Které zákony si zaslouží označení „legislativní Ropák“?

V zastrčeném regálu brněnského antikvariátu jsem před časem zakoupil útlou knížečku D. Crombie „Nejhloupější zákony světa“ (Ikar, 2002). Autorem je bývalý smírčí soudce v Salisbury v hrabství Wiltshire, který se sám označuje za vášnivého sběratele „pitomých zákonů“. Knížka je uvozena mottem vypůjčeným od předsedy Nejvyššího soudu Fortescuea (1458): „Existuje několik ustálených pravidel a zásad, které se nazývají zákony a k jejichž dodržování máme zajisté pádný důvod, ačkoli si na něj již nedokážeme vzpomenout.“ Z této sbírky vybírám skutečně jen namátkou: „Muži mohou močit na veřejnosti pouze v případě, že tak činí u zadního kola svého auta a pravou ruku mají opřenu o karosérii vozu“ (Anglie); „orální sex je pokládán za trestný čin, pokud není součástí milostné předehry“ (Singapur); „nastupovat do letadla za letu je trestné (Kanada); „vyhodit z letícího letadla živého losa je trestné“ (Aljaška); „za slona uvázaného k parkovacím hodinám se platí stejné parkovné jako by šlo o motorové vozidlo“ (Florida); „muž nesmí své milované darovat bonboniéru vážící méně než 2,5 kg“ (Idaho); „žena si nesmí v obchodě vyzkoušet více než šestery šaty“ (Joliet) anebo „žena se nesmí více než čtyřikrát provdat za téhož muže“ (Kentucky). V této souvislosti mne napadlo v rámci Jiného práva vyhlásit velmi neformální a metodicky zcela nepropracovanou anketu o legislativního Ropáka posledního období.
Přitom si dovolím výběr nominací hned na začátku poněkud zúžit. Neuvádějme ty zákony, které považujeme za chybné výhradně z ideologických důvodů – např. skutečný liberál může z principielních důvodů tvrdě odmítat samotnou existenci zákoníku práce, minimální mzdu či některé majetkové daně. Nezabývejme se ani těmi případy, kdy lze diskutovat jen o vhodnosti či nevhodnosti konkrétní úpravy, případně o její přílišné podrobnosti. (Proč např. řada zákonů v úvodních ustanoveních obsahuje vymezení typu: „pro účely tohoto zákona se trávou rozumí nezřídka hustý porost zpravidla zelené barvy vertikálně vzrůstající odspodu nahoru a nedosahující výšky keřů a stromů, definovaných v dalších ustanoveních tohoto zákona“? Proč má každý procesní předpis autonomně se tvářící úpravu doručování?) Nezabíhejme prosím ani do známých debat na téma typu „proč vůbec máme nový správní řád anebo stavební zákon“, protože o samotné potřebě těchto zákonů určitě není pochyb a je pouze sporné, v čem vlastně racionální zákonodárce spatřoval nutnost nahrazení starších zákonů. Je to proto, že se ministři a poslanci hodnotí podle toho, kolik za sebou nechají pomníčků (schválený zákon se stává exaktně měřitelným kritériem úspěšnosti), anebo je rozhodující zájem skutečných tvůrců zákonů na legislativních odborech ministerstev, kteří díky tomu získávají faktický „školící monopol“ (aneb i normotvorba je dobrý byznys!)?
Jde mi o to, abychom tuto anketu příliš nerozmělňovali a věnovali se pouze zjevným excesům v tom smyslu, že kdyby takové zákony vůbec nebyly, velmi pravděpodobně by si toho nikdo ani pořádně nevšiml, protože běžný život je prostě nepotřebuje, příp. málokoho napadne, že by je měl dodržovat, třeba i proto, že to skutečně nejde. Jinak řečeno, mám na mysli případy, které by Jára da Cimrman odsoudil již jen proto, že zbytečně zatěžují studenty, jelikož zákonodárce při jejich schvalování neměl na paměti pravidlo, že nejen u historických událostí, nýbrž i u právních norem, je třeba myslet i na to, aby byly zapamatovatelné a aby – jakožto učebnicové „zapomněnky“ - zbytečně nevytlačovaly do života potřebné „pomněnky“.
Protože se neustále ve svém okolí setkávám s tím, že právníci velmi rádi žehrají na „hypertrofii právních norem“, na legislativní optimismus až šílenství a na potlačování významu jiných než právních normativních systémů, pokusme se zákonodárci alespoň symbolicky pomoci a nominovat na udělení ceny „Legislativní Ropák“ (či třeba „Zákonodárná malina“?) takové zákony anebo jejich podstatné části, které by nám prostě nechyběly.
Zatímco však D. Crombie ve své knížce vystačil s označením „the world´s stupidest laws“, doporučuji v podmínkách České republiky tuto cenu rozčlenit alespoň do následujících kategorií, přičemž samozřejmě není vyloučeno, že některý kandidát uspěje hned v několika z nich:
1. Nejzbytečnější zákon, aneb kdyby takový zákon vůbec nebyl, nic by se nestalo.
2. Nejvíce nepovedený zákon, aneb jak to dopadá, když zákony opustí dílnu Pata a Mata.
3. Zákon jako vůle politické elity povýšené na zákon, aneb když se právem dělá stranická politika.
4. Zákon jako výlučně mocenský prostředek, aneb když se to někomu nelíbí, dáme to přímo do zákona.
Věren zásadě, že příklady táhnou, mne napadlo hned několik nominací. Do kategorie právních zmetků určitě řadím stávající podobu zákona o střetu zájmů (č. 159/2006 Sb.). Do kategorie politizace práva na první místo řadím známý zákon o zásluhách Edvarda Beneše (č. 292/2004 Sb.), který dokonce z materiálního hlediska vůbec za zákon nepovažuji. Za příkladné zákony jako výhradně mocenské prostředky si dovoluji doporučit pozornosti legislativní vymezení veřejného zájmu např. v případě staveb jezů na Labi či letiště v Ruzyni. Zde se totiž ve skutečnosti jedná o správní akty, mající z ryze účelových důvodů formu zákona.
Vím, že každá z uvedených nominací by si zasloužila podrobné odůvodnění, ale to bych se již zcela vymkl povaze blogu. Blíže se proto zmíním alespoň o nominaci na první místo v kategorii nejzbytečnější zákon, kde navrhuji celý zákon o hlavním městě Praha (č. 131/2000 Sb., dále též „ZOP“).
Základ mojí úvahy je podložen tím, že nominovaný zákon není ničím jiným než velmi nešťastně provedenou kompilací obecního a krajského zřízení. Je to zákon neúměrně dlouhý (129 paragrafů; pro srovnání: krajské zřízení má jen 99 paragrafů) a právě proto, že není v podstatě ničím jiným, než jakýmsi souběžným zákonem o obcích, vyvolává řadu zcela zbytečných anomálií. Jeho výsledkem je proto, že nikomu nepomáhá a pouze komplikuje praktický život.
Namátkou: podle obecního zřízení platí, že starosta a místostarosta musí být státními občany ČR; podle ZOP musí splňovat podmínku občanství navíc i všichni členové rady. (Zároveň tvrdím, že za situace, kdy zastupitelem obce i Prahy může být též cizinec ze zemí EU s trvalým pobytem v obci, je samotná tato podmínka z řady dobrých důvodů protiústavní.) Praha vydává pro svůj územní obvod Sbírku, kraje zase Věstníky (proč je používána rozdílná terminologie?). Maximální počet členů zastupitelstva u krajů s počtem obyvatel nad 900 tis. činí 65; počet členů zastupitelstva Prahy se může pohybovat mezi 55 až 70 členy. (To prosím není zcela bezvýznamné, jelikož za každého zvoleného zastupitele má kandidující strana nárok na příspěvek na mandát ve výši 250 tis. Kč ročně. Tzv. radniční strany koncentrující se pouze na aktivity v Praze tak mají komparativně větší šance na přístup ke státní pokladně než např. strany liberecké.) Do pražského zastupitelstva se volí podle zákona o obecních volbách, avšak za získané mandáty se strany odměňují, jako by se jednalo o mandáty krajské. (Evropští demokraté by mohli psát knihy o tom, jaké problémy z toho v praxi vznikají!) Zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodování o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20 tis. Kč, zastupitelstvo Prahy má stejnou kompetenci až od hodnoty vyšší než 5 mil. Kč. Proč? V obcích „stavby určené k individuální rekreaci se označují evidenčními čísly“, v Praze „budovy určené k rekreaci se označují evidenčními čísly“. Co asi chtěl racionální zákonodárce odlišnou terminologií, týkající se téhož, vlastně naznačit?
Protože předchozí řádky mohly v některých emotivněji orientovaných ne-pražských obyvatelích nechtěně vyvolat určitou rozladěnost, zakončuji tento namátkový výčet rozdílů velmi uklidňující komparativní výhodou obcí: zatímco v Praze výslovně nesmí být k otištění razítka použita černá barva, v kterékoliv jiné obci to možné je, takže mohou razítkovat tiskařskou černí ostošest. (Ani zde však nechci přemýšlet nad racionálním důvodem této odlišnosti.)
Lze tedy shrnout, že ZOP považuji za příkladně zbytečný zákon, který nás ničím neobohacuje a jeho zrušení, spojené např. s doplněním obecního zřízení o dva až tři paragrafy, by proto nikomu nemohlo chybět. Je tedy škoda, že díky tvůrčí rozkročenosti zákonodárce se studenti musí učit zcela zbytečné normy, nemluvě již ani o tom, že ZOP si v úzetku „Obce a kraje“ usurpuje celých 38 stran a zbytečně tak zvyšuje jeho cenu i gramáž.
Končím inspirativním povzdechem B. Leoniho (Právo a svoboda): „V porovnání se soudními rozhodnutími, urovnáváním sporů soukromými arbitry, konvencemi, zvyky a podobnými druhy spontánního jednání jednotlivců se zákonodárství dnes jeví jako rychlý, racionální a dalekosáhlý prostředek k řešení všech možných neduhů. Téměř bez povšimnutí vždy zůstává skutečnost, že náprava prostřednictvím zákonodárství může být příliš rychlá na to, aby byla účinná, že může zasahovat víc, než je ku prospěchu věci, a je možná příliš spojena s potenciálními záměry a zájmy hrstky lidí, než aby byla skutečnou nápravou.“ Celý příspěvek

K přestřelce na Jiném právu: jedna deklarace a jedna prosba

Poněvadž se v reakci na příspěvek našeho hosta Jiřího Přibáně rozvinula diskuse, která se týkala nejen samotného příspěvku, ale i Jiného práva jako takového, dovolím si učinit několik poznámek, jimiž bych rád vyjádřil svůj postoj k některým názorům, které se tam objevily. Činím tak s určitým zpožděním, neboť jsem byl o víkendu na Internetu pouze krátce a na nějakou promyšlenou reakci nebyl čas. Rád bych ale poděkoval svým kolegům, kteří se nenechali znechutit některými komentáři a snažili se, každý svým způsobem, na probíhající diskusi reagovat.

Nejprve k anonymním postům. Rozvinula se mezi námi (rozumějte blogery na Jiném právu) e-mailová debata, zda anonymní komentáře mazat, či nikoliv. Já sám jsem zastával názor, že by se takové komentáře mazat měly. Setkávám se zde na Jiném právu i v reálném životě s mnoha zajímavými lidmi, které buď znám, nebo kteří se pod své názory podepisují. Necítím tedy potřebu navazovat komunikaci s těmi, kteří se skrývají a svoji identitu nechtějí přiznat. Psal to zde již Michal a já s ním souhlasím: nutnost svůj příspěvek podepsat ve velké většině případů kultivuje úroveň projevu, kterou u některých anonymních příspěvků postrádám. Navíc, na Jiném právu jdu sám se svojí kůží na trh – moje příspěvky jsou podepsané, je možné zjistit moji e-mailovou adresu. Plamenné výzvy „a teď se do mě pusťte“ považuji od anonyma za úsměvné. Rád bych tedy, pokud někým naváži diskusi, znal svého partnera, alespoň jeho pravým jménem, když ne osobně.

Jelikož mezi námi na Jiném právu nepanuje úplná shoda, rozhodl jsem se alespoň sám za sebe důsledně anonymní posty ignorovat. Stejně tak budu ignorovat posty, u kterých zjistím, že nejsou podepsány skutečným jménem diskutéra. Pokud je někomu z Vás nepohodlné uvádět své jméno na Interentu, rád bych Vás požádal, abyste mi svoji (podepsanou) reakci poslali ještě e-mailem. Rád s Vámi pak budu diskutovat, ačkoliv zůstanete veřejně pod rouškou anonymity.

Ke stylu některých komentářů. Nevím, proč někteří pravidelní návštěvníci Jiného práva používají konfrontační styl, kde některý z příspěvků označí za nesmyslný, nemluvě o případech, kdy přímo napadnou úroveň samotného autora příspěvku. Naprosto mi pak uniká smysl volání po tom, co by na Jiném právu mělo nebo nemělo být. Já sám chápu Jiné právo jako místo setkávání se zajímavými lidmi, kteří vědí mnohé z toho, co sám neznám, a od kterých se mnohé mohu naučit. Nepřicházím s pýchou jiné poučovat, ale spíše se podělit o to, co ze světa „jiného práva“ znám já sám. Troufám si tvrdit, že taková je filozofie i mých kolegů. Pokud se svým příspěvkem u čtenářů neuspěji, je mi to samozřejmě líto, otázkou ovšem je, kdo jsou „moji“ čtenáři. Stejně jako mým šálkem kávy není soutěžní právo (i když Jirkovy příspěvky rád čtu a jsem rád, že se mohu dozvědět něco z oboru, který znám jen okrajově), nečekám, že každého zaujmou abstraktní teorie právního symbolismu. Připadá mi však krajně netolerantní a sebestředné křičet: „mě to nezajímá“a ještě se podivovat nad tím, že jiné ano. Za projev nedostatku elementárního (a myslím, že potřebného) respektu pak považuji přímé útoky na úroveň blogera či diskutujícího. Na takové výkřiky považuji za zbytečné jakkoliv reagovat.

Rád bych tedy diskutující na Jiném právu požádal o trochu respektu – jak k nám, blogerům, tak k ostatním přispěvatelům. Myslím si, že čím „hlasitěji“ se zde křičí, tím horší je úroveň diskuse – tak jako mezi „živými“ lidmi, ne pouze těmi, kdo se setkávají na Jiném právu. Za sebe mohu říci, že z více než sta komentářů pod příspěvkem Jiřího Přibáně nemám pražádnou radost, neboť těch smysluplných bylo mnohem méně. Na druhou stranu, myslím, že to pro mě byla zajímavá škola, za kterou všem zúčastněným děkuji. Doufám, že příště se poučím zase nějak jinak.

Celý příspěvek

Právní symbolismus - ústava a morálka

Z bohaté a živé diskuze k prvnímu postu soudím, že bylo nakonec dobře, když jsem po delším rozhodování nabídnul čtenářům ryze akademický, právně filosofický text namísto nějaké odlehčenější úvahy či zamyšlení (někteří moji bývalí kolegové mne ostatně začali obviňovat, že jiné texty už nepíšu). Myslím, že komentáře ukázaly několik zajímavých témat, například vztah právní filosofie a jurisprudence, míru znalostí a způsob výuky obou předmětů nebo význam filosofie jazyka pro právní obory. Například Fialova vtipná poznámka o jazykových sektách dává smysl jen tehdy, když známe Fishovu tezi o přednosti interpretační komunity (a čtenáře) před textem. Stejně tak jurisprudenci bychom v úzkém slova smyslu měli definovat jako „způsob, jak řešit právní případy slovy“ a v tomto ohledu představují například britští či američtí soudci elitu i mezi právními teoretiky. O ústřední důležitosti této právnické zručnosti pro systém pozitivního práva jsem přednášel například vloni v Praze, avšak to neznamená, že jakákoli obecnější filosofická či sociálně teoretická reflexe práva je předem odsouzeníhodná jako neúčelná spekulace. Ostatně, dodnes se například všichni dohadují, co vlastně Hart tím zdánlivě jednoduchým pojmem „pravidlo uznání“ ve skutečnosti myslel (Když jsem Harta četl jako student s chabou znalostí angličtiny poprvé, také mi připadal úžasně jednoduchý a srozumitelný).

No, ale abych nezdržoval, tak předkládám k diskuzi výtah z první kapitoly o jedné zvláštní vazbě mezi právem a morálkou:


...Pojem práva býval silným symbolem a výchozím bodem úvah o společnosti. Docházelo v něm k reflexi sociálního řádu, hierarchie, pravidelnosti, institucionalizace atd. Představoval způsob uvažování o moci, vládě a státu, který symbolizoval politickou jednotu, sociální harmonii a racionální organizaci. Absence sociální hierarchie však ústavodárné procesy a právní sjednocení politické společnosti staví do jiného světla. Ústavy samozřejmě mají rozhodující důležitost pro jakoukoli právní komunikaci a formulují logické principy a pojmy nezbytné pro vedení právních argumentů, rozhodování a tvorbu právních norem. Ústavy jsou ale také součástí každé veřejné morální rozpravy, protože ústavnost a její dodržování se považuje v liberálně demokratické společnosti za jednu z nejvyšších občanských ctností. Ústavy jsou konečně i nástrojem politické moci, protože regulují vztah mezi vládou a opozicí, respektive státem a jeho občany.

Systémové překrývání a strukturální zdvojování projevující se v ústavách připomíná Weberův rozdíl mezi formálním a materiálním právem. Max Weber zde aplikoval na oblast práva rozdíl mezi instrumentální, účelově orientovanou racionalitou a materiální, hodnotově orientovanou racionalitou. Za formální právo považoval celek pravidel založený přísně na právní logice a bez jakékoli vazby k sociálnímu okolí. Formální právo je projev instrumentální racionality a odkouzleného světa moderního byrokratického řádu, který zajišťuje kalkulovatelnost volby. Formální spravedlnost má postupovat podle litery zákona a vyloučit jiná rozhodovací kritéria jako například soucit, sílu, status atd. Naproti tomu materiální právo v sobě obsahuje mimoprávní prvky a do oblasti práva vnáší morální, ekonomická, tradiční nebo náboženská kritéria. Odvozuje se od materiální racionality, která zahrnuje hodnotové soudy sociální spravedlnosti například ve formě rovnostářských, statusových či jiných představ. Narozdíl od formální spravedlnosti bere materiální spravedlnost v úvahu sociální okolnosti právní regulace. Starý rozdíl mezi právem a morální spravedlností tak má závažné důsledky: vytváří rozdíly v právních oborech, definuje morální konflikt mezi právem a spravedlností a stanoví politický závazek k sociálně ohleduplným právním reformám.

Moderní právní systém obsahuje formální i materiální spravedlnost a tím reguluje neustálé napětí rostoucí z rozdílů mezi účelově kalkulovatelnými cíli a dodržováním hodnot či přesvědčení. Formální racionalita a spravedlnost odkazují na kalkulovatelnost prostředků a procedur, zatímco materiální racionalita a spravedlnost odkazují na hodnoty jako cíl sociálního jednání. Potřeba účinné právní regulace se přitom postupně transformuje na přesvědčení, že právo je sociální hodnota nezávislá na svých účincích. Formální spravedlnost se transformuje z prostředků na cíl sociální regulace a stává se sociální hodnotou. Legální legitimita proto vzniká v procesu kulturní sedimentace formální racionality práva.

Moderní právní systém také ztělesňuje a přímo symbolizuje jiné materiální hodnoty, které se považují za legitimní, protože se uznávají jako absolutně závazné a platné. Legitimita těchto hodnot primárně závisí na jejich materiální racionalitě, nikoli na formální legalitě. Právní systém pouze posiluje a symbolizuje tyto materiální hodnoty a jejich sociální platnost. Symbolická racionalita ústavy a každého právního dokumentu nebo rozhodnutí potom vychází z hodnotově racionální legitimity a vyjadřuje morální autoritu politického společenství nad svými členy. Tento nárok má však svou platnost pouze v rámci morálního systému a netýká se individuálních či kolektivních aspirací produkovaných právním systémem a jeho kódu „legální/ilegální“, který chrání ta samá ústava. Kdykoli charakter sociální komunikace určuje symbolická racionalita ústavy, ocitáme se v morálním systému společnosti. Morální systém využívá právní systém a z ústavy činí součást svého vnitřního kódu, kterým si definuje, co je dobré a špatné pro dotyčné společenství.

Morálkou ústavy se rozumí ochrana integrity a solidarity politického společenství, což samo o sobě představuje hodnotu. V morálním smyslu kodifikují ústavy dobrá a špatná politická a právní rozhodnutí. Jedná se o bezprostřední projevy politické společnosti, jimiž se kodifikuje její identita. Ústavy jsou akty expresivní symbolizace kolektivních potřeb, ať v sakrální nebo světské podobě, jak o tom svědčí například Starý Zákon nebo Lincolnův Gettysburgský projev. V tomto expresivním duchu například Montesquieu srovnával britskou ústavu s dílem Homérovým a poukazoval na její didaktický význam pro ostatní národy, když ji nazýval zrcadlem politické svobody. Ústava je bodem, v němž vláda nebo institucionální uspořádání může nabýt symbolický význam, jako například Listina práv nebo První dodatek k Ústavě Spojených států amerických nebo úřad Koruny ve Spojeném království. V tomto symbolickém duchu například Edmund Burke srovnával anglickou ústavu s klasickými díly Vergilovými nebo s uměním renesančních mistrů Rafaela a Michelangela. Ústava se tak srovnávala s uměním vlády a podmínkami spravedlivé politické společnosti. Také Dicey například považoval anglickou ústavu za ideál a „posvátné tajemství státnického umění.“

Aby se staly součástí morálního systému společnosti, ústava – tento bezprostřední expresivní symbol a pramen kulturní identity – se musí dále vyvinout do souboru morálních dogmat, z nichž se utvářejí systémy víry a hodnotových orientací. Primární expresivní symbolismus se přizpůsobuje všední sociální realitě a členové společenství si ho musí rutinizovat. Symbolická moc ústav nemůže zůstat v rovině expresivní a musí se přesunout do roviny hodnotových soudů. Expresivní kulturní symboly je nutné manipulovat a syntetizovat morálními soudy a přeměnit je na hodnotově orientované vzorce chování. Ústava se následně stává rigorózně konzistentním hodnotovým systémem.

Tento proces transformace expresivního symbolismu na jeho evaluativní formu je součástí procesu diferenciace morálky a kultury a ustavení morálního kódu „dobrý/špatný.“ Morálka se vyčleňuje z oblasti kultury tím, že manipuluje kulturními symboly a využívá účinků kulturní sedimentace, a přitom v sobě nadále obsahuje dvě odlišné tendence moderní kultury: tendenci stát se dogmatem a zároveň považovat každé dogma za problém. Morální kód ústavy navazuje na expresivní symbolismus kultury a transformuje ho na evaluativní symbolismus a dogma morálky. Tento transformační proces usnadňují právní normy a procedury, protože morálka nemá dostatečnou referenční schopnost a je komunikačně příliš rozvolněná. V ústavodárné rovině právní systém pomáhá morálce k vydiferencování z oblasti kultury a transformaci z transcendentálních ideálů do imanentních normativních struktur.

Ústavu potom nelze považovat za pouhý nástroj udržování a cirkulace politické moci nebo sebereferenci právního systému, ale také za předmět kultury a tradice. Je zároveň regulativní a symbolická, lze ji považovat za užitečný nástroj sociální kontroly i zdroj „věčných pravd“ politického společenství. Pragmatické právní nástroje a pojmy jako „důvěra“ nebo „veřejné práce“ dostávají symbolický význam a symboly mají schopnost ovlivnit právní politiku i potlačit určité ideologie a jejich symbolická univerza. Ústavní rámec proto rozlišuje oblast účinné právní regulace sociálního jednání a oblast kulturního symbolismu, ke které náleží i morální kód, jímž se stanoví, co je pro politickou společnost dobré a špatné.

Proces kulturní sedimentace potom ukazuje, že všechny symboly včetně těch, které přejímají a vyjadřují ústavy, jsou neoddělitelné od sociálního času a že jejich časový rozměr podstatným způsobem ovlivňuje sociální transformaci kulturních symbolů na morálně hodnotové soudy. ...
... Ústava je asymetrickou souhrou sociální komunikace specifických systémů práva, politiky a morálky. Ústavní dokumenty obsahují prvky expresivního symbolismu, protože odkazují k idealitě politické společnosti. Zároveň oddělují oblast politiky a morálky od právního systému: ústava nemůže být bodem nejvyšší sociální integrace a more geometrico moderní společnosti a také nemůže zaštítit etický pojem pravdy politickou mocí. Spojuje systémy morálky, politiky a práva pouze tím, že je udržuje ve vztazích funkcionální diferenciace.

Různé sociální systémy „objektivizují“ své interpretace ústavy, které by korespondovaly s jejich interní komunikací. Společnost však není čistým právem, morálkou nebo politikou. Vůči každému z těchto systémů existuje vnější doplněk. Právní přístup k ústavě tak vždy odhalí její politický a morální význam a naopak. Každá interpretace a kontextualizace vede k obnovení těch prvků, které měly být původně ignorovány.

Ústavy jsou sémanticky bohaté texty, které nejsou ani pouhým symbolem vlády, ani faktickým projevem čisté normativity. Nejedná se o pouhou symbolickou zástěrku politické moci, která mění ideologické principy na posvátné základy politického společenství. Nezobrazují jen vládu a ideologickou manipulaci. I když velmi dobře víme, že auctoritas, non veritas facit legem a že morální pravdy nemohou být jediným zdrojem legitimní politické moci, je také pravda, že zákony nejsou dostatečnou podmínkou politické legitimity a doplňuje je morální symbolismus pravdy a spravedlnosti. Ústavy proto operují jako spojení mezi morálním, politickým a právním systémem společnosti, které účinně zamezuje jejich vzájemné hierarchizaci.

Celý příspěvek

Central and Eastern European Moot Court Competition - úspěch týmu pražské PF

Sice se zpožděním, přece bych však rád zprostředkoval informaci o úspěchu týmu pražské Právnické fakulty v soutěži Central and Eastern European Moot Court Competition. Gratuluji jak letošním členům týmu, tak Davidu Seikelovi, který tým koučoval, a dosáhl opět začného úspěchu (loni jeho tým obsadil dokonce druhé místo, vedle toho, že Majka Lokajová získala cenu pro nejlepšího řečníka a tým, který tvořili ještě Kubo Mačák a Tomáš Urban, zvítězil i svým písemným podáním). Níže můžete číst zprávu, kterou mi zaslal (na moji prosbu) jeden ze členů týmu, Tomáš Břicháček.

Začátkem května 2007 se uskutečnil v Budapešti 13. ročník soutěže Central and Eastern European Moot Court Competition (CEEM), pořádaný Univerzitou v Cambridge. Soutěž spočívala jako vždy v simulovaném sporu, který se dostane před ESD ve formě řízení o předběžných otázkách.
Každý tým, který se chce zúčastnit, nejprve vypracuje písemná podání za obě strany k předloženým otázkám, což je vstupenka do vlastní soutěže, tj. do ústní části. V rámci ústní části podstoupí první den dva kvalifikační zápasy, v případě úspěchu pak další den dva semifinálové zápasy. V každém z těchto zápasů se setkají dva týmy, které zastupují každý jednu stranu sporu, jejíž stanovisko k předběžným otázkám přednesou před soudci. Ti přitom kladou, jak soutěž pokračuje do vyšších kol, stále zákeřnější dotazy. Nejúspěšnější dva týmy postoupí do finále.

Všechny zápasy proběhnou ve dvou víkendových dnech. Ve srovnání s některými jinými cvičnými soudy je tak CEEM dost zhuštěný. I v té rychlosti se ale najde čas na příjemné večerní společenské akce.

Základním problémem byly letos překážky svobodě usazování a volnému pohybu služeb v oblasti hazardních her. Smyšlený členský stát EU Yrettol vyhradil na svém území provozování hazardních her státnímu monopolu. Zároveň zakázal a tvrdě trestal pokoutní sázení i propagování zahraničních her. To se nelíbilo panu Lucky Lukovi, občanovi sousedního členského státu EU Tcidda, který tam působil jako ředitel místní pobočky nadnárodní společnosti provozující loterii. Luke se přestěhoval do Yrettolu, aby se tam mohl starat o restituované rodinné statky. Přitom chtěl nadále distančně pracovat jako ředitel zmíněné pobočky v Tciddě a využít pobytu k rozšíření aktivit své společnosti v Yrettolu. Yrettolská legislativa mu tak udělala pěkný škrt přes rozpočet.

Luke byl v šoku, když zjistil, že nemůže založit pobočku, ani dělat reklamu své společnosti, a co hůř, nemůže se dostat ani na internetové stránky své společnosti a firemní intranet. Potom přibyly ještě další komplikace. Luke proto žaloval yrettolský stát u místního soudu, který posléze poslal do Lucemburku několik otázek. Z celého zamotaného případu se totiž kromě obligátní otázky souladu restriktivní legislativy s komunitárním právem, vylouplo pár netriviálních problémů typu závaznosti nařízení, které nebylo publikováno v některém úředním jazyce EU, pro členský stát, o jehož úřední jazyk jde, nebo limitů, které komunitární právo klade na trestní právo členských států.

Letošního ročníku se zúčastnilo 15 týmů z 10 zemí střední a východní Evropy a mezi nimi i tým PF UK ve složení Irena Ochmannová, Martin Lyčka a Tomáš Břicháček, který „koučoval“ ostřílený starý vlk všech moot courtů, americký právník David Seikel, který už několik let pobývá v Praze. Výsledek byl těsný. Pražský tým spolu s týmem z Toruně skončil v semifinále se stejným počtem bodů na druhém místě. Rozhodly tedy body z kvalifikačních kol, díky kterým postoupila Toruň. Pražský tým si tak odvezl bronz. Kromě toho zabodoval i v písemných podáních, které skončily na druhém místě, a Martin Lyčka byl vyhlášen jako nejlepší řečník soutěže.

Celý příspěvek

Formalismus v právu II. (1) Mandatorní formalita

Formalismus má v právní literatuře nespočet významů. V nejobecnějším pojetí se formalismus vztahuje k důležitým kvalitám právního systému, které jej odlišují od většiny jiných sociálních systémů stejně jako od (některých) právních systémů předmoderních, tedy zejména obecnost, autonomie, veřejnost a pozitivita. Všichni bez rozdílu jsme v tomto smyslu formalisty.
Ve fiktivním systému založeném na extrémním antiformalismu nehrají obecná pravidla žádnou roli, protože soudce vše rozhoduje s ohledem na nějakou hodnotovou koncepci správného (ať již spravedlivého, efektivního atp.). Naopak ve fiktivním systému extrémního formalismu jsou všechna řešení odvoditelná z obecných norem na základě mechanické (resp. formální) argumentace.
Systém extrémního antiformalismu je představitelný a teoreticky (ale nikoliv prakticky)realizovatelný, vede však k totální právní nejistotě (srov. improvizace Krále Rexe v Lonu Fullerovi a jeho Morálce práva). Systém extrémního formalismu naopak zásadně není realizovatelný.
Co tvoří elementy formalismu? Volně inspirován Summersem a Attiyahem v jejich Form and Substance in Anglo-American Law , se pokusím v následujících postech rozebrat jednotlivé prvky formalismu.
(1) Mandatornost formálního argumentu
Znamená, že formální argument má díky svému postavení právního argumentu automaticky přednost před jakýmkoliv materiálním argumentem (tedy argumentem neukotveným "v právu", ale v úvahách o tom, co je správné, efektivní, rozumné, spravedlivé, etické atd.). Mandatornost argumentu jako znak formalismu není založena na principu „buď-anebo“, ale je součástí odstupňovaného kontinua (tedy některé formální argumenty neustoupí materiálnímu argumentu téměř nikdy, některé jiné častěji, některé další ještě častěji - je to dáno formulací, silou, povahou a významem formálních argumentů v právním řádu).
Příklad. Na law and econ blogu vzbudilo velkou pozornost rozhodnutí NSS, které se vyjádřilo k tomu, že stanovení poplatku za prodloužení studia je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví. Tam analyzované rozhodnutí nebylo ovšem zdaleka tak podstatné, podstatné bylo rozhodnutí jiné, a to rozsudek NSS 2 As 50/2004-64 (č. 907/2006 Sb NSS), ve kterém NSS zaujal tento právní názor:
V předmětné věci je třeba v prvé řadě posoudit, zda úkon žalovaného [Univerzity Karlovy] označený jako „Vyrozumění o vzniku povinnosti platby poplatku spojeného se studiem“ je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. způsobilým přezkumu soudem ve správním soudnictví. […]
Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“).
Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví li tento nebo zvláštní zákon jinak.
O rozhodnutí v oboru veřejné správy jde tam, kde je pro druhou stranu právního vztahu autoritativně, mocensky („vrchnostensky“) určováno co je právem a co povinností a přičemž účastníci takového vztahu nemají v tomto vztahu rovné postavení.
Podle § 2 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), vysoká škola je právnickou osobou.
Podle § 6 odst. 1 písm. e) téhož zákona do samostatné působnosti veřejné školy patří rozhodování o právech a povinnostech studentů.
Podle § 58 odst. 3 tohoto zákona (ve znění účinném v době vydání úkonu napadeného žalobou) studuje li student déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každý další započatý měsíc studia nejméně jednu čtvrtinu základu; do doby studia se započte též doba předchozího studia v bakalářských a magisterských studijních programech, které nebylo řádně ukončeno podle § 45 odst. 3 nebo § 46 odst. 3.
V daném případě v žalobou napadeném „Vyrozumění o vzniku povinnosti platby poplatku spojeného se studiem“ je s výslovným odkazem na § 58 zákona č. 111/1998 Sb. a statut Univerzity Karlovy v Praze uvedeno, že žalobci se stanoví poplatek za studium delší než je standardní doba zvětšená o jeden rok s vymezením výše tohoto poplatku, vzniku povinnosti hradit tento poplatek a termínu splatnosti. Jedná se tedy o individuální správní akt, kterým žalovaná, jakožto právnická osoba, které bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob, rozhodla o povinnosti stěžovatele. Na tom, že se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. nic nemění, že toto rozhodnutí nemá všechny náležitosti obvyklé u rozhodnutí vydaných podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků či správního řádu. Ostatně tyto procesní předpisy se na tato rozhodnutí nevztahují (§ 58 odst. 5 a § 68 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb.). Protože proti tomuto rozhodnutí nebyly přípustné řádné opravné prostředky [viz § 68 písm. a) s. ř. s.], začala stěžovateli běžet lhůta dle § 72 odst. 1 s. ř. s. od oznámení tohoto rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení.

Rozhodnutí je napsáno formalisticky, znamená to však, že je proto špatné? V žádném případě, pokud vezmeme v potaz shora uvedenou mandatorní formalitu, tedy mandatornost formálního argumentu. V daném případě prostě NSS jinak opravdu rozhodnout nemohl! Těžko mohl vycházet z úvah, které mu nabízí Petr Kuhn, tedy že v
srdci [vzdělávání] neleží žádné státní milosrdenství díky kterému mohou být naše hlavy naplněny vědomostmi ale dobrovolná směna těch kdo o vědomosti usilují a těch kdo je poskytují. To, že většina českých vysokých škol se takto nemůže chovat je neuspokojivá (a věřím, že přechodná) skutečnost, která odsuzuje většinu českých studentů (zejména společenských oborů) k nevratnému promrhání cenného životního období při memorování nesmyslů. Jinými slovy, jádro poskytování vysokoškolského vzdělávání je soukromoprávní povahy a nic na tom nemění tlustý zatuchlý závoj stávajícíh domácích poměrů, které vytváří iluzi jakéhosi státního milosrdenství, když nás na vysoké škole nechají studovat. Věc zkrátka nepatří do rozhodování soudů ve správním soudnictví.

Hodnotově se s Petrem Kuhnem v zásadě shoduji (prosím tedy diskutéry, aby mne v tomto nepřesvědčovali). Nicméně zde je právní úprava natolik jasná, že prostě z této věci soukromoprávní spor neudělám, ať budu dělat, co budu dělat. Několik banálností: Univerzita Karlova je veřejnoprávní korporace, poskytování vzdělávání je upraveno zákonem veřejnoprávní povahy, studenti ve vztahu k univerzitě nemají rovné postavení (ta může jednostranně rozhodovat o jejich právech a povinnostech – viz NSS citované zákony). Vše zákon, vše zcela jednoznačné (neříkám, že správné). Pokud toto odmítnu, a budu při aplikaci práva postupovat na základě argumentů směřujících ke zvýšení efektivity VŠ vzdělávání, přestávám být vázán normami, začínám právo přetvářet, přesouvám z nezbytnosti formální právní systém k extrémnímu antiformalismu, tady založenému na pravidlu poznání (rule of recognition) “jako závazná se uplatní pouze taková norma, která neodporuje neoliberálnímu pojetí společnosti” – a to jak známo ani u nás, ani v common law takovýmto způsobem nejde.

Mnou uvedený příklad rozhodnutí NSS je triviální. V jiných případech může být problematické, zda nad argumentem formální povahy může převážit argument povahy materiální. Například donedávna (přesně do konce 90. let) nikoho nenapadlo, že by námitce promlčení bylo možno čelit námitkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Dnes je to již (podle mne správně) pravděpodobně nepochybné, byť jak to bude přesně aplikováno, zůstává zatím otázkou.Nicméně v tomto případě jde o střet dvou ustanovení jednoho zákona (ustanovení o promlčení a ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.), tedy dvou formálních argumentů, byť u jednoho lze hovořit o vysoké míře obsahové formality, zatímco u druhého (dobré mravy) o minimální míře obsahové formality (Spolkový ústavní soud hovoří o “místech průniku základních práv do práva jednoduchého”). O obsahové formalitě ale zase někdy později.

Mnohem složitější bude situace střetu standardu nadaného mandatorní formalitou a standardu zcela extralegálního, u něhož je míra formality minimální, resp. nulová (pak lze hovořit o standardu čistě materiálním – čistě materiální jsou například argumenty Petra Kuhna podané shora). Obecně se k otázce možnosti prolomení mandatorní formality vyjádřil Ústavní soud zhruba tak, že hovoří o zákazu svévolného rozhodování (nález III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375), event. o zákazu rozhodování, které je extrémním rozporu s principy spravedlnosti (nález III. ÚS 224/98, Sb.n.u. sv. 15, str. 17 násl.). Je jasné, že možnost prolomení mandatorní formality v takovýchto případech bude zcela výjimečná, a bude dána předvěděním a představami právní komunity o tom, co je „v extrémním rozporu s principy spravedlnosti”, resp. co je “svévolné”.

Nicméně pro právo jsou určující i jiné druhy formality, o kterých budu hovořit zase někdy jindy. Jejich interakce pak dává výraz celkové podobě více či méně formálního právního systému. Teprve uchopíme-li tyto interakce v jejich komplexu, zjistíme míru formalismu právního systému. I proto má smysl o formalismu hovořit, protože pak třeba zjistíme, jak to učinili Summers a Attiyah v uvedené knize, že - co se týče srovnávání na základě míry formalismu - má systém Velké Británie blíže právu kontinentálnímu než právu USA. Celková míra formalismu právního systému v Evropě i v USA se podstatně zvětšila v průběhu 19. století a v průběhu 20. století se naopak začala zásadně zmenšovat. Celý příspěvek

Formalismus: co to je, kdy to je, má/nemá to být? Nebo je to nadávka? Nebo je to Josef Švejk? Část I.

Následující posty jsou inspirovány četbou disertační práce Tomáše Sobka a některých jeho komentářů, které na tomto blogu měl. Tomáš rozebírá pojem formalismu, a říká, že 1) každý jím rozumí něco jiného, a že 2) v běžném právním diskursu označení někoho za formalistu nahrazuje označení oné osoby za idiota. S první tezí samozřejmě souhlasím, s druhou tezí však rozhodně nesouhlasím.
Pokud někoho označím za formalistu, často to činím s úctou a velkým uznáním. Třeba v pátek při kavárenské diskusi jsme se shodli s Janem Komárkem, že takového Freda Schauera označíme za formalistu, aniž bychom tím mínili cokoliv negativního nebo pejorativního. V naších lukách je takovým ceněným formalistou třeba Vladimír Mikule (a jistě bych mohl jmenovat řadu dalších). Zkusme si tedy zodpovědět otázky uvedené v nadpisu.
(1) Co to je?
Formalismus a formálnost práva je fenomén a priori neutrální či dokonce pozitivní. Formalizace práva a oddělení práva od „nepráva“ je velkým výdobytkem moderní společnosti 18. a 19. století. Podle Maxe Webera právní formalismus je výdobytkem transformace feudální společnosti ve společnost liberálního kapitalismu.
(Nikdy nenaplněná) představa soudce-subsumpčního automatu, jehož ústy promlouvá zákon, nebyla pro 19. století nijak negativní, ba právě naopak. Reakce na právní chaos a partikularismus feudalismu (nebo vznešeně řečeno – multicentrické pojetí práva, kde neexistoval jednoznačný suverén a jednoznačné mocenské centrum, ale například v prostředí Svaté říše římské překrývání řady na sobě méně či více závislých autorit) učinila v 19. století formalistické ideje zákonného pozitivismu a vázané ideologie aplikace práva velmi přitažlivými. Šlo o záruky právním systémem uznané svobody a autonomie individua. Podle Webera
Právní formalismus umožňuje, aby právní systém operoval jako technicky racionální stroj. Tím je jednotlivcům a skupinám uvnitř právního systému garantována relativně maximální míra svobody, a podstatně jim zvyšuje možnosti předvídat právní následky jejich jednání. Procedury se stávají specifickým typem pacifikovaného souboje, vázaného stanovenými a neporušitelnými "pravidly hry". (Max Rheinstein (ed.), Max Weber on Law in Economy and Society. Cambridge 1969, str. 226-7).

Soudcovské rozhodování je ze své podstaty vysoce formalizovaná aktivita, a je samozřejmě dobře, že tomu tak je. Alternativou by bylo ničím neomezené rozhodování soudců – filozofů. Pokud jsme např. na tomto blogu hovořili o disentu soudce Balíka v kauze Eurozatykače, ti z nás, co jej kritizovali, implicite vycházeli z toho, že Balík zcela vykročil z hranic toho, co chápeme jako být „vázán normami“. Být vázán normami / pravidly („rule-bounded“ ve smyslu Freda Schauera) je ale pro nás ta nejbytostnější představa toho, co znamená být právník. Pokud se přestaneme cítit vázáni normami, přestáváme být právníky, a stáváme se (ve Weberovském slova smyslu) soudcem-kádím, který pod palmou ničím neomezován rozděluje spravedlnost podle vlastních úvah (mimochodem, i soudci islámského práva - kádí – byli ve skutečnosti normami vázáni, a Weber je tak trošku ve svých pracích tak trochu karikoval). Spor mezi právníky může být o tom, jak daleko jsme vázáni normami (nota bene normami ústavními), nicméně i ta nejobecnější a nejabstraktnější norma nás nějakým způsobem váže, svazuje, omezuje, tedy vylučuje některá rozhodnutí jako rozhodnutí právní.
Co je považováno za „formalismus“ a „formalistické“ je tedy v tomto smyslu velmi diskutabilní a nálepka formalismu může označovat mnoho různorodých právnických úvah a rozhodnutí (jako formalistu můžeme označit prakticky kohokoliv). Spoluzakladatel Kritických právních studií R.M. Unger ostatně velmi trefně poznamenává, že právní formalismus je tím nejvíce diskutovaným tématem v dějinách moderního západního práva. „Právo není nikdy zcela formalistické, stejně jako na druhou stranu formalismus nemůže nikdy z práva zcela zmizet“ (Law in Modern Society, str. 203 a str. 205).
Na druhou stranu to neznamená, že formalismus je bezcennou nálepkou, která by neměla být v právu vůbec používána. V druhé části (která přijde brzy, už jí mám v hlavě) se proto pokusím o analýzu pojmu formalismus, a to na příkladech z judikatury ÚS, NS a zejména NSS, a také aktivit dobrého vojáka Švejka. Ukážu, že formalismus či anti-formalismus lze chápat jen ve smyslu Weberovských ideálních typů, ke kterým se můžeme v kontinuu mezi oběma póly přibližovat. Nikdo z nás ale není úplný formalista či anti-formalista. Celý příspěvek

Bobek v. (Al)italia?! Post-komentář k Michalově letištní příhodě

Tak už se mi to taky stalo...Psal jsem komentář k Michalově postu o Milánu, Alitalii a Heinekenu a šlo to tak nějak samo, věta za větou, myšlenka za myšlenkou (či alespoň pokusy o ně), až byl text v úzkém komentářovém okénku proklatě dlouhý. Může-li se však jménem Michala Bobka onálepkovat potenciálně významný případ v oblasti evropského práva mezinárodní přepravy, nedalo se to odbýt dvěma větami.

A tak jsem dopadl jako mnohokrát přede mnou Honza Komárek, ale i ostatní spolublogeři. Vzal jsem svůj přebujelý komentář a rozhodl jsem se z něj udělat jiný žánr, a to post nebo alespoň post-komentář, chcete-li. Ona není náhoda, že se mi to stalo zrovna zde, u reakce k postu na téma "co Vám dají, když Vás letuška poleje čajem", které, jak poctiví čtenáři mého osobního profilu jistě dobře vědí, bylo předmětem mé diplomové práce. Těžko by mě to asi postihlo u debaty o právním pozitivizmu, byť velezajímavé, když až do předvčerejška pro mě jméno Coleman představovalo pouze bývalého basketbalistu Philadelphie 76ers (ostatně pestrost právních specializací a minimální standard, který by měl ve všech disciplínách dosahovat každý dobrý právník, to by si určitě zasloužilo samostatný post).

Ale zpět k “Bobkově pozdnímu odpoledni” na milánském letišti, které mě přimělo znovu otevřít, po delším čase a s trochou nostalgie (málem i nějaká ta slza ukápla, přece jen to budou již celé čtyři roky...), mou diplomku (chtěl bych skoro říci prachem pokrytou, leč přiznávám, že otvírána byla samozřejmě jen elektronická verze). Znovu jsem se tedy začetl do těch dojemných příběhů lidí, kteří se snažili vymoci svá práva zajištěná původně Varšavskou (v ČSR vyhlášena pod č. 15/1935 Sb.) a dnes již převážně ji nahrazující Montrealskou úmluvou (v ČR vyhlášena pod č. 123/2003 Sb.m.s., anglický text třeba zde, seznam smluvních států tady, je mezi nimi i Itálie a také ES, kompetence je zde sdílená).

Společnost Alitalia se ve sbírkách judikatury a komentářích Varšavské úmluvy objevuje poměrně často, zjevně patří mezi její tradiční a časté porušovatele. Mezi mnoha případy najdeme i ty, jež dokazují, že právě v oblasti náležitého informování cestujících čerpá Alitalia z nejlepších tradic svých přečinů podle Úmluvy. Za všechny zde jmenujme věc Lisi v. Alitalia projednávanou americkými soudy v letech 1966-1968. Tento případ se týkal leteckého neštěstí v Irsku, ke kterému došlo na lince z Říma do New Yorku. Dopravce vytiskl upozornění na letence velmi malým písmem o velikosti pouhých 4 bodů. Soud takové upozornění označil za „zamaskované v liliputánském tisku v houští smluvních podmínek“ a za „prakticky neviditelné..., nevhodně umístěné a nezvýrazněné ani výrazným typem písma, ani barvou, ani ničím jiným.“[1] Na základě toho soud rozhodl, že vydání letenky bylo natolik nedostatečné, že se rovnalo jejímu nevydání a dopravce se tedy nemohl dovolávat odpovědnostních limitů stanovených Úmluvou. Toto rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud USA.[2]

Michalův případ je ovšem, viděno aspoň pohledem předmětných mezinárodních úmluv, učiněná nuda, neboť jej neobtěžoval ani opilý muž, kterému přičinlivá letuška i přes protesty spolucestujících neustále nalévala alkohol (Tsevas v. Delta Air Lines z r.1997),[3] ani mu při sledování filmu nikdo neosahával genitálie (Wallace v. Korean Air z r. 2000),[4] takže soud nebude muset řešit nejproblematičtější otázku z hlediska těchto úmluv, kterou je problematika rozsahu pojmu “nehoda” podle čl. 17. Pokud jsi však, Michale, podobné zážitky prožil, neváhej se o ně podělit, to by byl teprve zajímavý případ, mohlo by to přispět ke sjednocení zatím velmi nejednotné (a podle stále ještě čerstvé Montrealské úmluvy jen velmi řídké) judikatury!

Michalův nárok na náhradu škody za ztracené zavazadlo by měl být bez problémů, neboť toto bylo předpokládám zapsané, pod kontrolou dopravce, a pokud tam nepřevážel diamantový poklad, tak poměrně slušně nastavený limit objektivní odpovědnosti dopravce ve výši 1000 jednotek zvláštního čerpání[5] by měl pokrýt způsobenou škodu.[6]

Alitalia také ponese odpovědnost za škodu, kterou panu Bobkovi způsobila za zpoždění, a to až do výše 4500 jednotek zvláštního čerpání.[7] Smůlu by měl jen v případě, že by dopravce prokázal, že „on sám a jeho zaměstnanci a agenti učinili veškerá možná opatření, která lze spravedlivě požadovat, aby škodu odvrátili, nebo že nebylo v jejich silách, aby tak učinili.“[8] Vzhledem k tomu, že je toto ustanovení formulováno vůči dopravci shovívavěji než původní úprava Varšavské úmluvy,[9] dá se v zásadě předpokládat, že soudy budou většinou vyžadovat opatření na úrovni „due diligence“, tzn. přiměřených a běžných opatření řádného dopravce.[10],[11]

Bohužel, mýlí se všechny hlasy doufající, že by bylo v daném případě možno Alitalii za uvedené zlořády žalovat v místě trvalého bydliště poškozeného, tedy v ČR (předpokládám, že ho Michal stále má v jedné malebné východočeské “vesnici”:) ). Tak by tomu bylo pouze v případě, že by v ČR měl dopravce “hlavní sídlo svého podnikání“ (tak překládá český překlad „principal place of business“) nebo zde bylo „place of business“, kde byla přepravní smlouva sjednána, nebo by ČR bylo místem určení, jímž je však u zpáteční letenky Florencie-Praha vždy Florencie, a to i v případě, kdy by ke škodě došlo během letu z Florencie do Prahy.[12] Na žalobu v ČR by měl Michal nárok jen tehdy, nechal-li by se zabít či zmrzačit,[13] takže to třeba až někdy jindy.[14]

Byť i v oblasti těchto úmluv platí, že kdo může, soudí se jinde než v Itálii, zdá se mi, že případ Bobek v. Alitalia by mohl být poměrně jasný i v oné nevyzpytatelné zemi, aspoň pokud jde o to zavazadlo (a to předpokládám, že uhradí už ve fázi reklamace).

Mnohem „zajímavější“ je Michalova situace podle již Jirkou Kindlem zmiňovaného nařízení ES, které ukládá dopravcům poskytnout leteckým cestujícím pomoc či kompenzaci v případě odepření vstupu na palubu, zpoždění či zrušení letu. Michal (by) měl mít mimo jiné nárok na náhradu podle jeho čl. 5 odst. 1 c) ve spojení s čl. 7. Jenže, je to nárok soukromoprávní, kterého se může dovolat v občanskoprávním řízení?? Je to sice lehká otázka, leč těžká je jaksi odpověď...

Článek 7 nazvaný „právo na náhradu škody“ stanoví, že „cestující obdrží náhradu,” článek 12 odst. 1 pak uvádí, že „[t]oto nařízení se použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady. Náhrady poskytnuté podle tohoto nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny.“ Článek 13 hovoří o tom, že „[j]estliže provozující letecký dopravce poskytne náhradu nebo plní jiné povinnosti stanovené v tomto nařízení, nelze žádné ustanovení tohoto nařízení vykládat jako omezení jeho práva požadovat podle použitelného práva náhradu škody od jiných osob, včetně třetích osob.” V čl. 15 se mimo jiné uvádí, že „jestliže cestující není správně informován o svých právech a z tohoto důvodu přijal náhradu škody, která nedosahuje náhrady stanovené v tomto nařízení, je cestující dále oprávněn k uskutečnění nezbytných úkonů u příslušného soudu nebo příslušných orgánů směřujících k získání dodatečné náhrady.“ Potud by vše nasvědčovalo soukromoprávnímu režimu. Naproti tomu čl. 16 zní:

Porušení předpisů
1. Každý členský stát určí subjekt odpovědný za prosazování tohoto nařízení ve vztahu k letům z letišť nacházejícím se na jeho území a letů z třetí země na tato letiště. Tento subjekt v případě potřeby přijme nezbytná opatření, která zajistí, aby byly dodržována práva cestujících. [...]
2. Aniž je dotčen článek 12, může si každý cestující u každého subjektu určeného podle odstavce 1 nebo u každého jiného příslušného subjektu určeného členským státem stěžovat na údajné porušení tohoto nařízení, ke kterému došlo na letišti nacházejícím se na území členského státu nebo které se týká letu z třetí země na letiště nacházející se na uvedeném území.
3. Sankce stanovené členskými státy za porušení tohoto nařízení musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Za vymáhání tohoto nařízení je tedy odpovědný státem určený orgán. Zřejmě ten by měl ukládat za jeho porušení sankce. Zároveň je však jednotlivec zjevně oprávněn domáhat se svých náhrad u soudu. Zdá se tedy, že jde o kombinaci veřejnoprávních a soukromoprávních nástrojů ochrany práv jednotlivce. Samozřejmě, jde o evropské právo, jež má být provedeno i ve státech, kde hru na soukromoprávní a veřejnoprávní nehrají (třeba Anglie), a proto není na místě dělat nějaké jednoznačné závěry.

Zvláště když do hry nám opět vstupuje Montrealská úmluva, konkrétně její čl. 29, který říká:

“Při přepravě cestujících, zavazadel a nákladu je jakákoli žaloba na náhradu škody, která vznikla ať již podle této úmluvy nebo ze smlouvy nebo z porušení právní povinnosti anebo jinak, přípustná pouze v souladu s podmínkami a s limity odpovědnosti stanovenými touto úmluvou, aniž by došlo k újmě určených osob, které mají právo vznést žalobu a při určení jejich příslušných práv. Ve všech takových žalobách jsou represivní, exemplární a jiné nenahraditelné škody nevymahatelné.”[15]

Dotčený článek zcela nepochybně zavádí výlučné použití Montrealské úmluvy v oblasti, kterou upravuje. Explicitně tak kodifikuje to, co dovodila judikatura již k Varšavské úmluvě – srov. případ Tseng v. El Al Israel Airlines z r. 1999, kde Nejvyšší soud USA stanovil, že v rozsahu působnosti Varšavské úmluvy není žádná náhrada podle vnitrostátního práva možná. Nejvyšší soud při svém rozhodnutí vycházel především z unifikačního cíle Úmluvy a z toho, že tato úplně upravuje odpovědnost dopravce. Soud uvedl, že připuštění dopravcovy odpovědnosti podle různých nesjednocených vnitrostátních úprav smluvních států by bylo nesmyslným výkladem.[16] Stejně rozhodovaly soudy v Británii, Kanadě, Novém Zélandu či Singapuru. Takové rozhodnutí je plně v souladu s cíli mezinárodní unifikace a na jeho podporu lze uvést i stanovisko Z. Kučery, že „pokud je určitá složka upravovaného právního institutu pojata do unifikované úpravy, je třeba dát přednost výkladu, že je tím v daném souboru přímých norem plně upravena a jiné normy nemají být na ni aplikovány.“[17]

Není proto žádný div, že se hned dvěma mezinárodním sdružením leteckých dopravců zdálo, že předmětné nařízení ES je s touto exkluzivitou Montrealské úmluvy jaksi v rozporu a podařilo se jim prostřednictvím anglického High Courtu dostat předběžnou otázku jeho platnosti k ESD. Vedle tohoto, podle mého nejvýznamnějšího, uvedli žalobci 6 dalších důvodů, proč by mělo být nařízení shledáno neplatným.[18] ESD však evropskou legislativu ruší tak často, jako si čeští poslanci snižují své náhrady. A v zájmu její záchrany dokáže vymyslet ty nejneuvěřitelnější interpretační konstrukce. A tak vzniknul další nezapomenutelný judikát (pro zajímavost - zpravodajem byl český soudce J. Malenovský),[19] který jeden z komentátorů něžně označil „ignorováním exkluzivity Montrealské úmluvy.“[20]

Třebaže již teď je tento post-komentář nechutně dlouhý a zajímalo by mě, kolik vytrvalců se při čtení dostane až sem, stejně mi to nedá, abych zde nepřetiskl hlavní pasáž rozsudku v celé její šíři:

42. Z uvedených ustanovení Montrealské úmluvy, zahrnutých v její kapitole III nazvané „Odpovědnost dopravce a rozsah náhrad škod“, vyplývá, že stanoví podmínky, za nichž mohou cestující uplatňující škodu způsobenou zpožděním podat proti leteckým dopravcům žalobu na náhradu škody. Omezují odpovědnost dopravce na částku 4 150 zvláštních práv čerpání za každého cestujícího.
43. Je třeba konstatovat, že jakékoli zpoždění cestujících v letecké dopravě, zejména pokud je významné, může obecně způsobit dva druhy škod. Příliš velké zpoždění způsobí jednak takřka totožné škody všem cestujícím, jejichž náhrada může mít formu standardizované a okamžité pomoci nebo poskytnutí péče pro všechny dotčené osoby, například ve formě občerstvení, stravy, ubytování nebo telefonních hovorů. Cestujícím může mimoto vzniknout individuální újma, v závislosti na důvodu jejich cestování, jejíž náprava musí být posuzována případ od případu podle rozsahu způsobených škod, a jež v důsledku toho může být nahrazena pouze a posteriori a individuálně.
44. Z ustanovení článků 19, 22 a 29 Montrealské úmluvy přitom jasně vyplývá, že tato ustanovení se omezují na úpravu podmínek, za nichž mohou dotyční cestující po zpoždění letu podat žaloby směřující z titulu individualizované nápravy k získání náhrady škody ze strany dopravců odpovídajících za škodu způsobenou tímto zpožděním.
45. Ani z těchto ustanovení, ani z ostatních ustanovení Montrealské úmluvy nevyplývá, že by autoři posledně uvedené úmluvy měli v úmyslu uchránit uvedené dopravce před jakoukoli jinou formou zásahů, zejména takových zásahů, které mohou být stanoveny veřejnými orgány za účelem standardizované a okamžité nápravy újmy, jíž je nepohodlí způsobené zpožděními cestujících v letecké dopravě, aniž by tito cestující měli být vystaveni nesnázím spojeným s podáváním žalob na náhradu škody před soudy.
46. Montrealská úmluva tedy nemohla bránit zásahu zákonodárce Společenství za účelem stanovení podmínek, za nichž má být napravena újma spojená s výše uvedeným nepohodlím, v rámci pravomocí svěřených Společenství v oblasti dopravy a ochrany spotřebitele. Jelikož pomoc a poskytnutí péče cestujícím, které jsou uvedeny v článku 6 nařízení č. 261/2004 v případě významného zpoždění letu, představují taková standardizovaná a okamžitá opatření k nápravě újmy, nepatří k těm opatřením, u nichž uvedená úmluva stanoví podmínky výkonu. Úprava stanovená v uvedeném článku 6 tedy jednoduše zaujímá místo před textem Montrealské úmluvy.
47. Samotná standardizovaná a okamžitá opatření pomoci a péče nebrání tomu, aby dotyční cestující v případě, že jim totéž zpoždění způsobí mimoto i škody zakládající nárok na náhradu škody, mohli krom toho podat žaloby na náhradu uvedených škod za podmínek stanovených Montrealskou úmluvou.
48. Tato opatření, která zlepšují ochranu zájmů cestujících a podmínky, za nichž se vůči nim uplatní zásada nápravy, tedy nemohou být považována za neslučitelná s Montrealskou úmluvou.

Podle ESD se tedy Montrealská úmluva vztahuje jen na individualizovanou újmu, pro niž lze žalovat u soudu, nikoliv na okamžitou a pro všechny totožnou újmu, kde okamžitá náprava je poskytována na základě „zásahů“ veřejnoprávních orgánů. Standardizovaná a okamžitá opatření k nápravě újmy (včetně náhrady škody!) nepatří podle ESD k opatřením, kde Montrealská úmluva stanoví podmínky výkonu. Ať to čtete, jak to čtete, v češtině či jiném jazyce, tak nezbývá než žasnout nad tou konstrukcí. Je to ale rozhodnutí velkého senátu, jež musíme respektovat a ptát se, co z něj plyne pro Michalův případ.

1) Snaží se Soud říci, že jakýkoliv individualizovaný nárok, jakákoliv žaloba na náhradu škody nespadá pod toto nařízení, ale pod Montrealskou úmluvu a tedy jakýchkoliv nároků podle něj se lze dovolat pouze u příslušných státních orgánů, nikoliv soukromoprávní cestou vůči dopravci?
2) Nebo je to tak, že když Vám nezaplatí kompenzaci, na kterou máte nárok v rámci „standardizovaných opatření“, tak se jí můžete individuálně dovolávat přímo vůči dopravci, jak by se zdálo z nařízení - je však v takovém případě stále ještě nějak únosné mluvit o neporušení čl. 29 Montrealské úmluvy?

Nemůžu si pomoci, ale v předmětném judikátu nejsem schopen najít jednoznačnou odpověď. Napadá mě v souvislosti s ním jedno úsloví o domácím zvířeti, majícím se v něčem zorientovat...Třeba se to ale někomu z Vás podaří na rozdíl ode mne rozplést a najít přesvědčivou odpověď. Každopádně, pokud by platila varianta 1), pak se žádný případ Bobek v. Alitalia opírající se o nařízení konat nebude. Místo toho by se mohl ale konat případ Bobek v. Italia, neboť ta nezajistila řádné vymáhání nařízení na svém území. Jaký by to byl krásný případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením komunitárního práva...

Závěrečná poselství:

a) Michalovi: Budiž Ti tento post důkazem, že je Tvou povinností se v této věci soudit. Ne kvůli času, který jsem nad ním strávil, ale KVŮLI TOMU, abychom se dozvěděli, jaká je ta „správná“ odpověď. KVŮLI TOMU, aby bylo zaplněno jedno bílé místo v právu mezinárodní letecké přepravy. KVŮLI TOMU, aby, až budou v budoucnu studenti, teoretici či praktici tohoto oboru pročítat moudré knihy, mohli tam najít vedle případů Mahmoud v. Alitalia, Kinney Shoe v. Alitalia či Lisi v. Alitalia, také Bobek v. (Al)italia...

b) Čtenářům Jiného práva: Vy všichni, kteří jste dočetli až sem, si zasloužíte vyznamenání za vytrvalost. Snad jste to přežili bez psychické újmy a snad mě za úlety, které jsem tam případně nasekal, neroztrháte v komentářích na cucky – tím chci říci, že kritika je samozřejmě vítána:-) Zároveň mi dovolte vyjádřit naději, že třeba tento pokus o analýzu konkrétního příběhu ze života udělal alespoň trochu radost těm, co volali po častějším zpraktičtění převážně abstraktního Jiného práva:-)

c) Soudcům Evropského soudního dvora: Omlouvám se, že jsem Vás už zase kritizoval. Co taky ale můžete od mladého nezkušeného teoretika čekat...;)*




[1] Citováno v díle Rueda, A.: The Warsaw Convention & Electronic Ticketing, Journal of Air Law and Commerce vol.67 no.2 2002, str. 436.
[2] Poměr hlasů byl nicméně 4:4. K tomu srov. Goldhirsch, L.: The Warsaw Convention Annotated : A Legal Handbook, Kluwer Law International Haag 2000, str. 32-33.
[3] Blíže k případům srov. Wright, D.: Flying the Overly Friendly Skies: Expanding the Definition of an „Accident“ under the Warsaw Convention to Include Co-passenger Sexual Assaults, Villanova Law Review vol. 46 2001, str. 464.
[4] Podrobněji k případu Wallace srov. Wright, D.: cit. dílo, str.469-475
[5] Srov. k této jednotce čl. 23 Montrealské úmluvy.
[6] Srov. čl. 17 odst. 2 a čl. 22 odst. 2 tamtéž.
[7] Srov. čl. 22 odst. 1 Montrealské úmluvy
[8] Srov. čl. 19 Úmluvy.
[9] Srov. čl. 19 ve spojení s čl. 20 odst. 1 Varšavské úmluvy.
[10] K této problematice v kontextu Varšavské úmluvy srov. Pauknerová, M.: Institut tzv. vyšší moci v mezinárodních úmluvách o přepravě zboží, Studie z mezinárodního práva 1982, sv.16, str. 187-188.
[11] V této souvislosti je zajímavé, že o trochu samozvaný výklad tohoto článku se pokouší odst. 14 preambule níže uváděného nařízení ES, které (i) v souvislosti se zpožděním uvádí, že „Stejně jako podle Montrealské úmluvy by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Tyto mimořádné okolnosti se mohou vyskytnout zejména v případech politické nestability, povětrnostních podmínek neslučitelných s uskutečněním dotčeného letu, bezpečnostních rizik, neočekávaných nedostatků letové bezpečnosti a stávek, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce.”
[12] Srov. čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy.
[13] Srov. čl. 33 odst. 2 Montrealské úmluvy.
[14] Je ovšem vůbec otázkou, zda by úředně nahlášené trvalé bydliště, kde dotyčný typu Michala ¾ roku nepobývá, bylo opravdu považováno za trvalé bydliště ve smyslu legální definice čl. 33 odst. 3 písm. b) Montrealské úmluvy.
[15] Nebo-li úplně přesně „In the carriage of passengers, baggage and cargo, any action for damages, however founded, whether under this Convention or in contract or in tort or otherwise, can only be brought subject to the conditions and such limits of liability as are set out in this Convention without prejudice to the question as to who are the persons who have the right to bring suit and what are their respective rights. In any such action, punitive, exemplary or any other non-compensatory damages shall not be recoverable.“
[16] K údajům a podrobnostem případu srov. Wilson, D., Geraghty, J.: The Progeny of Tseng, AIR & Space LAW vol. XXV no. 2 2000, str. 62.
[17] Kučera, Z.: Oblast uplatnění přímých norem a vztah přímé metody úpravy občanskoprávních vztahů s mezinárodním prvkem k metodě kolizní, AUC Iuridica 1980/2, str. 132.
[18] Srov. bod 20 předmětného judikátu.
[19] Tím ovšem nechci jakkoliv předjímat postoj prof. Malenovského jak k výroku, tak použité argumentaci.
[20] A to (i) přímo v názvu - Wegter, Jorn J.: The ECJ Decision of 10 January 2006 on the Validity of Regulation 261/2004: Ignoring the Exclusivity of the Montreal Convention, Air and Space Law 2006 p.133-148

* Tento post je věnován „památce“ mé diplomové práce, jež mi přinesla mnoho dobrého. Poděkování patří společnosti Alitalia, že zrušila Bobkovi let a ztratila mu kufr a samotnému Michalovi, že se nám s tím pochlubil na tomto blogu a umožnil mi tak zabývat se po třech letech opět materií, ke které se budu vždy „s láskou“ vracet. Pražské energetice děkuji, že i ve 2:23 ráno středoevropského letního času zásobuje občany hlavního města elektřinou a umožnila mi tak tímto dokončit tento post.

Celý příspěvek

Právní symbolismus

Především chci poděkovat Jinému právu za možnost zúčastnit se jejich blogu a vyzkoušet si tak něco zcela nového. Trochu si nejsem jistý v tom, jak jednotlivé posty pojmout, protože sice vím, že blog nemá být příliš vážný a má mířit „od pasu“. Zároveň ale obdivuji akademickou úroveň diskuzí na těchto stránkách, a proto bych se rád podělil alespoň o některé myšlenky ze své nové knihy, která minulý týden vyšla tady v Británii pod názvem Legal Symbolism v nakladatelství Ashgate a jejíž česká verze se chystá k vydání na podzim v nakladatelství Filosofia AV ČR.

V tomto prvním postu bych si tedy dovolil jen shrnout některé hlavní argumenty: moderní společnost sestává z mnoha funkcionálně diferencovaných systémů a postrádá centrum, které by bylo svrchovaným zdrojem platnosti sociálních, tj. i právních norem. Sociální jednota je představitelná jen jako mnohost rozdílů vznikajících mezi jednotlivými sociálními systémy jako jsou právo, politika, hospodářství, náboženství, morálka atp.

Sociální systémy nejsou uspořádány hierarchicky do jakési pyramidy hodnot nebo norem, jak kdysi tvrdili například Hans Kelsen, Talcott Parsons a další. Žádný politicky svrchovaný orgán, nejvyšší zákonodárný akt nebo morální přikázání nemůže reprezentovat komunikativní a normativní jednotu moderní společnosti. Právo kontroluje politickou moc, ale navzdory legalistickým snahám ztotožnit stát se systémem zákonů není možné právem zcela nahradit politiku. Právo není nadřazeno politice nebo morálce a stejně tak morálka není nadřazena právu a politice nebo politika morálce a právu. Právní, politický a morální systém jsou autonomní a operačně na sobě nezávislé i přes mnoho vzájemných komunikačních napětí a hluků. Neexistuje žádný světonázor, který by hierarchicky zorganizoval jednotlivé sociální systémy do jednoho celku.

Jedním z ústředních témat knihy je napětí mezi formální legalitou a zvláštní formou symbolické komunikace, která se objevuje v systému pozitivního práva. Napětí se projevuje obzvlášť silně v oblasti ústavního práva, protože ústavy jsou reflexí prvního paradoxu právního systému, podle kterého je tento systém sice operačně nezávislý, nicméně snaží se o své vlastní založení buď vnější „silou práva“ nebo transcendentální „základní normou“, „pravidlem uznání“, „příkazem suveréna“ atd. Kromě toho, že se jedná o funkcionálně diferencovaný systém, právo zahrnuje také expresivní a evaluativní symbolickou komunikaci. Instrumentální racionalitu formální legality tak doprovází symbolická racionalita kolektivní identity a morálních hodnot. To je onen slavný konflikt modernity rozpolcené mezi stále rostoucí účelovou racionalitou a "válkami bohů".
Ačkoli morální hodnoty nemohou být „základem“ funkcionálně diferencovaného systému pozitivního práva, nelze je také zcela přehlížet jako to, co s právem nemá nic společného. Původně symbolicky morální a deklarativní povaha ústavní preambule či jakéhokoli jiného zákonodárného aktu může dokonce zásadním způsobem ovlivnit tvorbu práva a soudcovské rozhodování, jako například rozhodnutí francouzské Ústavní rady, podle něhož se preambule ústavy z roku 1958 stala základem přezkoumávání ústavnosti. Dalším přesvědčivým příkladem těchto „morálních iritací“ právního systému je případ Lüth posuzovaný Federálním ústavním soudem Spolkové republiky Německo, ve kterém se soud nakonec přiklonil k argumentaci objektivním řádem hodnot jako nadpozitivním principům prostupujícím německý ústavní systém.

Pojem právního symbolismu

Sociální symboly představují „pátý rozměr“ lidské existence, který převádí čtyři časoprostorové rozměry do sdíleného symbolického univerza. Symbolická komunikace si představuje moderní diferencovanou společnost jako jednotu a tím posiluje morální reflexi sociální soudržnosti. Udržuje identitu určité skupiny, její hranice a vnitřní vývoj. Právní komunikace není imunní vůči této fundamentální touze po sociální jednotě a kolektivní identitě, jak ji známe z morální komunikace. Kromě instrumentální racionality formální legality tak právní systém přejímá symbolickou racionalitu skupinových pout, kolektivní identity a jednoty jako součást své vnitřní komunikace.

Pojem právního symbolismu potom označuje ty operace, ve kterých právní systém internalizuje pojmy identity a času jako morální „absolutna“ a manipuluje s nimi. Tím právo konstituuje fiktivní zkušenost monumentálního času a dějin, která politickou společnost informuje o jejích morálních poutech a identitě. Morálku následně vymezuji jako rozvolněný systém, který nemá institucionální a operační kapacitu práva nebo politiky, a proto využívá právní a politický systém k tomu, aby se sám v moderní společnosti stabilizoval. Právní systém tak poskytuje síť pro symbolickou komunikaci, která je na formální legalitě sémanticky nezávislá a ve které dominuje hodnotová racionalita stabilizující morální systém. Tato síť však nedokáže překonat systémový rozpad instrumentální racionality a kulturního symbolismu práva. Namísto rozbití železné klece modernity a dosažení sociální a epistemologické jednoty jsme pouze svědky toho, jak se komunikační a operační pluralismus funkcionálně diferencované moderní společnosti prosazuje i v oblasti práva.

Právo a kolektivní identita

Morální systém obsahuje symbolickou komunikaci kolektivní identity a jednoty sociálních hodnot. Moderní demokratická politika předpokládá, že lid sám sebe konstituuje jako politický národ textem ústavy coby základního zákona demokratického státu. Právní systém posiluje symbolickou komunikaci morálního pocitu „My, Lid!“ i jeho politické použití a manipulaci.

V moderních zastupitelských demokraciích se pojem politické identity historicky utvářel na pozadí rozdílu mezi lidem jako demos a ethnos. Dějiny moderního nacionalismu ukazují politická rizika spojená s předpolitickým pojetím etnické identity a jejími různými právními kodifikacemi. Konceptualizace identity lidu je spojena s dějinami konfliktu mezi různými kulturními tradicemi a hodnotami. Přes všechna možná rizika skrytá v pojmu etnicity však nelze stopy této předpolitické identity z ústavního a právního systému zcela vyloučit. Rozhodujícím úkolem demokratického ústavodárného procesu potom je kodifikovat liberálně demokratické tradice tak, aby utvářely ústavní patriotismus, který by dokázal neutralizovat či alespoň omezit sílu předpolitických etnických vazeb. Rozdíl „my/oni“ se tak v moderní demokratické společnosti rekonstituuje jako rozdíl „demos/ethnos“, který určuje identitu a sebereflexi politické společnosti. Demokratické ustavení suverenity lidu potom otevírá širší operační možnosti transformovat politický Subjekt lidu na demokratické politické procedury moderní společnosti. Dnes jsme svědky takového pohybu obzvlášť v kontextu ústavodárného procesu EU. Naproti tomu nejrozmanitější „politiky identity“ zpravidla končí v kulturním zapouzdření politiky a práva a zcela ignorují relativní a nahodilou povahu každé kultury a identity.

Identita a časový rozměr spravedlnosti

Oblast kultury se často zaměňuje za oblast života politické komunity. Právní systém nabízí různé způsoby, jak se pokusit definovat a stabilizovat politickou identitu, i když je patrné, že pojem identity zároveň přesahuje i destabilizuje rámec právní komunikace. Politická identita je momentální výsledek kolektivních sebereflexí minulosti a budoucnosti a jako taková je otevřena politickým manipulacím, mocenským sporům a rozdílům mezi „námi“ a „jimi“. V právním systému se tyto rozdíly „my/oni“ a diskontinuity v utváření identity obvykle spojují kromě jiného i s voláním po historické spravedlnosti, která je ze své povahy morální a přesahuje hranice pozitivního práva. Celá diskuze o ústavu národní paměti či „evergreen“ lustrací jen potvrzují vazbu historické spravedlnosti a kolektivní identity.

Celý příspěvek

Chcete se účastnit předsedání Radě EU?

Důvod, proč Vám v poměrně krátké době nabízím již druhou jedinečnou příležitost stát se právníkem odboru EU Ministerstva spravedlnosti, je velice prostý. České předsednictví Radě EU se blíží opravdu mílovými kroky a vláda, vědoma si náročnosti tohoto úkolu, umožnila resortům další personální posílení evropských odborů. Myslím, že pro každého, kdo se zajímá o evropské právo, je možnost účastnit se vyjednávání (nejen) evropské legislativy z pozice zástupce předsednické země opravdu výjimečná. I docent Chocholoušek by...

...jen se závistí přihlížel takovémuto „nedopatření“, k němuž opravdu dochází maximálně jednou za 14 let...

A navíc, kdo ví, zda za 14 let ještě nějaká EU bude:-))
Ohledně podrobností platí v zásadě to, co jsem zde uváděl minule, s tím, že jedno ze dvou nabízených míst bude více spjato s vyjednáváním předpisů v bruselských pracovních skupinách Rady, druhé s právními analýzami a stanovisky ESD, nicméně dělení zde není nijak ostré. Níže najdete kompletní inzerát.
Těšíme se na Vás!

Ministerstvo spravedlnosti ČR
odbor Evropské unie
přijme:
právníka
do oddělení koordinace vztahů s EU

Požadujeme:
VŠ právnické vzdělání
zájem o právo ES/EU a orientace v něm, zejména v oblasti justice
znalost AJ na požadované úrovni[1]
znalost dalších jazyků EU (zejména FJ či NJ[2]) vítána
ovládání práce s PC
samostatnost, flexibilita, spolehlivost

Nabízíme:
zajímavou práci v mladém kolektivu
spolupráci na úspěšném reprezentování Ministerstva spravedlnosti ČR v EU a přípravě českého předsednictví v EU
odměňování podle zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády 253/1992 Sb.

Náplň práce:
Vyjednávání evropských předpisů za ČR, příprava předsednictví ČR v Radě EU, spolupráce při implementaci evropských předpisů do českého právního řádu, analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem.

Nástup:
dohodou

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis do 31. července 2007 na adresu:
Ministerstvo spravedlnosti ČR, OEU, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2,
nebo e-mail: soei@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560

[1] (CAE, státní všeobecná jazyková zkouška, IELTS 6,5 – 9, CPE, BEC 3, BEC Higher, CEIBT, STANAG 6001, TOEFL 550-677, TOEFL CB 213-300, státní speciální jazyková zkouška, maturitní zkouška z angličtiny jako prvního cizího jazyka ve třídách gymnázií s výukou vybraných předmětů v cizím jazyce, oborové studium na filozofické nebo pedagogické fakultě)

[2] Prokázání znalosti některého z dalších jazyků na úrovni požadované u AJ může nahradit tento požadavek u AJ. Výborná praktická znalost AJ je však vždy nezbytná.

Celý příspěvek

Účinná ochrana práv jednotlivců zaručených právem Společenství (CANCELLED)

Letiště. Evropská letiště. Všechna tak nějak stejná, tedy s výjimkou brněnské přistávací louky (oprava: mezinárodní letiště Brno – Tuřany). To je jedinečné. V poslední době těch letišť vídám spíše více než méně. Na jednom zrovna sedím: Milano Malpensa. Nic moc, dost nehostinné, v člověku vzbudí pocity, které slibuje název („mal“ + „pensa“). Zůstal jsem tu viset.

Klasická scéna, která se stala již každému: nejdříve zdržení 20 minut, pak 40 minut, pak nenápadné oznámení, že si „flight attendance“ udělalo malou, neplánovanou soukromou stávku. Po necelé hodině oznámení, že se let ruší. Jak, ruší? Vraťte se za hodinu, uvidíme, zda se nám podaří sehnat náhradní letadlo. Najednou to vyskočí: to přeci nemůžete, máme jako pasažéři nějaká práva! (Toto je poněkud zjemnělá verze, obtloustlí Italové středních let v oblecích používali odlišné výrazy, většina z nich zahrnovala pohlavní orgány a jiné intimní části těla).

Nicméně, co ta práva pasažérů? Jako profesionálně deformovaný právník si vzpomenu na evropskou legislativu v této oblasti. Ne že bych trávil večery studiem řady L Úředního věstníku, ale na všech evropských letištích dnes visí, v záplavě plakátů s kabelkami, botami, hodinkami a dalšími nezbytnostmi moderního člověka, také plakát s evropskou vlajkou, letadlem a nadpisem „práva pasažérů“ v x různých jazycích. Empiricky bych tak předpokládal, že když na každé krabičce cigaret ve všech členských státech musí být euro-konformní nápisy o rakovině, mrtvých dětech a problémech erekce (včetně velikosti nápisu a typu písma), pak že komunitární zákonodárce také nařídil vyvěšení práv jednotlivců zaručených právem Společenství také na letištích. Koukám okolo. Projdu celý první terminál Melpensy. Není v něm jediný plakát popisující práva jednotlivců.

Evropskou legislativu v oblasti leteckého provozu s přesahem do života běžného pasažéra bych pracovně rozdělil do dvou skupin: opravňující a buzerující. Malpensa překvapí tím, že precizně vynucuje pouze tu buzerující část. Při psaní tohoto příspěvku v místní kavárně (čepují tu Heineken, což je asi ještě horší, než že zrušili let) jsem již asi třikrát slyšel, že kvůli „evropské legislativě“ si nesmím vzít víc tekutiny než 100 mililitrů (Samozřejmě, že v odletovém prostoru mohu a musím nakupovat bez omezení – co na to soutěžní právo?). Poté, co mi v Amsterdamu jednou vyhodili šampón a v Budapešti se mi pokoušeli sebrat desetiletý Tokaj, už si to pamatuji. Ale i tak: do rukou místních obchodníků mě nahánějí vydatně, o mých právech také z evropské legislativy vyplývající mě neinformuje vůbec nikdo, a to ani na mé výslovného dotazy u dvou transfer centrech Alitalia. Nu, ještě že do Florencie létá i Lufthansa: s leteckým cirkusem názvem Alitalia již neletím, tedy určitě ne v nejbližší době, než mě přejde vztek a ten státní italský bordel se privatizuje.

Kromě úvah nad italským stylem stávkování (který si v budoucnu zaslouží samostatný post) medituji také nad účinností práva Společenství. Představme si, že bych nyní chtěl skutečně vymáhat svá práva založená právem Společenství, tedy bezprostředně použitelným a přímo účinným nařízením. Alitalia hraje mrtvého brouka a její místní zaměstnanci soutěží o to, kdo z nich řekne méně. Co může v takovém okamžiku uvědomělý „Evropan“, znalý svých práv, dělat? Dupnul jsem si a dostal jsem stížnostní formulář, který jsem poctivě vyplnil a mám si ho teď sám odeslat (Zaměstnanci Alitalia v Miláně nejsou totiž schopni doručit stížnostní formulář vlastnímu zaměstnavateli, a to i přesto, že je to na něm výslovně napsáno.).

Vzhledem k tomu, že u Alitalie je opět stávkovací sezóna, tak takových dopisů budou mít v Římě stohy. Dostanu někdy vůbec odpověď? Když ne, půjdu se soudit k obvodnímu soudu Roma-Fuimicino, kde má Alitalia sídlo? Mé nadšení z mých práv zaručených práv Společenství stále roste. Jsou okamžiky, kdy můj euro-realismus sklouzne k euro-skepsi a někdy i euro-nasrání. Má skutečně smysl zamořovat Úřední věstník EU právními předpisy, kterých se stejně nikdy nedomohu?

Doplnění: tento příspěvek byl napsán minulý týden na letišti v Miláně. Nechávám ho v původní podobě, a to i přesto, že tučnější části celé historky (přespání v Miláně, ztracené zavazadlo a zrušení letu ze strany Alitalia i na cestě zpět) se odehrály teprve po jeho napsání. To ale bude na samostatný příspěvek, až si koncem tohoto týdne vyzkouším uplatňování svých práv z Montrealských, Varšavských a jiných úmluv provedených právem Společenství v praxi. Bude švanda.

Celý příspěvek