenta ve srozumitelné komunikaci složitých otázek ve vztahu k poučenější laické veřejnosti. Cepl se v českém veřejném prostoru radikálně vymykal z obvyklé představy právníka nebo soudce, který se schovává jen za poněkud nesrozumitelné a rádoby moudré právnické formulace, přičemž za mohutností formy se nezřídka krčí obsah nevalné kvality a invence. Cepl si velmi dobře uvědomoval, že právo v posledku nemá být záležitostí ani majetkem několika mála stovek odborníků, kteří sdílejí určitou profesní hantýrku, ale má být neustále reflektováno a zpochybňováno též ve veřejném prostoru diskusí všech, kteří diskutovat mohou a chtějí. Asi právě proto nám všem bude pan profesor moc chybět.
Profesora Cepla jsem poprvé osobně potkal relativně nedávno, někdy v roce 2004. Potkal jsem ho krátce poté, co jsem se vrátil z Michiganu. Vojtěch Cepl měl k Michiganu velmi osobní vztah, ostatně tam sám na konci 60. let studoval, a po odstranění železné opony v roce 1989 tam opět často jezdil. Ostatně v Michiganu ho mají rádi dodnes, a i toto září, kdy jsem v Ann Arbor pobyl několik málo dní, se mne všichni starostlivě ptali na zdraví pana profesora.
Pamatuji se, že při našem prvním setkání si mne hned "ceplovsky" otestoval, tedy v reakci na nějaký můj podbízivý kompliment mne drtivě zpražil nějakou ironickou poznámkou. Protože jsem o jeho „testování“ už slyšel legendy, byl jsem na to trošku připraven, a odpověděl jsem tak, že jsme si za chvíli už skvěle povídali. Myslím si, že do značné míry byla naše ladění do obdobné vlnové délky dáno tím, že jsme oba dostali náš druhý právnický křest v USA.
Vojtěch Cepl byl neskutečně upřímný a dobrý člověk, který si s oblibou dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe. Často mi říkal, abych méně psal a více četl. Pravdivost tohoto názoru si v dnešní klipovité době, kde se každý vyjadřuje ke všemu bez toho, aby si o věci alespoň něco načetl, uvědomuji čím dále tím více.
Profesor Cepl v poslední dekádě neměl ambici rozšiřovat právnickou literaturu nějakými dalšími spisky, ale upřímně se snažil propagovat základní principy právního státu ve veřejném prostoru, ať již svým pořadem Člověk a demokracie na Českém rozhlase 6, nebo častými rozhovory pro média. Ceplovou filozofií v podstatě bylo, že vše zásadní už v právu napsáno bylo (byť ne v češtině), a nyní je potřeba to napsané srozumitelnou formou komunikovat veřejnosti. Význam rozsáhlého právněfilozofického traktátu o soudcovské nezávislosti nebo strukturních elementech právního státu se může zdát mimořádně důležitý jeho autorovi a několika desítkám čtenářů takovéhoto spisku. Mnohem podstatnější ale je, aby základní hodnoty a principy právního státu byly sdíleny alespoň částí veřejnosti. Jen pokud se tyto principy a hodnoty dostanou z abstraktních a nepříliš srozumitelných právnických učebnic do povědomí lidí, nebudou ku příkladu čeští politici sbírat u veřejnosti body za hrubé napadání ústavního soudu, ale naopak jim takovéto výkřiky u voličů ublíží. Nejdůležitějším garantem právního státu jsou v posledku vždy občané, nikoliv právníci.
Vojtěcha Cepla dlouho trápila zákeřná nemoc. Bojoval však s ní s neuvěřitelnou energií, točil pořady pro Český rozhlas, neustále sháněl hosty do svého pořadu. Občas sice smutně prohodil něco o smrti, za chvíli však už zase plamenně diskutoval aktuální právní a politické (z)jevy, které ho velmi štvaly.
Profesor Cepl neměl v Česku konkurenta ve srozumitelné komunikaci složitých otázek ve vztahu k poučenější laické veřejnosti. Cepl se v českém veřejném prostoru radikálně vymykal z obvyklé představy právníka nebo soudce, který se schovává jen za poněkud nesrozumitelné a rádoby moudré právnické formulace, přičemž za mohutností formy se nezřídka krčí obsah nevalné kvality a invence. Cepl si velmi dobře uvědomoval, že právo v posledku nemá být záležitostí ani majetkem několika mála stovek odborníků, kteří sdílejí určitou profesní hantýrku, ale má být neustále reflektováno a zpochybňováno též ve veřejném prostoru diskusí všech, kteří diskutovat mohou a chtějí. Asi právě proto nám všem bude pan profesor moc chybět.
PS: v posledních týdnech mne v souvislosti s aférami JUDr-gate a Mgr-gate často napadala jedna myšlenka Vojtěcha Cepla. Podle něj je zbytečné nutit studenty sepisovat diplomové práce, které jsou obvykle v tom lepším případě jen nezajímavým kompilátem několika mála českých článků a učebnic. Mnohem lepší by bylo nabídnout studentům alternativu, a to překlady zásadních cizojazyčných právnických statí do češtiny.