Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část II.
V předchozím postu k novele občanského zákoníku naleznete úvod a část I. o změnách v prvních čtrnácti paragrafech občanského zákoníku. Na ně nyní naváže: část II. o jednání orgánu právnické osoby; část III. o dědickém právu; a IV. závěr. Z něho, věřím, vyplyne, že název tohoto postu (variace na jeden starší článek) se může snadno stát opodstatněným.
II. Fikce a realita právnické osoby
Novelou se má změnit § 151 ObčZ (a více navazujících ustanovení). Tím bychom se od pojetí orgán zastupuje právnickou osobu (stav dle nynějšího ObčZ) měli vrátit k pojetí orgán jedná jménem právnické osoby (stav dle ObčZ 1964 a ObchZ). Tuto koncepční změnu odůvodňuje paní profesorka Pelikánová v rozhovoru na webu Ministerstva spravedlnosti takto:"zásadně vadná je konstrukce právnické osoby jako striktně chápané pouhé fikce. Konstrukce orgánů, které vlastně nejsou orgány, protože je vidím jenom jako jakési slepeniny jednotlivých členů těchto orgánů. Jde o odhlížení od sociální reality. Každý jednotlivec, a může to být i neprávník, si v běžném životě uvědomuje, že právnické osoby existují, že se nějakým způsobem chovají, a že ten způsob je odlišný od chování jednotlivců, které v nich jsou. Jde o anachronismus, který neobstojí ani v kontextu s naším právním řádem, protože ten vychází z reality právnických osob. Máme přece správní odpovědnost právnických osob, máme upravenu trestní odpovědnost právnických osob. Jak je možno v tomto kontextu považovat právnické osoby za nesvéprávné? Právo Evropské unie pojímá právnické osoby jako reálně existující entity. Dokonce jde dál a konstruuje i určité právní aspekty podniků, čili skupin právnických osob. Přiznává jim práva, povinnosti i odpovědnost."Ovšem pojetí pojetí orgán zastupuje: – nezpůsobuje praxi obtíže; ;– platilo za první republiky; – platilo a platí (nejen) v Německu a Rakousku (též dle rakouského UGB z r. 2005); – vyvěrá z hlavní myšlenky ObčZ, totiž důrazu na přirozené právo a na člověka; – a nebylo zásadně rozporováno korporátními specialisty, kteří se podíleli na přípravě ObčZ. Autoři novely jistě mohou tvrdit, že jiné pojetí by bylo teoreticky vhodnější či esteticky lepší (k poloměru zakřivení Země v Rakousku a Německu srov. tento rozhovor; ovšem paní prof. Pelikánová volá po přijetí neměckého BGB). Stěží ale lze strašit "zásadní vadností" (rozhovor) či dokonce rozporem s evropským právem (důvodová zpráva). Je proto překvapivé, co vše spadá do "akutní" novely, a myslím, že značně vybočuje z přiměřenosti úsudku prodávat v médiích § 151 jako přiklad "zásadní vady" ObčZ. Pokud by ObčZ obsahoval jen takovéto "vady", bylo by co slavit.
Ale: Trestní odpovědnost právnické osoby je právě tak málo v rozporu s fikční teorií jako odpovědnost civilní. Navíc kategorie přičtení trestného činu právnické osobě dle § 8 TOPO vychází spíše z teorie fikční (věcně je to ale úplně jedno). Není důvod, proč i nadále nevycházet z Tilschových slov, že kategorie svéprávnosti a nesvéprávnosti se na právnickou osobu nehodí. A i kdyby snad právnickou osobu bylo lze označit jako nesvéprávnou, nemělo by to praktické důsledky, neboť ty se s nesvéprávností spojují jen dle ustanovení o člověku.
Pozn. 1: Vím o rozsáhlém teoretickém a historickém pozadí (např. Havel in Leges-ObčZ, § 20), k němuž se paní prof. Pelikánová odkazuje. Doporučuji Hurdík Beck-ObčZ-§20 i jeho články. A uznávám kvalitu důvodové zprávy k novelizaci § 151 ObčZ, ovšem vyjma tamějších tvrzení, že pojetí orgán zastupuje se příčí evropskému právu a že toto pojetí musí být opuštěno též proto, že praktici údajně neví, jak napsat záhlaví smlouvy a jaké označení zvolit pod podpisovým řádkem.Mezi pojetím "orgán jedná jménem" a "orgán zastupuje" může být ten praktický rozdíl, že zatímco dle ObčZ / ObchZ připadala v úvahu jen přiměřená či analogická aplikace ustanovení o zastoupení – a k té se nejvyšší soud stavěl odmítavě, NS 29 Cdo 3864/2008 –, dle ObčZ lze tato ustanovení snadno použít. (Za připomínku děkuji Tomáši Richterovi a Lukáši Maryškovi.) Těmito důsledky se ovšem důvodová zpráva k novele nezabývá.
Pozn. 2: Jak uvedeno, ObčZ upřednostňuje teorii fikce, což odpovídá jeho přirozenoprávnímu pojetí a důrazu na člověka. Projevem této teorie (podstatné jsou především ony projevy, tj. konkrétní zákonná pravidla, ne teorie sama) jsou:
(a) explicitní pravidlo § 20, že právnické osoby nemohou vznikat jinak než dle zákona (srov. též Hurdík, PR 7/2014), čímž se definitivně překonává dřívější judikatura, která přiznala povahu právnické osoby tu okresnímu úřadu, tu Policii ČR (nemůže platit, že právnickou osobou je již to, o čem někdo usoudí, že v realitě naplňuje její organizační a jiné znaky);
(b) právě koncepce, že právnická osoba, jako pouhý právem vytvořený bod přičitatelnosti, nemůže jednat sama, ale jen tak, že ji zastoupí ten, kdo reálně existuje, tedy člověk.
III. Dědické právo
V částech o dědickém se jedná o více než jen o koncepční změny odůvodňované akutní praktickou potřebností; jde o změny nedostatečně propracované a v některých případech k horšímu. K bližšímu rozboru vyberu navrhované § 1720a a § 1720b. Tak se má do ObčZ vložit pětiodstavcový kolos v délce 1 normostrany, který detailně specfikuje, jak se vypořádají oprávněný dědic a dědic neoprávněný (zjistí-li se, že mu dědictví ve skutečnosti nenáleží, např. s ohledem na objevivší se závěť).
Díl 9Opět, jde o změnu, kterou rozumně nelze přijímat bez expertního projednání. Má se totiž podstatně a koncepčně změnit dosavadní pojetí, které vychází z obecných pravidel (DZ k ObčZ, § 614) a toho, že oprávněný dědic je vlastníkem a neoprávněný dědic, kterému bylo dědictví vydáno, držitelem, a proto se vypořádají zejména dle ustanovení o věcných právech:
Ochrana dědického práva
§ 1720a
(1) Zjistí-li se po skončení projednání pozůstalosti, že dědické právo náleží jinému, má právo, aby mu dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, vydal nabyté dědictví; není-li to zcela nebo zčásti dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada ve výši obvyklé ceny. Na vydání plodů a užitků dědictví má však právo jen tehdy, jestliže dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím soudu, nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu.
(2) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může při vydání dědictví požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co vynaložil na úhradu zůstavitelových dluhů a jiných dluhů, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
(3) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může kromě náhrady podle odstavce 2 dále požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co účelně vynaložil na majetek nabytý jako dědictví. Jestliže však nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu, nahradí se mu jen nutné náklady.
§ 1720b
(1) Ten, komu bylo vydáno dědictví, je povinen splnit dosud neuspokojené dluhy zůstavitele a jiné dluhy, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, a to společně a nerozdílně s dědicem, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu.
(2) Uhradil-li dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, po vydání dědictví dluh zůstavitele nebo jiný dluh, o němž zákon stanoví, že ho hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že je pasivem pozůstalosti, má právo požadovat náhradu po tom, komu vydal dědictví.
Oprávněný dědic (vlastník) může požadovat vydání své věci (reivindikovat) dle § 1040 an., dokud ji dědic neoprávněný nevydrží dle § 1089 an. Právo k plodům a užitkům se posoudí dle ustanovení o vztahu vlastníka a držitele: § 996 (u poctivého držitele) nebo dle § 1000 (u držitele nepoctivého). Nepravý dědic má právo na náhradu nákladů dle § 997 a § 998 (je-li poctivý) nebo dle § 1001 (je-li nepoctivý). Co nepravý dědic hradil za toho pravého vypořádá se ustanovení o bezdůvodném obohacen: § 2991, resp. § 3013.Ovšem, výše uvedená ustanovení jsou navrhovanými § 1720a a 1720b, jakýmisi komplexními speciálními úpravami, zcela opomenuty. Tím se zakládá celá řada bezdůvodných odchylek, právních nejistot a ošklivostí:
(1) Pokud poctivý držitel věc zničí, není za to nikomu odpovědný; tím méně je odpovědný za zhoršení či zkázu; v tom ani onom případě nemusí poskytovat náhradu (§ 996). Proč má ale poctivý držitel, který věc zdědil, zhoršené postavení a musí vždy poskytnout náhradu do plné výše (§ 1720a odst. 1)?Ustanovení o dědické žalobě, mají-li již v ObčZ být, lze zestručnit a provázat se zbytkem zákoníku (netvořit paralelní strukturu, ale jen odkázat na již existující místa ObčZ), např. po vzoru § 824 ABGB (zde je ovšem dědická žaloba dle § 823 ABGB potřebná i proto, že vlastnictví se dle ABGB nabývá teprve vydáním dědictví) nebo švýcarského § 598 an. ZGB (zde měl zákonodárce na výběr, neboť dle ZGB se dědictví nabývá smrtí zůstavitele).
(2) Je kritérium účelného vynaložení dle § 1720a odst. 3 totožné s kritérii dle § 997 a § 998? Co náklady potřebné? Náklady učiněné ze záliby či pro okrasu (§ 998) se nehradí vůbec, anebo jen do částky, v níž zvýšily obvyklou cenu věci? Uplatní se ius tollendi (§ 998 poslední věta)?
(3) Má rozumně platit, že nepravý dědic, byť jednal v dobré víře je solidárně zavázán k úhradě dluhů též poté, kdy dědictví vydal dědici pravému (§ 1720b)?
(4) Je nutné, aby ustanovení působila jako pěst na oko, aby dokola opakovala dlouhé výrazy "ten, komu bylo vydáno dědictví" a "dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu" a aby vznikl nesoulad k pojmu "neoprávněný dědic, jemuž bylo dědictví potvrzeno" dle § 1109 písm. d)?
(5) Může oprávněný dědic svá práva uplatňovat i jinak než dědickou žalobou?
Oprávněný dědic může požadovat, aby mu neoprávněný dědic, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, dědictví vydal jako celek. Další práva oprávněného dědice jako vlastníka a neoprávněného dědice jako držitele posoudí se dle obecných ustanovení. To platí i o právu neoprávněného dědice proti oprávněnému dědici, kterému dědictví vydává, na náhradu za to, co plnil na dluhy dědictví.Jistě, zakotvení dědické žaloby (ne ovšem v urgentním režimu) může být vhodné (vindikace celého dědictví; otázka do diskuze; patrně jednotná místní příslušnost v režímu řízení o pozůstalosti). Není ani pravdou, že by institut dědické žaloby, zakotvený též § 189 odst. 2 ZZŘS, představoval socialistické reziduum; viz např. výše citovaná zahraniční ustanovení (to ale ani důvodová zpráva k ObčZ netvrdí a kritizuje jen příliš krátkou tříletou promlčecí lhůtu). Ovšem nejen ve vztahu k dědické žalobě bych požádal, aby se koncepční změny připravovaly obdobně pečlivě jako samotný ObčZ (jen v rekodifikační komisi byli zastoupeni 4 experti na dědické právo a během řady let je připomínkovali mnozí další).
Navíc v případě dědického práva zvolilo MSp podstatně nižší standard projednání a propracování. Je zjevné, že pasáže k dědickému právu vznikly jinak než zbytek novely (byly hlavním autorům, patrně ve finální podobě, dodány). Je zřejmá jistá spřízněnost s ZZŘS a důvodová zpráva zde má podstatně odlišnou podobu a značně zhoršenou kvalitu. Tak potřeba novelizovat § 1720a a § 1720b je lakonicky "odůvodněna" slovy je nedostatkem NOZ, že neobsahuje úpravu dědické žaloby a navazující odstavec přestručné bezdůvodové zprávy již jen redundantně shrnuje obsah vkládaných paragrafů, bez jakékoli dodatečné informace a bez jediného odkazu na právní zdroj, natož zahraniční. Prosím, podívejte se sami, abyste se přesvědčili o jak velké, do očí bijící zhoršení oproti zbytku novely se jedná.
IV. Závěrem
Někteří pojmenovávají připravovanou novelu ObčZ jako novelu destabilizační. Jakkoli nálepky často slouží jen stádnímu nemyšlení, zde toto označení může být výstižné. Aby bylo patrné, proč, rozdělím napřed změny, které novela přinese, do čtyř (nikoli disjunktních) skupin:
(1) Změny, které úsporným (minimálním) způsobem vyřeší problém podstatně zatěžující praxi (např. § 441 nebo § 154). Ty lze považovat za přínosné, neboť dobrá praxe je větší hodnota než nedoktnutelnost ObčZ a lhůta "až se to vyloží" může být příliš dlouhá. (Prosím ale, neviďme zásadní problém za vším, nepodceňujme dnešní robustnost justice a smiřme se s jistou nevyhnutelnou mírou neurčitosti.)Vedle změn ryze ad (1) návrh obsahuje mnoho změn ad (2) a ještě hůře ad (3). Navíc lze očekávat, že změn ad (2) až (4) ještě mnoho přibude. Proto MSp v této rané fázi možná nemělo novelu ObčZ otevírat vůbec. Pokud však, i po zvážení nákladů a rizik, považovalo za stále výhodné pomoci praxi [bod (1) výše], mělo dodržet, co tvrdilo odpočátku, a počínat si nanejvýš úsporně. Přihodit dalších 50 novelizačních bodů k jejich dvacítce, to bije do očí, ale ke dvěma stovkám, to se ztratí. Není-li spirála krocena v zárodku, snadno se roztočí.
(2) Změny, které žádný aktuální problém neřeší, uspokojují některé teoretické ambice, resp. týkají se natolik vágních konceptů, že jejich přínos či ztrátu lze stěží odhadnout, natož v "urgentním" režimu.
(3) Změny, které byly či budou hlavním autorům předloženy a jimi převzaty bez oponentury (byť i jen té vnitřní) a bez ohledu na jejich ne/kvalitu.
(4) Změny, které vzniknou z jednání v poslanecké sněmovně (občanský zákoník je natolik obecně srozumitelné téma, že jich bude až až) a které nedokážeme vůbec předvídat.
některé mé posty na JP: účetnictví jednoduše díl 1, díl 2, díl 3 | vnucené bezdůvodné obohacení | § 1760 NOZ: platná smlouva při neoprávněné dispozici | § 2963 NOZ: újma způsobená lékem | náhrada za vyvlastnění | aprílové humory | novela advokátního tarifu | test aplikace práva | rešerše judikatury NS