04 dubna 2008

Druhé memorandum týkající se mučení bylo zveřejněno

David Kosař nám poslal zajímavý příspěvek, který se týká memorand Johna Yoo o přípustnosti mučení jako vyšetřovací techniky a pravomoci administrativy jej provádět. Pod Davidovým informativním příspěvkem, který v závěru klade několik zajímavých otázek, jsem si dovolil připojit několik svých poznámek.


Nevím, jestli měl Honza Komárek jen dobrý čuch či jen dostal ve správnou chvíli správné echo nebo to byla jen shoda náhod, když do své nedávné úvahy v Respektu (reprodukované i na
JP s nadmíru hojnou odezvou) zakomponoval i Johna Yoo a jeho neslavné Torture Memo, každopádně bych rád upozornil na skutečnost, že druhé Torture Memo z pera Johna Yoo bylo před pár dny (přesně dne 31. 3. 2008) deklasifikováno. Tento krok vyvolal vcelku pochopitelně v USA velké pozdvižení a plní stránky všech významnějších blogů (např. zde, zde a zde), ale třeba i časopisu Esquire. Chtělo by se mi v duchu Respektu popřát inspirativní čtení, ale v tomto případě má ta inspirace notnou dávku pachuti. .

Nechci zde znovu otvírat otázku, kdo je dobrý, a kdo je špatný právník, ale neodpustím si pár poznámek. Memo má 81 stránek a jak poznamenal Orin Kerr, celé memo „sounds very lawyerly in its arguments“ (volně přeloženo „vypadá z právního hlediska velmi profesionálně“). Na první pohled obsahuje nepřeberné množství citací, slušně argumentuje, vypořádává se s protiargumenty, prostě na první pohled kvalitní scholarship [však on Yoo je taky profesor na University of California at Berkeley School of Law (Boalt Hall)]. Teprve bližší čtení odkrývá řadu děr a zjednodušení. Jack Balkin to popsal trefně: „nikdo by neměl podceňovat, čeho jsou právníci na dostatečně vysokých postech schopni, [zvlášť] když jsou vyzbrojení právnickou hantýrkou“. Z toho plyne, že dobrý právník (ve smyslu „argumentačně zručný“) je paradoxně daleko nebezpečnější než ten špatný. Takže apel alternativní k tomu Honzovu zní „Woe, onto Us, Lawyers!“.

P.S. V USA mají evidentně odlišný pohled nejen na
trest smrti, ale i na definici mučení. I liberálové navíc akceptují mučení (byť nepřímo poskytnutím imunity osobám mučení provádějícím) minimálně v situaci tzv. ticking bomb scenario (takže mučení je způsobilé poměřování…), Yooa kritizují primárně za to, že posvětil mučení v příliš širokém měřítku. Aby zaplesalo i srdce komparatistovo, odkazuji na protichůdné názory Nejvyššího soudu Izraele (HCJ 5100/94 Public Committee Against Torture v. Israel [1999] IsrSC 37, § 39: „We are aware that this decision [physical interrogation techniques unlawful even in ticking-bomb situations] does not ease dealing with [the harsh] reality. This is the destiny of democracy, as not all means are acceptable to it, and not all practices are open to it. Although a democracy must often fight with one hand tied behind its back, it nonetheless has the upper hand. Preserving the rule of law and recognition of an individual's liberty constitutes an important component in its understanding of security. At the end of the day they strengthen its spirit and strength and allow it to overcome its difficulties.“) a Nejvyššího soudu Indie (Shri D.K. Basu v. State of West Bengal (1997) 1 S.C.C. 416, 418, § 34: „[The] challenge of terrorism must be met with innovative ideas and approach. State terrorism is no answer to combat terrorism. State terrorism would only provide legitimacy to 'terrorism'. That would be bad for the State, the community and above all for the rule of law. The State must, therefore, ensure that various agencies deployed by it for combating terrorism act within the bounds of law and not become law unto themselves.“). Evropské soudy, alespoň pokud vím, dosud o „ticking bomb scenario“ rozhodovat nemusely, ale vzhledem k poslední judikatuře ESLP (Saadi proti Itálii – obecně k mučení) i BVerfG (1 BvR 357/05 anglické shrnutí a německé plné znění – ad hodnota lidské důstojnosti a lidského života pasažérů při sestřelování letadel unesených teroristy) lze těžko očekávat následování amerického přístupu.

P.P.S. Rukavice hozená Petrovi Břízovi: akceptuješ, že v USA mohou legitimizovat waterboarding a jiné praktiky stejně jako trest smrti a Honza jen provokuje – Tvými slovy – „k honům na čarodějnice“? Nebo se Honzův apel od toho Pötteringova nějak liší? Předem se omlouvám za malé popíchnutí.


Využiji té příležitosti a vyjádřím se k několika otázkám, které tu David nadnesl.

Za prvé, myslím, že ne všichni liberálové mučení podporují i za okolností tzv. „scénáře tikající bomby“, respektive zpochybňují použitelnost tohoto scénáře pro účely debaty „mučení ano či ne“ (viz tyto posty na Opinio Juris a na mém oblíbeném Balkinization). Nemyslím tedy, že lze trest smrti a mučení spolu srovnávat - domnívám se, že na užitečnosti trestu smrti panuje ve Spojených státech daleko větší konsensus.

Za druhé, když jsem tu psal o Yoovi jako o „špatném právníkovi“, měl jsem mimo jiné na mysli jeho postup při psaní memoranda, kdy se snažil předestřít argumenty jednoznačně podporující možnost administrativy mučící opatření přijmout, bez ohledu na Kongres a bez ohledu na Ženevské konvence, a tvrdit, že to takto umožňuje platné právo. Můj apel tak spíše směřoval na individuální odpovědnost právníků za to, co dělají, nikoliv na to, zda je ve Spojených státech akceptováno mučení či nikoliv (po pravdě, ten můj článek se týkal hlavně nutnosti na tuhle odpovědnost právníků upozorňovat při výuce práva, a byl jsem sám překvapen co všechno v něm někteří dokázali najít). Když včera profesor Neuborn komentoval Yooův případ, zejména tedy to, jak se Yoo bránil, tím že dělal „pouze právníka“, řekl: „Já si od právníka představuji daleko více, než to co předvedl Yoo“. Za pravdu mu možná dává i současné vyšetřování Yooa Ministerstvem spravedlnosti (jeho Úřadem pro odpovědnost). (Yoo je ještě navíc žalován jedním z vězňů odsouzeným za spolupráci s teroristickými organizacemi -viz zde).

Pokud jde o Němce, ti už scénář tikající bomby řešili: viz zde. Jednalo se o vyhrožování mučením jednomu z únosců dítěte, kterému hrozila smrt (bohužel bylo v okamžiku vyšetřování již mrtvé). Případ se dostal i k soudům, píše o něm například Florian Jessberger v článku „Bad Torture — Good Torture? What International Criminal Lawyers May Learn from the Recent Trial of Police Officers in Germany“, Journal of International Criminal Justice 2005 3(5):1059-1073 (odkaz na článek je zde, není však veřejně přístupný). Vyšetřovatelé byli shledáni vinnými , trest jim však vzhledem k převažujícím polehčujícím okolnostem nebyl uložen.

Rád bych se k otázce odpovědnosti právníků vrátil, doufám, že se mi to mezi psaním ostatních věcí povede.