Martin Bíly: Povinnost a právo

Je to asi 10 let, kdy jsem se s Michalem Bobkem bavil na téma povinnosti a subjektivního práva (bylo to chvilku poté, co mě naučil dvě sloky Schillerovy Ódy na radost v němčině - už to mohlo napovědět, kam se bude ubírat jeho kariéra). Neshodli jsme se a od té doby jsem se k uvedené otázce vracel, aniž bych nalezl uspokojivé řešení. Možná se od té doby Michalův názor změnil, to ale není podstatné, protože argumenty pro a proti zůstávají. Tedy k věci:

Nadhodil jsem, že povinnost v sobě zahrnuje právo. Tedy zakazující norma v sobě obsahuje právo něco nečinit a přikazující norma něco činit. Zní to na první pohled jako teoretický nesmysl, ale podle mého není. Je to totiž podstatné u povinností, které jsou ukládány v obecném zájmu a jejich splnění může být považováno za čest a povinnost takříkajíc občanskou. Konkrétně se naše debata tehdy strhla u povinnosti branné, tehdy aktuální, kdy já jsem zastával názor, že branná povinnost v sobě obsahuje i právo na brannou službu. Dnes se možná mnozí pozastaví nad tím, kdo by chtěl dobrovolně na vojnu. Dobrá, naše armáda odvedenců v 90. letech byla žalostná, nedostávalo se peněz na cvičení, vše se bralo jako zbytečnost a prestiž uniformy byla mizivá. Nicméně můj dědeček, záložní důstojník prvorepublikové armády (a v civilu učitel), by se na to díval jinak. Nejspíš by mu nepřišlo ani na mysl se vojenské službě vyhnout.

Stál jsem tedy na svém, že kdyby stát nějakou svou povinnost uložil nesprávně, liknavě nebo vůbec, může se dotyčný domoci svého – práva! Pokud stát někoho např. k branné službě nepovolá, může dotyčný přijít a říct – ale já chci, já mám právo podstoupit výcvik a bránit zemi! (Samozřejmě pokud splňuje podmínky pro tuto službu). Lze si představit situaci, kde stát ukládá povinnost nesprávně jen určité skupině lidí, avšak diskriminační to nepřijde té skupině, co jí je povinnost uložena, ale té opominuté. Příklad – pokud by existovala všeobecná branná povinnost, ale nebyla by fakticky ukládána usazeným cizincům, Romům, homosexuálům, pak by se dotyčné menšiny mohly cítit jednak vyloučeny a jednak ohroženy.

Můj názor tedy byl, že povinnost je svým způsobem jakousi nadmnožinou práva a že pokud z nějakého důvodu nedojde k uložení povinnosti, lze se jí domoci.

Opačný názor by byl, že právo i povinnost se definují na základě povinného/oprávněného subjektu - povinnost znamená nutnost něco snést, pokud to bude někdo vyžadovat, zatímco právo je možnost vyžadovat.

Uplynulo 10 let a stále nevím…

Martin Bílý