Podněcování k útočné válce v návrhu trestního zákoníku
Návrh novely trestního zákoníku převádí do této normy matérii, která je doposud v zásadě upravena v zákoně č. 165/1950. Sb, na ochranu míru. Jedná se o trestný čin podle § 404 (podněcování útočné války). V této souvislosti je možné zamyslet se nad některými kontroverzními případy, které z hlediska aplikace § 404 mohly být zajímavé.
Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje. Základní trestní sazba je odnětí svobody až na pět let, v kvalifikovaných skutkových podstatách (spáchá-li čin na shromáždění, které podléhá oznamovací povinnosti nebo spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem) pak dvě léta až deset let. Jedná se o nepromlčitelný trestný čin.
Následující § 405 uvádí, že přípravou a podněcováním útočné války není jednání související s vyhlášením válečného stavu, hrozí-li, že bude ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení, s účastí ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je ČR členem nebo s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, s kterými vyslovuje souhlas PČR nebo vláda ČR.
Tento trestný čin je trestným činem úmyslným (v návrhu není uvedeno, že by mohl být spáchán z nedbalosti), zatímco podle mého názoru tato skutečnost z úpravy trestného činu podle zákona na ochranu míru jednoznačně nevyplývala. Zakotvena je i trestnost přípravy podněcování k útočné válce. Z logiky důvodové zprávy vyplývá, že pojem útočná válka je používán jako synonymum pojmu agrese v mezinárodním právu.
V souvislosti s reálným děním v českém prostředí je třeba uvažovat o případné aplikaci především ve dvou souvislostech. Prvním jsou veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům proti tzv. darebáckým státům bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, které by podle řady právních výkladů spadaly pod pojem agrese, podle některých doktrín (ideologů současné administrativy USA i jejich českých spojenců) jsou však legální.
Problémovým prvkem pro případnou aplikaci je tedy nejednoznačný náhled na preventivní a preemptivní války v současném mezinárodním právu. Zcela záměrně se z důvodu rozsahu článku nepouštím do problematiky rozlišení těchto pojmů a náhledu na mezinárodněprávní legalitu jedné či obou z uvedených druhů válek.
Pokud by však šlo o akt akceptovaný mezinárodním právem, nejednalo by se o útočnou válku předvídanou zákonem. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je pak třeba upozornit na to, že bude-li se hlasatel těchto názorů vnitřně klonit k tomu, že preemptivní či preventivní války jsou mezinárodním obyčejovým právem povoleny (což část odborníků tvrdí), je sporné, zda by byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku. Činil by tak spíše z nedbalosti.
Pokud by někdo byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku, je otázkou, co vše se vejde pod podíl ČR na takové válce. Z logiky zákona vyplývá, že jím je účast ozbrojených sil ČR na válečných akcích. Otázkou je, zda i požadovaná ekonomická, morální či logistická podpora pro útočnou válku je zahrnuta do uvedeného trestného činu. Zřejmě tam spadají i tyto aktivity.
Válka zřejmě není ve znění § 404 ztotožňována s válečným stavem. Pokud někdo bude vyžadovat vyhlášení válečného stavu podle práva ČR, nesmí se tak z logiky jeho úpravy v Ústavě ČR stát pro případ útočné války, ale pouze války obranné. Pokud by někdo požadoval změnu Ústavy s možností upravit vyhlášení válečného stavu i pro útočnou válku, mohlo by toto jednání být trestné jako příprava trestného činu § 404, pokud by nebyla uznána nadřazenost svobody projevu podle LZPS.
V ČR se objevují i výzvy k válkám ze strany různých extremistických uskupení. Mají být vedeny proti nepřátelům, definovaným na základě rasových, náboženských, třídních a jiných sociálních charakteristik. Jedná se např. o bělošsko-rasistický koncept „svaté rasové války (RAHOWA)“, o islamistický ozbrojený džihád, v určitém smyslu i o revoluční války hlásané krajní levicí.
U postihu těchto projevů je však třeba zjistit, zda do nich má být zapojena ČR, což § 404 vyžaduje. Pokud se v koncepcích uvedených válek s tímto státem nepočítá nebo se s ním počítá v jiné formě (kalifát, komuna, součást širší říše apod.), není podněcování k takové válce trestné podle tohoto paragrafu. Na následnické subjekty ČR, které by měly vést válku, se znění zákona zřejmě nevztahuje.
Většina výše uvedených extremistických konceptů počítá spíše s transnacionálními bojovými hnutími, nikoliv se stávající státní strukturou. Teprve pokud by jejich hlasatelé počítali s uchopením moci v ČR a následným zatažením tohoto státu do války (z logiky důvodové zprávy pouze mezistátní války), mohly by být uvedené podněcující projevy podle zmíněného paragrafu postihovány. V této souvislosti lze připomenut jistou neaktuálnost § 404 ve vazbě na předpokládaný nárůst nestátních válek ve 21. století, tj. konfliktů vedených transnacionálními nestátními aktéry proti státům i proti sobě navzájem.
Obecně je praktická aplikace § 404 málo pravděpodobná, mj. i s ohledem na vyžadovanou závažnost postihovaného jednání, která vyplývá z logiky zařazení do hlavy třinácté TrZ. Prvek skutkové podstaty trestného činu odůvodněný vázaností ČR mezinárodním obyčejovým právem je však zajímavou „perličkou“ návrhu nového trestního zákona, je však otázkou, zda je prvkem nutným.
Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje. Základní trestní sazba je odnětí svobody až na pět let, v kvalifikovaných skutkových podstatách (spáchá-li čin na shromáždění, které podléhá oznamovací povinnosti nebo spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem) pak dvě léta až deset let. Jedná se o nepromlčitelný trestný čin.
Následující § 405 uvádí, že přípravou a podněcováním útočné války není jednání související s vyhlášením válečného stavu, hrozí-li, že bude ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení, s účastí ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je ČR členem nebo s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, s kterými vyslovuje souhlas PČR nebo vláda ČR.
Tento trestný čin je trestným činem úmyslným (v návrhu není uvedeno, že by mohl být spáchán z nedbalosti), zatímco podle mého názoru tato skutečnost z úpravy trestného činu podle zákona na ochranu míru jednoznačně nevyplývala. Zakotvena je i trestnost přípravy podněcování k útočné válce. Z logiky důvodové zprávy vyplývá, že pojem útočná válka je používán jako synonymum pojmu agrese v mezinárodním právu.
V souvislosti s reálným děním v českém prostředí je třeba uvažovat o případné aplikaci především ve dvou souvislostech. Prvním jsou veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům proti tzv. darebáckým státům bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, které by podle řady právních výkladů spadaly pod pojem agrese, podle některých doktrín (ideologů současné administrativy USA i jejich českých spojenců) jsou však legální.
Problémovým prvkem pro případnou aplikaci je tedy nejednoznačný náhled na preventivní a preemptivní války v současném mezinárodním právu. Zcela záměrně se z důvodu rozsahu článku nepouštím do problematiky rozlišení těchto pojmů a náhledu na mezinárodněprávní legalitu jedné či obou z uvedených druhů válek.
Pokud by však šlo o akt akceptovaný mezinárodním právem, nejednalo by se o útočnou válku předvídanou zákonem. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je pak třeba upozornit na to, že bude-li se hlasatel těchto názorů vnitřně klonit k tomu, že preemptivní či preventivní války jsou mezinárodním obyčejovým právem povoleny (což část odborníků tvrdí), je sporné, zda by byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku. Činil by tak spíše z nedbalosti.
Pokud by někdo byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku, je otázkou, co vše se vejde pod podíl ČR na takové válce. Z logiky zákona vyplývá, že jím je účast ozbrojených sil ČR na válečných akcích. Otázkou je, zda i požadovaná ekonomická, morální či logistická podpora pro útočnou válku je zahrnuta do uvedeného trestného činu. Zřejmě tam spadají i tyto aktivity.
Válka zřejmě není ve znění § 404 ztotožňována s válečným stavem. Pokud někdo bude vyžadovat vyhlášení válečného stavu podle práva ČR, nesmí se tak z logiky jeho úpravy v Ústavě ČR stát pro případ útočné války, ale pouze války obranné. Pokud by někdo požadoval změnu Ústavy s možností upravit vyhlášení válečného stavu i pro útočnou válku, mohlo by toto jednání být trestné jako příprava trestného činu § 404, pokud by nebyla uznána nadřazenost svobody projevu podle LZPS.
V ČR se objevují i výzvy k válkám ze strany různých extremistických uskupení. Mají být vedeny proti nepřátelům, definovaným na základě rasových, náboženských, třídních a jiných sociálních charakteristik. Jedná se např. o bělošsko-rasistický koncept „svaté rasové války (RAHOWA)“, o islamistický ozbrojený džihád, v určitém smyslu i o revoluční války hlásané krajní levicí.
U postihu těchto projevů je však třeba zjistit, zda do nich má být zapojena ČR, což § 404 vyžaduje. Pokud se v koncepcích uvedených válek s tímto státem nepočítá nebo se s ním počítá v jiné formě (kalifát, komuna, součást širší říše apod.), není podněcování k takové válce trestné podle tohoto paragrafu. Na následnické subjekty ČR, které by měly vést válku, se znění zákona zřejmě nevztahuje.
Většina výše uvedených extremistických konceptů počítá spíše s transnacionálními bojovými hnutími, nikoliv se stávající státní strukturou. Teprve pokud by jejich hlasatelé počítali s uchopením moci v ČR a následným zatažením tohoto státu do války (z logiky důvodové zprávy pouze mezistátní války), mohly by být uvedené podněcující projevy podle zmíněného paragrafu postihovány. V této souvislosti lze připomenut jistou neaktuálnost § 404 ve vazbě na předpokládaný nárůst nestátních válek ve 21. století, tj. konfliktů vedených transnacionálními nestátními aktéry proti státům i proti sobě navzájem.
Obecně je praktická aplikace § 404 málo pravděpodobná, mj. i s ohledem na vyžadovanou závažnost postihovaného jednání, která vyplývá z logiky zařazení do hlavy třinácté TrZ. Prvek skutkové podstaty trestného činu odůvodněný vázaností ČR mezinárodním obyčejovým právem je však zajímavou „perličkou“ návrhu nového trestního zákona, je však otázkou, zda je prvkem nutným.