Karel Čermák: O právnické češtině, konfliktu normativních systémů a dědictví k.u.k. otců

Dne 26. února 2009 jsem se zúčastnil semináře o právnické češtině, který pořádal Nejvyšší správní soud v Brně. Šlo o zajímavé setkání, o němž nechci ani tak referovat, jako k němu něco málo poznamenat.



Na semináři vystoupili zástupci tří normativních systémů: práva (mgr. Bobek z NSS, prof. Hajn z PFMU, dr. Zářecký z LRV, autor tohoto povídání), estetiky (doc. Šmajsová Buchtová z MU, prof. Přidal z JAMU) a jazykovědy (dr. Svobodová a mgr. Kaderka z Ústavu pro jazyk český AV ČR).

Mgr. Bobek se za právníky zabýval obsahem rozhodnutí a přiléhavě připomněl, pro koho je soudci píší. Britští pro advokáty účastníků, francouzští pro odvolací instanci, němečtí pro akademickou obec. My jsme pochopitelně přes Rakousko-Uhersko jako Francouzi. Podle toho rozsudky vypadají.

Estetici od projevu před soudem žádají, aby byl zřetelně artikulován, správně frázován a aby se dbalo na řádný slovní přízvuk a větnou intonaci. Timbre hlasu, vhodná gestikulace a celková kulturní úroveň mají zvýšit estetický požitek posluchače nebo čtenáře. Má-li múzický výtvor právníka i nějaký obsah, tím lépe, ale něco srozumitelného není možno očekávat. Publikum se spokojí alespoň s přiměřenou dávkou empatie. Ani ve hře „Čekání na Godota“ není nic srozumitelného, a nevadí to. Právo je taky takový absurdní kus.

Jazykovědci podrobili literární výkony právníků kritériím pro slohové práce gymnaziálních terciánů. Známkou nedostatečně byla hodnocena tato kompozice (vymýšlím si ji, ale z reality byly uváděny věty velmi podobné):

„Soud nemohl nezohlednit nemožnost nevědomosti o nedostatku zletilosti poškozené druhého obžalovaného, když tato mu nepopřela okolnost nevlastnění OP v době těsně před údajným spácháním údajného trestného činu neodepření podání návykové látky v množství nikoliv nepatrném pro vlastní spotřebu.“

Nebudu to rozebírat, sami to vidíte, je tam moc záporů, podstatných jmen slovesných, nejasných vztahů mezi větnými členy, jakož i spojka „když“ ve funkci spojky příčinné (snad to nějak nepletu). Stylisté prohlásili větu za zcela nesrozumitelnou, jeden z posluchačů se však proti tomu ohradil. Je prý zcela jasné, že pachatel chtěl po nějaké mladé feťačce občanku, ona mu řekla, že ji ještě nemá, a on holku přesto zhulil pervitinem. Jazykovědci prý nemají žádné právní vědomí, jinak by jim to bylo jasné.

Nechci spor dále vyhrocovat úvahami o tom, zda estéti a jazykovědci musí respektovat soudní nálezy, které porušují normy jazykovědy a estetiky. Většinou asi ano, ale své sankce, jako je výsměch a opovržení, mohou tyto normativní systémy na právníky uvalit. Běda nám!

Jako právník musím projevit kus stavovské solidarity a trochu se nás přece jen zastat.

Právníci v Čechách a na Moravě po Bílé hoře s jazykem zkusili víc, než kdo jiný, a to od Rakušanů, Němců, Rusů a Američanů. V naší hantýrce dosud přežívají slova jako arest, kriminál, zhaftnout, partaj, plédovat, činže, pacht, zkasírovat a mnohé jiné austrianismy. Odborná terminologie je pořád poplatná překladům z rakouské právní němčiny, často velmi legračním. Třeba Kosten aufheben (zrušit náklady) staromilec dosud překládá jako „zvedli mi náklady“, kdežto Anspruch erheben (uplatnit nárok) jako „zvednul jsem nárok“. Staatsanwalt je pro něho zásadně „státní návladní“, ačkoliv to je za vlasy přitažený doslovný překlad „an-“ = „ná-“ plus „walten“ = „vládnout“, roztomile oživený přesmyčkovou zvukovou podobou „Anwalt“ a „návlad“, včetně toho dlouhého „á“, a dále ještě oblíbenou příponou „-ní“, po vzoru pan-paní důchodní, knihovní a účetní (substantiva adjektivní). Ještě že místo advokát neříkáme „právní návlad“ (Rechtsanwalt), tedy jako že vládne právem. Byl by to prekérní omyl. Ale ani v té oficiální terminologii jsme si toho moc českého nevymysleli, viz např. Be-schluss = u-snesení, Be-rufung = od-volání,Be-schwerde = s-tížnost, Ein-gabe = po-dání, An-fall = ná-pad, Be-lehrung = po-učení, Voll-macht = plná moc, Be-voll-mächtigung = z-plno-mocnění, atd. atd. Právnická čeština je až dosud více či méně zdařilý překlad z rakouské právní němčiny. Proto ať se nikdo nediví, že se rozsudek zrušuje a nikoliv ruší – němčina slovesné vidy prostě nezná.

Ale překladům z němčiny je poplatná i řeč českých soudních podání a rozhodnutí všeobecně, což se pak projevuje i v právní literatuře, jsou-li autory soudci nebo advokáti. Bez německých klišé a různých jiných vycpávek nedokáže český právník napsat ani pozdrav od moře. Poslechněme si aspoň něco.

V této sou-vislosti musí být u-vedeno (in diesem Zusammen-hang muss es an-geführt werden).

V rámci tohoto musí být soudem pou-kázáno na to (im Rahmen dessen muss vom Gericht darauf hin-gewiesen werden).

Nemohlo být pře-hlédnuto (es konnte nicht über-sehen werden).

S o-hledem na to (mit Rück-sicht dar-auf).

V tomto o-hledu (in dieser Hin-sicht).

Od-hlédnuto od toho, že (ab-gesehen davon, dass).

Mělo být z-o-hledněno (es sollte be-rück-sichtigt werden).

Bylo vzato do ú-vahy (es wurde in Be-tracht genommen).

Přede-vším, v dalším, konečně (vor allem, des weiteren, schliesslich).

Zde je také ten hlavní důvod, proč se právní texty mezi češtinou a němčinou překládají neobyčejně snadno. Mohu to jako praktik potvrdit, protože jsem se před devadesátým rokem dost dlouho přiživoval jako soudní tlumočník němčiny a angličtiny. Nedivím se, že i našim předkům lezlo do překladů z němčiny plno pasiv, doslovných napodobenin i složených slov slavného typu Hotentotenpotentatentanteattentäter (prý nejdelší německé slovo – 14 slabik). Ale co bych povídal. Přečtěte si Cikány nebo Márinku od právníka Máchy a hned uvidíte, že i tento klasik psal česky (a jak krásně), ale myslel německy. Nechci nikoho urazit, ale i guru Jungmann, jeho učitel, na tom nebyl o moc líp. A my dnes taky ne.

Vynechám říšskou právní němčinu a Rusy s jejich zástavami na čele.

Nářek nad podstatnými jména slovesnými nejde ovšem tak úplně na vrub němčiny, ani ruštiny, ale Američanů. Tuhle jsem v Bulletinu advokacie četl o jedné právnické konferenci v USA. Názvy jednotlivých témat začínaly slovy Peacemaking, Assisting, Yielding a Empowering. Nevidím nikde nic jiného, než shopping, banking, mailing, invoicing, trading, filing, learning, a to pokud možno s předponou „e-“. Úplným hitem je třeba Marketing Leasing, Franchizing, Factoring and Licensing. Nebo: Presenting Bossing, Mobbing, Pressing, Petting and Harassing. Což jest pochopitelně v češtině prezentování bosování, mobování, presování, petování a harašení.

Co s tím vším? Učili se právníci v tercii špatně češtinu, a proto šli na práva? Nebo se zkazili až v právní praxi? Zkazilo je předchozích šest, sedm generací předků, kteří museli právo statečně do češtiny převést? Měli předkové v právu rovnou nechat arest a klégra a na všechno frcichtovat (verzichten), jak říkal jeden můj starý, dávný šéf? A teď tam máme nechat „mis-lídink“ místo pitomého „za-vádějící“? Je český právní jazyk tradice, folklór nebo omyl k.u.k. otců? V Otčenáši jsou také gramatické chyby, např. „neuvoď“ nás v pokušení nebo „zbav nás od“ zlého. Rozčiluje někoho tato tradice? I estéti jsou rádi, když se jim povede nějaký kasaštyk. Mají tomu říkat pokladní kus? Nebo hospodářsky úspěšné představení, aby se vyhnuli austrianismu? Já bych současnou právní češtinu tragicky neviděl, pokud i v ní platí rem tene, verba sequuntur. Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Jsem zvědav, co s námi udělá nový občanský zákoník. Počítám, že si jazykozpytci p. prof. Eliáše „vychutnají“. Nebude to nějaké Enjoying Eating and Drinking, nýbrž Enjoying Elijah. Guten Appetit! Neboli bez jakékoliv invence Dobrou chuť! A s invencí (?): Enjoy your meals! Vychutnej si své papání.

Březen 2009
Karel Čermák
Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost – závěr

Citovali jsme ze třech autorů. Jedna prostá Češka (babička Kavalírová), dva angličtí intelektuálové (M. R. James a Virginia Woolfová), jedna profesionální spisovatelka (Woolfová), zbylí dva bez literárních ambic. Žádný právník. Češka, Angličan, Angličanka. Právníci jako zcela okrajový předmět jejich zájmu. Časové rozpětí – první půle 19. stol. až první půle 20. stol. Výběr zcela náhodný – co mi tak přišlo na mysl a pod ruku. Byl jsem rád, že pod ruku mi přišli dva Angličané. Český obdiv k anglickým právním tradicím mi někdy přijde trochu povrchní a nekritický. Angličanům, jak je vidět, taky. A rovněž Tocquěillovi, který byl na blogu citován – to je ovšem právník a Francouz k tomu. Kolega Brezina správně postřehl, že s překlady jsem si moc nevyhrál. Nicméně „close“ (z latinského clausum) je především „enclosed place“ (The Concise Oxford Dictionary 1960) a dokonce i u Američanů „enclosed area“ (Webster 1974). Nu a jelikož „Martin´s Close“ byla o samotě na blatech, tak se mi tam slepá ani jiná ulička podle smyslu moc nehodila. Snad tedy spíš ohrádka, nebo dokonce zahrádka, jak chcete. Byl v ní jenom ten hrob.

Ale pojďme k tomu, co se tak různorodému publiku, jaké jsme si vybrali, na právnících vlastně nelíbí.

Jsou to především obtíže v komunikaci s nimi. Babička Kavalírová tomu jadrně říká brebencování (brebentění); my bychom dnes asi mluvili o ukecanosti, též ve smyslu každého ukecat a všechno okecat. M. R. James ironicky předvádí nepochopitelné rozdíly úřední spisovné mluvy a lidového jazyka, k jejichž překonání je třeba tlumočníka, třeba faráře, který je lidem blíž, než právník, aby se nakonec snad přece jen zjistilo, co je to ropucha, žvanec, nebo husa. A Woolfová, ta rozumí slovům právníků, ale vůbec nechápe smysl vět, které jsou z nich tvořeny, ba ani k jaké realitě se vlastně vztahují. Vyvolává to u ní roztoulané myšlenky. My právníci, upřímně řečeno, tohle vše považujeme za svou významnou přednost a nikomu nehodláme komunikaci s námi ulehčit. Tím kdekoho rozčilujeme a jsme nakonec za hlupáky.

Další potíž je v tom, že se právníci domnívají být na vyšší úrovni, než zbytek světa, což musí neustále zdůrazňovat, a to i mezi sebou. Já jsem doktor Moc z Kutný Hory (babička Kavalírová). Bůh má klíče od pekla, my od věznice; co je to za chlapa; tuhle povídku si nechte na Vánoce, pane prokurátore (M. R. James). Soudce mluvil civilním, leč protivným hlasem; vypadal nekonečně smutný a moudrý (Woolfová). To vše vypadá jako arogance moci a publikum to špatně snáší.

Publiku vadí také právnický sklon k formalismu a k formalitám. Táhne se to od oslovování (Mylorde), přes oblečení (paruky a všechno možné) a zatuchlou výzdobu soudních síní (Lev a Jednorožec, erby, prezidenti, krucifixy, svíce), až po nepochopitelné procesní předpisy (svědectví bylo sice naprosto nesmyslné, ale procesně korektní, takže relevantní, a porota – soudce – si z něho může vybrat, co chce). To vše v očích publika odporuje zdravému selskému rozumu nejen babičky Kavalírové, ale i vzdělaných intelektuálů.

Současné publikum si tyto otázky koncentruje do dilematu, zda výkon právnického povolání je služba nebo moc. S oblíbeným argumentačním aparátem o daňovém poplatníkovi, který všechny zmíněné pošetilosti musí ze svého zaplatit, dospívá k závěru, že justice má být služba veřejnosti, podobně jako třeba dráha, a všechny jiné přístupy že jsou právě ono právnické brebencování, směřující k tomu, aby se právníci měli dobře. Inu a právníci toho v tomto směru opravdu moc nevymysleli; nanejvýš tolik, že výkon moci – ty symbolické klíče od šatlavy – je pro veřejnost tou nejlepší službou.

No a tak se asi se svým bídným umístěním na žebříčku popularity budeme muset smířit, i když některé excesy by se snad daly odbourat. Bylo by to určitě snazší, než „vychovat“ publikum k obrazu svému.

Karel Čermák

Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost III.

Poslední autorkou, u níž budeme zjišťovat její pohled na právníky, je Virginia Woolfová. Patří do světové literatury, není třeba ji blíže představovat. Pracuje metodou líčení duševních stavů svých hrdinů v různých vnějších situacích.

V románu Roky (The Years) vystupuje britská smetánka, příslušníci rodiny plukovníka Pargitera ve třech generacích. Jeden z jeho synů (Morris) se stal advokátem, ač to otec považoval pro vyšší kruhy za nevhodné. Morrisova manželka Célie s jeho o hodně starší sestrou Eleanor se jdou podívat na jedno jeho soudní jednání. Woolfová líčí dojmy a nálady Eleanory takto:

„Prošly létacími dveřmi do soudní síně, kde se věc projednávala…, vypadala tmavá a přeplněná. Muži v parukách a talárech vstávali a sedali a vcházeli a vycházeli, jako hejno ptáků poletující sem a tam po poli. Všichni vypadali neznámí; Morrise neviděla… Tamhle je, zašeptala Célie.

Jeden z advokátů v přední řadě otočil hlavu. Byl to Morris, ale jak divně vypadal ve žluté paruce! Přelétl je pohledem bez náznaku, že by je poznával. Ani ona se na něho neusmála; slavnostní, nezdravě nažloutlá atmosféra zakazovala něco osobního; na všem bylo cosi obřadného; z místa kde seděla, viděla profil jeho obličeje; paruka mu zplošťovala tvář a dodávala jí hranatý, orámovaný vzhled, jako obrazu… rozhlédla se kolem. Všichni vypadali jako obrazy; všichni advokáti vypadali výrazně, jako vyřezaní, jako ty portréty z osmnáctého století visící na stěně. Stále ještě vstávali a sedali, smáli se, hovořili… Náhle se rozletěly dveře. Zřízenec požádal o ticho pro jeho lordstvo. Ticho nastalo; všichni povstali; a soudce vstoupil. Uklonil se a zaujal své místo pod Lvem a Jednorožcem. Eleanor pocítila záchvěv uctivé bázně. Vždyť to byl starý Curry. Ale jak změněný! Když ho posledně viděla, seděl v čele jídelní tabule… a pak ji provedl salónem, aby se podívala na jeho starožitný nábytek. Ale teď je tu, hrozivý, pompézní ve svém taláru.

Jeden advokát povstal. Pokoušela se sledovat, co ten muž s velkým nosem říkal; bylo ale obtížné si z toho něco vybrat. Přesto poslouchala. Pak vstal jiný advokát, drobný mužík s kuřecím hrudníčkem a se zlatým cvikrem. Četl nějakou listinu; pak i on začal argumentovat. Částem toho, co říkal, rozuměla; ale jak se to vztahovalo k případu, nevěděla. Kdy asi bude mluvit Morris, říkala si? Zřejmě ještě ne. Jak říkával její otec, ti chlápci od práva vědí, jak věci natahovat… Upřela oči na Morrise… vzpomínala na jeho vášeň pro advokacii, když byl malý… ona nakonec tátu umluvila… ale hle, vzrušeně pozorovala, že Morris sám povstal… Vypadal velmi vysoký a černobílý, když začal. Jednu ruku měl na klopě tógy… jak dobře znala toto jeho gesto… ale druhé gesto, jak šermoval paží, nepoznávala. To patřilo k jeho životu na veřejnosti, k životu u soudů. A jeho hlas byl nezvyklý… Célie hleděla naprosto upřeně před sebe na manžela. I Eleanor se snažila soustředit na jeho vývody. Mluvil neobyčejně zřetelně; krásně odděloval jednotlivá slova. Najednou ho soudce přerušil: Rozumím správně, pane Pargitere, že tvrdíte…? řekl civilním, a přesto protivným hlasem; a Eleanor vzrušilo, jak Morris okamžitě přestal; jak uctivě sklonil hlavu, když soudce promluvil. Bude znát odpověď? pomyslela si, jako by byl dítě, a nervózně se zavrtěla na sedadle, aby neselhal. Ale on měl odpověď v malíčku. Beze spěchu a zmatku otevřel nějakou knihu; nalistoval místo; přečetl úryvek, načež starý Curry přikývl a udělal poznámku ve velkém otevřeném spisu před sebou. Ohromně se jí ulevilo... Cítila, že se může uvolnit.

Rozhlédla se kolem. Byla to divná směs slavnostnosti a dovolenosti. Advokáti pořád vcházeli a vycházeli. Postávali a opírali se o stěnu zasedací síně. V bledém světle shora měly jejich obličeje barvu pergamenu; všechny jejich rysy byly jako vyřezané. Rozsvítili plynová světla. Zírala na samotného soudce. Teď se opíral ve svém velkém vyřezávaném křesle pod Lvem a Jednorožcem a poslouchal. Vypadal nekonečně smutný a moudrý, jako by slova na něho dorážela už celá staletí. Teď otevřel těžká víčka, svraštil čelo, malá ruka se křehce vynořila z obrovské manžety a napsala pár slov do toho velkého spisu. Pak s polozavřenými víčky opět upadl do svého věčného bdění nad nesvárem nešťastných lidských bytostí. Její myšlenky se toulaly. Opřela se v tvrdém dřevěném sedadle a nechala se zaplavit vlnou zapomnění…

Znervózněla. Vzduch byl zatuchlý; světlo mdlé; a soudce, teď, když se první lesk setřel, vypadal podrážděně; už nebyl nedotčen lidskou slabostí a ona si s úsměvem vzpomněla, jak strašně naivní byl tenkrát, když jí ve svém ohyzdném sídle ukazoval starožitný nábytek. Tohle jsem našel ve Whitby, řekl tenkrát. A byl to šunt. Chtělo se jí smát; chtělo se jí hýbat. Vstala a zašeptala: tak já jdu.“

Tak to je konec citátu.

Jakýže tedy proud duševních stavů vyvolávalo u Woolfové právo a právníci?
Nezdravá, zatuchlá, obřadná, pompézní atmosféra; vyřezané a zarámované pergamenové tváře portrétů z osmnáctého století, na nichž, i když je snad jinak důvěrně známe, najednou nic nepoznáváme.
Teatrální gesta, dokonale spisovně vyslovované věty, ale jejich smysl, ba vůbec vztah k věci, uniká do neznáma.
Podivná směs strachu z tohoto neznáma, úcty k obřadu a pohrdání jeho celebranty; vždyť jsou to v civilním světě vlastně hlupáci.
Vlna zapomnění a pryč na čerstvý vzduch Strandu.

Jsou to všechno jenom duševní stavy bláznivé Virginie Woolfové nebo na tom něco je? Byly by duševní stavy Eleanory – Virginie o moc jiné, kdyby popisovala zasedání zednářské lóže? Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost II.

Slíbil jsem další citáty z beletrie od intelektuálně těžších kalibrů, než byla babička Kavalírová. Tentokrát to bude „odjinud“.

Montague Rhodes James (1862 – 1936) byl paleograf, filololog a medievalista na univerzitě v Cambridge. Napsal četná odborná pojednání, ale proslul jako klasik anglické strašidelné povídky. Své příběhy původně vyprávěl kolegům a studentům; posluchači ho donutili, aby je publikoval.


Povídky jsou absolutní fikce, i když se dokážou tvářit bezmála jako výsledky vědeckého bádání. Pokud v povídkách jde o nějaké názory, jsou to názory M. R. Jamese z přelomu 19. a 20. století a nic jiného.

Právníků se týká jediná povídka, nazvaná Martinova ohrada (Martin´s Close). Autor přijede na návštěvu kamsi do Exeteru, v okolí přijde na místo nazývané Martinova ohrada, z ústního podání zjistí, že jde o hrob barona Martina, který byl popraven jako vrah. Jeho obětí mělo být vesnické děvče, ošklivé a slabomyslné, s nímž se ze žertu zapletl. Dívka byla nalezena v rybníku na blatech s proříznutým hrdlem a nakonec strašila v blízké venkovské hospodě v kredenci. Autor shání prameny, v jednom antikvariátu objeví dobovou zprávu o procesu s Martinem, který byl z Exeteru delegován do Londýna, a tuto fiktivní zprávu o fiktivním procesu k postrašení čtenáře částečně publikuje. Čtenář jako já se jen těžko rozhoduje, zda jde větší hrůza ze strašidla v kredenci nebo z obrazu anglické justice podle M. R. Jamese.

Přistupme k citátům z fiktivní zprávy.

Vězeň (V), soudce (S), generální prokurátor (GP), vyšší soudní úředník (VSU), svědek (SV), porotce (P)

1.) Zahájení hlavního líčení

Je listopad 1683.

„…bylo přečteno obvinění…Pak vězeň požádal o kopii obvinění.“
„S: Co to má být? Jistě víte, že se to nepovoluje. Vy se teď máte k obvinění vyjádřit.
V: Mylorde, chtěl bych pokorně požádat soud o přidělení obhájce… Ostatně, pane, myslím, že v jiné věci k tomu došlo: kopie obvinění byla povolena.
S: Co to bylo za případ?
V: Mylorde, nemohu Vašemu Lordstvu případ přesně pojmenovat, ale…
S: To je všechno k ničemu. Citujte případ…Bůh uchovej, dostane se vám všeho, co právo povoluje, ale tohle je protiprávní a my musíme dodržovat procesní předpisy.
GP: Jménem krále žádáme, aby se už konečně vyjádřil.
VSU: Cítíte se vinen, nebo nevinen?
V: Mylorde,…když se teď vyjádřím, budu pak mít možnost vystoupit proti obžalobě?
S: Ano, ano. Po výroku poroty Vám to bude umožněno a bude vám přidělen obhájce, když vznikne nějaký právní problém.

Po různých okolcích prohlásí vězeň, že je nevinen.“

2.) Obžaloba

GP začíná obšírně líčit, jak se V seznámil s obětí v hostinci u příležitosti vánoční taneční zábavy koncem minulého roku.
„S: Poslyšte, pane prokurátore, nejsme tady od toho, abychom poslouchali povídačky o vánočních besídkách po hospodách… Za chvíli nám začnete povídat, co tam hráli k tanci.
GP: Mylorde, nezdržoval bych soud s ničím nepodstatným… a pokud jde o písničku, ještě prokážeme…
S: Tak dál, proboha, ale nic zbytečného.
GP: …a ta písnička je v tom kraji dobře známá…a má refrén Dámo, chcete jít, chcete hovořit, se mnou?
S: No jo, vzpomínám si na ni z mého kraje ve Stropshiru. Je to nějak takhle, že jo? (Zde Jeho Lordstvo zapískalo kousek nápěvu, což…snížilo důstojnost soudu;…a podívalo se na vězně, který vypadal velmi rozrušeně.)… Co vás svědí, člověče, že koukáte jako herec, když spatří ducha!
V: Mylorde, divím se, jaké maličkosti a hlouposti proti mně uplatňují.
S: Dobrá, dobrá…tak pokračujte, pane prokurátore.“

GP podrobně přednáší, že oběť byla zavražděna 15. května toho roku, byla však poté ještě spatřena, což vysvětluje boží pomstou za nevinně prolitou krev.

„S: Dobrá, pane prokurátore, tak co vlastně tvrdíte?
GP: Mylorde, je to podivné…ale zkrátka my prokážeme, že oběť byla viděna po 15. květnu…a že bylo nemožné, aby v tu dobu byla naživu.

Zde obecenstvo začalo hlučet a smát se; soud zjednal pořádek.

S: Inu, pane prokurátore, tuhle historku jste si mohl pár týdnů ušetřit; pak už budou Vánoce a můžete s ní strašit své kuchařky. (Lidé se opět rozesmáli a vězeň také.)… Proboha, vy tady žvaníte, člověče,… a tady jde o život. (K vězni): A vy, pane, uvědomte si, že ani vy nemáte moc důvodů se veselit… Jak znám pana prokurátora, ten ještě něco vytáhne z rukávu.“

3.) Dokazování

Jako svědkyně byla předvolána majitelka hostince, kde oběť, Ann Clarková, strašila 15. května, tedy v den, kdy zmizela z domova a měla být už mrtvá v rybníku. Byl nevlídný, deštivý, jarní večer.

„GP: Byla pohledná?
SV: Ne, to teda vůbec ne: byla velmi nevzhledná, chudinka!…byla jako puďák.
S: Co je to, paní? Jako co říkáte že byla?…Můžete mi to přeložit, pane prokurátore?
GP: Mylorde, soudím, že to je nářeční výraz pro ropuchu.
S: Jo tak, ropucha! No tak pokračujte.
SV: …přišel baron Martin, objednal si nějaké pití…začala jsem si pro sebe zpívat Dámo, chcete jít… najednou se mi zdálo, že někdo zvenku odpovídá Pane, já chci jít a chci hovořit s vámi… a poznala jsem hlas Ann Clarkové…Povídám, barone, váš miláček se vrátil…mám ji pustit dovnitř?…Ale on mě chytil a povídá, proboha, ženská, zadrž…Zavolala jsem Tomáše Snella…ten šel a otevřel dveře…průvan zhasnul svíčky…někdo kráčel po podlaze…pak jsem slyšela, jak se otevřely a zase zavřely dveře od velké kredence…když jsem zase rozsvítila, vidím barona…celého bledého a zpoceného…ve dveřích kredence spatřím něco jako kus přivřených šatů…vypadaly úplně promočené, ale venku bylo mizerné počasí.
S: Sáhla jste si na to, paní?
SV: Ne, Mylorde, nechtělo se mi toho dotknout.
S: Nechtělo? A pročpak? To jste tak útlocitná, že se štítíte mokrých šatů?
SV: …Nemohu říci proč, Mylorde, ale vypadalo to takové špinavé a ošklivé.
S: Dobrá, pokračujte.
SV: Zase jsem zavolala Tomáše Snella…požádala ho, aby chytil toho, kdo vyleze, až otevřu dveře od kredence…pak baron vykřikl a vyběhl z domu do tmy…dveře se začaly otevírat…s Tomášem jsme je drželi, co jsme mohli, ale přetlačilo nás to a upadli jsme.
S: A co, prosím vás, vylezlo? Myš?
SV: Ne, Mylorde, bylo to větší, než myš, ale neviděla jsem, co to bylo; rychle to přeběhlo přes podlahu a ven ze dveří.
S: Ale jděte, jak to vypadalo? Byla to osoba?
SV: Mylorde, nemohu říct, co to bylo, ale běželo to při zemi a bylo to tmavé.
S: (ke GP) Dobrá, pokud jde o mne, nevidím, co z toho vyvozujete, i když je to ovšem zvláštní příběh.
GP: Mylorde, chceme poukázat na podezřelé chování vězně bezprostředně po zmizení zavražděné osoby; a žádáme porotu, aby to vzala v úvahu…“

Pak byl předvolán svědek Tomáš Snell, v té době jediný host v hostinci kromě barona.

„GP: Událo se něco mezi vámi a vězněm v době, kdy byla hostinská pryč z místnosti?
SV: Měl jsem kus žvance v kapse.
GP: Žvance čeho?
SV: Žvance tabáku, pane. Dostal jsem chuť si dát fajfku…a anšto to byl žvanec a v důsledku toho, že jsem si zapomněl nůž doma a nezbylo mi moc zubů ke kousání, jak se Vaše Lordstvo a kdokoliv může na vlastní oči přesvědčit, tak –
S: O čem to ten chlap plká? Držte se věci, člověče! Myslíte si, že jsme tady od toho, abychom Vám prohlíželi zuby?
SV: Ne, Mylorde, Bůh uchovej…vím, že Vaše Ctihodnost má lepší věci na práci a nedivil bych se, kdyby měla i lepší chrup.
S: Dobrý Bože, co je to za chlapa! Ano, mám lepší chrup a poznáte to, jestli nebudete mluvit k věci.
SV: Prosím pokorně za prominutí, Mylorde…a tak jsem požádal barona, aby mi půjčil nůž…on si osahal kapsy…a pak si povzdychl, Bože, musel jsem ho tam nechat… Seděl tam, hlavu si držel v rukou a vypadal, že mě nebere na vědomí.

Pak vypověděl, že venku nikoho zpívat neslyšel…, ale že hlas Ann Clarkové si nikdo nemohl splést.“

Pak byl vyslechnut třináctiletý chlapec o událostech, jež se odehrály asi o týden později.

„GP: Tak chlapče, neboj se, nikdo ti tady neublíží, když budeš mluvit pravdu.
S: Ano, když budeš mluvit pravdu. Ale pamatuj…jsi v přítomnosti Boha…, co má klíče od pekla, a nás, královských úředníků, co mají klíče od vězení…
GP: …Kde jsi byl letos 23. května večer?
S: …Co ví takový kluk o datech? Pamatuješ si ten den?
SV: Ano, Mylorde, bylo to den před poutí u nás…
P: Mylorde, neslyšíme, co říká.
S: Říká, že si na ten den pamatuje, protože to bylo před poutí… Postavte ho tamhle na stůl. Nu a kde jsi tenkrát byl, chlapče?

Protože však chlapec mluvil nářečím, Mylord mu dobře nerozuměl…a jelikož tam byl farář z oné farnosti, vzali ho do přísahy jako tlumočníka, a tak byla učiněna výpověď.

SV: …byl jsem na blatech…poblíž rybníka…schoval jsem se za keřem…vězeň přišel velmi opatrně, rozhlížel se a v ruce měl jakousi dlouhou tyč…šťoural s ní ve vodě…slyšel jsem, jako by tyč do něčeho narazila, co zažbluňkalo…vězeň pustil tyč, hodil sebou na zem, divně se převaloval a zacpával si uši a za chvíli se zvedl a odplížil se. Den nebo dva před tím…se mě vězeň ptal, jestli jsem tam někde neviděl nůž…že mi dá pětikorunu, když ho najdu.

Pak byl tázán, zda viděl někdy Ann Clarkovou s vězněm pohromadě… rozplakal se…farář ho uklidnil…on řekl, že ji viděl od Vánoc několikrát, jak čeká na vězně na blatech…

S: Proč jsi si tím tak jist?
SV: Protože…vždycky vyskočila a mávala rukama jako husa (kterou pojmenoval nějakým slovem z nářečí: farář vysvětlil, že to je husa)…
GP: Kdys ji viděl naposledy?

(Svědek začal opět plakat…, farář ho napomínal, aby se nebál. Tak nakonec pověděl…, že ten den před poutí…když vězeň odešel a byl již soumrak…se díval na rybník a viděl něco tmavého, jak se vynořuje z vody na vzdáleném okraji rybníka a vylézá to na břeh a když to bylo nahoře…, tak se to postavilo a mávalo to rukama… a pak to rychle odběhlo stejným směrem jako vězeň…a že to nemohl být nikdo jiný než Ann Clarková.)“

4.) Závěr hlavního líčení

„GP: Mylorde, tím jsme skončili s důkazy jménem obžaloby.

…potom Lord vrchní soudce shrnul důkazní řízení pro porotu…řekl, že ve své praxi dosud nic takového neslyšel, ale že zákon neobsahuje nic, proč by se k tomu nemělo přihlížet a že porota musí sama uvážit, zda svědkům věří, nebo ne.

A porota po velmi krátké poradě prohlásila, že vězeň je vinen.

A tak byl vězeň dotázán, zda k tomu má co říci…On prohlásil, že v obvinění je chybně uvedeno jeho jméno, totiž Martin, když správně to má být Martyn. Tato námitka byla zamítnuta jako nepodstatná…a tak když vězeň už nemohl nic dalšího uvést, byl vysloven trest smrti, totiž, že má být pověšen v řetězech…poblíže místa, kde byl čin spáchán, a že poprava se má konat 28. prosince na den sv. Inocence.

Vězeň byl ve stavu zoufalství a požádal Jeho Lordstvo, zda ho mohou navštívit příbuzní v tom krátkém čase, kdy bude ještě žít.

S: Ach, z celého srdce, ale v přítomnosti dozorce; a Ann Clarková může přijít taky, co se mne týká.

Na to vězeň vybuchl a křičel na Jeho Lordstvo, aby s ním takto nemluvilo, a Jeho Lordstvo mu zlostně odvětilo, že si nezaslouží žádné ohledy…za tu zbabělou, krvavou vraždu a řeklo… prosím Boha, aby s vámi byla ve dne v noci, dokud s vámi nebude konec. Pak vězně odvedli…a zasedání soudu bylo ukončeno.“

Tak to je konec dlouhých citátů z intelektuála M. R. Jamese.

Nevím, co mohli tomuto tichému člověku vědy právníci udělat, že na ně měl tyto názory:

1.) Soudci jsou žoviální pánové, kterým se musí říkat Mylorde a kteří za všech okolností dodržují procesní předpisy, ať si jinak už myslí cokoliv; to je podle nich ta nejlepší cesta ke spravedlnosti.
2.) Prokurátoři koukají každého obviněného dostat v řetězech rychle na šibenici a mají vždy něco v rukávě, byť by to byla historka vhodná pro strašení jejich kuchařek; hlavním důkazem je pro ně podezřelé chování obviněného při hledání ztraceného nože a to, když holka mává rukama jako husa (?) křídly; je celkem jedno, jestli je v tu chvíli živá nebo mrtvá, neboť je-li mrtvá, jde o strašidlo.
3.) Advokáti jsou při hrdelních procesech v každém případě zbyteční, protože by taky dialektu nerozuměli, zbytečně zdržovali a nezmohli se stejně na nic jiného, než na návrh, aby soudní znalec přezkoumal, jestli má lepší chrup předseda senátu nebo svědek.
4.) Bleskovou vykonatelnost práva v anglickém justičním systému (Ann Clarkovou našli v rybníku na blatech někdy začátkem června a lump baron, ať už to byl vrah nebo ne, za to visel už na den sv. Inocence téhož roku) si mohou právníci strčit za klobouk.

Podotknout je třeba, že M. R. James napsal i řadu lepších Ghost Stories než je Martinova ohrada.

Karel Čermák

Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost?

Nás právníky nemálo frustruje skutečnost, že se na žebříčcích popularity povolání umisťujeme až někde hluboko dole nebo se neumisťujeme vůbec. Chybu zpravidla spatřujeme v pokleslém „právním vědomí“ publika nebo v tom, že se málo „zviditelňujeme“. Navíc jsme přesvědčeni, že „dřív“ bývalo nebo „někde jinde“ pořád ještě je lépe.

Z beletrie, jejímž vlastním námětem nejsou právníci, jsem zcela náhodně vybral pár citátů.

Nejprve Paměti babičky Kavalírové, neboli jak bývalo „dřív“ „u nás“.

Babička Kavalírová byla manželkou Františka Kavalíra, zakladatele sázavských skláren Kavalír. Paměti sepsala na žádost svých četných dětí (měla jich, myslím, dvanáct) bez jakýchkoli literárních ambic někdy okolo r. 1860 jako interní rodinný dokument. Babička žádné školy neměla (milý dobrý Děti, co nebude dobře, vodpuste mi), ale stylistka byla dobrá a vypravěčka k pohledání.

Sklářský byznys v celém Posázaví ovládal v 1. pol. 19. století finanční dům Lazar Pik a synové v městečku Habry (u bývalého Německého Brodu), pochopitelně židovský. Babička je prostá jakéhokoliv antisemitismu, tak jí promiňte výrazy jako Židi apod. Dnes by prostě napsala bankéř, finančník, Amerikán nebo Rusák a nic zlého by tím nemyslela. Babiččin „dobrej Múž“ František se dostal s finančníky do sporů už někdy ve 30. letech 19. stol. Teď ty citáty o právnících:

„Židi přijeli... Ten Adlerštein byl dědek jako sud a dyž chtěl dostat hodně peněz, mněl moc rozumu. Přivezli si ho sebou jako Právníka a to proto, že byl jejich přítel, aby žádnej jinej peníze co od nás vytaškařil, nedostal“.

„...ten Adlerštein, dyž všecko zbrebencoval – tech osm set zlatých, ty byly jen pro něj vymluvený..., tak Židi odjeli“.

„Židi… čekali, že muj Múž k nim příde a udělá s nima kontracht. Dyž nešel, poslali na nás Mice, právníka s Kutný Hory, čeho sme se nenadáli… Najednou kdo příde – doktor Mic z Kutný Hory. Právě jako Jidáš, dyž pána Jéžiše na velkej Pátek zradil… Přišel do pokoje… řek já sem Doktor Mic s Kutný Hory… pak slyšim povídat, čemu sem dobře nerozuměla, o Pikách židech a o Prenotaci. Lekla jsem se…“

„Tak daleko to přivedli, až hodili mému Múžovi hrozně dlouhej a těškej proces na krk… nezbylo nic, jen se soudit. Muj Múž došel… k Preizlerovi, aby mu poradil ňákeho hodneho zástupitele. A On mu poradil pana Hovorku z Vlašíma a bylo to špatný. On nebyl oprávněnej… Musel mu časem pan Průcha z Benešova pomahat a tak nám ty dvá páni Advokáti vycucali kapcu. A ten proces táhli a trval 10 Roků! Byla to skutečně hrozná a strašná nehoda pro nás.“

„Tak ten trapnej čas utíkal… Muj Otec ubohej řikával – dybych já toho dočkal, milý Děti, jakej ten váš proces veme konec, ale nevim, už mi to trochu dlouho trvá. – Však se toho ubohej ani už nedočkal.“

Konec citátů:
Závěry:
1.) Od roku 1835 do 2007 nic nového pod sluncem; procesy jsou hrozně dlouhý a těžký, trvají deset let, páni Advokáti je táhnou, nejsou oprávněný a vycucávají kapcy drobných a středních podnikatelů.
2.) Právní vědomí obyvatelstva je odjakživa pod psa; Antonie Kavalírová nevěděla, co je to Prenotace a lekla se. Šlo o poznámku v pozemkové knize (plombu v katastru nemovitostí), což by mělo vědět každé malé dítě. Kdoví, jestli se Prenotace nelekl i dobrej Múž a selfmademan Kavalír.
3.) Rovněž obraz právníka v očích veřejnosti se nemění. Jde o dědka (dnes už i bábu) jako sud, který když chce vytaškařit hodně peněz, tak má moc rozumu a všecko zbrebencuje, právě jako Jidáš. Ani se nenaděješ a máš ho v pokoji.
4.) Útěchou nám může být, že se držíme svých staletími prověřených tradic.

Tak co s tím?
Najmout si PR agenturu, aby vylepšila náš mediální obraz?
Šířit právní osvětu v mateřských školkách a domovech důchodců?
Nebrat sami sebe pořád tak strašně důležitě a vážně?
Nebo něco jiného?

Pohledy zvenku ještě časem vylepšíme o intelektuálně těžší váhy, než byla babička Kavalírová.

Karel Čermák

Celý příspěvek