Odvolání výhrady dle čl. 95 Vídeňské úmluvy: chvályhodný návrh MPO

Na půdě ministerstva průmyslu a obchodu vznikl návrh, aby došlo k odvolání výhrady, kterou Česká republika (resp. její právní předchůdce) učinila dle čl. 95 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“ či „CISG“).

Pro ty, kteří nejsou blíže obeznámeni s danou problematikou: Vídeňská úmluva obsahuje harmonizovanou úpravu některých aspektů mezinárodní koupě zboží. Používá se v těch případech, kdy mají kupující a prodávající místa podnikání v rozdílných smluvních státech Vídeňské úmluvy (dle čl. 1 odst. 1 písm. a) a také tehdy, pokud normy mezinárodního práva soukromého odkáží na právní řád smluvního státu Vídeňské úmluvy (dle čl. 1 odst. 1 písm. b).

Dle čl. 95 měly státy možnost vyloučit použití Vídeňské úmluvy v druhém výše uvedeném případě, tj. tam, kde normy mezinárodního práva soukromého odkáží na právo daného státu. Tuto výhradu učinilo několik států, např. Spojené státy americké, Čína a Singapur. Stejně jako Česká republika, i Slovensko je považováno za vázané touto výhradou vzhledem k sukcesi do mezinárodních závazků Československa.

Výhrada dle čl. 95 CISG v praxi znamená, že harmonizovaná úprava obsažená v CISG se použije v méně případech. V některých případech se místo ní použije národní úprava kupní smlouvy obsažená v právu takového státu. To mj. zvyšuje právní nejistotu stran ohledně rozhodného práva pro jejich smluvní vztah vzhledem k tomu, že kolizní normy (a tím i určené rozhodné právo) se mohou lišit podle toho, na jakém fóru je zahájen spor. To vše je dobrým důvodem kterýkoliv z výše uvedených států, aby svou výhradu dle čl. 95 CISG odvolal.

V případě České republiky k tomu přistupují další dva dobré důvody pro odvolání výhrady. Po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebude po určitou dobu k dispozici judikatura soudů, která by byla vodítkem pro výklad právní úpravu kupní smlouvy. Tuto judikaturu bude potřeba teprve vytvořit. Čeká nás tedy období zvýšené právní nejistoty. V mezinárodním obchodu (kde je právní nejistota velmi nepříjemným jevem) máme jedinečnou možnost se jí vyhnout tím, že v co nejširší míře využijeme harmonizované úpravy CISG.

Druhým důvodem pro brzké odvolání výhrady dle čl. 95 je to, že odvolání této výhrady je již diskutováno i v dalších státech (Čína, USA, Singapur). Pokud by se nám podařilo být prvním státem, který odvolání výhrady uskuteční, mohlo by to zvýšit naši prestiž na mezinárodním poli.

Zbyšek Kordač, Londýn
Celý příspěvek

Mezinárodní arbitráž v ČR: reforma nutná

Česká republika by měla mít zájem na tom, aby její legislativa a judikatura jejích soudů byla vstřícná k mezinárodní obchodní arbitráži a napomáhala jejímu rozvoji. Předně je to v zájmu českých podnikatelských subjektů, které ke své činnosti potřebují mít k dispozici efektivní způsob řešení sporů vznikajících z jejich mezinárodního obchodu. Druhak by stát měl mít zájem na tom podporovat volbu České republiky jako místa konání rozhodčího řízení. Výhody jsou v takovém ohledu několikeré: konání mezinárodních rozhodčích řízení v ČR by k nám přineslo finanční prostředky za tyto a další služby, zvýšilo by to prestiž a konkurenceschopnost České republiky a v konečném důsledku by to podpořilo to, aby do České republiky směřovalo více investic a více obchodu.

Právní stav v České republice ve vztahu k mezinárodní arbitráži není dobrý. Nebyl dobrý před přijetím novely zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen „Zákon“). Po nabytí účinnosti novely Zákona provedené zákonem č. 19/2012 Sb. (dále jen „Novela“) se situace ještě zhoršila. Největším problémem je, že řada aspektů české legislativy a judikatury neodpovídá mezinárodně uznávaným standardům, které jsou široce uznávány v této oblasti.

Právní stav před nabytím účinnosti Novely vykazoval zejména následující konkrétní negativa.

Vazba na občanský soudní řád. Dle ustanovení § 30 se na rozhodčí řízení přiměřeně použije zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Toto ustanovení může mít snad své odůvodnění ve vnitrostátní arbitráži. Proč by však měly české předpisy upravující soudní řízení být použity např. v řízení mezi italským prodávajícím a španělským kupujícím? V zájmu takových stran je spíše, aby jejich řízení bylo oproštěno od národních specifik a podléhalo stejným mezinárodním standardům, ať už je místo konání umístěno kdekoliv. Problematickými v tomto ohledu mohou být např. princip iura novit curia, úprava náhrady nákladů či povinnosti poučovat strany podle ustanovení § 118a osř.

Příliš úzká arbitrabilita. Ve srovnání s řadou jiných států je objektivní arbitrabilita v českém právu vymezena poměrně úzce. Zákon totiž požaduje splnění dvou základních podmínek: aby se jednalo o majetkový spor, a aby se jednalo o spor, ohledně nějž je možné uzavřít smír. Řada okolních států zná přitom pouze jednu z těchto podmínek. Už kombinace těchto dvou podmínek činí české vymezení objektivní arbitrability poměrně úzkým. Třetí podmínka, že pro rozhodování takového sporu by jinak byla dána pravomoc soudu, pak v mezinárodní arbitráži nedává smysl žádný. Proč by měly být tedy strany v mezinárodní arbitráži omezeny českým úzkým konceptem arbitrability?

Dvouinstanční přezkum. Z hlediska mezinárodní arbitráže je dalším problematickým prvkem české úpravy to, že české soudy rozhodují v řízeních souvisejících s rozhodčím řízení (zejména v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu) dvouinstančně. Je všeobecně uznáváno, že jednou z největších výhod rozhodčího řízení je, že k vyřešení sporu dojde v relativně krátké době. Tato výhoda přijde vniveč, pokud díky dvouinstančnosti soudního rozhodování o přezkumu rozhodčího nálezu mohou být strany v nejistotě o tom, zda nález bude zrušen, ještě řadu let po jeho vydání.

Příslušnost nižších soudů. Další systémovou nevýhodou české úpravy je ta skutečnost, že o návrzích na zrušení rozhodčích nálezů rozhodují soudy nižších instancí. O osudu rozhodčích nálezů tak rozhodují soudci, kteří nemají žádnou zkušenost s rozhodčím řízením v mezinárodním obchodu a díky systému práce na okresních soudech ani nemají možnost si odbornost v tomto úzkém oboru vybudovat.

Judikatura českých soudů nerozlišuje. Zákon se vztahuje jak na rozhodčí řízení vnitrostátní, tak i na mezinárodní obchodní arbitráž. S tím souvisí i negativum stavu v České republice spočívající v tom, že judikatura soudů většinou nerozlišuje mezi vnitrostátní a mezinárodní arbitráží či mezi obchodní a spotřebitelskou arbitráží. Vzhledem k tomu není jistota, zda lze u některých judikátů vyloučit jejich použití na mezinárodní arbitráž. Mám na mysli zejména ty judikáty, které měly za cíl vypořádat se s problematickou praxí některých českých arbitrážních center. Jejich právní věty jsou však formulovány tak obecně, že hrozí jejich aplikace i na mezinárodní arbitráž (zejména v otázce platnosti rozhodčích doložek).

Předběžná opatření. Na mezinárodní scéně bylo výrazným trendem posledních let rozšiřování možnosti arbitrů či arbitrážních tribunálů vydávat předběžná opatření. Dle ustanovení § 22 Zákona však lze žádat o nařízení předběžného opatření pouze (obecný) soud.

Nedobrá situace v České republice se dále zhoršila po nabytí účinnosti Novely. Nová právní úprava má z hlediska mezinárodní arbitráže následující negativa.

Požadavek bezúhonnosti. Nově je na každého rozhodce kladen požadavek bezúhonnosti. Problém je, že požadavek bezúhonnosti rozhodce se týká všech sporů (tedy nejenom sporů ze spotřebitelských smluv) a že tento pojem je definován velice úzce. Podmínku bezúhonnosti nesplní ten rozhodce, který byl odsouzen za trestný čin (i nedbalostní). Takovým trestným činem může být např. zavinění autonehody. Opravdu chceme znemožnit věhlasným světovým rozhodcům rozhodovat spory v České republice jenom proto, že např. zavinili autonehodu?

Ustanovení § 19 odst. 4 Zákona. Podle výše uvedeného ustanovení musí být řád vydaný někým jiným než stálým rozhodčím soudem přiložen k rozhodčí smlouvě. Je třeba si připomenout, že věhlasné světové instituce a organizace jako např. International Chamber of Commerce v Paříži či UNCITRAL nejsou stálými rozhodčími soudy ve smyslu ustanovení § 13 Zákona. Řízení podle jimi vydaných pravidel je tedy v terminologii Zákona řízením ad hoc. Pokud by české soudy aplikovaly výše uvedené ustanovení doslovně, musely by vyžadovat, aby řády těchto center byly k rozhodčím smlouvám přiloženy. To by se rovnalo jednak mezinárodní ostudě, protože by Česká republika byla pravděpodobně jediným státem, který něco takového vyžaduje, jednak by se mohlo jednat o porušení čl. II Newyorské úmluvy, pokud by soudy takovou rozhodčí doložku neuznaly.

Věcný přezkum. V ustanovení § 31 Zákona přibyly dva další důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech. Problematickým je zejména nově zavedený věcný přezkum nálezů. Pokud si soudci zvyknou přezkoumávat běžně rozhodčí nálezy ve spotřebitelských věcech i co se týče merita, existuje určité nebezpečí, že si na tuto praxi zvyknou a budou podobným způsobem přistupovat i k ryze obchodním či investičním rozhodčím nálezům. Toto riziko je umocněno ještě velmi širokým pojetím spotřebitele v českém právu. V mnoha sporech, kde je na jedné straně fyzická osoba, nebude zcela jasné, zda se nemůže jednat o spor ze spotřebitelské smlouvy.

Zákon č. 186/2011 Sb. Tento zákon zavedl i pro rozhodce za určitých situací povinnost sdělit informace o rozhodčím řízení některým správním orgánům a předat jim dokumenty či celé spisy. Tato povinnost je v příkrém rozporu s povinností mlčenlivosti, kterou je rozhodce vázán.

Vzhledem k výše uvedenému jsem přesvědčen, že je třeba rozštěpit českou právní úpravu rozhodčího řízení tím, že pro mezinárodní arbitráž bude přijata speciální komplexní právní úprava. Základem takové právní úpravy by měl dle mého názoru rozhodně být Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži. To by vyřešilo většinu problémů, které jsem nastínil výše.

Zbyšek Kordač, Londýn
Celý příspěvek

Ministr je odvolán, ať žije ministr?

Dnes byl na návrh předsedy vlády odvolán ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Tato zpráva byla (alespoň pro mne) překvapivá. Sám Jiří Pospíšil označil žertem svou dnešní tiskovou konferenci za politický pohřeb. Ve Velké Británii, kde se právě nacházím, bývalo při úmrtí krále zvykem volat „Král je mrtev, ať žije král!“ Byla tak potvrzována kontinuita úřadu. Máme takto důvod zvolat i my? Domnívám se, že bude dobré s tím zatím počkat.

Jsem dalek toho považovat činnost ministerstva spravedlnosti za období, kdy byl ministrem Jiří Pospíšil, za bezvadnou. Na druhou stranu jsem toho názoru, že Jiří Pospíšil byl nejlepším ministrem spravedlnosti, jakého jsme v posledních letech měli. Měl jsem a mám možnost spolupracovat s několika kolegy, kteří na ministerstvu spravedlnosti působili či ještě působí, a proto vím, že se pan ministr byl schopen obklopit lidmi, kteří mají potřebný entuziasmus a chuť věci změnit k lepšímu. To, zda tento entuziasmus někdy nenabyl vrchu nad rozvahou, rozmyslem a legislativní zdrženlivostí či střídmostí, je věcí jinou. Podle mých zkušeností na ministerstvu spravedlnosti pod vedením Jiřího Pospíšila dobrá vůle nechyběla a činnost ministerstva lze hodnotit převážně pozitivně.

Pokud by se mne někdo včera zeptal, co si myslím o budoucnosti ministra spravedlnosti, řekl bych, že má velkou šanci zůstat dlouhou dobu ve funkci a že si myslím, že jej „potopí“ až nespokojenost vyvolaná právní nejistotou po nabytí účinnosti soukromoprávní rekodifikace. Na tom je možné demonstrovat dvě věci: 1. nerozumím politice a je lepší, že se jí nevěnuji, 2. jsou „důležitější“ věci, jenž určují osud ministrů spravedlnosti, než je nový soukromoprávní kodex.

Oficiálně bylo odvolání Jiřího Pospíšila zdůvodněno manažerským nezvládnutím resortu. Zdá se, že většina zpravodajských serverů tomuto zdůvodnění nevěří. Přiznám se, že ani já jej nepovažuji za věrohodné.

Nebudu na tomto místě spekulovat o tom, co bylo skutečným důvodem pro odvolání Jiřího Pospíšila, to nechám na novinářích. Domnívám se, že je správné, aby měl premiér možnost rozhodovat o složení vlády vzhledem k tomu, že největší díl konečné odpovědnosti je právě na něm. V tomto případě však zůstává jakási hořká pachuť na patře. Jiří Pospíšil byl oblíbeným a dobře hodnoceným ministrem. Domnívám se, že málokterý ministr by sklidil potlesk zaměstnanců svého ministerstva při svém odchodu tak, jako dnes Jiří Pospíšil po tiskové konferenci.

Bude důležité sledovat, jak se situace na ministerstvu vyvine dále – kdo bude nástupcem či nástupkyní Jiřího Pospíšila a jaké budou jeho či její první kroky, zejména v personálních otázkách. Zatím tedy považuji za předčasné volat „ať žije ministr“, neboť není jasné, zda můžeme doufat v kontinuitu toho dobrého.

Zbyšek Kordač, Londýn
Celý příspěvek

Síla příběhu v právní praxi

Již několik let se jako kouč a rozhodce věnuji přípravě a hodnocení studentů v rámci mezinárodní soutěže Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot. Během každoročního finále této soutěže se ve Vídni setkávají studenti doslova z celého světa. V tomto roce se soutěže zúčastnilo přes 280 týmů z pěti světadílů.

Při sledování výkonů jednotlivých soutěžících si člověk nemůže nevšimnout rozdílů ve způsobu prezentace u studentů z různých právních kultur. Na jednu stranu se zde projevuje klasická kontinentální právní tradice s charakteristickým důrazem na aplikovatelná ustanovení smlouvy a rozhodného práva. Ohledně skutkových tvrzení se studenti pocházející ze zemí s touto tradicí často omezují pouze na ta, která jsou rozhodující pro těch několik právních norem, jejichž aplikace přichází v úvahu, či je druhou stranou namítána. Jejich projev je většinou dobře strukturovaný, ale na druhou stranu poněkud technicistní.

Naproti tomu studenti pocházející z anglosaského prostředí mají obecně tendenci pojímat prezentaci daného případu daleko volněji. Místo aby se hned v úvodu pustili do analýzy rozhodného práva a interpretace jeho vybraných ustanovení, mají tendenci spíše představit celý kontext daného případu vč. na první pohled irelevantních podrobností. Tyto podrobnosti jsou však schopni prezentovat takovým způsobem, že jejich spojením se před divákem takové prezentace odvine celý příběh daného případu.

Jsem přesvědčen, že se z druhého výše popsaného přístupu můžeme poučit i my, právníci pocházející z kontinentální právní kultury. Efektivita a úspěšnost tohoto přístupu je totiž založena na poznatcích o tom, jakým způsobem funguje lidská psychika. Jednoduše řečeno: lidé mají rádi příběhy.

Pokud by o výsledcích sporů rozhodovali počítače či jiné stroje, nebylo by třeba takto uvažovat. Vzhledem k tomu, že tomu tak není (na což často řada právníků zapomíná), je dobré se věnovat i lidskému faktoru při rozhodování sporů, ať už v rámci soudního nebo rozhodčího řízení.

Podobenství a příběhy hrají v lidském chápání světa významnou roli. O tom svědčí řady příkladů. Bible svatá, jeden z největších knižních „bestsellerů“ všech dob, je důkazem z nejpřesvědčivějších. Síla tohoto díla je (také) právě v tom, že řada poselství či myšlenek, která mají být předána je formulována v podobě příběhů.

Sílu příběhů si uvědomují i odborníci v jiných oblastech. V současné době je u mne v Londýně na návštěvě kamarád, který zde navštěvuje týdenní kurz pro vrcholné manažery na London Business School. Jedním z hlavních rad, které dostal během týdenního kurzu v ceně nového automobilu nižší třídy je ta, že pokud chce, aby si jeho podřízení určitou informaci zapamatovali, je dobré ji formulovat jako příběh.

O magickém kouzlu příběhů píše v jedné ze svých knih též Terry Pratchett. Podle něj příběhy mají vlastní život a existují bez ohledu na existenci a vůli svých aktérů.

Možná se podivíte, co dělá takováto úvaha na právním bloggu. Nezapomínejte však, že se jedná o blogg specifický: Jiné právo. Domnívám se, že jeho názvu a hlavnímu mottu zcela odpovídá pokus podívat se na právo z tak trochu jiné strany. Slibuji, že většina mých dalších příspěvků již bude výrazně konvenčnějších.

Kam výše uvedenou úvahou směřuji: Jsem hluboce přesvědčen, že ke kvalitnímu poskytování právních služeb spočívajících v zastupování klientů v soudních a rozhodčích řízeních patří i schopnost vyprávět příběhy. Pozor, nesnažím se zde argumentovat pro to, aby analytickou a systematickou práci při interpretaci a aplikaci práva nahradilo bajkářství či lidové vypravěčství. Jsem však přesvědčen, že dobrý advokát by měl být schopen představit případ svého klienta nejen jako strohý řetězec právně-relevantních skutečností a právních úkonů, ale též jako příběh. V tomto příběhu by ideálně náš klient měl být ten „good guy“. I když se nám nepodaří prokázat, že náš klient každým svým jednáním naplnil literu zákona či smlouvy, můžeme poukázat na to, že taková jeho jednání byla za daných okolností odůvodněná, racionální, vstřícná, rozumná či pochopitelná. Větší prostor pro výše popsaný přístup je samozřejmě tam, kde je právní norma formulována pomocí relativně neurčitých právních pojmů.

Z mé zkušenosti advokáta a rozhodce vyplývá, že takový přístup se může ukázat efektivním zejména v skutkově či právně složitých a nejednoznačných sporech. Tam kde soudce či rozhodce váhá, na kterou stranu se přiklonit při svém rozhodování, může se stát otázka, která ze stran sporu je „good guy“, tím pomyslným „jazýčkem na vahách“. Advokát, který by se omezil pouze na právně-technicistní způsob argumentace, by pak dle mého názoru neposkytl kompletní právní službu.

Zbyšek Kordač, Londýn

Celý příspěvek

Rozloučení s Danielou Ratajovou a přivítání Zbyška Kordače

Zas je jeden měsíc pryč a máme tu poslední předprázdninové vítání nového hosta. V rámci tradičního střídání stráží je samozřejmě na místě nejdříve poděkovat našemu odcházejícímu hostu, čerstvé absolventce Harvardu Daniele Ratajové, za květnové posty, kterými nám přiblížila dění na jedné z nejprestižnějších a nejznámějších světových univerzit. Takže díky, Danielo, a těšíme se, že se sem budeš často vracet jako nová občasná bloggerka.  

Danielu vystřídá v červnu na pozici hosta Zbyšek Kordač. Zbyšek je jedním z oněch pozoruhodných lidí, kteří dokáží na špičkové úrovni dělat věci z oborů (alespoň na první pohled) zcela nesouvisejících. Se studiem práv začal ve věku, v němž většina vysokoškoláků již sbírá první pracovní zkušenosti jako čerství absolventi. Zbyšek totiž nejdříve vystudoval konzervatoř a pak se cca 7 let živil hraním na baskytaru, ať již v muzikálech (Vlasy, Cats, Rusalka, Jesus Christ Superstar), v kapelách (OK Band, Doctor PP, Forbidden Fruit), divadlech (Karlínské hudební divadlo), jako doprovod zpěváků (P. Muk, I. Csáková, O. Baláž) apod... No a pak se z něj stal teprve právník:-)

Na to, že od jeho promoce na pražské právnické fakultě uběhlo teprve 6 let, tak toho věru nestihl málo: Vedle advokátní praxe ve Weinhold Legal se brzy prosadil jako rozhodce, který má dnes „odarbitrovány“ desítky sporů (domácí i mezinárodní). Je na seznamu arbitrů nejen u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ale i u VIAC (Vienna International Arbitral Centre). V mezidobí vystudoval LL.M. v San Franciscu (obor International Transactions and Comparative Law), nyní si své znalosti z oblasti sporové agendy (a zejména arbitráží) prohlubuje v rámci dalšího LL.M. studia na Queen Mary University of London. Při studiu v USA absolvoval tamější advokátní zkoušky, díky čemuž by mohl působit jako advokát ve státech California a New York. Takto nabyté teoretické a praktické znalosti zúročuje při činnosti akademické (působení na katedře obchodního práva PF UK), publikační (např. rozepsané komentáře k zákonu o mediaci, zákonu o rozhodčím řízení či Vídeňské úmluvě o smlouvách o mezinárodní koupi zboží) i legislativní (podílel se na přípravě zákona o mediaci, novele zákona o rozhodčím řízení, je členem pracovní skupiny UNCITRAL).

Takto bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale jednak z tohoto uvítacího postu nechci dělat román a pak jako vždy platí, že nejlépe se každý host představí svými posty. Netuším, zda Zbyšek zabrousí i do své muzikantské minulosti, nebo se bude věnovat jen právnické přítomnosti, ale pokud budou jeho posty stejně zajímavé jako osobní setkání s ním, pak se, myslím, je na co těšit. Tak ať se daří, Zbyšku.

Celý příspěvek