Šetřte lesy, právníci!
Je koloritem chodu každé veřejné či soukromé instituce, že se čas od času snaží snížit provozní náklady. Vděčným objektem těchto snah jsou samozřejmě náklady na papír, které jsou vysoké přímo úměrně používání počítačů, kopírek, skenerů a podobných technických zařízení. Bezprostředním impulsem pro následující bezbřehou úvahu byla mimořádně zajímavá a vtipná interní diskuse v rámci Nejvyššího správního soudu právě na toto téma. Protože nemám šanci vtipu a zároveň noblese v této neveřejné diskusi obsažené konkurovat, pokusím se alespoň o některé neutříděné postřehy věnované problému velmi macešského vztahu právníků k papíru.
Předně netřeba zastírat, že právo je hlavně o papírování. Co není součástí spisu, jako by neexistovalo, co není podepřeno dostatečnou písemnou dokumentací, velmi obtížně obstojí v důkazním řízení a kdo nepublikuje, jako by nebyl. Této objektivní potřebě papíru zcela pochopitelně vzdorují strážci hospodaření firem a institucí, kteří nabádají k šetrnosti. Někdy až extrémním způsobem.
Počátkem 90. let např. na jednom brněnském soudu platilo pravidlo, že každý zaměstnanec má k dispozici toliko jednu roli toaletního papíru na měsíc. Podle zlých jazyků toto pravidlo padlo teprve tehdy, když koncem měsíce předseda soudu potkal jednoho ze svých soudců, jak v brzkých dopoledních hodinách opouští budovu, a na dotaz „Kampak, kampak, kolego tak brzy?“ se mu dostalo odpovědi „Jdu se domů vys..., protože mi už došel papír.“
Na mojí alma mater platilo podobné pravidlo v modifikované podobě, a to tak, že každá katedra měla přesný příděl tohoto výše specifikovaného papíru uschovaného u sekretářky katedry. Jeden žijící docent pak s oblibou dostával mladičkou sekretářku do rozpaků tím, že ji s železnou a nemilosrdnou pravidelností dvakrát denně navštěvoval, demonstrativně si odmotával svůj příděl a s bezelstným výrazem v obličeji se jí ptal: „Kolegyně, myslíte si, že to bude protentokrát stačit? Anebo si dnes mohu dopřát více, když máme tak hezky?“
Ale zpátky k typičtějšímu nakládání a plýtvání s papírem právníky. Jako opatření se samozřejmě nabízí především elektronizace podání a úřadování a upřednostnění elektronické publikace odborných textů, nicméně ohledně úspory papíru si od takovýchto možných změn neslibuji za sebe prakticky nic. Kromě vyloženě internetových krátkých informací si totiž všechny delší texty tisknu, a to jednak kvůli ochraně očí, kvůli přehlednosti a také s ohledem na úsporu času. Není totiž nic lepšího než si zkrátit čekání na tramvaj, cestování vlakem či pobyt v čekárně lékaře četbou diplomky, seminárky anebo odborného článku či rozsudku. Trpíce zlozvykem do veškerého čteného textu vpisovat a škrtat tak předem vylučuji možnost zůstat jen u elektronické podoby zajímavého textu. Troufám si tvrdit, že tento postoj je spíše pravidlem než výjimkou. (Ruku na srdce, existuje vůbec někdo, kdo si namísto hezkého románu v atraktivním přebalu v posteli čte stejný text na počítači?)
V jaké inflaci papírů se dnes právníci ocitají, jsem si rovněž naplno uvědomil, když jsem svého času zkoušel v jednom antikvariátu udat některé publikace, vydané naší fakultou, o nichž jsem věděl, že je skutečně nikdy nebudu potřebovat. (Slovy Ivana Mládka, nečetl jsem je poslední rok a předtím taky ani jednou.) Majitel firmy je nicméně odmítl převzít dokonce i zadarmo, neboť řekl, že by mu pouze zabíraly místo v regále.
S tímto člověkem ostatně vedu několikaletý pravidelný dialog, zakončený vždy stejnou větou. Jakožto milovníkovi knih, který hodně knih kupuje a velmi málo z nich pak čte, totiž v periodě cca půl roku vzniká problém, kam umístit nové přírůstky do omezené kapacity knihovny v panelákovém bytě. Jediným řešením se jeví vyřadit ty knihy, které zjevně nikdo z rodiny nebude postrádat a nevybudoval si k nim ani žádnou citovou vazbu. (Obě tyto kategorie je třeba důsledně odlišit: např. mayovky mého dětství asi už v životě neotevřu, nicméně nikdy je nedám pryč.) Když pak následně nabízím hromadu těchto knih v antikvariátě, vybere si z nich náš hrdina dva až tři kousky a zbytek mi vrátí. Na mé naléhání, ať si je vezme zadarmo, protože já se té svatokrádeže spočívající v jejich vhození do kontejneru nedopustím, se mi dostane konstantní odpovědi: „Ale pane, chyba je, že tyto knížky neměly vůbec vyjít!“ A bohužel, tato odpověď je pravdivá.
Aplikováno na právníky: u kolika knih tvářících se jako odborné by nevadilo, když by vůbec nevyšly? Kolik odborných právnických časopisů má vycházet, aby byla zachována určitá úroveň? Samozřejmě nevolám po cenzuře, ale po přirozené samoregulaci trhu, která zatím nefunguje. (Ruku na srdce, stalo se někomu z čtenářů např. v posledních třech letech, že by vůbec nemohl udat svůj text do některého z těchto časopisů s odpovědí, že není dostatečně kvalitní?)
Papírové úspory v právu však nemusíme hledat jen u advokátů, soudců či akademiků. Bylo by možná zajímavé vyčíslit, kolik je průměrně třeba listů papíru pro přípravu a schvalování jediného právního předpisu. To máte totiž, pane Lorenc, věcný záměr, paragrafované znění, připomínkové řízení, podklady pro legislativní radu, první, druhé a třetí čtení, podklady pro výbory, pozměňovací návrhy atd. Schválením v podstatě jakéhokoliv předpisu se pak následně rozjíždí další kolo papírování spočívající v jeho „komentování“ i komentování, nemluvě o následných novelizacích a jejich komentováních. A jak již zaznělo na jiných postech Jiného práva, řada z těchto předpisů je zcela zbytečná.
Samozřejmě nemám ambici nabídnout obecné řešení, které by znamenalo výrazné úspory papíru v právnické profesi. Uplatním proto jen osobně pojatý vcelku bezvýznamný apel na praktikující právníky, aby ve svých textech nemysleli jen na to, jak ohromí klienta či soud, příp. účastníky řízení a odbornou či laickou veřejnost, nýbrž také aby si byli vědomi toho, že žijeme v přemíře informací a někdy méně může znamenat více. Upřímně řečeno, v současné době není uměním vytvořit mnohasetstránkové texty, nýbrž napsat něco zásadního srozumitelným jazykem a stručně.
Takže, vážení advokáti, když budete psát osmdesátýčtvrtý žalobní bod, v němž uplatníte námitky týkající se skutečností podstatných ve zcela jiných řízeních a možná i vztahujících se k úplně jiným klientům, vězte, že riskujete, že unavený soudce je vystaven riziku přehlédnutí toho jediného podstatného bodu, kterým jej chcete ohromit až na stošestnáctém místě. Rovněž nemusíte trpět zmarem nad tím, že na svém harddisku máte ještě několik zajímavých souborů, které se vám nemuselo podařit začlenit do této žaloby, čítající zatím jen 231 stran. Vězte, že život nekončí podáním jedné žaloby a že budete mít možnost svoje znalosti uplatnit i v jiných úkonech.
Ctění soudci a úředníci, účastníci řízení velmi dobře ví, co kdy komu řekli a co kde napsali, takže údernost a přesvědčivost vydaných rozhodnutí nevzroste rekapitulací dosud uskutečněného. Dbejte proto, aby skutečná odůvodnění rozhodnutí byla alespoň tak dlouhá, jako část narativní. (Toto mechanické pravidlo by nicméně nemělo být pochopeno jako výzva k rozšiřování vlastní argumentace vytvářením košatějších souvětí či přetahováním argumentace z jiných rozhodnutí, nýbrž jako apel na zkracování popisné části.)
Drazí kolegové akademici, buďte pamětlivi toho, že nenapsáním některého článku se zpravidla vůbec nic nestane. Nepřejte si totiž dopadnout jako chudák Cimrman, kterému L. Stroupežnický musel sdělit, aby mu již nepsal, anebo ještě lépe, aby nepsal vůbec. (Jak známo, tomuto riziku se nelze vyhnout ani používáním rafinovaných pseudonymů.)
Milí studenti, odevzdáním seminární či diplomové práce neprokazujete schopnost používat klávesy ctrl-alt, nýbrž schopnost napsat vlastní odborně pojatou práci. Svého učitele proto neohromíte délkou svého dílka, nýbrž hutností vlastních myšlenek zde obsažených.
Pokud tedy nechci závěrem vyzývat k takovým banalitám, jako že každý právník má začít s úsporami papíru u sebe, poprosím alespoň, aby si nikdo z čtenářů tento text netiskl. Jednak za to nestojí, jednak je pro něj škoda papíru.
Celý příspěvek
