Martin Bíly: Povinnost a právo
Je to asi 10 let, kdy jsem se s Michalem Bobkem bavil na téma povinnosti a subjektivního práva (bylo to chvilku poté, co mě naučil dvě sloky Schillerovy Ódy na radost v němčině - už to mohlo napovědět, kam se bude ubírat jeho kariéra). Neshodli jsme se a od té doby jsem se k uvedené otázce vracel, aniž bych nalezl uspokojivé řešení. Možná se od té doby Michalův názor změnil, to ale není podstatné, protože argumenty pro a proti zůstávají. Tedy k věci:
Nadhodil jsem, že povinnost v sobě zahrnuje právo. Tedy zakazující norma v sobě obsahuje právo něco nečinit a přikazující norma něco činit. Zní to na první pohled jako teoretický nesmysl, ale podle mého není. Je to totiž podstatné u povinností, které jsou ukládány v obecném zájmu a jejich splnění může být považováno za čest a povinnost takříkajíc občanskou. Konkrétně se naše debata tehdy strhla u povinnosti branné, tehdy aktuální, kdy já jsem zastával názor, že branná povinnost v sobě obsahuje i právo na brannou službu. Dnes se možná mnozí pozastaví nad tím, kdo by chtěl dobrovolně na vojnu. Dobrá, naše armáda odvedenců v 90. letech byla žalostná, nedostávalo se peněz na cvičení, vše se bralo jako zbytečnost a prestiž uniformy byla mizivá. Nicméně můj dědeček, záložní důstojník prvorepublikové armády (a v civilu učitel), by se na to díval jinak. Nejspíš by mu nepřišlo ani na mysl se vojenské službě vyhnout.
Stál jsem tedy na svém, že kdyby stát nějakou svou povinnost uložil nesprávně, liknavě nebo vůbec, může se dotyčný domoci svého – práva! Pokud stát někoho např. k branné službě nepovolá, může dotyčný přijít a říct – ale já chci, já mám právo podstoupit výcvik a bránit zemi! (Samozřejmě pokud splňuje podmínky pro tuto službu). Lze si představit situaci, kde stát ukládá povinnost nesprávně jen určité skupině lidí, avšak diskriminační to nepřijde té skupině, co jí je povinnost uložena, ale té opominuté. Příklad – pokud by existovala všeobecná branná povinnost, ale nebyla by fakticky ukládána usazeným cizincům, Romům, homosexuálům, pak by se dotyčné menšiny mohly cítit jednak vyloučeny a jednak ohroženy.
Můj názor tedy byl, že povinnost je svým způsobem jakousi nadmnožinou práva a že pokud z nějakého důvodu nedojde k uložení povinnosti, lze se jí domoci.
Opačný názor by byl, že právo i povinnost se definují na základě povinného/oprávněného subjektu - povinnost znamená nutnost něco snést, pokud to bude někdo vyžadovat, zatímco právo je možnost vyžadovat.
Uplynulo 10 let a stále nevím…
Martin Bílý
31 komentářů:
A nepletete si primární povinnost (branná povinnost) a u toho plynoucí nárok (pokud musím na vojnu, tak mě stát musí povolat a tedy mám na to nárok) s právem (oprávněním) ?
I tak je tam primární rozdíl v tom, že tento nárok nebo toto právo (oprávnění) v tomto případě nemám šanci laskavě odmítnout a místo vojny jít do hampejzu :-), takže o právo/nárok v pravém smyslu nejde.
Asi každý cítím, že mezi normou :
a) každý musí na vojnu
b) každý má právo jít na vojnu
je jistý, poměrně značný rozdíl.
Michal Statný
Já se v zásadě cítím spíše normativistou, takže pro mne je to celkem jenoduché. Žádná práva neexistují, existují jen povinnosti. I tam, kde je předpis formulován slovně jako "právo", normativně to je něčí povinnosti. Pokud je předpis formulován jako "právo", aniž by to konstituovalo něčí povinnosti, tak to není právní předpis, neboť neobsahuje normu. Je to přání, deklarace, postulát, blábol, you name it.
Takže převedeno do vojenské roviny - mám povinnost nastoupit ke službě? Ano mám, jsem-li povolán. Má stát povinnost mne ke službě povolat? Nemá.
Jinými slovy - z povinnosti někoho něco strpět podle mne implicitně neplyne povinnost oprávněného příslušnou věc využívat. Na to by bylo třeba další normy.
Vezměme, že:
1)Petr má povinnost kouřit.
2)Michal má povinnost nekouřit.
Z toho logicky vyplývá:
1)Petr má oprávnění kouřit a nemá oprávnění nekouřit.
2)Michal má oprávnění nekouřit a nemá oprávnění kouřit.
Zda je distribuce povinností diskriminační, závisí na tom, jestli je diskriminační distribuce oprávnění, která z těchto povinností logicky vyplývají.
Mimochodem - připomíná mi to veselou historku s mým správcem daně silniční, který je už rok toho názoru, že si musím zažádat o vratku silniční daně, neboť mám ekologické vozidlo (LOL, 2.0 TFSI, LOL) a přiznal jsem a zaplatil jsem daň jako ze čmouďáku.
Co dva měsíce mi volají, že si musím podat opravný přiznání a doložit jim kopii techničáku a pak si dát žádost o ten přeplatek. Paní není schopna intelektuálně pojmout, že ten přeplatek nechci a že zejména nechci vyplňovat žádné papíry a někam je posílat.
Posledně říkala, že prý musím. Tak jsem jí říkal, že mi má dát pokutu.
Omlouvám se, že to tu tak vrším na sebe... ale ještě mě napadlo:
Domnívám se, že ten příklad s vojenskou službou je poněkud argumentačně mimoběžný. Já bych v zásadě souhlasil, že by stát neměl občany diskriminovat v přístupu k vojenské službě. Já si jen nemyslím, že by tato jeho povinnost imanentně plynula z normy přikazující brancům nastoupit, že by byla jejím rubem. Podle mého názoru tato povinnost plyne (pokud vůbec), tak z nějakých obecných antidiskriminačních kautel. Není ale, dle mého mínění, produktem branné povinnosti.
Tak. A už mlčím.
Diskriminace a rovnost je věc jiná a s názorem na oprávnění/povinnost nemá nic společného.
1.
Povinnost dělat lampas není to samé jako právo dělat lampas.
2.
Právo rovnosti vyplývá z toho, že KAŽDÝ (občan) má povinnost jít bojovat.
Adam Klokočka
Ad Dan Dvořáček:
Napadá Vás nějaký případ, kdy by se z antidiskriminančních kautel k příslušné povinnosti nedalo dovodit to oprávnění? Protože pokud by to tak bylo u každé povinnosti, v zásadě by to potvrzovalo to, co postuluje Martin Bílý.
Jan Kašpar
JK: Pouze jsem se snažil vyslovit názor, že MB použil příklad, který je trochu nevhodný, protože má hodnotový rozměr. Pokud chceme zkoumat v rovině abstraktní právní logiky otázku, zda z povinnost něco konat plyne právo to konat, i když si to oprávněný nepřeje, by asi bylo lépa zvolit nějaký "eticky neutrální" příklad.
Myslíte, že když je akciová společnost povinna akcionáři poskytnout na valné hromadě odpovědi na jeho otázky týkající se společnosti, je povinností akcionářů se na něco zeptat (aby to přítomnému představenstvu nebylo líto)?
Proto jsem přesvědčen, že v povinosti na výzvu něco konat ve prospěch oprávněného není imanentně skryta povinnost oprávněného mne vyzvat, tu jest třeba zakotvit zvlášť nebo dovodit z jiných norem.
A. Klokočka má pravdu. Mícháte do sebe hrušky a jablka. Oprávnění všech bez rozdílu jít na vojnu dovozujete z jedné části normy (každý občan ČR) a z listiny ,příp. antidiksriminačním zákonem.
Samotné oprávnění/povinnost je ale v další části normy.
Stačí změnit větu : věřitel má povinnost informovat dlužníka o váši závazku a máte tam povinnost (nikoliv oprávnění) a žádnou rovnost tam nenajdete, protože kdo není věřitel, má prostě smůlu a nemusí nikoho informovat a ani nemá koho i kdyby chtěl, protože pokud není věřitel, tak není ani dlužník.
Možnost oprávnění (a nikoliv zákonné povinnosti) pro věřitele nedává smysl z logiky věci (proč by ho sami chtěli informovat o výši dluhu?). Ale kdyby chtěli z vlastní vůle informovat, pak mohou.
Viktor Rud
Jsou povinnosti, které platí obecně, nikoliv na výzvu. Výzva jen určuje něco podružného, např. termín.
Příklad (hypotetický):
Norma: každý je povinen nechat se očkovat proti chřipce ve věku 20 let.
Stav: je mi 20 let a chýlí se ke konci. Nikdo mě nepředvolává, nikdo z lékařů mě nechce naočkovat.
Mám právo domáhat se očkování nebo se jedná o nesplnitelnou povinnost, nebudu trestán, ale právo nemám?
Tak se dostalo studium práv i do vtipů (ihned.cz) :
P. S. : Po internetu začínají kolovat vtipy, které reagují na kauzu podivného získávání titulů, zde je jeden z nich:
Omlouvám se, ale příštích 14 dní nebudu v práci, budu pouze na mailu či mobilu. V pondělí 2.11.2009 zahajuji řádné denní studium v Plzni. Studium ukončím 13.11.2009 obhajobou dizertační práce.
Poslední 2 dny dovolené budu úplně mimo dosah, protože musím sepsat onu dizertační práci.Již teď ale mohu upozornit, že od 16.11.2009 mě máte oslovovat JUDr.
Na listopad ještě plánuji další studium. Lékařská fakulta.
Experimentální chirurgie. Myslím, že během 2-3 týdnů bych to mohl dát.
A v prosinci bych v maximálně dvou dnech ještě zkusil VŠB, fakultu ekonomickou kombinovanou s fakultou hornickou a geologickou.
Díky za pochopení.
Martin Dvořák
ad M.B. : váš poslední příklad je poněkud Laholovský !!!
Pokud máte povinnost se očkovat ve 20, pak nemáte čekat doma na výzvu, ale máte si po oslavě zajít do ordinace a nikoliv chodit k soudu dávat žalobu.
Pokud vás očkovat nechtějí a vy z nějakého důvodu očkovát chete být, tak se zaplatíte a necháte si očkovat.
Vám z toho, že vás v ordinaci nechtějí, žádné oprávnění neplyne. Na něco umřít musíme každý.
Tereza Malá
Podle mne právo nemáte, není-li zde další norma tak stanovící.
Normativec by řekl, podle mě, že žádné právo neexistuje, jen povinnosti, a že z norem, které jste zde předestřel, neplyne ničí povinnost vás očkovat. Řečeno prakticky: Podle čeho poznáte, zda vás má naočkovat MUDr. X, MUDr. Y nebo Nemocnice na kraji města Z?
Každé zdravotnické zařízení v zemi vám může říct "ok, možná máš právo, ale já, já rozhodně nemám povinnost tě očkovat" a bude mít pravdu.
Pokud jde o roli výzvy - výzva není jen technická podružná věc. Existuje řada konstitutivních výzev, bez nichž nevzniká povinnost konat.
Tím se problém transformuje do otázky, zda z povinnosti na výzvu konat plyne povinnost oprávněného vyzvat. Podle mě ne, což podle mě řeší případy typu vojna.
Pokud jde o povinnosti bez výzvy, pak se otázka transformuje na: zda z povinnosti konat plyne imanentní povinnost ostatních mé konání strpět. Tam říkám jednoznačně ano.
Jsou to ale, dle mého názoru, dve rozdílné situace a není možno normativně logické schéma z bodu 2 přenášet do situací dle bodu 1.
Z povinnosti vyplývá oprávnění, ale nevyplývá nárok.
Dan Dvořáček:
"Eticky neutrální" příklad užití práva by mne také zajímal, s ohledem na můj nedávný post.
Ten váš zjevně eticky neutrální není.
Navíc dovozujete opačným směrem, než Martin Bílý; on tvrdil implikaci, nikoli ekvivalenci.
Autor myšlenky dělá s povinnosti právo pro hodnotové důvody. Daleko perverznější je myšlenka, že pachatel trestného činu bude potrestán dle znění TZ sazbou 10 let, tj. bude povinen sedět deset let a současně mu tím vznikne to proviligeium (oprávnění) sedět v base.
Už vidím ten petit :
já Petr Slavotínek, neprávem neodsouzený vrah pana Dana Dvořáčka žádám soudce Martina Bílého aby nápravnému zařízení v Ruzyni nařídil mě přijmout mezi 7-8 hodinou ranní den po slunovratu a po dobu 12 let mě pravidelně mé osobě poskytovat 2x denně teplou stravu a 1x snídaňovou šlichtu, týdně pak 5 minutovou horkou sprchu bez mýdla na zemi a 1 hodinové kurzy trestního práva vedené doktorandy ze ZČU jako každému normálnímu vrahovi a to proto, aby tím uspokojil můj nárok pocházející z práva dle trestního zákona t.č. vraždy (tuším že stále § 219) a z principu rovnosti a nediskriminace.
Petr Slavotínek
Tereza Malá: a něco více k věci byste neměla, kromě urážky mého příkladu? Když píšu, že naočkovat nechce, tak zkrátka nechce. Peníze nepeníze, příklad je modelová situace s danými východisky. A nakonec dodáte, že z toho žádné oprávnění nebude. No tak máte názor, ale to má nakonec kde kdo - mě by zajímal důvod:-)
Dan Dvořáček: Možná, ale vraťme se k původní otázce. Proč neobsahuje povinnost právo, jak říkám já? Dám Vám jiný příklad. Co kdyby byla ustanovena volební povinnost - všichni dopělí by měli povinnost jít v určený čas volit.
Kdyby někde třeba neotevřeli volební místnost nebo volby vůbec nevyhlásili, mohli by se občané domáhat, že mají právo volit? Nebo by se jim dalo říct - volby jsou povinnost, my jsme ještě datum neurčili (i když jsme to udělat měli), tak si laskavě počkejte (třeba 10 let).
Domnívám se zkrátka, že některé povinnosti v sobě obsahují pro povinného i výhody, jsou v jejich prospěch - a proto na ně může mít právo.
MB: Konkrétně k příkladu s volbami - podle mého názoru by se mohli domáhat toho, že budou volit, ale ne na základě toho, že je povinné volit, ale na základě toho, že mají ústavně garantované aktivní právo volební. Pokud by se náhodou prosadil názor ústavního soudu, že volby jsou nedemokratická věc (pun intended) a aktivní volební právo bylo zrušeno, pak se domnívám, že by se domáhat nemohli, a to ani kdyby byla volební povinnost.
Takže stále platí mé přesvědčení, že je-li vznik povinnosti subjektu A vázán na úkon subjektu B, pak subjekt B nemá povinnost výzvy na základě této normy, ale jest k tomu třeba normy jiné, další. Je tomu tak dle mého názoru proto, že všechny tyto povinnosti jsou definovány podmíněně - tou výzvou. Dokud není splněna tato podmínka, jsou to jen povinnosti potenciální.
Pokud je povinnost skutečná, nepodmíněna, existentní, pak ano, jest v povinnosti subjektu A něco konat též obecně obsažena povinnost ostatních to strpět.
Jinými slovy: v mé povinnosti podmíněně něco konat není obsažena povinnost vládce podmínky tuto splnit. Naopak v mé nepodmíněné povinnost něco konat je obsažena povinnost ostatních to strpět. (S obvyklými výhradami o konfliktních právech atd. atp.)
VJC: Čekal jsem kdo se chytne a bude mu líto nebohého představestva. OK, není to úplně eticky neutrální. Asi jsem měl správně říct něco jako "se zanedbatelným etickým rozměrem".
Pokud jde o právní normy bez etických konotací, domnívám se, že jsou to zejména všechny normy technického typu. Např. dovozovat etický rozměr normy, podle níž s.r.o. smí míti nejvýše 50 společníků jest umělý konstrukt.
Jádro mého sdělení bylo ale jiné - a myslím, že ho vystihli i mnozí jiní - nedovozujme v obecné rovině vznik oné povinnosti proto, že se nám na základě konkrétního příkladu zdá býti eticky vhodné, aby tam byla.
DD: to je dobrý argument. A co se na to podívat historicky - existuje nějaké právo, které souvisí s veřejným zájmem, např. právo darovat krev. Odměnou je pak jen dobrý pocit z pomoci bližnímu.
Vývojem zákonodárce usoudí, že dárců je příliš málo, tak to ustanoví jako povinnost na výzvu všem zdravým dospělým. Ale záměr zákonodárce není změnit smysl celého darování krve, původní myšlenka se neztrácí, takže vyzývají jen tam, kde se jim nedostává dobrovolníků.
Není pak ta hranice mezi právem a povinností poněkud setřená? Nemám právo jít tam hned a povinnost jít tam na výzvu, bude-li nějaká?
Opravdu se i v tomto případě právo a povinnost vylučují?
1) Dan Dvořáček:
Každé pravidlo má nějaký smysl; a těch 50 členů vyvolává dojem, že
1) má za účel zabránit tomu, aby se za s.r.o. nevydávalo něco jiného
2) aby se byli členové schopni vůbec technicky domluvit
3) aby byla zaručitelná rovnost členů; ve větším množství se totiž obvykle deleguje moc na nějaké "hlavní" členy.
Ve všech vysvětleních tohoto pravidla (a možná jsem nějaká další nepostřehl) nějaký etický rozměr vidím.
Dám vám ale rovnou zapravdu v tom, že hranice etiky a práva jsou neostré, a že nakonec bychom skončili právě u těch definic a dohadování, co ještě je právo a co už etika.
A také rovnou uznávám, že je to odbočka, která bagruje důmyslný autorův nápad.
2) V řadě příkladů, které tu zazněly, je třeba dost přesně určovat, které a čí právo se pod povinností skrývá.
Například ten příklad pana Dvořáčka měl IMHO podle původní teorie vypadat tak, že představenstvo je povinno poskytovat akcionářům informace, a pod tím se skrývá právo členů představenstva tyto informace poskytovat, i když tomu někdo chce bránit (část akcionářů, zbytek představenstva, atd.).
Což mi připadá naprosto vpořádku a jen to tézi Martina Bílého potvrzuje.
Martine, komplementární pojem pro povinnost je pojem oprávnění.
Slovo "právo" je víceznačné. Když ho používáš, tak zřejmě myslíš pouze taková oprávnění, která jsou nároková.
Jestli Ti jde o nárok jako takový, tak používej slovo "nárok". Bude pak jasnější, o co Ti vlastně jde.
TS: Máš pravdu. Občas používám "nárok" a občas "právo" - ale myslím tím opravdu jen nárok či oprávnění. Díky za upozornění.
V každé povinnosti je implicitně obsaženo oprávnění ji plnit. Může být na tom nejen morální zájem, ale též právní, např. možnost prokázat, že jsem schopen řádně a včas splnit dluhy.
Naproti tomu v oprávnění není obsažena povinnost toto oprávnění vyžadovat. Je to, protože lidé jsou svodobní a nemusí činit nic, co obě strany právního poměru plnit nechtějí.
Alternativní názor, načrtnutý v článku, jsem nepochopil. V konkrétním případě měl dotyčný oprávnění vyžadovat povolání do branné služby, byť je to poněkud švejkovské. Byla to však tuším podmínka pro to, abyste mohl být zaměstnán u policie. Stejně tak existuje oprávnění odsedět si uložený trest a tak se morálně exkulpovat ze svého hříchu.
Co se týká stavu armády za první republiky, doporučuji si přečíst Knappovy paměti – partii o mobilisaci. Přijdete o všechny illuse.
Souhlasím se soudcem Ceplem, že všechny právní normy mají morální (nikoliv ethický, nebavíme se o vědě) rozměr. Co se týká technických norem, jejich morální rozměr spočívá v tom, že pořádají společnost. Postupovat podle nich zvyšuje pořádek, postupovat proti nim nastoluje chaos, což je amorální. Proto s Knappem nesouhlasím.
Kdo má povinnost očkovat, určuje jiná právní norma – o místní příslušnosti. Chybí-li zcela, musí tuto povinnost konkrétnímu vykonavateli veřejné správy stanovit soudní úřad.
Milí kolegové: nemohu si pomoci - Vaše debata je l´art pour l´art .
Dám příklad: Každý kdo má řidičák vydaný před xy je povinnen si jej do 31.12.2010 vyměnit za nový. Všechny řidičáky vydané před xy pozbývají dnem 1.1.2011 platnosti. Kdo tuto svou povinnost nesplní, může mu být uložena pokuta do výše x kč. Věcne a místně příslušný úřad mi jej však i přes mou žádost nevydá (nefungují počítače, paní se splete nabo proste se jí jenom nechce).
Pokutu asi nedostanu, patrně prokážu že se tak stalo bez mé viny. Ale od 1.1. nemůžu řídit. Nemám pak právo/nárok domoci se výměny řidičáku.
Odpověď podle mého najdeme v čl. 2 odst. 4 Ústavy (popř. čl. 2 odst. 3 Listiny), kde je podle mého obecné zmocnění k tomu nárokovat si po splnění zákonných požadavků vojenské služby (zákon nezakazoval jít na voju (pokud teda nejsem slepý, blbý, chromý nebo žena apod.:-), naopak přikazoval, pokud mě stát nechce a já splním předpoklady pro nástup vojny, tak se ho můžu domáhat), očkování apod.(tedy "může činit"´= nárok a to i tam kde je uložena povinnost)
Petr Staňek
Už to tu v podstatě zaznělo, takže se omlouvám, pokud se budu po někom opakovat, nicméně, i já se domnívám, že i když např. zákon stanoví určitou povinnost subjektu A ve prospěch subjektu B, která je pro A natolik zajímavá, že ji prostě chce splnit – třebas jen pro pocit duševního blaha - nekonstituuje tato okolnost právo A na splnění jeho vlastní povinnosti vůči B. Případné právo subjektu A na „plnění této povinnosti“ je třeba hledat někde jinde, než v normě stanovící pouze povinnost A.. Tzn., že neexistuje něco jako „právo na splnění své vlastní povinnosti“ pakliže se tato povinnost náhodou obsahově nekryje s jinou povinností jiného subjektu. Ani v takovém případě však nejde, normativně vzato, o „právo na splnění své povinnosti“, nýbrž o právo na splnění povinnosti někoho jiného.
Převedu-li to pro ilustraci do mé oblíbené civilní roviny, tak v závazkovém vztahu je dlužník povinen vůči věřiteli splnit svůj dluh a věřitel má právo dluh po dlužníkovi vymáhat.
Vedle toho existuje rovněž cosi jako povinnost součinnosti věřitele, resp. jeho povinnost plnění přijmout, a to je právě to co konstituuje právo dlužníka domáhat se vůči věřiteli „splnění svého dluhu“. Ve skutečnosti však jde o povinnost věřitele plnění přijmout a o právo dlužníka přijetí plnění dlužníkem vyžadovat, nikoli o právo dlužníka na splnění svého dluhu. Jde tedy o dvě různé normy. Úplně jinou věcí pak je, že dlužník nepochybně nemá právo domáhat se splnění (nikoli svého vlastního dluhu vůči věřiteli, nýbrž povinnosti věřitele plnění přijmout) vůbec poté, co věřitel využije např. institutu vzdání se (prominutí) práva (dluhu). Tímto aktem zaniká jednak povinnost věřitele dluh přijmout a současně i jiná povinnost - povinnost dlužníka jej plnit.
Velmi hezké téma, rád bych posunul jeho dimenzi z úhlu pohledu potřeby svého oboru - regulace reklamy.
Ustanovuje-li právo někomu povinnost, lze říct, že tím přiznává právo dotčeným osobám takové chování jednajícího subjektu očekávat?
Má spotřebitel právo nebýt reklamou klamán, pouze proto, že zákon podnikatelským subjektům klamání reklamou zakazuje?
Určitě sami odtušíte možné teoretické i praktické důsledky takového univerzálního závěru. Takové právo mi může poskytnout univerzální právní legitimaci být třeba vedlejším účastníkem správního , aniž bych musel prokazovat svou újmu, stačí prokázat, že jsem si daný výrobek koupil.
Obávám se, že právě pro možné důsledky, se nelze ztotožnit z nastíněnou variantou, že by tomu tak mohlo být. Což je velká škoda - ale bohužel běžná praxe.
Jan Vavrečka jan.vavrecka(a)seznam.cz
To je ale dotaz mimo moje téma.
Existuje pravidlo, že povinnosti odpovídá právo a naopak. Povinnost nerušit mě v užívání věci a mé právo na užívání věci jsou dvě strany téže mince - vztah mezi dvěma osobami, nazírán z podhledu jedné a pak druhé. Vy se ptáte na praktické konkrétní aplikace tohoto pravidla - ale já je ve svém článku neřeším! Řeším otázku, zda povinnost v sobě skrývá právo u jednoho a téhož subjektu, ne mezi nimi navzájem.
Takže jste svým dotazem neposunul téma do jiného oboru, ale jedná se o úplně jiné téma.
Ale nakonec proč ne - ptáte se:
"Má spotřebitel právo nebýt reklamou klamán, pouze proto, že zákon podnikatelským subjektům klamání reklamou zakazuje?"
Ne, spotřebitel má právo nebýt reklamou klamán, PRÁVĚ PROTO, že zákon podnikatelským subjektům klamání reklamou zakazuje.
Děkuji za odpověď. Byl jsem si posunu tématu vědom. Rozhodně mne však překvapila Vaše odpoveď. Pokud teoreticky zkušená právní obec má na toto jasný a jednoznačný názor: - Právo dotčenému subjektu zakládá ustanovení povinnosti subjektu jednajícímu. - Musím opravdu revidovat své empirické zkušenosti. V každém případě děkuji za vlídnou akceptaci ne zcela přiléhavé otázky a Vaši odpověď.
JV
Okomentovat