Pavel Molek: Kam nechodí slunce, tam chodí Pode Bal – brblavé pozvání na výstavu

Michal tu nedávno v příspěvku Justiční knížky rudé oprávněně brblal nad tím, že podle rozsudku NSS ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 3 As 10/2009, spadá informace o před-listopadovém členství soudce v KSČ pod „soukromí fyzické osoby“ podle ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, a tudíž se veřejnost o předlistopadové minulosti svých soudců zkrátka nedozví. Nestává se často, aby na nějaký rozsudek – zvlášť ve správním soudnictví, tedy v oblasti, kterou asi všichni až na pár labužníků považují za nudnou – zareagovali umělci. Ale stalo se. Na výstavě Malík urvi II, kterou teď právě najdete v Uherském Hradišti v rámci skončené Letní filmové školy (informace o putovní výstavě viz zde) se autoři z umělecké skupiny Pode Bal rozhodli, že když o své minulosti nechce mluvit justice sama (alespoň ta obecná, o průlomovém nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05, ze dne 26. 7. 2007 autoři vědí, a dokonce jej citují!), stanou se oni tím pravým svědomím národa.

Obvykle brblám, když se umělci pasují do role svědomí národa (vlastně celá má politologická diplomka „Kultura a politika v nedemokratických poměrech - ustavování vztahu českých spisovatelů a komunistické moci v letech 1945 – 1950“ je takovým stostránkovým brbláním nad tím, když společnost čeká od umělců, že se budou proplétat s politikou). V tomhle případě ovšem Pode Balu stydlivě tleskám za to, že takovou výstavu uspořádali. Neudělali přitom nic jiného, než že dali dohromady portréty 31 soudců a soudkyň či prokurátorů a přiřadili k nim jejich vybraný rozsudek z doby normalizace s politickým podtextem (odpírače vojenské služby, šíření ekologických letáků, žertovné focení s Husákovým portrétem a podobně), výtah z onoho rozsudku (aneb „vo co šlo“ – výběr z nich viz zde) a současnou pozici, kterou zastávají v české justici.


Napsal jsem ovšem, že tleskám stydlivě. Ano. Jednak proto, že i já patřím k týmu, který se jmenuje česká justice, byť jako jedna z nejnižších forem justiční existence. A jednak proto, že nepochybuji, že v těch 31 osudech shrnutých do odstavce medailonku, hrubého portrétu a přefocených stránek z rozsudku či zpráv VONSu bude aspoň několik přehmatů, nepochopení, přehlédnutí, že prostě Pode Bal dal určitě politické máslo na hlavu i někomu, kdo si mastnou hlavu nezaslouží. Nemám žádný konkrétní příklad, ostatně nikoho z těch 31 neznám osobně, ale nepochybuji, že kdyby na výstavu přišli někteří znalci justice, dokázali by u některých z těch osudů vysvětlit, že něco bylo úplně jinak. Lze to vyčítat Pode Balu? Stěží. Spíš je to přirozený důsledek toho, že takové zúčtování s minulostí nedělá justice sama, ale nechává to dělat umělce, kteří mají určitě víc elánu ke šťourání v kontinuitě justice po roce 1989, čili v problému, se kterým se ona sama nejspíš už smířila.


Justice je tak trošku v pozici Vlasty z cimrmanovského Záskoku, která se stydlivě odmítá svléknout před panem doktorem a nechává ho roky „poslechnout jen na zádíčkách“. I česká justice nechává už dvacet let českou společnost „poslechnout jen na zádíčkách“. Hlavně žádné šťourání v minulosti! Ale protože společnost cítí, že je v justici přeci jen cosi shnilého, protože ji láká vysvětlovat si současné rozhodování konkrétních soudců jejich dřívějším rozhodováním a dřívějšími politickými postoji, protože ji baví nejrůznější spiklenecké teorie o propojení těch „tehdy“ a těch „nyní“; má pořád nutkání léčit na justici aspoň něco, kritizovat aspoň něco, a vychází přitom z toho mála, co jí o sobě justice řekne. Trochu se bojím, že výsledek u Vlasty i justice bude podobný. Ti soudci, kteří jsou na Malík urvi II zobrazeni neprávem, jen v důsledku zjednodušení, nepochopení či umělecké zkratky, by měli kritizovat spíš samotnou uzavřenost justice než Pode Bal. Je totiž chybou justice, že veřejnosti (které má sloužit, poskytovat jí spravedlnost a která si ji za to platí) svou minulost neprozrazuje, a tak jí umělci léčí nastydlé vaječníky, protože na zádíčkách nebylo poznat, že je Vlasta je vlastně chlapeček... Inu, kam nechodí slunce...

Pavel Molek Celý příspěvek

Promlčení zločinů komunismu po česku: „Přesně to, co jsem udělal, to bych udělal i dneska."

Bratranci Barešovi se přesně před 32 lety - v květnu 1978 - zmocnili autobusu s plnou třídou gymnazistů. S těmito rukojmími se rozhodli dostat přes hranice na Západ. Do cesty se jim však postavila hlídka pohraničníků, vyjednávání se ujal František Šádek, autor výroku z nadpisu. „Narušitelům“ přislíbil, že když propustí studenty, nechá je volně projet. Poté, co se už prázdný autobus rozjel, propukla střelba, jejímž výsledkem byl zabitý řidič a Milan Bareš. Podle následného soudu vystřelili Barešové první, přestože vše nasvědčovalo o opaku. Robert Bareš byl popraven, Václav Bareš, jediný přeživší, dodnes splácí zničený autobus. Jak dopadlo trestní stíhání proti veliteli pohraniční stráže Šádkovi?

Jeho průběh i vyústění jsou symptomatické pro většinu souzení komunistických zločinů u nás. O co pomalejší bylo zahájení, o to rychlejší byl konec případu. Původně stíhání započalo v roce 2004, avšak po mnoha peripetiích, zkoumané otázce promlčení až před Nejvyšším soudem a několikerém vrácení věci, bylo stíhání zahajováno v roce 2008 nanovo. O několik měsíců později soud stíhání přerušuje z důvodu těžké choroby obviněného. Mohla se celá věc vyvíjet jinak?

Otázce stíhání zločinů komunismu se na půdě Jiného práva věnoval už Zdeněk Kühn, který upozornil, že česká judikatura se na rozdíl od německé držela „při zemi“ a pouze sledovala, zda byly či nebyly porušeny dříve platné předpisy. Ty za splnění jistých podmínek střelbu proti prchajícím umožňovaly, ba přímo nařizovaly. Pavel Molek šel dál a aplikoval na otázku střelby na hranicích mezinárodní trestní právo. Tímto směrem se, alespoň pokud je mi známo, české soudy nikdy nevydaly. Pomohly by si touto cestou?

Základním problémem aplikace zločinů proti lidskosti na komunistické reálie je fakt, že jejich definice původně v Statutu Norimberského tribunálu vyžadovala navázání na páchání zločinů proti míru nebo válečných zločinů. Díky vývoji mezinárodního práva se této vazby zločiny proti lidskosti definitivně zbavily v letech 1994-1995 v souvislosti s přijetím Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a rozhodnutím Tadić Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, jež připouštěly páchání zločinů proti lidskosti i v míru. Na první pohled je proto celé období komunismu chráněno tím, že u nás nedošlo k ozbrojenému konfliktu. Přesto mají podle mého názoru české soudy možnost se tohoto omezení zbavit a aplikovat tak nepromlčitelné zločiny proti lidskosti neomezeně i na předlistopadové reálie.

Mohou tvrdit, že přijetím Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijaté v roce 1968, započal proces emancipace od vazby na ozbrojený konflikt. Úmluva totiž o zločinech proti lidskosti uvádí„ať byly spáchány v době války nebo míru“. Takováto interpretace se v literatuře objevuje často a podle některých odborníků už v polovině 70. let zločiny proti lidskosti tuto vazbu postrádaly. Neobsahoval ji už Zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo, na jehož základě docházelo k souzení válečných zločinců po Norimberském tribunálu, neobsahoval ji návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva z roku 1954, zamítavě se tvářili členové Komise pro mezinárodní právo při novém projednávání kodexu v roce 1983. Ostatně před měsícem byl v Argentině odsouzen generál Reynaldo Bignone za zločiny proti lidskosti páchané v době míru v letech 1976-1978. Aktuálně se před Kambodžským tribunálem projednává otázka viny Kaing Guek Eava, představitele Rudých Khmérů, jenž se měl dopustit zločinů proti lidskosti jako ředitel věznice v době míru v letech 1975-1979.

Existuje ještě jedna cesta, po níž by se české soudy mohly vydat - číst zločiny proti lidskosti páchané za komunismu optikou jejich dnešní definice. Tento názor naznačuje metodický materiál Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na výjimky ze zákazu trestání bez zákona v Evropské úmluvě (čl. 7 odst. 2) a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 15 odst. 2). Metodický materiál je zde ale poměrně nejasný a bez další bližší argumentace se zdá být tato cesta méně jistá než ta předchozí.

Skutečně by ale v stíhání pomohlo, kdyby byla definice zločinů proti lidskosti českými soudy vyjasněna? Především by to řešilo otázku promlčení, jež byla v mnoha případech kamenem úrazu. Před nesnadný úkol byly soudy postaveny přijetím § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993, podle něhož nebylo možné do běhu promlčecí lhůty trestných činů započítat dobu od února 1948 do prosince 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby. Téměř 12 let si s touto otázkou nevěděly soudy rady – střídavě se litery zákona držely, střídavě ji odmítaly s odkazem na nemožnost aplikace pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Tímto způsobem např. unikl trestu Bohumil Vlačiha, jenž v roce 1951 střelil Jaroslava Lukeše při pokusu o útěk z lágru nejdříve do zad a poté, přestože už Lukeš nebyl schopný dál utíkat, ho zasáhl ze vzdálenosti 40 cm do obličeje. Nejvyšší soud považoval toto jednání v roce 2002 za promlčené (4 Tz 44/2002). Teprve v roce 2005 sjednotil velký senát NS svůj přístup a postupoval podle § 5.

Tou dobou si už ale soudy lámaly zuby na nové kategorii trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., u nichž byla prodloužena nepromlčitenost navždy. Nyní už není potřeba si vypomáhat zločiny proti lidskosti. Tím se dostáváme zpět k případu Františka Šádka, horlivého střežitele hranice. V srpnu 2006 zrušil NS (5 Tdo 915/2006) usnesení nižších soudů, jež považovaly jeho jednání za promlčené. Opřel se nově právě o § 67a písm. d), čímž dodal naději, že některé zločiny nebudou ani podle vnitrostátního práva nikdy promlčené. V roce 2006 se tak dosáhlo toho, čeho se mohlo dosáhnout aplikací mezinárodního trestního práva už podstatně dříve (v případě zločinů páchaných od 70. let). Než došlo k ustálení judikatury, množství případů, jak ilustrují stránky Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, však bylo promlčeno.

Tyto aplikační obtíže ale vyplývají z toho, že se Česká republika zvoleným způsobem vypořádání s minulostí odlišila od Maďarska a dalších zemí, jež daly přednost spíše národní jednotě a právní kontinuitě. Nelze proto dnes zpětně vyčítat ani justici, ani zákonodárcům, že nebyli před společností napřed a problémy nepředpokládali. Navíc aktuální případ Kononov proti Lotyšsku (36376/04) ukazuje, že všechny otázky, dokonce souzení zločinů druhé světové války, nejsou doposud uzavřené a je stále příležitost poučit se z chyb.
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)
Celý příspěvek

Hynek Baňouch: Právnické „listopadové“ dluhy - zbytkové tresty a tak dál ...

Dvacet let po převratu se může zdát, že právníci "mají hotovo". Transformace skončila. Neskončila, ale chtěli bychom tomu věřit, tváří v tvář veletoku nových předpisů. Hotovo nemáme, a ještě dlouho mít nebudeme, v právním řádu je mnoho netransformovaných právních předpisů a např. platný zákoník práce přesvědčivě ukazuje, že nový právní předpis není totéž co tranformovaný právní předpis. Snazší cestu totiž mají předpisy netransformační, resp. předpisy, které odstřižení od přetrvávající tradice socialistického normativního systému činí jen z části. Občanský a trestní zákoník jsou dostatečným dokladem tohoto jevu. Ale o tom psát nebudu, a nebudu ani uvažovat o 17. listopadu, asi bych se opakoval, a koneckonců Komunistické právo v Československu považuji za takové ohlédnutí. Budu se věnovat největší právnické ostudě v oblasti transformace - zbytkovým trestům.

Když Martin Vadas před dvěma lety (či kdy to bylo) promítal v plenární místnosti Nejvyššího správního soudu nesestříhanou verzi procesu s Miladou Horákovou, při následné půlnoční diskusi přítomní historici upozornili na přetrvávající problém zbytkových trestů - a ze všech přítomných (hlav pomazaných i nepomazaných) bylo cítit odhodlání věc změnit. Vzhledem k místu i k charakteristice osazenstva člověk na chvíli propadl pocitu, že vše už se začalo měnit, a tento otřesný doklad netranformace právního řádu a hodnotově pojaté kontinuity práva rychle zmizí. Nezmizel. A když letos ve stejném sále probíhala konference o komunistickém právu, titíž historici téma zbytkových trestů znova zmínili, a téma publikum vlastně nezaregistrovalo. Přitom se v mezidobí nestalo vůbec nic.

Zbytkové tresty jsou záznamy o předchozích odsouzeních z doby mezi lety 1945 až 1989, které dnešní soudy setrvale a tvrdošíjně považují za důsledek minulého kriminálního jednání, a proto s lidmi, kteří takové záznamy mají nakládají jako s kriminálníky. Je tím zastavena cesta k úplné rehabilitaci, a to jak občanské, tak právní. Není možné dosáhnout na odškodnění. A tak dál, a tak podobně.

Z formálního hlediska možná pro někoho vše vypadá v pořádku: trestní jednání nemá nic společného s politikou! Jenže.... Režim měnil v průběhu padesáti let své represivní strategie, a poměrně velmi brzy si osvojil techniku, jak politicky odbojné poddané oddělit od zbytku společnosti. Bylo to překvapivě snadné - stačilo kriminalizovat, tedy podřadit pod možnost trestního postihu jednání, které bylo neodvratně spojené s bojem proti komunistům a jejich režimu. Pak už se hovořilo ne o opozičnících, ale o kriminálních živlech. Co na tom, že šlo o sedláka neplnícího dodávky předepsané státním plánem, které byly od samého počátku (právní terminus technicus "odsampoč") nesplnitelné. Nepomohlo vám tehdy poukazovat na fakt, že komunisty zřízené jednotné zemědělské družstvo má předepsáno sotva polovinu (při přepočtu na jednotku). Jak přesně popsal levicový novinář George Orwell po seznámení se s podstatou sovětského systému: komunisty vytvořené právo má diskriminační povahu a nesnese se s rovností: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější (Farma zvířat, Animal Farm).

Ostatně i v roce 1989 Rudé právo, Československá televize, ale i Mladá fronta či rozhlas informovaly o tom, že demonstrují "kriminální živly".

Zkrátka zbytkové tresty jsou odrazem ideologicky pojaté právní kontinuity (kontinuitu jde pojmout i formálně, a dokonce by takto měla být pojímána - Pl. ÚS 19/93, ale téma oficiální kontinuity a přehlížení četných faktických diskontinuit je na samostatný článek). A proto by měly být zrušeny.

Existence zbytkových trestů je dokladem faktu, že v právu neproběhlo něco jako transformační inventura. Nezrušené zbytkové tresty vznikly jako vedlejší důsledek (patrně nezamýšlený) snahy přísně individuálně posoudit případy kriminálních jednání, za nimiž se mohlo skrývat politicky motivované pronásledování. Panovala obava neosvobodit kriminálníky. Navíc čím méně bylo odhaleno politických procesů zahalených do hávu trestní spravedlnosti, tím menší byl pocit, že ve výkonu spravedlnosti před rokem 1989 nebylo mnohé v pořádku.

Stejně ostudným fenoménem jsou staré sedlácké a živnostnické dluhy vyměřené z likvidačních daní. Znám jednu vitální ženu z jižních Čech, které sice družstvo sebralo stodolu (a družstevní traktor pak jezdil do stodoly přes jejich nevelký dvorek, a tu strhl šňůru i s prádlem, tu do něčeho štrejchl, tu někoho k smrti vyděsil) - inu kulak se musí odhalit, i kdyby nebyl, ale z ostýchavosti (jež byla režimu vlastní) odmítl převzít úvěrový vztah, na základě kterého byla v roce 1946 postavena, takže pantáta těžce splácel majetek, z jehož užívání byl družstvem vyloučen, ještě mnoho dalších let.

Svědomití úředníci ministerstva financí tyto dluhy evidují i dvacet let po převratu, a vymáhají je bez ohledu na náklady. (Pro ty, kdo se rádi bojí doporučuji jako noční můru představu, že dluhy přivádějí na scénu lidé, kteří je spravovali i mnoho let před listopadem.) Obávám se, že ani tento problém nebyl vyřešen. Tak už to s těmito věcmi chodí - politika na ně narazí, upřímně se nad nimi otřese hnusem a slíbí, že je vyřeší - a - slibem vše končí. Politika pospíchá otřást se odporem nad něčím jiným.

Nyní je jsou ale obavy liché. Politicky motivovaná pronásledování či kriminalizaci opozice lze snadno poznat. Historický výzkum pokročil a staví na světlo fakta o otřesném přetrvávání nespravedlnosti. Právníci však odvracejí zrak jinam. Kdyby každý právník, zaneprázdněný prací pro klienta, anebo honící se za čárkami výkonnosti věnoval problému hodinu času, pak problém zmizí. (Ani já jsem v dané věci bohužel nic účinného nepodnikl, a tak jsem si asi před měsícem usmyslel, že napíši tento text.) A je jedno zda judikatorní, nebo legislativní cestou. Ti lidé prožili těžký život, jenž se, co naplat, blíží do finále, a proto si zaslouží, aby jejich štít byl urychleně očištěn. Najde-li se energie a chuť pro státní vyznamenání Karla Gotta, musí se obojí najít i pro spoluobčany, kteří se hned na poprvé nesklonili.

Psáno k 17. listopadu 2009.

Celý příspěvek

Podněcování a trest. Téměř další hra Václava Havla

V rámci edice Sešity Knihovny Václava Havla vyšel sešit, který je doslovným přepisem hlavního líčení proti Václavu Havlovi z února 1989. Jde o poslední proces, který proti Havlovi proběhl. Přepis je koncipován formou specifické a poněkud absurdní divadelní hry.

Jakkoliv si čtenář povšimne, že soudkyně Helena Hlavatá opakovaně zakazovala pořizování poznámek v soudní síni, již si nepovšimla, že Havlův bratr Ivan a jeho žena Dagmar pořizují nahrávku celého procesu na malý magnetofon. Vznikl tak unikátní záznam o průběhu celého procesu, z něhož vidíme nejen to, že soudkyně nebyla s to vynést nezávislý rozsudek a použít vlastní úsudek, ale též křeče zahnívajícího režimu reálného socialismu.

Havel byl souzen jednak za to, že údajně podněcoval spoluobčany na účasti na zakázaném shromáždění (vzpomínka na Jana Palacha v lednu 1989), jednak že se „nepovoleného“ shromáždění sám zúčastnil, a neuposlechl prý výzvy veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Zajímavé je, že tajná policie nebyla s to na začátku roku 1989 „vyrobit“ ani jediného svědka, který byl Havlem „podnícen“ k účasti na „nepovoleném“ shromáždění. Hlavního líčení se zúčastnil jen jediný „podnícený“, tehdy dvacetiletý David Kabzan, jeho výpověď však z něj tajná policie vymlátila v přípravném řízení, a svědek sám pak v průběhu hlavního líčení vše popřel. Navíc procesní chybou policie nebylo vůbec možno výpověď z přípravného řízení použít (s. 17-19).

Proces proti Havlovi zaujme též některými dalšími znaky: naprostá pasivita prokurátora, který se zmohl jen na vznesení obžaloby a závěrečnou řeč, během procesu ale zůstal pasivní. Soudkyně, která přes všechny rozpory a pochybnosti následuje vše hlavní z toho, co jí prokurátor ve své obžalobě nastínil. Rozsudek, který není vůbec s to se vypořádat s nejsilnějšími body obhajoby, a tak namísto toho sklouzává do klišé. Vynikající Havlova závěrečná řeč (kterou jako jedinou z tohoto procesu jsem četl již dříve). A celková atmosféra řízení, ve které nevidím již téměř nic z nenávisti, která byla tak typická pro procesy v 50. letech (sám ji mám nejvíce ztotožněnou s řečí Urválka), a občas byla viditelná ještě v letech 70. Místo nenávisti a angažovanosti je proces na sklonku komunismu prost jakýchkoliv emocí, je to „úředničina“. Všichni dělají svou práci, vědí, že to tak „být musí“, ale nijak zvlášť si to již neužívají.

Při čtení tenkého sešitu bychom si ale měli všimnout ještě něčeho. Neuvěřitelné lehkosti, s jakou tehdejší režim zacházel s právem shromažďovacím (viz s. 71 a s. 72). Zákaz shromáždění zdůvodnil jen tím, že shromažďovatelé vzpomínky na Jana Palacha „nezaručují a zaručit v daném místě nemohou“, že neohrozí „veřejný pokoj a pořádek“. Navíc shromáždění byla dle vyhlášky města Prahy kompletně zakázána v centrální oblasti Pražské památkové rezervace.

Celý příspěvek

Univerzita Karlova … trochu jinak a jindy

V posledním prázdninovém čtecím záchvěvu, kdy si je člověk ještě jakž takž ještě schopen vnitřně obhájit, že „sáhne a čte“ a přitom „nebiluje“, „nečárdžuje“ a ani nevykazuje čárky (byť zkušení borci to budou patrně schopni zahrnout pod „praktis/profešinl dévelopmént“ bez ohledu na roční období), si dovolím upozornit na 3 knížky. Nesjely zrovna z tiskařských lisů, relativně zánovní ale jsou. Všechny se týkají Univerzity Karlovy, a to v jejich velice zajímavých obdobích.

Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.

Míšková nás provádí za pomoci archivních pramenů a vzpomínek právě obdobím 1939 – 1945. Kapitoly jsou členěny podle funkčních období jednotlivých rektorů. Ukazuje postupné obměny, spory, nacifikaci a arizaci a lidi a proudy uvnitř Univerzity. Zajímavé jsou detaily a „běžné věci“ ze života Univerzity – povinnosti a život studentů, organizace studia, „oběžníkové debaty“ o to či ono. Nechybí samozřejmě i tučnější sousta, jako je popis a rozbor prací jednotlivých ústavů Nadace Reinharda Heydricha (testovací otázka: kolik z nich bylo právnických?). Cynického právníka může zaujmout, že v podstatě jakýkoliv rektorát za jakéhokoliv režimu má vždy problémy s právnickou fakultou. Jak Míšková konstatuje (str. 132), „Právnická a státovědecká fakulta byla nedůsledněji postižena nacifikačními změnami studijních plánů. Stejně tak se od roku 1939 významně proměnil i její profesorský sbor, který se stal kolektivem nejčastěji zmítaným vnitřními rozpory“. Spory na německé právnické fakultě se tak vedly stále: o profesury, o jiná křesílka, o to, zda bude mít navrch sudetoněmecká či říšská klika v rámci fakulty aj.

Práce je tak fascinujícím čtením, hlavně tedy v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že podobné postupy se rozjedou o několik let později ve stejném městě bezmála ve stejných budovách. O nich píše druhý kousek, který bych v této souvislosti rád představil: „Zotročená univerzita“ od Johna Connellyho (vydalo loni nakladatelství Karolinum v překladu Jana Kuklíka). Kniha se zabývá sovětizací vysokého školství v padesátých letech ve střední Evropě, konkrétně NDR, Polsku a Československu (přesněji tedy spíše jen o Českých zemích). Connelly má jiný přístup, záběr i čas, výstup je však neméně zajímavý. Výborný je srovnávací přesah práce do třech středoevropských společností a snahy o vysvětlení, proč se i před obdobné stalinistické zadání výchovy nového studenta pro Východní blok rozvíjely univerzity v jednotlivých státech odlišně. V tomto směru nejzajímavější mi přijde část III. knihy, kde se Connelly zaměřuje na sociální složení studentstva v jednotlivých státech. Dovozuje, že právě v dosažení změny sociologické skladby vysokoškolského studentstva komunisté v Československu selhali (příliš málo dělnických kádrů, na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované tou správnou stranickou legitimací), což se komunistům poté vracelo v produkci intelektuálů-disidentů a univerzitní opozici v Čechách a v Polsku, která naopak ve NDR chyběla.

Konečně jako třetí, skutečné letní tématické čtení si dovoluji nabídnout „Čeští vědci v exilu“ od Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské. Kniha je souborem portrétů českých vědců – emigrantů, kteří odešli po roce 1939, po roce 1948 a po roce 1968 z Československa. Čte se skvěle, a to nejenom v komplementaritě k výše uvedeným „systémovým“ povídáním o politikách a blocích; je o osudech. Člověk si uvědomí, jak odlišný je pohled na „přehledovou“ historii a na historii „osobní“.

V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.

Stejně tak zajímavé jsou jednotlivé aspekty „návratovosti“ emigrantů – většina z nich se kvůli stáří či pracovním závazkům nikdy do České republiky (natrvalo) nevrátila. Zůstalo tak u občasných přednášek či při distanční pomoci s doktorandy či sháněním knih a výbavy laboratoří.

Asi nepřekvapí, že mezi portréty vědců-emigrantů není jediný právník, a to i přesto, že i společenské vědy jsou v záplavě matematiků, fyziků a chemiků zastoupeny (literární historie, antropologie, historie, sociologie). Přirozeně, vždy je třeba, jak autoři sami v úvodu uvádějí, učinit výběr a mnohé vypadne. I bez této milosrdné doušky je ale jasné, že by hledání českého právníka podobného formátu bylo obtížné (pominu-li univerzálně navržitelného Erica Steina). S hledáním právníků – exulantů jsme si ostatně lámali hlavu coby editoři „Komunistického práva v Československu“, kde jsme se snažili pro čtvrtou část publikace (Osobní reflexe) ulovit právníky, kteří ve kteréhokoliv z emigračních vln odešli do exilu a zůstali právníky (ať již působili v akademii či praxi). Po dlouhém hledání a oslovení sedmi lidí se nám podařilo přesvědčit dva; vzpomínky Mojmíra Povolného (exil 1948) a Zdenka Krystufka (exil 1968) si tak můžete přečíst již nyní.

Přirozeně jsme nečekali, že bychom v konečné fázi dali dohromady osudy českých právních emigrantů v rozsahu epochálních prací typů „Vykořenění právníci“. Na druhou stranu uznávám, že dva byť skvělé kousky jsou poněkud hubený výsledek. Takže pokud bych snad mohl závěrem mírně zneužít tohoto postu ke sběru informací: v případě, že by někdo znal zajímavou osobnost českého či slovenského „právníka – emigranta“, jehož osudy či názory by bylo dobré (co nejdříve) zachytit, určitě se prosím s Vaším tipem ozvěte.

Celý příspěvek

Komunistické právo v Československu – kapitoly z dějin bezpráví

Minulý týden vyšla kniha „Komunistické právo v Československu – Kapitoly z dějin bezpráví“. Vydavatelem je Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity a editory nejmenovaní (kádrově neprověření!) jedinci z Jiného práva. Kniha má přes 1000 stran a omyvatelný obal (což je s ohledem na její obsah důležité).

Kniha bude k dostání jak v kamenných knihkupectvích, tak online. K prodejním místům v kamenných obchodech patří v Brně knihkupectví Fakulty sociálních studií v přízemí budovy FSS na ulici Joštova 10, knihkupectví Barvič a Novotný a knihkupectví Aleš Čeněk. Kniha pak bude také k dostání v elektronických knihkupectvích stejných prodejců, stejně jako v Eshopu Masarykovy univerzity či třeba v internetovém obchodě Kosmas.

Bližší informace o knize a autorech jsou k dispozici na webových stránkách knihy, tedy na http://www.komunistickepravo.cz/. Pro představu o obsahu a směřování knihy přetiskuji níže stručný obsah knihy (podrobný je k dispozici zde) a v dalším samostatném postu pak úvod a závěr knihy.

Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) KOMUNISTICKÉ PRÁVO V ČESKOSLOVENSKU Kapitoly z dějin bezpráví. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav: Brno, 2009.

OBSAH:

Předmluva Václava Havla

Obsah

Autoři

Slovo úvodem

Část první: Právní řád
Jiří Přibáň: Na stráži jednoty světa: marxismus a právní teorie

Zdeněk Kühn: Ideologie aplikace práva v době reálného socialismu

Radoslav Procházka: Všetkým telám rovnako

Kateřina Šimáčková: Fiktivní, nebo reálná ústava

Tomáš Gábriš: Posilňovanie roly štátu a verejného práva v Československu

Radim Polčák: Informační teorie práva

Barbara Havelková: Genderová rovnost v období socialismu

Zdeněk Kühn: Zločin a trest

David Kosař: Lustrace a běh času

Hynek Baňouch: Metody, motivy a cíle studia komunistického práva

Část druhá: Právní oblasti
Vojtěch Šimíček, Jan Kysela: Ústavní právo

Eliška Wagnerová: Základní práva

Pavel Molek: Mezinárodní právo veřejné

Michal Bobek: Socialistická srovnávací právní věda

Petr Bělovský: Občanské právo

Petr Bělovský: Rodinné právo

Barbara Havelková: Pracovní právo

Zdeněk Nový: Občanské právo procesní

Tomáš Gřivna: Trestní právo hmotné

Petra Gřivnová, Tomáš Gřivna: Trestní právo procesní

Josef Vedral: Správní právo

Eva Kružíková: Právo životního prostředí

Milada Tomková: Sociální zabezpečení

Hynek Baňouch: Hospodářské právo

Petr Jäger: Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností

Část třetí: Právní profese
Otakar Motejl: Soudnictví a jeho správa

Zdeněk Kühn: Socialistická justice

Jan Lata: Prokuratura

Stanislav Balík: Advokacie

Blanka Čechová: Notářství

Část čtvrtá: Osobní reflexe
Zdenek Krystufek: Komunistické právo v Československu

Mojmír Povolný: Právo v domě exulantovy paměti

Otakar Motejl: Obhajoba v politickém procesu

Anna Šabatová: Ochrana základních práv a svobod v teorii a v praxi (1945–1989)

Namísto závěru

Slovníček pojmů pro mladší a méně pokročilé marxisty

Jmenný rejstřík

Věcný rejstřík

Celý příspěvek

Komunistické právo v Československu - úvod a závěr

Zde je slíbený úvod a závěr knihy „Komunistické právo v Československu – kapitoly z dějin bezpráví“.

Slovo úvodem
„Vezmi závist, sestru nenávisti, přidej odpor ke každé jinakosti, okořeň méněcenností z pohodlné či záměrné nevědomosti a neschopnosti, opiš si od Lenina, který – aby to mělo ten správný říz – k tomu přimyslí, že nejlepší a nejbezohlednější je nenávist hladová a že jediné, co je lepší než třídní boj, je třídní válka, a máš před sebou definici komunismu [...]“[1]

Vždy to asi nějakou dobu trvá. Není důležité, zda revoluce věšela na kandelábry, či se s proponenty bývalého režimu rozloučila sametovým polibkem. Mezi okamžikem proměny společenských poměrů a okamžikem, kdy nová generace začne klást otázky svým otcům, nějaký čas vždy uběhne. Možná to bude právě těch dvacet let, po kterých se také společnost dlouho sevřená ledem normalizačního zapomnění[2]a vychovaná v naprostém nezájmu o věci veřejné obmění natolik, aby začala projevovat zájem o to, co bylo a proč bylo.

Důvodem vydání tohoto „sborníku“ byl pocit jeho editorů, že v oblasti práva nedošlo od listopadu 1989 k žádné formě sebereflexe. Byl převzat komunistický právní řád, který byl postupně novelizován. Právo vyučovaly stále stejné osoby, začasto stále stejným způsobem, stejné osoby působily v justici a dalších právních profesích. Obsahová, myšlenková i personální kontinuita s předchozím režimem, která přímo svádí k úvahám, zda se vlastně vůbec jednalo o revoluci, anebo o pouhé znuděné předání kolabující moci, také zapříčinila, že zůstaly nezodpovězeny klíčové systémové otázky: Spočíval problém komunistického práva jen v jeho aplikaci konkrétními lidmi, popřípadě v jeho dočasném více či méně přímém ovlivňování nedemokratickou politikou, anebo v systému jako takovém? Bylo možno očekávat, že když bychom s cinkáním klíčů ještě pár let počkali, dočkali bychom se nakonec přeci jen tak dlouho ohlašovaných světlých zítřků? Na jakých hodnotách vlastně bylo komunistické právo založeno? Je něco, čím toto právo přispělo do „světové pokladnice jurisprudence“? Měli bychom se k některým jeho institutům vrátit, respektive, je dobře, že jsme u nich zůstali?

Po roce 1989 se bohužel nenašel nikdo takový, jako byl Viktor Knapp po roce 1945, který v knize „Problém nacistické právní filosofie“[3]analyzoval podstatu nacistického práva. Budiž dnes již smutným historickým paradoxem, že základní čtyři důsledky, které vytkl právu nacistickému (odstranění základních lidských práv, odstranění lidového zastoupení, odstranění politických stran a odstranění autonomie zemí, obcí a zájmových organizací[4]), stejnému autorovi později nejenom nevadily v právu komunistickém, ale naopak je vyzdvihoval coby přednosti nového, lepšího řádu.

Vámi otevíraná práce má tedy v tomto ohledu nemalou ambici: kriticky se zamyslet, k naší znalosti poprvé od listopadu 1989[5], na téma, co a proč bylo komunistické právo, a především jak základy systému, položené v padesátých a šedesátých letech minulého století, dodnes formují právní řád a právní kulturu. Protože se jedná o natolik rozsáhlý úkol, oslovili jsme za tím účelem řadu odborníků. S potěšením můžeme konstatovat, že jen velmi málo z oslovených účast na tomto projektu z nejrůznějších důvodů odmítlo, resp. nedodali svoje příspěvky.

Publikace se člení na čtyři části. První z nich obsahuje texty zaměřené na obecnější filosofické a historické okolnosti spojené s komunistickým právem. Druhá část nabízí analýzy jednotlivých právních odvětví, hlavních institutů, osobností a vývojových trendů. Třetí část se věnuje rozboru právní úpravy i faktické reality činnosti v nejvýznamnějších právních profesích. Konečně čtvrtá část zahrnuje několik osobních vzpomínek na dobu komunistického práva. Nastíněná mozaika se tedy čtenáři snaží nabídnout určitou ucelenou sumu informací: nejprve by se měl dozvědět, proč vůbec a na základě jakých myšlenek komunistické právo přišlo ke slovu, poté by měl načerpat informace o tom, jak právo působilo v jednotlivých specializovaných oblastech, a s touto znalostí si následně přečte, jak reálně vypadala činnost právníků. Jako odměna určená pro trpělivého čtenáře jsou pak zamýšleny závěrečné osobní vzpomínky.

I tato struktura přitom naznačuje, že se nejedná ani o klasický sborník, ani o monografii, neboť na straně jedné nejde o nahodilou – byť i monotematickou – sbírku příspěvků, nýbrž o předem promyšlenou mozaiku, jejíž ambicí bylo (konkrétně v druhé a třetí části) pokrýt všechna podstatná právní odvětví, respektive nejdůležitější právní profese; na straně druhé zbývající dvě části byly již koncipovány naopak volně a naplňovány spíše autory než tématy. Krom toho se sluší připomenout, že ve všech částech zůstávali editoři pouhými editory (a autory svých částí), a nikoli „vedoucími autorského kolektivu“.

Nad rámec jednotlivých kapitol byl na závěr práce zařazen jakýsi „slovníček základních pojmů“. Vědomí jeho potřeby vyplynulo ze zjištění, že generace, kterou bychom rádi touto prací především oslovili, tedy současné a budoucí studenty právnických fakult, již nezná výrazivo, se kterým operovalo komunistické právo (přesněji tedy „vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon, jejíž obsah je určován hmotnými životními podmínkami a zájmy dané třídy. […] Právo jako součást nadstavby i forma společenského vědomí je určováno v daném systému vládnoucími výrobními vztahy, formuluje a upevňuje tyto vztahy a na nich založené jiné společenské vztahy. […] Buržoazní právo má pokrytecký charakter, protože vyjadřuje a upevňuje reálná práva kapitalistů a pracujícím poskytuje jen formální práva. […] Kvalitativně novým typem práva je socialistické právo, které upevňuje vztahy přátelství a vzájemné pomoci, založené na socialistickém vlastnictví, a je nástrojem budování komunismu“[6]). Připojený slovníček by proto měl nabídnout základní orientaci v různých – často prázdných – floskulích dialektik, materialismů a nadstaveb.

Z výše popsané hybridní povahy práce vyplynuly i jisté obtíže při volbě názvu. Kniha byla dlouhou dobu pracovně označována jako Antologie komunistického práva. Intervencemi ze strany některých autorek a autorů kapitol jsme nicméně byli příhodně upozorněni na to, že se o antologii (tedy „výběr z literárních děl, popř. úryvků osvětlujících urč. téma, typ tvorby nebo epochu“[7]) povahově nejedná. Při hledání názvu nového jsme laškovali s různorodou plejádou označení, například Pilíře komunistického práva 1948–1989, Communist’s Digest 1948–1989, De ius communistis capita selecta A.D. 1948–1989, Lekce z dějin právního úpadku 1948–1989, Komunistické jiné právo 1948–1989, Papírová pěst dělnické třídy 1948–1989, Pokroucené paragrafy 1948–1989, Panoptikum komunistického práva, či poněkud morbidní Pocta Viktoru Knappovi k jeho 95. narozeninám. Nakonec jsme však vzhledem k vážnosti publikace jako celku zvolili název jiný, jenž povahu této knihy snad vyjadřuje lépe.

K osobám autorů, které jsme oslovili, považujeme za vhodné uvést následující. Není zřejmě v oblasti společenských věd citelnější oblast než právo, kde existuje tak silná personální diskontinuita s obdobím před nástupem obou totalitních režimů, a naopak silná personální kontinuita s obdobím normalizačním. Skutečně kvalitní právníci, vychovaní ještě v demokratických poměrech a „nabití“ nefiltrovanými znalostmi, již bohužel – s pár výjimkami – nejsou mezi námi, anebo přinejmenším nemají dostatek sil, aby do této diskuse mohli aktivně vstoupit. Velmi litujeme, že se spoluautory tohoto sborníku nemohli stát např. Vladimír Čermák anebo Antonín Procházka. Současnou dominantní generaci šedesátníků a padesátníků (a bohužel i některých čtyřicátníků) totiž považujeme naopak bez jejich viny za nešťastnou, tak trochu „ztracenou“ generaci: vystudovali v době, kdy fakulty nenabízely kvalitní vzdělání nesoucí takové atributy akademického prostředí, jako je otevřenost či diskuse, nemluvě ani o tom, že samotné přijetí na právnické fakulty začasto (a v některých obdobích vůbec) nebylo dáno inteligencí a znalostmi přihlášených, nýbrž faktory zcela jinými (politická orientace, třídní původ, klientelismus apod.), a obdobné lze říci i o možnosti vyučovat na těchto fakultách.

Při výběru autorů jednotlivých kapitol jsme proto zcela vědomě neoslovovali ty potenciální autory, kteří na právnických fakultách působili již v předlistopadovém období, protože by se dostali do velmi nepříjemné situace potřeby obhajovat, či naopak kriticky hodnotit i svoje vlastní publikované práce. Nebylo by tak zcela zjevné, zda jsou spíše subjekty, či objekty popisu, zda své příspěvky píší spíše coby „ichtyologové“, či „ryby“. Pracovně jsme proto při výběru autorů používali termín „obklíčení padesátníků“, tj. oslovovali jsme zásadně autory z generace mladší až nejmladší a také z generace nejstarší.

Pojďme si proto připomenout dobu, kdy platilo orwellovské „válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla“, a to i proto, aby se tato doba již nikdy nevrátila.

Brno, prosinec 2008

Michal Bobek

Pavel Molek

Vojtěch Šimíček

1 Karel Pecka, citován dle Stránský, J. Komunismus po česku. Respekt Publishing: Praha, 2008, str. 15.

2 Srov. Czechoslovakia under Ice. In: Gordon Ash, T. The Uses of Adversity; Essays on the Fate of Central Europe (reprint). Penguin Books Ltd: Londýn, 1999.

3 Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart: Praha, 1947, reprint původního vydání Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002.

4 Tamtéž, str. 133–134.5 Práci Malý, K. (ed.) Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989. Karolinum: Praha, 2004 lze vnímat různými způsoby, nicméně až na několik autorských výjimek ji jistě nelze označit za dílo, kde by si autoři zachovávali kritický odstup od éry, kterou popisují.

6 Rozental, M. M. a kol. Filozofický slovník. Pravda: Bratislava, 1974, str. 414–415.

7 Petráčková, V., Kraus, J. a kol. Akademický slovník cizích slov. ACADEMIA: Praha, 1995, str. 61.

* * *

Namísto závěru

Na závěr takto rozsáhlé knihy by se možná slušelo shrnout faktická zjištění jednotlivých kapitol do jakéhosi všeobsahujícího amalgámu, či přijít s nějakým univerzálním moudrem. To však vzhledem k pestrosti témat i názorů zde obsažených považujeme za úkol vpravdě sisyfovský. V takovém případě se editorům nabízí jiná cesta, a to navést čtenáře k tomu, co by si z knihy mohl zejména odnést, či naopak jaké slabiny knihy jsou si vědomi a kdo za ni může. V případě tohoto sborníku jsme se rozhodli jít ještě o kousek dále. Protože jsme si dobře vědomi toho, že sborník bude přinejmenším v určité části akademických kruhů přijat se značnou nelibostí a nesouhlasem (vždyť kdo rád nevzpomíná na svoje mládí, ať už bylo jakékoliv!), chceme každému případnému recenzentovi podat pomocnou ruku tím, že se již přímo zde pokusíme zformulovat jakousi univerzální recenzi, kterou dáváme k dispozici a jejíž převzetí či i jen drobně pozměněnou re-publikaci nebudeme považovat za plagiát.

Takže pojďme do toho, univerzální recenze by mohla začínat třeba takto:

„Autorům a zejména editorům recenzovaného sborníku bezpochyby náleží ocenění za nelehké téma, které se rozhodli zpracovat. Tím však musí veškerá chvála bohužel skončit. Předně je nutno editorům vytknout již samotný výběr autorů. Jejich převážná většina se totiž rekrutuje ze zcela nezkušených mladých asistentů, kteří předlistopadové období ještě nemohli plnohodnotně vnímat. Jakkoliv jim proto nelze upřít snahu a je třeba ocenit (zvláště při vědomí, že se jedná o sborník nerecenzovaný, a tedy nepříliš přínosný i pro publikační životopisy přispěvatelů, pro něž jistě nebude ozdobou), že se všichni autoři i editoři zřekli honoráře, aby cena sborníku byla co možná nejnižší a sborník byl tak co nejvíce dostupný, výsledek je tristní.

Namísto objektivně a vyváženě pojatého hodnocení uplynulého období se autoři dopouštějí velmi jednostranné a zaujaté kritiky bez skutečné znalosti věci. Nepracují s archivními materiály, nevydávají se takříkajíc ad fontes. Neuvědomují si plně historické okolnosti předlistopadového období, důsledky poválečného vývoje a existenci dvou rozdělených mocenských bloků. Namísto kontextuálního vnímání jednotlivých odborných textů, jež snad chtěli rozebrat, vytrhávají z celkového kontextu různé dobové citáty a omezují se na jejich pouhé parafráze. Tristním výsledkem této povrchnosti je pak naprosté nepochopení klíčových společenských jevů a absence proniknutí od zevní formy k reálnému obsahu.

Velmi schématicky a na úkor věci rovněž nejsou rozlišovány jednotlivé vývojové fáze předlistopadového režimu. Autoři tak mnohdy do jediného „pytle odsudku“ háží excesy padesátých let (vyvolané výhradně přímým politickým ovlivňováním trestních procesů) s myšlenkově plodným obdobím let šedesátých a s neustále rostoucí intelektuální potencí let sedmdesátých a především osmdesátých. Autoři tak například zcela opomenuli, že se koncem osmdesátých let uvažovalo o nové ústavě a že byly dány všechny předpoklady pro to, aby se postupně vytvořil spravedlivý a vyvážený systém, který by eliminoval všechny nešvary společnosti a hospodářství, založeného na pouhém poklonkování všemocnému trhu. Že k tomuto výsledku nedošlo, nelze vyčítat tehdejším právníkům a koneckonců ani politikům, nýbrž celkové mezinárodní situaci.

Autoři neoceňují pohříchu ani jiná pozitiva tehdejšího právního řádu, ať už to byla vlna kodexů let šedesátých, jimiž jsme se například oprostili od přežitého občanského práva z dob rakouského „vězení národů“, jimiž jsme předběhli svou dobu a jež nám celá Evropa může v mnoha ohledech dodnes závidět. Přehlížejí klady výkladu zákonů opřených o čirý, nezkalený pozitivizmus doplněný možností autentického výkladu, namísto nějž se dnes tzv. právní vědci – a nacházíme mezi nimi i autory této publikace! – utápějí v bezbřehosti jakýchsi právních principů, z nichž mnohé ani nemají písemné vyjádření.

Nedoceněn zůstává i přínos mnohých akademiků sledovaného období, jejž autoři mnohdy přehlížejí kvůli jejich krátkodobým zaváháním. Smutným příkladem je zde zejména nedocenění role nestora české právní vědy Viktora Knappa. Naprosto pominuta je pak úloha špičkových vědeckých pracovišť světové úrovně, především tedy Ústavu státu a práva Československé akademie věd, který vychoval řadu odborníků vysoké úrovně. Autoři patrně záměrně přehlížejí skutečnost, že v řadě právních odvětví, která nebyla natolik politicky exponována, vznikala vědecká práce světové úrovně, ze které řada právních vědců Ústavem odchovaných dodnes čerpá.

Za zavádějící je nicméně třeba považovat i samotný termín „komunistické právo“ v názvu sborníku. Žádná z dobových prací totiž ani netvrdila, že by se o komunistické právo jednalo. Bylo proto namístě hovořit o právu v lidově demokratickém zřízení, resp. o právu socialistickém, jelikož nebyl dán dostatečný časový prostor k nastolení práva komunistického, které by teprve bylo prosté všech předchozích omylů. Již toto terminologické zmatení naznačuje, že autorům nešlo o objektivní zhodnocení daného období vědomé si všech kontextů, ba i osobních příběhů jednotlivých vůdčích akademiků a zasloužilých autorů vedoucích referátů, nýbrž o nastavení černobílého zrcadla a mccarthyovské hony na čarodějnice.

Inteligentní a pozorný čtenář tedy při studiu předkládané práce nemůže nedojít k závěru, že v případě recenzovaného sborníku se nejedná o žádné objektivní zkoumání skutečností, ale pouze o chabý pokus o zpětné zdůvodnění autory zaujatého apriorního odsudku předmětné epochy. Jiné práce přitom jasně ukazují, že o právu v Československu let 1948 – 1989 lze psát i sine ira et studio. Autoři, jejichž ambicí není psát štvavé texty, ale objektivně rozebrat minulost, tak kupříkladu s ohledem na v recenzované práci často odsuzovaný stav právnického vzdělání v Československu let 1948 – 1989 docházejí k závěrům, že „[...] přes veškerá negativa v obsahu výuky je možno říci, že se i v letech 1948-1989 podařilo vychovat na právnických fakultách v Československu generace právníků, kteří mají plnou kvalifikaci pro řešení současné právní problematiky a kteří plně obstáli v době přeměny našeho práva.“[1]

Na závěr si proto dovolíme parafrázovat známý a velmi přesný výrok dnes paušálně a přehnaně kriticky odsuzovaného Klementa Gottwalda a spolu s ním přejme editorům, aby jim napříště jejich jistě dobré úmysly svítily na cestu poznání a nikoliv do očí.“

[1] Srov. závěr vyváženého příspěvku K. Litsche nazvaného „Proměny právnického studia 1945-1989“, in: Malý, K. (ed.) Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989. Karolinum : Praha, 2004.

Celý příspěvek

Střelba pohraničníků na komunistických hranicích a její judikatorní reflexe na český a německý způsob

Mezi nejsložitější právní otázky po roce 1989 patřil problém, jak se postavit k praxi komunistického státu, která se jeví ex post (a pro většinu z nás asi též ex ante) jako zločinná. V tomto postu zkouším nabídnout popis německého a českého přístupu k témuž. Oba jsou velmi odlišné, německý přístup je mnohem propracovanější, nicméně jsem dalek toho tvrdit, že též proto je i lepší.

Ukázkovým a velmi kontroverzním příkladem německého přístupu je kauza tzv. „střelců na berlínské zdi“, pohraničníků odsouzených v 90. letech minulého století za usmrcení východoněmeckých uprchlíků v Berlíně (srov. zvl. rozhodnutí Spolkového soudního dvora publikovaného in: BGHSt 39, 1 a rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 95, 96 ve věci střelby a usmrcení občanů NDR při útěku do západního Berlína u Berlínské zdi). V daném případě dva pohraničníci usmrtili opakovanými dávkami ze svých zbraní uprchlíka z NDR. Problém byl, že východoněmeckým státem akceptovaný a praktikovaný výklad zákona o státních hranicích jim takovýto postup (tedy v krajním případě i usmrcení člověka v zájmu zamezení jeho útěku do zahraničí) v zásadě umožňoval. Soud tedy musel dovodit, zda se jednalo s ohledem na tehdejší ustálený výklad práva o beztrestný akt nebo zda se jednalo o trestný čin.

Spolkový soudní dvůr se přiklonil k druhé z obou možností. Poukázal na prepozitivní obecné právní principy, které měly být dodržovány také v NDR; jako autoritu uvedl slavnou Radbruchovu formuli o rozporu mezi pozitivním zákonem a spravedlností, který dosáhne tak neudržitelné míry, že zákon musí jako „nenáležité právo“ spravedlnosti ustoupit. Ačkoliv nelze podle Spolkového soudního dvora nacistické masové vraždění v žádném případě srovnávat se střelbou na německých hranicích, východisko uvažování zůstává stále totožné: při posuzování aktů, které se staly na základě vůle státu, musí být brán zřetel na to, „zda stát nepřekročil nejkrajnější hranice, které jsou dány podle obecného přesvědčení v každé zemi.“ (str. 16 rozhodnutí).

Zdá se nicméně, že tato část byla zcela rétorická. V následujícím odůvodnění totiž Spolkový soudní dvůr směr svého uvažování mění a namísto „radbruchovského“ ustoupení zákonného nepráva spravedlnosti koncipuje přednost výkladu zákona v souladu s mezinárodními úmluvami proti výkladu zákona, který používaly státní orgány NDR. Soud totiž poukázal na to, že NDR byla vázána Mezinárodním paktem na ochranu občanských a politických práv z roku 1966 a správný výklad zákona o státních hranicích se měl přidržet tohoto paktu (ačkoliv ten neměl v NDR formálně přednost před vnitrostátním právem): „Pokud zákon v době činu mohl být interpretován zejména se zřetelem na jeho text a na Ústavu NDR v souladu s mezinárodními závazky NDR na ochranu lidských práv, zákon v době činu musí být chápán podle interpretace vstřícné k lidským právům“ (tamtéž). V daném případě tedy měli pohraničníci zvolit jinou metodu zastavení upchlíků, ne však po nich střílet dávkami ze samopalu.

Výtku případného porušení principu právní jistoty, legitimního očekávání a non-retroaktivity trestního práva Spolkový soudní dvůr odmítl, neboť očekávání, že trestní právo bude i v budoucnu interpretováno způsobem nesouladným s ochranou lidských práv, není hodno ochrany. Jak velmi případně upozorňuje R. Alexy, dané rozhodnutí (alespoň částečně založené na Radbruchově tezi, byť v transformované „interpretační“ formě), vychází z alespoň rudimentární nerelativistické etiky. Úsudky o určitém elementárním jádru etiky (a tudíž o extrémní nespravedlnosti) mají objektivní a kognitivní povah (Alexy, R. A Defence of Radbruch´s Formula. In: Dyzenhaus D./ed./: Recrafting the Rule of Law: The Limits of Legal Order, Hart Publishing, Oxford 1999, str. 15 násl., na str. 33: „Spor o … extrémní nespravedlnost nemůže být doložen nějakým důkazem, ale s pomocí argumentů.“).

Česká judikatura kontroverzní německý přístup modifikující interpretaci komunistických předpisů, nikoliv ale tyto předpisy samotné, nezvolila. Namísto toho důsledně trvala na tom, že rozhodující pro trestnost pohraničníka bylo to, zda vskutku došlo k porušení tehdy platných předpisů. Například v rozsudku ve věci pohraničníků, kteří v roce 1986 zastřelili na hranicích občana tehdejšího západního Německa (v domnění, že šlo o uprchlíka, jakkoliv šlo ve skutečnosti o šedesátiletého houbaře), bylo pro krajský soud v roce 2001 rozhodující, že k použití střelné zbraně došlo neoprávněně. Ani tehdejší předpisy pohraniční stráži totiž neumožňovaly, aby střelba dopadala na území cizího státu, navíc v tomto případě byla dokonce i střelba vedena z území Německa. V takovém případě soud prvého stupně shledal obžalovaného bývalého pohraničníka vinným trestným činem pokusu o vraždu; dokonání trestního činu mu nemohlo být prokázáno, neboť společně s ním byly obžalovány i další osoby, které na daném místě vedly jako členové pohraniční stráže střelbu, a nebylo tedy možno vyloučit, že smrtící kulku nevyslal někdo jiný. Odvolací soud nicméně rozhodnutí zrušil, neboť vědomost o tom, že se nachází na území SRN, nebyla obžalovanému prokázána.

V logice této judikatury pak soudy v roce 2001 dovodily, že pokud nově nasazení pohraničníci zastřelili „narušitele“ státní hranice na území české obce, kam po neúspěšném pokusu o přechod hranice uprchl, nedopustili se žádného trestného činu, neboť střelba proti prchajícímu podezřelému byla v tomto případě podle tehdejších předpisů oprávněná. Jakkoliv byly ve věci Čepl a Kubec podle soudu „zákony a předpisy i samotné rozkazy z dnešního pohledu tehdy špatné, odporovaly lidským právům […] tyto skutečnosti nemohli obžalovaní vzhledem ke svému postavení ovlivnit a tyto skutečnosti stály tedy mimo ně.“ Naopak německé soudy by obdobný případ jistě posoudily jako kriminální, neboť komunistické předpisy o oprávněném použití zbraně bylo ve smyslu německé judikatury nutno vyložit vstřícně k ochraně lidských práv, a to s ohledem na tehdejší mezinárodní závazky státu (zejména mezinárodní pakt o občanských a politických právech).

Odsoudit pohraničníka za střelbu na hranicích tak bylo v českých podmínkách možno jen v situaci, kdy sám vědomě porušil své povinnosti a jednal v rozporu s tehdejším právem – např. vědomě vstoupil na území tehdejšího západního Německa, kde se setkal s německým pohraničníkem, který se ho pokusil zadržet, načež jej český pohraničník zastřelil (věc Korbel),resp. pronásledoval prchající občany NDR vědomě v rozporu s československými předpisy až na území SRN, kde je zadržel a převedl zpět na území ČSSR, kde byli následně předáni orgánům NDR (usnesení NS sp.zn. 3 Tdo 1019/2002 ze dne 2.4. 2002).

V posléze uvedeném příkladu se podle NS jednalo o trestný čin vydírání v souběhu s trestným činem porušování povinností strážní služby, kde s ohledem na jejich trestní sazbu byly oba trestné činy bez ohledu na stavení běhu promlčecí doby již promlčeny. Nemohlo se podle NS jednat o trestný čin zbavení osobní svobody, neboť jiný výklad „by v rozporu se zásadami výkladu příčinné souvislosti [rozšiřoval] úmysl obviněných, který zřetelně vedl k zadržení podezřelých osob až k následku, který v dané věci spočíval v trestně právní sankci nedovoleného překročení státní hranice poškozenými podle tehdy platných zákonných norem trestní jurisdikce NDR.“

Určitým výjimečným příkladem je kauza Miloše Roudnického, který jako pohraničník nepoužil v rozporu s tehdejšími předpisy mírnější formu zastavení „narušitelů“ státní hranice, ale namísto toho začal na „narušitele“ střílet dávkami ze samopalu. Rozhodnutí tohoto typu (restriktivní interpretace komunistických předpisů o použití zbraně na hranicích) je ale spíše výjimečné.Roudnický byl za zastřelení dvou osob odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví k podmíněnému trestu odnětí svobody.

Jak jsem naznačil, v případech střelby na hranicích je velmi obtížné říci, které řešení je lepší - zda přísnější německé nebo k pohraničníkům vstřícnější české. Narozdíl od jednodušších kauz, jako jsou brutality 50. let nebo mučení disidentů typu pálení V. Třešňáka příslušníkem StB Kafkou, zde totiž hovoříme o případech lidí, kteří si svou službu zpravidla nevybírali (jedná se vesměs o vojáky základní služby), byli obvykle velmi mladí - zpravidla méně než 20 let, vystaveni dlouhodobé indoktrinaci ideologií tehdejšího režimu (zpravidla jim bylo vtloukáno do hlavy, že proti nim stojí po zuby ozbrojení zlosyni typu postav z Krále Šumavy), jednali zpravidla ve velmi vypjaté atmosféře atd. Ostatně německá judikatura byla kritizována za to, že na pohraničníky, z velké části -náctileté muže se základním vzděláním, maximálně s učilištěm, staví nerealistické nároky uvažování filozofů a dilemata Antigoné stojící tváří tvář Kreontově nelidskému zákonu ve známém Sofoklově dramatu.

Pokud se podíváme na odsouzené pohraničníky, vyjma těch, kteří se dopustili vskutku jednoznačně kriminálního činu (typicky věc Korbel uvedenou výše), vidíme, že zcela jasně převažovali podmíněné tresty odnětí svobody. Jak ve shora cit. kauze Roudnický uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích, resp. jeho soudce Jiří Bernát, který potrestal pohraničníka za 40 let staré zastřelení dvou osob na hranicích podmíněným trestem, rozhodnutím soudu „došlo k pojmenování viny obžalovaného, k charakterizování toho, k jakým nezákonným projevům v minulém období docházelo“, současně došlo též k „plné rehabilitaci a satisfakci těch, kteří byli minulým režimem postiženi.“ Je pak ale logické se ptát, zda obdobnou rehabilitaci a satisfakci, resp. k pojmenování viny, nemohly poskytnout též jiné nástroje, např. instituce na způsob jihoafrické komise pravdy a usmíření. To je ovšem úvaha de lege ferenda.

Navíc vidím mezi českým a německým modelem vypořádání se s minulostí na hranicích ještě jeden, a to velmi podstatný rozdíl. V Německu, narozdíl od České republiky, totiž byli odsouzeni též ti, co pravidla pro střelbu na hranicích tvořili, a oproti podmíněným trestům pohraničníků dostali tresty nepodmíněné (např. Egon Krentz, srov. např. toto rozhodnutí ESLP - srov. v této kauze zejm. mimořádně zajímavou konkurenci soudce Zupančiče, který upozorňuje, že je velký rozdíl mezi právní jistotou těch, co zločinné právo tvoří, a těmi, kteří jsou nuceni jej aplikovat). A to je asi ten nejdůležitější rozdíl oproti České republice.

Celý příspěvek

Víc než absolutní trest

Ta otázka není tak absurdní jak se zdá: může být absolutní trest ještě „absolutnější“?

Tedy může přijít ještě další trest po trestu smrti?

Ano, může.

Na téma trestu „po absolutním trestu“ narazí každý, kdo se zabývá komunistickou justicí. Při práci na televizním dokumentu Dopisy z cely smrti a také na knize Mlynáři od Babic jsem se s tímto zvláštním druhem trestu seznámil důkladněji.

Jde navíc i o to, že tento trest je vlastně vícenásobný. Trestá se jím jak popravený, tak jeho příbuzní či nejbližší.

Sedlák Melkus napsal poslední dopisy svým nejbližším v březnu 1953 před svou popravou.

Skončily archivu.

Stejně jako dopisy většiny ostatních politických vězňů odsouzených k smrti – zvláštní nařízení přikazovalo, že tyto dopisy nesmí být doručovány. Ostatně příbuzní nedostávali ani ostatky svých nejbližších k pohřbení. Zpravidla končily utajeně ve společném hrobě.

Trest po trestu, který se zdál být konečným.

„Drahá maminko! Chci Vám poděkovat za všechno, co jste kdy pro mne udělala. Maminko, zaplať Pán Bůh všemohoucí za Vaši dobrotu a lásku,“ psal Melkus.

Jeho maminka ale dopis za svého života nedostala.

Další dopis, který byl určen synovi, mu byl skutečně doručen. Ale v roce 1995! Tehdejší vrchní státní zástupce Grygárek jej nechal poslat pozůstalým s tím, že byl právě nalezen v archivu.
Dopisy jsou však doručovány příbuzným ještě i dnes. Jeden dostali příbuzní popraveného letos, tedy v roce 2008. Devatenáct let po pádu komunismu!

Jaký může být smysl tohoto trestu „po trestu“?

Jistě je to snaha vymazat člověka z pamětí jeho blízkých a známých. Znemožnit, aby je slova popraveného provázela na další cestě životem a stala se tak jakýmsi svědkem zrůdnosti režimu.
Možná je za tím obyčejný strach, intuitivní, provázející všechny zločince: Strach plodící snahu zamést po sobě důkladně všechny stopy.

Ale také snaha vytrhnout člověka z jeho existence vůbec. Režim se neomezoval jen na zabavování dopisů, ale zakazoval dávat příbuzným i těla popravených. Gustav Smetana, který byl popraven po jednom ze zinscenovaných „babických“ procesů, je pochován ve společném hrobě v Ďáblicích.

Byl samozřejmě odsouzen dávno předtím, než začal soud.

Odvolací soudní jednání bylo zbytečné úplně.

Konalo se 24. října 1952 u Nejvyššího soudu v Praze. Soudcem z lidu byl Emanuel Barša, zapálený komunista, který se později stane vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Brně. Pochován bude na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova.

Trest „po absolutním trestu“ je v tomto případě stále naplňován: zatímco nešťastná oběť našla své místo ve společném hrobě, její vrah má na hřbitově čestné místo.

Jako důkaz, že absolutní trest je jen trapná jednorázová záležitost. Je to vlastně jen pouhý začátek dlouhé série trestů...

A jako důkaz, že zločiny komunismu nejsou záležitostí minulosti, ale věcí současnosti. Celý příspěvek