čtvrtek 1. dubna 2010

František Korbel: Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím

V úterý 30. března 2010 zasedlo všech 15 soudců Ústavního soudu k návrhu I. senátu, který přerušil řízení o individuální stížnosti a postoupil plénu návrh na zrušení části § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ). Konkrétně šlo o otázku, zda lze poskytovat dosud nepravomocné rozsudky soudů v průběhu řízení veřejnosti.

Žadatel (nebudu jej držet v utajení a rovnou přiznám, že jsem jím byl já) se v dané věci domáhal poskytnutí několika dosud nepravomocných rozsudků od Ministerstva financí, které jimi disponovalo z titulu jednání za stát jako účastníka občanského soudního řízení. Jednalo se o rozsudky více okresních soudů, které byly veřejně vyhlášeny (srov. čl. 96/2 Ústavy a § 156 OSŘ) a doručeny všem účastníkům řízení, ale nenabyly právní moci v důsledku odvolání.

Důvodem žádosti o informace byla potřeba orientace v tehdejší praxi jednotlivých okresních soudů při rozhodování o převodech státního majetku ze zaniklého Fondu dětí a mládeže, která se diametrálně lišila. V situaci, kdy soudní výklad nebyl stabilizován žádnými pravomocnými rozsudky odvolacích soudů, natož rozsudky dovolacího soudu, se žadatel zajímal alespoň o převažující výklad této problematiky soudy prvního stupně a též o důvody, které některé soudy vedly k odlišným závěrům. Vycházel z toho, že pouze soud je orgánem státu, který si společnost zřídila k výkladu práva, a to i soud okresní, samozřejmě s limity, které z jeho postavení plynou.

Požadované rozsudky byly žadateli odmítnuty s odkazem na to, že nejsou pravomocné a že poskytování nepravomocných rozsudků neumožňuje § 11 odst. 4 písm. b) InfZ. Tento důvod pro odepření může dle okolností přetrvávat několik měsíců až let. Zamítnutím následně skončil rozklad, správní žaloba i kasační stížnost u NSS.

Základem následné ústavní stížnosti byl názor, že se utajení všech nepravomocných rozsudků podle § 11 odst. 4 písm. b) InfZ příčí materiálním podmínkám pro omezení základního práva na informace, které stanoví Listina v čl. 17 odst. 4 a evropská úmluva v čl. 10 odst. 2. Stejně tak odporuje povinnosti minimalizace zásahů do základního práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny a principu proporcionality, neboť takto konstruované paušální omezení práva na informace o všech nepravomocných rozsudcích není podloženo nezbytností v demokratické společnosti, ani žádným jiným rozumně odůvodnitelným společenským přínosem či zájmem.

Nezbytná omezení práva na informace vyplývají z ochrany zájmů státu, práv a svobod jiných osob a v neposlední řadě i z potřeby ctít autoritu, nezávislost a nestrannost soudní moci, jak zdůrazňuje čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Tato omezení však nesouvisí s otázkou právní moci rozsudku, neboť jsou v plném rozsahu zabezpečena jinými ustanoveními právního řádu – například ochranou utajovaných informací podle § 7, ochranou osobnosti, soukromí a osobních údajů osob podle § 8, ochranou nových informací, které vznikají při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, a to až do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, příp. ochranou podle zvláštních zákonů.

Plénum Ústavního soudu nakonec rozhodlo nálezem sp. zn. Pl. US 2/10 – zřejmě až po vzrušené diskusi – nejtěsnějším poměrem 9:6 o vyhovění návrhu a zrušilo slovo „pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) InfZ ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce. Otevřelo tak cestu k poskytování i nepravomocných rozsudků ještě v průběhu soudního řízení veřejnosti; samozřejmě po splnění všech omezujících podmínek v konkrétní věci, zejména anonymizaci osobních údajů.

Hodnocení nálezu i disentujících stanovisek přenechám v zájmu objektivity nezúčastněným čtenářům. Dovolím si pouze své dvě osobní poznámky:

1. Těší mě argumentace většiny soudců, která nespojuje zveřejnění rozsudku s ohrožením nezávislosti a nestrannosti justice, ale právě naopak staví zveřejnění na podporu těchto hodnot a kvality soudního rozhodování vůbec (body 43, 45 odůvodnění). Je nepochybné, že tlak médií a veřejnosti působí i na soudce, ale ten je přítomen již na základě výroku a tužeb. Možnost zveřejnění přesvědčivého odůvodnění je přesně to, co dává soudci prostředek, kterým může tomuto tlaku vzdorovat.

2. Překvapila mne existence názoru, že stát by v soukromoprávních vztazích neměl být osobou povinnou poskytovat informace vůbec (disent 5 soudců a proti tomu body 47 až 53 odůvodnění). Většinové stanovisko se s ním sice vypořádalo nepřímo tím, že povinnost poskytovat informace vztáhlo přímo k soudu (což je pro budoucí výklad dobře), nicméně uvedený názor je zcela nesprávný v samém jádru. Kromě věcných důvodů předcházení korupci a přítomnosti veřejného zájmu i při hospodaření veřejné instituce (jak správně popisuje většinové stanovisko v bodech 52 a 53) vyplývá nesmyslnost tohoto názoru z rozdělení povinných subjektů v § 2 odst. 1 a 2 InfZ na ty, které mají úplnou informační povinnost (odst. 1), a ty, které informují pouze v rozsahu své veřejnoprávní kompetence (odst. 2). Stát a jeho orgány patří samozřejmě do kategorie první a otázky jeho jednání v soukromoprávních vztazích – ať již jde o uzavírání smluv nebo jednání u soudu – musí být přirozeným a žádoucím předmětem jeho informační povinnosti.

26 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Například pokud stát uzavírá s člověkem pracovní poměr (a není to uředník) jedná se zcela jistě soukromoprávní vztah, na který by se žádná info povinnost vztahovat neměla.

Jan Mrkev

Tomáš Pecina řekl(a)...

Blahopřeji!

Pro mne je dlouhodobě otázkou, proč jsou vůbec informace o rozhodovací činnosti soudů z povinnosti podle InfZ vyňaty. Je to nesystémové, nelogické a nemá to racionální zdůvodnění.

Anonymní řekl(a)...

Není trochu trapné, když pan magistr Ph.D. sám advokát se nechá zastoupit advokátkou, navíc ze stejné kanceláře? "... o návrhu Mgr. Františka
Korbela Ph.D., zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem
Převrátilská 330, Tábor,..."
http://www.ak-korbel.cz/cs/stranka-9-lide.htm

Na státu se dá vždycky vydělat. Němec s Kindlem ve velkém a Zelení v menším.
Škoda, že už to proniklo i na tenhle blog.

A.Samek

Anonymní řekl(a)...

Nějak jsem nepochopil, proč by měl stát, potažmo soud dávát někomu informace o probíhajících civilních řízeních, protože si chce pám "dělat statistiku". To už je pro mě opravdu "jiné právo" ne nepodobné úpadkovému právu doby Římana, někde na úrovni mentální schopnosti studenta základní školy. Zjišťovat nepravomocná rozhodnutí v civilních sporech je obyčejné šmírování.

Michal Stojan

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad A. Samek:

1. Zastoupení advokáta jiným advokátem u Ústavního soudu je podle jeho konstantní judikatury povinné.

2. Náklady řízení Ústavní soud obvykle nepřiznává.

Ad M. Stojan:

Jednání před soudem je až na zákonem stanovené výjimky veřejné. Klidně si to nazývejte šmírováním, když chcete, já to zas budu nazývat veřejnou kontrolou justice.

Dan Dvoracek řekl(a)...

A. Samek: Není to trapné a je to dokonce nutné. Vedou k tomu různé důvody, z nichž některé jsou obecné a některé se vztahují jen k tomuto případu.
Především, pokud mne paměť neklame, před ÚS musí být účastník zastoupen advokátem, což ÚS po ukázkovém názorovém veletoči vykládá tak, že též advokát musí být zastoupen jiným advokátem. ÚS původně tvrdil, že nemusí, neboť smyslem zákona je, aby před soudem bylo jednáno kvalifikovaně. Pak si to ale soud rozmyslel a řekl, že smyslem zákona je, aby advokát zajistil, že klient nebude u soudu dělat ostudu, jsa osobně angažován ve věci. (LOL)
Před obecnými soudu se advokáti nechávají zastupovat kamarády advokáty proto, protože v tomto státě je zákonodárce toho názoru, že vlastní práce nic nestojí. Až bude náhradu nákladů vlastní práce dostávat úspěšný účastník nejsa zastoupen, zajisté pomine zastupování kolegou od vedlejšího stolu.

Anonymní řekl(a)...

Rozhodnutí vnímám spíše pozitivně. Nepravomocný rozsudek se například může stát předmětem nečistých dohod stran sporu ("pane starosto, dostanete na nový bazén, když se do toho rozsudku neodvoláte). Ačkoli to veřejnou kontrolu nad nakládáním veřejným majetkem asi příliš neposílí.

"Společný disent" jsem tak úplně nepochopil. Stát sice je právnickou osobou, ale zákon 106/99 Sb. se snad vztahuje nejen na vykonavatele státní/veřejné moci.
Zmiňovaný zásah do rovnosti neshledávám (už jen s ohledem na to, že chybí jiné ústavně zaručené právo jako "zprostředkovatel" akcesorické rovnosti - přístup k nezávislému soudu to nebude...)

Tomas Blazek řekl(a)...

Disent soudců P. Holländera et al. mě taky překvapil. Pokud mysleli vážně, co do něj napsali, pak asi žijí v trochu jiném časoprostoru, v němž nedochází k žádnému plýtvání veřejnými prostředky cestou různých soukromoprávních ujednání státu.

Ad A. Samek - ze zákona plyne povinnost účastníka řízení před ÚS být zastoupen advokátem. Dle judikatury ÚS přitom tato povinnost stíhá i advokáty.

Anonymní řekl(a)...

Pane Samku, trapný je spíš Váš komentář, kde tvrdíte, že Mgr. Korbel je advokát, ačkoliv ze stránky, na kterou Vy sám odkazujete, nic takového nevyplývá, naopak je tam jasně uvedeno:
"Mgr. František Korbel, Ph. D.,
společník společnosti,
osobní výkon advokacie pozastaven po dobu výkonu veřejné funkce náměstka ministra"

K. Dlouhý

Anonymní řekl(a)...

Panu Stojanovi:
Nejde o statistiku. V článku je to popsáno:
"Důvodem žádosti o informace byla potřeba orientace v tehdejší praxi jednotlivých okresních soudů při rozhodování o převodech státního majetku ze zaniklého Fondu dětí a mládeže, která se diametrálně lišila. V situaci, kdy soudní výklad nebyl stabilizován žádnými pravomocnými rozsudky odvolacích soudů, natož rozsudky dovolacího soudu, se žadatel zajímal alespoň o převažující výklad této problematiky soudy prvního stupně a též o důvody, které některé soudy vedly k odlišným závěrům. Vycházel z toho, že pouze soud je orgánem státu, který si společnost zřídila k výkladu práva, a to i soud okresní, samozřejmě s limity, které z jeho postavení plynou." Jesliže se rozsudek vyhlašuje veřejně, proč by pak mělo být jeho písemné vyhotovení neveřejné?
K. Dlouhý

Petr Jäger řekl(a)...

Ad A.Samek: Když už máte k dispozici internet a z nějakého důvodu píšete do diskuze na Jiné právo, najděte si tam také zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V § 30 se dočtete, že "fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem." Tato povinnost se vztahuje i na advokáty samotné. Pokud by byl FK v řízení nezastoupen, ústavní stížnost by byla odmítnuta pro vadu (absence zastoupení).

Anonymní řekl(a)...

ad Petr Jäger : to jste trochu ujel. Advokát samozřejmě zastouupen advokátem být nemusí.

Jan Michna

Tomáš Pecina řekl(a)...

Doporučená četba pro J. Michnu:

Stanovisko Pl. ÚS-st 1/96.

Anonymní řekl(a)...

ad Pecina : judikatura nějakého soudu není pro strany závazná. Pokud jsem advokátem, pak jedná advokát přímo. Stačí použít jedno prastaté výkladové prtavidlo.

Váš judikát - to je stejné jako kdyby mi řekl, že vlastnickou žalobu nemůžu podat z pozice vlastníka, ale z pozice nájemníka, protože ke sporu bude mít frivolnější postoj. Takový judikát je prostě mylný, špatný a nemorální a není potřeba se jim řídit.

Jan Michna

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Michna: nechme už pana
Michnu i s jeho revolučními názory na zákon o ústavním soudu být. Svědčí to pouze o faktu, že jste ještě neměl v řízení o ústavní stížnosti před ÚS tu čest, že?

Jiří Skalský

Anonymní řekl(a)...

Povinné zastúpenie advokátom vyžaduje aj slovenský ústavný súd, napriek tomu, že to zo zákona ani nevyplýva a okrem toho je to doneba volajúca hlúposť, čistý procesný rituál. Dokonca Drgonec ako bývalý sudca US napísal do KOmentáru k ustave takýto názor, napriek tomu US na tomto procesnom rituále trvá, ale trovy priznáva. Čo sa týka nezmyselnosti takéhoto prístupu, to snád nemusím rozoberať. Čo sa týka zákonnosti, tak 1. na konanie pred US sa analogicky vzťahuje OSP, kde sa vždy pri povinom zastúpení advokátom toto nevyžaduje, ak má sám účastník právnické vzdelania, 2. zákon o konaní pred US vyždauje, aby k sťažnosti bolo pripojené plnomocenstvo udelené advokátovi, ustanovenie o povinnom zastúpení advokátom však bolo dávno zrušené, ide teda iba akési rezíduum, obsolentné ustanovenie. No ale keď sa ústavní sudcovia správajú ako hlupáci, tak môžem aj ja zahrať hlupáka a udeliť si plnomocenstvo sám sebe, čím splním podmeinku predloženia plnomocenstva udeleného advokátovi.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JM:

No, ono není ani tak důležité, jestli se "mylným" judikátem nebudu řídit já, ale jestli ho respektuje Ústavní soud.

Ad zastoupení před ÚS:

Vrcholem trapnosti je, že Ústavní soud trvá na advokátním zastoupení i u vedlejších účastníků, tzn. osob, které potenciálně mohou být rozhodnutím ÚS dotčeny.

Takže jen proto, abych mohl hájit svá práva před Ústavním soudem, od něhož nota bene nic nechci, musím zaplatit advokátovi, aby moje stanovisko formuloval.

Ad náklady řízení:

ÚS nejenže úspěšných stěžovatelům náklady řízení většinou nepřizná, ale odmítl umožnit jejich vymáhání v následném civilním řízení. Věřím, že někdo bude mít trpělivost napadnout tuto nehoráznost u ESLP (já jsem ji zatím neměl).

Anonymní řekl(a)...

Ad advokát zastoupený advokátem: Dokud se nezmění judikatura ÚS, nemá cenu tento holý fakt komentovat.

Ad meritum věci: Pokud, a to už dlouhodobě, platí, že rozsudek se vyhlašuje veřejně (a pokud nechceme de lege ferenda opak), tak jeho další znepřístupnění až do právní moci nemělo žádný rozumný smysl. Nález ÚS lze proto jen přivítat.

V. Loutocký

Anonymní řekl(a)...

To jsem tady vážně jediný, kdo jednání advokáta před soudem ve vlastní záležitosti bez zastoupení někým z kolegů považuje především za svého druhu profesionální buranství, asi jako jíst v luxusní restauraci rukama?

Pavel Hasenkopf

Martin Bílý řekl(a)...

PH: Nebo jako když si automechanik opraví auto, ekonom spočítá návratnost půjčky nebo kuchař uvaří oběd?

Anonymní řekl(a)...

Martin Bílý: Prostě nechat se zastupovat patří k dobrému tónu, smiřte se s tím. O praktických výhodách nemluvě. P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad V. Loutocký : to, že se něco vyhlásí a zveřejňuje v nějaké místnosti ještě neznamená, že to má být veřejné i potom. Navíc odúvodnění se vyhlašovat nemusí.


Jiří Vodňanský

Martin Bílý řekl(a)...

Praktické výhody nepopírám. Ale...jste advokát?

Anonymní řekl(a)...

Ne, nejsem advokát, proč? Teprve se chystám stát se koncipientem, neb advokátní zkoušky jsou jistota svého druhu a považuji za dobré je mít. Kdysi dávno, ještě jako student práv, jsem jednal u soudu sám, šlo o přechod nájmu po tátovi, úřad mi to nechtěl uznat, a vyhrál jsem možná i proto, že jsem se bránil osobně advokátovi, který si evidentně spis přečetl pět minut před jednáním a z pohledu soudkyně to asi tak trochu to působilo jako souboj Davida s Goliášem. Ale dnes bych se nechal raději zastupovat, i kdybych měl kolegovi přesně říct, co má dělat. Už jen pro ty nervy - před soudem je dobře být v klidu a nad věcí a to se Vám většinou nepodaří, když Vám osobně záleží na výsledku. Ve vlastním sporu máte mnohem větší šanci něco zvorat čistě jen proto, že Vám chybí odstup.

P.H.

Martin Bílý řekl(a)...

Jednoduše proto, že vy svou věc předprocesně dobře znáte, zatímco Váš kolega ne. A Vy po něm chcete, aby si ji nastudoval (a to pečlivě, protože se neshodí před kolegou) a prakticky zadarmo, protože je to kolega, a pak tam ještě šel a zastoupil Vás. OK, kdyby to bylo něco, čemu nerozumím, OK, jestli je to proto, že naše legislativa si necení vlastní práce advokáta a chcete po protistraně náklady (protože z hrozby vyklizením si nic nedělají), ale jen tak z principu a pro dobrý pocit plýtvat časem kolegy...

Dan Dvoracek řekl(a)...

Jen tak na okraj (a zde děkuji nejmenovanému kolegovi za upozornění na tento fakt) - by mě zajímalo, jak je možné, že plenární veci, která napadla 13. 1. 2010, bylo vyhověno 30. 3. 2010.

Nezajímá mne až tak, že to zákon o ÚS obecně umožňuje, jako spíš co k tomu věcně vede. Na plénu leží spousta zajímavých věcí a nic a tohle projde jak nůž máslem...