Michal Lovritš: Externí spolupracovníci Soudního dvora EU v oblasti překladů

Soudní dvůr EU hledá v rámci řízení o veřejné zakázce právníky pro externí překladatelskou činnost pro překlad právních textů z některých úředních jazyků EU do českého jazyka.

Celý příspěvek

Právnická latina – DOs and DON‘Ts

Ruku na srdce - poslední jurista s poctivým zásobníkem aktivní latiny byl nejspíš Otakar Sommer. Z nějakého důvodu je dnes ale používání fragmentů latinských pořekadel a jiných zaklínadel pořád in, skoro jakoby součást stavovské kultury, projev určitého zasvěcení, zakrnělý výron vznešenosti právnického stavu dob minulých... já nevím.

Máme to zapotřebí?

Celý příspěvek

Nabídka krátkodobého zaměstnání: právník-lingvista u Soudního dvora EU

Soudní dvůr EU v Lucemburku hledá právníky se zkušeností v oblasti překládání (příp. se zájmem o tuto oblast) za účelem obsazení míst, která se mohou dočasně uvolnit (zejména náhrady za mateřskou dovolenou/rodičovské volno) v českém překladatelském oddělení v Lucemburku.

Celý příspěvek

Michal Lovritš: Externí spolupracovníci Soudního dvora EU v oblasti překladů

V únoru jsem v několika příspěvcích ve zkratce popsal, v čem spočívá práce právníka-lingvisty u Soudního dvora Evropské unie. Třeba někoho ze čtenářů tato práce zaujala a rád by si ji vyzkoušel bez nutnosti stěhovat se do Lucemburku. Nic není nemožné.

Soudní dvůr Evropské unie upozorňuje na možnost účasti v zadávacím řízení na

EXTERNÍ PŘEKLADATELE

pro překlad právních textů z některých úředních jazyků EU do českého jazyka. Veškeré potřebné informace se nacházejí v oznámení o zakázce v Úředním věstníku 2013/S 047-075041, které jediné má závaznou platnost. Toto oznámení je též dostupné na internetových stránkách http://ted.europa.eu, případně http://curia.europa.eu přes rubriky „Orgán“, „Veřejné zakázky“ a „Generální ředitelství překladatelské služby – Externí spolupracovníci“. Celý příspěvek

„Nečekejte žádné ‚vzrůšo‘. Tady jsme dělníci u pásu.“

Tak nějak bych mohl parafrázovat větu, se kterou mě vedoucí oddělení uvítal na novém pracovišti při jednom z prvních rozhovorů po mém nástupu. Je skutečně práce překladatele práva nudná a nekreativní?

Vysloveně „vzrušující“ je překladatelská práce nejspíš jen málokdy a pro málokoho. Zvlášť to platí pro specializace na odborné překlady. Ze začátku je všechno nové, člověk se neustále učí. Po čase ale (údajně) může dospět do stádia, kdy mu přijdou všechny texty stejné. Kolegyně, která dlouhodobě překládala prakticky jen rozsudky Tribunálu z oblasti hospodářské soutěže (v těchto věcech jde velmi často o kartelové dohody), vyjádřila nedávno svou frustraci ve zkratce takto: „všichni v těch žalobách namítají pokaždé skoro to samé – že rozhodnutí Komise trpí nedostatkem odůvodnění, že je jim odpovědnost za jednání dcer přičtena neoprávněně, že Komise neprokázala nepřetržitost protiprávního jednání, že odůvodnění rozhodnutí neodpovídá výtkám uvedeným v oznámení námitek, že Komise stanovila nespravedlivý koeficient pro zvýšení pokuty atd. atp. A Tribunál jim to pokaždé s odkazem na ustálenou judikaturu a na 150 stranách zamítne. A tak je to stále dokola...“ Naštěstí ne všichni máme tak úzkou specializaci a i zmíněná kolegyně už se dnes může „rozptýlit“ u překladů usnesení o předběžných otázkách pocházejících ze slunných částí Evropy.

Stejně jako mnoho dalších právnických profesí vyžaduje i překládání právních textů velké soustředění, smysl pro detail a vůli zamýšlet se nad souvislostmi, které mají použité pojmy ve zdrojovém a v cílovém právním jazyce. (Jako příklad pro nepřesný ekvivalent mě teď napadá výraz prescription. Mohu si dovolit překládat jej automaticky vždy jako „promlčení“? Nemá v tom-kterém konkrétním kontextu spíš význam „prekluze“? Anebo, z již zmíněné oblasti hospodářské soutěže, výraz infraction unique et continue, anglicky single and continuous infringement: překlad do češtiny může znít „jediné a trvající protiprávní jednání“, nebo „jediné a pokračující protiprávní jednání“ – překládající musí vždy nejprve zjistit okolnosti případu a teprve poté rozhodnout, o který typ jde v daném případě). Kromě toho musí mít překládající velkou pokoru vůči předloze a nedomýšlet si souvislosti, které ze zdrojového textu nevyplývají. Logika jazyka sice někdy nutí překladatele, aby dopsal do určitého výrazu slovo, které zdrojový jazyk nepotřebuje, nebo naopak vynechal slovo, které je v cílovém jazyce nadbytečné. K takovým technikám, které jsou z pohledu translatologa běžné a naprosto legitimní, by ale měl překladatel právních textů přistupovat velmi opatrně a jen po zralé úvaze.

Mezi každodenní dilemata právníka-lingvisty tak patří hledání rovnováhy mezi věrností předloze na jedné straně a srozumitelností a čtivostí textu v cílovém jazyce na straně druhé. Srovnání s pásovou výrobou se tedy rozhodně netýká náplně práce. Po dvou letech jsem nabyl dojmu, že souviselo spíš s její organizací: když jsem si několikrát pomyslel, že další den odevzdám právě překládaný rozsudek a než přijde další příděl práce, tak si vydechnu, „nabrousím pilu“ a uklidím ty hromady papírů porozkládaných po kanceláři, v tom okamžiku ten příděl přišel. Člověk zde nemá nikdy „čistý stůl“.

V prvním příspěvku jsem však slíbil náhled na technickou stránku překladů pro Soudní dvůr, ve druhém něco o překladech přes pivotní jazyky. Obojí spolu do jisté míry souvisí a obojí vám zkusím na následujících řádcích.

Specifika překladů právních textů z/do mnoha jazyků

Na některém z úvodních školení pro nové úředníky a zaměstnance nám jeden z přednášejících říkal, že Soudní dvůr Evropské unie je jediný soudní orgán na světě, který vydává svou judikaturu ve 22 jazycích (irština požívala v té době výjimky) a používá tři různé abecedy (latinku s mnoha regionálními specifiky, řeckou alfabetu a od přistoupení Bulharska i cyrilici). Překladatelská služba musela před rozšířením v roce 2004 zajistit překlady ve 110 jazykových kombinacích, po roce 2004 ve 380 kombinacích a od roku 2007 narostl počet těctho kombinací na 462 (po uplynutí irské výjimky 506). Letos se Evropská unie rozšíří o Chorvatsko, výhledově už se připravuje na turečtinu (severní Kypr) a islandštinu.

Překládání přes pivotní jazyky

Náročnost některých jazyků a nízká frekvence nezbytnosti překladů z nich vedla spolu s nutností šetřit disponibilní zdroje k tomu, že po rozšíření Evropské unie v roce 2004 začalo být za přípustné považováno překládání přes tzv. pivotní jazyky.

Poznámka na okraj: O používání pivotních jazyků na Soudním dvoře již proběhla na tomto blogu krátká diskuse v souvislosti s tlumočením, když byla hostkou Jiného práva Angela Rogner. Přestože na oficiálních stránkách Soudního dvora se o pivotních jazycích mlčí, vyhledávače nacházejí mnoho veřejně dostupných zdrojů, kde je tento systém zmíněn, či dokonce popsán. Považuji proto tuto skutečnost za „veřejné tajemství“ a budu s ní jako s takovou zacházet. Konec poznámky na okraj.

Fungování systému pivotních jazyků zkusím osvětlit na příkladu zpracování žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce došlé z České republiky:
1. Podatelně Soudního dvora dojde usnesení Okresního soudu v X, kterým se Soudnímu dvoru pokládá předběžná otázka. Pracovník či pracovnice na podatelně zjistí podle pomůcek (např. pomocí pravidla „nad písmenem ‚r‘ je obrácený accent circonflexe“), že jde o dokument v češtině, a předá jej česky mluvící(mu) pracovnici (pracovníkovi) soudní kanceláře.
2. Soudní kancelář dokument digitalizuje a zašle centrálnímu plánovacímu oddělení překladatelské služby, které jej přepošle českému překladatelskému oddělení.
3. České korektorky opraví v digitalizovaném dokumentu chyby vzniklé strojovým rozpoznáváním textu a vedoucí oddělení určí referenční osobu. V případě, že jde o text, z nějž má být „z důvodu rozsáhlosti“ vypracováno shrnutí podle čl. 98 odst. 1 jednacího řádu, vytvoří referenční osoba shrnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Mezi další úkoly referenční osoby náleží opatřit předlohu hypertextovými odkazy na zdroje (např. na vnitrostátní zákony a jejich překlady do jiných jazyků, jsou-li k dispozici, na citovaná soudní rozhodnutí apod.) a označit místa, na kterých se případně vyskytují gramatické chyby, které by mohly mít vliv na srozumitelnost (do poznámky se napíše správná verze). Obsahuje-li žádost pojem, který by podle referenční osoby mohl činit při překladu potíže (např. „datová schránka“), vysvětlí jej v poznámce.
4. Plná verze žádosti je zaslána k překladu francouzskému oddělení. Soudní dvůr, jehož interním jazykem je francouzština (viz minulý příspěvek), totiž pracuje vždy s překladem plné verze žádosti. Anglické oddělení (pro češtinu je pivotním jazykem angličtina) a další oddělení, jejichž právníci-lingvisté vládnou češtinou (např. Slováci), dostanou k překladu podle okolností buď plnou verzi žádosti, nebo její shrnutí, je-li pro účely vyjádření vlád členských států vypracováno.
5. Referenční osoba dostane francouzský a pivotní překlad ke konzultaci, aby ve spolupráci s příslušným překladatelem vyjasnila případná problematická místa.
6. Francouzský překlad je zaslán soudcům k rozhodování, anglický překlad ostatním jazykovým oddělením k překladu do jejich jazyků (pro případ, že nejsou s to zajistit přímý překlad z češtiny). Referenční osoba je neustále na mailu i na telefonu pro případné dotazy kolegů z ostatních oddělení ohledně žádosti nebo jejího právního kontextu.

Z vlastních zkušeností s překládáním pivotních verzí mohu konstatovat, že systém funguje dobře. Nedokážeme-li zajistit přímý překlad, který by samozřejmě byl autentičtější, můžeme vždy konfrontovat pivotní verzi s originálem (tedy s naskenovanou verzí došlou Soudnímu dvoru), je-li nám originál aspoň trochu srozumitelný. Případné nejasnosti lze vždy konzultovat s referenční osobou, která zná pivotní verzi i právní kontext překládaného dokumentu

Jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že na oddělení překládající do pivotních jazyků (tj. anglické, německé, italské a španělské překladatelské oddělení) je vyvíjen vyšší tlak na rychlost a kvalitu překladů. To je ale přirozené, neboť jejich výstupy jsou pro většinu ostatních oddělení směrodatné a dokument musí být přeložen do všech jazyků ve stanovené lhůtě bez ohledu na to, zda se překládá „přes pivot“ nebo napřímo. Tato „pivotní“ oddělení mají také zázemí v podobě neustále dostupné referenční osoby z oddělení jazyka řízení, která by měla ovládat francouzštinu i „svůj“ pivotní jazyk na odpovídající úrovni a sloužit jako pojistka proti chybám v překladu do těchto zásadních verzí.

Abych nevyvolal dojem, že na Soudním dvoře už se od posledního rozšíření překládá jen přes pivotní jazyky, musím podotknout, že přímé překlady jsou i nadále preferovány. Pokud se právník-lingvista chce naučit jakýkoli z úředních jazyků Unie nebo kandidátských států, nikdo mu v tom nebrání (ba spíše naopak). Rozdíl proti stavu před rokem 2004 je akorát v tom, že se z myslí manažerských pracovníků vytratila iluze možnosti zajistit v každém okamžiku na každém jazykovém oddělení přímý překlad ze všech úředních jazyků Unie.

Zajištění vnitřní terminologické soudržnosti uvnitř textů i v rámci celé judikatury

Otázka terminologické soudržnosti judikatury je stále velmi ožehavá. Když je na nějakou práci více lidí, z nichž každý má vlastní zkušenosti a vlastní preference (ideologické, estetické, regionalistické), vzniká i riziko „rozjetosti“ výsledků jejich snažení. Na odděleních soudního výkonu se může „rozjet“ samotná judikatura (kterou pak je třeba sjednocovat v rozšířených senátech, kolegiích či na plenárních zasedáních soudů), na překladatelských odděleních se může „rozjet“ používaná terminologie.

K zachování soudržnosti nám dnes slouží především výpočetní technika. Konkrétně u Překladatelské služby Soudního dvora je většina textů zasílaných k překladu nejprve analyzována na oddělení analýz a dokumentárních rešerší. Počítačový program srovná text s dřívějšími texty ve svých databázích a identifikuje stejné či podobné pasáže. Takto zpracovaný text potuje k právníkovi-analystovi, který mj. zkontroluje správnost odkazů a dohledá zdrojové texty, na které analyzovaný text odkazuje (např. vnitrostátní zákony, plné texty napadených rozhodnutí Komise, z nichž byla v Úředním věstníku publikována jen shrnutí apod.). Posléze se pro každý cílový jazyk vytvoří tzv. matice, což je dokument v textovém editoru obsahující původní text předlohy a poznámky odkazující na překlady nalezených shodných či podobných pasáží. Jsou-li pasáže stejné, vloží se jejich verze v cílovém jazyce přímo do textu matice na začátek příslušného odstavce. Jsou-li jen podobné, vloží se překládaná pasáž do poznámky na okraj, kde se pomocí přeškrtnutí a podtržení zvýrazní, čím se liší od nalezené podobné dřívější pasáže. V rámci analýzy je text opatřen i vnitrotextovými odkazy na klíčové pojmy (například je-li v rozudku 20x použito klíčové slovo „výhradní licence“, mám v matici 20 odkazů na klíčová slova, abych náhodou – třeba po návratu do zaměstnání po víkendu či po dovolené – neporušil soudržnost a nezačal svévolně překládat týž výraz jako „výlučná licence“).

Takto připravenou matici dostane k překladu právník-lingvista. Je na něm, aby posoudil relevanci před-vložených a odkazovaných pasáží a aby rozhodl, zda je může použít tak, jak jsou, anebo zda bude muset provést hlubší rešerši sám a nalézt „lepší verzi“ překladu. K úpravě nebo novému překladu již přeložených pasáží se mohu uchýlit jen výjimečně, například je-li v nich citováno primární právo, které se změnilo (srov. článek 81 ES, který mluví o dohodách, „jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“, a článek 101 SFEU, který je ve francouzském, anglickém i německém znění v této části totožný, jen jeho česká verze mluví nově o dohodách, „jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“).
Záludné jsou v tomto ohledu citace sekundární legislativy. Jelikož Eur-Lex (náš hlavní pramen sekundární legislativy) neumí vytvářet konsolidovaná znění předpisů k určitému zadanému datu, jak to umí mnohé komerční systémy vnitrostátních právních informací, vkládají se do matic citovaná ustanovení ve verzi účinné v době své publikace. Mnoho předpisů bylo přitom od svého vydání novelizováno nebo opraveno formou korigend. Konsolidované verze směrnic a nařízení jsou sice na webu k dispozici (ve formátu PDF), ovšem všechna obsahují upozornění na to, že nemají žádnou právní závaznost. Změny daných ustanovení v cílovém jazyce provedené do data rozhodného pro projednávanou věc musíme proto dohledat ručně a před-vloženou citaci případně opravit.

Překlad textu odevzdá právník-lingvista revizorovi, což je zpravidla kolega nebo kolegyně z oddělení s delší pracovní zkušeností v oboru. Úkolem revizora je zkontrolovat věcnou správnost překladu a soudržnost terminologie s primárním i sekundárním právem a s dřívějšími překlady. Systém rozdělování revizí se na jednotlivých jazykových odděleních liší, na českém oddělení reviduje interní překlady malá skupinka revizorů. I tato skutečnost přispívá k terminologické soudržnosti české verze judikatury Soudního dvora.
Revidují se prakticky všechny texty. Procesní písemnosti v řízeních, v nichž je jednacím jazykem čeština, bývají revidovány dokonce několikrát.

Zrevidovaný text prochází nakonec korekturou. Korektorky především opravují jazykové prohřešky právníků a kontrolují soulad formátování textu s technickými požadavky publikačního oddělení. Mimochodem, k nejčastějším prohřeškům: věděli jste například, že po spojce „aniž“ je jen málokdy namístě podmiňovací/spojovací způsob? Nebo že v případech, kdy se příslovce „přitom“ [nikoli však spojka „(a) přitom“] nedá beze změny smyslu věty nahradit za „zároveň“, je jeho použití zpravidla nesprávné? Právníci je přitom nicméně velmi často používají v odporovacím významu „ovšem, ale, však“, aniž by si toho byli jsou si toho vědomi... :)

Po těchto posledních úpravách zašle sekretariát našeho oddělení přeložený text zadavateli překladu. Je-li text určen k publikaci, nalezne jej uživatel judikatury na stránkách Soudního dvora a zpravidla i v Eur-Lexu.

* * *

Bylo mi potěšením se s vámi uplynulý měsíc aspoň takto virtuálně setkávat. Můj čas určený hostům Jiného práva se naplnil. Přeji všem čtenářům i přispěvatelům tohoto fóra mnoho podnětných diskusí. S některými z vás snad brzy nashledanou. Celý příspěvek

O touze právníka pracovat s „originálem“

Onehdá se mně kamarád (právník působící v českém prostředí) zeptal, proč se všechna ta judikatura překládá do češtiny, když často je mnohem srozumitelnější „anglický originál“.

Dobře chápu kamarádovu potřebu opřít se o jazykovou verzi, která čtenářsky působí možná přirozeněji a která je z jeho pohledu i pravděpodobně původnější než ta česká. Nicméně v této jeho otázce zazněly hned dva mylné předpoklady: jednak se do češtiny nepřekládá všechno, a jednak je angličtina původním jazykem jen v případě velmi malého procenta námi překládaných textů. Drtivá většina z textů psaných původně anglicky se navíc k běžnému uživateli judikatury Soudního dvora ani nedostane, neboť vedle veřejně dostupných stanovisek generálních advokátů jde vesměs o procesní písemnosti (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebo vyjádření vlád anglicky mluvících států).

V tomto příspěvku se pokusím přiblížit čtenáři Jiného práva vnitřní jazykové prostředí Soudního dvora a nastínit odlišnosti pojmů „originál“, „předloha k překladu“ a „rozhodné znění dokumentu“.


Jazykový režim Soudního dvora

Jazykový systém Soudního dvora je založen na třech hlavních zásadách, a sice na (1) zásadě jednacího jazyka (někdy též zvaného „jazyk řízení“), na (2) zásadě jednoho pracovního jazyka, kterým je od vzniku Soudního dvora až do současnosti francouzština, a na (3) zásadě respektování jazyka, který si ke svému vyjadřování zvolí jednotliví členové unijních soudů. Čtvrtou, doplňkovou zásadu by bylo možné nazvat zásada ekonomie provozu evropských institucí, neboť se snaží udržet objem zadaných překladů na uzdě (v roce 2011 byl Generálnímu ředitelství překladatelské služby Soudního dvora zadán k překladu téměř 1.000.000 stran).

(1) Zásada jednacího jazyka

Jednací jazyk se určuje podle jednacích řádů jednotlivých unijních soudů [tj. Soudního dvora stricto sensu, Tribunálu (pro pamětníky: dřívějšího Soudu prvního stupně) a Soudu pro veřejnou službu]. Jednacím jazykem je v zásadě jazyk, v němž je sepsán návrh, kterým se zahajuje řízení – typicky přímá žaloba nebo žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jednací řády určují také pravidla, kdy musí být takový návrh sepsán v určitém konkrétním jazyce. Například směřuje-li žaloba proti členskému státu, musí být sepsána v jazyce tohoto členského státu. Naopak, napadá-li nějaká obchodní společnost rozhodnutí Komise dejme tomu v kartelové věci, může tak učinit v kterémkoli úředním jazyce Unie; zde není žádné omezení (tak např. v nedávno skončené kartelové věci žalovaly české rafinérské společnosti rozhodnutí Komise v angličtině – jednacím jazykem byla v důsledku toho angličtina). Změna jednacího jazyka je sice možná, nicméně dosáhnout jí je z procesního hlediska relativně náročné (musí s ní souhlasit ostatní účastníci řízení a musí ji povolit předseda příslušného soudního orgánu).

V jednacím jazyce se podávají anebo se do něj překládají veškeré procesní písemnosti a všechna ústní vyjádření bez ohledu na to, od koho pocházejí. U podání k unijním soudům zajišťují vyhotovení v jednacím jazyce nebo překlad do něj sami podatelé; u vyjádření členských států, svědků a znalců, jakož i u „autorských“ dokumentů unijních soudů a u vyjádření členů unijních soudů zajišťují tento překlad právníci-lingvisté a tlumočníci Soudního dvora.

Podle článku 41 Jednacího řádu Soudního dvora je znění vyhotovené v jednacím jazyce (případně v jiném jazyce povoleném podle příslušných článků Jednacího řádu) rozhodným zněním dokumentu. Obdobné ustanovení obsahuje i Jednací řád Tribunálu (článek 37). Jednací řád Soudu pro veřejnou službu nestanoví vlastní jazykový režim, ale v tomto ohledu odkazuje v plném rozsahu na Jednací řád Tribunálu.

Judikatura Soudního dvora je sice pramenem unijního práva a jako taková musí být přístupná každému občanovi Unie v jeho vlastním jazyce (je-li tento jazyk zároveň úředním jazykem Unie). Nicméně Soudní dvůr realisticky považuje přesvědčení o naprosté jednotě všech jazykových verzí za neudržitelné. Proto pro každou jednotlivou právní věc určil jazyk, který je „první mezi rovnými“. Na rozdíl od unijní legislativy, která je aspoň v hypotetické rovině rovnocenně závazná ve všech úředních jazycích Unie, mají tedy výstupy unijních soudů vždy jedno znění, které má ve srovnání s ostatními „navrch“ a které má v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi vyšší právní sílu než ostatní. Při výkladu judikatury je proto irelevantní, zda Soudní dvůr určitý pojem vyložil například ve francouzštině a dalších 20 jazycích způsobem, který někomu třeba vyhovuje víc, a jen v češtině způsobem jiným, pokud je čeština jednacím jazykem.

Poznámka pro praxi: Jak poznáme, které znění je ono „první mezi rovnými“? V záhlaví každého rozsudku je vedle data jeho vydání vždy odkaz na poznámku pod čarou, ve které je uveden jednací jazyk. V Eur-Lexu je navíc jazyk řízení uveden v bibliografickém soupisu rozsudku v rubrice „Závazná jazyková znění“.

(2) Zásada jednoho pracovního jazyka

Před 60 lety se soudci Soudního dvora tehdejšího Evropského sdružení uhlí a oceli dohodli, že jako jednotný pracovní jazyk budou používat francouzštinu. Tehdy to bylo přirozené: z šesti členských států byla francouzština úředním jazykem ve třech, v dalších dvou patřila znalost francouzštiny k bontónu. Německo by v padesátých letech 20. stolení nejspíš stejně nemělo nárok na jakýkoli náznak protestu, Spojené království a další anglicky mluvící země stály mimo ESUO. A protože je Soudní dvůr jedním z nejkonzervativnějších orgánů EU (ne-li orgánem nejkonzervativnějším), nedošlo od té doby k žádné změně.

Veškeré procesní písemnosti, které jsou Soudnímu dvoru adresovány, musí tedy dodnes mít svou francouzskou verzi. Není-li francouzština zároveň jednacím jazykem v dané věci, zajišťuje si případný překlad Soudní dvůr sám.

I rozhodnutí všech tří soudů se dodnes píší (či, módně řečeno, „draftují“) ve francouzštině. Francouzská verze je tak předlohou k překladu všech rozsudků, posudků a usnesení. Je-li jednacím jazykem francouzština, je zároveň rozhodným zněním a v některých věcech i zněním jediným. Jen v tomto případě bych se nebránil použít v souvislosti s výstupem Soudního dvora slovo „originál“. V ostatních případech může totiž použití tohoto slova vést k nejistotě, zda měl mluvčí na mysli předlohu (tedy dokument v jazyce, ze kterého se překládalo), anebo rozhodné znění (tedy dokument v jazyce, který je pro daný případ závazný).

(3) Zásada respektování volby jazyka jednotlivých členů unijních soudů

Tuto zásadu lze stručně vyjádřit větou, že každý soudce a každý generální advokát má právo obracet se při ústním jednání na kolegy a na účastníky řízení v jazyce, který si zvolí. Zpravidla bývá tímto jazykem jeho rodný jazyk, jednací jazyk (pokud ho dotyčný ovládá) anebo francouzština.

Generální advokáti mohou navíc přednášet a psát svá stanoviska také v kterémkoli úředním jazyce, který uznají za vhodný. Tento jazyk bývá ve stanoviscích uveden v první poznámce pod čarou jako „původní jazyk“ a v Eur-Lexu (v bibliografickém soupisu stanoviska) v rubrice „Závazná jazyková znění“.


Co a jak se tedy překládá?

Jak jsem již naznačil, nepřekládají všechna rozhodnutí do všech jazyků. Říká se, že je tomu tak především z finančních důvodů.

Do všech úředních jazyků se zásadně překládají jen rozsudky Soudního dvora a stanoviska generálních advokátů v řízeních o předběžných otázkách podle článku 267 SFEU, kde před finančním hlediskem dominuje potřeba jednotného výkladu unijního práva. Obdobnou povahu mají samozřejmě i posudky podle čl. 218 odst. 11 SFEU. Rozsudky a usnesení Soudního dvora v ostatních věcech se do všech jazyků překládají jen tehdy, mají-li velký význam pro výklad unijního práva. Jako příklad mohu uvést řízení proti členskému státu pro nesplnění povinnosti vyplývající ze směrnice, ve kterém je třeba jednotně vyložit určitý pojem použitý v této směrnici.
Rozhodnutí Tribunálu se do všech jazyků překládají jen tehdy, přinášejí-li nový právní pohled na věc, či jinými slovy, obsahují-li „právní větu“. Novinkou je možnost Tribunálu nechat i v těchto případech přeložit do jiných jazyků než jazyka řízení jen výňatky z takových rozhodnutí.
Rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu se do jiných jazyků než do jazyka řízení překládají jen zřídka.

Výstupy unijních soudů se překládají přímo. Jednotlivá jazyková oddělení by měla zajistit dostatečný počet právníků-lingvistů ovládajících francouzštinu a jazyky, kterými píší generální advokáti. V případě generálních advokátů lze však v praxi pozorovat spíše trend opačný, a sice že generální advokáti z oblastí tzv. menších jazyků se přizpůsobují možnostem svého působiště a dříve nebo později na svůj vlastní jazyk rezignují. Stanoviska pak vypracovávají ve francouzštině, angličtině nebo němčině. Z poslední doby lze příkladmo jmenovat M. Poiarese Madura, který se vzdal portugalštiny, J. Mazáka, který upustil od slovenštiny, V. Trstenjak, která po několika pokusech zanechala slovinštinu, či N. Jääskinena, který nepíše finsky. Jejich stanoviska tak není třeba překládat přes pivotní jazyky (o těch chci psát v příštím příspěvku).

* * *

Touha pracovat s „originálem“ může v případě unijní judikatury přinést nečekané komplikace. Člověk s takovou tužbou si musí nejprve sám pro sebe stanovit, co bude považovat za originál – tedy zda chce pracovat s dokumentem v jazyce, ve kterém přemýšlel jeho autor (čili s „předlohou k překladu“), anebo s dokumentem v jazyce, který mu propůjčuje nejvyšší právní sílu (tj. s jeho „rozhodným zněním“). Pokud si zvolí druhé z uvedených pojetí „originálu“, může narazit na omezení svých jazykových schopností. V takovém případě nezbývá než spolehnout se na to, že dokument byl přeložen dobře i do jazyka, který není jazykem řízení. Celý příspěvek

Právníci-lingvisté na Soudním dvoře EU: Kdo jsme a kam jdeme?

Děkuji Michalovi Bobkovi za milé uvítání. Předpokládám, že s nabídkou hostování na jiném právu nepřišel proto, abych zavzpomínal na hezké časy strávené na Nejvyšším správním soudě, ale spíš aby vyzvěděl nějaké zákulisní informace z mého nynějšího působiště. Pokusím se tedy tuto představu naplnit, aniž bych porušil svou povinnost zachovávat služební tajemství.

K tomu možná nejprve můj osobní kontext: na české překladatelské oddělení Soudního dvora Evropské unie jsem nastoupil v prosinci 2010. S prací na něm jsem se seznámil dříve během dvou půlročních pobytů (v letech 2006 a 2007-2008), jeho „dřevní doby“ jsem nezažil. Mé postřehy v příspěvcích tohoto měsíce se tedy budou vztahovat k oddělení, které je již nějakým způsobem zavedené.

V dnešním příspěvku přiblížím, jak vypadá mé pracoviště, a letmo přiblížím náplň své práce.

Celý příspěvek

Karel Čermák: O právnické češtině, konfliktu normativních systémů a dědictví k.u.k. otců

Dne 26. února 2009 jsem se zúčastnil semináře o právnické češtině, který pořádal Nejvyšší správní soud v Brně. Šlo o zajímavé setkání, o němž nechci ani tak referovat, jako k němu něco málo poznamenat.



Na semináři vystoupili zástupci tří normativních systémů: práva (mgr. Bobek z NSS, prof. Hajn z PFMU, dr. Zářecký z LRV, autor tohoto povídání), estetiky (doc. Šmajsová Buchtová z MU, prof. Přidal z JAMU) a jazykovědy (dr. Svobodová a mgr. Kaderka z Ústavu pro jazyk český AV ČR).

Mgr. Bobek se za právníky zabýval obsahem rozhodnutí a přiléhavě připomněl, pro koho je soudci píší. Britští pro advokáty účastníků, francouzští pro odvolací instanci, němečtí pro akademickou obec. My jsme pochopitelně přes Rakousko-Uhersko jako Francouzi. Podle toho rozsudky vypadají.

Estetici od projevu před soudem žádají, aby byl zřetelně artikulován, správně frázován a aby se dbalo na řádný slovní přízvuk a větnou intonaci. Timbre hlasu, vhodná gestikulace a celková kulturní úroveň mají zvýšit estetický požitek posluchače nebo čtenáře. Má-li múzický výtvor právníka i nějaký obsah, tím lépe, ale něco srozumitelného není možno očekávat. Publikum se spokojí alespoň s přiměřenou dávkou empatie. Ani ve hře „Čekání na Godota“ není nic srozumitelného, a nevadí to. Právo je taky takový absurdní kus.

Jazykovědci podrobili literární výkony právníků kritériím pro slohové práce gymnaziálních terciánů. Známkou nedostatečně byla hodnocena tato kompozice (vymýšlím si ji, ale z reality byly uváděny věty velmi podobné):

„Soud nemohl nezohlednit nemožnost nevědomosti o nedostatku zletilosti poškozené druhého obžalovaného, když tato mu nepopřela okolnost nevlastnění OP v době těsně před údajným spácháním údajného trestného činu neodepření podání návykové látky v množství nikoliv nepatrném pro vlastní spotřebu.“

Nebudu to rozebírat, sami to vidíte, je tam moc záporů, podstatných jmen slovesných, nejasných vztahů mezi větnými členy, jakož i spojka „když“ ve funkci spojky příčinné (snad to nějak nepletu). Stylisté prohlásili větu za zcela nesrozumitelnou, jeden z posluchačů se však proti tomu ohradil. Je prý zcela jasné, že pachatel chtěl po nějaké mladé feťačce občanku, ona mu řekla, že ji ještě nemá, a on holku přesto zhulil pervitinem. Jazykovědci prý nemají žádné právní vědomí, jinak by jim to bylo jasné.

Nechci spor dále vyhrocovat úvahami o tom, zda estéti a jazykovědci musí respektovat soudní nálezy, které porušují normy jazykovědy a estetiky. Většinou asi ano, ale své sankce, jako je výsměch a opovržení, mohou tyto normativní systémy na právníky uvalit. Běda nám!

Jako právník musím projevit kus stavovské solidarity a trochu se nás přece jen zastat.

Právníci v Čechách a na Moravě po Bílé hoře s jazykem zkusili víc, než kdo jiný, a to od Rakušanů, Němců, Rusů a Američanů. V naší hantýrce dosud přežívají slova jako arest, kriminál, zhaftnout, partaj, plédovat, činže, pacht, zkasírovat a mnohé jiné austrianismy. Odborná terminologie je pořád poplatná překladům z rakouské právní němčiny, často velmi legračním. Třeba Kosten aufheben (zrušit náklady) staromilec dosud překládá jako „zvedli mi náklady“, kdežto Anspruch erheben (uplatnit nárok) jako „zvednul jsem nárok“. Staatsanwalt je pro něho zásadně „státní návladní“, ačkoliv to je za vlasy přitažený doslovný překlad „an-“ = „ná-“ plus „walten“ = „vládnout“, roztomile oživený přesmyčkovou zvukovou podobou „Anwalt“ a „návlad“, včetně toho dlouhého „á“, a dále ještě oblíbenou příponou „-ní“, po vzoru pan-paní důchodní, knihovní a účetní (substantiva adjektivní). Ještě že místo advokát neříkáme „právní návlad“ (Rechtsanwalt), tedy jako že vládne právem. Byl by to prekérní omyl. Ale ani v té oficiální terminologii jsme si toho moc českého nevymysleli, viz např. Be-schluss = u-snesení, Be-rufung = od-volání,Be-schwerde = s-tížnost, Ein-gabe = po-dání, An-fall = ná-pad, Be-lehrung = po-učení, Voll-macht = plná moc, Be-voll-mächtigung = z-plno-mocnění, atd. atd. Právnická čeština je až dosud více či méně zdařilý překlad z rakouské právní němčiny. Proto ať se nikdo nediví, že se rozsudek zrušuje a nikoliv ruší – němčina slovesné vidy prostě nezná.

Ale překladům z němčiny je poplatná i řeč českých soudních podání a rozhodnutí všeobecně, což se pak projevuje i v právní literatuře, jsou-li autory soudci nebo advokáti. Bez německých klišé a různých jiných vycpávek nedokáže český právník napsat ani pozdrav od moře. Poslechněme si aspoň něco.

V této sou-vislosti musí být u-vedeno (in diesem Zusammen-hang muss es an-geführt werden).

V rámci tohoto musí být soudem pou-kázáno na to (im Rahmen dessen muss vom Gericht darauf hin-gewiesen werden).

Nemohlo být pře-hlédnuto (es konnte nicht über-sehen werden).

S o-hledem na to (mit Rück-sicht dar-auf).

V tomto o-hledu (in dieser Hin-sicht).

Od-hlédnuto od toho, že (ab-gesehen davon, dass).

Mělo být z-o-hledněno (es sollte be-rück-sichtigt werden).

Bylo vzato do ú-vahy (es wurde in Be-tracht genommen).

Přede-vším, v dalším, konečně (vor allem, des weiteren, schliesslich).

Zde je také ten hlavní důvod, proč se právní texty mezi češtinou a němčinou překládají neobyčejně snadno. Mohu to jako praktik potvrdit, protože jsem se před devadesátým rokem dost dlouho přiživoval jako soudní tlumočník němčiny a angličtiny. Nedivím se, že i našim předkům lezlo do překladů z němčiny plno pasiv, doslovných napodobenin i složených slov slavného typu Hotentotenpotentatentanteattentäter (prý nejdelší německé slovo – 14 slabik). Ale co bych povídal. Přečtěte si Cikány nebo Márinku od právníka Máchy a hned uvidíte, že i tento klasik psal česky (a jak krásně), ale myslel německy. Nechci nikoho urazit, ale i guru Jungmann, jeho učitel, na tom nebyl o moc líp. A my dnes taky ne.

Vynechám říšskou právní němčinu a Rusy s jejich zástavami na čele.

Nářek nad podstatnými jména slovesnými nejde ovšem tak úplně na vrub němčiny, ani ruštiny, ale Američanů. Tuhle jsem v Bulletinu advokacie četl o jedné právnické konferenci v USA. Názvy jednotlivých témat začínaly slovy Peacemaking, Assisting, Yielding a Empowering. Nevidím nikde nic jiného, než shopping, banking, mailing, invoicing, trading, filing, learning, a to pokud možno s předponou „e-“. Úplným hitem je třeba Marketing Leasing, Franchizing, Factoring and Licensing. Nebo: Presenting Bossing, Mobbing, Pressing, Petting and Harassing. Což jest pochopitelně v češtině prezentování bosování, mobování, presování, petování a harašení.

Co s tím vším? Učili se právníci v tercii špatně češtinu, a proto šli na práva? Nebo se zkazili až v právní praxi? Zkazilo je předchozích šest, sedm generací předků, kteří museli právo statečně do češtiny převést? Měli předkové v právu rovnou nechat arest a klégra a na všechno frcichtovat (verzichten), jak říkal jeden můj starý, dávný šéf? A teď tam máme nechat „mis-lídink“ místo pitomého „za-vádějící“? Je český právní jazyk tradice, folklór nebo omyl k.u.k. otců? V Otčenáši jsou také gramatické chyby, např. „neuvoď“ nás v pokušení nebo „zbav nás od“ zlého. Rozčiluje někoho tato tradice? I estéti jsou rádi, když se jim povede nějaký kasaštyk. Mají tomu říkat pokladní kus? Nebo hospodářsky úspěšné představení, aby se vyhnuli austrianismu? Já bych současnou právní češtinu tragicky neviděl, pokud i v ní platí rem tene, verba sequuntur. Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Jsem zvědav, co s námi udělá nový občanský zákoník. Počítám, že si jazykozpytci p. prof. Eliáše „vychutnají“. Nebude to nějaké Enjoying Eating and Drinking, nýbrž Enjoying Elijah. Guten Appetit! Neboli bez jakékoliv invence Dobrou chuť! A s invencí (?): Enjoy your meals! Vychutnej si své papání.

Březen 2009
Karel Čermák
Celý příspěvek

Martin Smolek: Tlumočení před Soudním dvorem: postřehy tlumočeného

Patrně každý, kdo pravidelněji vystupuje před Soudním dvorem a komu záleží na tom, aby mu bylo rozuměno a aby byl pochopen, si klade otázku, jak co nejlépe koncipovat obsah, strukturu a způsob samotné prezentace vyjádření v ústní části řízení v rámci dvou základních omezujících faktorů, které se obvykle ve vnitrostátním soudním řízení nevyskytují: jedná se o přísný časový limit a o skutečnost, že zdaleka ne všichni zúčastnění na ústním jednání jsou schopni vnímat projev bezprostředně v jazyce mluvčího. Využiji hostování vynikající tlumočnice paní Angely Rogner na Jiném právu i toho, že jsem byl v jednom z komentářů k jejímu postu Jeden den v životě tlumočnice tak trochu k vlastnímu komentáři vyzván, a nabídnu několik postřehů týkajících se otázky (simultánního) tlumočení před Soudním dvorem z pohledu tlumočeného.

Při nedávném neformálním rozhovoru s jedním z členů Soudu jsme se dostali k myšlence, že striktní dodržování pravidla o rovnosti jazyků při vystupování před Soudem, tj. že je tlumočeno do a ze všech oficiálních jazyků osob participujících na ústním jednání (zahrnujíc v to jak účastníky řízení, tak soudní funkcionáře), paradoxně v praxi vede ke zvýhodňování některých z nich, potažmo těch mluvčí, kteří je používají. Je prostě realitou, že „velké“ jazyky jako je angličtina, francouzština či němčina, ovládá více lidí a že více osob zúčastněných na řízení poslouchá projevy v těchto jazycích přímo, tj. bez využití tlumočení. Zvyšuje se tak šance správného pochopení myšlenky/argumentu, a to nejen ze strany těch, kteří se podílí na formulování konečného rozhodnutí ve věci (tj. generální advokáti, referendáři a soudci), ale i ze strany ostatních účastníků řízení přítomných v jednacím sále, kteří v rámci repliky mohou na projev reagovat. Zároveň se snižuje riziko ztráty pozornosti posluchačů – osobně mám čas od času problém plně se soustředit na tlumočený projev, zejména následuje-li jich víc po sobě, a z rozhovorů s kolegy z různých fór (tedy nejen u Soudu) vím, že nejsem zdaleka sám. S tím úzce souvisí další nevýhoda tlumočeného projevu – v přímé komunikaci lze např. pro zdůraznění použít mimoslovních projevů, což v případě tlumočeného projevu není dost dobře možné. Osobně např. rád hovořím prostřednictvím „rukou“, chci-li něco zdůraznit, i když jsem si vědom toho, že v mém případě se efekt takového počínání, na rozdíl od vystoupení např. britských kolegů, mírně vytrácí.

Opomíjet nelze podle mého názoru ani efekt kombinace tlumočení s přísným časovým limitem jednotlivých vystoupení (např. v případě řízení o předběžné otázce se v zásadě jedná o 30 minut, dodržení limitu je velmi přísně vyžadováno). Několikrát jsem byl svědkem situace, kdy zejména zástupci stran v původním řízení, zřejmě ve snaze přednést v časovém limitu co nejvíce, mluvili tak rychle, že byli předsedou senátu (opakovaně) zastaveni s tím, že pokud nezpomalí, nebude možné jejich projev řádně tlumočit. Ačkoli je tedy zdržení v rámci tlumočení minimální, omezuje přece jenom do určité míry rychlost přednesu a v závislosti na tom může mít při pevně stanoveném časovém limitu projevu vliv na „objem“ řečeného.

Uvedené nevýhody tlumočení před Soudem přitom nemají nic společného s kvalitou tlumočení, Soud vesměs disponuje velmi kvalitními tlumočníky (osobně před každým z nich hluboce smekám). Doprovodné efekty sebelepšího tlumočení, včetně obtížnější koncentrace na tlumočený projev, nicméně budou podle mého názoru (a vlastní zkušenosti) vždy do určité míry znevýhodňovat tlumočené vyjádření, resp. mluvčího, jehož projev je vnímán prostřednictvím tlumočníka.

Další nevýhodou takto širokého tlumočení před Soudem jsou vysoké náklady, byť se možná z pohledu celkových nákladů mohou jevit jako marginální. Ne všechny jazyky, včetně češtiny, např. disponují dostatečným počtem stálých tlumočníků (tj. tlumočníků fyzicky permanentně přítomných v Lucemburku), takže v případě vystoupení mluvčího v takovém jazyce jej musí na každé ústní jednání do Lucemburku následovat příslušný počet tlumočníků (nemýlím-li se, měli by být pro každý tlumočený jazyk přítomni 3 tlumočníci, aby se mohli ve stanovených intervalech střídat). Náklady na cestu si každý spočítá sám.

Racionalizace celého systému má zřejmě pouze jedno východisko: redukci tlumočených jazyků. Jak zní takové řešení prostě, jeho provedení není v současné době možné, a to nejen s ohledem na politické konotace.

Budeme-li se pohybovat v rovině hypotézy, pak se teoretických variant na redukci tlumočených jazyků bude nabízet celá řada. Žádná z nich ovšem zřejmě nebude bezproblémová. Patrně nejjednodušší variantou, nevyžadující ani velkou změnu stávajících procesních pravidel, bude zamíření do vlastních řad: zmocněnci členských států, za kterými jde největší penzum tlumočení, by si teoreticky mohli vybrat, v jakém jazyce budou hovořit (a zvolit si tak např. některý z oněch „velkých“ jazyků). Na rozdíl od ostatních účastníků řízení, kteří musí respektovat pravidla o jazykovém režimu, jak jsou stanovena v procesních pravidlech ESD (viz zejména ust. čl. 29 Jednacího řádu Soudního dvora), platí pro zmocněnce členských států část tohoto ustanovení, podle které „[O]dchylně od předchozích ustanovení je členský stát oprávněn používat vlastní úřední jazyk, vstoupí-li jako vedlejší účastník do řízení před Soudním dvorem nebo účastní-li se některého z řízení o předběžné otázce uvedených v článku 103. Toto ustanovení se vztahuje jak na písemnosti, tak na ústní projevy.“ V kombinaci s ustálenou praxí toto ustanovení fakticky znamená, že je (nejen politicky) nepřípustné, aby zástupce členského státu komunikoval se Soudem v jiném jazyce, než je oficiální jazyk jeho státu. Nevím, zda některý ze zmocněnců v minulosti tuto praxi prolomil, osobně jsem se za dobu svého působí v rámci agendy vládního zmocněnce, tj. od roku 2004, nesetkal s tím, že by se zmocněnec státu v písemné či ústní části vyjádřil v jiném než oficiálním jazyce tohoto státu. Naopak jsem byl několikrát svědkem situace, kdy předseda senátu v rámci ústního jednání nepovolil zmocněnci členského státu odpovědět na otázku soudce v jiném jazyce, než v oficiálním jazyce členského státu, který zastupoval (tedy v jazyce, v němž měl tento zmocněnec „základní“ projev). Dokonce jsem byl svědkem situace, kdy předseda senátu (a shodou okolností celého Soudu) zamítl žádost účastníka řízení citovat z dokumentu v originálním jazyce, ve které byl předmětný dokument vytvořen (tento účastník tak musel na místě předmětnou pasáž přeložit do svého jazyka). Navíc se takovým postupem nevyřeší otázka „rovnosti“ jazyků - nebilingvní mluvčí bude logicky vždy znevýhodněn proti rodilému mluvčímu, je též otázkou, jak se bude dívat na takového mluvčího Soud, např. zda nebude rušivá odlišná (nedokonalá) výslovnost nerodilého mluvčího (zde skutečně platí, co psala paní Angela Rogner, tedy že dobrý právník nemusí být nutně vynikající lingvista).

Jako schůdnější si dokáži představit variantu praktikovanou dnes např. při schůzkách zástupců EU v různých mezinárodních organizacích, kdy je povoleno mluvit anglicky a francouzsky s tím, že rodilý mluvčí nesmí použít svůj rodný jazyk (tj. Francouz, příp. Belgičan a Lucemburčan musí hovořit anglicky, Brit a Ir francouzsky). Takové řešení sice vnáší do systému kýženou rovnost co do jazyků, ale ani ono není bez problémů. Tím nejzásadnějším je zřejmě skutečnost, že nelze od každého, kdo vystupuje před Soudem, vyžadovat, aby ovládal na potřebné úrovni jeden z těchto dvou jazyků. A je otázkou, zda by sami soudci byli na takovou redukci připraveni.

Možná to bude znít z mé strany po výše uvedeném jako alibismus, ale zatím jsem si pro sebe nedokázal zodpovědět otázku, zda bych souhlasil s redukcí tlumočení (či obecně překladů do všech jazyků) v rámci řízení před Soudem, pokud by čistě teoreticky byl takový návrh Soudem předložen Radě k odsouhlasení. Nejde přitom o racionalitu takového návrhu. Více než kdykoli jinde si při poslechu vystoupení svých kolegů v různých jazycích uvědomuji, že jazyk není pouze komunikačním prostředkem, ale též faktorem výrazně determinujícím myšlení svých uživatelů. A taková myšlenková různorodost je před Soudem, nejen v rámci řízení o předběžní otázce, podle mého názoru více než potřebná…

Celý příspěvek

Jeden den v životě tlumočnice

Mám jedno z nejstarších povolání a vykonávám ho na Evropském soudním dvoře v Lucembursku. Se vznikem jazyků se před sto tisíci lety začalo i tlumočit.

Na mozkovou akrobatiku v podobě simultánního tlumočení potřebuji v devět ráno malé, silné espresso. V kabině již čekají kolegyně. Zaujímám svoje místo a vyměním tvrdá sluchátka za pecky Bang&Olufsson. Naše zabudovaná kabina je prostorná a má výbornou polohu. Dobře vidíme. Tlumočení je komplexní komunikační situace, a sledování mimiky a gest řečníka pomáhá.

Ještě dvacet minut. Prostor mezi konzolami je naplněn spisy. Všechny písemnosti, které strany ve věci k soudu podaly. Žaloba, žalobní odpověď, replika, duplika, vyjádření vedlejších účastníků, příslušná legislativa, dřívější rozsudky, všechno jsme prostudovali. Bez důkladné průpravy by sebelepší tlumočník ztroskotal.

Soudní síň se oživuje. Na pódiu soudcovského kolegia probíhají poslední přípravy. Návštěvníci přicházejí. Dveře do kabiny se otevřou, kolega přinese dva texty vystoupení. Anglická řeč zástupce obžalovaného, ta je pro mě. Dánský text předám kolegyni.

Šestnáct stran. Rychlá orientace v textu, členění, mezitituly, zvýraznit čísla, data, jména. Podtrhnout klíčové pojmy a slovesa. Právnický jazyk má rozvětvená souvětí. Pozorně si přečtu začátek a závěr. První a poslední věty musí sedět.

Ještě deset minut. Otevřu minerálku. Mluvení vysušuje hrdlo. Příchází francouzský text. Nečitelné písmo rukou, pokus o dešifrování by byla ztráta času. La parole fait loi. Platí mluvené slovo.

Devět dvacet osm. Zachrchlám si, napiju se. Jednání začíná. Síň je plná. Soudci velkého senátu přicházejí v tmavě červených talárech, všichni vstávají. Tajemník vyvolá dnešní věc. Kolegyně zapne mikrofon. Vysíláme. Jednacím jazykem je dnes angličtina, ale zazní i celá řada dalších jazyků.

Prezident dává slovo zástupci žalobkyně: „For the applicant, Mr. Brooke. You have the floor.“ Kolegyně začíná. „Hohes Gericht! Die heutige Rechtssache ist für die zukünftige Entwicklung des Europarechts von ausschlaggebender Bedeutung ...“ Z naší kabiny zazní jen němčina. V evropských institucích tlumočimě zásadně do mateřštiny, nicméně každý tlumočník pokrývá jisté, co nejširší, spektrum pracovních jazyků. Musíme nabízet vysokou kvalitu, a v mateřštině se vyjádříme líp než v cizím jazyce. Jen v jazycích, které nejsou dostatečně pokryté rodilými mluvčími, se tlumočí i do cizího jazyka.

Mr. Brooke zrychlí. Kolegyně se na své židli vrtí. Pozor, čísla! Zapíšu si je, strčím papír jejím směrem, sklízím vděčný pohled. Řečník je mladý a očividně nervózní, proto mluví tak rychle. Ještě deset minut.

My turn. Zástupce obžalované strany, Mr. Webb, je postarší muž, a jako všichni břitští advokáti nosí paruku. Pod bílým culíkem mu koukají černé vlásky. Vzorný řečník. Komunikuje. Strukturovaný projev, názorné příklady, jasná argumentace. Mé tlumočnické srdce plesá. Sleduji myšlenkové pochody řečníka, nechám se jím vést. Tlumočení je analýza významů, nikoli převádění slov. Slovo a smysl nejsou totéž. Slovo je obal smyslu, jeden z mnoha možných. Významový celek může pokrývat větší jednotu než slovo, a vyjádření jeho ekvivalentu v jiném jazyce může mít zcela jinou morfologickou a syntatickou podobu.

Jdeme ruku v ruce, tuším, co řečník v příštím okamžiku řekne. Nebojím se anticipovat. Moje ruce opakují jeho gesta. Pohyb ruky pomáhá uvolnit v mozku to správné slovo. Myšlenková energie je dokonale soustředěná, nic kolem sebe nevnímám. Zažívám Flow? Thank you, Mr. Webb. Vás tlumočit bylo potěšením.

Jdu na chvíli ven, mám hlad. Mozek spálí při tlumočení hodně energie. Když se vrátím, je na řadě řečtina. Řek nezvedá očí z textu, jenž nám neposkytl. Působí, jako by chtěl zvítězit v soutěži v rychločtení. Nejhorší možný scénář. Posluchač u takového přednesu za chvíli vypne a jen vyčkává, až to skončí. Když je po všem, kolegyně si naštvaně bručí něco pro sebe – pozor, vypnout mikrofón! - a zmizí z kabiny.

K řečníckému pultu přistoupí pan Gonzalez. Proč musí Španělé mluvit tak rychle? Proč neříkají miliarda místo mil miliones? Krásný muž, to se musí nechat, a příjemný hlas. Mám slabost pro příjemné mužské hlasy. Ale na to nesmím teď myslet. Musím se soustředit na to, co říká, a ne, jak to říká. Řečník mluví jasně a lidským tempem. Místy mám sice pocit, že v tom budu plavat, ale to nesmím na sobě dát znát.

Tlumočení je efemérní činnost. To má svoje výhody. Po jednání je moje práce u konce. Následují porady soudců, a posléze rozsudek. Jsem ráda, že nemusím o dnešním komplikovaném případu rozhodovat. Moje odpovědnost je zajistit porozumění mezi lidmi, kteří by se jinak nerozuměli.

Zítra se budu věnovat přípravě další věci. Bude se týkat ochranné známky Společenství, zemědělské politiky, volného pohybu osob, anebo režimu snížení daní skupiny, který neumožňuje mateřské společnosti odečíst ze svého zdanitelného zisku ztráty vzniklé v jejích dceřiných společnostech se sídlem v zahraničí? Brrr.

Při odchodu skoro narážím do krásného Španěla. „Perdone“, mumlám rozpačitě. „No pasa nada“, odvětí se šarmantním úsměvem a lehce na mně mrkne. Ale asi je to jen výmysl mého přehřátého mozku.

Celý příspěvek

Mnohojazyčnost v evropských institucích: překážka nebo příležitost?

V roce 1957 mělo Evropské společenství 4 úřední jazyky. Dnešní Evropská unie jich má 23. Nařízení přijaté v roce 1958 stanoví, že se jazyky všech členských států stanou úředními a pracovními jazyky evropských institucí.

Na tom se dodnes nic neměnilo. S každou vlnou rozšíření rostl i počet jazyků EU. Jazykové služby evropských institucí v Bruselu a Lucemburku jsou nejrozsáhlejšími na světě. Zásada mnohojazyčnosti se uplatňuje na různých úrovních: v komunikaci občanů s institucemi i ve fungování institucí samotných.

Ve svém příspěvku bych se chtěla zaměřit na ústní komunikaci a s ní spojené tlumočení.


Konferenční tlumočení jsem vystudovala ve své rodné zemi Rakousku. Po studiu jsem tam pracovala v soukromé i státní sféře, dále v České republice a dalších zemích, a od ledna 2004 působím v německé kabině u Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Před velkým rozšířením Evropské unie v roce 2004 předpovídali mnozí její kolaps. S 23 úředními jazyky si lze představit 506 možných kombinací. Kritici ve množství jazyků vidí překážku pro efektivní komunikaci na evropské úrovni. Evropská unie prý nemůže s tolika jazyky fungovat, nastane zmatení jazyků a celá babylonská věž se zboří.

Nestalo se. Mnohojazyčnost se totiž nerovná kakofonii. To, že ne vždy a všude bude každý občan a zaměstnanec institucí trvat na použití své mateřštiny, se rozumí samo sebou. Ne všechny dokumenty se překládají, ne všechny řeči se tlumočí do všech jazyků. Na administrativní úrovni používají instituce tři pracovní jazyky: angličtinu, francouzštinu (tradičně lingua franca Evropského soudního dvora), a v menší míře i němčinu. Dobré znalosti v minimálně dvou úředních jazycích EU (kromě mateřštiny) se vyžadují při výběrových řízeních od budoucích zaměstnanců institucí. Pro tlumočníky a překladatele platí samozřejmě zvláštní požadavky.

Před zasedáními výborů Evropského parlamentu a Komise a před ústním jednáním Evropského soudního dvora se jazykové potřeby účastníků zjišťují, a tlumočení probíhá jen v potřebných jazycích.

Před časem kritizoval jistý poslanec EP, že na jednání bylo víc tlumočníků než účastníků, což podle něho svědčí o přebytečnosti jazykových služeb. Realita vypadala trochu jinak: někteří poslanci si objednali tlumočení do svého jazyka, ale na jednání se už nedostavili. Což je spíš důkaz nezodpovědného chování poslanců než přebytečnosti jazykových služeb.

Pravidelně se setkávám s návrhem snížit počet jazyků na jejich určitý výběr. Kde bude hranice? Pět, deset, dvacet, čtyřicet milionů rodilých mluvčích? Každý výběr má za výsledek, že víceméně početná skupina obyvatel EU je v diskriminující pozici těch, kteří nemají právo použít svou vlastní řeč. Proč nezavést pravidlo, namítají jiní, že každý musí používat jinou řeč než svou rodnou? Takový, poněkud abstrúzní, návrh může mít, s prominutím, jen člověk, který toho o jazycích moc neví. Proč bychom se měli dobrovolně vzdát všech výhod, které skýtá mateřština? Jen v ní říkáme totiž to, co říct chceme, a nejen to, co říct umíme. A v tom je často velký rozdíl: zatímco se v cizím jazyce soustředíme na hledání jazykových prostředků, můžeme se v mateřštině soustředit na obsah sdělení.

Třetím návrhem kritiků mnohojazyčnosti je zrušit všechny jazyky až na jeden. Kdo s tímto návrhem přichází, má obvykle na mysli angličtinu. A proč by tím jazykem neměla být němčina? Počítá s bezkonkurenčně největší skupinou rodilých mluvčích v EU. Anebo francouzština jako důležitý zakládající jazyk Evropského společenství?

Připusťme na chvíli, že by angličtina upevnila svou pozici jazyka mezinárodního dorozumívání i na evropském poli a stala se jediným úředním jazykem EU. Koneckonců dnes už každý umí anglicky, nebo si to aspoň o sobě myslí. A právě v tom je háček: to, co leckdo ze sebe vydává se silným přízvukem a pochybnou volbou slov, je srozumitelné jen pro vlastní krajany. Globální angličtina je ochuzenou, často znetvořenou, vzdálenou příbuznou tohoto krásného, na slovní zásobě velmi bohatého jazyka. Mezi tlumočníky má zkratka BSE ještě druhý význam: Bad and Simple English.

Jistě, ne každý může být druhým Shakespearem, a jistá míra znalosti angličtiny může leckdy stačit. Jenže: co stačí na obchodním jednání nebo technickém školení před přístrojem, nemusí stačit na argumentativně-politické úrovni setkání ministrů nebo na přesvědčivou repliku v soudní síni. Když jde do tuhého, nemají nerodilí mluvčí reálnou šanci se rétoricky proti rodilým mluvčím prosadit. Ne nadarmo se důležitá politická jednání tlumočí. Státníci vědí, že se pohybují na tenkém ledě, kde záleží na každé formulaci. Nedávné studie dokonce nasvědčují tomu, že jednání jsou častěji úspěšná, jestliže každý z účastníků má svobodnou možnost vyjadřovat se ve svém vlastním jazyce.

Neměl by každý, kdo má mezinárodní ambice, umět aspoň jeden světový jazyk? Čech nebo Lotyš nemůže přece počítat s tím, že mu budou všude rozumět, a ne vždy bude mít po ruce tlumočníka. To je pravda. Ale prohodit pár slov s kolegy na obědě nebo přečíst přeformulovaný text je něco jiného než vyjednávat komplikovanou tematiku, spontánně reagovat na argumenty protistrany a přesvědčivě přednést ty vlastní. Proč se dobrovolně vzdát výhody vlastní řeči, když mám možnost ji používat? Neznám rozumný důvod.

Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany. Neměli by být voleni na základě svých jazykových znalostí, nýbrž na základě svých schopností. Vlády členských států by na jednání do Bruselu neměli posílat nutně své nejlepší lingvisty, nýbrž především své nejlepší odborníky.

Ano, mnohojazyčnost něco stojí. Avšak ne tolik, jak si mnozí myslí. Roční výdaje za jazykové služby evropských institucí, tj. překlady a tlumočení, činí 1% unijního rozpočtu. Jiným slovy: každého občana EU stojí mnohojazyčnost v Evropské unii dvě eura ročně - tolik co malé kapučino ve Slávii. Domnívám se, že to není přehnané.

Celý příspěvek

Skoma-Lux dnes rozhodnuta

Na stránkách Jiného práva jsme se již několikrát zabývali právní džunglí, která nastala po přistoupení deseti nových členských států k Evropské unii v květnu 2004. Mnoho právních předpisů nebylo včas přeloženo, přičemž vyvstala otázka, do jaké míry je možné tyto právní předpisy uplatňovat na území nových členských států. Testovacím případem se stalo řízení o předběžné otázce iniciované Krajským soudem v Ostravě - C-161/06 Skoma-Lux. Dnes vynesl Soudní dvůr svůj rozsudek.

Problematikou se vyčerpávajícím způsobem věnoval Michal Bobek (z jehož článku také citovala generální advokátka Kokott ve svém stanovisku), nepochybně se tedy přihlásí s vlastními poznámkami k rozsudku. Tento příspěvek je tedy spíše informativní, přičemž se budu těšit na Vaše další postřehy.

Nejprve si připomeňme, oč v případu šlo.

Žalobkyně v hlavním řízení, firma Skoma-Lux, je dovozcem a prodejcem vín. Dne 30. září 2004 byla žalobkyni uložena pokuta za spáchání celního deliktu, kterého se měla žalobkyně dopustit v průběhu roku 2004 uvedením nesprávných údajů o sazebním zařazení zboží: červeného vína Kagor VK. Za to jí byla Celním úřadem v Olomouci vyměřena pokuta ve výši 3000 Kč. Rozhodnutí Celního úřadu v Olomouci bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Celního ředitelství.

Celní úřad udělil pokutu na základě ustanovení práva ES – Celního kodexu a prováděcího nařízení. Prováděcí nařízení však bylo publikováno ve Zvláštním vydání Úředního věstníku v češtině teprve 27. srpna 2004, přičemž publikace všech svazků kapitoly 02 „Celní unie a volný pohyb zboží“, které obsahují četné novely uvedeného nařízení, byla dokončena teprve dne 9. dubna 2005 svazkem 15 (informace Úřadu pro úřední tisky neuvádí na internetové verzi Úředního věstníku dostupné v databázi Eur-lex nyní prezentovaný svazek 16).

Skoma-Lux se domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jelikož proti ní byla aplikována ustanovení práva ES, se kterými neměla možnost se seznámit. Krajský soud, který projednával její žalobu ve správním soudnictví, předložil tyto předběžné otázky:

1) Lze čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, na jejímž základě se Česká republika stala od 1.5.2004 členským státem Evropské unie, vykládat tak, že členský stát může vůči jednotlivci uplatňovat nařízení, které nebylo v okamžiku své aplikace řádně publikováno v Úředním věstníku v úředním jazyce daného členského státu?

2) V případě záporné odpovědi na otázku číslo 1, je nevymahatelnost předmětného nařízení vůči jednotlivci otázkou výkladu nebo otázkou platnosti komunitárního práva ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství?

3) Pokud by Soudní dvůr dovodil, že předložená předběžná otázka se týká platnosti komunitárního aktu ve smyslu rozsudku ve věci 314/85, Foto-Frost [1987] ECR 4199, je nařízení č. 2454/93 ve vztahu k žalobkyni a jejímu sporu s celními orgány České republiky neplatné kvůli nedostatku řádného uveřejnění v Úředním věstníku EU podle čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení?

Musím uznat, že jsem byl velice překvapen nejen závěrem, ke kterému Soudní dvůr dospěl, ale i odůvodněním, mezi jehož řádky lze číst kritiku praxe odpovědných orgánů, které se spoléhaly na to, že to s nepublikovanými předpisy „nějak dopadne“. Soud je velice striktní; podle odpovědi na první otázku

článek 58 Aktu o podmínkách přistoupení brání tomu, aby povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, ačkoliv je tento jazyk jedním z úředních jazyků Unie, mohly být uloženy jednotlivcům v tomto státě, i když se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby. (bod 51)

Odmítá nejen poukazy na všelijaké alternativní způsoby publikace (včetně elektronického Úředního věstníku), ale i jinak oblíbené argumenty o efektivitě práva Společenství nebo nutnosti loajální spolupráce členských států.

Na druhou otázku (která v podstatě mířila na to, zda je vnitrostátní soud, který rozhoduje o vymahatelnosti komunitární právní úpravy, povinen podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru analogicky se situací, kdy rozhoduje o neplatnosti komunitárního právního aktu (rozsudek 314/85 Foto-Frost [1987] ECR 4199), Soud odpověděl, že se jedná o otázku výkladu. Vnitrostátní soud tedy nemusí podávat předběžnou otázku, pokud posuzuje situaci, kdy byly na základě komunitárního právního aktu uloženy povinnosti a adresát těchto povinností se domáhá nemožnosti je vynutit.

Na třetí otázku Soudní dvůr nepovažoval ve světle výše uvedených odpovědí za nutné se vyjádřit.

Velice zajímavou je závěrečná část rozsudku, kde se Soudní dvůr vyjadřuje k žádosti několika členských států (včetně České republiky) o omezení časových účinků svého rozsudku:

(67) V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení práva Společenství může Soudní dvůr pouze výjimečně za použití obecné zásady právní jistoty, která je vlastní právnímu řádu Společenství, omezit možnost dotčených osob dovolávat se ustanovení, které vyložil, s cílem zpochybnit právní vztahy založené v dobré víře [...].

(68) Nicméně tato judikatura se týká jiného případu, než o jaký jde v projednávané věci. V projednávané věci se totiž nejedná o otázku omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora týkajícího se výkladu ustanovení práva Společenství, ale o otázku omezení účinků rozsudku, který se týká samotné uplatnitelnosti aktu Společenství na území členského státu. V důsledku toho nelze uvedenou judikaturu v projednávaném případě použít.

(69) Je třeba rovněž připomenout, že na základě článku 231 ES může Soudní dvůr, pokud zruší nařízení, uvést, považuje-li to za nezbytné, ty jeho účinky, které jsou nadále považovány za zachované.

(70) Z toho vyplývá, že i když je akt protiprávní a má se za to, že nikdy nebyl přijat, může Soudní dvůr na základě výslovného ustanovení Smlouvy o ES rozhodnout, že tento akt přesto bude mít legálně některé právní důsledky.

(71) Tytéž požadavky právní jistoty vyžadují, aby totéž platilo i pro vnitrostátní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, které na území některých členských států nelze uplatňovat vůči jednotlivcům z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie v úředním jazyce dotyčných států, s výjimkou těch rozhodnutí, která byla k datu tohoto rozsudku napadena opravným prostředkem v rámci správního nebo soudního řízení.

(72) Dotyčné členské státy tak na základě práva Společenství nejsou povinny zpochybnit správní nebo soudní rozhodnutí přijatá na základě takových pravidel, pokud jsou rozhodnutí podle příslušných vnitrostátních pravidel již konečná.

(73) Na základě práva Společenství by tomu bylo jinak jen ve výjimečných případech, když by byla na základě pravidel uvedených v bodě 71 tohoto rozsudku přijata správní opatření nebo soudní rozhodnutí, zejména represivní povahy, která by zasahovala do základních práv, což v těchto mezích přísluší zjistit příslušným vnitrostátním orgánům.

Pamatuji se, že když jsem se o návrhu na omezení časových účinků poprvé zmínil své kolegyni, která pracovala pro švédského vládního zmocněnce, jen se nevěřícně smála a říkala, že "nám to nemůže projít". Prošlo.

I po vynesení rozsudku zůstává několik otázek otevřených: například, Soud hovoří pouze o nemožnosti ukládat povinnosti (viz bod 51, citovaný výše); když rozebírá, že se otázka nemožnosti vynucení povinnosti týká výkladu, a nikoliv platnosti dotčeného nařízení, poznamenává, že „okolnost, že toto nařízení nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v členském státě, v jehož jazyce vyhlášeno nebylo, nemá žádný dopad na skutečnost, že jeho ustanovení, vzhledem k tomu, že toto nařízení je součástí acquis communautaire, zavazují dotyčný členský stát ode dne přistoupení“ (bod 59). To podle mého názoru podporuje výklad, že se naopak proti státu nařízení, které nebylo publikováno v jeho jazyce, dovolávat lze (což je závěr, se kterým ve svých článcích Michal nesouhlasí, se kterým však já nemám takový problém).

Otázkou pak také je, co by se dělo s povinnostmi, kterých by se domáhala jedna soukromá osoba vůči druhé.

Uvidíme, nakolik se jedná o otázku praktickou, zejména s ohledem na omezení časových účinků rozsudku. Dnes již jsou zřejmě veškeré právní předpisy EU dostupné ve všech jazycích (otázkou však je bulharština a rumunština). Těch, kteří by se nemožnosti uplatnit povinnost na základě těch nepřeložených, tak jako společnost Skoma-Lux, je zřejmě velmi málo. Musím však říci, že bez ohledu na jeho reálné dopady mě Soudní dvůr se svým rozsudkem velmi příjemně překvapil.

Celý příspěvek

Kolik překladových chyb najdeš, tolikrát jsi v Evropské unii

Evropský jazykový Babylón byl již několikráte předmětem diskusí na tomto blogu, a to v obou nejpalčivějších formách v nových členských státech: s ohledem na chybějící překlady i s ohledem na nesprávné překlady. Posledně zmiňovanou otázku projednával nejnověji též Soudní dvůr ES ve svém rozsudku ze dne 19. dubna 2007 ve věci C-63/06, UAB Profisa v. Muitinės departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos. Rozhodnutí jsem anotoval pro Soudní rozhledy, jak všichni víme, ten skutečně nejlepší právnický časopis v ČR ;-), shrnutí základních tezí (bez poznámek pod čarou) předkládám zde.

Litevská společnost UAB Profisa dovezla z Ukrajiny čokoládové výrobky obsahující ethyl alkohol (líh). Litevská celní zpráva jí na základě čl. 24 odst. 1 Litevského zákona o spotřebních daních vyměřila spotřební daň z líhu obsaženém v dovezených čokoládových výrobcích. UAB Profisa žádala osvobození od spotřební daně pro líh v cukrovinkách obsažený, a to z toho důvodu, že se nejednalo o alkohol dovážený samostatně, ale o součást jiného produktu. Namítala, že čl. 25 odst. 1 bod 5 zákona o spotřebních daních stanoví, že líh a alkoholické nápoje určené k výrobě čokoládových výrobků jsou osvobozeny od spotřební daně za předpokladu, že není použito více než 8,5 litrů lihu na 100 kg (čisté váhy) čokoládového výrobku. Dle názoru společnosti je líh obsažený v čokoládovém výrobku lihem ve smyslu této výjimky.

Předmětná ustanovení Litevského zákona o spotřebních daních prováděla ustanovení Směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů. Struktura této směrnice je podobná pro všechny typy alkoholických nápojů směrnicí upravených: nejprve je stanovena obecná povinnost členských států uplatnit spotřební daň na danou komoditu (pivo, víno, líh aj.), která je následována různými odchylnými režimy a dále pak obecnou možností osvobodit od daně za splnění určitých podmínek (čl. 27 směrnice). Pro projednávaný případ klíčové ustanovení čl. 27odst. 1 písm. f) stanovilo:

„1. Členské státy mohou osvobodit výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu,

[...]

f) jsou-li používány jako takové nebo jako složka polotovarů k výrobě plněných nebo jinak zpracovávaných potravin pod podmínkou, že obsah alkoholu v žádném případě nepřesahuje 8,5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě čokolád, popřípadě 5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě jiných výrobků.“

Směrnice tedy předvídala dva případy osvobození lihu (či jiných zdaňovaných lihovin) od spotřební daně:
(i) líh je dovezen již jako součást hotového produktu a v této podobě určen k přímému užití (spotřebě);
(ii) líh je dovezen jako součást jiného výrobku, který je polotovarem a bude dále zpracován do finálního výrobku.
V obou případech však nesmí množství dovezeného lihu překročit stanovené množství.

Problém, který vznikl v projednávaném případě, byl ten, že litevský překlad předmětného ustanovení směrnice, který byl zapracován do zákona o spotřebních daních, stanovil osvobození od daně pouze pro případ sub (ii), opomněl však případ sub (i). Osvobození od spotřební daně tak litevský zákon předvídal pouze pro líh, který byl dovážen jako součást polotovarů a nikoliv pro líh, který byl dovážen jako součást již hotových výrobků. Srozumitelně řečeno, zatímco líh dovezený v hotových rumových pralinkách by spotřební dani podléhal, na líh dovezený v podobě polotovaru (kupř. v podobě již hotové rumové/lihové směsi, která však ještě nebyla plněna) by se vztahovala výjimka.

Srovnáním litevské verze směrnice s verzí anglickou, německou a francouzskou Litevský nejvyšší správní soud (Vyriausiasis administracinis teismas) zjistil, že ostatní jazykové verze stanoví povinnost osvobození od spotřební daně širší, než verze litevská. Na Soudní dvůr ES se obrátil s následující předběžnou otázkou:

„Je třeba, vzhledem k odlišnostem mezi různými jazykovými verzemi směrnice […] 92/83 […], vykládat čl. 27 odst. 1 písm. f) této směrnice tak, že ukládá členským státům povinnost osvobodit od spotřební daně líh dovezený na celní území Evropských společenství obsažený v čokoládových výrobcích určených k přímé spotřebě, pokud obsah alkoholu obsaženého v čokoládových výrobcích nepřesahuje 8,5 litru na 100 kg výrobku?“

Argumentace Soudního dvora v projednávané věci je velice stručná a přímočará. Není divu. I všichni účastníci řízení před Soudním dvorem se shodli, že Soudní dvůr má na položeno předběžnou otázku odpovědět kladně, tedy že Litva má povinnost osvobodit od spotřební daně i alkohol obsažený v hotových čokoládových výrobcích. Ke stejnému závěru dospěl i právní zástupce Litvy. Ten navíc ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru zdůraznil, že z chybného překladu plynoucí chyba v litevských předpisech již byla korigována.

Právní otázka případem vznesená tak není nijak převratná. Principy, podle kterých má v podobných případech vnitrostátní soud postupovat, by bylo možné dovodit ze stávající judikatury. Klade se tedy otázka, proč Soudní dvůr na předběžnou otázku vůbec odpovídal rozsudkem a nikoliv odůvodněným usnesením podle čl. 104 odst. 3 svého Jednacího řádu. Vysvětlení mohou být dvojího rázu: technické a právně-politické. Právně-politický argument by mohl být ten, že si je Soudní dvůr vědom počtu chyb a nepřesností, které se vyskytují v sekundárním, ale i primárním právu Evropské unie v překladech uskutečněných do jazyků nových členských států. Považoval proto za vhodné zopakovat základní principy, které mají soudy nových členských států při „soudcovských korekturách“ překladů aplikovat. Technické vysvětlení volby tohoto postupu může spočívat v tom, že může být paradoxně procesně rychlejší vydat rozsudek ve věci samé v malém senátu bez ústního jednání a bez stanoviska generálního advokáta podle čl. 104 odst. 4 Jednacího řádu Soudního dvora než vydat odůvodněné usnesení podle čl. 104 odst. 3 Jř Sd.

Právo Společenství má v současnosti 23 oficiálních jazyků. Obecně závazné právní akty Společenství jsou vyhotoveny a publikovány ve všech těchto jazycích. Všechny úřední jazyky jsou, alespoň formálně, stejně autentické. V praxi může nastat situace, kdy dojde k rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Pro tyto případy vyžaduje Soudní dvůr po soudech členských států vyložit obsah právní normy za pomoci srovnávacího jazykového výkladu.

Srovnávací jazykový výklad je druhem jazykového (gramatického) výkladu. Nejedná se tedy o srovnávací výklad jako takový (o právní komparatistiku), ale o uchopení obsahu právní normy za pomoci jejího textu, který však existuje zároveň v několika jazykových verzích. Výklad právních textů, které mají několik autentických znění, je ovládán základními principy, které nalezly svůj odraz i v právu Společenství:
(i) zákaz izolace;
(ii) zákaz majorizace;
(iii) princip přemostění rozporu jinou výkladovou metodou.

Zákaz izolace znamená, že se soud či orgán členského státu nemůže při výkladu práva Společenství omezit pouze na jazykovou verzi v úředním jazyce daného členského státu. Jinými slovy, nemůže rozpor mezi jazykovými verzemi řešit tím, že „izoluje“ svoji jazykovou verzi a tu „prohlásí“ za korektní. Pokud kupříkladu česká verze říká „x“ a anglická a francouzská „y“, tento rozpor není možné řešit prohlášením, že pro český soud je závazná pouze řešení „x“ proto, že to říká česká verze.

Zákaz majorizace je promítnutím rovnosti úředních jazyků. Jsou-li si jazyky rovny, jeden či dva nemohou být „přehlasovány“ tím, že většina ostatních jazykových verzí říká něco jiného. Zákaz majorizace platí i v extrémních případech, kdy je zjevné, že došlo k chybě v překladu. Kupříkladu ve zde anotované kauze bylo jasné, že nesprávná litevská implementace směrnice o spotřební dani byla dána špatným překladem dané směrnice do litevštiny. Na tuto skutečnost poukázala i Komise ES, která ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru provedla srovnání znění všech ostatních 19ti jazykových verzí předmětného ustanovení směrnice. Nicméně ani v tomto případě nebylo možné, s ohledem na stejnou autenticitu litevské verze spolu s ostatními verzemi, uzavřít, že litevská verze je „nesprávná“ a že správně jsou všechny ostatní.

Zjištění rozporu (zákaz izolovaného čtení) a stejně tak zjištění, že není možné upřednostnit jednu či většinu jazykových verzí (zákaz majorizace) vede srovnávací jazykový výklad do slepé uličky. Vykládající subjekt zjistí nesrovnalost, nemůže ji však vyřešit upřednostněním jednoho či většiny jazyků. Řešit ji může pouze přemostěním rozporu jinou výkladovou metodou, tedy jiným typem argumentu. Tímto jiným typem argumentu bývá typicky cíl a smysl právní úpravy anebo argument logický či systematický.

Ve zde anotovaném případě je přemostění mezi rozpornými jazykovými verzemi učiněno odkazem na cíl právní úpravy. Soudní dvůr konstatuje (bod 17 rozsudku), že cílem daného ustanovení bylo vyloučit zdanění polotovaru, tedy vytvořit stejné podmínky soutěže jak pro hotové výrobky, tak pro polotovary. Z cílu, který právní úprava předvídala, je tak zřejmé, že osvobození od daně by se mělo vztahovat jak na alkohol obsažený v hotových produktech, tak na polotovary. Ke stejnému výkladu můžeme dojít též výkladem systematickým: většina ustanovení (písmen) čl. 27 odst. 1 směrnice má za cíl vyloučit v té či oné podobě zdanění alkoholu, který je součástí polotovarů, aby bylo dosaženo stejných podmínek soutěže jak pro výrobky hotové, tak pro polotovary.

Jiným klasickým příkladem podobného argumentačního postupu je věc 100/84, Komise v. Spojené království (Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 1985, Komise ES v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 100/84, Recueil, s. 1). V této kauze se jednalo o otázku určení původu zboží (ulovených ryb) pro celní účely. V roce 1980 uskutečnily britské a polské lodi společný výlov v Baltském moři. Výlov zahájily britské lodě, které ponořily své sítě přibližně 40 až 80 mil před polským pobřežím. Polské lodě sítě převzaly a vlekly je. Po nějaké době se obě flotily spojily a sítě byly britskými loděmi vytaženy na palubu. Výlovek byl rozdělen mezi obě flotily a britské lodě se vrátily do svých přístavů. Zde nastala otázka, zda takto ulovené ryby jsou ryby, mající původ ve Společenství (tedy ulovené britskými loděmi) a tím pádem nepodléhající proclení anebo zda se jedná o ryby polského původu a tím pádem zboží dovážené na území Společenství a podléhající dovoznímu clu.

Článek 4 odst. 2 písm. f) nařízení Rady č. 802/68 ze dne 27. června 1968 o společné definici pojmů původu zboží stanovil, že o tuzemské (a tudíž clu nepodléhající) zboží se jedná tehdy, pokud mořské produkty byly vytaženy z moře loděmi registrovanými v daném státě anebo plujícími pod vlajkou daného státu. Předmětem sporu byl právě obrat „vytaženy z moře“: v anglické verzi „taken from the sea“, ve francouzské „extraits de la mer“, v italské „estratti dal mare“. V těchto a dalších jazykových verzích bylo rozhodujícím okamžikem pro určení původu ryb a jiných mořských plodů jejich vytažení z moře, tedy fyzické oddělení produktů moře od jejich přírodního prostředí. Naproti tomu německá verze stejného nařízení používá obratu polapené, tedy „gefangen“, který by znamenal, že rozhodným okamžikem pro určení původu ryb coby zboží je jejich znehybnění, chycení do sítě. Výklad výše uvedeného obratu byl pro danou kauzu klíčový: pokud by byl původ ryb pro účely proclení dán okamžikem jejich chycení, pak se jednalo o ryby polské. Pokud by byl určující okamžik jejich vytažení z moře, pak se jednalo o ryby britské.

Jak Komise, tak Spojené království a konečně i generální advokát Mancini provedli obsáhlé jazykové cvičení, zahrnující též latinskou etymologii slova „extrahere“. Rozhodujícími argumenty však bylo opět argumenty systematikou a účelem právní úpravy. Systematický argument ostatními ustanoveními vykládaného nařízení vedl k závěru, že klíčovým kritériem pro určení původu zboží je vlajka státu, pod kterou loď pluje. Pokud doplníme poněkud strohou argumentaci Soudního dvora v této kauze stanoviskem generálního advokáta, pak vlajka, pod kterou loď pluje, činí z této lodi jakési „territoire flottant“ daného státu. Pokud je ryba ulovena v rámci „teritoria“ daného státu, stává se produktem z tohoto státu pocházejícím. K systematickému argumentu přidává generální advokát dále argument účelem právní úpravy: osvobození od cla je privilegiem pro zboží, které je z podstatné části vyrobeno v členském státu. Udělení tohoto privilegia není na místě v případě, kdy se podstatná či převážná část procesu výroby zboží neodehrála v tomto členském státě. Tuto argumentaci následně přebírá Soudní dvůr s tím, že konstatuje, že hraničním kritériem pro určení původu zboží je, pod čí vlajkou pluly lodě, které uskutečnily hlavní část výlovu. V konkrétním případě to podle názoru Soudního dvora byly lodě polské.

Srovnávací jazykový výklad není komplikovaný myšlenkový postup. Jedná se nicméně o typ argumentace, který není českému soudci znám z jeho vnitrostátní praxe. Problémy, které při jeho uskutečňování vznikají, jsou spíše technického rázu. Znalost cizích jazyků je přirozeně prvním a hlavním z nich. V tomto ohledu je možná s podivem, že v prostředí exponenciálního nárůstu normotvorby a judikatury obou systémů evropského práva (tedy jak práva Společenství, tak systému Evropské úmluvy) není doposud požadavek alespoň obstojné znalosti některého z významnějších cizích jazyků požadavkem pro jmenování soudcem.

V otázce srovnávacího jazykového výkladu, stejně jako v jiných otázkách výkladu práva Společenství, existuje rozdíl mezi tím, co po soudcích členského státu vyžaduje Soudního dvůr a mezi tím, co bývá reálně možné. V problematice srovnávání jazykových verzí jsou to otázky dvojího typu: za prvé, kdo má srovnávat, tedy kdo si má v prvé řadě povšimnout nesrovnalosti v jazykových verzích a za druhé, jaké (či kolik) jazykových verzí má vnitrostátní soudce srovnávat.

První otázka se částečně překrývá s problematikou vznášení otázek práva Společenství vnitrostátním soudcem z úřední povinnosti. Soud zná právo, a to jak právo vnitrostátní, tak právo evropské. Zná ale soud z úřední povinnosti také jazyky? Linguae novit curia? Dogmatika práva Společenství vyložená Soudního dvorem by po vnitrostátním soudci vskutku vyžadovala, aby samostatně a z vlastní iniciativy prováděl srovnávací jazykový výklad, tedy aby četl právo Společenství paralelně v několika jazycích. To je jen obtížně představitelné: vnitrostátní soudce nemá ani čas, ani prostředky provádět podobná jazyková cvičení. Lze se navíc domnívat, že výklad a výkladové metody slouží především k vyjasnění nejasného či sporného textu. Východiskem je tedy spor, nejasnost, které je třeba výkladem řešit. Cynicky řečeno, srovnávací jazykový výklad má často tendenci právě opačnou: od relativně jasného znění předpisu v jednom jazyce k nejasnosti a rozporům mnoha jazykových verzí. V mnoha případech srovnávací jazykový výklad interpretační problémy vytváří než aby je řešil. Tato tendence je zřejmá s rostoucím počtem jazykových verzí, které srovnáváme: již při dvou či třech srovnávaných jazycích mohou vznikat problémy, pokud bychom však stejné srovnání provedli s jazyky dvaceti, vznik „problému“ je vysoce pravděpodobný.

Realisticky se srovnávací jazykový výklad před vnitrostátním soudem omezuje na případy, kdy je ve výchozím, v našem případě českém, jazyce zřetelný výkladový problém – nejasnost, nesmyslnost, zjevně chybný překlad. V tomto případě je dán podnět soudci a právnímu zástupci, že je třeba přistoupit ke „korekci“ české verze za pomoci srovnávacího jazykového výkladu. Při srovnávacím jazykovém výkladu je, stejně jako při jiné argumentaci právem Společenství, klíčová aktivita účastníků řízení: upozornit soud na problematický překlad či existenci odlišností by mělo patřit ke kvalitnímu právnímu zastoupení.

Kolik a jaké jazyky má vnitrostátní soudce při výkladu práva Společenství srovnávat? Náhled Soudního dvora se v této otázce různí, a to s ohledem na stupeň soudu členského státu, před kterým je otázka výkladu práva Společenství vznesena. Je možné tvrdit, že povinnost srovnávacího jazykového výkladu tíží o něco silněji vnitrostátní soudy posledního stupně, a to v případech, kdy se rozhodly vyřešit otázku výkladu práva Společenství samostatně, tedy bez předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Při srovnávání jednotlivých jazykových verzí ze strany českého soudce je především smysluplné zohlednit některých ze základních („pivotních“) jazyků, tedy jazyků, ze kterých je překládáno pokud není možný přímý překlad. V současnosti to jsou angličtina, francouzština, němčina, španělština a italština. V případě angličtiny a francouzštiny se navíc v případě právních předpisů bude zpravidla jednat o jazyk, ve kterém byl dokument jako takový vypracován.

Jak již bylo zmíněno výše, formálně jsou si všechny úřední jazyky Evropské unie rovny. V praxi lze však konstatovat, že dochází k vytvoření de facto referenčních jazyků, kterými jsou angličtina, francouzština a němčina. Kupříkladu samotný Litevský nejvyšší správní soud ve zde probírané kauze srovnal tyto tři jazyky s litevským zněním směrnice. Stejně postupoval kupříkladu český Nejvyšší správní soud při výkladu Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členských států. Nad rámec zohlednění těchto tří „referenčních“ jazyků lze českému právníkovi též doporučit případné zohlednění slovenské či polské verze vykládaného ustanovení. Zohlednění těchto dvou jazyků může být smysluplné nejen pro jejich jazykovou a kulturní spřízněnost, která umožňuje českému soudci uchopit text v jazyce jiného členského státu s minimálními náklady, ale také skutečnost, že do těchto jazyků mohlo být překládáno z jiného (pivotního) jazyka než do jazyka českého.

Celý příspěvek

Generální advokát Maduro k polské žalobě na Radu: soudní ochrana a "Společenství práva"

Jak už jsem zde zmiňoval, se stanovisky generálního advokáta Miguela Poiarese Madura většinou souhlasím a ještě si příjemně počtu ve výtečných právních analýzách. K Madurovu stanovisku ve věci C-273/04 Polsko v. Rada mám však několik výhrad, ačkoliv je jako mnoho jiných, pocházejících z pera tohoto generálního advokáta, velmi inovativní. Možná až příliš.

Bohužel je jeho český překlad tím bezkonkurenčně nejhorším, se kterým jsem se zatím u Soudního dvora setkal. Přece jen, překládat výraz „velký senát“ (grande chambre) jako „slavnostní kolegium“, to je hodně silná káva. Úroveň českého překladu mě nakonec přiměla číst stanovisko ve francouzštině, a totéž doporučuji i případným dalším čtenářům (v angličtině zatím není dostupné).

Případ se týká žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.

Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: stanovisko je mnohem zajímavější s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Pro přípustnost žaloby však podle Polska hovořilo několik argumentů, které mají význam i pro téma, jímž jsme se zde na stránkách Jiného práva už zabývali: (ne)publikace právních předpisů ES v jazycích nových členských států.

Nepublikace napadaného rozhodnutí v polštině
Polská vláda argumentovala, že napadené rozhodnutí nebylo v Úředním věstníku publikováno v polštině. Článek 8 rozhodnutí přitom stanovil, že se má publikovat v jazycích nových členských států. Podle svého tvrzení polská vláda obdržela příslušný výtisk Úředního věstníku mnohem později, až 27. července 2005. Maduro tomu však neuvěřil:

Z informací poskytnutých generálním ředitelem Úřadu pro úřední tisky v odpovědi na otázku Soudního dvora(16) však vyplývá, že Úřední věstník ze dne 30. března 2004 byl skutečně dostupný ve všech jazycích nových členských států již tohoto dne. Žalobkyně sice napadla pravdivost těchto informací, tato odpověď však nemůže být zpochybňována bez závažných důkazů, jaké ovšem nebyly Soudnímu dvoru předloženy. Fakt, že toto číslo úředního věstníku bylo možné prohlížet v polštině na internetu, na stránkách EurLEX, teprve 15. prosince 2004, není rozhodující, poněvadž jedinou závaznou formou zveřejnění legislativních textů je tištěná verze. Dále je nesporné, že zveřejnění se považuje za uskutečněné, a tudíž Úřední věstník se považuje za dostupný dnem, kdy vyhotovení Úředního věstníku obsahujícího akt je skutečně dostupné ve všech jazycích Společenství na Úřadu pro úřední tisky v Lucemburku. (bod 19)

Nevím; docela by mě zajímalo, proč se polský překlad rozhodnutí objevil na Eur-lexu teprve v prosinci 2004, když jej podle tvrzení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky měl tento úřad k dispozici již v březnu? Pokud se pamatujete, na Eur-lexu se objevovaly dokonce i nefinalizované verze překladů dokumentů, ještě před tím, než vůbec vyšly v tištěném Úředním věstníku, jen aby byly dostupné alespoň nějakou formou. Že by tam tedy úřad nezveřejnil dokument, který podle jeho tvrzení přeložený a dokonce publikovaný byl, se mi zdá velmi nevěrohodné. Proč Maduro jen tak beze všeho důvěřuje generálnímu řediteli úřadu, když nepřímé indicie svědčí spíše o tom, že pravdu má Polsko? Bude podobně postupovat i v případě, kdy bude namítána nepublikace předpisu, který měl být zveřejněn ve Zvláštním vydání Úředního věstníku, které na sobě nemá žádnou identifikaci okamžiku svého vydání? Bude pak prohlášení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky nadáno presumpcí správnosti?

Pro tento argument Polska jsem měl sympatií nejvíce a docela mě mrzí, jak s ním Maduro naložil. S dalšími argumenty svědčícími pro přípustnost polské žaloby jsem byl spokojen mnohem méně.

Polsko jako neprivilegovaný žalobce
Polsko uplatňovalo, že lhůta pro podání žaloby měla začít běžet až od 1. května 2004, tedy až okamžikem, kdy se Polsko stalo členským státem EU. Nejzajímavější z nich byl ten, že až do tohoto dne nemohlo Polsko vystupovat před Soudním dvorem jako žalobce. Maduro to odmítá, když poukazuje na to, že Polsko mohlo žalovat coby neprivilegovaný žalobce, a to hned od vydání napadeného rozhodnutí, tj. po 30. březnu 2004. (na jiném místě stanoviska se však Maduro k tomuto argumentu vrací a tvrdí, že by Polsko jako neprivilegovaný žalobce neobstálo – viz body 39 až 44). Podle striktních kritérií přípustnosti by tedy jeho žaloba měla být odmítnuta jako opožděná (body 26 a 27). S tím se však generální advokát nespokojuje a pouští se do značně odvážných úvah o žalobní legitimaci v rámci článku 230 ES, které ústí v jeho závěr o přípustnosti žaloby.

Právo na soudní ochranu a „Společenství práva“
Maduro začíná své úvahy poměrně obsáhlým rozborem vývoje práva na soudní ochranu ve Společenství. Zajímavé jsou přitom jeho otevřené poukazy na aktivní (napsal bych „aktivistickou“, kdyby to slovo mělo nějaký reálný obsah) roli Soudního dvora: „když na tom závisí existence soudní ochrany, Soudní dvůr jde bez rozpaků nad rámec znění článku 230 a zaplňuje mezery v textu“ (bod 34). Souhlasím: někdy Soudní dvůr skutečně projevuje příliš málo rozpaků…

Jak jsem již uvedl výše, Maduro se zabýval možností Polska žalovat coby neprivilegovaný žalobce dvakrát. Nejprve tuto možnost připouští, aby ukázal, že při striktním uplatňování pravidel žalobní legitimace Polsko promeškalo svoji lhůtu žalovat. Pak se ale k témuž vrací a tvrdí opak. V tomto směru je jeho argumentace, alespoň podle mého názoru, poměrně málo přesvědčivá. Poukazuje totiž na paralelu s žalobním postavením zámořských zemí a území, regionů a samosprávných celků. Jejich osobní dotčení totiž nemůže „vyplývat z nepříznivých socioekonomických dopadů napadeného aktu na podniky usazené na jeho území“. Stejně by podle Madura byla odmítnuta možnost osobního dotčení Polska (bod 43).

Skutečně? Jak to Maduro ví, když o několik odstavců výše ve svém stanovisku říká, že se s podobnou žalobou (tj. žalobou přistoupivšího státu, vztahující se na dobu před jeho přistoupením) Soudní dvůr ještě nesetkal. Proč tedy najednou staví tak striktní paralely? Nemělo zkrátka Polsko žalovat rovnou jako neprivilegovaný žalobce a teprve pokud by bylo odmítnuto, hledat právní konstrukce měnící výslovné znění Smlouvy?

Maduro však říká:

výjimka by měla […] nesporně platit pro akty, které byly stejně jako akt napadený v projednávané věci přijaty mezi datem podpisu Smlouvy o přistoupení a jejím vstupem v platnost a jsou na této Smlouvě o přistoupení založeny. Dle mého názoru by měla platit v širším rozsahu, a to pro všechny akty Společenství přijaté v rozmezí těchto dvou dat, to znamená nejen pro ty, které byly přijaty na základě Aktu o přistoupení, ale také pro ty, které byly přijaty na základě Smluv, alespoň v tom rozsahu, v němž se takové akty dotýkají rovnováhy práv a povinností stanovené Smlouvou o přistoupení ve prospěch budoucích členských států (bod 53).

Pro tento závěr pak ještě snáší další argumenty, na které zde není místo. V podstatě by ale byly použitelné i pro závěr, ke kterému bych se klonil já: na přistupující státy by se vztahovala jiná pravidla žalobní legitimace, než jaká se vztahují na zámořská území nebo samosprávné celky, kterými argumentoval Maduro. Přistupující stát by tak nemusel čekat na to, až se stane členským státem, aby mohl žalovat před Soudním dvorem. Ve vztahu k Polsku a jeho žalobě by to, přiznávám, nebyla dobrá zpráva. Více by to však odpovídalo limitům znění článku 230 ES (že by se ve mně budil právní formalista?) a navíc by to zamezilo nejistotě v období před datem přístupu: „budou nás žalovat nebo ne“? No, uvidíme co na to Soudní dvůr….

Celý příspěvek

Proč by měl český soudce znát cizí jazyk(y) ...

Jirka Kindl zde onehdy uváděl ukázkový příklad překladatelského zmetku a my bychom na něj chtěli tímto postem navázat a uvést zde pár dalších příkladů, kdy v přeložené verzi vdechl překladatel textu zcela nový, samostatný a originálem příliš nezatížený život.

Účelem této demonstrace však rozhodně nemá být pranýřování nebohých překladatelů a jejich nepochybně náročné práce, neboť chybovat je lidské a omyly se nevyhnou nikomu z nás. Cílem je spíše ukázat, že v dnešní době, kdy soudce musí častěji než kdy jindy interpretovat a aplikovat nadnárodní legislativu a judikaturu, je jistým handicapem, pokud na odpovídající úrovni nezvládá více než rodný jazyk, v lepším případě jazyk(y) našich východních sousedů, a musí se tak spoléhat na jedinou jazykovou verzi (pokud je tato vůbec k dispozici).

Pokračování příspěvku:

Ukázku překladatelských přehmatů začněmež nedávným judikátem Lechouritou, o němž bylo blogováno níže a kterýžto pěkně demonstruje, co se stane, když z překladu vyklouzne důležité slovo. V angličtině zní bod 42 judikátu takto:

42. Second, the reference made to the rules governing jurisdiction which are specifically set out in Article 5(3) and (4) of the Brussels Convention is immaterial, because the issue as to whether the Convention falls to apply to the main proceedings logically constitutes a prior question which, if answered in the negative as here, entirely relieves the court before which the case has been brought of the need to examine the substantive rules laid down by the Convention.

Správný český překlad přitom měl znít přibližně takto:

42. Dále odkaz učiněný na pravidla příslušnosti podrobněji uvedená v čl. 5 bodech 3 a 4 Bruselské úmluvy je neúčinný, neboť otázka, zda se Úmluva uplatní na spor v původním řízení, je logicky předběžnou otázkou, která v případě negativní odpovědi, jako v projednávané věci, zbavuje soud, kterému byla předložena, nutnosti analyzovat základní pravidla stanovená toutéž úmluvou.

Z českého překladu se však slovo „Convention“ (Úmluva) ztratilo a vznikl tak pravý opak toho, co chtěl ESD říci:

42. Dále odkaz učiněný na pravidla příslušnosti podrobněji uvedená v čl. 5 bodech 3 a 4 Bruselské úmluvy je neúčinný, neboť otázka, zda se uplatní na spor v původním řízení, je logicky předběžnou otázkou, která v případě negativní odpovědi, jako v projednávané věci, zbavuje soud, kterému byla předložena, nutnosti analyzovat základní pravidla stanovená toutéž úmluvou.

Úplně nejpřesnější není ani překlad úvodní věty bodu 44 předmětného judikátu, která v angličtině, francouzštině a němčině zní:

44. In addition, the proposition put forward in this regard by the plaintiffs in the main proceedings, if accepted, would be such as to raise preliminary questions of substance even before the scope of the Brussels Convention can be determined with certainty.

44. En outre, la thèse défendue à cet égard par les requérants au principal, si elle était admise, serait de nature à soulever des questions de fond préalables avant même que le champ d’application de la convention de Bruxelles puisse être déterminé avec certitude.

44. Die von den Klägern des Ausgangsverfahrens hierzu vertretene Ansicht würde außerdem materielle Vorfragen aufwerfen, noch bevor der Anwendungsbereich des Brüsseler Übereinkommens mit Sicherheit bestimmt werden könnte.

Český překlad zněl takto:

44. Kromě toho, pokud by byla přijata, teze obhajovaná žalobci v původním řízení by mohla vznést zásadní předběžné otázky dokonce ještě dříve, než by mohl být s jistotou určen rozsah působnosti Bruselské úmluvy.

Teze, kterou žalobci prezentovali, může určitě vznést zásadní předběžné otázky, nicméně Soudu šlo o to, aby se národní soudce při určování příslušnosti nemusel zabývat věcným přezkumem, tedy řešit předběžné otázky týkající se podstaty případu, a to ať už jsou zásadní či nikoliv.

Velkým průšvihem ovšem je, když chybně přeloženo je již samotné ustanovení právního předpisu, k jehož výkladu byl ESD v řízení o předběžné otázce povolán.

Článek 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (Úřední věstník L 239 , 22/09/2000 S. 0019 - 0062) v češtině zní:

Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.

Pozornému čtenáři neunikne, že je zde něco v nepořádku, a to aniž by musel český překlad porovnat s originálem: pokud byla osoba „odsouzena“, proč se dále ve větě objevuje upřesnění „v případě odsouzení“?

Příslušné ustanovení v původní francouzské jazykové verzi znělo takto:

Une personne qui a été définitivement jugée par une Partie Contractante ne peut, pour les mêmes faits, être poursuivie par une autre Partie Contractante, à condition que, en cas de condamnation, la sanction ait été subie ou soit actuellement en cours d'exécution ou ne puisse plus être exécutée selon les lois de la Partie Contractante de condamnation.

Britové si to pak přeložili následovně:

A person whose trial has been finally disposed of in one Contracting Party may not be prosecuted in another Contracting Party for the same acts provided that, if a penalty has been imposed, it has been enforced, is actually in the process of being enforced or can no longer be enforced under the laws of the sentencing Contracting Party.

Nelogičnost české verze článku 54 vyplula v celé své nahotě na povrch v rozsudcích z 28. září 2006 Gasparini a Van Straaten, ve kterých ESD čelil kromě jiných také otázkám, zda:

- je závěr soudů jednoho členského státu o promlčení trestného činu závazný pro soudy ostatních členských států (Gasparini);
- je možné říci, že je osoba „odsouzena“ ve smyslu článku 54 Úmluvy, pokud o obviněních této osoby bylo prohlášeno, že nejsou legálně a přesvědčivě prokázána, a pokud tato osoba byla rozsudkem zproštěna obžaloby (Van Straaten).

Překladatele to bohužel ani tak netrklo (nebo s tím možná v rámci svých kompetencí nemohl nic dělat), a tak se v odůvodnění rozsudku Van Straaten můžeme například v bodě 56 dočíst:

Hlavní věta obsažená v jediné větě představující článek 54 ÚPSD nijak neodkazuje na obsah rozsudku, který se stal pravomocným. Až ve vedlejší větě se článek 54 ÚPSD týká situace odsouzení, když uvádí, že v tomto případě je zákaz trestních stíhání podmíněn zvláštním předpokladem. Pokud by obecné pravidlo uvedené v hlavní větě bylo použitelné pouze na odsuzující rozsudky, bylo by nadbytečné upřesňovat, že se zvláštní pravidlo použije na případy odsouzení.

Člověk plně odkázaný na českou verzi příslušné úmluvy musí být v této chvíli zcela zmaten.

Vzhledem k tomu, že bratři Slováci přeložili článek 54 Úmluvy stejně chybně jako my, zbývá zjistit, kdo od koho opisoval ...

To bratři Poláci od nás, zdá se, neopisovali:

Osoba, której proces zakończył się wydaniem prawomocnego wyroku na obszarze jednej Umawiającej się Strony, nie może być ścigana na obszarze innej Umawiającej się Strony za ten sam czyn, pod warunkiem że została nałożona i wykonana kara lub jest ona w trakcie wykonywania, lub nie może być już wykonana na mocy przepisów prawnych skazującej Umawiającej się Strony.

ESD dospěl ve výše uvedených rozsudcích kromě jiných také k následujícím závěrům:

Gasparini:

Zásada zákazu dvojího trestu zakotvená v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody [...] se uplatní na rozhodnutí soudu smluvního státu vydané na základě trestního stíhání, kterým je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu promlčení trestného činu, kvůli kterému bylo zahájeno stíhání.

Van Straaten:

Zásada zákazu dvojího trestu zakotvená v článku 54 této úmluvy se uplatní na rozhodnutí soudních orgánů smluvního státu, kterým se obžalovaný pravomocně zprošťuje obžaloby pro nedostatek důkazů.

A opět nám tady něco hapruje, že. Jakýpak to může být dvojí trest, když napoprvé zůstal dotyčný z různých důvodů nepotrestán?

Věc se má tak. Článek 54 je součástí kapitoly 3 hlavy III Úmluvy nazvané v češtině Zákaz dvojího trestu. Francouzi však mají Application du principe ne bis in idem a Britové Application of the ne bis in idem principle. Nejde tudíž (pouze) o zákaz dvojího trestu, ale o zákaz konání dvojího řízení v jedné a téže věci (ne bis in idem).

Budiž na toto místo vsunuta pochvala tvůrcům Protokolu č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kteří překladateli do češtiny nedali šanci se zmýlit, neboť ustanovení článku 4 Protokolu č. 7 dodatečně nadepsali Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois/ Right not to be tried or punished twice, z čehož správné Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát prostě nešlo neudělat.

Výše uvedené příklady ukazují, že český soudce odkázaný pouze na mateřskou verzi může mnohdy aplikovat něco jiného či dokonce pravý opak toho, co chtěla originální verze říci. Je přitom (snad už i v ČR plně akceptovanou) pravdou, že každý národní soudce je v plném rozsahu vázán komunitárním právem, které je povinen také odpovídajícím způsobem aplikovat. Platí přitom, že „výklad ustanovení komunitárního práva [...] zahrnuje porovnání různých jazykových verzí“, vlastně přesněji musíme říci, že „an interpretation of a provision of Community law [...] involves a comparison of the different language versions“, neboť legendární případ CILFIT, včetně bodu 18, z něhož je tato citace, nemá zatím oficiální českou verzi. Platí totiž, že:

Rozhodnutí Soudního dvora vydaná před českým přistoupením nebudou nikdy všechna přeložena. Překládat se bude pouze 869 rozsudků tzv. historické judikatury (jurisprudence historique), vybraných Oddělením překladů Soudního dvora. Jedná se o výběr rozhodnutí nejzásadnější povahy, která budou přeložena a vydána ve zvláštním vydání české sbírky (obdobné sbírky byly vydány též v jiných státech, které přistoupily k EU později, např. ve Švédsku, Finsku apod.). Tyto překlady však v současnosti ještě nejsou dokončeny a potřebné vydání historické judikatury zůstává zatím v nedohlednu.[1]

Třebaže CILFIT by jednou měl být mezi těmi vybranými a přeloženými, zůstává nepopiratelným faktem, že ne všechna rozhodnutí budou přeložena, že ta přeložená nejsou vždy přeložena správně (to platí i o komunitární legislativě) a navíc že je soud povinen provádět komparativní jazykový výklad.

Přidejme k tomu, že rozsudky ESLP jsou vydávány pouze ve francouzštině nebo angličtině, v obou jazycích potom v poslední době již zcela výjimečně. Jakékoliv překlady do češtiny jsou pouze neoficiální (a s výjimkou Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP jsou prováděny pouze na komerční bázi), takže pracuje-li soudce s oficiální verzí rozhodnutí, je pro něj vlastně nezbytná znalost obou těchto jazyků.

Oklikou se tak vracíme ke stěžejní otázce – je v dnešní době stále ještě vhodné, aby ve výčtu podmínek, které musí justiční čekatel pro jmenování soudcem splnit, chyběla znalost cizího jazyka?

S ohledem na výše uvedené se domníváme, že nikoliv - podle našeho názoru by měla být vyžadována alespoň znalost angličtiny či francouzštiny (případně němčiny, nicméně ta neřeší „štrasburský“ problém), přičemž je na diskusi, jaký jazykový stupeň (resp. které jazykové zkoušky) by byl vyžadován. Samozřejmě by tento požadavek platil pouze pro budoucí soudce, a to nejen proto, že ctíme zásadu neretroaktivity, ale též že si uvědomujeme, že starší generace soudců měla jen velice omezenou možnost tyto jazyky studovat, a proto by bylo nespravedlivé takovou znalost po nich požadovat. Za úvahu stojí, zda by tento požadavek měl být limitován pouze na nejvyšší soudy (včetně ústavního), které s cizími prameny pracují nejčastěji. Osobně se nicméně kloníme k tomu, že by se daná povinnost (i ve světle CILFITu) měla vztahovat na soudce všech stupňů.

Podle našeho názoru by to byl další (byť drobný) krok ke zkvalitnění českého soudnictví.

Petr Bříza & Jiří Kmec

---------------------------

[1] Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace; Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Auditorium : Praha, 2006, str. 122.

Celý příspěvek