Když právník "jen dělá svoji práci"
Debata, kterou oživilo zveřejnění Yooova memoranda o mučení, přináší i jednu otázku, která je zajímavá v českém kontextu. Týká se odpovědnosti právníka, když „pouze“ vykonává svoji práci - poskytuje právní rady. Udělal nakonec Yoo něco špatného, když sepsal svoje memorandum způsobem, za který je dnes kritizován? A je nějaký rozdíl, když „tu práci“ děláte pro vládu?
Oskarový dokument, který uvedla minulý týden Česká televize, jen potvrzuje, že memoranda nebyla nijak akademickým cvičením - během vyšetřování americkými jednotkami mohlo dojít i k usmrcení vyslýchaných. Film Taxi na temnou stranu vypráví příběh prostého vesničana, kterého v prosinci 2002 zatkli Američané na základě falešného svědectví placeného informátora kvůli podezření z účasti na bombovém atentátu. O několik dnů později zemřel na následky mnohačetných zranění způsobených při výsleších (o dokumentu informuje např. časopis Respekt).
Dodejme, že v tomto případě vyšetřovatelé způsobením smrti vklouzli i do Yoovy úzké definice mučení, neboť jedno z memorand - podepsané vysoce postaveným úředníkem ministra spravedlnosti Jayem S. Bybee [pdf]- definovalo mučení jako techniku, která „musí odpovídat intenzitou bolesti doprovázející závažné tělesné poranění, jako například selhání tělesných orgánů nebo dokonce smrt“ („must be equivalent in intensity to the pain accompanying serious physical injury, such as organ failure, impairment of bodily function, or even death“).[Zde můžete nalézt rozhovor s tvůrcem dokumentu, v 2. minutě záznamu se vyjadřuje i přímo k osobě Johna Yoo]. Případ jen naznačuje, jak asi vyšetřovatelé obecně postupovali - a jak možná i nadále postupují.
Jak vyplývá z rozhovoru s Johnem Goldsmithem, Yoovým kolegou, který se memorandům na Ministerstvu postavil, Yoo psal memorandum v době, kdy už vyšetřovatelé tvrdé výslechové metody používali a podle všeho si musel být vědom, že je jeho memorandum posvěcuje.
Je na tom ale něco špatného? Na jedné z posledních hodin zde na NYU profesor Neuborne uvedl, že by od právníka, „který dělá jen svoji práci“ (což je Yooova obhajoba) čekal mnohem více. Podstatou je podle něj odlišení situace, ve které se nachází advokát, který má svého klienta obhájit před soudem, doslova ho „vysekat z maléru“, a situace, ve které je právník, na kterého se obrátí klient o radu ještě před tím, než uskuteční zamýšlené jednání. V podruhé jmenované situaci je právník Neubornovými slovy „law enforcement official“ - má svoji radou napomáhat dodržování práva, nikoliv jeho porušování. Jak Neuborne uvedl, Yoo svoji radu poskytoval v době, kdy se administrativa ptala do budoucna, jaké techniky jsou nebo nejsou zakázány (popřípadě zda jejich použití může posvětit pouze prezident jako „commander in chief“). Byl tedy v postavení „law enforcement official“ a měl mnohem více vážit, zda je výklad dotčených ustanovení skutečně jediný možný a plně obhajitelný. V tomto ohledu Yoo fatálně selhal. (Viz tento názor Davida Lubana z blogu Balkinization.)
Při Neubornově výkladu jsem si vzpomněl na nedávný článek v Hospodářských novinách, který kritizoval českou vládu za způsob, kterým vede svoji obhajobu před Soudem pro lidská práva ve věci regulovaného nájemného. Vládní zmocněnec měl ve svém vyjádření argumentovat „značně nevybíravě“. Jenže co jiného měl jako advokát státu dělat, pokud chce, aby stát před soudem uspěl? Nebo snad existují nějaká omezení pro advokáta, který zastupuje stát - nad rámec omezení, která platí pro každého advokáta?
A ta otázka není řečnická, přiznám se, že na ni nemám pevný názor. Intuitivně bych na ni dal kladnou odpověď, obtížně se mi ale hledají argumenty, proč by tomu mělo být. Snad proto, že vládní advokát zastupuje státní moc, která mj. reprezentuje určité hodnoty? Chci však na druhou stranu, jako daňový poplatník, aby kvůli tomu stát prohrával spory? (Pro pořádek uvádím, že v případě sporu s majiteli domů se domnívám, že by měl stát s majiteli uzavřít smír, který by reflektoval skutečnost, že se v České republice několik let pošlapávala vlastnická práva, za ignorace několika rozhodnutí Ústavního soudu; a stejně tak si myslím, že by stát měl ve sporu prohrát - ačkoliv jinak právníkům od Víta Schorma moc fandím:-).
Druhá moje poznámka se váže k roli vládních právníků, poskytujících svoje rady mimo rámec soudních sporů. Jak mi Dan Kahan (profesor z Yale Law School, který o Yooovi a Goldsmithovi mluvil jako o "špatném a dobrém" právníkovi ve svém projevu k čerstvým absolventům) nedávno napsal, Yoo a další právníci kteří se na vypracování memorand podíleli, jsou v současné době vyšetřováni Úřadem pro odpovědnost Ministerstva spravedlnosti. Americká administrativa tedy má sama v sobě zabudovaný určitý obranný mechanismus proti selháním svých právníků. Česká administrativa naštěstí tak palčivé problémy, jako ta americká neřeší. Myslím však, že by nebylo na škodu zamyslet se nad tím, o čem všem čeští vládní právníci rozhodují a zda je přitom někdo kontroluje.
Celý příspěvek
Oskarový dokument, který uvedla minulý týden Česká televize, jen potvrzuje, že memoranda nebyla nijak akademickým cvičením - během vyšetřování americkými jednotkami mohlo dojít i k usmrcení vyslýchaných. Film Taxi na temnou stranu vypráví příběh prostého vesničana, kterého v prosinci 2002 zatkli Američané na základě falešného svědectví placeného informátora kvůli podezření z účasti na bombovém atentátu. O několik dnů později zemřel na následky mnohačetných zranění způsobených při výsleších (o dokumentu informuje např. časopis Respekt).
Dodejme, že v tomto případě vyšetřovatelé způsobením smrti vklouzli i do Yoovy úzké definice mučení, neboť jedno z memorand - podepsané vysoce postaveným úředníkem ministra spravedlnosti Jayem S. Bybee [pdf]- definovalo mučení jako techniku, která „musí odpovídat intenzitou bolesti doprovázející závažné tělesné poranění, jako například selhání tělesných orgánů nebo dokonce smrt“ („must be equivalent in intensity to the pain accompanying serious physical injury, such as organ failure, impairment of bodily function, or even death“).[Zde můžete nalézt rozhovor s tvůrcem dokumentu, v 2. minutě záznamu se vyjadřuje i přímo k osobě Johna Yoo]. Případ jen naznačuje, jak asi vyšetřovatelé obecně postupovali - a jak možná i nadále postupují.
Jak vyplývá z rozhovoru s Johnem Goldsmithem, Yoovým kolegou, který se memorandům na Ministerstvu postavil, Yoo psal memorandum v době, kdy už vyšetřovatelé tvrdé výslechové metody používali a podle všeho si musel být vědom, že je jeho memorandum posvěcuje.
Je na tom ale něco špatného? Na jedné z posledních hodin zde na NYU profesor Neuborne uvedl, že by od právníka, „který dělá jen svoji práci“ (což je Yooova obhajoba) čekal mnohem více. Podstatou je podle něj odlišení situace, ve které se nachází advokát, který má svého klienta obhájit před soudem, doslova ho „vysekat z maléru“, a situace, ve které je právník, na kterého se obrátí klient o radu ještě před tím, než uskuteční zamýšlené jednání. V podruhé jmenované situaci je právník Neubornovými slovy „law enforcement official“ - má svoji radou napomáhat dodržování práva, nikoliv jeho porušování. Jak Neuborne uvedl, Yoo svoji radu poskytoval v době, kdy se administrativa ptala do budoucna, jaké techniky jsou nebo nejsou zakázány (popřípadě zda jejich použití může posvětit pouze prezident jako „commander in chief“). Byl tedy v postavení „law enforcement official“ a měl mnohem více vážit, zda je výklad dotčených ustanovení skutečně jediný možný a plně obhajitelný. V tomto ohledu Yoo fatálně selhal. (Viz tento názor Davida Lubana z blogu Balkinization.)
Při Neubornově výkladu jsem si vzpomněl na nedávný článek v Hospodářských novinách, který kritizoval českou vládu za způsob, kterým vede svoji obhajobu před Soudem pro lidská práva ve věci regulovaného nájemného. Vládní zmocněnec měl ve svém vyjádření argumentovat „značně nevybíravě“. Jenže co jiného měl jako advokát státu dělat, pokud chce, aby stát před soudem uspěl? Nebo snad existují nějaká omezení pro advokáta, který zastupuje stát - nad rámec omezení, která platí pro každého advokáta?
A ta otázka není řečnická, přiznám se, že na ni nemám pevný názor. Intuitivně bych na ni dal kladnou odpověď, obtížně se mi ale hledají argumenty, proč by tomu mělo být. Snad proto, že vládní advokát zastupuje státní moc, která mj. reprezentuje určité hodnoty? Chci však na druhou stranu, jako daňový poplatník, aby kvůli tomu stát prohrával spory? (Pro pořádek uvádím, že v případě sporu s majiteli domů se domnívám, že by měl stát s majiteli uzavřít smír, který by reflektoval skutečnost, že se v České republice několik let pošlapávala vlastnická práva, za ignorace několika rozhodnutí Ústavního soudu; a stejně tak si myslím, že by stát měl ve sporu prohrát - ačkoliv jinak právníkům od Víta Schorma moc fandím:-).
Druhá moje poznámka se váže k roli vládních právníků, poskytujících svoje rady mimo rámec soudních sporů. Jak mi Dan Kahan (profesor z Yale Law School, který o Yooovi a Goldsmithovi mluvil jako o "špatném a dobrém" právníkovi ve svém projevu k čerstvým absolventům) nedávno napsal, Yoo a další právníci kteří se na vypracování memorand podíleli, jsou v současné době vyšetřováni Úřadem pro odpovědnost Ministerstva spravedlnosti. Americká administrativa tedy má sama v sobě zabudovaný určitý obranný mechanismus proti selháním svých právníků. Česká administrativa naštěstí tak palčivé problémy, jako ta americká neřeší. Myslím však, že by nebylo na škodu zamyslet se nad tím, o čem všem čeští vládní právníci rozhodují a zda je přitom někdo kontroluje.