06 dubna 2010

Diskurzivní pojmy: část první

William Gallie si v 50. letech minulého století všimnul toho, že některé pojmy nejsou založené na konvenci, ale jsou už ve své podstatě diskutabilní (tzv. essentially contested concepts). Nejvíce pozornosti v tomto směru věnoval pojmu umění. Je vcelku běžné, že nějaké výtvarné dílo (např. obraz) se někomu líbí a někomu se naopak nelíbí. O subjektivních postojích ale nemá smysl vést spor: De gustibus non est disputandum. Pokud spolu vedeme spor, pak ne o tom, jak určitý obraz vnímáme (jak na nás působí), ale jestli je to umění. V tom případě ovšem není předmětem sporu onen konkrétní obraz, ale obecná otázka, co je to vlastně umění. Pojem umění je předmětem "nekonečných", ale legitimních sporů. Použití ve sporu o jeho správnou aplikovatelnost je pro tento pojem standardní použití. Diskutabilnost pojmu umění totiž není jenom důsledek nějakého terminologického nedorozumění, ale je už v samotné povaze umění. Umění nelze redukovat na nějakou konvenci, a proto onu diskutabilnost nelze vyřešit nějakou definicí. Vždyť nejlepší příklady umění jsou právě ta díla, která ve své době zpochybnila konvence o tom, co je to umění. Umění je už ve své podstatě diskutabilní fenomén, protože má tendenci zpochybňovat samo sebe. Když řeknu ‘Toto se mně líbí/nelíbí.’, tak uzavírám prostor pro diskuzi, ale když řeknu ‘Toto je/není umění.’, tak ho naopak otevírám.

Tzv. essentially contested concepts mají hodnotící charakter. Když o něčem řeknu, že je to umění, tak to hodnotím pozitivně. Jejich aplikace není přímočará, ale vyžaduje zvážení více koncepcí, které jsou vzájemně konkurenční. Nejsou redukovatelné na nějakou konvenci, ale vždy jsou v principu otevřené k diskuzi a k novým modifikacím. Budeme jim říkat diskurzivní pojmy, protože to nejsou pouze nástroje komunikace (nositelé konvenčního významu), ale samy o sobě jsou legitimním předmětem diskurzu. Praktický význam diskurzivních pojmů spočívá v tom, že vytvářejí určitý rámec pro diskuzi o nějakém tématu z hlediska jeho protichůdných koncepcí. John Rawls rozlišoval mezi pojmem spravedlnosti a různými koncepcemi (principy) spravedlnosti. Lidé spolu sdílejí pojem spravedlnosti, pokud se shodnou na tom, že existují nějaké rozdíly mezi osobami, které jsou relevantní pro distribuci základních práv a povinností. Zároveň se ale hlásí k různým koncepcím spravedlnosti, protože se liší v názoru na to, které rozdíly jsou relevantní a které jsou irelevantní. To znamená, že pojem spravedlnost vytváří sémantický rámec pro politickou diskuzi konkurenčních koncepcí spravedlnosti. Pojem spravedlnost je otevřený k diskuzi o tom, které rozdíly jsou relevantní.

Diskurzivní pojmy nemají klasifikační funkci. Pokud pojem spravedlnost chápeme jako diskurzivní pojem, pak jeho vlastní funkcí není poskytnout určité kritérium pro rozlišení toho, co je spravedlivé. Diskurzivní pojmy umožňují smysluplné spory, protože vytvářejí místo, ve kterém se střetávají protichůdné názory. Socialisté a klasičtí liberálové spolu nesouhlasí v tom, co je spravedlivé, protože mají různou koncepci spravedlnosti. Ale zároveň platí, že spolu vedou spor o téže otázce, totiž o spravedlnosti, jinak by to byl jenom zdánlivý spor. Skutečný spor znamená, že máme různou odpověď na stejnou otázku, resp. že máme různý názor na stejný problém. Diskurzivní pojmy jsou místem sporu v tom smyslu, že definují problém (spornou otázku). V čase se mění podle toho, kam se "posunuje" místo sporu, tedy podle toho, co se aktuálně považuje za sporné. Diskuze o tom, co je to umění, byly před sto lety někde jinde než jsou současné diskuze, a v tomto smyslu se změnil pojem umění.

Přijetí toho, že nějaký pojem je diskurzivní, nemusí znamenat přijetí pluralismu v tom smyslu, že všechny koncepce tohoto pojmu jsou akceptovány jako rovnocenné. John Rawls respektoval, že existují různé koncepce spravedlnosti, ale zároveň prezentoval svoji koncepci spravedlnosti, tedy spravedlnost jako férovost, jako tu nejlepší. Ronald Dworkin uvažuje tak, že právníci sdílejí pojem právo, ale vedou spolu spory o jeho různé koncepce, a to podobně jako filozofové vedou spory o různé koncepce pojmu spravedlnost. Ve své práci opakovaně diskutuje tři koncepce pojmu právo, totiž právní pozitivismus, právní pragmatismus a právo jako integritu. Přitom první zmíněnou koncepci považuje za nejhorší, druhou pak za lepší, ale zároveň jako koncepci, která už neobstojí před argumenty politické filozofie. On sám se hlásí ke třetí koncepci, protože ta je prý nejlepší interpretací toho, co právníci dělají.

Dworkin je explicitní v tom, že když říká, že pojem právo je interpretační pojem, tak tím myslí, že je to essentially contested concept. Různí právníci mají různá kritéria hodnocení konkrétních případů, protože i ty nejzákladnější teze o právu interpretují různým způsobem. Používají sice stejné právní pojmy, ale z hlediska rozdílných koncepcí právních odvětví a institutů. Dworkin má za to, že definice jako jazykové konvence nemohou rozhodovat tzv. hard cases. Nejde jenom o to, že konvence jsou vždy otevřené, protože jsou neúplné (neřeší každý možný případ). Zejména jde o to, že některé případy jsou diskutabilní v tom smyslu, že se v nich střetávají různé koncepce uvažovaného právního institutu. Tyto koncepce se liší v tom, jaký smysl, význam, účel či funkci tomuto institutu připisují, resp. jakou váhu připisují (někdy protichůdným) hodnotám, které tento institut může realizovat, případně v jakém vztahu tento institut uvažují k jiným právním institutům. Právníci se můžou lišit už v tom, jak rozlišují sféru soukromého a veřejného práva, co považují za vůdčí ideu soukromého (resp. veřejného) práva, a jestli vůbec něco takového uvažují.

Někteří američtí právníci si notoricky stěžují, že zákaz krutých trestů je vágní, protože už samotný pojem krutost je vágní. Podle Dworkina je to ale nedorozumění. Ústavodárce nechtěl navždy prosadit nějakou konkrétní koncepci trestání, a proto ani nedefinoval pojem krutost. Zavedl ho do Ústavy jako diskurzivní pojem, tedy jako místo právně-politických diskuzí o tom, jaké tresty ještě jsou přijatelné a jaké už nejsou. Právníci mají spolu vést (v principu nekonečný) diskurz o tom, jaké trestání je akceptovatelné, a ne prosit o definici krutosti. Ústavně-právní pojem krutost se v čase mění pouze v tom smyslu, že se mění to, co se aktuálně považuje za diskutabilní, o čem se aktuálně vedou spory. Pojem materiální jádro ústavy je také diskurzivní, a to v tom smyslu, že vytváří prostor pro diskurz na téma, které změny ústavy jsou akceptovatelné a které už nejsou. V tomto diskurzu má být Ústavní soud pouze jedním z hráčů. Výše jsme řekli, že umění je už ve své podstatě diskutabilní, protože zpochybňuje sebe samo. Něco podobného ovšem platí i o právu. To se např. projevilo, když si Ústavní soud v onom tolik diskutovaném nálezu položil otázku: ‘Vypadá to jako ústavní zákon, ale opravdu je to ústavní zákon?’

40 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

OT : co znamená ten oblek a postoj na fotce ? Článek si přečtu až po vaší odpovědi.

Jan Drda

BTW : myslel jsem si, že jste starší. Zkamal jste mě.

Anonymní řekl(a)...

Výhybkou na diskurz pouze házíte ze sebe zaječí kůže ale stále utíkáte před liškou.

Samozřejmě, že pokud neví zákonodárce nebou soud, co je krutost a někam to do zákona nebo rozsudku vtělil, pak lze úspěšně pochybovat o mentálním zdraví takového "zákonodárce". I u občejných smluv se předpokládá, že strany znají její obsah, u zákona a především rozhodnutí jakbysmet. Okrasnou linku na diskurz pouze uhýbáte jinam, nic víc, ale rozmazanost zůstává rozmazaná.


Ivan Skácel

Miroslav SYLLA řekl(a)...

Omlouvám se za spíše v žertu míněný komentář:

Ústava 1920 Čl.I. odst.2

"Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo doplňovány jen zákony OZNAČENÝMI za ústavní.."

Bylo by po diskurzu?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Moc hezké.

Jak říkám s oblibou studentům, snaha alespoň o něco omezit diskursivně možné a vymezit hranice diskursivně nemožného stojí u podstaty právnického vzdělávání. Tím, že je někdo vyhozen od zkoušky (samozřejmě za předpokladu, že se tomu tak stalo spravedlivě a důvodně) si upevňujeme hranice toho, co nepřipustíme jako diskursivně možné. Celé vysokoškolské studium práva nás pak má vymezit co do určení alespoň základních pojmů, což napomáhá k budování určitého konsensu. Při utváření tohoto konsensu hrají základní roli akademici v interakci s vrcholnými soudy, na prvém místě samozřejmě soudem ústavním.

Martin Bílý řekl(a)...

Má na sobě oblečení pro čínská bojová umění. Takže si z něj dělejte legraci raději jen z bezpečí internetu.

Ale vážný dotaz - co když zákonodárce něco jako diskurzivní pojem myslí, ale okolnosti ho zjednoznační. Nebo naopak. Nebo se jeho obsah změní.
Například kozácké zákonodárství znalo trestný čin "zločin proti přírodě". A ne, nebylo to ani pytláctví, ani nedovolené nakládání s odpady ani nic podobného :-)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Jan Drda

"myslel jsem si, že jste starší."

Nejsem starší než Tomáš Sobek.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ad TS: Přeji dobrý den. Vybral jste si dobré téma, které leží v jádru práva a úsilí o právo, ačkoli tomu mnozí právníci nevěří. :-)
Ad ZK: Někdy používám bonmot, že katedra/fakulta/univerzita/oborová komunita je společenstvím lidí, kteří čtou stejné knihy (a ty knihy usazují hranice, umožňují společné chápání některých slov, vybírají (pro společenstvo důležité) věci, jména, díla z minulosti). "Soubor knih" (šířeji pojato kultura) vytváří předporozumění, bez něhož nedokážeme rozhodnout spor, zda ten vládce, co dal slib, že nebude 30 dní válčit, jej porušil nočním bojem.
Ale třeba jsi chtěl vyjádřit něco jiného.
Vím, že takový náhled může vypadat příliš nahodilý, neexaktní, ale empirie učí, že takové usazení na průsečících diskursních přímek je přesnější, než zdánlivě bezhodnotová, a-kulturní, a-historická vodotěsná definice.

Ad JD: máte pravdu, bez porozumění fotce se není o čem bavit. Ale TS dokáže všechno, takže možná - za nějaký čas - na Vás bude působit jako starší.

Přeji všem pěkné Jaro.

Anonymní řekl(a)...

Ad J.Drda a T.Sobek:
Pan Sobek mě nezklamal, vždycky jsem zvědav, jak vypadá člověk, kterého znám jen z písemného projevu. Aniž bych chtěl sklouznout k diskuzím o věcech nepodstatných, také mě ale zajímá, co ten bojový postoj a kimono - ať si to pan Sobek přizná či nikoliv, vložení právě této konkrétní fotografie nemohlo být nezáměrné, min. jde o snahu být originální (což není nic proti ničemu) - jen to pak (snad záměrně?) vzbuzuje otázky - je to aikido, taekwondo či co to je?!
Jan Potměšil

Anonymní řekl(a)...

Diskurz neboli volnomyšlenkářství lze právním pozitivismem zcela odstranit. Navíc jde filosoficky o zcela nesmyslnou myšlenku spadající někam do primitivního skepticismu, který je ale posledních 40 let velice populární v USA.

Petr Ulrich

Anonymní řekl(a)...

ad Hynek

Já jsem v tomto zcela ojedinělý primitiv. Mám zkušenost, že o rodiném právu může smysluplně mluvit jen ten, kdo je nebo alespoň byl ženatý, o právěch dítěte, jen ten, kdo nějaké měl, o trestu za vraždu jen ten, kdo o někoho takto přišel, o smlouvě kupní, jen ten kdo někdy něco dlouhodobě prodával nebo kupoval. Tento můj názor zcela vylučuje plané akademické debaty o kriminalitě a o teorii práva. Diskurz je podobně strukturované blábol. Váš příklad s noční bitvou je přesný. Nemá cenu o tom diskutovat a vést diskurz, schopnost tuto věc posoudit maj jen ti, kteří tímto bojem o něco přišli nebo získali.

Proto vždy chci vědět, kdo ty názory, které se dotýkají věcí morálních, šíří. Vy také nebudete věřit otci, který vás o morálce zcela logicky a racionálně poučuje, ale přitom krade, loupí nebo podvádí. Právo je v tomto jiné než třeba ekonomie.


Jan Drda

Anonymní řekl(a)...

ad "O subjektivních postojích ale nemá smysl vést spor"

Naopak. Jedině to má smysl. Jinak se nemohou názory tříbit a konfrontovat. Nemá smysl vést diskusi o to, že 1 a 1 jsou dvě, ale má smysl vést diskusi o tom, zda je nějaké dílo kýč.


Michal Vodrážka

Dan Dvoracek řekl(a)...

Předem se omlouvám za své pojetí práva, které jest právním vulgarismem. Na rozdíl od majitelů zdejšího blogu se nedomnívám, že právo je intelektuální výzva, umění nebo zábava, ale jsem hluboce přesvědčen, že právo je nástroj efektivní a seznatelné regulace společenských vztahů - tečka. Věřím, že za mnohým katastrofálním judikátem našich vrcholných soudů vězí právě touha po intelektuálnu namísto pokory před službou práva normálnímu životu (čímž zdravím profesora Holländera).
Čímž se dostávám k jádru kokršpaněla... Diskursivní přístup asi nejde z práva úplně vymýtit, pokládám ho však za v zásadě neužitečný až škodlivý jev. Snižuje totiž poznatelnost práva pro jeho adresáty. Pokud je obsah právní normy v podstatné míře závislý na tom, co se komu podaří v konkrétní ekonomické, společenské a personální situaci ukecat, je právo pro uživatele nepoznatelné, čímžto pádem se jím nelze řídit, ani kdybych chtěl, čímžto pádem padá jeho normativní funkce coby regulátoru - je tak maximálně ex post schopno sankcionovat překvapené uživatele, což pokládám za blbé.

Právo založené na diskursu je strašně user unfriendly. Domnívám se, že diskursivní přístupy v právu jsou populární prakticky jen proto, že připadají cool akademikům a soudcům vrcholných soudních institucí, kteří nepochopili, že pokud chtěli dělat něco intelektuálně podnětného, měli jít dělat kvantovou fyziku.

Anonymní řekl(a)...

Když tady byla zmíněna práva dítěte, docela by mne zajímaly názory na aktuální kauzu pražských revizorů: Je to v pořádku, když revizorka donutí jít 13 letou holku, která má prošlou legitku a ještě nemá občanku, na policii?

http://zpravy.idnes.cz/revizorka-holt-byla-striktni-haji-dopravce-predvedeni-ditete-na-policii-1on-/praha.asp?c=A100407_071858_praha_ban

Tomášovi se omlouvám za off topic, ale článek na toto "aktuální" téma zatím nikdo nenapsal.

Pavel Hasenkopf

Anonymní řekl(a)...

ad Pavel Hasenkopf

Zákon to nezakazuje.

Jan Navrátil

Anonymní řekl(a)...

ad Dan Dvoracek

Naprosto s vámi souhlasím a souhlasím i s přirovnáním jiného diskutéra VŠ ke klubům lidí, kteří si rozumí hlavně proto, že čtou stejné knihy.
Nemám nic proti přemýšlení o právu, ale výsledky diskurzní techniky jsou ve srovnání s pozitivním právem a klasickými výkladovými pravidly tristní. Právo - je mi líto - opravdu žádná velká intelektuální výzva není.

Patrik Voženílek

Anonymní řekl(a)...

Už se někdy stalo, že by akademik přiznal, že přednáší kecy ?
A já naiva myslel, že po revoluci se bude na škole učit Právo .

Michal Strnad

Anonymní řekl(a)...

Michal Strnad: Ale FUJ! To by bylo neakademické :-)

Jan Navrátil: Pozitivně vzato, zákon říká toto:

OZ:

§ 6
Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

"§ 26
Pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.

§ 27
(1) Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině."

Pak tu máme §§ 30 - 40 zákona o rodině upravující rodičovskou zodpovědnost, citace by zabrala spoustu místa.

§ 200 trestního zákona:

"Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou

(1) Kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem."

A také zákon o silniční dopravě, 111/1994 Sb.:

"§ 18a
(2) Cestující je povinen
c) na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem, neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení přirážky; osobními údaji jsou jméno, příjmení, rodné číslo nebo datum narození a adresa místa trvalého pobytu, uvedené v osobním dokladu cestujícího vydaném příslušným správním úřadem,
d) na výzvu pověřené osoby ji následovat na vhodné pracoviště
veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo na výzvu pověřené
osoby setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, a to nesplní-li povinnost uvedenou v písmenu c),".

A teď to zkuste někdo pospojovat. Je to aplikace § 18a zákona o SD, odvést dítě na policii; nebo tomu brání práva nesvéprávnost dítěte a § 200 TZ a jediné, co zbývá, je povolat policisty přímo na místo, protože revizor není veřejný činitel?

Mne to docela irituje, že by revizoři měli toto právo mít, ani ne tak kvůli psychickému tramatu dítěte, to je kec toho tatínka, ale proto, že je to cizí člověk a děti mají obvykle zakázáno kamkoli chodit s cizími lidmi. Jak dítě pozná, že revizor není falešný a jak má přesně vědět, co mu revizor smí a co ne? Myslím si, že ty děti potřebují větší ochranu společnosti, rozhodně větší, než někteří méně svéprávní dospělí schopní podepsat rozhodčí doložku a pak se divit. Nebylo by lepší, pokud se dětí týče, zůstat u jednoduchého pokynu "s cizími lidmi nesmíš nikam chodit, jen s policajtem"?

Pavel Hasenkopf

Tomáš Pecina řekl(a)...

Revisorka nemá právo nikoho k ničemu nutit, ani dítě, ani dospělého; vážně nevím, proč je tolik lidí dodnes přesvědčeno o opaku. Může nejvýš policii přivolat. Její jednání tudíž bylo a limine protiprávní.

Anonymní řekl(a)...

ad Pecina :
zkuste si přečíst silniční zákon 111/1994 Sb. Pokud vím, tak ho/jí jen na služebnu doprovodila.

Jan Vrbecký

Anonymní řekl(a)...

Ad Dan Dvořáček:
Nedá mi to, abych si nepřihřál polívčičku v souvislosti s krásnou formulací o účelu diskurzivního pojetí práva "sankcionovat překvapené uživatele". Ještě jsem se nedostal ke sepsání stručnější verze kritického zhodnocení několika judikátů NSS, tak jen 1 příklad výsledku diskurzu "pomáhejme žalobcům, seč nám síly stačí, a všechno přezkoumávejme, byť to zákon nepřipouští" - rozsudek NSS ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35. NSS dovodil, že opožděný návrh na projednání přestupku se neodkládá co se formy týče dle § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, jak ukládá zákon o přestupcích (jen záznamem o odložení věci, ne formou rozhodnutí), ale podle § 43 správního řádu, a to jen co se formy týče (tedy usnesením), protože ostatně § 43 upravuje úplně jiné otázky a co se odkládacích důvodů týče z něj nelze vycházet. Tento výklad, který ani nelze označit za podpůrné využití § 43, ale za použití analogie, NSS zvolil zjevně jen proto, aby "pomohl" žalobci, který místo aby žaloval nečinnost (že správní orgán nekoná, ač konat má, protože návrh byl dle žalobce včasný), žádal zrušení vyrozumění o odložení věci (tedy ani samo opatření v podobě odložení věci, ale dokonce vyrozumění, které se ani dle zákona nevydává). Aby bylo možno žalobci vyhovět a nebylo nutno říkat, že jeho žaloba je nesmyslná, NSS dovodil, že se vlastně mělo odkládat usnesením, proti němuž se lze odvolat a kde je pak možný přezkum (a kdy by pak žaloba nebyla úplně mimo). Důvod, proč se má odkládat v tomto případě usnesením, je ten, že zákonodárce dle NSS myslel něco jiného, než napsal, a že správní orgán při odkládání něco "zvažuje" (i když nic nezvažuje - je-li návrh opožděný, prostě jej odloží - na datumu není co zvažovat). No, a jako klenot NSS to pak bylo zveřejněno ve sbírce roz. NSS, a to i s chybou opsanou do odůvodnění z jednoho komentáře. Dostáváme se do situace, kdy neplatí zákon, ale precedenty, které je třeba se naučit, protože ze zákona, který je soudu "příliš úzký a nedokonalý" při nejlepší vůli tyto precedentní normy vyčíst nelze. Tendenci, kdy je zákon "opravován" precedenčním výkladem tak, aby vyhovoval představám soudce o tom, jak má zákon de lege ferenda vypadat, považuji za celkem velkou ránu právní jistotě.
Jan Potměšil

Jiri Kindl řekl(a)...

Je zajímavé, kolik diskuse a na jaká témata může vyvolat takové jurisprudeční téma. ;o)

Abych se vrátil k tématu postu, rád bych se Tomáše zeptal, zda ve vztahu k právu jako "essetially contested concept" vidí nějaký (jiný než terminologický) posun ve světle těch nových pasáží Dworkina v Justice in Robes. Tam konkrétně člení možné koncepce na kriteriální, přirozené a interpretativní, přičemž právo považuje za interpretativní koncept. Myslíš si, že je mezi tím, co Dworking označuje za "interpretive concepts" a "essentialy contested concepts" Gallieho (na něž Dworkin ve svých dřívějších publikacích myslím i přímo odkazoval), nějaký rozdíl, anebo je to jen odlišná terminologie pro totéž. Ptal jsem se na to totiž kdysi (ještě když byla Justice in Robes v draftu a my měli prostor to diskutovat) Stavropouluse na jednom semináři a ten mi řekl, že tam nějaký technický rozdíl je (pokud jsem ho správně pochopil), ale nebyl jsem schopen pochopit, v čem ho vidí. Díky.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Rozlišujme tedy (do)nucení a výzvu. Nezakrývejme si, že pro DPP pracuje řada revisorů, kteří své pravomoci vykládají velmi extensivně a ani o "hmaty a chvaty" nebývá při jejich kontrolní činnosti nouze.

David Schmidt řekl(a)...

Možná se k věci výroky příliš nehodí, ale "Liberty finds no refuge in a jurisprudence of doubt" a současně "Reason finds no refuge in this jurisprudence of confusion.". :) Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey (Nos. 91-744, 91-902)

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad Jirka Kindl Dworkin v Justice in Robes (str. 221) říká: "Lawyers share the concept of law as what I call interpretive (or essentially contested) concept. They do not agree on criteria for applying the claim "it is the law that," but rather offer rival interpretations of paradigm propositions of that form that they both accept, ... " Takže já myslím, že Dworkin se dál drží původní Gallieho koncepce.

Anonymní řekl(a)...

Doufám, že se autor podle pózy a dresu na fotografii nedal na Pekingskou operu. Tu tříhodinovou hrůzu jsem dvakrát v Pekingu zažil a docela jsem chápal, proč si během performance číňani běžně telefonují, korzují na chodbu a mluví nahlas.

Pojetí diskurzu je v článku hezky popsáno a jsem zvědavý, zda bude mít podobné uvažování nějaký hmatatelný efekt. Trochu mě to připomíná fenomenologii.

Narozdíl od některých si myslím, že diskurzníci nejsou filosoficky a metodologicky vzato skeptici ale naopak kongnitivní optimisté. Sám jsem k podobných úvahách skeptický, považuji právo za koncept smluvní (dohodnutý) a nikoliv zjevený (od Boha nebo od "přirozena"), nahodilý a nikoliv vnitřně propojený nebo dokonce logický.

Petr Votužník

Martin Bílý řekl(a)...

TS: a co můj dotaz, prosím?

Jiri Kindl řekl(a)...

Ad TS: Diky.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad MB

Kdyby Parlament (nebo Ústavní soud nálezem) stanovil nějaké precizní kritérium toho, co přesně jsou podstatné náležitosti demokratického právního státu, pak by pojem materiální jádro ústavy nebyl diskurzivní, ale klasifikační pojem. Legalisté si myslí, že právě toto je žádoucí, zatímco diskurzivisté preferují, aby zůstal otevřený diskuzi.

Anonymní řekl(a)...

Ad TB a MB:

Jeden takový legalistický pokus o vymezení je zde:

http://www.oberfalzer.cz/novinky/navrh-k-posouzeni-lisabonske-smlouvy-us-kliknete-v-clanku-vlevo/

Pavel Hasenkopf

Anonymní řekl(a)...

Z výše odkazovaného textu stojí za to ocitovat tuto část: "Základní náležitosti demokratického právního státu Ústava bohužel nijak blíže nevymezuje. ... Ústavní soud se sice tohoto pojmu již několikrát dotkl, ale ani on zatím nepodal žádný ucelený, komplexní, uzavřený výklad, který by tak byl do budoucna imunní vůči okamžitým politickým tlakům a se stát předmětem účelových výkladů ovlivněných momentálně projednávanými kauzami – navrhovatelé považují za samozřejmé, že pojem základních náležitostí demokratického právního státu má být a zůstat konstantní a nemůže být předmětem jakéhosi samovolného vývoje."

Petr Konvička

Martin Bílý řekl(a)...

Ty mi odpovídáš, na co se neptám :-)

Co když se plynutím času stane z diskurzivního pojmu klasifikační? To je jednodušší možnost.

Co když se z klasifikačního pojmu stane plynutím času a okolnostmi diskurzivní? Ačkoliv zákonodárce to tak nepředpokládal?

Co když se obsah diskurzivního pojmu změní - ne postupně vymezí či vyvine, od toho tady je, ale zcela změní, např. v důsledku války či přírodní katastrofy?

Je to vůbec myslitelné? Protože diskurzivní pojmy se také musejí vykládat, ale jak v tomto případě? Jak. např intencionalisté zachovají konzistentnost svého výkladu?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad MB Uvažme klasifikační pojem diamant. V 19. století ho ještě definovali jako netvrdší známý nerost. Vraťme se do té doby. Karel se někomu zavázal, že pro něho objeví půlkilový diamant. Karel ale objeví půlkilový exemplář dosud neznámého nerostu, který je tvrdší než to, čemu dosud říkali diamant. Splní tímto způsobem svůj závazek? Co na to intencionalista?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad TS:

Promiňte, Tomáši, ale vaše exkursy do přírodních věd neshledávám ani pertinentními, ani obohacujícími: diamant se v 19. století nedefinoval jako "nejtvrdší známý nerost", nýbrž jako jedna z krystalických forem uhlíku, charakterisovaná prostorově centrovanou kubickou mříží.

martin Bílý řekl(a)...

Nesplní, diamant není diskurzivní ani tehdy, ani teď.

Dám ti jiný hypotetický příklad. Bude starý předpis, který říká, že v kostele a v synagoze se nesmí nosit zbraně. V Brně postaví mešitu a někdo tam bude mít zbraň. Zákonodárce v roce 1930 nepředpokládal, že by na našem území byla mešita. V roce 1930 je pojem kostel klasifikační, dneska ale může být diskurzivní. Nezamýšlel náhodou zákonodárce, aby se nenosily zbraně na církevní shromáždění? Nebo měl zájem jen na kostelích a synagogách a mešity, posvátné háje, šintoistické svatyně atd. ho nezajímají? Nebo instrumentalisticky - co se tím ustanovením sleduje?

Pointa je, že charakter pojmu kostel se změnil. Vždyť co je mešita, jen cizojazyčný výraz pro kostel.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad TP

Ano, měl jsem si zjistit, že chemická struktura diamantu byla objevena už na konci 18. století. Ovšem pro můj příklad, který se týká sémantiky, je to ZCELA bezvýznamné.

Takže opravuji: "V první polovině 18. století ho ještě definovali jako nejtvrdší známý nerost ... ."

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad MB

To je nedorozumění. Netvrdil jsem, že pojem diamant byl nebo je diskurzivní, jenom jsem naznačil, že i klasifikační pojem může za nových okolností zcela změnit svoji referenci (to, co označuje).

Máš pravdu. Pojem kostel se obvykle používá klasifikačně. Ale bude se používat diskurzivně, když ho budou používat lidé ve sporu o to, co vlastně dělá kostel kostelem, v čem obecně spočívá význam, funkce, účel, smysl kostela.

Martin Bílý řekl(a)...

No a co když vím, že zákonodárce to ve své době myslel klasifikačně. Co když to dokonce ve své době muselo být bráno i teleologicky klasifikačně.

Najednou dnes dojde ke změně, např ke společenskému nazírání, a my zjistíme, že by bylo třeba brát to jako diskurzivní pojem, diskurz vést a hranici stanovit (nějak, prozatím).

Když jsem textualista, problém mi to nedělá, stejně jako instrumentalistovi. Ale co intencionalista? jak by to řešil?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Intencionalisté mají tendenci uvažovat kontrafaktuálně: Jaký by byl úmysl zákonodárce, kdyby už tenkrát věděl to, co víme dnes? Např. kdyby věděl, že existuje více legitimních pohledů na věc.

Anonymní řekl(a)...

ad zbraně v kostele:

Já bych si kladl otázku, co je to vlastně zbraň :-)

P.H.

Martin Bílý řekl(a)...

Ono Aristotelovkské „Je třeba pamatovat i na to, že se přihodí něco mimopovšechného, a tehdy je správné tam, kde zákonodárce, poněvadž mluvil všeobecně, něco opominul a pochybil, opominutí opraviti, jak by řekl i sám zákonodárce, kdyby byl přítomen, a jak by byl ustanovil, kdyby o tom věděl.“

A zde může dojít k diametrálnímu rozdílu - kdyby to byl býval věděl, třeba by do mešity zbraně nosit přikázal :-)

Řešil jsi tedy, jaký výklad se má u diskurzivních pojmů použít? Jestli zákonodárce schválně použije diskurzivní pojem, aby nechal otevřené možnosti do budoucna, nedělá to zároveň schválně s předpokladem, že výklad bude intencionalistický a že společenská změna bude zohledněna po jeho? To by ale trochu popíralo možnosti diskurzu.
Nebo že jestliže dojde ke společenské změně, tak si nový zákonodárce změní i ten zákon? To ale pak také v podstatě zakotví diskurz s tím, že v případě změny nebude posunuto vnímání v rámci diskurzu, ale bude změna. To taky popírá možnosti diskurzu.
Třetí možnost - dojde ke změně a při výkladu se použije jiná výkladová metoda. Tím se nepopře diskurz, ale popře se tím intencionalismus. Třetí možnost se mi líbí nejvíc:-)