čtvrtek 19. července 2007

Res iudicata? Tak s tím se běžte vyfotit …

Soudní dvůr ES včera vynesl rozsudek ve věci C-119/05, Ministero dell’Industria, del Commercio e dell’Artigianato v. Lucchini SpA, dříve Lucchini Siderurgica SpA. Tisková zpráva k rozhodnutí je k dispozici zde, text rozhodnutí zde. Rozhodnutí je další ze série judikátů na téma střetu principu právní jistoty, blížeji principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí soudu členského státu/správního orgánu členského státu (res iudicata) na straně jedné a principem plné účinností práva Společenství. K mé lítosti se jedná o rozhodnutí argumentačně dosti slabé: Soudní dvůr se s konfliktem obou principů nikterak nevypořádává a pouze dogmaticky anoncuje, že překážka věci pravomocně odsouzené ve vnitrostátním právu v případu jako je tento neobstojí.

Oč šlo? V roce 1988 se Italský stát rozhodl udělit veřejnou podporu (úvěr na restrukturalizaci s úrokovým zvýhodněním) ocelářské společnosti Lucchini Siderurgica. Vydal v tomto ohledu rozhodnutí. Protože však poskytování podpor podléhá dozoru a posuzování Evropské komise na jejich slučitelnost s právem Společenství, odpovědný italský orgán pouze rozhodl, aniž by provedl platbu. S jejím poskytnutím vyčkával na rozhodnutí Komise o slučitelnosti podpory.

V dubnu 1989, tedy ještě před rozhodnutím Komise o slučitelnosti podpory, se společnost Lucchini Siderurgica obrátila na civilní soud v Římě a žádala vyplacení částky podpory. Rok poté, v červnu 1990, oznámila Komise, že podpora není slučitelná se společným trhem. Římský civilní soud prvního stupně nicméně i přesto v červenci 1991 žalobě společnosti vyhověl a zavázal italský stát podporu vyplatit. V květnu 1994 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Odvolací soud v Římě. Protože ani po rozhodnutí Odvolacího soudu se italský stát k vyplacení podpory neměl, Lucchini Siderurgica podala v únoru 1996 návrh na exekuci majetku ministerstva průmyslu, kterému byl následně exekutorem zabaven vozový park (U toho bych vážně chtěl být ;-).

Italský stát tedy podporu vyplatil s výhradou práva na zpětvzetí. Následně Komise vyzvala italské orgány k navrácení podpor s tím, že v opačném případě zahájí proti Itálii řízení pro nesplnění povinnosti. Ministerstvo průmyslu vydalo rozhodnutí o odnětí podpory a vyžádalo její vrácení. Lucchini Siderurgica toto správní rozhodnutí napadla před správním soudem prvního stupně. Ten mimo jiné uvedl, že vyplacené podpory není možné žádat zpět, neboť rozhodnutí Odvolacího civilního soudu v Římě je pravomocné.

Dnes proti sobě tedy stojí pravomocné rozhodnutí italského civilního odvolacího soudu, získané za dosti pochybných okolností a při nerespektování základních zásad práva Společenství ze strany italských soudů, a proti tomu rozhodnutí Komise o neslučitelnosti podpory. V odůvodnění Soudního dvora bych proto očekával diskusi na téma podmínek možnosti prolomení pravomocných rozhodnutí vnitrostátních soudů pro jejich rozpor s právem Společenství, nějaké to vážení principů a hodnot, stanovení nějakých obecnějších podmínek apod. Soudní dvůr se namísto toho omezil na zopakovaní několika obecných floskulí, které ve mně vzbuzují otázku, jakou souvislost má odůvodnění se samotným závěrem a konečným právním názorem Soudního dvora. Protože jsem v odůvodnění trochu ztrácel nit, rozhodl jsem si sepsat jednotlivá východiska, ze kterých by měl plynou závěr, tedy rozhodnutí Soudního dvora. Tento postup mi však ještě více zdůraznil slabost odůvodnění:

Východiska:
- Posouzení slučitelnosti podpor se společným trhem spadá do výlučné pravomoci Komise (bod 52)
- Vnitrostátní soudy nemůžou zneplatnit právní akt Společenství (bod 53)
- Civilní italské soudy se nemají pravomoc vyjadřovat se ke slučitelnosti státních podpor s právem Společenství (body 57 a 58)
- Vnitrostátní soudy mají povinnost konformního výkladu (bod 60)
- Vnitrostátní soudy mají povinnost zachovat plný účinek norem práva Společenství a neaplikovat vnitrostátní právo, které je s ním v rozporu (bod 61)


Ergo:
„[P]rávo Společenství brání použití takového ustanovení vnitrostátního práva, které zakotvuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, jako je článek 2909 italského občanského zákoníku, pokud jeho použití brání vrácení státní podpory, která byla poskytnuta v rozporu s právem Společenství a jejíž neslučitelnost se společným trhem byla stanovena rozhodnutím Komise, které se stalo konečným.“

Skutečně mi není jasné, jak první čtyři premisy (východiska, pro zjednodušení je nazývám premisami) nějak argumentačně přispívají k závěru. Čtvrtá premisa částečně přispívá, ale je následně „konzumována“ argumentem přímého účinku a přednosti práva Společenství v páté premise (Jestliže vyžadují „tvrdý“ přímý účinek a neaplikaci vnitrostátního práva, pak není v daném případě pro souladný výklad místo). Takže co nám zbývá jako jediný argument pro prolomení principu věci pravomocně rozhodnuté je pátá premisa „plné účinnosti práva Společenství“ a jeho přednosti. Tím se ale vracím k tezi, kterou jsem vyřknul blahé paměti v souvislosti s rozhodnutím ve věci C-453/00, Kühne & Heitz, a za kterou jsem byl pronásledován na souši, na vodě, ve vzduchu a i na stránkách Jurisprudence, a totiž, že rozhodnutí vnitrostátního soudu, které je v rozporu s právem Společenství, z pohledu Soudního dvora tak nějak žádné stability věci pravomocně rozhodnuté nepožívá. Nikdo nepochybuje o tom, že rozhodnutí Římského odvolacího soudu bylo špatné; je ale skutečně vhodné otevírat rozhodnutí z roku 1994? Co má nyní civilní soud dělat? Bude otvírat (možná dokonce z vlastní iniciativy?) judikáty deset a více let staré, které jsou v rozporu s právem Společenství? Jak je toto rozhodnutí slučitelné s podmínkami obnovy řízení před správními orgány, stanovenými rozhodnutím ve věci Kühne? (bod 28)? Opouštíme nyní úplně podmínku rovnocennosti, která je zde zachována? Existují nějaké hranice pro uctívání zlatého telete „plné účinnosti“ práva Společenství?

Osobně se stále silněji domnívám, že celá judikatorní sloj znovuotevírání či zpětvzetí pravomocných rozhodnutí soudů členských států a pravomocných rozhodnutí správních orgánů, které jsou v rozporu s právem Společenství, je nesprávná. Bylo by vhodnější tyto problémy řešit skrze náhradu škody. Můj dojem je, že Soudní dvůr razí další sloj své judikatury, která je prostě pro soudy členských států neúnosná a nebude respektována: a tím nemyslím ani typického Kühnovského „Anti-Herkula“ v podobě omezeného zákonného pozitivisty v post-komunistickém právním prostoru, ale i soudce rozumného, který by i třeba měl zájem respektovat právo Společenství a je plně schopen pracovat s právními principy a judikaturou.

9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

tak je to tu. uz z toho ako bolo pisane odovodnenie v Kapferer sa dalo tusit, ze vratka, ktore si Sudny dvor nechal povedzme ze pootvorene, sa skor ci neskor rozletia dokoran. ale cim viac bude ESD takto tlacit na pilu, tym irelevantnejsim sa postupne stane. nie som si isty ci si to sudcovia uvedomuju. v tejto suvislosti jednu anekdotu: pred rokom som bol v parizi na konferencii European Law Academy, o spolupraci ESD s vnutrostatnymi sudmi, ucastnici hlavne sudcovia, plus par advokatov. jeden mlady finsky trial judge vystupil ako pozvany recnik a na rovinu povedal, ze je nuteny si vyberat ktore zo vsetkych tych povinnosti, ktore mu ESD uklada (a ktore "nasiel" v principle plnej ucinnosti, po tom ako "nasiel" ten princip sam) splni, ze vsetky naraz splnit nevie. a este povedal, ze ak by vnutrostatne sudy mali naozaj postupovat v plnom sulade s case law ESD, onen slovutny system spoluprace skolabuje za par mesiacov, na oboch stranach. z reakcii publika bolo vidiet, ze im hovori z duse. o mesiac na to som bol na seminari v budapesti a pri obede som sedel vedla byvaleho nemeckeho generalneho advokata Lenza. tak som mu to hovoril a on mi ponukol taku tu propedeuticku prednasku o jednote komunitarneho prava, viete si to predstavit. leitmotiv bol ze uz sme raz v unii, aj my co sme nedavno zliezli zo stromov, tak sa tak mame spravat a nespekulovat. a fini detto. pochopil som ze moja predstava o mimoriadnej taktickej vyzretosti ESD a jeho rafinovanych tancekoch (jeden krok dozadu, dva diagonalne bokom dopredu, alebo ine krokove variace smerom k ever closer union) je trochu mimo, a ze ak sa aj sudu dari zastavit sa tesne pred priepastou (Mangold), je to skor nahoda ako sofistikovana strategia. ktovie.
ale ti taliani vedia vzdy pobavit, to je fakt.

Radoslav Prochazka (neviem tie komentare pridavat inak ako takto, sorry)

Petr Bříza řekl(a)...

Na ten judikát jsem čekal 2 roky, abych na něj pár dní před jeho vynesením zapomněl jako na smrt. A tak jsem se před chvílí probudil v dobré náladě a ničeho zlého netuše jsem si zapnul net. Tak copak je dnes na Jiném právu nového?
To, co následovalo, sem psát nebudu, protože taková slova na tento blog nepatří;)

Vzhledem k tomu, že svému názoru na res iudicata v komunitárním právu jsem věnoval 18 stránek v Michalem připomínané Jurisprudenci (číslo 6 a 7/2005)omezím se zde jen na několik upravených citací z onoho článku, které snad přiblíží můj názor na danou věc a zároveň i určitou naivitu, se kterou jsem tehdy věřil, že ESD bude v Lucchinim postupovat jinak, než jak nakonec učinil. Je to bez poznámek pod čarou (místo nich zůstaly jen křížky;) ):

"Požadavek právní jistoty představuje jeden ze základů právního státu, jenž má ve vztahu k principu legality či správnosti rozhodnutí zásadně prioritní postavení.# Prolomení rei iudicatae musí být výjimečné a pokud to národní právo v daném případě nijak neumožňuje,# měl by to ESD respektovat. U vlastních rozhodnutí totiž ESD tuto zásadu plně uznává# a navíc není orgánem nadřazený národním soudům - jejich vzájemný vztah má být „vztahem spolupráce“, což sám ESD rád připomíná.# Nemůže tedy konečná rozhodnutí národních soudů přímo rušit a neměl by jim to ani přikazovat.#
Z výše uvedených důvodů by se poškozený měl spolehnout na institut odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením komunitárního práva. Samozřejmě, může nastat situace, že by nebylo možné se dovolat ani jej, a to v případě, že by porušení nebylo dostatečně závažné.# V takovém případě by nezbývalo než se smířit s faktem, že chybná rozhodnutí se dějí, činí je ostatně i ESD.# Individuální chyba by však rozhodně neměla být důvodem pro oslabování základních právních principů.
...Zajímavějším se zdá být případ Lucchini, kde se ESD jasné odpovědi nevyhne. Oblast veřejných podpor je specifickou oblastí soutěžního práva, kde zastává ESD velice striktní přístup. V případu Milchkontor# sice uznal, že komunitární právo nebrání tomu, aby národní právo při vyloučení možnosti vrátit nesprávně přiznanou podporu přihlíželo mimo jiné k ochraně legitimních očekávání či ke skutečnosti, že uplynuly lhůty stanovené pro možnost domáhat se jejího vrácení, to vše za předpokladu, že jsou zájmy Společenství brány plně v úvahu a podmínky jsou stejné jako pro navracení čistě národních finančních podpor.# Ovšem z následující judikatury a především případu Alcan# vyplývá, že ačkoliv komunitární právo nemůže zakázat národní úpravu, která stanoví, že principy ochrany legitimních očekávání a právní jistoty musí být dodrženy při vracení podpor, nemohou podniky v zásadě požívat legitimního očekávání, pokud nebyla podpora obdržena v souladu s předepsaným postupem. Pečlivý obchodník by měl být normálně schopen poznat, zda byl stanovený postup dodržen.# Proto v případě, že je zde rozhodnutí Komise prohlašující podporu za nezákonnou, požaduje komunitární právo, aby poskytovatel podpory revokoval své rozhodnutí o jejím poskytnutí i tehdy, když již uplynuly lhůty, kdy tak mohl učinit a sám tento poskytovatel je odpovědný za nezákonné poskytnutí veřejné podpory natolik, že se změna rozhodnutí může zdát porušením dobré víry příjemce.#
Jak je vidět, v oblasti veřejných podpor platí pro správní akty naprosto jiná pravidla, než jaká plynou z Kühne & Heitz. Je to plně dáno specifickou povahou oblasti soutěžního práva, které má svá vlastní zvláštní pravidla, která se často liší od obecných přístupů. Proto také nelze jednoznačně odhadnout, jak bude ESD v případu Lucchini postupovat. Dle mého názoru by však neměl zásadu rei iudicatae prolomit. Pravomocné rozhodnutí nezávislého soudu totiž nelze srovnávat s pouhým správním aktem poskytovatele podpory. V případu Eco Swiss nebyla res iudicata prolomena, ačkoliv také porušovala „fundamentální“ ustanovení soutěžního práva (třebaže se nejednalo o veřejnou podporu). Prolomení rei iudicatae by ve sledovaném případě přímo zasáhlo oprávněné zájmy příjemce. V neposlední řadě čl. 14 odst. 1 nařízení upravujícího režim veřejných podpor# stanoví, že „Komise nebude požadovat navrácení podpory v případech, kdy by to bylo v rozporu s obecným principem komunitárního práva“. Již výše jsem naznačil, že na základě relevantní judikatury, obzvláště případu Köbler, soudím, že zásadu res iudicata je nutné považovat za obecný princip komunitárního práva. Proto, pokud v daném případě neexistují v italském právu prostředky, které by bylo možné ve smyslu případu Kühne & Heitz k prolomení této zásady využít, měla by zůstat nedotčena."

Jinak jednoznačně se připojuji ke komentáři R. Procházky a zejména k tomuto tvrzení: "ale cim viac bude ESD takto tlacit na pilu, tym irelevantnejsim sa postupne stane. nie som si isty ci si to sudcovia uvedomuju." Soudce amerického Nejvyššího soudu Frankfurter to ve svém dissentu k případu Baker v. Carr vyjádřil pregnantně: "The Court's authority - possessed of neither the purse nor the sword - ultimately rests on sustained public confidence in its moral sanction."

I když už teď je ten komentář dost dlouhý, tak zdaleka nevystihuje všechny otázky a pochybnosti, které člověka v souvislosti s tím rozhodnutím napadají. Berte to tedy jen jako takovou okamžitou pocitovou reakci, určitě se k téhle věci ve správný čas vrátím;)

Ten, co pronásledoval Michala na souši,na vodě, ve vzduchu a i na stránkách Jurisprudence...

Michal Bobek řekl(a)...

Problém s respektováním rei iudicatae ze strany Soudního dvora je v tom, že pro pohled Soudního dvora to není střet dvou principů stejné úrovně, ale střet dvou normativních světů, jednoho nadřazeného a druhého podřazeného. O vyvažování dvou principů na stejné úrovni by šlo, kdyby SD posuzoval možnost prolomení rei iudicatae v rámci samotného práva Společenství: kupříkladu znovuotevření řízení či zpětvzetí rozhodnutí Komise, které je v rozporu s právem Společenství, anebo vlastního rozsudku. Pokud je to ale střet dvou normativních bublin, kdy optikou SD je ta vnitrostátní bublina podřazená, pak se nejedná o konflikt dvou hodnot na stejné úrovni. Právní jistoto a res iudicata vnitrostátního rozhodnutí bude tak vždy bita, teď je jenom otázka jak hodně.

Z této úvahy jsem také vycházel při svém původním prohlášení, že vnitrostátních rozhodnutí žádné ochrany věci pravomocně rozhodnuté nepožívá. Samozřejmě to bylo řečeno v určitém kontextu a ne takto vyostřeně, ta úvaha se odvíjela ale po těchto liniích. Souhlasil jsem s Petrovou kritikou mých výlevů a doufal, že má pravdu on a že Soudní dvůr hodí zpátečku. Jedinou metodologickou výhradu, kterou jsem k tomu jinak skvělému článku měl, bylo, že bral uznání hodnoty rei iudicatae v právu Společenství právě především z kauz, kde se jednalo o tuto hodnotu v rámci práva Společenství (rušení věcí Komise apod.) a nevzal dostatečně v potaz skutečnost, že v kontextu pravomocných rozhodnutí orgánů členských států se jedná o kvalitativně jiný typ konfliktu.

Ad R. Procházka: naprosto souhlasím. Dle mého názoru je kupříkladu právě tato linie judikatury oblastí, kde to snad ani sám Soudní dvůr nemůže myslet vážně. Ono výhoda je v tom, že většina vnitrostátních soudů o této judikatuře nemá ani tucha a ta část, která má, tak snad bude mít dost rozumu, aby ji neaplikovala.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Též připojím svůj skromný názor.

Je sice pravda, že takováto rozhodnutí mohou mít za důsledek, že se rozhodnutí ESD budou stávat irelevantnějšími, ale spíše bych se bál jiné věci, a to otevřené války soudů. V ČR už jsme takovou válku zažili (tedy já vzhledem ke svému věku ani moc ne), ale pokud by tendence judikatury členských států a ESD byly zcela protichůdné, rozhodně by to ke stabilitě právního systému nijak nepřijalo. Bez konsensu ohledně základních otázek aplikace práva přece systém nemůže systém dlouhodobě fungovat.

K Michalu Bobkovi a konfliktu bublin. Nemyslím si, že v otázce vyvažování principu je důležité institucionální hledisko, tj. jak jste nastínil, že jinak vnitrostátní rozhodnutí nepožívají ochrany rei iudicatae. Princip právní jistoty je přece i principem práva Společenství, a pokud ESD nalezne odvahu brát při kritice vnotrostátního rozhodnutí ohled na princip právní jistoty, měl by dodržet též opačný postup a být zdrženlivější v případě, kdy by jeho rozhodnutí mohlo právní jistotu narušit.

Tomáš Hulle řekl(a)...

to Lada Vyhnánek: Ano, ale rei iudicatae představuje ve vnitrostátním právu překážku absolutní. Pokud by záleželo jen na uvážení soudu a jeho ohleduplnosti k autonomímu rozhodování domácího soudu, tak by se dle mého názoru z pohledu právní jistoty příliš nezměnilo. Vznikla by pouze "pružná právní jistota", která by mohla být s časem ohýbána dle libosti, ale nebyla by tou právní jistotou, která je pevná a na které mají být vybudovány základy státu. Proto se dá souhlasit s názorem již dříve vysloveným R.Procházkou;-)

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Tomáš Hulle

Nemůžu souhlasit s tím, že jde o absolutní přakážku, srovnej třeba ústavní stížnosti, obnovu řízení apod.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Michal Bobek:

Nejsem si jist, zda jsem Tě pochopil správně, ale úplně nesouhlasím s tím, že ten článek "bral uznání hodnoty rei iudicatae v právu Společenství právě především z kauz, kde se jednalo o tuto hodnotu v rámci práva Společenství (rušení věcí Komise apod.) a nevzal dostatečně v potaz skutečnost, že v kontextu pravomocných rozhodnutí orgánů členských států se jedná o kvalitativně jiný typ konfliktu." Pokud tím myslíš, že se to opíralo o kauzy, kdy se res iudicata vztahovala k rozhodnutím ESD či Komise, tak pak si dovolím s Tebou polemizovat.

Já jsem své závěry popíral především o případy, kdy res iudicata měla svědčit rozhodnutí vnitrostátnímu orgánu. Tak tomu bylo ve věci C-126/97 Eco Swiss, kde ESD uznal platnost konečného arbitrážního rozhodnutí, byť porušovalo tehdejší článek 85 SES (dnes 81) (spravedlivě musím dodat, že zde ovšem strana zmeškala lhůtu k napadení toho rozhodnutí).

Zásadní oporou mi pak byl Tobě dobře známý případ Köbler, kde ESD sice stanovil problematickou odpovědnost státu za škodu způsobenou soudem poslední instance, nicméně zdálo se, že tím zachránil rei iudicatae, když s odkazem na případ Eco Swiss v odst. 38 jednoznačně stanovil, že „důležitost principu res iudicata nemůže být zpochybňována. Za účelem zajištění stability práva a právních vztahů a řádného výkonu justice je důležité, aby soudní rozhodnutí, která se stanou konečnými poté, co všechny řádné opravné prostředky byly vyčerpány nebo uplynuly stanovené lhůty, již nemohla být nadále zpochybňována.“

Byl to aspoň na první pohled jednoznačný závěr, který se navíc objevil v rozhodnutí Velkého senátu.

Ale nebyl to jen Köbler, kde se zdálo, že ESD neztrácí základní právní principy ze zřetele. Vždyť i v Kühne Heitz, které se týkalo "pouhého" správního rozhodnutí Soud řekl, že právní jistota je jedním z obecných právních principů uznávaných komunitárním právem. Dále uvedl, že konečnost správního rozhodnutí, kterou toto nabývá po uplynutí rozumné časové lhůty pro podání opravných prostředků nebo po vyčerpání opravných prostředků, přispívá k právní jistotě, z čehož plyne, že komunitární právo v zásadě nevyžaduje, aby byly správní orgány povinny znovu otevírat rozhodnutí, která se stala konečnými v uvedeném smyslu.

Všechno to byla rozhodnutí národních orgánů, ke kterým se ESD postavil s určitým respektem, aspoň u rozhodnutí soudů tomu tak bylo vždy, což se ostatně projevilo i v Kapfererovi (toho jsem v článku zmiňoval jako tehdy ještě nerozhodnutou věc).

A pak si Soud přijde s Lucchinim... Nejenom, že se opět neobtěžoval vypořádat s argumenty členských států, ale ani s vlastní judikaturou (byť samozřejmě především o ni se opírala vyjádření členských států). Mohl se s ní vypořádat třeba nepřesvědčivě, ale měl se jí postavit.

Tvářit se jako, že neexistuje žádný Eco Swiss, Köbler ani Kapferer, je přinejmenším zbabělost. Ještě větší zbabělost je, když to uděláte v kontextu případu, kdy jednotlivci odeberete to, co mu přiznal soud, proti jehož rozhodnutí není opravného prostředku.

Nemám pro to omluvu; kvůli tomu, že italské soudy si dělají, co chtějí, nebudu přece potápět základní právní principy. Ještě pár takovýhlech judikátů a národní soudy můžou klidně zapomenout (včetně těch pár, co si to dosud uvědomovalo), že nějaké komunitární právo existuje, protože je to stejně něco absolutně neaplikovatelného. A především můžou zapomenout na to, že existuje nějaký ESD:-)

Ad Laďa Vyhnánek:

Souhlasím s Vámi.

Tomáš Hulle řekl(a)...

to Lada Vyhnánek: Slovem absolutní jsem chtěl pouze poukázat na jistou "pevnost" tohoto rozhodnutí (tz.musí být skutečně dány mimořádné důvody pro zásah)....Samozřejmě jsou zde instituty které zmiňuješ, ale ty se dle mého názoru nedají srovnávat s rozhodováním ESD, které je postaveno na zcela odlišných základech.
Obávám se, že postup který nastinuješ také příliš právní jistoty nepřinese. Pokud by šlo o jisté respektování domácího soudnictví, tak se toto rozhodování může stát velice nepředvídatelným.

Vašek řekl(a)...

Řekl bych ale, že v tomto případě je res iudicata pojímána docela hodně široce. Nechtěl jen ESD říct, že za použití eurokonformního výkladu lze zásadu rei iudicatae vykládat úžeji (v tomto konkrétním případě)? Tzn. že v tomto případě vůbec není prolomena tato zásada? Že zde není totožnost věci?
Rozhodnutí o odnětí dávky přece zakládá práva a povinnosti zcela nová. Rozhodnutí civilních soudů stanovila povinnost a tato povinnost byla také splněna. Rozhodnutí o odnětí dávky se pak týká nové věci a na správním soudu je pak jen posouzení, zda je toto rozhodnutí v souladu s právem či nikoliv (tedy případně i se zásadou rei iudicatae). A jestliže by například byla vykládána v Itálii tato zásada tak široce, že by zasahovala i do tohoto případu, pak za použití eurokonformního výkladu je nutno se přiklonit k závěru, že tímto rozhodnutím není tato zásada prolomena.

Je to pak podle mě čistě otázka italského práva, zda umožňuje státu vydat takové rozhodnutí. Pokud umožňuje, pak správní soud žalobu zamítne, pokud neumožňuje, pak rozhodnutí zruší (ESD pouze dodává, že důvodem zde nemůže být res iudicata, neboť zde vůbec není. Opačný výklad - že tu res iudicata je, by byl v rozporu s evropským právem).

To je můj první dojem z toho rozhodnutí.

Pokud je to ale jasný případ rei iudicatae, pak se omlouvám za svou neznalost.

Jako paralelu bych uvedl asi toto: Na základě žaloby souseda soud pravomocně rozhodne, že se musím zdržet stavby domu na svém pozemku. Následně mi pak stavební úřad vydá stavební povolení, proti kterému podá soused odvolání a pak žalobu ke správnímu soudu. Je zde res iudicata?