Jak média ovlivňují české právo?

České právo a justice se v poslední době staly předmětem zvýšeného mediálního zájmu, který je už tak alespoň v určitém smyslu latentně vysoký. V následující úvaze se pokusím stručně a v obecné rovině nastínit, jaké problémy vidím v oblasti mediálního vlivu na právní život v České republice. Činím tak na základě svých dojmů, nikoliv empirického výzkumu. Netvrdím přitom, že se jedná o problémy zcela nové či že jsou typické pouze pro situaci tohoto státu. Na druhou stranu mediální, politická i právní kultura má i zde svá specifika a několik událostí z poslední doby je posílilo.


Je samozřejmě otázkou, zda je možné hovořit o vlivu médií jako celku. I v rámci mediální scény existuje určitá pluralita, nicméně dominující roli má obtížně definovatelný, ale přesto hmatatelný mediální mainstream. A ten se v ČR projevuje v hlavních televizních stanicích, nejčtenějších denících a s nimi spjatých zpravodajských serverech poměrně homogenně, alespoň ve smyslu určování témat se vztahem k právu.

V rámci těchto témat pak někdy umožňuje prezentaci alternativních názorů, ve výsledku však mnohdy přinejmenším podprahově stanovuje příjemci informací to, co je „správné“. S ohledem na skutečnost, že dominantní česká žurnalistická komunita je poměrně stabilní a jednotliví specializovaní novináři se maximálně přesouvají mezi různými zaměstnavateli, nejsou v mainstraeamových názorech pravděpodobné výraznější zvraty. A případní zainteresovaní mladí novináři (mnohdy s velmi omezenými vědomostmi o právu) se neprofilují vůči převažující redakční sestavě.

V době masivního rozvoje internetu je sice zaručena díky různým alternativním stránkám či bloggům pluralita témat, názorů i navrhovaných řešení, nicméně dominantně ovládá mediální scénu výše zmíněný mainstream. Ten pak mnohdy určuje i politické postoje k právu a může mít vliv i na názory lidí z právní sféry, kteří chtějí mít zajištěnu mediální přízeň. A i když na určitou věc uvnitř mainstreamu existují různé názory, jsou metody zastánců jednotlivých názorů podobné.

Zřejmě nejčastěji média tlačí na rozhodnutí v konkrétní kauze, zvláště pokud už svým čtenářům a divákům vsugerovaly role „správňáků“ a „padouchů“. Pokud nedojde k rozhodnutí v souladu s jejich očekáváním, často se snaží zdiskreditovat orgán , který rozhodl, nebo právní systém jako celek. Nemusí se tak dít přímo, ale spíše podprahovými metodami, které ovládají zvláště televizní redaktoři.

S rozhodnutími v konkrétních kauzách pak často souvisí i tlak na přijetí nových zákonů, protože díky nim se mohou profilovat i mediálně zajímaví politici anebo naopak ti, kteří doposud ničím nezaujali. Média navíc mohou v souvislostí s prezentací legislativních debat recyklovat informace o starších zajímavých právních kauzách, kvůli nimž se zákon přijímá.

Méně častý je mediální tlak na specifický výklad zákonů, protože tyto debaty jsou zpravidla pro chápání většiny novinářů příliš složité a hlavně neumožňují jasnou a srozumitelnou prezentaci pro mainstreamové čtenáře a diváky. Panuje obecný předpoklad, že vše má být přesně stanoveno zákonem a diskuse o smyslu a výkladu práva a zákona jsou podezřelé.

Na druhou stranu i aktéři právního dění mají zájem o využití médií ve svůj prospěch a využívají pro to většinou své hlavní zboží, po němž média prahnou – informace. Může se tak dít legálně anebo – což je pro současné dění typické – nelegálními úniky informací. I zde se však domnívám, že manistreamová média akceptují hlavně ty uniklé informace, které zapadají do jimi podporovaných názorových schémat. Ale nejen informace zajiťují mediální zájem - pro média může být v druhém gardu přitažlivá i celková image (zvláště nonkonformní) určitých aktérů z právní oblasti.

Na mediální zájmy a tlaky často nejsou připraveni aktéři právního dění, včetně některých soudců. Schopnost srozumitelně vysvětlit své rozhodnutí v den hlavní prezentace případu médiím je velmi důležitá pro rozvoj právní kultury a pro akceptaci práva ve společnosti. Na druhou stranu je třeba mít na paměti i skutečnost, že když se jedná o složitý problém, v případě jeho dlouhého vysvětlování si novinář stejně vybere jen to, co se mu hodí do jeho předem zamýšleného (či dokonce zadaného) vyznění reportáže nebo je dokonce schopen vyřčené zcela překroutit.

Kontroverzní je i snaha některých lidí z právní oblasti, získat si za každou cenu mediální přízeň a postavit na ni svoji kariéru. Tento trend bude zřejmě posilovat i narůstající počet televizních přenosů ze soudních síní. Pokud se takto profilují mediálně známí advokáti, nejde o problém, jedná-li se o jejich konkrétní kauzy. Je pochopitelné, že se snaží uspokojit stávající klientelu a získat si neplacenou reklamou nějakou novou. Pokud jsou však v médiích dotazováni na obecný výklad práva (což se často děje), měly by být jejich názory konfrontovány i s aktuálními zájmy v případech, kde se angažují.

Úsilí o prvoplánovou mediální popularitu by se však měli v obecné rovině i konkrétních případech vyvarovat soudci, státní zástupci i policisté, protože to může poškodit věrohodnost jejich argumentace. Pokud se ale dokáží mediálně prosadit svými schopnostmi vysvětlit problém a případně navrhnout smysluplné odborné řešení, je to naopak pro mediální i právní kulturu přínosné. Totéž platí pro právníky z akademické a výzkumné sféry, kteří jsou zatím zpravidla mediálně nezajímaví. Hlavní média dávají takovýmto lidem jen omezený prostor (neplatí to ale paušálně).

Důsledkem neodbornosti médií je pak často skutečnost, že jsou skandalizovány hlouposti (někdy účelově médiím „předhozené“) a opomíjeny reálné problémy českého práva a justice. Posiluje se tím i pokřivené vnímání práva ve společnosti a narůstá manipulační moc některých právníků nad obyčejnými lidmi. Změna stávající situace však není příliš pravděpodobná.

Celý příspěvek

Proč je ČR státem soudních znalců?

O současné České republice se někdy v právních kruzích s trochou nadsázky hovoří i jako o „státu soudních znalců“, což odkazuje na skutečnost, že o řadě důležitých rozhodnutí správních i justičních orgánů fakticky rozhodují znalecké posudky. V poslední době různí zainteresovaní lidé tvrdí, že využití soudních znalců v ČR už přesahuje únosnou mez a že reálný vliv těchto aktérů neodpovídá tomu, jakou roli jim český právní řád přisuzuje. Na „přeznalcování“ upozorňují experti na odborných seminářích, ombudsman, ti, kteří jsou nespokojeni s vypořádáním rozličných vlastních právních nároků i mnozí další.

Kde jsou ale příčiny toho, že se ČR stává tímto „státem soudních znalců“. Na základě mých osobních poznatků a prožitků (byť z poněkud „extrémní“ znalecké oblasti) i řady více či méně (ne)formálních debat se pokusím o stručné zobecňující shrnutí. Existují podle mě tři hlavní příčiny, z nichž jedna je za určitých okolností z hlediska hlásané právní kultury a etiky ospravedlnitelná, další dvě jsou ovšem problematické. Vliv čtvrté je pak zanedbatelný.

První příčinou je skutečnost, že roste právní regulace nejrůznějších oblastí a realita, kterou právo upravuje, se stává stále složitější. Seznam znaleckých oborů dokonce ne zcela odpovídá soudobým potřebám. Správní, policejní či justiční orgány nemají dostatek znalostí a musí proto spoléhat na objasnění ze strany soudních znalců z nejrůznějších oborů a odvětví. Často je problém natolik složitý, že není ani jasné, na co se znalců ptát.

Na druhou stranu jsou často znalci dotazováni na věci, které mají příslušné orgány znát na základě požadovaného vzdělání nebo si je mohou bez větších problémů zjistit či nastudovat. Tím se dostáváme k druhé hlavní příčině, kterou je to, že znaleckým posudkem je suplováno obstarávání podkladů a důkazů pro rozhodování. Shrnout ji lze zhruba do úvahy příslušného orgánu „proč se s tím budu dřít, když to za mě udělá znalec.“ Tento postoj pak posiluje i související skutečnost, že znalec je u řady řízení takřka automaticky vyžadován a jeho přibrání je jistým zvykovým právem.

Třetí, zřejmě nejvíce problematickou příčinou, je snaha příslušného orgánu přenést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí na znalce. Přestože znalec nesmí hodnotit důkazy ani řešit právní otázky, je do těchto činností někdy tlačen okolnostmi přibrání i otázkami. Sami znalci jsou pak často zmateni ohledně toho, na co mohou či nemohou odpovídat.

Samozřejmě i oni mají většinou zájem o svoji účast na co největším počtu případů, protože z toho mají zisk a mohou mít i dobrý pocit z uplatnění vlastních odborných znalostí. Nicméně tato čtvrtá příčina hraje ve výsledném stavu „přeznalcování“ jen velmi omezenou roli.

Ohledně řešení problému přetváření ČR do „státu soudních znalců“ jsem skeptický. Přes deklarovanou snahu „něco s tím dělat“ na obecné úrovni debat, často, když dojde na lámání chleba v konkrétním případě, převáží postoj „znalec to vyřeší za nás“. Nechci samozřejmě paušalizovat, ale v řadě případů se tak děje. Na tom nic nezmění novely, nové zákony (včetně případného nového zákona o znalcích a tlumočnících) či interní pokyny, ale jen změna právní kultury. I když se o ni kvalitní lidé v justici i státní správě upřímně snaží, je taková změna dlouhodobou záležitostí a zatím se - pokud vím – plošně nechystá…

Celý příspěvek

Podněcování k útočné válce v návrhu trestního zákoníku

Návrh novely trestního zákoníku převádí do této normy matérii, která je doposud v zásadě upravena v zákoně č. 165/1950. Sb, na ochranu míru. Jedná se o trestný čin podle § 404 (podněcování útočné války). V této souvislosti je možné zamyslet se nad některými kontroverzními případy, které z hlediska aplikace § 404 mohly být zajímavé.

Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje. Základní trestní sazba je odnětí svobody až na pět let, v kvalifikovaných skutkových podstatách (spáchá-li čin na shromáždění, které podléhá oznamovací povinnosti nebo spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem) pak dvě léta až deset let. Jedná se o nepromlčitelný trestný čin.

Následující § 405 uvádí, že přípravou a podněcováním útočné války není jednání související s vyhlášením válečného stavu, hrozí-li, že bude ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení, s účastí ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je ČR členem nebo s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, s kterými vyslovuje souhlas PČR nebo vláda ČR.

Tento trestný čin je trestným činem úmyslným (v návrhu není uvedeno, že by mohl být spáchán z nedbalosti), zatímco podle mého názoru tato skutečnost z úpravy trestného činu podle zákona na ochranu míru jednoznačně nevyplývala. Zakotvena je i trestnost přípravy podněcování k útočné válce. Z logiky důvodové zprávy vyplývá, že pojem útočná válka je používán jako synonymum pojmu agrese v mezinárodním právu.

V souvislosti s reálným děním v českém prostředí je třeba uvažovat o případné aplikaci především ve dvou souvislostech. Prvním jsou veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům proti tzv. darebáckým státům bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, které by podle řady právních výkladů spadaly pod pojem agrese, podle některých doktrín (ideologů současné administrativy USA i jejich českých spojenců) jsou však legální.

Problémovým prvkem pro případnou aplikaci je tedy nejednoznačný náhled na preventivní a preemptivní války v současném mezinárodním právu. Zcela záměrně se z důvodu rozsahu článku nepouštím do problematiky rozlišení těchto pojmů a náhledu na mezinárodněprávní legalitu jedné či obou z uvedených druhů válek.

Pokud by však šlo o akt akceptovaný mezinárodním právem, nejednalo by se o útočnou válku předvídanou zákonem. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je pak třeba upozornit na to, že bude-li se hlasatel těchto názorů vnitřně klonit k tomu, že preemptivní či preventivní války jsou mezinárodním obyčejovým právem povoleny (což část odborníků tvrdí), je sporné, zda by byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku. Činil by tak spíše z nedbalosti.

Pokud by někdo byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku, je otázkou, co vše se vejde pod podíl ČR na takové válce. Z logiky zákona vyplývá, že jím je účast ozbrojených sil ČR na válečných akcích. Otázkou je, zda i požadovaná ekonomická, morální či logistická podpora pro útočnou válku je zahrnuta do uvedeného trestného činu. Zřejmě tam spadají i tyto aktivity.
Válka zřejmě není ve znění § 404 ztotožňována s válečným stavem. Pokud někdo bude vyžadovat vyhlášení válečného stavu podle práva ČR, nesmí se tak z logiky jeho úpravy v Ústavě ČR stát pro případ útočné války, ale pouze války obranné. Pokud by někdo požadoval změnu Ústavy s možností upravit vyhlášení válečného stavu i pro útočnou válku, mohlo by toto jednání být trestné jako příprava trestného činu § 404, pokud by nebyla uznána nadřazenost svobody projevu podle LZPS.

V ČR se objevují i výzvy k válkám ze strany různých extremistických uskupení. Mají být vedeny proti nepřátelům, definovaným na základě rasových, náboženských, třídních a jiných sociálních charakteristik. Jedná se např. o bělošsko-rasistický koncept „svaté rasové války (RAHOWA)“, o islamistický ozbrojený džihád, v určitém smyslu i o revoluční války hlásané krajní levicí.
U postihu těchto projevů je však třeba zjistit, zda do nich má být zapojena ČR, což § 404 vyžaduje. Pokud se v koncepcích uvedených válek s tímto státem nepočítá nebo se s ním počítá v jiné formě (kalifát, komuna, součást širší říše apod.), není podněcování k takové válce trestné podle tohoto paragrafu. Na následnické subjekty ČR, které by měly vést válku, se znění zákona zřejmě nevztahuje.

Většina výše uvedených extremistických konceptů počítá spíše s transnacionálními bojovými hnutími, nikoliv se stávající státní strukturou. Teprve pokud by jejich hlasatelé počítali s uchopením moci v ČR a následným zatažením tohoto státu do války (z logiky důvodové zprávy pouze mezistátní války), mohly by být uvedené podněcující projevy podle zmíněného paragrafu postihovány. V této souvislosti lze připomenut jistou neaktuálnost § 404 ve vazbě na předpokládaný nárůst nestátních válek ve 21. století, tj. konfliktů vedených transnacionálními nestátními aktéry proti státům i proti sobě navzájem.

Obecně je praktická aplikace § 404 málo pravděpodobná, mj. i s ohledem na vyžadovanou závažnost postihovaného jednání, která vyplývá z logiky zařazení do hlavy třinácté TrZ. Prvek skutkové podstaty trestného činu odůvodněný vázaností ČR mezinárodním obyčejovým právem je však zajímavou „perličkou“ návrhu nového trestního zákona, je však otázkou, zda je prvkem nutným.

Celý příspěvek

Poděkování P. Hajnovi a přivítání M. Mareše

Jménem celého kolektivu Jiného práva (samozřejmě s výjimkou jednorázových včerejších bloggerů, od nichž mandát bohužel nemám a ani nelze čekat na jeho udělení, neboť toto přichází vždy jen jednou za rok - na apríla) velmi děkuji prof. Petru Hajnovi za čas, který si našel pro sepsání svých příspěvků a věřím, že sympatie našemu blogu bude projevovat i nadále.

Zároveň vítám dalšího hosta, kterým je doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D., pracující na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně (bližší informace zde). Jeho představení mám výrazně ulehčeno, jelikož náš nový host příkladě již publikoval první ze svých postů a potvrdil tak svoji hlavní specializaci: studium politologických a právních aspektů politického extrémismu. Myslím, že se máme všichni věru na co těšit.

Celý příspěvek

Může být účast na nezakázaném shromáždění v ČR trestným činem?

V poslední době se v ČR široce diskutuje možnost zpřísnění norem shromažďovacího práva, které je podle některých názorů příliš benevolentní k ohlašovatelům. Toho zneužívají zvláště extremisté různého zaměření k realizaci svých dlouhodobých cílů. Problém však extremistická shromáždění nepřináší pouze v oblasti správního, ale i trestního práva.

Při určitém výkladu českého trestního práva totiž může být organizování takového shromáždění současně trestným činem podle § 260 trestního zákona, tj. podporou a propagací hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Nejvyšší soud již ve stanovisku Tpjn 302/2005 uznal, že podpora takového hnutí může být i morální.

Pokud někdo, byť s účelem, který není problémový podle shromažďovacího zákona, podporuje hnutí ve smyslu § 260 TrZ tím, že pro ně vědomě organizuje shromáždění, na kterém se příslušníci tohoto hnutí např. ujistí o své síle a organizovanosti, dopouští se trestného činu? A dopouští se jej i ten, kdo se takového shromáždění zúčastní proto, aby hnutí podpořil, také?

Podle mého názoru se domnívám, že ano, pokud jeho jednání bude uznáno za společensky nebezpečné v kontextu hlavy desáté, tj. zločinů proti lidskosti. A to i bez toho, aby na uvedeném shromáždění přímo zmiňoval takové hnutí, užíval jeho veřejně známou symboliku apod. V takovém případě však skutečný účel shromáždění porušuje zákony (podle § 10, odst. 1, písm c) zákona č. 84/1990 Sb.) a shromáždění může být rozpuštěno. Je možné namítat, že ústavní právo na svobodu shromažďování by mohlo být nadřazeno trestnímu postihu za podporu určitého hnutí, avšak zařazení uvedené skutkové podstaty do trestných činů proti lidskosti je také závažným argumentem.

Nicméně takovýto hmotně-právní výklad není obecně uznáván. Domnívám se, že je tomu hlavně proto, že část státních orgánů činných ve správním i trestním řízení má obavy z příliš represivního výkladu práva anebo proto, že neexistuje jasná shoda na tom, jak by v uvedeném příkladě měly být trestné činy dokazovány. Je zřejmé, že by to vyžadovalo masivní nasazení odposlechů, sledování, případně agentů či jiných specifických forem obstarávání důkazů. V praxi je právní represe v ČR v této oblasti užívána takřka výhradně proti neonacistům a mnoha lidem by se nelíbilo, kdyby se pak vyžadoval stejný postup i proti dalším hnutím, která by naplnila znaky § 260 TrZ.

Není navíc jasné, co vlastně jsou hnutí podle § 260 TrZ a zvláště, jak dokazovat jejich samotnou existenci či charakter vyžadovaný podle zákona. Nejvyšší soud již ve výše zmíněném stanovisku napsal, že hnutí může být i skupina, což je poněkud paradoxní (je to asi tak, kdyby někdo řekl, že potok je řeka). Neřekl však, zda existence určitých hnutí podle § 260 je notorietou anebo zda musí být jejich charakter pokaždé dokazován ve vztahu ke konkrétním současným aktivistům. Pokud by musel být, nepostihnul by nikdy právně uvědomělou elitu extremistických hnutí, ale jen ty, kdo udělají chybu a prozradí se.

Obecně lze konstatovat, že české trestní právo v sobě obsahuje poměrně značný represivní potenciál vůči těm, kdo jsou uznáni za úmyslné podporovatele, propagátory nebo vyjadřovatele sympatií k hnutím, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod. Naopak by mělo, zvláště po rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze „Mein Kampf“, tolerovat užití extremistických symbolů či hesel bez vazby na úmyslnou podporu, propagaci či vyjádření sympatií.

To se však rovněž nevžilo, protože mnoho orgánů činných v trestním řízení rozhoduje spíše podle vlastní představy, co by se mělo a nemělo trestat, než podle litery zákona. O ní nemá jasno ani většina populace. České protiextremistické právo sice umožňuje individuální posouzení případu, řada policistů (a možná i státních zástupců či soudců) by však spíše chtěla jasné zákonné mantinely, resp. konkrétní seznamy toho, co se může a nemůže nosit či říkat. Došlo by však jen k tomu, že by se tomu skuteční inteligentní extremisté přizpůsobili a postihováni by byli „exhibicionističtí blbouni“či na extremistické činnosti nezúčastnění lidé.

K pochopení stávající právní úpravy z mého pohledu uvedu hypotetický příklad. Po ulici půjdou nezávisle na sobě blízko sebe čtyři muži. Jeden bude mít triko s hákovým křížem, druhý půjde v esesácké uniformě, třetí bude celý v černém a čtvrtý bude také celý v černém. Kdo by měl být „sbalen“ pro podezření z trestného činu podle § 260 nebo § 261 trestního zákona? Myslím, že většina policistů (a pak státních zástupců a možná i soudců) „to dá sežrat“ prvním dvěma a toho třetího a čtvrtého nechá být.

Nicméně, co když ten první bude upřímně propagovat svoji buddhistickou víru. Podle mě se ničeho podle českého práva nedopouští. A co když ten druhý zrovna dělá kompars ve filmu a z recese se projde městem, přičemž není srozuměn s tím, že by tím vyjádřil nějaké sympatie nacismu či neonacismu, jen chce být zajímavý. Možná páchá výtržnictví, ale ne trestný čin proti lidskosti. Ten čtvrtý si vzal černé oblečení, protože se mu líbí tahle barva, jde třeba na sraz stárnoucích depešáků nebo na pohřeb sousedky a nic trestného nepáchá.

Ale pokud ten čtvrtý jde vědomě v černém na shromáždění neonacistů (byť se zamlženým pravým účelem), kde je požadována „black bloc“ image podle nové neonacistické mutace – svobodného nacionalismu, aby toto hnutí podpořil či mu vyjádřil sympatie, dopouští se trestného činu podle stávající právní úpravy. Samozřejmě, pokud bude jeho čin uznán za společensky nebezpečný.

Když by se prokázaly výše uvedené subjektivní a objektivní stránky, první muž by mohl jít dál, druhý by se měl vysvléct a jít dál, třetí by mohl jít dál, ale čtvrtému by mělo být sděleno obvinění. To, že se tak neděje, je hlavně proto, že orgány činné v trestním řízení na to kapacitně (ve smyslu schopnosti obstarat důkazy) a v některých případech i právnicky nestačí. Nemalou roli hraje i skutečnost, že alespoň podvědomě mají mnozí lidé v policii i v justici jinou představu o potřebě trestněprávní úpravy.

Shromáždění je pro řadu velitelů policejních opatření či městských úředníků v pořádku tehdy, pokud nedojde k násilným střetům mezi nepřátelenými extremistickými tábory a nikdo tam neužívá symboliku nacistického Německa (ta jediná je většinou chápána jako „opravdový extremismus“). Takto se to v ČR vžilo a do nějakého nového výkladu práva se většině dotčených orgánů moc nechce, ať již z etických důvodů (přijde jim to obecně „moc tvrdé“), politických důvodů (nesouhlasí s represí vůči konkrétnímu hnutí) nebo z lenosti („bylo by s tím moc komplikací“). Má pak ale smysl lpět na stávajícím znění trestního zákona, které je přetaženo i do jeho nové schvalované verze? Nebo má být raději do nové úpravy kodifikováno polistopadové protiextremistické zvykové právo?

Celý příspěvek