pondělí 12. listopadu 2007

Profesor práva made in America

V debatě k Michalově postu se Tomáš Sobek mj. ptal, co to vůbec znamená být profesorem práva v cizině a u nás. Pokusím se přispět svou trochou do mlýna z mých amerických zkušeností, zejména když jsem obdobný post slíbil již před drahnou dobou jednomu z našich čtenářů. Můj post není žádný analytický rozbor, ale spíše soubor osobních postřehů, které jsou otevřeny případné revizi ze strany komentátorů. Třeba bude podnětem pro srovnání s dalšími státy (vynikající srovnání americké a britské právní akademie je ve Form and Substance in Anglo-American Law).

Prvním předpokladem právního akademika v USA je jednak jeho aktivita v amerických studentských law reviews (tedy právnických časopisech, které jsou v USA vesměs – až na několik významných výjimek - editovány studenty), jednak jeho předchozí činnost v právní praxi. Student, který se rozhodne pro dráhu právního akademika, na to tedy musí mít našlápnuto již během studia, musí se stát editorem právnického časopisu (čím lepšího, tím lépe). Obecně se americká právnická akademie rekrutuje zejména z těch nejlepších právnických fakult (zejména pověstná Ivy League, dále Michigan, Berkeley, Texas at Austin aj.). Po absolutoriu (nejlépe summa cum laude) by měl být tak dva roky činný v právní praxi, ideálně jako asistent federálního odvolacího soudce nebo soudce Nejvyššího soudu USA. Delší právní praxe obyčejně škodí, neboť americké právnické fakulty nejsou příliš vstřícné vůči starším zájemcům o vstup do právnické akademie. Naopak bez jakékoliv praxe Vás na fakultu obvykle nevezmou (výjimka bude u neprávnických disciplín). Předpokladem vstupu do akademie není Ph.D., kterýžto titul mívá ostatně jen zanedbatelná menšina amerických profesorů (a pokud ho mají, obvykle to bude z jiné disciplíny než z práva).

Pro ty, kdo nesplňují prvé dvě podmínky, tedy aktivitu v právnických časopisech během studia a ideálně dvouletou až tříletou prestižní praxi, je cesta do akademie obvykle uzavřena. Ukázkový životopis jiného právního akademika najdete tady.

V tomto smyslu je tedy vstupní brána nastavena velmi rigidně, a řada mých kamarádů, kteří dlouhodobě usilují o vstup do americké akademie, si na tuto rigiditu také stěžovala (např. jeden můj americký známý, který nebyl činný v právnických časopisech, měl podstatně delší právnickou praxi, a snažil se o vstup do akademie až jako pozdní třicátník, se na rozumnou právnickou školu dostal až po mnoha peripetiích, a jen s pomocí profesora z michiganské univerzity, který ho nechal nestandardně přednášet jeden svůj kurz. V okamžiku, kdy se objevilo v životopise v rubrice profesní historie jeden semestr visiting professor, University of Michigan Law School, se okamžitě dostavil zájem ze strany právnických fakult).

Pokud někdo první dvě podmínky splňuje, má šanci stát se akademikem. Musí nicméně podstoupit martýrium pohovorů, které každoročně pořádají americké právnické fakulty, a kde si vybírají vhodné kandidáty s ohledem na to, co daná právnická fakulta dělá, a koho potřebuje. Kandidát by měl mít publikované také nějaké články ze specializace, o kterou se uchází. Pohovory jsou známy pod přezdívkou „trh s masem“ – meat market. O práci na amerických právnických fakultách je ohromný zájem, a uspěje tak jen velmi malá menšina uchazečů.

Po přijetí se musí asistent v nějaké reálné době stát profesorem. K tomu, aby se stal profesorem a získal tak definitivu, je třeba sepsání rozsáhlého článku, který bude publikován v některém právnickém časopise. Nic jako disertace nebo kniha tedy nutné není, ale zdůrazňuji, že takové články mívají přes sto stránek, a kdo někdy takovou věc viděl, jistě bude souhlasit, že je to náročnější než sepsat typickou českou habilitaci. Příkladem takovéhoto článku, na jehož základě získal asistent profesuru a tedy definitivu (tenure), je „Of Power and Responsibility: The Political Morality of Federal Systems.“ Va. L. Rev. 90, no. 3 (2004): strany 731-834 od Daniela Halberstama.


Americký akademik musí po celý svůj profesní život vykazovat velké výsledky, publikovat, vystupovat na konferencích, event. cestovat do zahraničí. Samozřejmostí je také pravidelně udělované akademické volno za účelem dalšího studia. Univerzity pravidelně publikují výstupy svých učitelů, kteří rovněž musí prokazovat, že píší články, které také někdo čte (tedy citovanost vlastních děl). Ti, co publikují nebo jinak aktivně vědecky pracují (zahraniční konference atd.), jsou platově výrazně preferováni před těmi méně schopnými. Představa padesátiletého odborného asistenta nebo nepíšícího profesora je z říše science-fiction. Učitel, kterého by jeho studenti dlouhodobě kritizovali pro špatné učení, by se na fakultě rovněž neohřál více než několik let.

Na oplátku univerzita nabízí na americké poměry vysoký plat (na prestižních školách dnes berou profesoři kolem 200 tisíc dolarů ročně), k tomu pak velmi kvalitní zdravotní pojištění (hodnota, která Čecha asi nezaujme, ale v Americe je to velmi podstatná věc). Navíc je tu definitiva, další věc v USA jinak nevídaná. Většina profesorů v USA píše obsažné právní analýzy pro advokátní kanceláře, takže výše uvedená suma je obvykle pouze výchozí. Profesoři jsou taktéž vybaveni studentskými asistenty, něco jako jsou české pomocné vědecké síly, ti jsou však podstatně lépe využiti než jejich české protějšky (každý učitel má svého „pomvěda“). Mimochodem – rozsáhlý poznámkový aparát, tak příznačný pro americké law reviews, je obvykle z valné části dílem těchto pomvědů.

Základem amerického úspěchu je konkurence. O učitele je ohromný zájem, školy si je přetahují, skutečná esa mají zaručené vysoce nadstandardní podmínky (například J.H.H. Weiler byl z Michiganu přetažen též s vidinou krásného bytu či snad dokonce vily v New Yorku). Potřeba závisti je menší, neboť díky tomu, že na fakultě učí eso, je fakulta jako celek hodnocena lépe, a tedy prospěch z takové osoby mají v systému amerického rankingu všichni. Učitelé jsou také mobilní – nekvete tam česká katederní specializace, a jede učitel tak jeden semestr učí třebas torts, aby další semestr učil legal theory a další ústavní právo. Právnické fakulty si také učitele na krátký čas mění – na jeden semestr tak můžete na Harvardu potkat třebas profesora z Tulane Law School v New Orleans. Tvrdá konkurence tak panuje jak navenek, tak uvnitř.

21 komentářů:

Honza Vild řekl(a)...

Hezký post. Pouze bych dodal, že možnost profesury v USA není zcela vyloučena ani pro české zájemce. Nutné je LLM z nějaké top, top univerzity (doporučuje se Yale ci Harvard) a schopnost odhadnout, co je zrovna nastupující významný trend v americké akademii (podle toho si ostatně i vybírat školu a kurzy; velmi důležité je, aby na škole působil nějaký top představitel toho příslušného trendu). Pak napsat super LLM paper v dané oblasti, který vyhraje nějaký ceny, dostat se na SJD a napsat ještě lepší SJD paper. Ten pak publikovat v nějakém top law review, stejně jako mít připraveno k publikaci (a publikovat) i pár dalších novátorských článků (dobré je publikovat něco s tím top profesorem). Udělat si při tom PhD v souvisejícím oboru pomůže. A také je nutná ta špetka štěstí, jo a genialitu jsem zmiňoval?

Zájemců je samozřejmě mnoho a konkurence velká (na job fairs je prý pravidelně na jedno místo až 15 zájemců), ale úspěch vyloučen není. Z českých krajin se to pokud vím ještě nikomu nepodařilo, ale existuje pár příkladů zejména z Izraele, např. prof. Bebchuk z Harvardu. Z novějších příkladů např. Oren Bar-Gill v oblasti law & economics, který je na tenured track na NYU (hodně mu pomohl Bebchuk, ale i to, že law & economics je v Izraeli velmi rozvinuté, takže už měl základ). Nebo Gabriela Blum (Bar-Gill i ona mají LLM z Harvardu, class 2001), která je na tenured track na Harvardu. Jí zase pomohla současná snaha Harvardu internacionalizovat studium a potřeba zaplnit díru v oblasti mezinárodního práva, která tam zůstala po Weilerovi, když odešel na NYU (byl to byt, co mu nabídli, prý v té zajímavé úzké uličce, kterou človek najde půl bloku nad serverním okrajem Washington Sq.). Dost známý je též z minulosti Roberto Unger, který je původem z Brazílie a je jedním z významných představitelů Critical Legal Studies. Věřím, že by se našla i řada dalších příkladů.

Takže pro případné zájemce: jděte do toho a hodně úspěchů. Možná, až získáte slávu v zahraničí, tak se vrátíte a podaří se Vám věrohodně rozvířit i zdejší akademické kruhy.

Honza Vild řekl(a)...

Ještě jedna poznámka k tomu, zda předchozí praxe škodí akademické kariéře. Všeobecně ano, ale jsou výjimky. Např. John Coates z Harvardu se stal nejmladším partnerem v historii Wachtel Lipton Rosen Katz, což je asi nejprestižnější právní firma v New Yorku. Po roce partnerství to zabalil se slovy: "I have just discovered that I won a pie eating contest where the prize is an even bigger pie." Dal vale milionům dolarů ročně a šel učit na Harvard, kde je už několik let tenured. Takže i tohle je cesta do horních pater americké právní akademie.

Jan Komárek řekl(a)...

Také díky za zajímavý post. Jen bych asi nesouhlasil s tím, že je definitiva (tenure) jednoznačně pozitivní a že "[p]ředstava padesátiletého odborného asistenta nebo nepíšícího profesora je z říše science-fiction. Učitel, kterého by jeho studenti dlouhodobě kritizovali pro špatné učení, by se na fakultě rovněž neohřál více než několik let."

Ve Státech jsem (zatím:-) nebyl, takže se můžu opírat pouze o debaty na různých amerických blozích, nedávno se tam ale otázka definitivy otevřela v souvislosti s novou právnickou školou, jež definitivy svým profesorům udělovat nebude. V diskusi se objevilo mnoho výhrad proti tenure, např. právě ta, jak je pro právnickou školu obtížné zbavit se nevýkonného profesora, který navíc špatně učí... Viz třeba tenhle post B. Tamanahy na Balkinization, jenž odkazuje na další diskuse:
http://balkin.blogspot.com/2007/10/tenure-issue-how-you-view-it-depends.html

Mimobežně: docela by mě zajímal post "Profesor práva made in Czech Republic"... ;-)

Michal Bobek řekl(a)...

Velice zajímavé. Pro úplnost by bylo možná vhodné podotknout, že obrázek akademika, který Zdeněk plasticky načrtl, se týká pouze špičkových "national" univerzit, tedy škol, které bývají označovány jako "first tier", a některých z druhé či třetí "vrstvy". Pak ale taky existují ve Státech desítky univerzit, které by bylo přesnější označit za právnická učiliště, kde je realita úplně jinde.

Vždy mi připadal zajímavý rozdíl v průměrné kvalitě univerzit v USA (a v Austrálii) a třeba v Evropě, především tedy v Německu. V USA mají na jedné straně světovou špičku, ale na druhé straně taky právnická učiliště, o které by si nikdo neopřel ani to příslovečné kolo. Na druhou stranu si, podle mého dojmu, takové Německo zachovává slušný standard na všech veřejných univerzitách, nemá ale zase žádnou světovou špičku. To si ostatně Němci sami uvědomují - nedávno jsem četl v Die Zeit (číslo si bohužel nepamatuji), že spolková vláda vybrala 6 nebo 7 univerzit, do kterých napumpuje x milionu Euro, aby z nich do 5 ci 10 let udelala spickove svetove univerzity. Tak jsem zvedav, jestli neco takoveho muze fungovat ...

Anonymní řekl(a)...

Díky za post! Shodou okolností dnes v HN vyšel související článek od Rudolfa Haňky (ředitel Centra pro klinickou informatiku na University of Cambridge) "Jak otevřít české univerzity elitám", který se mj. zabývá způsobem udělování profesur.

Jakub Synek

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Honzovi V.: psal jsem jen o tom, jak se stane profesorem Američan. Pro cizince platí jiná pravidla, pár cizích profesorů ostatně znám (třeba můj americký školitel Mathias Reimann, který udělal LL.M. a pak se stal po několika letech profesorem na Michiganu). Ale samozřejmě máš úplnou pravdu, nejčastěji to platí o profesorech z Izraele.

K Honzovi K.: neříkám, že definitiva je nutně dobrá, říkám jen, že je dobrá pro profesora (a je tedy výhodou, kterou mu škola přizná).
Jinak jak se zbavit nepíšícího akademika: není-li někdo profesorem, prostě ho vykoupnou (nemá definitivu). Nikdo v 50, kdo není profesorem, tam prostě být nemůže, za tím si stojím. Nepíší profesor - to je tvrdší oříšek, nicméně o tomto jsem vedl hovory s mými americkými kolegy, kteří se vždy usmáli, a říkali, že mechanismy na to škola má. Třeba začne takového akademika ignorovat, nezvyšovat plat, odmítat dávat jakékoliv příplatky, nikdo se s ním nebude bavit, takže nakonec bude doslova z univerzity vyštípán, a jinde ho nevezmou. Ale děje se to velmi zřídka.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Michalu B.: slyšel jsem, že mezi špičkou a spodinou není zase až tak drastický rozdíl co se týče profesorského sboru, ale v kvalitě studentů. Takže zatímco na University of Detroit Law School mají některé excelentní akademiky (např. W. Burnham), kvalita studentů je bídná, což pak nutí přizpůsobovat výuku studentům. Obecně platí, že ty méně dobré univerzity jsou spíše učiliště,ale to neznamená, že nejsou třeba. Chcete-li celý život pracovat v Detroitu, a praktikovat místní právo náhrady škod, není třeba chodit do Ivy League, ale naopak zmíněná University of Detroit bohatě stačí.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Díky Zdeňku. Myslím, že vedle finanční motivace a hrozby vyhození hrají snad ještě významnější roli reputační mechanizmy. V prostředí, kde si kolegové vzájemně čtou papery (nebo spíš jejich drafty), diskutují je, kritizují nebo naopak chválí, můžeme čekat mnohem vyšší publikační činnost než tam, kde vládne všeobecná ignorance. Slavný psychiatr George Ainslie píše: "The ultimate scarce resource in life is
the willingness of other people to pay attention to us."

Jan Komárek řekl(a)...

Ještě k Jakubovi Synkovi: díky za upozornění na zajímavý článek (doplním i odkaz: http://hn.ihned.cz/c1-22403630-jak-otevrit-ceske-univerzity-elitam). Pro ostatní: autor v něm navrhuje vytvoření flexibilních profesur, které by nebyly vázány na "vědecký postup" v rámci jedné univerzity, ale spíše na určitou problematiku, přičemž by byly otevřené navenek.

Myšlenka hezká, pokud si ji ale převedu do prostředí v ČR, obávám se, že by se mnoho nezměnilo: klíčem je způsob výběru, a ten je začasté až bolestivě provinční a navázaný na loajalitu s těmi, kdo profesuru udělují...

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Jakubu S.: díky. Zmiňovaný článek v dnešních HN stojí za přečtení. Je tam také věc, kterou jsem ve svém postu nezmínil - totiž velký příliv soukromých peněz do právnických fakult. Kupodivu rozhodující není školné, ale spíše soukromí donátoři. Často se zřizují stolice pojmenované po některém slavném profesorovi nebo dokonce po samotném donorovi, na které se vypíše konkurs a vybere se ten nejkvalifikovanější kandidát. Například letos na jaře se moje alma mater michiganská fakulta rozhodla vytvořit stolici profesora Erica Steina, a vyhlásila žádost o donace. Během několika mála týdnů byla částka ve statisících dolarů na kontě univerzity, protože jméno Eric Stein je takové, že jeho bývalí studenti (třebas ředitel ABC TV) rádi nasypali peníze. Vytvořila se tak stolice nebo chcete-li profesura Erica Steina, na kterou byl vypsán konkurs. Ten, kdo jej vyhraje, pak bude "Eric Stein Professor of European Law." Peníze budou určeny z větší části na další rozvíjení výuky evropského práva na Michiganu a z menší části půjdou na zvýšení platu profesora, který danou stolici má.

Obdobné úvahy znějí v ČR jako z říše fiction (nikoliv science fiction). Profesura a docentura se tu dává prostě těm, kteří jsou na dané fakultě, a splnili formální i materiální předpoklady pro její udělení. Zatímco americké školy berou profesory na obory, které potřebují, a které jsou volné (což platí více méně v celém západním světě), u nás naopak platí, že profesury se dávají lidem, které máme. Teoreticky je tak možné,že katedra X bude plná profesorů, zatímco katedra Y nebude mít ani docenta.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K T. Sobkovi: každá elitní fakulta se pravidelně schází, a kolegové z různých oborů navzájem diskutují své články v různém stádiu rozepsanosti. Články jsou citovány a chváleny kolegy, aplikovány v soudních rozhodnutích (byť je pravdou, že v poslední době je akademie kritizována za přílišnou abstraktnost a nepoužitelnost v právní praxi).

Jak už jsem psal v reakci na Jana K., velký vliv na to, jak odstranit nekvalitního profesora, má i to, že se takový akademik stane předmětem opovržení, a obvykle (výjimky bohužel existují) na fakultě dlouho nevydrží, jakkoliv se může zaštiťovat definitivou.

Michal Bobek řekl(a)...

Zdeňkům postřeh o vypisování jednotlivých „stolců“ je velice trefný. Dodal bych k tomu, že je taky důležité (co zaznělo v diskusi), že o stolec se může ucházet v podstatě každý s profesním diplomem (typicky LLM, stále častěji ale i lidé s dochtorem), obecně ale kdokoliv, kdo má výstupy a jméno. Nicméně profesura je „svázána“ se židlí, není to abstraktní titul udělovaný osobě, která si ho vyseděla. A to je myslím jedna ze zásadních propastí mezi angloamerickým světem a kontinentem: na jednom jsou profesury svázány funkčně, na druhém se jedná o kariérní úřednický postup v rámci akademie a la státní služby. Jaký má toto dopad na dynamiku, obměnu a inovaci v rámci systému asi netřeba zdůrazňovat.

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

V SRN se jeden, tuším, stane profesorem, až když získá Lehrstuhl.

IES FSV UK provozuje systém Chairs:

doc. Ing. Oldřich Dědek CSc.
Česká spořitelna Corporate Chair

PhDr. Martin Gregor PhD
ČEZ Chair
jeho blog

prof. RNDr. Jiří Hlaváček CSc.
ČSOB Chair holder

Doc. Ing. Karel Janda M.A., Dr. Ph. D.
Transgas-RWE Chair

Doc. MPhil. Ondřej Schneider Ph.D.
McKinsey Chair


Pokud by PF UK chtěla, jistě by se to tam hemžilo Peterka Chair, Weil Chair, White&Case Chair, Havel&Holásek Chair, Allen Chair i Overy Chair, cokoli Vás napadne.

Bez ironie, chairs představují dobrý způsob, jak zaplatit ty, kdo chtějí vědu a výuku dělat poctivě (kterých je možná méně než těch "židlí").

Jen doufám, že aby se Chairs přidělovaly podle perspektivnosti a nasazení a nikoli podle titulů, zásluh a něčeho jako autority.

Prof. JUDr. Petr Tröster, CSc. Bělina & Kříž Chair?

Anonymní řekl(a)...

Tak trochu iny pohlad na to, ako sa (ne-)stat akademikom v US:
Lipshaw, Jeffrey M., "Memo to Lawyers: How Not to 'Retire and Teach'" (October 22, 2007). Suffolk University Law School Research Paper No. 07-38 Available at SSRN: http://ssrn.com/abstract=992489

K.Cs.

Michal Bobek řekl(a)...

Ad J. Petrov: v Nemecku, ale predevsim pak v Rakousku ci ve Svycarsku nebyla profesura nezbytne svazana se stolici (Lehrstuhl). Jedná se o státní, v podstatě úřední titul, který je možné získat nezávisle na stolici. Ve starem nemeckem systemu ruznych typu profesur (platova trida C - 2 az C- 4) existovali i profesori bez stolice. Navic bylo mozne ziskat i mimoradnou profesuru (ausserordentliche in Rakousku, ausserplannte v Nemecku), ktera pak byla prave davana lidem, kteri uz meli "narok" na profesuru, ale jaksi pro ne nebyl zidle, tedy Lehrstuhl.

Tyhle tradicni systemy se ale jak v Rakousku, tak v Nemecku mely v poslednich letech menit, tedy hlavne chteli rusit mimoradne profesury a trochu to zpruhlednit, aby v systemu nepoletovalo x profesoru bez zidli apod.

Muj puvodni argument byl ale trochu jiny - v tom, ze germanska tradice vnima profesuru (a predchozi, formalne zakotvene stupne - doktorat, docenturu) jako typ predem daneho karierniho postupu. Rozhodujici pro postup neni genialni prolomeni ledu, ale pocet odsezenych let. V naprosto, s odpustenim, znetvorene podobe je to pak u nas - system nejenom ze formalizuje pocet "odsezenych" (tedy spravne - oducenych) let pro vubec pripusteni k habilitaci (je to ruzne, nekde 3, nekde 5 let), ale navic to zabetonuje skrze system kateder, ktery v historickem pohledu je nestastnym prezitkem bolsevizace vysokych skol z pocatku padesatych let.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Michal Bobek

Děkuju, to jsem nevěděl.

Ale pořád mi to v SRN od USA nepřipadá tak nekonečně odlišné: napsat kvalitní habilitaci (aka udělat S.J.D. a publikovat v Law Review) a řadu dalších prací (aka publikovat v Law Review) a získat Lehrstuhl jako docela mladý (aka získat dočasné místo / tenure).

Napadlo mě, zda se v SRN se pozice vysokoškolského učitele "nejmenuje" C-2, C-3, C-4 profesor, zatímco v ČR odborný asistent, docent, profesor? Myslím, že tomu tak není, protože i ten C-2 profesor má vlastní Lehrstuhl. Naproti tomu, odborný asistent, i docent a trochu i profesor se probijí bažinou jménem katedra.

Teď jsem se podíval na životopisy tří neměckých profesorů. Jedna se stala profesorkou v 40, ale mezitím dělala vše možné (advokacie v Buenos Aires a tak). Druhý v mezidobí dělal i soudce. Třetí se stal profesorem 8 let poté, kdy absolvoval (poměrně pozdě) práva.

Bylo to velmi nevýběrové a uznávám, že se ve věci zdaleka neorientuju tolik, jak ty. Je ale ta propast opravdu tak hluboká?

Jan Petrov řekl(a)...

"i ten C-2 profesor má vlastní Lehrstuhl". Možná nemá, ale pořád si myslím, že to budou výjimky (nevím to samozřejmě jistě, ale je to snad relevantní bod do diskuze). O ausserplante profesorech jsem neslyšel (až teď od Michala), zato dost o privat-Dozentech, kteří možná sem tam někde něco přednesou, ale především usilují o to, zakotvit na nějaké univerzitě, tj. získat tam profesorskou stolici.

Anonymní řekl(a)...

Ked hovorite o nemcoch, nie je to zavisle od Bundeslandu? A k tomu este Juniorprofesori s osobitnymi podmienkami.
Pokial je viem, tak je v D podstatne ci je niekto dr.hab alebo nie, ak ma este aj Lehrstuhl, tak je profesorom... a potom tie C-2 ay 4 ako platove triedy...
K.cs.

Michal Bobek řekl(a)...

Jendo, snažil jsem se něco dohledat k té Germánii, protože mě to začalo také zajímat, zde je link na německou Wiki, kde je na toto téma shrnutí:
http://de.wikipedia.org/wiki/Professor

Po přečtění se omlouvám za nepřesnost, v Germánii je tedy spravny vyraz pro neplanovaneho profesora "ausserplanmassiger" nikoliv "ausserplannter", jak jsem uvadel predtim (ja jsem to videl vzdy jenom ve zkratce pred jmenem).

Jinak v Rakousku uz ty "mimoradne" meli take reformovat (a rusit), tam to bylo vcelku caste (profesory o. Univ.-Prof. a ao. Univ.-Prof.).

A platove tridy u profesoru se tedy prejmenovaly z "Cecek" na "Wecka". http://de.wikipedia.org/wiki/Besoldungsordnung_W

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuju, Michale, Wikipedie nezklamala. Skutečně se to liší podle jednotlivých spolkových zemí. Nevíme, nakolik je Außerplanmäsige-profesorství běžné. C-2 a C-3 profesoři (W2 podle nové klasifikace) nemají Lehrstuhl, resp. disponují jen méně prostředky a méně asistenty. Předpokládám ale, že jinak jsou ve výuce samostatní, vedou vlastní kursy, a nebesedují na "schůzích kateder".

Volný překlad:
W-2- a W-3 profesorská místa se obsazují prostřednictvím komplikovaného a zdlouhavého řízení, během kterého komise nejprve provede předvýběr. Poté nechá jednotlivé kandidáty (typicky přibližně 3-7) přednést zkušební přednášku, provede mezi nimi další výběr a současně si zadá externí posudky. Konečně sestaví seřazený seznam zahrnující nejvýše tři osoby. První osoba na seznamu zpravidla získá nabídku na profesorské místo.

To mi připadá jako trochu jiné kafe (+ viz Juniorprofessoren) než coby odborný asistent leštit kliky na katedře a dívat se do kalendáře, jestli už dost let.

Navíc bych se s posudkem některých německých profesorů snadněji vnitřně ztotožnil než s posudky některých profesorů českých.