Tak jak to vlastně je s náhradou nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem?

Možná si vzpomenete, že v jednom ze svých dřívějších příspěvků, konkrétně Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem, jsem se vyjadřoval zejm. k nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 z 9.10. 2008 (nalus.usoud.cz), který se zdál obecně zakazovat, aby státu byla přiznávána náhrada nákladů za zastoupení advokátem s tvrzením o jejich neúčelnosti. Současně jsem poukazoval na nález jiného senátu sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008 (nalus.usoud.cz; SR 12/2008, č. 112), který naopak implicitně takovou možnost v případech, kdy to nebylo neúčelné, připouštěl. Judikatura Ústavního soudu měla v tomto směru další vývoj, na který stručně poukazuji dále.

Konkrétně II. senát explicitně rozvinul svou pozici v tom směru, že i státu obecně náhrada nákladů za zastoupení státem přináleží, a to v usneseních sp.zn. II. ÚS 2257/08 z 7.7. 2009 (nalus.usoud.cz) a sp.zn. II ÚS 986/09 z 17.7. 2009 (nalus.usoud.cz). V odůvodnění daných usnesení se II. senát výslovně vymezuje vůči nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 a v podstatě (a dle mého názoru správně; viz můj dřívější post) neguje jeho obecný rozměr, když s poukazem na ústavně zaručené právo na právní pomoc pro každého a rovnost všech účastníků před zákonem dospívá k opačnému závěru. V kostce je odůvodnění předmětných usnesení následující:

"Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).

Žádná pochybení ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí. Její výhrady nejsou namířeny proti aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly, ale směřují proti přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, který úspěšného účastníka - Českou republiku - zastupoval. Takové náklady nepovažuje stěžovatelka s poukazem na právní erudovanost zaměstnanců příslušného úřadu státu za účelně vynaložené.

Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy včetně státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mj. v ustanovením § 25, § 137 a § 142 o.s.ř. Podle ustanovení § 25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (viz § 137 o.s.ř.). Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, výjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení § 142 o.s.ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.

Stěžovatelka svou argumentaci staví na účelnosti nákladů vynaložených úřadem státu. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je však nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů jí diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž stěžovatelka odkazuje, svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,-Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátem. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky v odvolacím řízení v částce 563.269,-Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v označeném nálezu uvedl, proto nelze na nyní posuzovaný případ vztáhnout. Jak bylo uvedeno výše, nyní projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a proto Ústavní soud neshledal důvod ke zrušujícímu nálezu."

Z důvodů blíže popsaných v mém dřívějším postu se k tomuto závěru II. senátu kloním. Byť lze samozřejmě dále diskutovat o konkrétním významu slova "účelný" v § 142 o.s.ř.

Nicméně na straně Ústavního soudu byl zaznamenán i vývoj opačným směrem, a to když se "na stranu" I. senátu přidal IV. senát. Ten se totiž konkrétně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 z 24.11.2009 (nalus.usoud.cz) naopak s nálezem sp.zn. I. ÚS 2929/07 ztotožnil a též obecně uvedl, že náklady vynaložené na právní zastoupení státu nepovažuje za účelně uplatněné. Bohužel se v tomto směru jakkoliv opomněl vypořádat s odchylnou prejudikaturou v podobě výše zmiňovaných usnesení Ústavního soudu.

Po věcné stránce mohu jen tak znovu odkázat na můj dřívější post a příspěvky v navazující diskusi, kde jsem vysvětloval, proč považuji původní nález I. senátu (a nyní tedy i obdobný nález IV. senátu) za nesprávný. Z jiného hlediska však nakonec jen zůstává určitá pachuť nad "formálně-technickou" či "odůvodňovací" činností Ústavního soudu.

To si na ÚS jiných senátů neváží alespoň natolik, že by považovaly za vhodné se s jejich odlišnými názory (byť sdělenými "jen" v usnesení) vypořádat? Je otázkou, zda již II. senát neměl postupovat dle § 23 zákona o ústavním soudu a věc předložit plénu ke stanovisku, což ale vyřešil tím, že se "odlišil" (distinguish) (ponechávám stranou vágnost rozdílů mezi distinguishing a overruling). IV. senát sice asi formálně dle § 23 postupovat nemusel, jelikož odlišný názor nebyl vyjádřen v nálezu, ale usnesení (byť lze poukázat na mnou shora zmiňovaný nález sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008, který již v patřičné formě byl a z nějž podle mne odchylný názor také plyne), nicméně i tak bych považoval za vhodné, aby se k těm odchylným názorům alespoň argumentačně vymezil.

Suma sumarum ... stále to není moc jasné, pachuť nepachuť, a snad si to na ÚS co nejdříve ujasní.