Víc než absolutní trest

Ta otázka není tak absurdní jak se zdá: může být absolutní trest ještě „absolutnější“?

Tedy může přijít ještě další trest po trestu smrti?

Ano, může.

Na téma trestu „po absolutním trestu“ narazí každý, kdo se zabývá komunistickou justicí. Při práci na televizním dokumentu Dopisy z cely smrti a také na knize Mlynáři od Babic jsem se s tímto zvláštním druhem trestu seznámil důkladněji.

Jde navíc i o to, že tento trest je vlastně vícenásobný. Trestá se jím jak popravený, tak jeho příbuzní či nejbližší.

Sedlák Melkus napsal poslední dopisy svým nejbližším v březnu 1953 před svou popravou.

Skončily archivu.

Stejně jako dopisy většiny ostatních politických vězňů odsouzených k smrti – zvláštní nařízení přikazovalo, že tyto dopisy nesmí být doručovány. Ostatně příbuzní nedostávali ani ostatky svých nejbližších k pohřbení. Zpravidla končily utajeně ve společném hrobě.

Trest po trestu, který se zdál být konečným.

„Drahá maminko! Chci Vám poděkovat za všechno, co jste kdy pro mne udělala. Maminko, zaplať Pán Bůh všemohoucí za Vaši dobrotu a lásku,“ psal Melkus.

Jeho maminka ale dopis za svého života nedostala.

Další dopis, který byl určen synovi, mu byl skutečně doručen. Ale v roce 1995! Tehdejší vrchní státní zástupce Grygárek jej nechal poslat pozůstalým s tím, že byl právě nalezen v archivu.
Dopisy jsou však doručovány příbuzným ještě i dnes. Jeden dostali příbuzní popraveného letos, tedy v roce 2008. Devatenáct let po pádu komunismu!

Jaký může být smysl tohoto trestu „po trestu“?

Jistě je to snaha vymazat člověka z pamětí jeho blízkých a známých. Znemožnit, aby je slova popraveného provázela na další cestě životem a stala se tak jakýmsi svědkem zrůdnosti režimu.
Možná je za tím obyčejný strach, intuitivní, provázející všechny zločince: Strach plodící snahu zamést po sobě důkladně všechny stopy.

Ale také snaha vytrhnout člověka z jeho existence vůbec. Režim se neomezoval jen na zabavování dopisů, ale zakazoval dávat příbuzným i těla popravených. Gustav Smetana, který byl popraven po jednom ze zinscenovaných „babických“ procesů, je pochován ve společném hrobě v Ďáblicích.

Byl samozřejmě odsouzen dávno předtím, než začal soud.

Odvolací soudní jednání bylo zbytečné úplně.

Konalo se 24. října 1952 u Nejvyššího soudu v Praze. Soudcem z lidu byl Emanuel Barša, zapálený komunista, který se později stane vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Brně. Pochován bude na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova.

Trest „po absolutním trestu“ je v tomto případě stále naplňován: zatímco nešťastná oběť našla své místo ve společném hrobě, její vrah má na hřbitově čestné místo.

Jako důkaz, že absolutní trest je jen trapná jednorázová záležitost. Je to vlastně jen pouhý začátek dlouhé série trestů...

A jako důkaz, že zločiny komunismu nejsou záležitostí minulosti, ale věcí současnosti. Celý příspěvek

Opravdu jiné právo?

Ano, ten nešťastný mladík zpanikařil. Bylo mu dvaadvacet a byl do poloviny těla ochrnutý, neboť kulka při nešťastné přestřelce po útěku z Babic mu poranila páteř.
Když ho věšeli, museli ho na šibenici vysadit. A on křičel: maminko věšejí žebráka! Žebráka věšejí! V protokolu o popravě je napsáno, že tato slova vykřikoval hysterickým způsobem. A také se popravčí komise ptal: nešlo by to ještě nějak zařídit?
Tedy neumřít.
Nešlo.

Těžce postižený mladík se jmenoval Stanislav Plichta a jeho poprava nakonec proběhla úspěšně.
Jedním z těch, kdo ji osobně sledoval, byl předseda příslušného senátu, soudce, Vojtěch Rudý, který už předtím (také úspěšně) poslal na smrt jeho otce (a dalších šest) v jihlavském procesu v červenci 1951.
Dalo by se s nadsázkou říci rodinný soudce.
A se stejnou nadsázkou označit to, co se tehdy dělo, jako „opravdu jiné právo“.
Opravdu jiné právo?

Když jsem už před řadou měsíců přislíbil, že na podzim napíši pár poznámek na „Jiné právo“, trošku jsem kalkuloval, že to pro mne v té době už bude jednodušší. Očekával jsem, že o soudcích jako je Vojtěch Rudý toho budu vědět hodně, že se s nimi (a motivy jejich jednání) důkladně seznámím při práci na knize „Mlynáři od Babic“, kterou jsem plánoval na začátku podzimu dokončit ještě se spoluautorem Miroslavem Kasáčkem.
Což se podařilo.

Kniha tento měsíc vyjde. Věřím, že zaujme. Popisované drama je téměř neuvěřitelné, stejně jako osudy tehdejších lidí. Jeden malý háček, tu ale je: Motivům toho, proč se soudci a státní zástupci, evidentně vzdělaní lidé, mezi nimiž byli i prvorepublikoví právníci, dopouštěli těchto krutostí, jsem se ani po bádání v archivech a zpovídání pamětníků nijak nepřiblížil.
Zjistil jsem ale několik věcí.

Jednak, že podobnou otázku si kladli už jiní. Například Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí píše: „Českobudějovický okresní soudce Josef Urválek byl kdysi podle všech běžných měřítek spořádaný a slušný člověk.“ Tak Hejl píše o obávaném prokurátorovi z procesu se Slánským.

Urválek to nakonec dotáhl až na předsedu Nejvyššího soudu a pokračoval ve svém spořádaném životě.

Proč se mezitím účastnil justičních vražd není příliš jasné.
S tím ovšem souvisí, že o vraždících soudcích a prokurátorech (až na pár výjimek) víme velmi málo. A nejen to: i archivní materiály jsou neobyčejně chudé. A o samotných osobnostech soudců může badatel najít podstatně méně informací, než o příslušnících StB. Zatímco profesní životopisy příslušníků tajné policie včetně fotografií jsou spořádaně uloženy v archivech, k soudcům je obtížné se propracovat.
A i to málo, co existuje, nenabízí odpovědi na otázky, které nás především zajímají.
Proč?
Proč ti, kteří měli dbát na spravedlnost, se dopouštěli těch nejhorších nespravedlností?
Ta otázka je totiž důležitá právě u soudců a prokurátorů – neboť u příslušníků tajné policie se jaksi příliš neočekává, že se budou chovat jinak, než se nakonec chovali.
Kdo si prostuduje nesmírně obsáhlou třídílnou publikaci Československá justice 1948-53 v dokumentech, dozví se řadu pozoruhodných podrobností. Ale ani tam nenajde odpovědi na zmíněné otázky. Proč?
Pozoruhodné je, že (až na pár výjimek) se soudcům ani příliš nevěnují historické studie. A v některých případech dokonce neznáme jejich tváře – kdo chce, ať sám nahlédne aspoň na některé z nich: viz Paměť a dějiny 2008/01.

Jestliže zájem o příslušníky tajné policie leží ve stínu zájmu u jejich spolupracovníky, pak zájem o zločinné soudce a prokurátory leží ve stínu dvojnásobném.

Neexistují ani kritické reflexe rodinných příslušníků z další generace. Víc než to – v celé justici – zdá se – je minulost zakázané téma. Neexistují proto ani vzpomínkové reflexe ostatních někdejších českých soudců. Ani těch současných, kteří mezi těmito zločinnými právníky studovali a orientovali se.

Jakoby vzpomínka na dobu posedlou ďáblem hrozila tohoto ďábla znovu vypustit při pouhé slovní připomínce.

Vzpomínám si na jeden pozoruhodný hovor z devadesátých let. Dělal jsem rozhovor pro náš deník s jedním významným soudním funkcionářem (ne, neprozradím jeho jméno, i když je stále ve funkci) a ptal se na jeho názor jak trestat komunistické zločiny.
Zatvářil se odmítavě.
„Je to těžké,“ řekl.
A pokračoval: „Znal jsem osobně jednoho soudce, kterému vyčítali, že se v padesátých letech účastnil nějakých procesů. To vám byl přitom tak hodný člověk.“
„Opravdu, to byl jeden z nejhodnějších soudců.“
Ten soudce, o kterém onen funkcionář mluvil, se jmenoval Rudý.
Nevěděl nejspíš, že političtí vězni mu dali ještě jiné jméno: Rudý Kat.

Celý příspěvek