Mezinárodní trestní soud: mezi právem a politikou

Na dvě tisícovky delegátů z celého světa se dnes slétlo do Ugandy na dlouho připravovanou Revizní konferenci Mezinárodního trestního soudu. Co lze říci o tomto experimentu po osmi letech jeho existence? Naplnila se slova jeho zastánců nebo odpůrců? Jaká je pozice České republiky?

Mezinárodní trestní soud funguje od roku 2002 jako první stálý mezinárodní soud posuzující zločiny podle mezinárodního práva – genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Navazuje tak na studenou válkou přerušenou tradici Norimberského a Tokijského tribunálu. Jejich dědictví se podařilo obnovit pouze v důsledku konfliktů v Jugoslávii a Rwandě, po nichž Rada bezpečnosti zřídila příslušné ad hoc trestní tribunály. Ty se i po počátečních porodních bolestech osvědčily. Jak si ale vede Mezinárodní trestní soud?

Úkolem dnes započaté Revizní konference je právě mj. vyhodnotit jeho činnost. Působení MTS můžeme vnímat optikou dvou teorií mezinárodních vztahů. Realisté (např. H. Kissinger) budou vždy tvrdit, že mezinárodní aréně vévodí anarchie, v níž každý stát svépomocně bojuje o přežití za použití silových nástrojů. Proti nim stojí proponenti idealismu (např. W. Wilson) kladoucí důraz na normy, vzájemnou provázanost a spolupráci zprostředkovanou mezinárodními organizacemi. Zřízení MTS bylo do velké míry vítězstvím idealistů věřících v sílu mezinárodního práva.

Odpůrci MTS se báli jeho politizace, toho, že se prokurátor „utrhne z řetězu“ a aktivisticky začne zasahovat do mezinárodní politiky, jak se mu zlíbí. Tato obava se naštěstí nepotvrdila. Argentinský prokurátor Louis Moreno-Ocampo využíval své pravomoci snad až příliš umírněně. Jediný případ, jenž se zatím vyšetřuje na jeho popud, je otázka povolebních násilností v Keni. Ocampo odmítal tisíce podnětů, jež k němu proudily za dobu konfliktů v Iráku nebo Afghánistánu. Vyšetřování dalších situací – Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo či Uganda bylo iniciováno vlastními vládami těchto zemí.

Druhou námitkou realistů byla možná neefektivita soudu – nemá žádné výrazné exekutivní nástroje, jak vymáhat spolupráci s dotčenými zeměmi. Bude pověstným obrem na hliněných nohou. Zde po počátečních letech nadšení ze zřízení MTS získávají navrch realisté – MTS má vážné problémy dostat do vazby obviněné. To je zejména případ súdánského prezidenta Al Bašíra, na něhož byl před rokem vydaný mezinárodní zatykač, on přesto cestuje po Africe a nedávno uspěl ve volbách. Se spoluprací však měly původně problémy i ad hoc tribunály, jimž ze začátku házely pod nohy klacky i mírové síly OSN. Teprve až prokázaly svou (relativní) nestrannost, začaly zúčastněné země spolupracovat, mnoho obviněných se vydalo samo. K tomu došlo už i před MTS, idealisté zajásali, zatím ale jenom v případě jedné osoby - súdánského rebela Abu Gardy. Pokud v nejbližší době nezačne Mezinárodnímu trestnímu soudu efektivněji pomáhat mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy, lze se vážně obávat ztráty jeho vážnosti.

Idealisté se nenechají zahanbit a poukazují na to, že MTS má přece jenom široký dopad na jednání států. Ze 111 smluvních stran jich 65 změnilo legislativu a implementovalo hmotněprávní i procesněprávní úpravu umožňující souzení zločinů podle mezinárodního práva. Některé země, např. Velká Británie, ji už v praxi aplikovaly, v jiných zemích došlo k otevírání případů bývalých diktatur. Celkově se změnil přístup justice, jež je daleko častěji ochotná přezkoumávat postup exekutivy. Standardem se po každém větším konfliktu stalo volání po zřízení nestranného mechanismu k přezkoumání porušení humanitárního práva - viděli jsme to například u Goldstoneovy zprávy posuzující nedávný konflikt v Gaze z hlediska mezinárodního práva. To ale nedává odpověď na klíčovou otázku mezinárodního trestního soudnictví - může opravdu působit preventivně, odstrašit vážná porušení humanitárního práva či práva lidských práv? Realisté tvrdí, že ani existence Ženevských úmluv, ani působení Mezinárodního trestního soudu konflikty nezastaví, ani nezmírní. Tato otázka ale skrývá metodologickou past, neboť těžko můžeme vysledovat něco, k čemu nedošlo, nedetekujeme rozhodnutí se nějak nezachovat, rozmyslet si útok na civilisty. Proto na její zodpovězení bude potřeba sbírat výpovědi klíčových aktérů, navíc ne dřív než po skutečném uzavření prvních případů.

Jakou roli zde hraje Česká republika? Není to ani rok – 1. října 2009 - kdy jsme se stali smluvní stranou Mezinárodního trestního soudu po zdlouhavém a ústavněprávně zajímavém ratifikačním procesu. Nyní máme příležitost nominovat vlastního soudce, ať už z řad významných teoretiků mezinárodního práva nebo justičních praktiků práva trestního. Východoevropská regionální skupina má soudců nedostatek, při poslední příležitosti dokonce žádného nenominovala, proto se zde skýtá reálná příležitost. Také bychom měli důsledně implementovat zločiny podle mezinárodního práva, kde si zejména procesní část zaslouží samostatnou a precizní úpravu (její potřeba vyvstává také v oblasti unijní justiční spolupráce v trestních věcech). Smluvní stranou MTS jsme se stali jako poslední země v EU, proto máme co dohánět, zároveň se můžeme lecčemus přiučit.

Zasadit se o nezávislé a silné postavení MTS bychom mohli právě v těchto dnech na Revizní konferenci. Mimo hodnocení činnosti se bude rovněž řešit dilema, zda MTS umožnit stíhání zločinu agrese (blíže např. zde). Ohledně jeho definice dlouhodobě mezi internacionalisty nepanuje žádná shoda. Má se MTS vůbec zabývat tímto zločinem? Norimberský tribunál tak zdárně činil! Nemůže zde ale skutečně dojít k politizaci a upozadění rozbíhajícího se souzení genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kvůli nimž byl MTS primárně zřízen? Tyto skutkové podstaty lze fakticky snáze vyhodnotit. Posuzování agrese je však podstatně komplexnější, zahrnující politické úvahy, obhajobu sebeobranou nebo preventivním postupem. Je na místě míchat ius in bello a ius ad bellum, které se konceptuálně liší? K této otázce zůstávám skeptický. MTS by v prvé řadě měl získat univerzálnější podporu mezinárodního společenství, stále k němu nepřistoupily USA, Čína, ani Rusko, stálí členové Rady bezpečnosti. Až se osvědčí (jestli vůbec) a stane respektovanou institucí, poté může začít uvažovat o zabývání se dalšími skutkovými podstatami.

Idealisté a realisté se budou nadále přetahovat. Výhodou nyní je, že po desíti letech se může do procesu stíhání nejvážnějších zločinů zapojit i Česká republika.
Celý příspěvek

Promlčení zločinů komunismu po česku: „Přesně to, co jsem udělal, to bych udělal i dneska."

Bratranci Barešovi se přesně před 32 lety - v květnu 1978 - zmocnili autobusu s plnou třídou gymnazistů. S těmito rukojmími se rozhodli dostat přes hranice na Západ. Do cesty se jim však postavila hlídka pohraničníků, vyjednávání se ujal František Šádek, autor výroku z nadpisu. „Narušitelům“ přislíbil, že když propustí studenty, nechá je volně projet. Poté, co se už prázdný autobus rozjel, propukla střelba, jejímž výsledkem byl zabitý řidič a Milan Bareš. Podle následného soudu vystřelili Barešové první, přestože vše nasvědčovalo o opaku. Robert Bareš byl popraven, Václav Bareš, jediný přeživší, dodnes splácí zničený autobus. Jak dopadlo trestní stíhání proti veliteli pohraniční stráže Šádkovi?

Jeho průběh i vyústění jsou symptomatické pro většinu souzení komunistických zločinů u nás. O co pomalejší bylo zahájení, o to rychlejší byl konec případu. Původně stíhání započalo v roce 2004, avšak po mnoha peripetiích, zkoumané otázce promlčení až před Nejvyšším soudem a několikerém vrácení věci, bylo stíhání zahajováno v roce 2008 nanovo. O několik měsíců později soud stíhání přerušuje z důvodu těžké choroby obviněného. Mohla se celá věc vyvíjet jinak?

Otázce stíhání zločinů komunismu se na půdě Jiného práva věnoval už Zdeněk Kühn, který upozornil, že česká judikatura se na rozdíl od německé držela „při zemi“ a pouze sledovala, zda byly či nebyly porušeny dříve platné předpisy. Ty za splnění jistých podmínek střelbu proti prchajícím umožňovaly, ba přímo nařizovaly. Pavel Molek šel dál a aplikoval na otázku střelby na hranicích mezinárodní trestní právo. Tímto směrem se, alespoň pokud je mi známo, české soudy nikdy nevydaly. Pomohly by si touto cestou?

Základním problémem aplikace zločinů proti lidskosti na komunistické reálie je fakt, že jejich definice původně v Statutu Norimberského tribunálu vyžadovala navázání na páchání zločinů proti míru nebo válečných zločinů. Díky vývoji mezinárodního práva se této vazby zločiny proti lidskosti definitivně zbavily v letech 1994-1995 v souvislosti s přijetím Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a rozhodnutím Tadić Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, jež připouštěly páchání zločinů proti lidskosti i v míru. Na první pohled je proto celé období komunismu chráněno tím, že u nás nedošlo k ozbrojenému konfliktu. Přesto mají podle mého názoru české soudy možnost se tohoto omezení zbavit a aplikovat tak nepromlčitelné zločiny proti lidskosti neomezeně i na předlistopadové reálie.

Mohou tvrdit, že přijetím Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijaté v roce 1968, započal proces emancipace od vazby na ozbrojený konflikt. Úmluva totiž o zločinech proti lidskosti uvádí„ať byly spáchány v době války nebo míru“. Takováto interpretace se v literatuře objevuje často a podle některých odborníků už v polovině 70. let zločiny proti lidskosti tuto vazbu postrádaly. Neobsahoval ji už Zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo, na jehož základě docházelo k souzení válečných zločinců po Norimberském tribunálu, neobsahoval ji návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva z roku 1954, zamítavě se tvářili členové Komise pro mezinárodní právo při novém projednávání kodexu v roce 1983. Ostatně před měsícem byl v Argentině odsouzen generál Reynaldo Bignone za zločiny proti lidskosti páchané v době míru v letech 1976-1978. Aktuálně se před Kambodžským tribunálem projednává otázka viny Kaing Guek Eava, představitele Rudých Khmérů, jenž se měl dopustit zločinů proti lidskosti jako ředitel věznice v době míru v letech 1975-1979.

Existuje ještě jedna cesta, po níž by se české soudy mohly vydat - číst zločiny proti lidskosti páchané za komunismu optikou jejich dnešní definice. Tento názor naznačuje metodický materiál Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na výjimky ze zákazu trestání bez zákona v Evropské úmluvě (čl. 7 odst. 2) a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 15 odst. 2). Metodický materiál je zde ale poměrně nejasný a bez další bližší argumentace se zdá být tato cesta méně jistá než ta předchozí.

Skutečně by ale v stíhání pomohlo, kdyby byla definice zločinů proti lidskosti českými soudy vyjasněna? Především by to řešilo otázku promlčení, jež byla v mnoha případech kamenem úrazu. Před nesnadný úkol byly soudy postaveny přijetím § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993, podle něhož nebylo možné do běhu promlčecí lhůty trestných činů započítat dobu od února 1948 do prosince 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby. Téměř 12 let si s touto otázkou nevěděly soudy rady – střídavě se litery zákona držely, střídavě ji odmítaly s odkazem na nemožnost aplikace pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Tímto způsobem např. unikl trestu Bohumil Vlačiha, jenž v roce 1951 střelil Jaroslava Lukeše při pokusu o útěk z lágru nejdříve do zad a poté, přestože už Lukeš nebyl schopný dál utíkat, ho zasáhl ze vzdálenosti 40 cm do obličeje. Nejvyšší soud považoval toto jednání v roce 2002 za promlčené (4 Tz 44/2002). Teprve v roce 2005 sjednotil velký senát NS svůj přístup a postupoval podle § 5.

Tou dobou si už ale soudy lámaly zuby na nové kategorii trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., u nichž byla prodloužena nepromlčitenost navždy. Nyní už není potřeba si vypomáhat zločiny proti lidskosti. Tím se dostáváme zpět k případu Františka Šádka, horlivého střežitele hranice. V srpnu 2006 zrušil NS (5 Tdo 915/2006) usnesení nižších soudů, jež považovaly jeho jednání za promlčené. Opřel se nově právě o § 67a písm. d), čímž dodal naději, že některé zločiny nebudou ani podle vnitrostátního práva nikdy promlčené. V roce 2006 se tak dosáhlo toho, čeho se mohlo dosáhnout aplikací mezinárodního trestního práva už podstatně dříve (v případě zločinů páchaných od 70. let). Než došlo k ustálení judikatury, množství případů, jak ilustrují stránky Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, však bylo promlčeno.

Tyto aplikační obtíže ale vyplývají z toho, že se Česká republika zvoleným způsobem vypořádání s minulostí odlišila od Maďarska a dalších zemí, jež daly přednost spíše národní jednotě a právní kontinuitě. Nelze proto dnes zpětně vyčítat ani justici, ani zákonodárcům, že nebyli před společností napřed a problémy nepředpokládali. Navíc aktuální případ Kononov proti Lotyšsku (36376/04) ukazuje, že všechny otázky, dokonce souzení zločinů druhé světové války, nejsou doposud uzavřené a je stále příležitost poučit se z chyb.
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)
Celý příspěvek

Reforma Evropského soudu pro lidská práva - kam dál?

Napsat, že se nějaká organizace (EU, NATO…) nachází na rozcestí, patří k nejotřepanějším klišé. Po takových se sahá, jen když nevíme, jak začít. Nic ale dnes neplatí o Evropském soudu pro lidská práva víc. V únoru skončila reformní konference v Interlakenu, co nového přinesla?

Jakkoli byla tato konference dlouho plánovaná a očekávaná, co už nebylo očekávané vůbec, byla ruská ratifikace Protokolu č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech, k níž na konferenci došlo. Ruská strana si dala na čas, po čtyři roky byla poslední zemí, která blokovala vstup protokolu v platnost. K němu nyní dojde za pár týdnů – 1. června. Jaké změny z tohoto kroku vyplývají? K nejvýznamnějším změnám došlo na straně přijatelnosti – samosoudce má nyní možnost odmítat jako nepřijatelné stížnosti, u nichž lze rozhodnout bez dalšího zkoumání. (Role samosoudce byla jedna z oficiálních ruských výhrad. Mezi řádky šlo vyčíst obavu z rozhodování o přijatelnosti ruských podání třeba estonským soudcem.) To doposud činil pouze výbor tří soudců. Je ale otázkou, nakolik toto opatření může v praxi opravdu urychlení přivodit. Totiž podle čl. 26 nebude smět samosoudce rozhodovat o případech namířených proti zemi, za niž byl k Soudu zvolený. V předchozích tříčlenných výborech měl národní soudce své místo, proto se mohl výbor vždy ujistit o jednoznačnosti nepřijatelnosti stížnosti (např. v otázce vyčerpání domácích opravných prostředků). Nyní však bude o stížnostech rozhodovat někdo, kdo s dotčeným právním řádem nemá zkušenost a tam, kde by v minulosti taková stížnost byla rovnou zamítnuta, tam ji může posílat k posouzení do dalších, vyšších pater. Jistý urychlovací efekt tedy toto opatření bude mít, ale zřejmě ne takový, jaký se od něj původně sliboval.

Díky protokolu 14bis a jeho předběžné aplikaci si Soud mohl režim samosoudce už vyzkoušet v minulém roce v případě 19 členských zemí, proto se nebude jednat o náhlou organizační změnu. Soudě podle statistik z letošního roku opravdu dochází k výraznému zrychlení zpracování rozhodnutí o nepřijatelnosti (z 10% nárůstu za celý uplynulý rok na 25% nárůst za první tři měsíce roku 2010). Samozřejmě zůstává otázka, nakolik je to efekt oněch opatření. Jak ale upozornil Jiří Kmec, mnohem víc varující je počet meritorně posuzovaných komorových věcí. Z tohoto pohledu je špatnou zprávou, že tam, kde počet zpracovaných „komor“ v uplynulém roce narostl o 27 %, tam za první letošní měsíce poklesl o 18 %. Na druhou stranu pomaleji narůstá počet nových stížností: za rok 2009 přibylo stížností přiřazených soudnímu tělesu o 15 %, nyní za první tři měsíce „jen“ o 6 %. Celkově však počet nevyřízených stížností dále narůstá, nyní jich je přes 125 000.

K otázce přijatelnosti patří také nové kritérium – utrpění vážné újmy (a significant disadvantage suffered). K otázce souzení bagatelních věcí se zde už vedla nejednou zajímavá diskuse, v ní vyjádřené obavy lze rozptýlit poukazem na limity tohoto kritéria. To může být obejito, pokud „respekt k lidským právům… si vyžádá posouzení stížnosti v meritu“, navíc žádný případ nemůže být z tohoto důvodu odmítnut, jestliže nebyl řádně posouzen na vnitrostátní úrovni. I v případě této změny lze předpokládat úvodní náklady spočívající ve vyvinutí a posléze aplikování příslušné judikatury. Navíc se s touto otázkou budou muset nově vypořádat stěžovatelé a jejich právní zástupci.

Pokud se jedná o vlastní závěry Interlakenské konference, odhlédnouc od ratifikace 14. protokolu, s žádným velkým překvapením nepřišla. Nabízí se další oblíbené klišé, tentokrát z komentářů judikatury o tom, jak soud propásl příležitost k něčemu se vyslovit. Zde ji propásly národní delegace: přijata byla deklarace, jež představuje pouze jakousi „cestovní mapu“ k dalším reformním krokům. Dokonce ani hojně diskutovaná otázka zavedení soudních poplatků nenašla své rozuzlení – z deklarace sice vypadla, stále přitom zůstává na stole a představuje jednu z překážek další dohodě. Hmatatelnými změnami může být sepsání statutu Soudu, který by do budoucna usnadnil organizační změny, a zavedení nového filtračního mechanismu. Oba dva nástroje ale byly pouze doporučené ke zvážení a Výbor ministrů dostal na jejich konkretizaci další dva roky. Pozitivem na druhou stranu je, že delegace vyjádřily silnou podporu Soudu a kladly důraz na vlastní odpovědnost při implementaci judikatury.

Čeho se konference vůbec nedotkla, je finanční stránka věci. V Radě Evropy není jediný zaměstnanec, který by neslyšel o tom, že je rozpočet napnutý. Dlouhodobě panuje pravidlo nulového navyšování. Dochází to tak daleko, že místa uvolněná po někom, komu skončila smlouva, nejsou bezprostředně obsazována, ale v rámci úspory se pár měsíců počká. Protože s narůstajícím počtem případů narůstá počet zaměstnanců Soudu, musí to jít na úkor rozpočtu celé Rady Evropy, což přirozeně vyvolává jisté napětí a jde proti logice celé instituce. Jak uvedly nevládní organizace v doporučeních české vládě před konferencí:

„Bez jedné změny se reforma neobejde určitě: zvýšení rozpočtu. Opatření obsažená v 14. protokolu totiž rozvazovala ruce především soudcům, ti sami se ale opírají o práci kanceláře, která má v dnešní době přibližně 650 zaměstnanců. Jakkoli má toto srovnání jen omezenou výpovědní hodnotu, lze uvést, že Evropský soudní dvůr řeší podání z 27 členských zemí (a institucí EU), disponuje obrovským překladatelským aparátem, minulý rok k němu přišlo 1332 nových podání… Soud řeší podání ze 47 zemí, za minulý rok měl cca 50 tisíc nových. Rozpočet Soudu přitom činil v roce 2008 53 milionů EUR, rozpočet Evropského soudního dvora cca 244 milionů EUR, tzn. rozpočet Soudu činí 22 % rozpočtu Evropského soudního dvora.“

Minulý týden označila zpráva Parlamentního shromáždění (tj. nesepisovaná zaměstnanci Rady Evropy) tuto situaci přímo za sebevražednou. V roce 2009 přispěla ČR na chod Rady Evropy 49 miliony korun. Ročně nás přitom stojí korupce ve zdravotnictví 27 miliard korun. Pokud se někdo obává o náležité využití financí, je nutno mít na paměti, že finanční vzpruha Soudu může mít různé podoby. Mnohé členské země podporují Soud buď ze státní pokladny (nebo je to otázka prestiže advokátních kanceláří) tak, že zaplatí třeba roční „stáž“ u Soudu čekateli, soudci či advokátovi (tzv. secondment). Ti si mohou rozšiřovat znalosti v oblasti Úmluvy a zároveň mohou vypomoci s prací na případech týkajících se vlastní země. Na podobnou myšlenku v uplynulém roce přistoupilo i Slovensko, nesvedou to i další země?
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)
Celý příspěvek