Mají nejvyšší soudy vydávat sjednocující stanoviska?

Téma sjednocování judikatury prostřednictvím stanovisek nejvyšších soudů určitě není originální a nelze v této souvislosti nevzpomenout vynikající a v našem prostředí zcela originální texty na toto téma od Z. Kühna (viz např. Judikatura a právní argumentace), v poslední době se této problematice velmi zajímavým způsobem věnoval soudce Nejvyššího soudu Fr. Púry (časopisu Soudce č. 4/2007), jehož článek vřele doporučuji pozornosti všech čtenářů. Myslím si však, že by byla velká škoda, jestliže by nebylo podrobeno kritické diskusi též na tomto blogu. Rozhodně se totiž nejedná o téma „vyčichlé“ či nezajímavé, vždyť jen vzpomeňme, kolik výtek se sneslo na hlavu I. Brožové v souvislosti s jejím odvoláním, že její soud nevydává dostatečný počet stanovisek, a dokonce se začíná hovořit o možnosti vydávat „preventivní stanoviska“ k otázkám, které ještě ani „nestihly být zjudikovány“. Dokonce tvrdím, že právě postoj k možnosti vydávat stanoviska může být nazírán jako určující pro samotnou koncepci a smysl těchto soudních institucí.

Zákonná úprava (zákon o soudech a soudcích v případě Nejvyššího soudu a soudní řád správní u Nejvyššího správního soudu) sjednocující stanoviska vymezuje jako prostředek, pomocí něhož tyto soudy „sledují a vyhodnocují pravomocná rozhodnutí soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímají stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.“ Jedná se tedy o neprocesní způsob sjednocování rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů. Již v samotné podstatě tohoto prostředku je proto zakódován jeho klíčový problém, spočívající v samotném vnímání justice.
Moje přesvědčení vychází z toho, že celý ústavní systém lze názorně zobrazit jako symfonický orchestr, v němž si každý muzikant hlídá svoje úkoly, a pouze pokud tak důsledně činí, můžeme hovořit o skutečné souhře a harmonii. V případě soudů vnímám jejich úkol jako ochranu individuálních práv, což je ostatně výslovně a opakovaně zakotveno i v Ústavě. Soudy si proto nemají hrát na normotvůrce a jejich poslání spočívá ve vydávání individuálních právních aktů, tedy v rozhodování konkrétních případů a lidských osudů, nikoliv ve „společenském inženýrství“.
Sjednocující stanoviska se do tohoto prostinkého konceptu prostě nevlezou a již proto mi vadí. Podstata sjednocujícího stanoviska je totiž založena na apriorní myšlence, že individuální případy jsou jen jakýmsi podnětem a nikoliv účelem těchto rozhodnutí, jelikož smysl stanovisek spočívá ve zformulování obecného řešení, přesahujícího individuální případ. Tím se však ze soudu stává faktický normotvůrce, protože pokud jsou stanoviska obecně závazná (a jinak by zřejmě neměla žádný smysl), principielně se soud dostává do stejné role jako zákonodárce, který přece také přijetím nového zákona začasté reaguje na zobecněné podněty plynoucí z individuálních případů. Pokud by stanoviska závazná být neměla, považuji za daleko rozumnější, aby byla publikována jen jako soukromý právní názor podepsaných soudců, nezaštítěných autoritou a ritem soudu, jehož jsou členy. Jinak řečeno, pokud se shodneme na tom, že soudy představují orgány veřejné moci, nadané vrchnostenským oprávněním, mají vydávat závazná rozhodnutí. Pokud určité rozhodnutí jako závazné bráno být nemá, není dán ani pražádný důvod, aby bylo spojováno s konkrétním soudem.
Další výhrada vůči stanoviskům je možná ještě zásadnější povahy. Systémově vzato totiž je možno od sebe odlišit následující situace.
První jsou případy, kdy odlišně rozhodují soudy nižších stupňů ve věcech, které se procesním způsobem mohou dostat k nejvyšším soudům (dovolání, stížnost pro porušení zákona, kasační stížnost apod.). V těchto případech nelze mít pochyby, že smysl mimořádných opravných prostředků spočívá především ve sjednocování judikatury, takže přijímat samostatná stanoviska se jeví jako zcela zbytečné a nesystémové. Dokonce tvrdím, že by se jednalo o systémově nebezpečný jev, jelikož bychom tím implicitně připustili, že stanoviska stojí kdesi nad individuálními rozhodnutími nejvyšších soudů (a jsme opět u normotvorby!) a že tedy když soudy nižšího stupně tato individuální rozhodnutí nerespektují jako faktické precedenty, ještě nic hrozného se neděje, protože teprve přijetím stanoviska nejvyšší soud vytřídí tu skupinu problémů, které považuje za zásadní a které teprve musí být akceptovány.
Druhou možností je nejednota judikatury uvnitř samotných nejvyšších soudů. Ani zde nespočívá řešení ve stanovisku, jelikož právě na tyto případy výslovně pamatují sjednocovací mechanismy uvnitř těchto soudů (velký senát, rozšířený senát). Připuštěním možnosti vydávat stanoviska v těchto případech by zmíněné zákonem předvídané sjednocovací mechanismy postrádaly smysl, takže ani zde nepřipadá stanovisko do úvahy. Nemluvě již ani o tom, že bych nerad řešil problém, jaký je vlastně vztah mezi právním názorem obsaženým v rozhodnutí velkého senátu a ve stanovisku za situace, kdy jsou oba tyto názory rozporné. U rozhodování soudů totiž nemůže platit primitivní úvaha, že více hlav znamená více rozumu, tzn. čím více soudců rozhoduje, tím více má být následně vydané rozhodnutí respektováno. U soudu nejde o počet hlasů soudců, nýbrž o dodržování přesně stanovených pravidel, takže i když budu jako soudce stokrát nesouhlasit s rozhodnutím např. rozšířeného senátu, musím ho ve svojí rozhodovací činnosti respektovat, a to prostě již z toho důvodu, že žádný účastník řízení nemůže doplácet na ješitnost soudce.
Zbývá tak třetí možnost: rozhodnutí formou stanoviska tam, kde možnost sjednocení nelze provést prostřednictvím rozhodování o mimořádných opravných prostředcích ani pomocí velkých senátů či rozšířeného senátu. Logicky se bude jednat toliko o případy, kdy mimořádný opravný prostředek vůbec není přípustný. A zde nastává velký problém spočívající v tom, že takto pojaté nejvyšší soudy již zcela přestávají být soudy začleněnými do systému soudní moci a stávající se jakýmisi „generálními ředitelstvími“. Jinak řečeno, přestože zákonodárce neshledal určité typové skupiny případů za natolik významné, aby umožnil rozhodování o nich nejvyšším soudům, tyto soudy se k nim mohou dostat prostřednictvím stanovisek, které však již nemají vůbec nic společného s rozhodovací činností soudů, nýbrž nejsou ničím jiným než jakousi obdobou různých směrnic (pro zajímavost ostatně připomínám, že předchůdce dnešního stanoviska se terminologicky skutečně označoval jako směrnice) a pokynů vydávaných ústředními orgány státní správy. Toto řešení považuji zcela odporující samotné podstatě soudní moci, jelikož ji fakticky degraduje na hierarchicky uspořádaný systém instancí pojmově vycházející z teze, že kdo sedí výše, má nutně i více rozumu. Jakkoliv určitě souhlasím s tím, že nejen rozhodovací činnost, nýbrž i postup všech soudů má být v zásadě jednotný a předvídatelný, tvrdím zároveň, že bližší vymezení tohoto postupu je věcí normotvorby a nikoliv interních směrnic vydávaných nejvyššími soudy. Pokud by se určitá otázka jevila jako natolik zásadní (s ohledem na práva účastníků řízení), není nic snadnějšího než ji podrobit možnému přezkumu zákonodárnou cestou a tím ji posunout do pozice možného sjednocování procesními prostředky. Zároveň však nepřeceňujme význam normotvorby (a koneckonců ani stanovisek), jelikož domnívám se, že ve většině případů nejednota postupu mezi soudci a senáty není dána jejich zlou vůlí, nýbrž spíše nedostatkem informací, a proto daleko lepší službu než autoritativní rozhodnutí může mít vhodný seminář, věnovaný sporným otázkám, či jiná vhodná forma vzájemné komunikace.

Je zcela pochopitelné, že odborná i laická veřejnost od soudů zcela oprávněně očekává srozumitelná, jednotná a předvídatelná rozhodnutí. V tomto směru se sjednocující stanoviska jeví jako velmi lákavá, protože představují zdánlivě jednoduché řešení, odbřemeňující čtenáře od povinnosti sledovat desítky, stovky či dokonce tisíce rozhodnutí a nabízející mu komfort přečíst si jeden text, z něhož se dozví autoritativní názor ke všem problémům určitého typu. Tuto výhodu stanovisek v době informační inflace samozřejmě nelze nikterak snižovat. I zde nicméně platí, že ta nejlákavější a nejschůdnější cesta není nutně i tou nejsprávnější a ponechme proto raději výběr, zveřejnění a komentování významných právních názorů výhradně akademikům a soukromé sféře. Pokud bych si totiž vypůjčil slova T. Halíka (Prolínání světů), „pravda představuje knihu, kterou ještě nikdo nedočetl do konce.“ Netvařme se proto, že tuto knihu již mají dočtenu a v regálech svých příručních knihoven dávno založenu kolegia či pléna nejvyšších soudů.
Celý příspěvek

O Zlatovlásce

V případě tohoto příspěvku prosím čtenáře o mimořádnou míru shovívavosti. Budiž polehčující okolností na mojí straně, že poslední léta trávím v obklopení hodně malých dětí, takže o co méně času mám na četbu Dworkina či Schmitta, o to více se prohlubují moje znalosti Medvídka Pú a Maxipsa Fíka. Jako osoba lačná po inteletuálních podnětech právního zaměření je proto musím hledat i na těch místech, kde původně možná ani neměly být. To jen na vysvětlenou, proč zatěžuji tento blog tak zdánlivě odtažitým tématem, jako jsou pohádky. [Byť na straně druhé je možné, že právě toto téma definitivně ukončí nespravedlivou pověst tohoto blogu jakožto „pánského klubu“.]

Bezprostředním podnětem k sepsání této úvahy jsou pochyby vyvolané novým vyposlechnutím pohádky o Zlatovlásce (navíc impresivně přednesené Dádou Patrasovou). Protože mám vážné podezření, že její stávající a pohříchu velmi oblíbená verze podporuje výchovu k právnímu nihilismu, pokusím se poněkud saturninovsky nabídnout možnou alternativu, která by naše děti mohla vrátit zpět na kolej demokratického právního státu. Následující povídání proto prosím berte jako jakéhosi moderního průvodce Jiříka na jeho cestě za Zlatovláskou.

Pokračování:

Takže – bylo nebylo. Poté, co úředník Jiřík dostal jasně vymezený úkol připravit kouzelného hada pro svého zaměstnavatele-krále, provedl jej svědomitě a neporušil ani výslovný zákaz z něj neuzobnout. Neučinil tak také proto, že dlouhodobě odsuzoval nešvary, které viděl kolem sebe, a které spočívaly ve zneužívání pracovních pomůcek pro soukromé účely. S nelibostí např. sledoval, jak králova sekretářka odnáší papíry pro domácí užití, králův kočí opotřebovává kočár i pro potřeby vlastní rodiny a kat tupí služební meč při výkonu „soukromých fušek“, byť až po pracovní době. Pravda, Jiřík se díky svojí poctivosti nenaučil řeči zvířat, nicméně mohl večer alespoň ulehnout s klidným svědomím, že se choval loajálně, hygienicky a v souladu s královnou právních disciplín (tj. zákoníkem práce, který byl již tehdy v podstatných rysech srovnatelný s dnešním) a nemusí se tak obávat okamžitého zrušení pracovního poměru či dokonce popravy, kterou tehdejší normotvůrce zakotvil pro případy zvlášť závažného porušení pracovní kázně či zapojení do odborářských piklů (v tom byla přece jen drobná odlišnost od dnešní úpravy, přičemž si však netroufám hodnotit, která ze zmíněných úprav je pokrokovější). Navíc dobře věděl, že nejlepší zaměstnanci dostávají pravidelnou šanci zlepšit si svoje jazykové schopnosti na pravidelných školeních a nechtěl o tyto zaměstnanecké výhody lehkomyslně přijít.

Když později Jiřík dostal za úkol přivést králi Zlatovlásku, učinil tak rád nejen proto, že i na tyto úkoly pamatovala jeho pracovní smlouva, nýbrž zejména z důvodu, že dostal vítanou šanci poznat nové země a lidi, o tučných dietách ani nemluvě. Cesta byla zajímavá a náš hrdina si ji navíc osvěžil řadou dobrých skutků. Jen namátkou: zachránil hořící mraveniště a také vrátil do hnízda z něj vypadlé malé krkavce, čímž je ušetřil před nenasytnou liškou. Pro úplnost podotkněme, že tak učinil z dobroty svého srdce a nikoliv ze ziskuchtivosti. Proto také odmítl následné nabídky mravenců a krkavců na budoucí protislužbu, jelikož věděl, že právě takovýto klientelismus představuje vstupní předpoklad pro jakékoliv korupční jednání a Jiřík věděl, že jeho království si v žebříčcích Transparency International nestojí příliš vysoko (někde těsně nad Českem a Slovenskem a daleko za Botswanou) a dlouhodobě ho to mrzelo.

Když však viděl spor dvou rybářů o ulovenou rybu, odolal pokušení ji vykoupit a pustit do moře. Jakkoliv totiž mu jí bylo líto, věděl zároveň, že tato jeho pomoc by byla velmi naivní a krátkozraká. V rybářích by totiž povzbudila mamon, když by konečně pochopili, že se jedná o dobrý byznys a že nemusí stačit lovit jedinou rybu denně. Proto, milé děti, aby náš hrdina neublížil mnoha jiným rybičkám, tuto rybku z dobrých důvodů nevykoupil a ušetřenou částku raději věnoval Organizaci na podporu zřízení útulku pro rybí sirotky a pro oběti podmořského domácího násilí. [Pro úplnost se sluší dodat, že podle tehdy platného královského berního výnosu si tuto částku později mohl berní subjekt odečíst od berního základu a dokonce mohl požádat o vrácení berně z přidané hodnoty, což opět dokazuje, že dobrota se vyplácí v každé době a v každé formě vlády.]

Když Jiřík konečně doputoval ke svému cíli, přihlásil se do veřejné soutěže o princeznu Zlatovlásku a složil předepsanou zálohu na věno. Dlužno dodat, že tato soutěž byla transparentní a zcela férová, jak už to v královstvích bývalo, neboť všichni soutěžící měli rovné šance a dohlížel nad ní vrchní štolba. Proto také náš rek již podruhé z principielních důvodů odmítl nabídku neodbytných mravenců a krkavců na pomoc při plnění jednotlivých úkolů (ze strany rybky z pochopitelných důvodů tato nabídka nepřišla), neboť nechtěl být před ostatními soutěžícími jakkoliv zvýhodněn. Jiřík tak poté, co v soutěži poctivým způsobem zvítězil a jako jediný splnil nelehké úkoly (vylovil prsten a posbíral korále, poztrácené marnotratnou Zlatovláskou, a donesl vodu z Mrtvého moře a z Karlovarských zřídel), mohl mít ze sebe upřímnou radost, nezkalenou žádným podvodem.

Jiřík ostatně neselhal ani při závěrečném výběru Zlatovlásky z dvanácti zahalených princezen. Byť mu jeho rozhodování ztěžovala bzučící moucha neustále nalétávající na jednu z adeptek (o skutečných důvodech tohoto jejího počínání se můžeme pouze domnívat), vybral si Zlatovlásku podle zcela racionální logické úvahy. Vycházel totiž ze skutečnosti, že jestliže žádaná dívka má skutečně zlaté vlasy až na zem, musí s ohledem na tíhu zlata po jejich srolování pod šátek vyvolat efekt padající hlavy, navíc nabývající velmi nezvyklých rozměrů. Již při letmém pohledu na princezny a jednoduchém matematickém výpočtu (jednoduchém proto, že v hodinách matematiky dával pozor!) si proto nemohl nevšimnout, že jedné z nich hlava (o rozměrech přinejmenším třikrát přesahujících rozměry hlav jiných) výrazně a vypočteným způsobem přepadává dozadu, takže šel najisto a Zlatovlásku si odvedl domů. Tady je opět vidět, že se poctivost vyplácí a že bystrá úvaha je daleko cennější než zištná pomoc zvenčí.

Jakkoliv Jiříka Zlatovláska při zpáteční cestě fyzicky zaujala a se zalíbením pokukoval po jejích ženských vnadách, byl si vědom svého pracovního zařazení a úkolu a jednoznačně odmítal její rafinované nabídky na odstranění krále a převzetí moci, protože si byl dobře vědom toho, že by se nejednalo o nic jiného než o nelegitimní puč, který by byl tak jako tak pro rozpor s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu následně shledán absolutně neplatným a že by jím nastolená vláda nikdy nezískala ani uznání mezinárodním společenstvím. Navíc, při vědomí kvalitní zdravotní péče věděl, že by bylo bláhové spoléhat na povídačky o mrtvé a živé vodě. Proto byl velmi rád, když ho jeho zaměstnavatel za vzorné provedení úkolu a v souladu s kariérním řádem odměnil služebním povýšením do funkce zástupce vedoucího odboru Kanceláře hradu pro vnější styky a briskně si hned spočítal, jak příjemné důchodové dopady toto povýšení pro něj znamená. Také proto se rozhodl pro ženitbu a našel si dívku sobě rovnou. Sice neměla zlaté vlasy, nicméně uměla vařit a byla pracovitá a šetrná a Jiřík tak nemusel žít jako jeho král ve stresu, kde zase jeho manželka roztrousí či potopí majetek v hodnotě poloviny HDP celého království. Ale to by už byla zcela jiná pohádka...

Celý příspěvek

Mlč, soudče!

Nejprve stručná fakta: Ústavní soud nálezem ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudce rozhodující osobnostní spor ve věci kauzy známé jako „studenti architektury vs jejich bývalý učitel“ není podjatý, když poskytl o tomto případu rozhovor týdeníku Respekt (č. 46, ročník XVI, týden 14.-20. 11. 2005). V následující úvaze mi vůbec nejde o to jakkoliv se vyjadřovat k podstatě tohoto sporu (a to již proto, že jako bývalý člen fakultního stávkového výboru celý případ vidím velmi jednoznačně, samotnou žalobu předsedy ZO KSČ považuji za nestydatost a dokonce bych použil tolkienovský obrat o proti sobě stojících silách dobra a zla) a nechci ani hodnotit důsledky tohoto nálezu, které neznamenají nic jiného než oddálení konečného rozhodnutí ve věci o měsíce, možná i o roky.

Pokračování:
Jde mi o něco zcela jiného. Ústavní soud se zde totiž zásadním způsobem vyslovil k otázce, zda se soudce obecného soudu poté, co je jeho rozhodnutí zrušeno a zároveň před svým dalším rozhodnutím ve věci, může mediálně k případu vyjádřit. Právní věta, vyslovená Ústavním soudem, zní, že „není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“ Z důvodu korektnosti doplňuji sporný rozhovor se soudcem:

„Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance ?“
„To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat.“
„Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?“
„Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení.“
„Proč u soudu nemluvil soudní znalec?“
„Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, ale já potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná.“
„Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu ?“
„To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk.“

Podstata úvahy Ústavního soudu vychází z obecné teze, že k podjatosti soudce dochází i tehdy, pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. S touto tezí v zásadě souhlasím. Nicméně obávám se, že Ústavní soud od sebe nedokázal odlišit dvě roviny problému, a v tomto směru považuji jeho rozhodnutí za nebezpečný precedens.

Na straně jedné se totiž určitě shodneme v tom, že soudce není strojem na rozsudky, který toliko mechanicky vypouští podle předem nastavených šablon konkrétní řešení. Práce soudce je prací intelektuální a hodnotově orientovanou a plně naopak souhlasím s názorem, že ve většině rozhodovaných případů (a to i ve zdánlivě banálních či veskrze procesních otázkách) se ve vydaném rozhodnutí odrazí „niterný svět“ soudce, neboť v dřeni každé zásadnější principielní otázky se rozhoduje podle svědomí a hodnot, které rozhodující osoba zastává a které kolem sebe vyzařuje. Takto viděno je správné žádat, aby každý soudce byl schopen svoje rozhodnutí vysvětlit a obhájit, protože lze legitimně očekávat, že se s ním vnitřně ztotožňuje a že je věrným odrazem jeho způsobu myšlení.

Na straně druhé samozřejmě je nutno respektovat, že nikdo není „vlajkonošem pravdy“ a že i sebelepší soudce je jen jednou částečkou státního mechanismu. Proto i když budu stokrát přesvědčen o tom, že můj právní názor je správný, nemohou účastníci řízení, v němž rozhoduji, doplácet na moji ješitnost a zabedněnost v tom smyslu, že si postavím hlavu a nebudu respektovat právní názor nadřízeného soudu. To je jakýsi instanční rozměr tohoto problému, kdy za situace, kdy je moje rozhodnutí zrušeno, jsem povinen rozhodnout podle závazného právního názoru obsaženého v tomto zrušovacím rozhodnutí, a to i tehdy, když budu skálopevně přesvědčen o jeho vadnosti. To je jasný závěr, odůvodněný rovností účastníků řízení, precedenční povahou soudních rozhodnutí a především samotnou povahou soudcovské práce, která musí být chápána jako služba veřejnosti a nikoliv jako intelektuální dostihy nekontrolovatelných ješitů. (Proto samozřejmě nelze uvažovat ani tak, jak před časem učinili soudci nejmenovaného okresního soudu, kteří kolektivně prohlásili svoji podjatost jen proto, že se neztotožnili s právním názorem obsaženým v jednom zrušovacím rozhodnutí instančně nadřízeného soudu.)

Pokud tedy vnímám obě roviny nastíněného problému, nepovažuji zásadně za něco špatného, když se soudce vyjádří k rozhodovanému případu, i když ví, že jeho právní názor v odvolacím řízení neobstál a že ve věci bude muset rozhodovat znovu. Alternativou k poskytnutí takového otevřeného rozhovoru je totiž buď aplaudování zrušovacímu rozhodnutí, což by však zřejmě nebylo ničím jiným než „hujerismem“ nejhrubšího zrna a takovýto soudce by si nezasloužil skutečné vážnosti a úcty, anebo apriorní odmítnutí jakkoliv se mediálně vyjadřovat. A to považuji za špatné řešení, protože soudce zde není jen proto, aby „kabinetně“ rozhodoval konkrétní věci, nýbrž také, aby je dokázal vysvětlit veřejně. Vždyť rozhodování soudů má význam nejen v konkrétní věci, nýbrž má i funkci informační a preventivní.

Doufám proto, že citovaný nález Ústavního soudu představuje spíše jen jakési jeho vybočení z jeho obvyklé judikatury jinak velmi vstřícné k otázkám svobody názorů a práva na informace. V opačném případě by totiž Ústavní soud výrazně podpořil tendenci řady soudců schovávat se před veřejností do obvyklých alibistických ulit.

Celý příspěvek

Chvála banalit

Jedna paní si v autobuse nesedla tam, kam měla. Jedna úřednice splnila zadaný pracovní úkol až o jeden pracovní den později. Jeden funkcionář opomněl řádně předat jmenovací dekret. Co mají tyto zcela banální příběhy společného? Staly se totiž roznětkou pro vydání veledůležitých soudních rozhodnutí, které ovlivnily vývoj práva na dlouhou řadu let dopředu. Zmíněnou neposlušnou paní z městské hromadné dopravy totiž byla švadlena Rosa Parksová a skutečnost, že se odmítla vzdát sedadla v montgomeryském autobuse, velmi napomohla nejen posílení hnutí za černošskou rovnoprávnost ve Spojených státech, spojovaného zejména se jménem M. L. Kinga, ale také převratné judikatuře Nejvyššího soudu na téma diskriminace. Zapomnětlivá úřednice pracovala v prezidentské kanceláři a díky svému pochybení umožnila vyvolat řízení u Ústavního soudu ČR a následné vydání tzv. norníkového nálezu, který se v našich podmínkách zcela průlomově vyjadřuje k otázce významu a závaznosti právních principů v systému psaného práva. Konečně zmíněným funkcionářem byl předseda Nejvyššího soudu a státní tajemník J. Marshall, který svým aktem inicioval slavné rozhodnutí Marbury vs Madison, jež bez velkého přehánění můžeme označit za samotný počátek soudní kontroly norem.

I s přihlédnutím k namátkově nadhozeným případům (u nichž se omlouvám za značnou míru zjednodušení) proto velmi nesouhlasím s občasným názorem, že soudy nemají rozhodovat banality. Dokonce si myslím, že banality mají z právního hlediska často daleko větší význam než „zásadní kauzy“ typu rozhodování o stamiliónových sporech či o vině za tu nejzávažnější trestnou činnost a i z vlastní zkušenosti z Ústavního soudu a z Nejvyššího správního soudu mohu zobecnit (přičemž spoléhám na shovívavost čtenáře, že ve mně nebude ihned vidět zatraceníhodného cynika), že ty - často i mediálně – nejznámější případy jsou z právního hlediska zpravidla hodně nudné. Naopak reklamace svetříku za pár korun, nezaplacení pokuty v tramvaji černým pasažérem či neumožnění otevření provozovny peep-show se mohou stát skutečnou intelektuální rozbuškou, vedoucí nakonec k vydání zásadních soudních rozhodnutí, dotýkajících se samotné „dřeně“ práva a napomáhajících formovat základní společenské hodnoty. Nikoliv náhodou jsou pak právě tato rozhodnutí zaslouženým předmětem komentářů a hodnocení v akademické sféře a představují tak skutečné „law in action“. Obrácenou stranou této mince je častý pohled laika, který dospěje k nezvratnému závěru, že se soudci za velké peníze zabývají pitominami.
Tezi o výsostné roli banalit koneckonců považuji za velmi logické vyústění i toho, že rozumně uvažující potencionální účastník soudního řízení si velmi dobře rozmyslí, zda půjde do „miliónového“ sporu, kde může na různých úrocích, smluvních pokutách a koneckonců i soudních poplatcích prohrát poslední boty, a naopak z principielních důvodů využije všechny opravné prostředky tehdy, když ví, že v konečném důsledku až tolik ztratit nemůže. Je taky známo, že např. některé firmy dokonce úmyslně vyvolají zdánlivě bezvýznamný spor, jelikož v záloze mají typově stejné spory daleko závažnější povahy, a pokud vyhrají na banalitě, „vyorají tím justiční brázdu“, kterou okamžitě zaplní případy daleko zásadnějšími. Domnívám se proto, že jakkoliv většina soudců často velmi kriticky hovoří o různých kverulujících či dokonce šikanózních návrzích, myslím si, že alespoň v koutku duše občas zaplesají, když se konečně i na jejich stůl dostane nějaký takový případ.

Možná také, že další důvod pro farizejsky nepřiznanou radost z banalit lze spatřovat i v psychice soudců. Žádný rozhodovací proces se totiž nenachází ve vzduchoprázdnu a byť se tomu každý soudce seč může brání, při rozhodování miliónových kauz má někde vzadu v hlavě zasunutu i úvahu, jaké bude mít jeho rozhodnutí faktické dopady. (Předesílám, že samotnou tuto úvahu nehodnotím jako apriori špatnou!) Naopak vědomí rozhodování o banalitě je začasté úžasně intelektuálně osvěžující a přemýšlivého soudce dokáže dokonale „odbrzdit“ k tomu, aby se vypořádal i s těmi nejbizarnějšími způsoby řešení.

Zároveň platí, že soud může rozhodovat jen takový případ, který se mu dostane na stůl. Akademikům a soudcům proto nezbývá než tleskat těm, kteří se soudí pro zdánlivé hlouposti. Ze stejného důvodu prosím o toleranci neprávníky, aby nenabyli dojmu, že soudy se příliš zabývají zbytečnostmi, když obsáhle hodnotí oprávněnost např. pouhého napomenutí uděleného majiteli domku za to, že v zimě neuklidil na přilehlém chodníku sníh, vyloženě se ňahňají v posouzení oprávněnosti symbolické pokuty uvalené za veřejné pohoršování spočívající v nedostatečném oblečení anebo se vyjadřují k tomu, zda kverulujícímu chovanci psychiatrické léčebny mělo být umožněno volit. I takové případy totiž napomáhají vývoji práva a protože právo představuje jednu z možností řešení konfliktů, jsou důležité i z hlediska komplexního formování hodnot a celkové společenské atmosféry.

Ostatně, jakkoliv se neorientuji v přírodních vědách, vůbec nepochybuji o tom, že i velká část těch nejvýznamnějších vynálezů a fyzikálních zákonů vznikla do značné míry náhodně, případně jako důsledek něčeho, co se v počátku většinově mohlo zdát jako značně pošetilé. Pokud tedy K. Čapek v jednom ze svých esejů složil hold lenochům, v nichž spatřoval hybnou sílu vývoje (jen lenocha přece muselo napadnout, že nebude věčně nosit vodu ve džberech, a proto vynalezl vozík na kolech), chtěl bych za všechny právníky poděkovat všem, kteří soudy zásobují (zdánlivými) banalitami, neboť tím činí právu neocenitelnou službu.

Celý příspěvek

Umožňuje zákonná úprava psát disenty?

Dnes už asi málokdo pochybuje nad tím, že uplatňování disentů v rozhodovací činnosti (především) nejvyšších soudů je nadmíru zdravé a velmi osvěžující. Jak v případě disentů vůči výrokové části rozhodnutí, tak také ve vztahu k jeho odůvodnění, totiž soudci uplatněným disentem snímají masku anonymnosti a alibismu (kterou někdy tak rádi nosí), neboť zcela otevřeně přiznávají, že jejich rozhodování nebylo jednotné a že zvítězivší právní názor nebyl přijat jednoznačně, nýbrž skutečně až po velmi obtížném přemítání a zvažování různých argumentačních pozic. Tradiční obavy, že disenty oslabují autoritu soudů, považuji za zcela plané, protože z pozice účastníka řízení je určitě lepší a především korektnější, když trošku nakoukne pod pokličku úvah soudců a zjistí, že jeho věc byla skutečně rozhodována velmi pečlivě, že byly váženy rozličné argumenty a že se skutečně nejednalo o jednoduchou záležitost. Holt, právo prostě není přírodní věda, a zatímco jediné jablko, které nedopadne na ctihodnou hlavu fyzika sedícího přímo pod jabloní popře gravitační zákon, je právo nikoliv o kauzalitě, nýbrž o obtížném hledání spravedlivého řešení sporů, které ve většině případů vůbec nebývá jednoznačné.
V České republice se zatím disenty uplatňují pouze u Ústavního soudu, a to proto, že s nimi zákon přímo počítá. Domnívám se, že dosavadní zkušenost s nimi právě u tohoto soudu může rozptýlit většinu z tradičně prezentovaných námitek, proti nim vznášených. Osobně nepochybuji, že disenty se časem rozšíří i na další soudní instituce, a otázka proto stojí tak, zda je nutno čekat na změnu zákonné úpravy, anebo zda lze disenty začít uplatňovat fakticky již dnes. Stávající zákonná úprava (o. s. ř., tr. ř., s. ř. s.) totiž hovoří o tom, že soudy rozhodují v neveřejně v poradě, které se mohou účastnit pouze členové senátu a zapisovatel, a že se na tuto poradu vztahuje mlčenlivost. Domnívám se, že tuto úpravu lze vyložit dvojím způsobem.
První způsob výkladu vychází ze zásady, že rozhodování soudů je vrchnostenský akt veřejné moci, který je nutno vnímat velmi restriktivním způsobem a rozhodující soudci mohou činit jen to, co zákon výslovně umožňuje. Pokud tedy zákon disenty výslovně nepřipouští, překračovali by soudci jejich vyhotovováním svoji kompetenci. Navíc, jestliže je disent součástí rozhodnutí a jako takový je i doručován a publikován, odporuje jeho vyhotovování zásadě tajnosti hlasování. Jednoduše řečeno, jaký smysl má zalepovat protokol o hlasování, když se účastníci řízení a koneckonců i široká veřejnost z disentů následně stejně dozví, kdo jak hlasoval.
Druhý výklad, k němuž se osobně přikláním, lze opřít o skutečnost, že zákonná úprava výslovně nehovoří o tajnosti hlasování, nýbrž pouze o neveřejnosti porady. Z toho můžeme dovodit, že soudci jsou chráněni před jakýmkoliv ovlivňováním před a během hlasování, a to byť i jen přítomností dalších osob. Podpis protokolu o hlasování lze proto vyložit i jako jakýsi časový milník, dokdy je rozhodující senát absolutně chráněn před jakýmkoliv ovlivňováním, a od něhož následně již platí, že každé rozhodnutí se vyhlašuje veřejně. Jinak řečeno, po podepsání protokolu by se měla zvednout opona utajení a veřejnost by měla mít možnost vstoupit na pódium, do té doby okupované výhradně soudci.
Je přitom zjevné, že z praktického hlediska mohou mít disenty reálný smysl zřejmě jen u odvolacích a nejvyšších soudů, a to dokonce zpravidla výhradně u jejich větších senátů (ať již se nazývají velké, rozšířené, kompetenční, volební, konfliktní či azylové). Pojmově vyloučený je totiž disent u samosoudcovského rozhodování a obtížně představitelný je disent rovněž u senátů, složených většinově z přísedících. U klasických tříčlenných senátů se rovněž domnívám, že k disentům bude docházet pouze výjimečně, protože platí, že čím menší rozhodovací těleso, tím lze očekávat větší názorovou jednotu.
K případným obavám, že disenty mohou dodávat argumentační munici účastníkům řízení k podání např. ústavní stížnosti, bych opáčil, že síla soudního rozhodnutí není dána počtem hlasů, kterými bylo přijato, nýbrž přesvědčivostí argumentace. Dokonce tvrdím, že nejúčinnější budou takové disenty, které nebudou nikdy napsány. Tím mám na mysli způsob uvažování soudce, který – s vědomím možného disentu – bude zcela logicky chtít otupit argumentační sílu potencionálního „disidenta“ tím, že se vypořádá i s námitkami, které od něj očekává. Jinak řečeno, každý soudce by měl být názorově konzistentní osoba a jeho názory by proto měly být předvídatelné. Pokud tedy budu připravovat koncept rozhodnutí a vím, které osoby o něm budou rozhodovat, odradí mne právo disentu od pokušení prosadit svůj názor silově prostým hlasováním a naopak mne bude nutit k co největší argumentační vyztuženosti. Tím samozřejmě vzroste kvalita judikátu.
Kromě toho, možnost disentu by byla žádoucí i proto, že se v soudní praxi stále objevuje nešvar, za který považuji příliš silné postavení předsedy senátu. Velmi často se totiž z praxe, že rozsudek vyhlásí předseda senátu, dovozuje současně i jeho jakési výsostné právo s konečnou platností a třeba i bez konzultace s členy senátu formulovat odůvodnění. To považuji za velmi špatné, protože každé meritorní rozhodnutí je senátní dílo a jedná se o rozhodnutí soudu, nikoliv předsedy senátu. Pokud by se však v praxi prosadil názor o možnosti disentu, logicky by to muselo znamenat, že každý člen senátu by musel být podrobně seznámen s celým odůvodněním rozhodnutí tak, aby případně vůči němu mohl uplatnit disent.
Svoji úvahu končím tím, že stávající zákonná procesní úprava disenty nevylučuje. Čeká se proto jen na ten mírně aktivistický soud, který s nimi začne jako první. Který to asi bude?

Celý příspěvek