„Nečekejte žádné ‚vzrůšo‘. Tady jsme dělníci u pásu.“

Tak nějak bych mohl parafrázovat větu, se kterou mě vedoucí oddělení uvítal na novém pracovišti při jednom z prvních rozhovorů po mém nástupu. Je skutečně práce překladatele práva nudná a nekreativní?

Vysloveně „vzrušující“ je překladatelská práce nejspíš jen málokdy a pro málokoho. Zvlášť to platí pro specializace na odborné překlady. Ze začátku je všechno nové, člověk se neustále učí. Po čase ale (údajně) může dospět do stádia, kdy mu přijdou všechny texty stejné. Kolegyně, která dlouhodobě překládala prakticky jen rozsudky Tribunálu z oblasti hospodářské soutěže (v těchto věcech jde velmi často o kartelové dohody), vyjádřila nedávno svou frustraci ve zkratce takto: „všichni v těch žalobách namítají pokaždé skoro to samé – že rozhodnutí Komise trpí nedostatkem odůvodnění, že je jim odpovědnost za jednání dcer přičtena neoprávněně, že Komise neprokázala nepřetržitost protiprávního jednání, že odůvodnění rozhodnutí neodpovídá výtkám uvedeným v oznámení námitek, že Komise stanovila nespravedlivý koeficient pro zvýšení pokuty atd. atp. A Tribunál jim to pokaždé s odkazem na ustálenou judikaturu a na 150 stranách zamítne. A tak je to stále dokola...“ Naštěstí ne všichni máme tak úzkou specializaci a i zmíněná kolegyně už se dnes může „rozptýlit“ u překladů usnesení o předběžných otázkách pocházejících ze slunných částí Evropy.

Stejně jako mnoho dalších právnických profesí vyžaduje i překládání právních textů velké soustředění, smysl pro detail a vůli zamýšlet se nad souvislostmi, které mají použité pojmy ve zdrojovém a v cílovém právním jazyce. (Jako příklad pro nepřesný ekvivalent mě teď napadá výraz prescription. Mohu si dovolit překládat jej automaticky vždy jako „promlčení“? Nemá v tom-kterém konkrétním kontextu spíš význam „prekluze“? Anebo, z již zmíněné oblasti hospodářské soutěže, výraz infraction unique et continue, anglicky single and continuous infringement: překlad do češtiny může znít „jediné a trvající protiprávní jednání“, nebo „jediné a pokračující protiprávní jednání“ – překládající musí vždy nejprve zjistit okolnosti případu a teprve poté rozhodnout, o který typ jde v daném případě). Kromě toho musí mít překládající velkou pokoru vůči předloze a nedomýšlet si souvislosti, které ze zdrojového textu nevyplývají. Logika jazyka sice někdy nutí překladatele, aby dopsal do určitého výrazu slovo, které zdrojový jazyk nepotřebuje, nebo naopak vynechal slovo, které je v cílovém jazyce nadbytečné. K takovým technikám, které jsou z pohledu translatologa běžné a naprosto legitimní, by ale měl překladatel právních textů přistupovat velmi opatrně a jen po zralé úvaze.

Mezi každodenní dilemata právníka-lingvisty tak patří hledání rovnováhy mezi věrností předloze na jedné straně a srozumitelností a čtivostí textu v cílovém jazyce na straně druhé. Srovnání s pásovou výrobou se tedy rozhodně netýká náplně práce. Po dvou letech jsem nabyl dojmu, že souviselo spíš s její organizací: když jsem si několikrát pomyslel, že další den odevzdám právě překládaný rozsudek a než přijde další příděl práce, tak si vydechnu, „nabrousím pilu“ a uklidím ty hromady papírů porozkládaných po kanceláři, v tom okamžiku ten příděl přišel. Člověk zde nemá nikdy „čistý stůl“.

V prvním příspěvku jsem však slíbil náhled na technickou stránku překladů pro Soudní dvůr, ve druhém něco o překladech přes pivotní jazyky. Obojí spolu do jisté míry souvisí a obojí vám zkusím na následujících řádcích.

Specifika překladů právních textů z/do mnoha jazyků

Na některém z úvodních školení pro nové úředníky a zaměstnance nám jeden z přednášejících říkal, že Soudní dvůr Evropské unie je jediný soudní orgán na světě, který vydává svou judikaturu ve 22 jazycích (irština požívala v té době výjimky) a používá tři různé abecedy (latinku s mnoha regionálními specifiky, řeckou alfabetu a od přistoupení Bulharska i cyrilici). Překladatelská služba musela před rozšířením v roce 2004 zajistit překlady ve 110 jazykových kombinacích, po roce 2004 ve 380 kombinacích a od roku 2007 narostl počet těctho kombinací na 462 (po uplynutí irské výjimky 506). Letos se Evropská unie rozšíří o Chorvatsko, výhledově už se připravuje na turečtinu (severní Kypr) a islandštinu.

Překládání přes pivotní jazyky

Náročnost některých jazyků a nízká frekvence nezbytnosti překladů z nich vedla spolu s nutností šetřit disponibilní zdroje k tomu, že po rozšíření Evropské unie v roce 2004 začalo být za přípustné považováno překládání přes tzv. pivotní jazyky.

Poznámka na okraj: O používání pivotních jazyků na Soudním dvoře již proběhla na tomto blogu krátká diskuse v souvislosti s tlumočením, když byla hostkou Jiného práva Angela Rogner. Přestože na oficiálních stránkách Soudního dvora se o pivotních jazycích mlčí, vyhledávače nacházejí mnoho veřejně dostupných zdrojů, kde je tento systém zmíněn, či dokonce popsán. Považuji proto tuto skutečnost za „veřejné tajemství“ a budu s ní jako s takovou zacházet. Konec poznámky na okraj.

Fungování systému pivotních jazyků zkusím osvětlit na příkladu zpracování žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce došlé z České republiky:
1. Podatelně Soudního dvora dojde usnesení Okresního soudu v X, kterým se Soudnímu dvoru pokládá předběžná otázka. Pracovník či pracovnice na podatelně zjistí podle pomůcek (např. pomocí pravidla „nad písmenem ‚r‘ je obrácený accent circonflexe“), že jde o dokument v češtině, a předá jej česky mluvící(mu) pracovnici (pracovníkovi) soudní kanceláře.
2. Soudní kancelář dokument digitalizuje a zašle centrálnímu plánovacímu oddělení překladatelské služby, které jej přepošle českému překladatelskému oddělení.
3. České korektorky opraví v digitalizovaném dokumentu chyby vzniklé strojovým rozpoznáváním textu a vedoucí oddělení určí referenční osobu. V případě, že jde o text, z nějž má být „z důvodu rozsáhlosti“ vypracováno shrnutí podle čl. 98 odst. 1 jednacího řádu, vytvoří referenční osoba shrnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Mezi další úkoly referenční osoby náleží opatřit předlohu hypertextovými odkazy na zdroje (např. na vnitrostátní zákony a jejich překlady do jiných jazyků, jsou-li k dispozici, na citovaná soudní rozhodnutí apod.) a označit místa, na kterých se případně vyskytují gramatické chyby, které by mohly mít vliv na srozumitelnost (do poznámky se napíše správná verze). Obsahuje-li žádost pojem, který by podle referenční osoby mohl činit při překladu potíže (např. „datová schránka“), vysvětlí jej v poznámce.
4. Plná verze žádosti je zaslána k překladu francouzskému oddělení. Soudní dvůr, jehož interním jazykem je francouzština (viz minulý příspěvek), totiž pracuje vždy s překladem plné verze žádosti. Anglické oddělení (pro češtinu je pivotním jazykem angličtina) a další oddělení, jejichž právníci-lingvisté vládnou češtinou (např. Slováci), dostanou k překladu podle okolností buď plnou verzi žádosti, nebo její shrnutí, je-li pro účely vyjádření vlád členských států vypracováno.
5. Referenční osoba dostane francouzský a pivotní překlad ke konzultaci, aby ve spolupráci s příslušným překladatelem vyjasnila případná problematická místa.
6. Francouzský překlad je zaslán soudcům k rozhodování, anglický překlad ostatním jazykovým oddělením k překladu do jejich jazyků (pro případ, že nejsou s to zajistit přímý překlad z češtiny). Referenční osoba je neustále na mailu i na telefonu pro případné dotazy kolegů z ostatních oddělení ohledně žádosti nebo jejího právního kontextu.

Z vlastních zkušeností s překládáním pivotních verzí mohu konstatovat, že systém funguje dobře. Nedokážeme-li zajistit přímý překlad, který by samozřejmě byl autentičtější, můžeme vždy konfrontovat pivotní verzi s originálem (tedy s naskenovanou verzí došlou Soudnímu dvoru), je-li nám originál aspoň trochu srozumitelný. Případné nejasnosti lze vždy konzultovat s referenční osobou, která zná pivotní verzi i právní kontext překládaného dokumentu

Jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že na oddělení překládající do pivotních jazyků (tj. anglické, německé, italské a španělské překladatelské oddělení) je vyvíjen vyšší tlak na rychlost a kvalitu překladů. To je ale přirozené, neboť jejich výstupy jsou pro většinu ostatních oddělení směrodatné a dokument musí být přeložen do všech jazyků ve stanovené lhůtě bez ohledu na to, zda se překládá „přes pivot“ nebo napřímo. Tato „pivotní“ oddělení mají také zázemí v podobě neustále dostupné referenční osoby z oddělení jazyka řízení, která by měla ovládat francouzštinu i „svůj“ pivotní jazyk na odpovídající úrovni a sloužit jako pojistka proti chybám v překladu do těchto zásadních verzí.

Abych nevyvolal dojem, že na Soudním dvoře už se od posledního rozšíření překládá jen přes pivotní jazyky, musím podotknout, že přímé překlady jsou i nadále preferovány. Pokud se právník-lingvista chce naučit jakýkoli z úředních jazyků Unie nebo kandidátských států, nikdo mu v tom nebrání (ba spíše naopak). Rozdíl proti stavu před rokem 2004 je akorát v tom, že se z myslí manažerských pracovníků vytratila iluze možnosti zajistit v každém okamžiku na každém jazykovém oddělení přímý překlad ze všech úředních jazyků Unie.

Zajištění vnitřní terminologické soudržnosti uvnitř textů i v rámci celé judikatury

Otázka terminologické soudržnosti judikatury je stále velmi ožehavá. Když je na nějakou práci více lidí, z nichž každý má vlastní zkušenosti a vlastní preference (ideologické, estetické, regionalistické), vzniká i riziko „rozjetosti“ výsledků jejich snažení. Na odděleních soudního výkonu se může „rozjet“ samotná judikatura (kterou pak je třeba sjednocovat v rozšířených senátech, kolegiích či na plenárních zasedáních soudů), na překladatelských odděleních se může „rozjet“ používaná terminologie.

K zachování soudržnosti nám dnes slouží především výpočetní technika. Konkrétně u Překladatelské služby Soudního dvora je většina textů zasílaných k překladu nejprve analyzována na oddělení analýz a dokumentárních rešerší. Počítačový program srovná text s dřívějšími texty ve svých databázích a identifikuje stejné či podobné pasáže. Takto zpracovaný text potuje k právníkovi-analystovi, který mj. zkontroluje správnost odkazů a dohledá zdrojové texty, na které analyzovaný text odkazuje (např. vnitrostátní zákony, plné texty napadených rozhodnutí Komise, z nichž byla v Úředním věstníku publikována jen shrnutí apod.). Posléze se pro každý cílový jazyk vytvoří tzv. matice, což je dokument v textovém editoru obsahující původní text předlohy a poznámky odkazující na překlady nalezených shodných či podobných pasáží. Jsou-li pasáže stejné, vloží se jejich verze v cílovém jazyce přímo do textu matice na začátek příslušného odstavce. Jsou-li jen podobné, vloží se překládaná pasáž do poznámky na okraj, kde se pomocí přeškrtnutí a podtržení zvýrazní, čím se liší od nalezené podobné dřívější pasáže. V rámci analýzy je text opatřen i vnitrotextovými odkazy na klíčové pojmy (například je-li v rozudku 20x použito klíčové slovo „výhradní licence“, mám v matici 20 odkazů na klíčová slova, abych náhodou – třeba po návratu do zaměstnání po víkendu či po dovolené – neporušil soudržnost a nezačal svévolně překládat týž výraz jako „výlučná licence“).

Takto připravenou matici dostane k překladu právník-lingvista. Je na něm, aby posoudil relevanci před-vložených a odkazovaných pasáží a aby rozhodl, zda je může použít tak, jak jsou, anebo zda bude muset provést hlubší rešerši sám a nalézt „lepší verzi“ překladu. K úpravě nebo novému překladu již přeložených pasáží se mohu uchýlit jen výjimečně, například je-li v nich citováno primární právo, které se změnilo (srov. článek 81 ES, který mluví o dohodách, „jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“, a článek 101 SFEU, který je ve francouzském, anglickém i německém znění v této části totožný, jen jeho česká verze mluví nově o dohodách, „jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“).
Záludné jsou v tomto ohledu citace sekundární legislativy. Jelikož Eur-Lex (náš hlavní pramen sekundární legislativy) neumí vytvářet konsolidovaná znění předpisů k určitému zadanému datu, jak to umí mnohé komerční systémy vnitrostátních právních informací, vkládají se do matic citovaná ustanovení ve verzi účinné v době své publikace. Mnoho předpisů bylo přitom od svého vydání novelizováno nebo opraveno formou korigend. Konsolidované verze směrnic a nařízení jsou sice na webu k dispozici (ve formátu PDF), ovšem všechna obsahují upozornění na to, že nemají žádnou právní závaznost. Změny daných ustanovení v cílovém jazyce provedené do data rozhodného pro projednávanou věc musíme proto dohledat ručně a před-vloženou citaci případně opravit.

Překlad textu odevzdá právník-lingvista revizorovi, což je zpravidla kolega nebo kolegyně z oddělení s delší pracovní zkušeností v oboru. Úkolem revizora je zkontrolovat věcnou správnost překladu a soudržnost terminologie s primárním i sekundárním právem a s dřívějšími překlady. Systém rozdělování revizí se na jednotlivých jazykových odděleních liší, na českém oddělení reviduje interní překlady malá skupinka revizorů. I tato skutečnost přispívá k terminologické soudržnosti české verze judikatury Soudního dvora.
Revidují se prakticky všechny texty. Procesní písemnosti v řízeních, v nichž je jednacím jazykem čeština, bývají revidovány dokonce několikrát.

Zrevidovaný text prochází nakonec korekturou. Korektorky především opravují jazykové prohřešky právníků a kontrolují soulad formátování textu s technickými požadavky publikačního oddělení. Mimochodem, k nejčastějším prohřeškům: věděli jste například, že po spojce „aniž“ je jen málokdy namístě podmiňovací/spojovací způsob? Nebo že v případech, kdy se příslovce „přitom“ [nikoli však spojka „(a) přitom“] nedá beze změny smyslu věty nahradit za „zároveň“, je jeho použití zpravidla nesprávné? Právníci je přitom nicméně velmi často používají v odporovacím významu „ovšem, ale, však“, aniž by si toho byli jsou si toho vědomi... :)

Po těchto posledních úpravách zašle sekretariát našeho oddělení přeložený text zadavateli překladu. Je-li text určen k publikaci, nalezne jej uživatel judikatury na stránkách Soudního dvora a zpravidla i v Eur-Lexu.

* * *

Bylo mi potěšením se s vámi uplynulý měsíc aspoň takto virtuálně setkávat. Můj čas určený hostům Jiného práva se naplnil. Přeji všem čtenářům i přispěvatelům tohoto fóra mnoho podnětných diskusí. S některými z vás snad brzy nashledanou. Celý příspěvek

O touze právníka pracovat s „originálem“

Onehdá se mně kamarád (právník působící v českém prostředí) zeptal, proč se všechna ta judikatura překládá do češtiny, když často je mnohem srozumitelnější „anglický originál“.

Dobře chápu kamarádovu potřebu opřít se o jazykovou verzi, která čtenářsky působí možná přirozeněji a která je z jeho pohledu i pravděpodobně původnější než ta česká. Nicméně v této jeho otázce zazněly hned dva mylné předpoklady: jednak se do češtiny nepřekládá všechno, a jednak je angličtina původním jazykem jen v případě velmi malého procenta námi překládaných textů. Drtivá většina z textů psaných původně anglicky se navíc k běžnému uživateli judikatury Soudního dvora ani nedostane, neboť vedle veřejně dostupných stanovisek generálních advokátů jde vesměs o procesní písemnosti (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebo vyjádření vlád anglicky mluvících států).

V tomto příspěvku se pokusím přiblížit čtenáři Jiného práva vnitřní jazykové prostředí Soudního dvora a nastínit odlišnosti pojmů „originál“, „předloha k překladu“ a „rozhodné znění dokumentu“.


Jazykový režim Soudního dvora

Jazykový systém Soudního dvora je založen na třech hlavních zásadách, a sice na (1) zásadě jednacího jazyka (někdy též zvaného „jazyk řízení“), na (2) zásadě jednoho pracovního jazyka, kterým je od vzniku Soudního dvora až do současnosti francouzština, a na (3) zásadě respektování jazyka, který si ke svému vyjadřování zvolí jednotliví členové unijních soudů. Čtvrtou, doplňkovou zásadu by bylo možné nazvat zásada ekonomie provozu evropských institucí, neboť se snaží udržet objem zadaných překladů na uzdě (v roce 2011 byl Generálnímu ředitelství překladatelské služby Soudního dvora zadán k překladu téměř 1.000.000 stran).

(1) Zásada jednacího jazyka

Jednací jazyk se určuje podle jednacích řádů jednotlivých unijních soudů [tj. Soudního dvora stricto sensu, Tribunálu (pro pamětníky: dřívějšího Soudu prvního stupně) a Soudu pro veřejnou službu]. Jednacím jazykem je v zásadě jazyk, v němž je sepsán návrh, kterým se zahajuje řízení – typicky přímá žaloba nebo žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jednací řády určují také pravidla, kdy musí být takový návrh sepsán v určitém konkrétním jazyce. Například směřuje-li žaloba proti členskému státu, musí být sepsána v jazyce tohoto členského státu. Naopak, napadá-li nějaká obchodní společnost rozhodnutí Komise dejme tomu v kartelové věci, může tak učinit v kterémkoli úředním jazyce Unie; zde není žádné omezení (tak např. v nedávno skončené kartelové věci žalovaly české rafinérské společnosti rozhodnutí Komise v angličtině – jednacím jazykem byla v důsledku toho angličtina). Změna jednacího jazyka je sice možná, nicméně dosáhnout jí je z procesního hlediska relativně náročné (musí s ní souhlasit ostatní účastníci řízení a musí ji povolit předseda příslušného soudního orgánu).

V jednacím jazyce se podávají anebo se do něj překládají veškeré procesní písemnosti a všechna ústní vyjádření bez ohledu na to, od koho pocházejí. U podání k unijním soudům zajišťují vyhotovení v jednacím jazyce nebo překlad do něj sami podatelé; u vyjádření členských států, svědků a znalců, jakož i u „autorských“ dokumentů unijních soudů a u vyjádření členů unijních soudů zajišťují tento překlad právníci-lingvisté a tlumočníci Soudního dvora.

Podle článku 41 Jednacího řádu Soudního dvora je znění vyhotovené v jednacím jazyce (případně v jiném jazyce povoleném podle příslušných článků Jednacího řádu) rozhodným zněním dokumentu. Obdobné ustanovení obsahuje i Jednací řád Tribunálu (článek 37). Jednací řád Soudu pro veřejnou službu nestanoví vlastní jazykový režim, ale v tomto ohledu odkazuje v plném rozsahu na Jednací řád Tribunálu.

Judikatura Soudního dvora je sice pramenem unijního práva a jako taková musí být přístupná každému občanovi Unie v jeho vlastním jazyce (je-li tento jazyk zároveň úředním jazykem Unie). Nicméně Soudní dvůr realisticky považuje přesvědčení o naprosté jednotě všech jazykových verzí za neudržitelné. Proto pro každou jednotlivou právní věc určil jazyk, který je „první mezi rovnými“. Na rozdíl od unijní legislativy, která je aspoň v hypotetické rovině rovnocenně závazná ve všech úředních jazycích Unie, mají tedy výstupy unijních soudů vždy jedno znění, které má ve srovnání s ostatními „navrch“ a které má v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi vyšší právní sílu než ostatní. Při výkladu judikatury je proto irelevantní, zda Soudní dvůr určitý pojem vyložil například ve francouzštině a dalších 20 jazycích způsobem, který někomu třeba vyhovuje víc, a jen v češtině způsobem jiným, pokud je čeština jednacím jazykem.

Poznámka pro praxi: Jak poznáme, které znění je ono „první mezi rovnými“? V záhlaví každého rozsudku je vedle data jeho vydání vždy odkaz na poznámku pod čarou, ve které je uveden jednací jazyk. V Eur-Lexu je navíc jazyk řízení uveden v bibliografickém soupisu rozsudku v rubrice „Závazná jazyková znění“.

(2) Zásada jednoho pracovního jazyka

Před 60 lety se soudci Soudního dvora tehdejšího Evropského sdružení uhlí a oceli dohodli, že jako jednotný pracovní jazyk budou používat francouzštinu. Tehdy to bylo přirozené: z šesti členských států byla francouzština úředním jazykem ve třech, v dalších dvou patřila znalost francouzštiny k bontónu. Německo by v padesátých letech 20. stolení nejspíš stejně nemělo nárok na jakýkoli náznak protestu, Spojené království a další anglicky mluvící země stály mimo ESUO. A protože je Soudní dvůr jedním z nejkonzervativnějších orgánů EU (ne-li orgánem nejkonzervativnějším), nedošlo od té doby k žádné změně.

Veškeré procesní písemnosti, které jsou Soudnímu dvoru adresovány, musí tedy dodnes mít svou francouzskou verzi. Není-li francouzština zároveň jednacím jazykem v dané věci, zajišťuje si případný překlad Soudní dvůr sám.

I rozhodnutí všech tří soudů se dodnes píší (či, módně řečeno, „draftují“) ve francouzštině. Francouzská verze je tak předlohou k překladu všech rozsudků, posudků a usnesení. Je-li jednacím jazykem francouzština, je zároveň rozhodným zněním a v některých věcech i zněním jediným. Jen v tomto případě bych se nebránil použít v souvislosti s výstupem Soudního dvora slovo „originál“. V ostatních případech může totiž použití tohoto slova vést k nejistotě, zda měl mluvčí na mysli předlohu (tedy dokument v jazyce, ze kterého se překládalo), anebo rozhodné znění (tedy dokument v jazyce, který je pro daný případ závazný).

(3) Zásada respektování volby jazyka jednotlivých členů unijních soudů

Tuto zásadu lze stručně vyjádřit větou, že každý soudce a každý generální advokát má právo obracet se při ústním jednání na kolegy a na účastníky řízení v jazyce, který si zvolí. Zpravidla bývá tímto jazykem jeho rodný jazyk, jednací jazyk (pokud ho dotyčný ovládá) anebo francouzština.

Generální advokáti mohou navíc přednášet a psát svá stanoviska také v kterémkoli úředním jazyce, který uznají za vhodný. Tento jazyk bývá ve stanoviscích uveden v první poznámce pod čarou jako „původní jazyk“ a v Eur-Lexu (v bibliografickém soupisu stanoviska) v rubrice „Závazná jazyková znění“.


Co a jak se tedy překládá?

Jak jsem již naznačil, nepřekládají všechna rozhodnutí do všech jazyků. Říká se, že je tomu tak především z finančních důvodů.

Do všech úředních jazyků se zásadně překládají jen rozsudky Soudního dvora a stanoviska generálních advokátů v řízeních o předběžných otázkách podle článku 267 SFEU, kde před finančním hlediskem dominuje potřeba jednotného výkladu unijního práva. Obdobnou povahu mají samozřejmě i posudky podle čl. 218 odst. 11 SFEU. Rozsudky a usnesení Soudního dvora v ostatních věcech se do všech jazyků překládají jen tehdy, mají-li velký význam pro výklad unijního práva. Jako příklad mohu uvést řízení proti členskému státu pro nesplnění povinnosti vyplývající ze směrnice, ve kterém je třeba jednotně vyložit určitý pojem použitý v této směrnici.
Rozhodnutí Tribunálu se do všech jazyků překládají jen tehdy, přinášejí-li nový právní pohled na věc, či jinými slovy, obsahují-li „právní větu“. Novinkou je možnost Tribunálu nechat i v těchto případech přeložit do jiných jazyků než jazyka řízení jen výňatky z takových rozhodnutí.
Rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu se do jiných jazyků než do jazyka řízení překládají jen zřídka.

Výstupy unijních soudů se překládají přímo. Jednotlivá jazyková oddělení by měla zajistit dostatečný počet právníků-lingvistů ovládajících francouzštinu a jazyky, kterými píší generální advokáti. V případě generálních advokátů lze však v praxi pozorovat spíše trend opačný, a sice že generální advokáti z oblastí tzv. menších jazyků se přizpůsobují možnostem svého působiště a dříve nebo později na svůj vlastní jazyk rezignují. Stanoviska pak vypracovávají ve francouzštině, angličtině nebo němčině. Z poslední doby lze příkladmo jmenovat M. Poiarese Madura, který se vzdal portugalštiny, J. Mazáka, který upustil od slovenštiny, V. Trstenjak, která po několika pokusech zanechala slovinštinu, či N. Jääskinena, který nepíše finsky. Jejich stanoviska tak není třeba překládat přes pivotní jazyky (o těch chci psát v příštím příspěvku).

* * *

Touha pracovat s „originálem“ může v případě unijní judikatury přinést nečekané komplikace. Člověk s takovou tužbou si musí nejprve sám pro sebe stanovit, co bude považovat za originál – tedy zda chce pracovat s dokumentem v jazyce, ve kterém přemýšlel jeho autor (čili s „předlohou k překladu“), anebo s dokumentem v jazyce, který mu propůjčuje nejvyšší právní sílu (tj. s jeho „rozhodným zněním“). Pokud si zvolí druhé z uvedených pojetí „originálu“, může narazit na omezení svých jazykových schopností. V takovém případě nezbývá než spolehnout se na to, že dokument byl přeložen dobře i do jazyka, který není jazykem řízení. Celý příspěvek

Právníci-lingvisté na Soudním dvoře EU: Kdo jsme a kam jdeme?

Děkuji Michalovi Bobkovi za milé uvítání. Předpokládám, že s nabídkou hostování na jiném právu nepřišel proto, abych zavzpomínal na hezké časy strávené na Nejvyšším správním soudě, ale spíš aby vyzvěděl nějaké zákulisní informace z mého nynějšího působiště. Pokusím se tedy tuto představu naplnit, aniž bych porušil svou povinnost zachovávat služební tajemství.

K tomu možná nejprve můj osobní kontext: na české překladatelské oddělení Soudního dvora Evropské unie jsem nastoupil v prosinci 2010. S prací na něm jsem se seznámil dříve během dvou půlročních pobytů (v letech 2006 a 2007-2008), jeho „dřevní doby“ jsem nezažil. Mé postřehy v příspěvcích tohoto měsíce se tedy budou vztahovat k oddělení, které je již nějakým způsobem zavedené.

V dnešním příspěvku přiblížím, jak vypadá mé pracoviště, a letmo přiblížím náplň své práce.

Celý příspěvek