Hynek Baňouch: Právnické „listopadové“ dluhy - zbytkové tresty a tak dál ...

Dvacet let po převratu se může zdát, že právníci "mají hotovo". Transformace skončila. Neskončila, ale chtěli bychom tomu věřit, tváří v tvář veletoku nových předpisů. Hotovo nemáme, a ještě dlouho mít nebudeme, v právním řádu je mnoho netransformovaných právních předpisů a např. platný zákoník práce přesvědčivě ukazuje, že nový právní předpis není totéž co tranformovaný právní předpis. Snazší cestu totiž mají předpisy netransformační, resp. předpisy, které odstřižení od přetrvávající tradice socialistického normativního systému činí jen z části. Občanský a trestní zákoník jsou dostatečným dokladem tohoto jevu. Ale o tom psát nebudu, a nebudu ani uvažovat o 17. listopadu, asi bych se opakoval, a koneckonců Komunistické právo v Československu považuji za takové ohlédnutí. Budu se věnovat největší právnické ostudě v oblasti transformace - zbytkovým trestům.

Když Martin Vadas před dvěma lety (či kdy to bylo) promítal v plenární místnosti Nejvyššího správního soudu nesestříhanou verzi procesu s Miladou Horákovou, při následné půlnoční diskusi přítomní historici upozornili na přetrvávající problém zbytkových trestů - a ze všech přítomných (hlav pomazaných i nepomazaných) bylo cítit odhodlání věc změnit. Vzhledem k místu i k charakteristice osazenstva člověk na chvíli propadl pocitu, že vše už se začalo měnit, a tento otřesný doklad netranformace právního řádu a hodnotově pojaté kontinuity práva rychle zmizí. Nezmizel. A když letos ve stejném sále probíhala konference o komunistickém právu, titíž historici téma zbytkových trestů znova zmínili, a téma publikum vlastně nezaregistrovalo. Přitom se v mezidobí nestalo vůbec nic.

Zbytkové tresty jsou záznamy o předchozích odsouzeních z doby mezi lety 1945 až 1989, které dnešní soudy setrvale a tvrdošíjně považují za důsledek minulého kriminálního jednání, a proto s lidmi, kteří takové záznamy mají nakládají jako s kriminálníky. Je tím zastavena cesta k úplné rehabilitaci, a to jak občanské, tak právní. Není možné dosáhnout na odškodnění. A tak dál, a tak podobně.

Z formálního hlediska možná pro někoho vše vypadá v pořádku: trestní jednání nemá nic společného s politikou! Jenže.... Režim měnil v průběhu padesáti let své represivní strategie, a poměrně velmi brzy si osvojil techniku, jak politicky odbojné poddané oddělit od zbytku společnosti. Bylo to překvapivě snadné - stačilo kriminalizovat, tedy podřadit pod možnost trestního postihu jednání, které bylo neodvratně spojené s bojem proti komunistům a jejich režimu. Pak už se hovořilo ne o opozičnících, ale o kriminálních živlech. Co na tom, že šlo o sedláka neplnícího dodávky předepsané státním plánem, které byly od samého počátku (právní terminus technicus "odsampoč") nesplnitelné. Nepomohlo vám tehdy poukazovat na fakt, že komunisty zřízené jednotné zemědělské družstvo má předepsáno sotva polovinu (při přepočtu na jednotku). Jak přesně popsal levicový novinář George Orwell po seznámení se s podstatou sovětského systému: komunisty vytvořené právo má diskriminační povahu a nesnese se s rovností: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější (Farma zvířat, Animal Farm).

Ostatně i v roce 1989 Rudé právo, Československá televize, ale i Mladá fronta či rozhlas informovaly o tom, že demonstrují "kriminální živly".

Zkrátka zbytkové tresty jsou odrazem ideologicky pojaté právní kontinuity (kontinuitu jde pojmout i formálně, a dokonce by takto měla být pojímána - Pl. ÚS 19/93, ale téma oficiální kontinuity a přehlížení četných faktických diskontinuit je na samostatný článek). A proto by měly být zrušeny.

Existence zbytkových trestů je dokladem faktu, že v právu neproběhlo něco jako transformační inventura. Nezrušené zbytkové tresty vznikly jako vedlejší důsledek (patrně nezamýšlený) snahy přísně individuálně posoudit případy kriminálních jednání, za nimiž se mohlo skrývat politicky motivované pronásledování. Panovala obava neosvobodit kriminálníky. Navíc čím méně bylo odhaleno politických procesů zahalených do hávu trestní spravedlnosti, tím menší byl pocit, že ve výkonu spravedlnosti před rokem 1989 nebylo mnohé v pořádku.

Stejně ostudným fenoménem jsou staré sedlácké a živnostnické dluhy vyměřené z likvidačních daní. Znám jednu vitální ženu z jižních Čech, které sice družstvo sebralo stodolu (a družstevní traktor pak jezdil do stodoly přes jejich nevelký dvorek, a tu strhl šňůru i s prádlem, tu do něčeho štrejchl, tu někoho k smrti vyděsil) - inu kulak se musí odhalit, i kdyby nebyl, ale z ostýchavosti (jež byla režimu vlastní) odmítl převzít úvěrový vztah, na základě kterého byla v roce 1946 postavena, takže pantáta těžce splácel majetek, z jehož užívání byl družstvem vyloučen, ještě mnoho dalších let.

Svědomití úředníci ministerstva financí tyto dluhy evidují i dvacet let po převratu, a vymáhají je bez ohledu na náklady. (Pro ty, kdo se rádi bojí doporučuji jako noční můru představu, že dluhy přivádějí na scénu lidé, kteří je spravovali i mnoho let před listopadem.) Obávám se, že ani tento problém nebyl vyřešen. Tak už to s těmito věcmi chodí - politika na ně narazí, upřímně se nad nimi otřese hnusem a slíbí, že je vyřeší - a - slibem vše končí. Politika pospíchá otřást se odporem nad něčím jiným.

Nyní je jsou ale obavy liché. Politicky motivovaná pronásledování či kriminalizaci opozice lze snadno poznat. Historický výzkum pokročil a staví na světlo fakta o otřesném přetrvávání nespravedlnosti. Právníci však odvracejí zrak jinam. Kdyby každý právník, zaneprázdněný prací pro klienta, anebo honící se za čárkami výkonnosti věnoval problému hodinu času, pak problém zmizí. (Ani já jsem v dané věci bohužel nic účinného nepodnikl, a tak jsem si asi před měsícem usmyslel, že napíši tento text.) A je jedno zda judikatorní, nebo legislativní cestou. Ti lidé prožili těžký život, jenž se, co naplat, blíží do finále, a proto si zaslouží, aby jejich štít byl urychleně očištěn. Najde-li se energie a chuť pro státní vyznamenání Karla Gotta, musí se obojí najít i pro spoluobčany, kteří se hned na poprvé nesklonili.

Psáno k 17. listopadu 2009.

Celý příspěvek

Podněcování a trest. Téměř další hra Václava Havla

V rámci edice Sešity Knihovny Václava Havla vyšel sešit, který je doslovným přepisem hlavního líčení proti Václavu Havlovi z února 1989. Jde o poslední proces, který proti Havlovi proběhl. Přepis je koncipován formou specifické a poněkud absurdní divadelní hry.

Jakkoliv si čtenář povšimne, že soudkyně Helena Hlavatá opakovaně zakazovala pořizování poznámek v soudní síni, již si nepovšimla, že Havlův bratr Ivan a jeho žena Dagmar pořizují nahrávku celého procesu na malý magnetofon. Vznikl tak unikátní záznam o průběhu celého procesu, z něhož vidíme nejen to, že soudkyně nebyla s to vynést nezávislý rozsudek a použít vlastní úsudek, ale též křeče zahnívajícího režimu reálného socialismu.

Havel byl souzen jednak za to, že údajně podněcoval spoluobčany na účasti na zakázaném shromáždění (vzpomínka na Jana Palacha v lednu 1989), jednak že se „nepovoleného“ shromáždění sám zúčastnil, a neuposlechl prý výzvy veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Zajímavé je, že tajná policie nebyla s to na začátku roku 1989 „vyrobit“ ani jediného svědka, který byl Havlem „podnícen“ k účasti na „nepovoleném“ shromáždění. Hlavního líčení se zúčastnil jen jediný „podnícený“, tehdy dvacetiletý David Kabzan, jeho výpověď však z něj tajná policie vymlátila v přípravném řízení, a svědek sám pak v průběhu hlavního líčení vše popřel. Navíc procesní chybou policie nebylo vůbec možno výpověď z přípravného řízení použít (s. 17-19).

Proces proti Havlovi zaujme též některými dalšími znaky: naprostá pasivita prokurátora, který se zmohl jen na vznesení obžaloby a závěrečnou řeč, během procesu ale zůstal pasivní. Soudkyně, která přes všechny rozpory a pochybnosti následuje vše hlavní z toho, co jí prokurátor ve své obžalobě nastínil. Rozsudek, který není vůbec s to se vypořádat s nejsilnějšími body obhajoby, a tak namísto toho sklouzává do klišé. Vynikající Havlova závěrečná řeč (kterou jako jedinou z tohoto procesu jsem četl již dříve). A celková atmosféra řízení, ve které nevidím již téměř nic z nenávisti, která byla tak typická pro procesy v 50. letech (sám ji mám nejvíce ztotožněnou s řečí Urválka), a občas byla viditelná ještě v letech 70. Místo nenávisti a angažovanosti je proces na sklonku komunismu prost jakýchkoliv emocí, je to „úředničina“. Všichni dělají svou práci, vědí, že to tak „být musí“, ale nijak zvlášť si to již neužívají.

Při čtení tenkého sešitu bychom si ale měli všimnout ještě něčeho. Neuvěřitelné lehkosti, s jakou tehdejší režim zacházel s právem shromažďovacím (viz s. 71 a s. 72). Zákaz shromáždění zdůvodnil jen tím, že shromažďovatelé vzpomínky na Jana Palacha „nezaručují a zaručit v daném místě nemohou“, že neohrozí „veřejný pokoj a pořádek“. Navíc shromáždění byla dle vyhlášky města Prahy kompletně zakázána v centrální oblasti Pražské památkové rezervace.

Celý příspěvek

Univerzita Karlova … trochu jinak a jindy

V posledním prázdninovém čtecím záchvěvu, kdy si je člověk ještě jakž takž ještě schopen vnitřně obhájit, že „sáhne a čte“ a přitom „nebiluje“, „nečárdžuje“ a ani nevykazuje čárky (byť zkušení borci to budou patrně schopni zahrnout pod „praktis/profešinl dévelopmént“ bez ohledu na roční období), si dovolím upozornit na 3 knížky. Nesjely zrovna z tiskařských lisů, relativně zánovní ale jsou. Všechny se týkají Univerzity Karlovy, a to v jejich velice zajímavých obdobích.

Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.

Míšková nás provádí za pomoci archivních pramenů a vzpomínek právě obdobím 1939 – 1945. Kapitoly jsou členěny podle funkčních období jednotlivých rektorů. Ukazuje postupné obměny, spory, nacifikaci a arizaci a lidi a proudy uvnitř Univerzity. Zajímavé jsou detaily a „běžné věci“ ze života Univerzity – povinnosti a život studentů, organizace studia, „oběžníkové debaty“ o to či ono. Nechybí samozřejmě i tučnější sousta, jako je popis a rozbor prací jednotlivých ústavů Nadace Reinharda Heydricha (testovací otázka: kolik z nich bylo právnických?). Cynického právníka může zaujmout, že v podstatě jakýkoliv rektorát za jakéhokoliv režimu má vždy problémy s právnickou fakultou. Jak Míšková konstatuje (str. 132), „Právnická a státovědecká fakulta byla nedůsledněji postižena nacifikačními změnami studijních plánů. Stejně tak se od roku 1939 významně proměnil i její profesorský sbor, který se stal kolektivem nejčastěji zmítaným vnitřními rozpory“. Spory na německé právnické fakultě se tak vedly stále: o profesury, o jiná křesílka, o to, zda bude mít navrch sudetoněmecká či říšská klika v rámci fakulty aj.

Práce je tak fascinujícím čtením, hlavně tedy v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že podobné postupy se rozjedou o několik let později ve stejném městě bezmála ve stejných budovách. O nich píše druhý kousek, který bych v této souvislosti rád představil: „Zotročená univerzita“ od Johna Connellyho (vydalo loni nakladatelství Karolinum v překladu Jana Kuklíka). Kniha se zabývá sovětizací vysokého školství v padesátých letech ve střední Evropě, konkrétně NDR, Polsku a Československu (přesněji tedy spíše jen o Českých zemích). Connelly má jiný přístup, záběr i čas, výstup je však neméně zajímavý. Výborný je srovnávací přesah práce do třech středoevropských společností a snahy o vysvětlení, proč se i před obdobné stalinistické zadání výchovy nového studenta pro Východní blok rozvíjely univerzity v jednotlivých státech odlišně. V tomto směru nejzajímavější mi přijde část III. knihy, kde se Connelly zaměřuje na sociální složení studentstva v jednotlivých státech. Dovozuje, že právě v dosažení změny sociologické skladby vysokoškolského studentstva komunisté v Československu selhali (příliš málo dělnických kádrů, na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované tou správnou stranickou legitimací), což se komunistům poté vracelo v produkci intelektuálů-disidentů a univerzitní opozici v Čechách a v Polsku, která naopak ve NDR chyběla.

Konečně jako třetí, skutečné letní tématické čtení si dovoluji nabídnout „Čeští vědci v exilu“ od Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské. Kniha je souborem portrétů českých vědců – emigrantů, kteří odešli po roce 1939, po roce 1948 a po roce 1968 z Československa. Čte se skvěle, a to nejenom v komplementaritě k výše uvedeným „systémovým“ povídáním o politikách a blocích; je o osudech. Člověk si uvědomí, jak odlišný je pohled na „přehledovou“ historii a na historii „osobní“.

V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.

Stejně tak zajímavé jsou jednotlivé aspekty „návratovosti“ emigrantů – většina z nich se kvůli stáří či pracovním závazkům nikdy do České republiky (natrvalo) nevrátila. Zůstalo tak u občasných přednášek či při distanční pomoci s doktorandy či sháněním knih a výbavy laboratoří.

Asi nepřekvapí, že mezi portréty vědců-emigrantů není jediný právník, a to i přesto, že i společenské vědy jsou v záplavě matematiků, fyziků a chemiků zastoupeny (literární historie, antropologie, historie, sociologie). Přirozeně, vždy je třeba, jak autoři sami v úvodu uvádějí, učinit výběr a mnohé vypadne. I bez této milosrdné doušky je ale jasné, že by hledání českého právníka podobného formátu bylo obtížné (pominu-li univerzálně navržitelného Erica Steina). S hledáním právníků – exulantů jsme si ostatně lámali hlavu coby editoři „Komunistického práva v Československu“, kde jsme se snažili pro čtvrtou část publikace (Osobní reflexe) ulovit právníky, kteří ve kteréhokoliv z emigračních vln odešli do exilu a zůstali právníky (ať již působili v akademii či praxi). Po dlouhém hledání a oslovení sedmi lidí se nám podařilo přesvědčit dva; vzpomínky Mojmíra Povolného (exil 1948) a Zdenka Krystufka (exil 1968) si tak můžete přečíst již nyní.

Přirozeně jsme nečekali, že bychom v konečné fázi dali dohromady osudy českých právních emigrantů v rozsahu epochálních prací typů „Vykořenění právníci“. Na druhou stranu uznávám, že dva byť skvělé kousky jsou poněkud hubený výsledek. Takže pokud bych snad mohl závěrem mírně zneužít tohoto postu ke sběru informací: v případě, že by někdo znal zajímavou osobnost českého či slovenského „právníka – emigranta“, jehož osudy či názory by bylo dobré (co nejdříve) zachytit, určitě se prosím s Vaším tipem ozvěte.

Celý příspěvek

Opravdu jiné právo?

Ano, ten nešťastný mladík zpanikařil. Bylo mu dvaadvacet a byl do poloviny těla ochrnutý, neboť kulka při nešťastné přestřelce po útěku z Babic mu poranila páteř.
Když ho věšeli, museli ho na šibenici vysadit. A on křičel: maminko věšejí žebráka! Žebráka věšejí! V protokolu o popravě je napsáno, že tato slova vykřikoval hysterickým způsobem. A také se popravčí komise ptal: nešlo by to ještě nějak zařídit?
Tedy neumřít.
Nešlo.

Těžce postižený mladík se jmenoval Stanislav Plichta a jeho poprava nakonec proběhla úspěšně.
Jedním z těch, kdo ji osobně sledoval, byl předseda příslušného senátu, soudce, Vojtěch Rudý, který už předtím (také úspěšně) poslal na smrt jeho otce (a dalších šest) v jihlavském procesu v červenci 1951.
Dalo by se s nadsázkou říci rodinný soudce.
A se stejnou nadsázkou označit to, co se tehdy dělo, jako „opravdu jiné právo“.
Opravdu jiné právo?

Když jsem už před řadou měsíců přislíbil, že na podzim napíši pár poznámek na „Jiné právo“, trošku jsem kalkuloval, že to pro mne v té době už bude jednodušší. Očekával jsem, že o soudcích jako je Vojtěch Rudý toho budu vědět hodně, že se s nimi (a motivy jejich jednání) důkladně seznámím při práci na knize „Mlynáři od Babic“, kterou jsem plánoval na začátku podzimu dokončit ještě se spoluautorem Miroslavem Kasáčkem.
Což se podařilo.

Kniha tento měsíc vyjde. Věřím, že zaujme. Popisované drama je téměř neuvěřitelné, stejně jako osudy tehdejších lidí. Jeden malý háček, tu ale je: Motivům toho, proč se soudci a státní zástupci, evidentně vzdělaní lidé, mezi nimiž byli i prvorepublikoví právníci, dopouštěli těchto krutostí, jsem se ani po bádání v archivech a zpovídání pamětníků nijak nepřiblížil.
Zjistil jsem ale několik věcí.

Jednak, že podobnou otázku si kladli už jiní. Například Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí píše: „Českobudějovický okresní soudce Josef Urválek byl kdysi podle všech běžných měřítek spořádaný a slušný člověk.“ Tak Hejl píše o obávaném prokurátorovi z procesu se Slánským.

Urválek to nakonec dotáhl až na předsedu Nejvyššího soudu a pokračoval ve svém spořádaném životě.

Proč se mezitím účastnil justičních vražd není příliš jasné.
S tím ovšem souvisí, že o vraždících soudcích a prokurátorech (až na pár výjimek) víme velmi málo. A nejen to: i archivní materiály jsou neobyčejně chudé. A o samotných osobnostech soudců může badatel najít podstatně méně informací, než o příslušnících StB. Zatímco profesní životopisy příslušníků tajné policie včetně fotografií jsou spořádaně uloženy v archivech, k soudcům je obtížné se propracovat.
A i to málo, co existuje, nenabízí odpovědi na otázky, které nás především zajímají.
Proč?
Proč ti, kteří měli dbát na spravedlnost, se dopouštěli těch nejhorších nespravedlností?
Ta otázka je totiž důležitá právě u soudců a prokurátorů – neboť u příslušníků tajné policie se jaksi příliš neočekává, že se budou chovat jinak, než se nakonec chovali.
Kdo si prostuduje nesmírně obsáhlou třídílnou publikaci Československá justice 1948-53 v dokumentech, dozví se řadu pozoruhodných podrobností. Ale ani tam nenajde odpovědi na zmíněné otázky. Proč?
Pozoruhodné je, že (až na pár výjimek) se soudcům ani příliš nevěnují historické studie. A v některých případech dokonce neznáme jejich tváře – kdo chce, ať sám nahlédne aspoň na některé z nich: viz Paměť a dějiny 2008/01.

Jestliže zájem o příslušníky tajné policie leží ve stínu zájmu u jejich spolupracovníky, pak zájem o zločinné soudce a prokurátory leží ve stínu dvojnásobném.

Neexistují ani kritické reflexe rodinných příslušníků z další generace. Víc než to – v celé justici – zdá se – je minulost zakázané téma. Neexistují proto ani vzpomínkové reflexe ostatních někdejších českých soudců. Ani těch současných, kteří mezi těmito zločinnými právníky studovali a orientovali se.

Jakoby vzpomínka na dobu posedlou ďáblem hrozila tohoto ďábla znovu vypustit při pouhé slovní připomínce.

Vzpomínám si na jeden pozoruhodný hovor z devadesátých let. Dělal jsem rozhovor pro náš deník s jedním významným soudním funkcionářem (ne, neprozradím jeho jméno, i když je stále ve funkci) a ptal se na jeho názor jak trestat komunistické zločiny.
Zatvářil se odmítavě.
„Je to těžké,“ řekl.
A pokračoval: „Znal jsem osobně jednoho soudce, kterému vyčítali, že se v padesátých letech účastnil nějakých procesů. To vám byl přitom tak hodný člověk.“
„Opravdu, to byl jeden z nejhodnějších soudců.“
Ten soudce, o kterém onen funkcionář mluvil, se jmenoval Rudý.
Nevěděl nejspíš, že političtí vězni mu dali ještě jiné jméno: Rudý Kat.

Celý příspěvek