21 ledna 2010

Tak jak to vlastně je s náhradou nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem?

Možná si vzpomenete, že v jednom ze svých dřívějších příspěvků, konkrétně Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem, jsem se vyjadřoval zejm. k nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 z 9.10. 2008 (nalus.usoud.cz), který se zdál obecně zakazovat, aby státu byla přiznávána náhrada nákladů za zastoupení advokátem s tvrzením o jejich neúčelnosti. Současně jsem poukazoval na nález jiného senátu sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008 (nalus.usoud.cz; SR 12/2008, č. 112), který naopak implicitně takovou možnost v případech, kdy to nebylo neúčelné, připouštěl. Judikatura Ústavního soudu měla v tomto směru další vývoj, na který stručně poukazuji dále.

Konkrétně II. senát explicitně rozvinul svou pozici v tom směru, že i státu obecně náhrada nákladů za zastoupení státem přináleží, a to v usneseních sp.zn. II. ÚS 2257/08 z 7.7. 2009 (nalus.usoud.cz) a sp.zn. II ÚS 986/09 z 17.7. 2009 (nalus.usoud.cz). V odůvodnění daných usnesení se II. senát výslovně vymezuje vůči nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 a v podstatě (a dle mého názoru správně; viz můj dřívější post) neguje jeho obecný rozměr, když s poukazem na ústavně zaručené právo na právní pomoc pro každého a rovnost všech účastníků před zákonem dospívá k opačnému závěru. V kostce je odůvodnění předmětných usnesení následující:

"Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).

Žádná pochybení ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí. Její výhrady nejsou namířeny proti aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly, ale směřují proti přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, který úspěšného účastníka - Českou republiku - zastupoval. Takové náklady nepovažuje stěžovatelka s poukazem na právní erudovanost zaměstnanců příslušného úřadu státu za účelně vynaložené.

Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy včetně státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mj. v ustanovením § 25, § 137 a § 142 o.s.ř. Podle ustanovení § 25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (viz § 137 o.s.ř.). Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, výjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení § 142 o.s.ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.

Stěžovatelka svou argumentaci staví na účelnosti nákladů vynaložených úřadem státu. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je však nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů jí diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž stěžovatelka odkazuje, svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,-Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátem. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky v odvolacím řízení v částce 563.269,-Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v označeném nálezu uvedl, proto nelze na nyní posuzovaný případ vztáhnout. Jak bylo uvedeno výše, nyní projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a proto Ústavní soud neshledal důvod ke zrušujícímu nálezu."

Z důvodů blíže popsaných v mém dřívějším postu se k tomuto závěru II. senátu kloním. Byť lze samozřejmě dále diskutovat o konkrétním významu slova "účelný" v § 142 o.s.ř.

Nicméně na straně Ústavního soudu byl zaznamenán i vývoj opačným směrem, a to když se "na stranu" I. senátu přidal IV. senát. Ten se totiž konkrétně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 z 24.11.2009 (nalus.usoud.cz) naopak s nálezem sp.zn. I. ÚS 2929/07 ztotožnil a též obecně uvedl, že náklady vynaložené na právní zastoupení státu nepovažuje za účelně uplatněné. Bohužel se v tomto směru jakkoliv opomněl vypořádat s odchylnou prejudikaturou v podobě výše zmiňovaných usnesení Ústavního soudu.

Po věcné stránce mohu jen tak znovu odkázat na můj dřívější post a příspěvky v navazující diskusi, kde jsem vysvětloval, proč považuji původní nález I. senátu (a nyní tedy i obdobný nález IV. senátu) za nesprávný. Z jiného hlediska však nakonec jen zůstává určitá pachuť nad "formálně-technickou" či "odůvodňovací" činností Ústavního soudu.

To si na ÚS jiných senátů neváží alespoň natolik, že by považovaly za vhodné se s jejich odlišnými názory (byť sdělenými "jen" v usnesení) vypořádat? Je otázkou, zda již II. senát neměl postupovat dle § 23 zákona o ústavním soudu a věc předložit plénu ke stanovisku, což ale vyřešil tím, že se "odlišil" (distinguish) (ponechávám stranou vágnost rozdílů mezi distinguishing a overruling). IV. senát sice asi formálně dle § 23 postupovat nemusel, jelikož odlišný názor nebyl vyjádřen v nálezu, ale usnesení (byť lze poukázat na mnou shora zmiňovaný nález sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008, který již v patřičné formě byl a z nějž podle mne odchylný názor také plyne), nicméně i tak bych považoval za vhodné, aby se k těm odchylným názorům alespoň argumentačně vymezil.

Suma sumarum ... stále to není moc jasné, pachuť nepachuť, a snad si to na ÚS co nejdříve ujasní.

15 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Hezky napsáno. Pro mě (a nakonec i pro bčanský zákoník a OSŘ) je stát normální stranou sporu a měl by mít na náhradu nákladů právo. Mimochodem se soudí se také nejen s námi občany ČR ale s tzv. cizozemci.

Milan Kratil

Martin bílý řekl(a)...

Přiznám se, že na náklady civilního nalézacího řízení píšu obsáhlejší práci (v zásadě už je hotová). Taky si tam toho rozporu všímám a další pohledy jen uvítám.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Tímto děkujeme Ústavnímu soudu, že v tom udělal jasno ;-P

Anonymní řekl(a)...

ad Bílý : věta "na náklady civilního nalézacího řízení píšu obsáhlejší práci " je dvojsmyslná. Kolik plaťěj za stránku ?

Marcel Kočí

Anonymní řekl(a)...

Pro úplnost bych zdůraznil, že správní soudnictví státu ani jiným významným veřejnoprávním korporacím náhradu nákladů za zastupování advokátem zásadně nepřiznává, jak ostatně autor v předešlém postu ("Suďte se se státem...") konstatoval , a to "v případech, v nichž je správní orgán personálně a finančně dostatečně vybaven, aby svůj postup či své rozhodnutí byl způsobilý u správních soudů adekvátně obhájit sám" (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.1.1998, č.j. 6 A 90/96-23: "Povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy, k níž je úřad personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi").
Odkázat lze dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č. j. 6 A 76/2001-41 ("jsou-li důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému (za zastoupení advokátem) lze spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí na soudě je v takovém případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven. Je tedy patrno, že mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly...")
Z poslední doby lze odkázat na i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2009,č.j. 9 As 3/2009-91, kde bylo o náhradě nákladů na zastupování v řízení před soudem advokátem rozhodnuto tak, že žalovaný (kterým byl Krajský úřad Ústeckého kraje), nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to z důvodu, že soud „nemůže tyto náklady považovat za důvodně vynaložené, neboť žalovaný disponuje dostatečným množstvím vlastních pracovníků, kteří jej mohli v tomto řízení zastupovat“.
Ve věci civilní už autor postu na obdobný názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 9.10.2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07 poukázal.
Tolik tedy má troška do mlýna...
Jan Potměšil

Dan Dvoracek řekl(a)...

Nemám pevný názor na to, jak by to mělo být. Domnívám se ale, že je nesmyslný názor, že účastníku nenáleží náhrada nákladů řízení proto, že je dostatečně sám vybaven expertním personálem schopným ho v řízení zastupovat. Pokud by TOTO byl argument, na kterém se to láme, tak náhradu nemůže nikdy dostat žádná větší společnost se slušným právním oddělením. Takže, podle mého názoru, pokud chceme státu upírat možnost nechat si proplácet advokáta, musíme najít důvod jiný, protože tento bu musel automaticky vést k upírání téhož u eOnu a Komerční banky.

Anonymní řekl(a)...

Ad Dan Dvořáček:
Já to beru tak, že stát už jednou zaplaceno dostal, a to skrze daně, aby si opatřil vlastní odborný personál, a pokud není schopen tyto prostředky efektivně využít a najímá si advokáta, není v pořádku, aby se mu platilo ještě jednou. Komerční banka daňový příjem od nás všech nemá a ani není subjektem zřízeným na základě zákona a vybaveným určitými kompetencemi a pravomocemi a zároveň odpovídajícími příjmy z daní, aby mohla mít sdostatek odborného personálu pro výkon svých pravomocí, kdy způsob jejich výkonu musí obhájit i před soudem, za peníze, které jí už byly jednou přiděleny. Stát musí obhájit způsob, jakým vykonává veřejnou moc, i před soudem, a to za prostředky, které už jednou dostal. V tom vidím rozdíl mezi státem (krajem, PF apod.) a soukromým subjektem.
J.Potměšil

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

To je ovšem argument zjevně chybný, protože bude-li stát zastupován advokáty, může počet svých vlastních právníků přiměřeně snížit a rozpočtové prostředky (možná až disproporčně) ušetřit.

Anonymní řekl(a)...

Ad Dan Dvořáček:
Nevidíte právě ten rozdíl v řízení správním, že je to stát kdo řízení vyvolá? Nečetl jsem, že by banka nařídila státu cosi zaplatit, a tento si najal advokát, aby dosáhl zrušení uvalené sankce
František Mejta

Anonymní řekl(a)...

Ad TP:
Pak jsme ale u privatizace státu a bavme se o tom, nakolik je nutné mít např. ministerstva, a proč vlastně výkonem státní správy nepověřit rovnou advokátní kanceláře (možná by to tu a tam bylo ve výsledku levnější, ale jinak pochybuji, že by advokát celý měsíc pracoval za ministerský tabulkový plat).
Za vrchol absurdity bych např. považoval, pokud by se měly proplácet náklady na advokáty Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Jinak souhlasím s FM, že pokud stát něco pokazí, musí si to sám a za své obhájit, a ne ještě tahat občanům další peníze z kapes. Obhajobu vlastních rozhodnutí a postupů považuji za integrální součást výkonu veřejné moci, na což už stát jednou peníze dostal (a pokud nějaký státní orgán namítá, že nemá kvalitní právníky, je to jeho problém, a pokud naříká, že nemá, jak dobré právníky zaplatit, bavme se o úrovni platů ve státní správě nebo si přiznejme, že máme jen takovou státní správu, jakou si zaplatíme - považuji ale za nefér řešit to honěním dalších externích příjmů z kapes pritistrany, která státu na jeho právníky už jednou přispěla).
J.Potměšil

Anonymní řekl(a)...

Ad Dan Dvořáček

Myslím si, že jde o posouzení účelně vynaložených nákladů.Na druhou stranu znám velké společnosti, co mají svá právní oddělení, žaloby si podávají samy, ale až při soudním řízení jsou zastupováni advokátem, mnohdy již dalším advokátem,který pro něj pracuje jako nezávislý advokát, nikoliv jako zaměstnanec.Ten tam pošle svého koncipienta ze své pobočky neuvedené v seznamu ČAK, která je soudům blíže než hlavní kancelář . Koncipient se na soud třepe hromadným prostředkem,ale podle pokynu svého zaměstnavatele si účtuje automobil, pochopitelně cesta tam a zpět je ze vzdálenějšího sídla.

Anonymní řekl(a)...

Ad František Mejta

dovolím si oponovať, vo Vami uvedenom prípade je to banka, kto súdny spor vyvolá - vedie sa tu diskusia o náhrade trov štátu, čo znamená, že štát spor vyhral - banka sa teda rozhodntiu správneho orgánu bránila neoprávnene a bola povinná sankciu zaplatiť.

Juraj Matěje

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Tuto otázku posouváte do hmotněprávní roviny, a to IMHO zbytečně, protože jediným zdrojem problémů je, že úspěšný účastník má nárok na náhradu nákladů zastoupení jen v případě, že tuto právní službu takříkajíc outsourcoval. Ekonomicky odůvodněné to rozhodně není, spíš bych tam cítil neviditelnou ruku advokátské lobby.

Anonymní řekl(a)...

Názor vyjádřený v postu a především v komentovaném nálezu Ústavního soudu jistě v zásadě platí. Ani zde bychom ale neměli odhlížet od konkrétních skutečností individuálního případu a věci přespříliš generalizovat.

Jako příklad, kdy by mohla být zohledněna ona "účelnost" státem vynaložených nákladů k bránění práva proti účastníkovi, jenž není státem, jsou řízení podle části V. OSŘ (§ 244 - § 255l). Je zde nutno vzít v úvahu, že zde žaloba zpravidla směřuje proti rozhodnutí orgánu státu (vyloučeny však nejsou ani orgány jiného typu, např. orgány profesní samosprávy - viz § 244 odst. 1 OSŘ). Jestliže by si v takovém případě stát (či jeho jeménem jednající státní orgán) "obstaral" k bránění svého rozhodnutí advokáta, byla by to situace podle mého názoru poněkud absurdní a velmi bych v takovém případě zvažoval, zda takové náklady státu byly vynaloženy účelně (podrobnosti této úvahy si jistě každý domyslí).

Pomíjím ovšem skutečnost, že řada takových žalob směřuje proti rozhodnutí státního orgánu v restitučních věcech a zde náhrada nákladů státu nepřipadá v úvahu (§ 148 odst. 1 OSŘ).

Jinak děkuji za tento post, neb úvahy v něm vyjádřené se velmi hodí při přípravě konceptů rozhodnutí.

Jan Kolba, NS

Anonymní řekl(a)...

Omluva k předchozímu příspěvku. Ustanovení § 148 odst. 1 OSŘ se samozřejmě na tyto případy nevztahuje. Jedná se o náklady státu např. podle § 140 odst. 2 a 3či § 141 odst. 2 OSŘ. Sypu si popel na hlavu.

Jan Kolba