Jak nás vidí veřejnost II.

Slíbil jsem další citáty z beletrie od intelektuálně těžších kalibrů, než byla babička Kavalírová. Tentokrát to bude „odjinud“.

Montague Rhodes James (1862 – 1936) byl paleograf, filololog a medievalista na univerzitě v Cambridge. Napsal četná odborná pojednání, ale proslul jako klasik anglické strašidelné povídky. Své příběhy původně vyprávěl kolegům a studentům; posluchači ho donutili, aby je publikoval.


Povídky jsou absolutní fikce, i když se dokážou tvářit bezmála jako výsledky vědeckého bádání. Pokud v povídkách jde o nějaké názory, jsou to názory M. R. Jamese z přelomu 19. a 20. století a nic jiného.

Právníků se týká jediná povídka, nazvaná Martinova ohrada (Martin´s Close). Autor přijede na návštěvu kamsi do Exeteru, v okolí přijde na místo nazývané Martinova ohrada, z ústního podání zjistí, že jde o hrob barona Martina, který byl popraven jako vrah. Jeho obětí mělo být vesnické děvče, ošklivé a slabomyslné, s nímž se ze žertu zapletl. Dívka byla nalezena v rybníku na blatech s proříznutým hrdlem a nakonec strašila v blízké venkovské hospodě v kredenci. Autor shání prameny, v jednom antikvariátu objeví dobovou zprávu o procesu s Martinem, který byl z Exeteru delegován do Londýna, a tuto fiktivní zprávu o fiktivním procesu k postrašení čtenáře částečně publikuje. Čtenář jako já se jen těžko rozhoduje, zda jde větší hrůza ze strašidla v kredenci nebo z obrazu anglické justice podle M. R. Jamese.

Přistupme k citátům z fiktivní zprávy.

Vězeň (V), soudce (S), generální prokurátor (GP), vyšší soudní úředník (VSU), svědek (SV), porotce (P)

1.) Zahájení hlavního líčení

Je listopad 1683.

„…bylo přečteno obvinění…Pak vězeň požádal o kopii obvinění.“
„S: Co to má být? Jistě víte, že se to nepovoluje. Vy se teď máte k obvinění vyjádřit.
V: Mylorde, chtěl bych pokorně požádat soud o přidělení obhájce… Ostatně, pane, myslím, že v jiné věci k tomu došlo: kopie obvinění byla povolena.
S: Co to bylo za případ?
V: Mylorde, nemohu Vašemu Lordstvu případ přesně pojmenovat, ale…
S: To je všechno k ničemu. Citujte případ…Bůh uchovej, dostane se vám všeho, co právo povoluje, ale tohle je protiprávní a my musíme dodržovat procesní předpisy.
GP: Jménem krále žádáme, aby se už konečně vyjádřil.
VSU: Cítíte se vinen, nebo nevinen?
V: Mylorde,…když se teď vyjádřím, budu pak mít možnost vystoupit proti obžalobě?
S: Ano, ano. Po výroku poroty Vám to bude umožněno a bude vám přidělen obhájce, když vznikne nějaký právní problém.

Po různých okolcích prohlásí vězeň, že je nevinen.“

2.) Obžaloba

GP začíná obšírně líčit, jak se V seznámil s obětí v hostinci u příležitosti vánoční taneční zábavy koncem minulého roku.
„S: Poslyšte, pane prokurátore, nejsme tady od toho, abychom poslouchali povídačky o vánočních besídkách po hospodách… Za chvíli nám začnete povídat, co tam hráli k tanci.
GP: Mylorde, nezdržoval bych soud s ničím nepodstatným… a pokud jde o písničku, ještě prokážeme…
S: Tak dál, proboha, ale nic zbytečného.
GP: …a ta písnička je v tom kraji dobře známá…a má refrén Dámo, chcete jít, chcete hovořit, se mnou?
S: No jo, vzpomínám si na ni z mého kraje ve Stropshiru. Je to nějak takhle, že jo? (Zde Jeho Lordstvo zapískalo kousek nápěvu, což…snížilo důstojnost soudu;…a podívalo se na vězně, který vypadal velmi rozrušeně.)… Co vás svědí, člověče, že koukáte jako herec, když spatří ducha!
V: Mylorde, divím se, jaké maličkosti a hlouposti proti mně uplatňují.
S: Dobrá, dobrá…tak pokračujte, pane prokurátore.“

GP podrobně přednáší, že oběť byla zavražděna 15. května toho roku, byla však poté ještě spatřena, což vysvětluje boží pomstou za nevinně prolitou krev.

„S: Dobrá, pane prokurátore, tak co vlastně tvrdíte?
GP: Mylorde, je to podivné…ale zkrátka my prokážeme, že oběť byla viděna po 15. květnu…a že bylo nemožné, aby v tu dobu byla naživu.

Zde obecenstvo začalo hlučet a smát se; soud zjednal pořádek.

S: Inu, pane prokurátore, tuhle historku jste si mohl pár týdnů ušetřit; pak už budou Vánoce a můžete s ní strašit své kuchařky. (Lidé se opět rozesmáli a vězeň také.)… Proboha, vy tady žvaníte, člověče,… a tady jde o život. (K vězni): A vy, pane, uvědomte si, že ani vy nemáte moc důvodů se veselit… Jak znám pana prokurátora, ten ještě něco vytáhne z rukávu.“

3.) Dokazování

Jako svědkyně byla předvolána majitelka hostince, kde oběť, Ann Clarková, strašila 15. května, tedy v den, kdy zmizela z domova a měla být už mrtvá v rybníku. Byl nevlídný, deštivý, jarní večer.

„GP: Byla pohledná?
SV: Ne, to teda vůbec ne: byla velmi nevzhledná, chudinka!…byla jako puďák.
S: Co je to, paní? Jako co říkáte že byla?…Můžete mi to přeložit, pane prokurátore?
GP: Mylorde, soudím, že to je nářeční výraz pro ropuchu.
S: Jo tak, ropucha! No tak pokračujte.
SV: …přišel baron Martin, objednal si nějaké pití…začala jsem si pro sebe zpívat Dámo, chcete jít… najednou se mi zdálo, že někdo zvenku odpovídá Pane, já chci jít a chci hovořit s vámi… a poznala jsem hlas Ann Clarkové…Povídám, barone, váš miláček se vrátil…mám ji pustit dovnitř?…Ale on mě chytil a povídá, proboha, ženská, zadrž…Zavolala jsem Tomáše Snella…ten šel a otevřel dveře…průvan zhasnul svíčky…někdo kráčel po podlaze…pak jsem slyšela, jak se otevřely a zase zavřely dveře od velké kredence…když jsem zase rozsvítila, vidím barona…celého bledého a zpoceného…ve dveřích kredence spatřím něco jako kus přivřených šatů…vypadaly úplně promočené, ale venku bylo mizerné počasí.
S: Sáhla jste si na to, paní?
SV: Ne, Mylorde, nechtělo se mi toho dotknout.
S: Nechtělo? A pročpak? To jste tak útlocitná, že se štítíte mokrých šatů?
SV: …Nemohu říci proč, Mylorde, ale vypadalo to takové špinavé a ošklivé.
S: Dobrá, pokračujte.
SV: Zase jsem zavolala Tomáše Snella…požádala ho, aby chytil toho, kdo vyleze, až otevřu dveře od kredence…pak baron vykřikl a vyběhl z domu do tmy…dveře se začaly otevírat…s Tomášem jsme je drželi, co jsme mohli, ale přetlačilo nás to a upadli jsme.
S: A co, prosím vás, vylezlo? Myš?
SV: Ne, Mylorde, bylo to větší, než myš, ale neviděla jsem, co to bylo; rychle to přeběhlo přes podlahu a ven ze dveří.
S: Ale jděte, jak to vypadalo? Byla to osoba?
SV: Mylorde, nemohu říct, co to bylo, ale běželo to při zemi a bylo to tmavé.
S: (ke GP) Dobrá, pokud jde o mne, nevidím, co z toho vyvozujete, i když je to ovšem zvláštní příběh.
GP: Mylorde, chceme poukázat na podezřelé chování vězně bezprostředně po zmizení zavražděné osoby; a žádáme porotu, aby to vzala v úvahu…“

Pak byl předvolán svědek Tomáš Snell, v té době jediný host v hostinci kromě barona.

„GP: Událo se něco mezi vámi a vězněm v době, kdy byla hostinská pryč z místnosti?
SV: Měl jsem kus žvance v kapse.
GP: Žvance čeho?
SV: Žvance tabáku, pane. Dostal jsem chuť si dát fajfku…a anšto to byl žvanec a v důsledku toho, že jsem si zapomněl nůž doma a nezbylo mi moc zubů ke kousání, jak se Vaše Lordstvo a kdokoliv může na vlastní oči přesvědčit, tak –
S: O čem to ten chlap plká? Držte se věci, člověče! Myslíte si, že jsme tady od toho, abychom Vám prohlíželi zuby?
SV: Ne, Mylorde, Bůh uchovej…vím, že Vaše Ctihodnost má lepší věci na práci a nedivil bych se, kdyby měla i lepší chrup.
S: Dobrý Bože, co je to za chlapa! Ano, mám lepší chrup a poznáte to, jestli nebudete mluvit k věci.
SV: Prosím pokorně za prominutí, Mylorde…a tak jsem požádal barona, aby mi půjčil nůž…on si osahal kapsy…a pak si povzdychl, Bože, musel jsem ho tam nechat… Seděl tam, hlavu si držel v rukou a vypadal, že mě nebere na vědomí.

Pak vypověděl, že venku nikoho zpívat neslyšel…, ale že hlas Ann Clarkové si nikdo nemohl splést.“

Pak byl vyslechnut třináctiletý chlapec o událostech, jež se odehrály asi o týden později.

„GP: Tak chlapče, neboj se, nikdo ti tady neublíží, když budeš mluvit pravdu.
S: Ano, když budeš mluvit pravdu. Ale pamatuj…jsi v přítomnosti Boha…, co má klíče od pekla, a nás, královských úředníků, co mají klíče od vězení…
GP: …Kde jsi byl letos 23. května večer?
S: …Co ví takový kluk o datech? Pamatuješ si ten den?
SV: Ano, Mylorde, bylo to den před poutí u nás…
P: Mylorde, neslyšíme, co říká.
S: Říká, že si na ten den pamatuje, protože to bylo před poutí… Postavte ho tamhle na stůl. Nu a kde jsi tenkrát byl, chlapče?

Protože však chlapec mluvil nářečím, Mylord mu dobře nerozuměl…a jelikož tam byl farář z oné farnosti, vzali ho do přísahy jako tlumočníka, a tak byla učiněna výpověď.

SV: …byl jsem na blatech…poblíž rybníka…schoval jsem se za keřem…vězeň přišel velmi opatrně, rozhlížel se a v ruce měl jakousi dlouhou tyč…šťoural s ní ve vodě…slyšel jsem, jako by tyč do něčeho narazila, co zažbluňkalo…vězeň pustil tyč, hodil sebou na zem, divně se převaloval a zacpával si uši a za chvíli se zvedl a odplížil se. Den nebo dva před tím…se mě vězeň ptal, jestli jsem tam někde neviděl nůž…že mi dá pětikorunu, když ho najdu.

Pak byl tázán, zda viděl někdy Ann Clarkovou s vězněm pohromadě… rozplakal se…farář ho uklidnil…on řekl, že ji viděl od Vánoc několikrát, jak čeká na vězně na blatech…

S: Proč jsi si tím tak jist?
SV: Protože…vždycky vyskočila a mávala rukama jako husa (kterou pojmenoval nějakým slovem z nářečí: farář vysvětlil, že to je husa)…
GP: Kdys ji viděl naposledy?

(Svědek začal opět plakat…, farář ho napomínal, aby se nebál. Tak nakonec pověděl…, že ten den před poutí…když vězeň odešel a byl již soumrak…se díval na rybník a viděl něco tmavého, jak se vynořuje z vody na vzdáleném okraji rybníka a vylézá to na břeh a když to bylo nahoře…, tak se to postavilo a mávalo to rukama… a pak to rychle odběhlo stejným směrem jako vězeň…a že to nemohl být nikdo jiný než Ann Clarková.)“

4.) Závěr hlavního líčení

„GP: Mylorde, tím jsme skončili s důkazy jménem obžaloby.

…potom Lord vrchní soudce shrnul důkazní řízení pro porotu…řekl, že ve své praxi dosud nic takového neslyšel, ale že zákon neobsahuje nic, proč by se k tomu nemělo přihlížet a že porota musí sama uvážit, zda svědkům věří, nebo ne.

A porota po velmi krátké poradě prohlásila, že vězeň je vinen.

A tak byl vězeň dotázán, zda k tomu má co říci…On prohlásil, že v obvinění je chybně uvedeno jeho jméno, totiž Martin, když správně to má být Martyn. Tato námitka byla zamítnuta jako nepodstatná…a tak když vězeň už nemohl nic dalšího uvést, byl vysloven trest smrti, totiž, že má být pověšen v řetězech…poblíže místa, kde byl čin spáchán, a že poprava se má konat 28. prosince na den sv. Inocence.

Vězeň byl ve stavu zoufalství a požádal Jeho Lordstvo, zda ho mohou navštívit příbuzní v tom krátkém čase, kdy bude ještě žít.

S: Ach, z celého srdce, ale v přítomnosti dozorce; a Ann Clarková může přijít taky, co se mne týká.

Na to vězeň vybuchl a křičel na Jeho Lordstvo, aby s ním takto nemluvilo, a Jeho Lordstvo mu zlostně odvětilo, že si nezaslouží žádné ohledy…za tu zbabělou, krvavou vraždu a řeklo… prosím Boha, aby s vámi byla ve dne v noci, dokud s vámi nebude konec. Pak vězně odvedli…a zasedání soudu bylo ukončeno.“

Tak to je konec dlouhých citátů z intelektuála M. R. Jamese.

Nevím, co mohli tomuto tichému člověku vědy právníci udělat, že na ně měl tyto názory:

1.) Soudci jsou žoviální pánové, kterým se musí říkat Mylorde a kteří za všech okolností dodržují procesní předpisy, ať si jinak už myslí cokoliv; to je podle nich ta nejlepší cesta ke spravedlnosti.
2.) Prokurátoři koukají každého obviněného dostat v řetězech rychle na šibenici a mají vždy něco v rukávě, byť by to byla historka vhodná pro strašení jejich kuchařek; hlavním důkazem je pro ně podezřelé chování obviněného při hledání ztraceného nože a to, když holka mává rukama jako husa (?) křídly; je celkem jedno, jestli je v tu chvíli živá nebo mrtvá, neboť je-li mrtvá, jde o strašidlo.
3.) Advokáti jsou při hrdelních procesech v každém případě zbyteční, protože by taky dialektu nerozuměli, zbytečně zdržovali a nezmohli se stejně na nic jiného, než na návrh, aby soudní znalec přezkoumal, jestli má lepší chrup předseda senátu nebo svědek.
4.) Bleskovou vykonatelnost práva v anglickém justičním systému (Ann Clarkovou našli v rybníku na blatech někdy začátkem června a lump baron, ať už to byl vrah nebo ne, za to visel už na den sv. Inocence téhož roku) si mohou právníci strčit za klobouk.

Podotknout je třeba, že M. R. James napsal i řadu lepších Ghost Stories než je Martinova ohrada.

Karel Čermák

Celý příspěvek

Umění stávky

Obvykle se považuji za sociálně smýšlejícího liberála. Nedomnívám se, že by zdanění (alespoň do rozumné výše) bylo krádeží. Stejně tak mě nepohoršují sociální dávky pro skutečně potřebné (čímž tedy vylučuji podstatnou část těch v současnosti poskytovaných). Jsou nicméně okamžiky, kdy, po vzoru ideálního Vojtěchova tvůrce judikátu, i já měním své politické mimikry v reakci na silné vnější podněty.

Jeden takový silný impuls jsme dostal tuto sobotu. Vypravil jsem se, ověšen zavazadly jako buržoazní vánoční stromeček, do Florencie. Při přestupu na vídeňském Südbahnhof mi však průvodčí sdělil, že plánovaný vlak do Itálie dnes nejede. Ferrovie dello Stato totiž opět stávkují.


Nebudu popisovat své pocity ani výrazy, které jsem slyšel od okolních cestujících. Řekněme pouze, že v reakci na tento silný podnět došlo k náhlému názorovému výkyvu; střelba do stávkujících železničářů po vzoru úvodních scén Germinalu mi najednou přišla jako zajímavé řešení. Tímto hnutím mysli také vysvětluji možná poněkud zaujaté vývody, které následují níže.

Skokový návrat do italské reality mě však opět přivedl k tématu, kterým jsem se zde již jednou zabýval. (Nejen) italskou láskou ke stávkám. Ferrovie dello Stato, Poste italiane, Alitalia, lokální dopravní společnosti (třeba florentský ATAF); ti a mnoho dalších milují stávku. Často má taková hezká italský stávka následující parametry:

- Oblíbeným stávkovacím obdobím je jaro a léto. Naopak málokdo stávkuje v zimě.
- Stávkuje se hlavně v pátek, o víkendu (u permanentních provozů) anebo v pondělí. Italské odbory pro to mají dokonce zvláštní obrat: „faciamo il ponte“, tedy nastavíme stávku tak, aby vytvořila příjemný můstek mezi pracovním týdnem a víkendem.
- Italské odbory jsou velice kolegiální: když kupříkladu stávkují jedni, rychle se k nim přidávají ostatní socialističtí bratři a sestry, takže stávky mají někdy zajímavý dominový efekt.

Nevím. Začínám narážet asi na hlubší kulturní rozdíly, které jsem zatím nepochopil. Nicméně italský systém stávkování cizinci připadá jako těžko pochopitelný, zatěžující a nákladný národní sport.

K čemu slouží stávka? Oprostím se nyní od jakýkoliv zákonných či smluvních definic (které záměrně nehledám), a pokusím se zbytky svého selského rozumu uchopit stávku společensky a ekonomicky. Je možné tvrdit, že stávka je forma zpravidla kolektivního nátlaku zaměstnanců na zaměstnavatele, kterou se snaží domoci nějakých výhod, úlev či změn na pracovišti. Parafrázujíc von Clausenwitze, stávka je pokračování (kolektivního) vyjednávání jinými prostředky. Cílem by asi mělo být ekonomicky či společensky zasáhnout zaměstnavatele, který odmítá vyjednávat, a přinutit ho k ústupkům. Přirozeně, při stávce budou zasaženy i externisté (říkejme jim moderně česky třeba „collateral damage“), hlavním cílem by ale měl být stále neústupný zaměstnavatel.

Jak ale vypadá taková stávka v podání Ferrovie dello Stato, Alitalia či dalších státních molochů? Lze představit dva scénáře: špatný a úplně špatný. Ten špatný spočívá v tom, že stávka se míjí svým ekonomickým účinkem. Zaměstnavatel, kterým je de facto stát, je i přes stávku zasažen minimálně: za prvé, provozuje v podstatě monopolní službu (třeba železniční přepravu), takže odliv zákazníků bude minimální. Za druhé, případná škoda, která vznikne, bude uhrazena ze státního rozpočtu, což je ve svém důsledku dost perverzní představa pro daňové poplatníky: nejenom, že to jsou oni coby uživatelé železnice, kteří jsou stávkou zasažení, navíc to budou také oni, kdo v konečné fázi skrze daně celý ten cirkus zaplatí. Logika stávky se tak trochu staví na hlavu: z vedlejších obětí se stávají oběti hlavní a zaměstnavatel jako takový příliš netrpí.

Ten „úplně špatný“ scénář je právě Alitalia: tam stávkovací choutky dosáhly takových rozměrů, že společnost pravidelně vytváří meziroční ztráty v řádech desítek až stovek miliónů Eur, které do ní následně opět nasype stát. Navíc získala společnost tak špatnou pověst, že opakované pokusy italské vlády o její privatizaci selhávají; nikdo nemá zájem ji koupit.

Jistě, na tomto místě je možné tvrdit, že za všechno může popření tržních mechanismů v podobě státního vlastnictví společnosti; pouze stát a politické rozhodování při řízení společností umožňují fungování ztrátových podniků. Co to však znamená pro stávku?

Asi nic. Vlastnictví či typ společnosti až na výjimky (služební poměry se zákazem stávky) nemají dopad na práva zaměstnanců. Je to tak správně? Bylo by třeba možné zakázat stávku pro zaměstnance společností, které vlastní stát? Tato myšlenka není až tak obskurní, jak se na první pohled zdá: pokud je možné zakázat stávku v některých státech pro určité typy zaměstnanců ve státní službě (policisté, zdravotníci, či zaměstnanci klíčových odvětví), tak proč ne obecně? Jistě, platným argumentem zde bude, že důvodem pro zákaz je jiné kritérium, než je státní vlastnictví; strategičnost či význam daného oboru, stejně tak to, že v prvním případě je stát přímým zaměstnavatelem, zatímco v druhém případě je pouze vlastníkem společnosti, která je však (alespoň formálně) oddělený subjekt (obchodní společnost) apod. Je to však dostačující zdůvodnění? Co je pro současnou společnost horší? Když stávkuje třeba policista anebo soudce anebo když stávkuje železnice a nelze se nikam dostat či když by provozovatelé telekomunikačních služeb na protest vypnuli servery? Cynicky řečeno, (zakázané) stávky těch prvních si po jistou dobu nemusí nikdo ani všimnout ...

Celý příspěvek

Právní symbolismus-retroaktivita, Radbruchova formule

Nabízím k diskuzi další část z knihy Právní symbolismus, tentokrát věnovanou problému retroaktivity, stručnému srovnání různých přístupů v post-komunistických zemích střední Evropy a především znovuoživení tzv. Radbruchovy formule v procesu vyrovnávání se s komunistickou minulostí ve sjednoceném Německu.

Právní kontinuita (ne)omezena: formalistické přístupy maďarského ústavního soudu

Maďarský Ústavní soud zformuloval silnou doktrínu právní kontinuity, když projednával tzv. zákon Zetényiho a Takácse, jímž se otevírala možnost stíhat závažné politické zločiny spáchané mezi 21. prosincem 1944 a 2. květnem 1990. Soud rozhodl, že zákon je protiústavní z toho důvodu, že by se jím prodloužily promlčecí lhůty platné podle tehdejšího trestního práva. Zákon byl prohlášen za protiústavní právě kvůli tomu, že představoval retrospektivní, ex post facto zákonodárství. Soud ve svém rozhodnutí také shrnul vlastní názor na povahu změn politického režimu v Maďarsku včetně problému právní kontinuity, když stanovil, že „... neexistuje podstatný rozdíl mezi právními pravidly vydanými v období komunistického režimu a po přijetí nové ústavy. Z toho důvodu neexistuje dvojí měřítko při posuzování ústavnosti právních norem ... Ústava a základní zákony, které zavedly revoluční změny ... byly přijaty bez formálních vad, podle zákonodárných pravidel starého režimu a odvozují z nich svou závaznost ...“. Soud navíc odmítl jakýkoli vliv historické spravedlnosti a zvláštních politických podmínek na základní principy právního státu, když prohlásil, že „... právní jistota založená na objektivních a formálních principech má přednost před spravedlností, která je obecně subjektivní a není nestranná“.

Soud použil Kelsenovu normativistickou definici revoluce jako rámce pro vlastní argumentaci. Revoluce je každá nelegitimní změna existujícícho systému práva, tj. probíhající bez ústavně předepsané procedury jako právní diskontinuita. Naproti tomu změny v Maďarsku soud chápal jako proces regulovaný a založený na existujícím právním rámci. Popis změn, s jakým soud přišel, spíše připomíná Hartovo pojetí přechodu, v němž se postupně na základě použití existujících pravidel ustavuje zcela nový právní systém. Deklarovaná protiústavnost retroaktivního zákonodárství vychází z přechodového, nikoli revolučního pojetí změn a odmítá jakoukoli možnost, že by ústavní pořádek vycházel z politické diskontinuity a revolučního zlomu v právním systému.

Argument právní kontinuity a právního státu v případě maďarského ústavního soudu ve skutečnosti maskuje politické revoluční změny. Soud se dokonce pokusil velmi aktivistickým způsobem přispět k probíhajícímu politickému a právnímu přechodu, když sice připustil, že starý systém nebyl založen na principech právního státu, nicméně že nově vznikající systém demokratického právního státu musí striktně tyto principy chránit. Účelem argumentu právní kontinuity jistě nebylo legitimizovat komunistický režim, který byl odsouzen jako právně nihilistický. Soud si sám přisvojil roli, v níž uskutečňoval „politickou revoluci prostřednictvím práva“ a za tímto účelem využíval principy ústavnosti a právního státu. Soud sice odmítl právní nihilismus komunismu, avšak revoluční změnu přísně omezil, když ji ihned podřídil formalisticky pojatým principům právního státu a odmítl nadpozitivisticky založené principy materiální spravedlnosti. Požadavek zohlednit historickou spravedlnost se chápal jako politický diktát.

Toto extrémně formalistické stanovisko a paradox tvorby nového práva pomocí existujících pravidel, jimž se dává zásadně odlišný význam, kritizovali mnozí právní experti i politici z obou částí maďarského politického spektra. Zatímco konzervativní antikomunisté vnímali činnost soudu jako překážku v pokusu vypořádat se s politickými oponenty, liberálové se obávali, že si soud přisvojil příliš mnoho normativní pravomoci v historickém období, které mělo vysloveně provizorní a přechodovou povahu.

Formalistické a legalistické pojetí právního státu maďarským ústavním soudem má mimořádný symbolický význam, protože vylučuje dějiny s jejich požadavkem spravedlnosti z platného systému práva. Dějiny jsou subjektivní, přítomnost je naproti tomu konstituována právní racionalitou (a soudem) jako objektivní a nestranná. Ve srovnání s tímto formalismem je rozhodování polského Ústavního tribunálu mnohem reflexivnější ve vztahu k „historické subjektivitě“ a jeho nálezy nestaví historickou spravedlnost do tak ostrého protikladu k právnímu státu. Nicméně v případě retroaktivní trestní spravedlnosti tribunál již v srpnu roku 1990 rozhodl, že princip zákazu retroaktivity tvoří důležitou součást principu právního státu, jak byl zmiňován v ústavním dodatku k článku 1 tehdejší ústavy. Podle nálezu tribunálu ve věci zákona, jímž se snižovaly starobní důchody bývalých komunistických funkcionářů, jsou takové zákonodárné dodatky neslučitelné s článkem 1, a proto jsou protiústavní a neplatné. Tento nález je překvapivě konzistentní s principem zákazu retroaktivity, jak ho zformuloval tribunál ještě během existence komunistického režimu v roce 1986, kdy zdůraznil, že tento princip „... představuje základní princip právního řádu. Vychází z takových hodnot jako jsou právní jistota, stabilita právních úkonů a ochrana práva“.

Ústavní a právní diskontinuita: materiální a formální pojetí legality v nálezech Ústavního soudu ČR

V případě rozhodování Ústavního soudu ČSFR a později Ústavního soudu České republiky jsme svědky mnohem pružnějšího přístupu k problému historické spravedlnosti, právní jistoty a retroaktivního zákonodárství. Ústavní soud ČSFR se těmito problémy zabýval ve svém nálezu týkajícím se lustračního zákona. Když soud posuzoval ústavnost tohoto zákona, musel se proto s problémem diskriminace a perzekuce ve svém nálezu vyrovnat. Soud přijal za vlastní argument, podle něhož lustrace zabraňovaly destabilizaci nově vznikajícího demokratického režimu. Namísto sledování formalistických důkazů nález soudu obsahuje silný argument, podle něhož utváření právního státu ve skutečnosti vyžaduje, aby se zavrhlo formálně legální pojetí právní kontinuity s totalitním právním systém, který je založen na zcela odlišných politických hodnotách. Soud sice uznal formálně normativní kontinuitu právního řádu Československa před i po roce 1989, avšak odmítl možnost, že by právní normy bylo možné interpretovat nezávisle na hodnotovém systému liberálně demokratického právního státu. Diskriminační opatření obsažená v lustračním zákoně podle soudu nijak nezpochybňují základní účel zákona, kterým je právě ochrana principů a hodnot, na nichž stojí demokratický právní stát. Ústavní soud tak přejal silný argument pro politiku dekomunizace, který se v základních obrysech kryje s argumenty požadujícími např. politiku denacifikace v německých podmínkách po roce 1945.

Narozdíl od formalistického přístupu maďarského soudu československý a, později, český ústavní soud upřednostnily tu interpretaci politických a právních změn, která vychází z předpokladu politické a materiálně právní diskontinuity mezi komunistickým a demokratickým právním systémem. Ústavní zákony přijaté po roce 1989 a obzvlášť Listina základních práv a svobod zásadně změnily hodnotový systém a podstatu ústavního a právního pořádku. Rozdíl mezi formální legalitou (která zahrnuje prvky právní kontinuity) a materiální legalitou (která je vzhledem k odlišnému hodnotovému základu zdrojem diskontinuity mezi demokratickým právním státem a totalitním právním systémem) je argumentačním pilířem nálezu ve věci lustračního zákona a později se na něj odvolávají i další důležité nálezy Ústavního soudu ČR. Politická diskontinuta v nich definuje změny v hodnotách a principech, jimiž se řídí nový ústavní a právní systém a formálně legální kontinuita nesmí tyto hodnoty omezovat.

Není bez zajímavosti, že nález Ústavního soudu ČR z prosince roku 2001, který se opětovně zabýval ústavností v té době již několikrát prodlouženého a časově neomezeného lustračního zákona, obsahuje zmínku o sporu Vogt v. Německo, jenž se svého času dostal až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku a ve kterém šlo o obdobné problémy spojené s denacifikační politikou. Nález Ústavního soudu ČR v této souvislosti poznamenává, že demokratický stát může od státních úředníků vyžadovat loajalitu vůči ústavním principům, na kterých je založen, aby se zabránilo opětovnému kolapsu demokratického režimu, jaký postihl například výmarskou republiku. Soud ve svém nálezu z roku 2001 sice zmínil, že v budoucnosti je možné očekávat, že pominou důvody ospravedlňující existenci lustračního zákona. Nicméně zdůraznil, že v danou chvíli se jedná o způsob, kterým demokracie chrání sama své zřízení, a proto lustrační zákon není protiústavní.

Právní kontinuita přerušena nadpozitivistickým právem: německé lekce z právní filosofie

Německý přístup k potrestání politických zločinů byl bezesporu nejaktivnější ze všech středoevropských zemí. Byl to ještě parlament NDR kontrolovaný komunistickou stranou (SED), který v listopadu 1989 ustavil výbor pro stíhání trestné činnosti související se zneužíváním moci, korupcí a falšováním volebních výsledků. Stranická elita se snažila zachránit vlastní politickou existenci tím, že svolila k trestnímu stíhání svých členů. Tato politika vyústila v dočasné uvěznění několika členů předsednictva SED již během prosince 1989. Po svobodných volbách v roce 1990 všechny demokraticky zvolené strany ve východoněmeckém parlamentu podporovaly politiku trestní spravedlnosti a stíhání zločinů komunismu. Následná smlouva o sjednocení země tuto politiku přejala s tím, že trestní stíhání jednotlivých osob bude probíhat podle trestního zákoníka, jenž byl platný na území SRN. Na občany bývalé NDR se podle této smlouvy následně vztahovala ustanovení zákona, jenž nebyl v době spáchání domnělých trestných činů platný na území jejich státu, takže je možné hovořit o spravedlnosti přicházející zvnějšku, podle níž se nakonec trestně stíhaly a trestaly politické zločiny komunismu jako např. střelby na hranicích bývalé NDR, volební manipulace, zneužití moci atd.

Zvláštní pozornost původně vyvolávala hospodářská kriminalita a falšování místních voleb v květnu 1989. Ve sjednoceném Německu, které přejalo politiku retributivní trestní spravedlnosti iniciovanou ještě ústavními orgány bývalé NDR, byl v roce 1994 ustaven zvláštní vyšetřovací orgán, jehož činnost byla omezena na dobu 5 let a jehož cílem bylo stíhat politické zločiny politických představitelů bývalé NDR. Výsledky vyšetřování byly nicméně zklamáním, protože z celkově 22 765 vyšetřovaných případů pouze 565 nakonec vedlo k trestnímu řízení a jen ve 20 případech skončili viníci ve vězení.

Co se týče problému retroaktivity, Německo přijalo politiku, která zahrnovala prodloužení promlčecích lhůt a rekriminalizaci dříve zákonného jednání. Obdobně jako v poválečném post-nacistickém západním Německu zákonodárci po roce 1989 nakonec prodloužil promlčecí lhůty pro zločiny spáchané v období 1949-1990 po dobu 10 let, takže jejich vypršení spadalo do doby 10. výročí sjednocení Německa v říjnu 2000. V případě trestného činu vraždy byla tato lhůta prodloužena do roku 2030. Německý zákonodárce tak vytvořil právní fikci, o níž se v postkomunistických zemích často diskutovalo a která vychází z toho, že systém komunistické justice byl, obdobně jako nacistický systém, založen na arbitrárním zneužívání moci a pošlapávání základních principů řádného soudního procesu.

Ačkoli je retroaktivní rekriminalizace jednání výjimečným opatřením, lze se s ní setkat v procesech postkomunistických právních transformací. Tento přístup je typický obzvlášť pro německé soudy posuzující politické zločiny komunismu a závažná porušení lidských práv jako například střelby na hranicích bývalé NDR. Opět obdobně jako po roce 1945 byl i po roce 1989 tento přístup založen na přijetí nadpozitivistického pojmu spravedlnosti. Spolkový ústavní soud a trestní justice se tak uchýlily k praxi, kterou lze označit jako návrat Radbruchovy formule. Tato formule se původně používala ke stíhání nacistických politických zločinů včetně konfiskací majetku. Ačkoli právní řád bývalé NDR technicky umožňoval a ospravedlňoval střelby na hranicích, soud argumentoval, že toto ospravedlnění je neplatné, protože odporuje nadpozitivistickému principu spravedlnosti, jak je inkorporován v mezinárodních smlouvách o lidských právech a standardech, k nimž se bývalá NDR přihlásila.

Odkaz na Radbruchovu formuli je přitom možné nalézt již v prvoinstančním rozhodnutí prvního procesu v případu střelby na hranicích NDR, který projednával krajský soud od 2. září 1991. Předsedající soudce Theodor Seidel použil tuto formuli, když došel k závěru, že nikdo se nemůže spoléhat na zákony, které byly v příkrém rozporu s principy právního státu a vydány státem, který neměl žádnou legitimitu. Ačkoli Spokový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) se k této Seidelově nadpozitivistické, morálně politické argumentaci postavil ve svém odůvodnění kriticky, ve skutečnosti podpořil názor, podle něhož samotný fakt, že jedinci ze zákona vykonávali příkazy nadřízených, nelze použít k obhajobě nebo ospravedlnění jednání, které by se jinak považoval za trestné. Soud založil své rozhodnutí především na platném právu bývalé NDR a použití formule do značné míry marginalizoval.

Ústavní soud se později přiklonil k Radbruchově formuli ve svém nálezu, podle něhož občané NDR nemohli mít legitimní důvěru v existující právní systém vzhledem k jeho nedemokratické povaze a kvůli tomu, že odporoval základním principům mezinárodních úmluv o lidských právech. Podle tohoto nálezu ústavní zákaz retroaktivity v článku 103, odst. 2 Ústavy nebyl nijak porušen, protože občané NDR nemohli očekávat, že jednání definované jako hrubé porušení mezinárodně chráněných lidských práv, ačkoli bylo podle komunistických zákonů legální, nemůže být předmětem trestního stíhání. Legitimní důvěra v právo může podle soudu existovat pouze tam, kde jsou zákony tvořeny podle demokratických pravidel. Samotný zvyk poslušnosti vůči existujícím právním pravidlům nezaručuje ochranu před trestním stíháním.

Celý příspěvek

Právní symbolismus-duch zákonů, nacionalismus a ústavní patriotismus

Ve třetím postu se zaměřím na „ducha zákonů“, což je pojem, který má v právní filosofii dvojí význam: buď se jím rozumí interpretační režim v systému pozitivního práva, anebo se jím rozumí samotné mimo-legální základy práva. Kapitola vychází z genealogické analýzy, zmiňuje se o antické filosofii, ale především se zaměřuje na ideologickou manipulaci Montesquieovým pojmem „ducha zákonů“ v romantické filosofii i jurisprudenci. Následující příspěvek jsem vybral tak, abych zdůraznil tyto kritické momenty v mém textu, a doufám, že vás opět zaujme jako předchozí posty.

... Ve slavné polemice proti Thibautově návrhům zavést pro všechny německé státy kodex občanského práva argumentoval F.K. von Savigny, že všechny takové kodifikace musí nejprve zohlednit a uznat jedinečného ducha, názory a přesvědčení určitého národa, tj. národní vědomí (Volksbewusstsein). Kodifikované právo mělo vyjadřovovat zvláštní étos národa, který lze vysledovat v dějinách, mytologii, náboženství, zvycích nebo lidových pověstech. Ve srovnání s osvícenským právním racionalismem se jedná o zcela nový přístup, podle kterého zvyky a lidová víra jsou skutečnou mocí v pozadí pozitivních zákonů. Zákonodárcova vůle má postupovat podle ducha národa, který se projevuje v národní kultuře. Právo je výsledek specifického charakteru národa stejně jako jazyk, mravy a lidové pověsti. Uzákoněné právo musí respektovat právní zvyky a tradice.

Podle tohoto názoru se předpokládá, že zákonodárce bude věrně reprezentovat ducha národa a přizpůsobovat mu zákonodárnou činnost, protože se jedná o nejvyšší pramen práva. Takový požadavek se však musí potýkat s obecnou dějinnou tendencí, podle níž se moderní racionálně organizované právní systémy postupně vzdalují od zvyků a národních kořenů. Namísto lidové moudrosti jsou to právní experti, kdo odborně organizuje a v praxi vykonává právnické vědění. Duch národa se v moderní společnosti obtížně rozpoznává, což je typické pro komplexní právní systém, který si žádá odborné právní znalosti a je vzdálen „obecnému vědomí“ národa.

Právo by nicméně mělo zohlednit dějiny národního ducha. Romantický étos historické právní školy představované Savignym, Puchtou a později Gierkem a Mainem proto založil historické metody jako nejdůležitější nástroje právní vědy. Narozdíl od Hegelovy právní filosofie přesunula historická škola teoretický zájem od státu ke spontánní evoluci zvyků a tradic dějinných národů. Obsah existujícího práva měl respektovat charakteristiky a tradice určitého lidského společenství. Podobně jako jazyk a další kulturní systémy se i právo považovalo za to, co organicky vyrůstá z dějin různých národů ve smyslu ethnos – společenství sdíleného jazyka, tradic, zvyků, náboženství, území a rasy nebo etnicity. Podle romantického étosu musí pozitivní zákony vyjadřovat ducha etnického národa. Zvláštní duch národa ve smyslu ethnos je spontánní a tichou silou operující v pozadí pozitivního práva v průběhu národních dějin.

Romantické zduchovění národa končí v moderní politizaci kulturních identit a kultury vůbec. Kultura představuje sdílené hodnoty a symboly národa jako homogenní skupiny odlišné od ostatních národů a jejich hodnot a symbolů. Moderní nacionalismus politicky posvěcuje kulturu. Narozdíl od tradičního člověka, který se klaněl bohům, moderní člověk se klaní kultuře v její totalitě. Politiku považuje za formu specifické, zato však všemohoucí kultury. Moderní etnonacionalismus se rodí z romantické vášně k duchu národa. Romantické studování kolektivních forem života vedlo k tomu, že jedinec se považoval pouze za výtvor svého národa a jeho kultury a dějin. Stoupenci filosofie Volksgeist si přizpůsobili k obrazu svému Montesquieův požadavek, aby občané respektovali a milovali svou politickou společnost, a nakonec dospěli k politickému požadavku „Miluj národ svůj jako sebe sama!“

Ideologie ducha národa projevujícího se v kultuře postupně podřadila regulativní ideu spravedlnosti faktickému životu specifického národa a jeho dějin. Duch národa sestupuje ze svých výšin do oblasti státní moci, aby posílil sám sebe i samotnou instituci státu, a tím zachoval morální a psychologické bohatství a tvůrčí sílu pro budoucí generace. Suverenitu kritického rozumu nahradila faktická rozmanitost života moderních národů a jejich dějin. Univerzalita typická pro osvícenskou racionalistickou filosofii zmizela coby nejvyšší hodnota a nahradily ji romantické partikularismy. Národní se identifikovalo s univerzálním a iracionální kolektivní duch národa s železným zákonem ducha dějin.

Právnické využití pojmu ducha národa je příkladem totalizujícího expresivního symbolismu práva, od kterého se očekává, že uzná národní zvyky, bude z nich vycházet při aplikaci práva a nakonec bude kodifikovat národního ducha v právních kodexech a politických ústavách. Právo má být zrcadlem ducha národa. Národ využívá právní systém ke kodifikaci svého ducha. Legalizace etnické kolektivní identity má důležitou politickou roli, protože primárně kulturní pojem identity proměňuje na kodifikovaná ústavní pravidla.

Ústava národa ztrácí charakter jednoho z mnoha kulturních artefaktů a stává se totální politickou kodifikací kultury a etnické identity národa. Expresivní schopnost práva kodifikovat kulturní svět a jeho tradice se nakonec využívá k pokusu uzákonit jednu obecně závaznou kolektivní identitu politického společenství. Kultura kolonizuje právní systém předpolitickými formami expresivního symbolismu. I když právní kodifikace etnické identity společenství přispívá k pocitu jeho sounáležitosti, legalizuje také etnické a kulturní rozdíly a vytváří „škodlivou strnulost“ v místní, národní i mezinárodní politice.

Nové formy politiky identity „zvyšují staletí staré napětí mezi univerzalistickými principy obsaženými v Americké a Francouzské revoluci a partikularismy národnosti a etnicity ...“ První princip demokratického právního státu, jímž je demos ustavující se prostřednictvím ústavní moci státu, je zbavován univerzalistického étosu. Namísto osvícenské mytologie demokratického politického tělesa vychází romantický pojem ústavy z uznání jedinečných charakteristik určitého ethnos a jeho kultury. ...

Politická společnost konstruující svou identitu tím, že brání a dožaduje se minulých tradic a kolektivních přesvědčení, je ohrožena autoritativní mocí, která může převzít kontrolu nad státem a poté i celou společností. Konzervativní i progresivní komunitaristické politiky etnické identity jsou stejně nebezpečné, protože identitu považují za součást zájmů a cílů politického společenství, nikoli za oblast jeho kultury. Požadují „na určitém teritoriu úplnou harmonii mezi formou sociální organizace, kulturními praktikami a politickou mocí, čímž chtějí vytvořit totální společnost.“ Spekulativní otázka kulturní čistoty se politizuje buď konzervativním heslem „Oddělení, ale rovní“, nebo radikálními dezinterpretacemi multikulturalismu a jejich heslem „Rovní, ale oddělení.“

Komunitaristické etno-ideologie a politické programy slibují návrat k politice žité kulturní zkušenosti a institucím založeným na sdílených tradicích a přesvědčení. Tyto komunitární „retrospektivní utopie“ však předznamenávají autoritářskou moc, která má zajistit politické vyloučení „kulturních cizinců“. Komunitarismus zneužívá kulturu k politické mobilizaci a usiluje o kontrolu politické komunity prostřednictvím politické manipulace kulturních symbolů. Etnický komunitarismus je ideologická reinterpretace kultury, která především odpovídá na požadavky politické moci a uznání. ....

Podle přetrvávajícího filosofického a politického romantismu má národní identita, jak ji utváří historicky jedinečný duch, stabilizovat moderní právní systém. Identita má fungovat jako totalizující normativní vzor pro zákony a být pramenem jejich stability. Komunitaristické ideologie projevující se v různých politikách identity přitom současně využívají právní systém jako nástroj sociální stabilizace a politické manipulace rozmanitých identit. Právní systém má vycházet z kulturní identity a současně ji kodifikovat a upevňovat.

Komunitaristický názor, podle něhož kultura ustavuje lidskou existenci, má závažný politický dopad, protože žádná antropologicky a politicky čistá kulturní sféra neexistuje. Kolektivní identity jsou mnohem více komplexní mocenské vztahy konstruované těmi, kdo kontrolují danou skupinu a své postavení dále posilují tím, že kodifikují závaznou verzi skupinové identity. Politika identity je politika uznání, která z kultury a dějin činí součást politické hegemonie.

Ústavní rozlišení identity demos a ethnos je moderní příklad této politické manipulace identitou. Rozdíl občanskosti a etnicity v kolektivní identitě má důležitý formativní účinek pro národní sebereflexi a politickou integraci i dezintegraci konkrétních národů. Moderní dějiny nacionalismu ukazují politická rizika právní a ústavní kodifikace předpolitické, etnicky založené identity utvářejících se demokratických společností. Nacionalismy mají totalitní potenciál a ústavně etnická kodifikace suverénního lidu nebo ius sanguinis mohou snadno vést k úpadku obecného zákonodárství a různým formám etnické a národní diskriminace. Pohled na národ jako mýtickou jednotu lidí stejného rasového a dějinného původu je typický pro fašistické ideologie. Ačkoli fašistický totalitarismus by nemohl vzniknout bez monopolu násilí a byrokratické organizace moderního státu, potřeboval také organickou a sociálně konzervativní legitimizaci etnicitou.

Navzdory politickým rizikům však předpolitický kontext kolektivní identity nelze ze zákonodárství nebo ústavodárného procesu zcela eliminovat. Proto je důležité zkoumat, jak se předpolitickými etnickými identitami manipuluje na úrovni ústavních práv a v ústavodárném procesu stvrzujícím ustavení suverénního národa. Jak poznamenává Jürgen Habermas, napětí mezi předpolitickými kulturními vazbami a občanskou loajalitou k demokratickému státu „lze vyřešit za podmínky, že ústavní principy lidských práv a demokracie upřednostní kosmopolitní pojetí národa jako národa občanů před etnocentrickou interpretací národa jako předpolitické entity“. Podle tohoto názoru jsou občanské vazby podporované liberálně demokratickým právním státem nezbytné pro zachování demokratické společnosti, a proto je třeba posilovat je jako ochranu proti různým formám etnického a kulturního šovinismu.

První cíl tvorby ústavy a zákonů – vytvoření liberálně demokratického právního státu, který bude prosazovat obecně aplikovatelný katalog občanských práv a svobod – má silný symbolický účinek na politickou společnost. Inspiruje zvláštní formu politické identifikace, která jde nad rámec vnitřní komunikace práva a politiky a utváří zvláštní systém sounáležitostí a solidarity. Kromě poslušnosti vůči zákonům se od občanů očekává, že zcela mimo rámec právního nebo politického systému vytvoří společenství sdílející systém politických ctností a vazeb, které se obvykle a nepřesně označují jako politická kultura.

Namísto předpolitických vazeb a pocitu kolektivní sounáležitosti označuje pojem demokratické politické kultury nepřímý vliv politiky na kulturní systém a sebeifentifikaci jedinců jako občanů. Politický demos přesahuje ústavní kontext, „slouží jako zdroj identity, mravy, pocitů a kolektivního chování“, a tak se z něho stává sociálně specifický habitus. Politická kultura je účinkem zákonů a politiky, který vede občany ke sdílení politické identity, vzájemné odpovědnosti a povinnosti občanské angažovanosti. Obecný princip konstituování občanského politického demos má proto přednost před všemi předpolitickými kulturními a historickými nároky ethnos žijícího v ústavně demokratickém právním státě. Obecného ducha zákonů určují ctnosti občanskosti a demokratické politické kultury. Tato kultura závisí na politické důvěře, a proto se dovolává ústavního patriotismu jako formy identifikace občanů s jejich demokratickou společností.

Celý příspěvek

Právní symbolismus - ústava a morálka

Z bohaté a živé diskuze k prvnímu postu soudím, že bylo nakonec dobře, když jsem po delším rozhodování nabídnul čtenářům ryze akademický, právně filosofický text namísto nějaké odlehčenější úvahy či zamyšlení (někteří moji bývalí kolegové mne ostatně začali obviňovat, že jiné texty už nepíšu). Myslím, že komentáře ukázaly několik zajímavých témat, například vztah právní filosofie a jurisprudence, míru znalostí a způsob výuky obou předmětů nebo význam filosofie jazyka pro právní obory. Například Fialova vtipná poznámka o jazykových sektách dává smysl jen tehdy, když známe Fishovu tezi o přednosti interpretační komunity (a čtenáře) před textem. Stejně tak jurisprudenci bychom v úzkém slova smyslu měli definovat jako „způsob, jak řešit právní případy slovy“ a v tomto ohledu představují například britští či američtí soudci elitu i mezi právními teoretiky. O ústřední důležitosti této právnické zručnosti pro systém pozitivního práva jsem přednášel například vloni v Praze, avšak to neznamená, že jakákoli obecnější filosofická či sociálně teoretická reflexe práva je předem odsouzeníhodná jako neúčelná spekulace. Ostatně, dodnes se například všichni dohadují, co vlastně Hart tím zdánlivě jednoduchým pojmem „pravidlo uznání“ ve skutečnosti myslel (Když jsem Harta četl jako student s chabou znalostí angličtiny poprvé, také mi připadal úžasně jednoduchý a srozumitelný).

No, ale abych nezdržoval, tak předkládám k diskuzi výtah z první kapitoly o jedné zvláštní vazbě mezi právem a morálkou:


...Pojem práva býval silným symbolem a výchozím bodem úvah o společnosti. Docházelo v něm k reflexi sociálního řádu, hierarchie, pravidelnosti, institucionalizace atd. Představoval způsob uvažování o moci, vládě a státu, který symbolizoval politickou jednotu, sociální harmonii a racionální organizaci. Absence sociální hierarchie však ústavodárné procesy a právní sjednocení politické společnosti staví do jiného světla. Ústavy samozřejmě mají rozhodující důležitost pro jakoukoli právní komunikaci a formulují logické principy a pojmy nezbytné pro vedení právních argumentů, rozhodování a tvorbu právních norem. Ústavy jsou ale také součástí každé veřejné morální rozpravy, protože ústavnost a její dodržování se považuje v liberálně demokratické společnosti za jednu z nejvyšších občanských ctností. Ústavy jsou konečně i nástrojem politické moci, protože regulují vztah mezi vládou a opozicí, respektive státem a jeho občany.

Systémové překrývání a strukturální zdvojování projevující se v ústavách připomíná Weberův rozdíl mezi formálním a materiálním právem. Max Weber zde aplikoval na oblast práva rozdíl mezi instrumentální, účelově orientovanou racionalitou a materiální, hodnotově orientovanou racionalitou. Za formální právo považoval celek pravidel založený přísně na právní logice a bez jakékoli vazby k sociálnímu okolí. Formální právo je projev instrumentální racionality a odkouzleného světa moderního byrokratického řádu, který zajišťuje kalkulovatelnost volby. Formální spravedlnost má postupovat podle litery zákona a vyloučit jiná rozhodovací kritéria jako například soucit, sílu, status atd. Naproti tomu materiální právo v sobě obsahuje mimoprávní prvky a do oblasti práva vnáší morální, ekonomická, tradiční nebo náboženská kritéria. Odvozuje se od materiální racionality, která zahrnuje hodnotové soudy sociální spravedlnosti například ve formě rovnostářských, statusových či jiných představ. Narozdíl od formální spravedlnosti bere materiální spravedlnost v úvahu sociální okolnosti právní regulace. Starý rozdíl mezi právem a morální spravedlností tak má závažné důsledky: vytváří rozdíly v právních oborech, definuje morální konflikt mezi právem a spravedlností a stanoví politický závazek k sociálně ohleduplným právním reformám.

Moderní právní systém obsahuje formální i materiální spravedlnost a tím reguluje neustálé napětí rostoucí z rozdílů mezi účelově kalkulovatelnými cíli a dodržováním hodnot či přesvědčení. Formální racionalita a spravedlnost odkazují na kalkulovatelnost prostředků a procedur, zatímco materiální racionalita a spravedlnost odkazují na hodnoty jako cíl sociálního jednání. Potřeba účinné právní regulace se přitom postupně transformuje na přesvědčení, že právo je sociální hodnota nezávislá na svých účincích. Formální spravedlnost se transformuje z prostředků na cíl sociální regulace a stává se sociální hodnotou. Legální legitimita proto vzniká v procesu kulturní sedimentace formální racionality práva.

Moderní právní systém také ztělesňuje a přímo symbolizuje jiné materiální hodnoty, které se považují za legitimní, protože se uznávají jako absolutně závazné a platné. Legitimita těchto hodnot primárně závisí na jejich materiální racionalitě, nikoli na formální legalitě. Právní systém pouze posiluje a symbolizuje tyto materiální hodnoty a jejich sociální platnost. Symbolická racionalita ústavy a každého právního dokumentu nebo rozhodnutí potom vychází z hodnotově racionální legitimity a vyjadřuje morální autoritu politického společenství nad svými členy. Tento nárok má však svou platnost pouze v rámci morálního systému a netýká se individuálních či kolektivních aspirací produkovaných právním systémem a jeho kódu „legální/ilegální“, který chrání ta samá ústava. Kdykoli charakter sociální komunikace určuje symbolická racionalita ústavy, ocitáme se v morálním systému společnosti. Morální systém využívá právní systém a z ústavy činí součást svého vnitřního kódu, kterým si definuje, co je dobré a špatné pro dotyčné společenství.

Morálkou ústavy se rozumí ochrana integrity a solidarity politického společenství, což samo o sobě představuje hodnotu. V morálním smyslu kodifikují ústavy dobrá a špatná politická a právní rozhodnutí. Jedná se o bezprostřední projevy politické společnosti, jimiž se kodifikuje její identita. Ústavy jsou akty expresivní symbolizace kolektivních potřeb, ať v sakrální nebo světské podobě, jak o tom svědčí například Starý Zákon nebo Lincolnův Gettysburgský projev. V tomto expresivním duchu například Montesquieu srovnával britskou ústavu s dílem Homérovým a poukazoval na její didaktický význam pro ostatní národy, když ji nazýval zrcadlem politické svobody. Ústava je bodem, v němž vláda nebo institucionální uspořádání může nabýt symbolický význam, jako například Listina práv nebo První dodatek k Ústavě Spojených států amerických nebo úřad Koruny ve Spojeném království. V tomto symbolickém duchu například Edmund Burke srovnával anglickou ústavu s klasickými díly Vergilovými nebo s uměním renesančních mistrů Rafaela a Michelangela. Ústava se tak srovnávala s uměním vlády a podmínkami spravedlivé politické společnosti. Také Dicey například považoval anglickou ústavu za ideál a „posvátné tajemství státnického umění.“

Aby se staly součástí morálního systému společnosti, ústava – tento bezprostřední expresivní symbol a pramen kulturní identity – se musí dále vyvinout do souboru morálních dogmat, z nichž se utvářejí systémy víry a hodnotových orientací. Primární expresivní symbolismus se přizpůsobuje všední sociální realitě a členové společenství si ho musí rutinizovat. Symbolická moc ústav nemůže zůstat v rovině expresivní a musí se přesunout do roviny hodnotových soudů. Expresivní kulturní symboly je nutné manipulovat a syntetizovat morálními soudy a přeměnit je na hodnotově orientované vzorce chování. Ústava se následně stává rigorózně konzistentním hodnotovým systémem.

Tento proces transformace expresivního symbolismu na jeho evaluativní formu je součástí procesu diferenciace morálky a kultury a ustavení morálního kódu „dobrý/špatný.“ Morálka se vyčleňuje z oblasti kultury tím, že manipuluje kulturními symboly a využívá účinků kulturní sedimentace, a přitom v sobě nadále obsahuje dvě odlišné tendence moderní kultury: tendenci stát se dogmatem a zároveň považovat každé dogma za problém. Morální kód ústavy navazuje na expresivní symbolismus kultury a transformuje ho na evaluativní symbolismus a dogma morálky. Tento transformační proces usnadňují právní normy a procedury, protože morálka nemá dostatečnou referenční schopnost a je komunikačně příliš rozvolněná. V ústavodárné rovině právní systém pomáhá morálce k vydiferencování z oblasti kultury a transformaci z transcendentálních ideálů do imanentních normativních struktur.

Ústavu potom nelze považovat za pouhý nástroj udržování a cirkulace politické moci nebo sebereferenci právního systému, ale také za předmět kultury a tradice. Je zároveň regulativní a symbolická, lze ji považovat za užitečný nástroj sociální kontroly i zdroj „věčných pravd“ politického společenství. Pragmatické právní nástroje a pojmy jako „důvěra“ nebo „veřejné práce“ dostávají symbolický význam a symboly mají schopnost ovlivnit právní politiku i potlačit určité ideologie a jejich symbolická univerza. Ústavní rámec proto rozlišuje oblast účinné právní regulace sociálního jednání a oblast kulturního symbolismu, ke které náleží i morální kód, jímž se stanoví, co je pro politickou společnost dobré a špatné.

Proces kulturní sedimentace potom ukazuje, že všechny symboly včetně těch, které přejímají a vyjadřují ústavy, jsou neoddělitelné od sociálního času a že jejich časový rozměr podstatným způsobem ovlivňuje sociální transformaci kulturních symbolů na morálně hodnotové soudy. ...
... Ústava je asymetrickou souhrou sociální komunikace specifických systémů práva, politiky a morálky. Ústavní dokumenty obsahují prvky expresivního symbolismu, protože odkazují k idealitě politické společnosti. Zároveň oddělují oblast politiky a morálky od právního systému: ústava nemůže být bodem nejvyšší sociální integrace a more geometrico moderní společnosti a také nemůže zaštítit etický pojem pravdy politickou mocí. Spojuje systémy morálky, politiky a práva pouze tím, že je udržuje ve vztazích funkcionální diferenciace.

Různé sociální systémy „objektivizují“ své interpretace ústavy, které by korespondovaly s jejich interní komunikací. Společnost však není čistým právem, morálkou nebo politikou. Vůči každému z těchto systémů existuje vnější doplněk. Právní přístup k ústavě tak vždy odhalí její politický a morální význam a naopak. Každá interpretace a kontextualizace vede k obnovení těch prvků, které měly být původně ignorovány.

Ústavy jsou sémanticky bohaté texty, které nejsou ani pouhým symbolem vlády, ani faktickým projevem čisté normativity. Nejedná se o pouhou symbolickou zástěrku politické moci, která mění ideologické principy na posvátné základy politického společenství. Nezobrazují jen vládu a ideologickou manipulaci. I když velmi dobře víme, že auctoritas, non veritas facit legem a že morální pravdy nemohou být jediným zdrojem legitimní politické moci, je také pravda, že zákony nejsou dostatečnou podmínkou politické legitimity a doplňuje je morální symbolismus pravdy a spravedlnosti. Ústavy proto operují jako spojení mezi morálním, politickým a právním systémem společnosti, které účinně zamezuje jejich vzájemné hierarchizaci.

Celý příspěvek

Právní symbolismus

Především chci poděkovat Jinému právu za možnost zúčastnit se jejich blogu a vyzkoušet si tak něco zcela nového. Trochu si nejsem jistý v tom, jak jednotlivé posty pojmout, protože sice vím, že blog nemá být příliš vážný a má mířit „od pasu“. Zároveň ale obdivuji akademickou úroveň diskuzí na těchto stránkách, a proto bych se rád podělil alespoň o některé myšlenky ze své nové knihy, která minulý týden vyšla tady v Británii pod názvem Legal Symbolism v nakladatelství Ashgate a jejíž česká verze se chystá k vydání na podzim v nakladatelství Filosofia AV ČR.

V tomto prvním postu bych si tedy dovolil jen shrnout některé hlavní argumenty: moderní společnost sestává z mnoha funkcionálně diferencovaných systémů a postrádá centrum, které by bylo svrchovaným zdrojem platnosti sociálních, tj. i právních norem. Sociální jednota je představitelná jen jako mnohost rozdílů vznikajících mezi jednotlivými sociálními systémy jako jsou právo, politika, hospodářství, náboženství, morálka atp.

Sociální systémy nejsou uspořádány hierarchicky do jakési pyramidy hodnot nebo norem, jak kdysi tvrdili například Hans Kelsen, Talcott Parsons a další. Žádný politicky svrchovaný orgán, nejvyšší zákonodárný akt nebo morální přikázání nemůže reprezentovat komunikativní a normativní jednotu moderní společnosti. Právo kontroluje politickou moc, ale navzdory legalistickým snahám ztotožnit stát se systémem zákonů není možné právem zcela nahradit politiku. Právo není nadřazeno politice nebo morálce a stejně tak morálka není nadřazena právu a politice nebo politika morálce a právu. Právní, politický a morální systém jsou autonomní a operačně na sobě nezávislé i přes mnoho vzájemných komunikačních napětí a hluků. Neexistuje žádný světonázor, který by hierarchicky zorganizoval jednotlivé sociální systémy do jednoho celku.

Jedním z ústředních témat knihy je napětí mezi formální legalitou a zvláštní formou symbolické komunikace, která se objevuje v systému pozitivního práva. Napětí se projevuje obzvlášť silně v oblasti ústavního práva, protože ústavy jsou reflexí prvního paradoxu právního systému, podle kterého je tento systém sice operačně nezávislý, nicméně snaží se o své vlastní založení buď vnější „silou práva“ nebo transcendentální „základní normou“, „pravidlem uznání“, „příkazem suveréna“ atd. Kromě toho, že se jedná o funkcionálně diferencovaný systém, právo zahrnuje také expresivní a evaluativní symbolickou komunikaci. Instrumentální racionalitu formální legality tak doprovází symbolická racionalita kolektivní identity a morálních hodnot. To je onen slavný konflikt modernity rozpolcené mezi stále rostoucí účelovou racionalitou a "válkami bohů".
Ačkoli morální hodnoty nemohou být „základem“ funkcionálně diferencovaného systému pozitivního práva, nelze je také zcela přehlížet jako to, co s právem nemá nic společného. Původně symbolicky morální a deklarativní povaha ústavní preambule či jakéhokoli jiného zákonodárného aktu může dokonce zásadním způsobem ovlivnit tvorbu práva a soudcovské rozhodování, jako například rozhodnutí francouzské Ústavní rady, podle něhož se preambule ústavy z roku 1958 stala základem přezkoumávání ústavnosti. Dalším přesvědčivým příkladem těchto „morálních iritací“ právního systému je případ Lüth posuzovaný Federálním ústavním soudem Spolkové republiky Německo, ve kterém se soud nakonec přiklonil k argumentaci objektivním řádem hodnot jako nadpozitivním principům prostupujícím německý ústavní systém.

Pojem právního symbolismu

Sociální symboly představují „pátý rozměr“ lidské existence, který převádí čtyři časoprostorové rozměry do sdíleného symbolického univerza. Symbolická komunikace si představuje moderní diferencovanou společnost jako jednotu a tím posiluje morální reflexi sociální soudržnosti. Udržuje identitu určité skupiny, její hranice a vnitřní vývoj. Právní komunikace není imunní vůči této fundamentální touze po sociální jednotě a kolektivní identitě, jak ji známe z morální komunikace. Kromě instrumentální racionality formální legality tak právní systém přejímá symbolickou racionalitu skupinových pout, kolektivní identity a jednoty jako součást své vnitřní komunikace.

Pojem právního symbolismu potom označuje ty operace, ve kterých právní systém internalizuje pojmy identity a času jako morální „absolutna“ a manipuluje s nimi. Tím právo konstituuje fiktivní zkušenost monumentálního času a dějin, která politickou společnost informuje o jejích morálních poutech a identitě. Morálku následně vymezuji jako rozvolněný systém, který nemá institucionální a operační kapacitu práva nebo politiky, a proto využívá právní a politický systém k tomu, aby se sám v moderní společnosti stabilizoval. Právní systém tak poskytuje síť pro symbolickou komunikaci, která je na formální legalitě sémanticky nezávislá a ve které dominuje hodnotová racionalita stabilizující morální systém. Tato síť však nedokáže překonat systémový rozpad instrumentální racionality a kulturního symbolismu práva. Namísto rozbití železné klece modernity a dosažení sociální a epistemologické jednoty jsme pouze svědky toho, jak se komunikační a operační pluralismus funkcionálně diferencované moderní společnosti prosazuje i v oblasti práva.

Právo a kolektivní identita

Morální systém obsahuje symbolickou komunikaci kolektivní identity a jednoty sociálních hodnot. Moderní demokratická politika předpokládá, že lid sám sebe konstituuje jako politický národ textem ústavy coby základního zákona demokratického státu. Právní systém posiluje symbolickou komunikaci morálního pocitu „My, Lid!“ i jeho politické použití a manipulaci.

V moderních zastupitelských demokraciích se pojem politické identity historicky utvářel na pozadí rozdílu mezi lidem jako demos a ethnos. Dějiny moderního nacionalismu ukazují politická rizika spojená s předpolitickým pojetím etnické identity a jejími různými právními kodifikacemi. Konceptualizace identity lidu je spojena s dějinami konfliktu mezi různými kulturními tradicemi a hodnotami. Přes všechna možná rizika skrytá v pojmu etnicity však nelze stopy této předpolitické identity z ústavního a právního systému zcela vyloučit. Rozhodujícím úkolem demokratického ústavodárného procesu potom je kodifikovat liberálně demokratické tradice tak, aby utvářely ústavní patriotismus, který by dokázal neutralizovat či alespoň omezit sílu předpolitických etnických vazeb. Rozdíl „my/oni“ se tak v moderní demokratické společnosti rekonstituuje jako rozdíl „demos/ethnos“, který určuje identitu a sebereflexi politické společnosti. Demokratické ustavení suverenity lidu potom otevírá širší operační možnosti transformovat politický Subjekt lidu na demokratické politické procedury moderní společnosti. Dnes jsme svědky takového pohybu obzvlášť v kontextu ústavodárného procesu EU. Naproti tomu nejrozmanitější „politiky identity“ zpravidla končí v kulturním zapouzdření politiky a práva a zcela ignorují relativní a nahodilou povahu každé kultury a identity.

Identita a časový rozměr spravedlnosti

Oblast kultury se často zaměňuje za oblast života politické komunity. Právní systém nabízí různé způsoby, jak se pokusit definovat a stabilizovat politickou identitu, i když je patrné, že pojem identity zároveň přesahuje i destabilizuje rámec právní komunikace. Politická identita je momentální výsledek kolektivních sebereflexí minulosti a budoucnosti a jako taková je otevřena politickým manipulacím, mocenským sporům a rozdílům mezi „námi“ a „jimi“. V právním systému se tyto rozdíly „my/oni“ a diskontinuity v utváření identity obvykle spojují kromě jiného i s voláním po historické spravedlnosti, která je ze své povahy morální a přesahuje hranice pozitivního práva. Celá diskuze o ústavu národní paměti či „evergreen“ lustrací jen potvrzují vazbu historické spravedlnosti a kolektivní identity.

Celý příspěvek