Právní symbolismus - ústava a morálka
Z bohaté a živé diskuze k prvnímu postu soudím, že bylo nakonec dobře, když jsem po delším rozhodování nabídnul čtenářům ryze akademický, právně filosofický text namísto nějaké odlehčenější úvahy či zamyšlení (někteří moji bývalí kolegové mne ostatně začali obviňovat, že jiné texty už nepíšu). Myslím, že komentáře ukázaly několik zajímavých témat, například vztah právní filosofie a jurisprudence, míru znalostí a způsob výuky obou předmětů nebo význam filosofie jazyka pro právní obory. Například Fialova vtipná poznámka o jazykových sektách dává smysl jen tehdy, když známe Fishovu tezi o přednosti interpretační komunity (a čtenáře) před textem. Stejně tak jurisprudenci bychom v úzkém slova smyslu měli definovat jako „způsob, jak řešit právní případy slovy“ a v tomto ohledu představují například britští či američtí soudci elitu i mezi právními teoretiky. O ústřední důležitosti této právnické zručnosti pro systém pozitivního práva jsem přednášel například vloni v Praze, avšak to neznamená, že jakákoli obecnější filosofická či sociálně teoretická reflexe práva je předem odsouzeníhodná jako neúčelná spekulace. Ostatně, dodnes se například všichni dohadují, co vlastně Hart tím zdánlivě jednoduchým pojmem „pravidlo uznání“ ve skutečnosti myslel (Když jsem Harta četl jako student s chabou znalostí angličtiny poprvé, také mi připadal úžasně jednoduchý a srozumitelný).
No, ale abych nezdržoval, tak předkládám k diskuzi výtah z první kapitoly o jedné zvláštní vazbě mezi právem a morálkou:
...Pojem práva býval silným symbolem a výchozím bodem úvah o společnosti. Docházelo v něm k reflexi sociálního řádu, hierarchie, pravidelnosti, institucionalizace atd. Představoval způsob uvažování o moci, vládě a státu, který symbolizoval politickou jednotu, sociální harmonii a racionální organizaci. Absence sociální hierarchie však ústavodárné procesy a právní sjednocení politické společnosti staví do jiného světla. Ústavy samozřejmě mají rozhodující důležitost pro jakoukoli právní komunikaci a formulují logické principy a pojmy nezbytné pro vedení právních argumentů, rozhodování a tvorbu právních norem. Ústavy jsou ale také součástí každé veřejné morální rozpravy, protože ústavnost a její dodržování se považuje v liberálně demokratické společnosti za jednu z nejvyšších občanských ctností. Ústavy jsou konečně i nástrojem politické moci, protože regulují vztah mezi vládou a opozicí, respektive státem a jeho občany.
Systémové překrývání a strukturální zdvojování projevující se v ústavách připomíná Weberův rozdíl mezi formálním a materiálním právem. Max Weber zde aplikoval na oblast práva rozdíl mezi instrumentální, účelově orientovanou racionalitou a materiální, hodnotově orientovanou racionalitou. Za formální právo považoval celek pravidel založený přísně na právní logice a bez jakékoli vazby k sociálnímu okolí. Formální právo je projev instrumentální racionality a odkouzleného světa moderního byrokratického řádu, který zajišťuje kalkulovatelnost volby. Formální spravedlnost má postupovat podle litery zákona a vyloučit jiná rozhodovací kritéria jako například soucit, sílu, status atd. Naproti tomu materiální právo v sobě obsahuje mimoprávní prvky a do oblasti práva vnáší morální, ekonomická, tradiční nebo náboženská kritéria. Odvozuje se od materiální racionality, která zahrnuje hodnotové soudy sociální spravedlnosti například ve formě rovnostářských, statusových či jiných představ. Narozdíl od formální spravedlnosti bere materiální spravedlnost v úvahu sociální okolnosti právní regulace. Starý rozdíl mezi právem a morální spravedlností tak má závažné důsledky: vytváří rozdíly v právních oborech, definuje morální konflikt mezi právem a spravedlností a stanoví politický závazek k sociálně ohleduplným právním reformám.
Moderní právní systém obsahuje formální i materiální spravedlnost a tím reguluje neustálé napětí rostoucí z rozdílů mezi účelově kalkulovatelnými cíli a dodržováním hodnot či přesvědčení. Formální racionalita a spravedlnost odkazují na kalkulovatelnost prostředků a procedur, zatímco materiální racionalita a spravedlnost odkazují na hodnoty jako cíl sociálního jednání. Potřeba účinné právní regulace se přitom postupně transformuje na přesvědčení, že právo je sociální hodnota nezávislá na svých účincích. Formální spravedlnost se transformuje z prostředků na cíl sociální regulace a stává se sociální hodnotou. Legální legitimita proto vzniká v procesu kulturní sedimentace formální racionality práva.
Moderní právní systém také ztělesňuje a přímo symbolizuje jiné materiální hodnoty, které se považují za legitimní, protože se uznávají jako absolutně závazné a platné. Legitimita těchto hodnot primárně závisí na jejich materiální racionalitě, nikoli na formální legalitě. Právní systém pouze posiluje a symbolizuje tyto materiální hodnoty a jejich sociální platnost. Symbolická racionalita ústavy a každého právního dokumentu nebo rozhodnutí potom vychází z hodnotově racionální legitimity a vyjadřuje morální autoritu politického společenství nad svými členy. Tento nárok má však svou platnost pouze v rámci morálního systému a netýká se individuálních či kolektivních aspirací produkovaných právním systémem a jeho kódu „legální/ilegální“, který chrání ta samá ústava. Kdykoli charakter sociální komunikace určuje symbolická racionalita ústavy, ocitáme se v morálním systému společnosti. Morální systém využívá právní systém a z ústavy činí součást svého vnitřního kódu, kterým si definuje, co je dobré a špatné pro dotyčné společenství.
Morálkou ústavy se rozumí ochrana integrity a solidarity politického společenství, což samo o sobě představuje hodnotu. V morálním smyslu kodifikují ústavy dobrá a špatná politická a právní rozhodnutí. Jedná se o bezprostřední projevy politické společnosti, jimiž se kodifikuje její identita. Ústavy jsou akty expresivní symbolizace kolektivních potřeb, ať v sakrální nebo světské podobě, jak o tom svědčí například Starý Zákon nebo Lincolnův Gettysburgský projev. V tomto expresivním duchu například Montesquieu srovnával britskou ústavu s dílem Homérovým a poukazoval na její didaktický význam pro ostatní národy, když ji nazýval zrcadlem politické svobody. Ústava je bodem, v němž vláda nebo institucionální uspořádání může nabýt symbolický význam, jako například Listina práv nebo První dodatek k Ústavě Spojených států amerických nebo úřad Koruny ve Spojeném království. V tomto symbolickém duchu například Edmund Burke srovnával anglickou ústavu s klasickými díly Vergilovými nebo s uměním renesančních mistrů Rafaela a Michelangela. Ústava se tak srovnávala s uměním vlády a podmínkami spravedlivé politické společnosti. Také Dicey například považoval anglickou ústavu za ideál a „posvátné tajemství státnického umění.“
Aby se staly součástí morálního systému společnosti, ústava – tento bezprostřední expresivní symbol a pramen kulturní identity – se musí dále vyvinout do souboru morálních dogmat, z nichž se utvářejí systémy víry a hodnotových orientací. Primární expresivní symbolismus se přizpůsobuje všední sociální realitě a členové společenství si ho musí rutinizovat. Symbolická moc ústav nemůže zůstat v rovině expresivní a musí se přesunout do roviny hodnotových soudů. Expresivní kulturní symboly je nutné manipulovat a syntetizovat morálními soudy a přeměnit je na hodnotově orientované vzorce chování. Ústava se následně stává rigorózně konzistentním hodnotovým systémem.
Tento proces transformace expresivního symbolismu na jeho evaluativní formu je součástí procesu diferenciace morálky a kultury a ustavení morálního kódu „dobrý/špatný.“ Morálka se vyčleňuje z oblasti kultury tím, že manipuluje kulturními symboly a využívá účinků kulturní sedimentace, a přitom v sobě nadále obsahuje dvě odlišné tendence moderní kultury: tendenci stát se dogmatem a zároveň považovat každé dogma za problém. Morální kód ústavy navazuje na expresivní symbolismus kultury a transformuje ho na evaluativní symbolismus a dogma morálky. Tento transformační proces usnadňují právní normy a procedury, protože morálka nemá dostatečnou referenční schopnost a je komunikačně příliš rozvolněná. V ústavodárné rovině právní systém pomáhá morálce k vydiferencování z oblasti kultury a transformaci z transcendentálních ideálů do imanentních normativních struktur.
Ústavu potom nelze považovat za pouhý nástroj udržování a cirkulace politické moci nebo sebereferenci právního systému, ale také za předmět kultury a tradice. Je zároveň regulativní a symbolická, lze ji považovat za užitečný nástroj sociální kontroly i zdroj „věčných pravd“ politického společenství. Pragmatické právní nástroje a pojmy jako „důvěra“ nebo „veřejné práce“ dostávají symbolický význam a symboly mají schopnost ovlivnit právní politiku i potlačit určité ideologie a jejich symbolická univerza. Ústavní rámec proto rozlišuje oblast účinné právní regulace sociálního jednání a oblast kulturního symbolismu, ke které náleží i morální kód, jímž se stanoví, co je pro politickou společnost dobré a špatné.
Proces kulturní sedimentace potom ukazuje, že všechny symboly včetně těch, které přejímají a vyjadřují ústavy, jsou neoddělitelné od sociálního času a že jejich časový rozměr podstatným způsobem ovlivňuje sociální transformaci kulturních symbolů na morálně hodnotové soudy. ...
... Ústava je asymetrickou souhrou sociální komunikace specifických systémů práva, politiky a morálky. Ústavní dokumenty obsahují prvky expresivního symbolismu, protože odkazují k idealitě politické společnosti. Zároveň oddělují oblast politiky a morálky od právního systému: ústava nemůže být bodem nejvyšší sociální integrace a more geometrico moderní společnosti a také nemůže zaštítit etický pojem pravdy politickou mocí. Spojuje systémy morálky, politiky a práva pouze tím, že je udržuje ve vztazích funkcionální diferenciace.
Různé sociální systémy „objektivizují“ své interpretace ústavy, které by korespondovaly s jejich interní komunikací. Společnost však není čistým právem, morálkou nebo politikou. Vůči každému z těchto systémů existuje vnější doplněk. Právní přístup k ústavě tak vždy odhalí její politický a morální význam a naopak. Každá interpretace a kontextualizace vede k obnovení těch prvků, které měly být původně ignorovány.
Ústavy jsou sémanticky bohaté texty, které nejsou ani pouhým symbolem vlády, ani faktickým projevem čisté normativity. Nejedná se o pouhou symbolickou zástěrku politické moci, která mění ideologické principy na posvátné základy politického společenství. Nezobrazují jen vládu a ideologickou manipulaci. I když velmi dobře víme, že auctoritas, non veritas facit legem a že morální pravdy nemohou být jediným zdrojem legitimní politické moci, je také pravda, že zákony nejsou dostatečnou podmínkou politické legitimity a doplňuje je morální symbolismus pravdy a spravedlnosti. Ústavy proto operují jako spojení mezi morálním, politickým a právním systémem společnosti, které účinně zamezuje jejich vzájemné hierarchizaci.
No, ale abych nezdržoval, tak předkládám k diskuzi výtah z první kapitoly o jedné zvláštní vazbě mezi právem a morálkou:
...Pojem práva býval silným symbolem a výchozím bodem úvah o společnosti. Docházelo v něm k reflexi sociálního řádu, hierarchie, pravidelnosti, institucionalizace atd. Představoval způsob uvažování o moci, vládě a státu, který symbolizoval politickou jednotu, sociální harmonii a racionální organizaci. Absence sociální hierarchie však ústavodárné procesy a právní sjednocení politické společnosti staví do jiného světla. Ústavy samozřejmě mají rozhodující důležitost pro jakoukoli právní komunikaci a formulují logické principy a pojmy nezbytné pro vedení právních argumentů, rozhodování a tvorbu právních norem. Ústavy jsou ale také součástí každé veřejné morální rozpravy, protože ústavnost a její dodržování se považuje v liberálně demokratické společnosti za jednu z nejvyšších občanských ctností. Ústavy jsou konečně i nástrojem politické moci, protože regulují vztah mezi vládou a opozicí, respektive státem a jeho občany.
Systémové překrývání a strukturální zdvojování projevující se v ústavách připomíná Weberův rozdíl mezi formálním a materiálním právem. Max Weber zde aplikoval na oblast práva rozdíl mezi instrumentální, účelově orientovanou racionalitou a materiální, hodnotově orientovanou racionalitou. Za formální právo považoval celek pravidel založený přísně na právní logice a bez jakékoli vazby k sociálnímu okolí. Formální právo je projev instrumentální racionality a odkouzleného světa moderního byrokratického řádu, který zajišťuje kalkulovatelnost volby. Formální spravedlnost má postupovat podle litery zákona a vyloučit jiná rozhodovací kritéria jako například soucit, sílu, status atd. Naproti tomu materiální právo v sobě obsahuje mimoprávní prvky a do oblasti práva vnáší morální, ekonomická, tradiční nebo náboženská kritéria. Odvozuje se od materiální racionality, která zahrnuje hodnotové soudy sociální spravedlnosti například ve formě rovnostářských, statusových či jiných představ. Narozdíl od formální spravedlnosti bere materiální spravedlnost v úvahu sociální okolnosti právní regulace. Starý rozdíl mezi právem a morální spravedlností tak má závažné důsledky: vytváří rozdíly v právních oborech, definuje morální konflikt mezi právem a spravedlností a stanoví politický závazek k sociálně ohleduplným právním reformám.
Moderní právní systém obsahuje formální i materiální spravedlnost a tím reguluje neustálé napětí rostoucí z rozdílů mezi účelově kalkulovatelnými cíli a dodržováním hodnot či přesvědčení. Formální racionalita a spravedlnost odkazují na kalkulovatelnost prostředků a procedur, zatímco materiální racionalita a spravedlnost odkazují na hodnoty jako cíl sociálního jednání. Potřeba účinné právní regulace se přitom postupně transformuje na přesvědčení, že právo je sociální hodnota nezávislá na svých účincích. Formální spravedlnost se transformuje z prostředků na cíl sociální regulace a stává se sociální hodnotou. Legální legitimita proto vzniká v procesu kulturní sedimentace formální racionality práva.
Moderní právní systém také ztělesňuje a přímo symbolizuje jiné materiální hodnoty, které se považují za legitimní, protože se uznávají jako absolutně závazné a platné. Legitimita těchto hodnot primárně závisí na jejich materiální racionalitě, nikoli na formální legalitě. Právní systém pouze posiluje a symbolizuje tyto materiální hodnoty a jejich sociální platnost. Symbolická racionalita ústavy a každého právního dokumentu nebo rozhodnutí potom vychází z hodnotově racionální legitimity a vyjadřuje morální autoritu politického společenství nad svými členy. Tento nárok má však svou platnost pouze v rámci morálního systému a netýká se individuálních či kolektivních aspirací produkovaných právním systémem a jeho kódu „legální/ilegální“, který chrání ta samá ústava. Kdykoli charakter sociální komunikace určuje symbolická racionalita ústavy, ocitáme se v morálním systému společnosti. Morální systém využívá právní systém a z ústavy činí součást svého vnitřního kódu, kterým si definuje, co je dobré a špatné pro dotyčné společenství.
Morálkou ústavy se rozumí ochrana integrity a solidarity politického společenství, což samo o sobě představuje hodnotu. V morálním smyslu kodifikují ústavy dobrá a špatná politická a právní rozhodnutí. Jedná se o bezprostřední projevy politické společnosti, jimiž se kodifikuje její identita. Ústavy jsou akty expresivní symbolizace kolektivních potřeb, ať v sakrální nebo světské podobě, jak o tom svědčí například Starý Zákon nebo Lincolnův Gettysburgský projev. V tomto expresivním duchu například Montesquieu srovnával britskou ústavu s dílem Homérovým a poukazoval na její didaktický význam pro ostatní národy, když ji nazýval zrcadlem politické svobody. Ústava je bodem, v němž vláda nebo institucionální uspořádání může nabýt symbolický význam, jako například Listina práv nebo První dodatek k Ústavě Spojených států amerických nebo úřad Koruny ve Spojeném království. V tomto symbolickém duchu například Edmund Burke srovnával anglickou ústavu s klasickými díly Vergilovými nebo s uměním renesančních mistrů Rafaela a Michelangela. Ústava se tak srovnávala s uměním vlády a podmínkami spravedlivé politické společnosti. Také Dicey například považoval anglickou ústavu za ideál a „posvátné tajemství státnického umění.“
Aby se staly součástí morálního systému společnosti, ústava – tento bezprostřední expresivní symbol a pramen kulturní identity – se musí dále vyvinout do souboru morálních dogmat, z nichž se utvářejí systémy víry a hodnotových orientací. Primární expresivní symbolismus se přizpůsobuje všední sociální realitě a členové společenství si ho musí rutinizovat. Symbolická moc ústav nemůže zůstat v rovině expresivní a musí se přesunout do roviny hodnotových soudů. Expresivní kulturní symboly je nutné manipulovat a syntetizovat morálními soudy a přeměnit je na hodnotově orientované vzorce chování. Ústava se následně stává rigorózně konzistentním hodnotovým systémem.
Tento proces transformace expresivního symbolismu na jeho evaluativní formu je součástí procesu diferenciace morálky a kultury a ustavení morálního kódu „dobrý/špatný.“ Morálka se vyčleňuje z oblasti kultury tím, že manipuluje kulturními symboly a využívá účinků kulturní sedimentace, a přitom v sobě nadále obsahuje dvě odlišné tendence moderní kultury: tendenci stát se dogmatem a zároveň považovat každé dogma za problém. Morální kód ústavy navazuje na expresivní symbolismus kultury a transformuje ho na evaluativní symbolismus a dogma morálky. Tento transformační proces usnadňují právní normy a procedury, protože morálka nemá dostatečnou referenční schopnost a je komunikačně příliš rozvolněná. V ústavodárné rovině právní systém pomáhá morálce k vydiferencování z oblasti kultury a transformaci z transcendentálních ideálů do imanentních normativních struktur.
Ústavu potom nelze považovat za pouhý nástroj udržování a cirkulace politické moci nebo sebereferenci právního systému, ale také za předmět kultury a tradice. Je zároveň regulativní a symbolická, lze ji považovat za užitečný nástroj sociální kontroly i zdroj „věčných pravd“ politického společenství. Pragmatické právní nástroje a pojmy jako „důvěra“ nebo „veřejné práce“ dostávají symbolický význam a symboly mají schopnost ovlivnit právní politiku i potlačit určité ideologie a jejich symbolická univerza. Ústavní rámec proto rozlišuje oblast účinné právní regulace sociálního jednání a oblast kulturního symbolismu, ke které náleží i morální kód, jímž se stanoví, co je pro politickou společnost dobré a špatné.
Proces kulturní sedimentace potom ukazuje, že všechny symboly včetně těch, které přejímají a vyjadřují ústavy, jsou neoddělitelné od sociálního času a že jejich časový rozměr podstatným způsobem ovlivňuje sociální transformaci kulturních symbolů na morálně hodnotové soudy. ...
... Ústava je asymetrickou souhrou sociální komunikace specifických systémů práva, politiky a morálky. Ústavní dokumenty obsahují prvky expresivního symbolismu, protože odkazují k idealitě politické společnosti. Zároveň oddělují oblast politiky a morálky od právního systému: ústava nemůže být bodem nejvyšší sociální integrace a more geometrico moderní společnosti a také nemůže zaštítit etický pojem pravdy politickou mocí. Spojuje systémy morálky, politiky a práva pouze tím, že je udržuje ve vztazích funkcionální diferenciace.
Různé sociální systémy „objektivizují“ své interpretace ústavy, které by korespondovaly s jejich interní komunikací. Společnost však není čistým právem, morálkou nebo politikou. Vůči každému z těchto systémů existuje vnější doplněk. Právní přístup k ústavě tak vždy odhalí její politický a morální význam a naopak. Každá interpretace a kontextualizace vede k obnovení těch prvků, které měly být původně ignorovány.
Ústavy jsou sémanticky bohaté texty, které nejsou ani pouhým symbolem vlády, ani faktickým projevem čisté normativity. Nejedná se o pouhou symbolickou zástěrku politické moci, která mění ideologické principy na posvátné základy politického společenství. Nezobrazují jen vládu a ideologickou manipulaci. I když velmi dobře víme, že auctoritas, non veritas facit legem a že morální pravdy nemohou být jediným zdrojem legitimní politické moci, je také pravda, že zákony nejsou dostatečnou podmínkou politické legitimity a doplňuje je morální symbolismus pravdy a spravedlnosti. Ústavy proto operují jako spojení mezi morálním, politickým a právním systémem společnosti, které účinně zamezuje jejich vzájemné hierarchizaci.