neděle 27. května 2007

Příběhy 20. století

Dnešní příspěvek si dovolím uvést osobní vzpomínkou: když jsem jednoho květnového dne skládal poslední státní zkoušku na PF UK, konala se na fakultě také beseda s tvůrci seriálu Zdivočelá země. Jestli si na seriál vzpomenete, jeho první polovina je takovou kovbojkou z českého pohraničí, kam se po skončení války vrací bývalý voják západní armády Antonín Maděra. Druhá polovina mě při svém vysílání (bylo to někdy koncem devadesátých let) zaujala mnohem více: tak jako mnoho jiných, i Maděra je po roce 1948 komunisty zatčen a odsouzen k mnohaletému trestu v táboře nucených prací.

Na besedě byl přítomen kromě autora knižní předlohy Jiřího Stránského (který v komunistických lágrech strávil deset let), herců Jiřího Schmitzera a Martina Dejdara a konečně též režiséra Hynka Bočana, také další bývalý vězeň: František Zahrádka. Debata na mě velmi zapůsobila, přestože jsem již o komunistických zločinech v té době věděl mnohé. Měl jsem přečtené knížky Jevgenije Girnsburgové nebo Alexandra Solženicyna o sovětských gulazích. Mluvit však s lidmi, kteří podobným utrpením prošli u nás, bylo přece jen něco jiného. Osmělil jsem se a Františka Zahrádky se zeptal, co ještě pro tyto lidi můžeme dnes udělat. Odpověď byla stručná: zkuste nezapomenout.

Jsem proto rád, že dnes mohu na Jiném právu upozornit na seriál „Příběhy 20. století“, který můžete sledovat na Českém rozhlase. Ve spolupráci se sdružením Post Bellum tam redaktoři Českého rozhlasu, historici a další odborníci představují příběhy konkrétních lidí, „příběhy, na které se zapomnělo, nebo na které se mělo zapomenout“. Každý díl se točí okolo vzpomínek pamětníků, které systematicky shromažďuje sdružení Post Bellum. Ty jsou pak doplněny velice zajímavým odborným komentářem, který daný příběh zasazuje do širšího kontextu.

Nejedná se jen o příběhy těch, které komunisté zločinným způsobem pronásledovali. Najdete tam třeba i vyprávění o českém skautingu (který jako hnutí nesmírně důležité pro vývoj československé společnosti a ukotvování demokratických hodnot diskutoval ve svém pořadu i profesor Cepl), nebo o české vesničce na Volyňsku, Českém Malíně, kterou 13. července 1943 nacisté vypálili a téměř všechny její obyvatele (včetně malých dětí) povraždili: buď je zastřelili, nebo hromadně upálili v několika staveních, kam je nahnali.

Ve spojení s Jiným právem bych chtěl upozornit na příběh Heliodora Píky, generála československé armády, jenž se aktivně účastnil odboje na Východě. Toho komunisté zavraždili ve vykonstruovaném soudním procesu (popraven byl ve věznici na Borech dne 21. června 1949). Jeho příběh je dokreslen vyprávěním – Karla Vaše, prokurátora, jenž se na justiční vraždě významným způsobem podílel.

Na Jiném právu často diskutujeme, jak by měli být vzděláváni právníci v Čechách. Učit právní historii? Právní teorii? Pokud ano, jakým způsobem? Vzpomínky Karla Vaše jsou ojedinělým studijním materiálem, který může sloužit jako ilustrace věčné debaty mezi iuspozitivismem a iusnaturalismem. Ze slov komunistického prokurátora dnes stále mrazí v zádech:

Já jsem je neodsoudil, možná odsoudil, možná podal žalobu, ovšem podle zákonů… Mnozí spáchali skutečně podle tehdy platných zákonů trestné činy, takže byli právem odsouzeni. A ti se vydávají dneska, nezlobte se na mě, že to říkám, za nevinné, nejenom že za nevinné, ale za hrdiny…

Možná by to byla dobrá připomínka pro studenty, že právo nelze redukovat na texty zákonů…

Díky vymoženostem dnešní doby nemusíte ladit Český rozhlas, abyste si některý z příběhů mohli poslechnout. Jednotlivé díly jsou k dispozici ke stažení zde. Vřele doporučuji.

21 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Máte pravdu, že tyto příběhy jsou nejen působivé, ale i důležité.
Po listopadu jsem v rozhlase poslouchal na pokračování "Zprávu o organizovaném násilí", což mnou hluboce otřáslo. Teprve tenkrát jsem si uvědomil zrůdnost komunistického režimu u nás.

Dovolím si jen poznamenat, že právní pozitivizmus neznamená, že právo je vyčerpáno zákonem. Právní pozitivizmus je teorie práva, podle které platnost práva je odvozena od nějakých společenských faktů, typicky od společenské konvence. Dokonce i tzv. Radbruchovu tezi lze vysvětlit ryze pozitivisticky, tedy nikoli jako ústupek od právního pozitivizmu, ale jako jeho přirozený důsledek. Tzv. zákonný pozitivizmus, který je tak častým terčem laciné kritiky, je jen trapná karikatura právního pozitivizmu. Neznám žádného současného právního teoretika, který by zastával tzv. zákonný pozitivizmus. PS. Nepodsouvám Vám, že ztotožňujete právní pozitivizmus s tzv. zákonným pozitivizmem. Jistě tomu tak není. Nicméně kontext Vaší (jinak zajímavé) úvahy k tomu může někoho svádět.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Omlouvám se, ale nemůžu si odpustit ještě poznámku k obratu "věčná debata mezi iuspozitivismem a iusnaturalismem". To je oblíbený, ale poněkud zavádějící obrat Pavla Hollandera. Ona údajně věčná debata nejenže není věčná, ale prakticky k ní vůbec nedošlo. Klasický iunaturalizmus, to je 17-18. století. Právní pozitivizmus se jako teorie práva objevil až v 19. století, tedy v době, kdy byl klasický iusnaturalizmus prakticky mrtvý.

jakub jost řekl(a)...

Otazka "co pre Vas este mozeme urobit" to je na uzemi byvaleho Ceskoslovenska uplny strasiak. Jej predpokladom je totiz, ze sa niekto z nas, niekto v minulosti, podielal na niecom nekalom. A to je predsa nemozne! Neustale sa zdoraznuje nejaky "historicky kontext", ktory ma by ospravedlnenim pre akekolvek nase konanie. Na druhej strane prave obdobia, ked Slovaci ci Cesi zobrali osud do vlastnych ruk a priklonili sa na stranu humanneho zaobchadzania so svojim bliznym (ked uz sme to ti dedici judeo-krestanskej kultury)su bagatelizovane a zosmiesnovane. Otazka "co pre Vas este mozeme urobit" je preto pre mna uplnym drahokamom a je hodnotou sama o sebe.

Trochu sa odklonim od prava, zaujimal by ma totiz Vas nazor na historicku pamat. Madari usporiadavaju Horthymu statne pocty, Petainovy sa kladli vence, Koizumi sa klania chramu Yasukuni, na druhej strane je len velmi tazke predstavit si vztycenie Hitlerovej sochy v Nemecku.

A co Slovensko ci Cesko? Ako sa stavia, alebo ako by sa malo, k temnym miestam historie? Je ta historia este ziva? Pretoze kladenie vencov vojnovym zlocincom v lepsom pripade predpoklada mrtvu historiu, ktora sluzi uz len ako pamat.

Jan Komárek řekl(a)...

Tomášovi Sobkovi:
Máte samozřejmě pravdu, to napětí mezi pozitivistickým pojetím práva tak jak jste ho vyjádřil (právo odvozené od sociálních faktů-i když to je, jak určitě také víte, jen jedno z možných chápání pozitivizmu) a pojetím, které se do pojmu práva snaží promítat hodnotové soudy a od nich usuzovat na platnost nebo neplatnost právní normy, nelze zjednodušit na "debatu mezi iusnaturalismem a iuspozitivismem". Použil jsem těchto termínů spíše jako nálepek, odkazující na daleko sofistikovanější a bohatší diskusi.

V hlavě jsem měl zejména diskusi mezi Hartem a Fullerem, vyvolanou úvahami nad "zákonností" norimberských procesů. Změna politických režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let ukázala na aktuálnost jejich polemiky (např. můžeme soudit pohraničníky, kteří zabíjeli na státní hranici?). Případ prokurátora Vaše je jen dalším příkladem. Možná by z toho byl docela zajímavý seminář...

Díky za upozornění, je pravda, že abychom o něčem mohli skutečně debatovat, měli bychom se vyvarovat karikování jednotlivých postojů...

Jakubovi Joštovi:
Historická pameť... co čekat v zemi, jejíž prezident prohlásí, že komunismus zbořili všichni ti lidé, kteří mlčeli a jezdili na zahrádky, nikoliv statečná hrstka disidentů... (Klaus při příležitosti výročí roku 1989). Co čekat v zemi, jejíž historickou pamět stále ještě formulují ti, kteří se na přežívání minulého režimu aktivně podíleli...

Ilustrativní je postoj k bratrům Mašínům (čeká nás ta debata zase před 28. říjnem, až se bude diskutovat, zda jim udělit státní vyznamenání, či nikoliv?), nebo ochota vysílat (a dívat se na) 30 případů majora Zemana. Já myslím, že formulace vyprávění o tom, co se zde mezi lety 1948 a 1989 dělo, ještě neskončila a jen doufám, že vyprávění Klausovo nezvítězí...

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Předně děkuji J. Komárkovi za jeho hezký text. V jeho kontextu doporučuji rovněž podívat se na seriál vysílaný v České televizi (pokud se nepletu každé pondělí na ČT 2 po 22. hod.) a navazující na seriál Příběhy železné opony, tentokrát věnovaný Příběhům za železnou oponou.

U odkazu na Fullera jsem si vzpomněl na moc hezký a nezaslouženě opomíjený nález Ústavního soudu, který by bylo možno zařadit i do rubriky "Judikáty s lidskou tváří", protože se v něm ÚS nerozpakoval označit věci jasným biblickým ano-ne a nikoliv obcházením přes roztodivné účelové právní konstrukce. Jednalo se o nález sp. zn. III. ÚS 288/04, z něhož vybírám:

"Ústavní soud připomíná, že v rámci výkladových metod směřujících k nalezení významu a smyslu zákona lze mimo jiné jako relevantní konstatovat i jeden z v dané věci použitých a rozhodujících interpretačních přístupů, totiž to, že "k porozumění zákonu je třeba porozumět ,chorobě společnosti', kterou má zákon léčit" (Fuller, Lon L.: Morálka práva, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 81). ...
Výsluhový příspěvek byl kategoriím osob vojáků z povolání odebrán na základě § 33 odst. 9 zák. č. 76/1959 Sb., ve znění zák. č. 34/1995 Sb. Ústavností zákona naposled citovaného se Ústavní soud meritorně zabýval a rozhodl o tehdejším návrhu nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/95. V jeho odůvodnění konstatoval, že pokud se zákonodárný sbor rozhodl zastavit či krátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských práv a demokratického systému, jde o osoby, stran jejichž působení se jedná o náplň činnosti, která je dostatečně zřetelná a jednoznačná, když bezpochyby ukazuje ve všech směrech rysy činnosti, která je po právu odsouzena demokratickou společností jako činnost výrazně podporující předchozí nedemokratický režim. Zvolený postup se nedotýká ochrany nabytých práv jako takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala. Ústavní soud připomněl, že výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků. Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní), byly honorovány bývalé opory komunistického režimu. Zvýšená ocenění za mimořádně ztížené pracovní podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytována těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Přitom ustanovení zák. č. 34/1995 Sb. se nevztahují na všechny příslušníky bývalého SNB, SNV či vojáky bývalé ČSLA, ale pouze na některé funkce, a to na ty, jejichž činnost je neslučitelná s principy demokratického státu."

Tomáš Sobek řekl(a)...

Svou reakci jsem samozřejmě nezamýšlel jako kritiku oné Vaší jedné věty, která byla nepochybně zamýšlena jen jako zkratka k jinému tématu.
Myslím ale, že by bylo dobré někdy napsat příspěvek, ve kterém by se analyzovaly mýty, které karikují právní pozitivizmus. O právním pozitivizmu se tradují například tyto NEPRAVDIVÉ teze:
1. Právní pozitivista říká, že všechno právo je v zákonech.
2. Právní pozitivizmus je amorální teorie práva.
3. Právní pozitivizmus klade ostrou hranici mezi právem a morálkou jako normovými soubory.
4. Právní pozitivista při aplikaci práva nepřihlíží k hodnotovému pozadí právních institutů.
5. Právní pozitivista preferuje jazykový a logický výklad před teleologickým.
6. Právní pozitivista omezuje aplikaci práva na tzv. právní (resp. soudcovský) sylogizmus.
7.Právní pozitivista je formalista.
8. Právní pozitivista preferuje logickou dedukci pravidel před zvažováním principů.
9. Právní pozitivista uznává jen právní pravidla, nikoli principy.
10. Právní pozitivista preferuje právní jistotu před spravedlností.
11. Právní pozitivizmus je metodologicky úzký, tedy odmítá využívat celého instrumentária juristických metod.
12. Právní pozitivista (naivně) věří v úplnost a racionalitu práva.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K T Sobkovi: existuje spousta druhů právních pozitivismů. Na některé z nich se uvedené charakteristiky plně vztahují, na některé nikoliv. V české kotlině existuje v řadě směrů situace, která se blíží spíše prvému než druhému zobou uvedených.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad Zdeněk Kühn
Pokud někdo kritizuje právní pozitivizmus, pak bychom měl kritizovat konkrétní současné právní pozitivisty. Jsem si zcela jist, že žádný z významných současných právních pozitivistů (např. J. Raz, A. Marmor, J. Coleman, M. Kramer, S. Shapiro, ...) by nepodespal ani jeden z výše uvedených bodů.
Nemá smysl např. kritizovat "zákonný pozitivizmus", když žádný takový pozitivista v současné teorii práva nevystupuje. Je otázka, zda vůbec nějací kdy existovali. Obávám se, že dokonce ani představitelé francouzské exegeze nebyli zákonní pozitivisté. Ale tady se necítím odborně způsobilý, a proto tuto otázku velmi rád přenechám historikům.

david kosar řekl(a)...

Rád bych dal jeden názor do pranice. V poslední době jsem se poněkud babral v českých lustračních nálezech ÚS a komentářích k nim v domácí i zahraniční literatuře (paradoxně, v té zahraniční je toho na toto téma napsáno daleko víc; z těch českých stojí za zmínku hlavně příspěvek Z. Kühna ve sborníku "Pocta Vladimíru Mikule k 65. narozeninám", ASPI, 2002, str. 361-382) a v souvislosti s historickou pamětí mě napadala jedna otázka.

NEJSOU VLASTNĚ CELÉ OSLAVOVANÉ LUSTRACE JEN ZPŮSOBEM JAK CELOU OTÁZKU HISTORICKÉ PAMĚTI A VYROVNÁNÍ SE S MINULOSTÍ ZAMÉST POD KOBEREC (NEBO K TOMU "ZAMETENÍ" ALESPOŇ PŘISPĚT)?

Jinými slovy, vybere se relativně úzká skupina lidí, na které je svalena vina celého národa a zbytek lidí si umyje ruce - vždyť má negativní lustrační osvědčení, ne... a zahrádkaření přece nikdy nikomu neublížilo...

Přiznávám, že výše uvedený názor je (záměrně) formulován poněkud provokativně (a pomíjí řadu dalších aspektů českých lustrací), ale nedávné kauzy Jaromíra Nohavicy, Františka Lamberta a Josefa Tošovského tuto tezi potvrzují a jsou navíc jasným příkladem děravosti lustračních zákonů (a to nešlo o žádné zahrádkaření!).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K T Sobkovi: soustavně rozlišuji mezi sofistikovaným pozitivismem, proti němuž nic nemám (souhlasím, že by uvedení autoři, a třeba i Ota Weinberger, s uvedenými premisami nesouhlasili), a primitivním zákonným pozitivismem, který existoval v doktríně 19. století a v postkomunistickém prostoru v řadě svých prvků stále existuje. Stačí se podívat na řadu současných učebnic pozitivního práva, kde povážlivě chybí odkazy na judikaturu, které k problémům přistupují textualisticky, které redukují prameny práva, které trivializují právo atp.

Petra Novotná řekl(a)...

K tomu, jak se u nás učí právní historie, mám jen povzdech. Povinné dva semestry výuky (dnes už je to jen jeden) českých a československých dějin na MU končících někde v první republice (i když v osnovách je dokonce i období 1945-1948...) mě dokonale znechutily.

Vedle toho je otevřen jednosemestrální nepovinný předmět moderní právní dějiny, který jsem neabsolvovala, takže nemůžu hodnotit. Jakkoli to však může znít kacířsky, myslím si, že bychom měli větší užitek z povinných dějin 20. století a středověk bych ponechala pro zájemce. Nedokážu si však moc představit, jak by se taková změna na kateře dějin protlačila...

Stejně jako na základní či střední škole, tak i pro většinu studentů práv 2. polovina 20. století ve výuce prostě neexistuje. Tato systémová chyba se pak na VŠ těžko dožene.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad Zdeněk Kühn
Myslím, že se tu (a není to poprvé) nejedná o skutečný rozpor, ale spíše o nedorozumění. Právní pozitivizmus chápu jako TEORII práva, která si primárně klade filozofickou otázku: "Co je zdrojem platnosti práva?" V tomto smyslu např. franc. exegety nepovažuji za právní pozitivisty, protože (pokud je mi známo) si tuto otázku ani nekladli. Byli to spíše znalci Code Civil, kteří ve své době udělali kus poctivé práce "v první linii." Myslím, že je to férovější než kdybychom je pohrdavě označili za "primitivní pozitivisty."
Zřejmě používáte termín "zákonný pozitivizmus" nikoli jako označení nějakého druhu TEORIE práva, ale jako pejorativní označení dekadentní metodologie aplikace práva, se kterou se často setkáváme v praxi. A pak je to podobně zaměřená nálepka jako třeba "právní formalizmus". Nic proti tomu. Nicméně, například Váš katedrový kolega Jan Winter používá výraz "zákonný pozitivizmus" v souvislosti s Hartovou teorií práva, což mi přijde jako nešťastné. Wintr J., Říše principů, Praha 2006, str. 61.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlasím s pozitivním hodnocením exegeze v její době. Nicméně, moje kritika zdaleka nesměřuje jen k justiční praxi. Pokud si otevřete některé české učebnice teorie práva, neříkejte mi, že nevidíte typické znaky toho, co Němci nazývají zákonný pozitivismus (důraz na standardní metody výkladu a upozaďování "nadstandardních metod" atp.). Pokud jste se dříve ptal na příklady zákonného pozitivismu v ústavním právu ČR, příkladů je z učebnic tolik, že stačí otevřít nějakou učebnici ústavního práva a hledat (výjimkou je samozřejmě Jan Filip). Učebnice vnucují studentům, že i ústava se má vykládat klasickými metodami atp.

Souhlasím, že u Harta pochopitelně o žádném zákonném pozitivismu nelze hovořit - viz jasně jeho postkript ke Concept of Law (ale vyplývá to i z knihy samotné).

Jinak o vztahu formalismu a pozitivismu psal zajímavě už Kelsen.

Jan Komárek řekl(a)...

K Tomáši Sobkovi: Naprosto s Vámi souhlasím, článek, který by vyvracel mýty o pozitivismu, by byl velmi potřeba. V anglofonním kontextu takový nedávno publikoval John Gardner-s příznačným názvem: "5 1/2 Myths of Legal Positivism".

S tím, že Zdeněk Kühn označuje některé verze pozitivismu za "sofistikované" bych tak úplně nesouhlasil. Má patrně na mysli tzv. měkký/inklusivní pozitivismus, který připouští určitá hodnotová kritéria jako test platnosti práva. (Takovým pozitivistou je třeba J. Coleman nebo W. Waluchow, mnozí z Postscriptu k Hartovu Concept of Law usuzují, že za takového pozitivistu lze považovat i samotného Harta). Jenže pak máte takové právní filozofy, jako je třeba Joseph Raz nebo John Gardner, kteří hájí tezi o tom, že POZITIVNÍ právo nemůže být určováno hodnotovými/morálními soudy. Nechci tady v tomto postu zaujímat stanovisko, jen bych se bránil označit Raze za méně sofistikovaného, než třeba je třeba Coleman.

Možná by chtělo pro ty jevy, které popisuje Zdeněk, vymyslet jinou nálepku-třeba právní primitivismus nebo vulgarismus, protože to, co najdeme třeba v těch učebnicích, jež Zdeněk zmiňuje, nemá s pozitivistickou právní teorií v podání výše uvedených autorů nic společného.

Upřímně se vyznám z toho, že než jsem se začal o právní teorii zajímat více, myslel jsem si, že je pozitivismus mrtvý. Ke svému překvapení jsem pak zjistil, že je naopak (alespoň v anglosasském světě) dominantní teorií práva. Způsobenou to bylo právě tou hrubou vulgarizací toho, co právní pozitivismus znamená..

Důležité je si uvědomit, že pokud pozitivista nějak definuje právo, neznamená to, že by říkal, že pouze takto definované (pozitivní) právo určuje soudcovské řešení sporů. Ale to naznačují i ty mýty o právním pozitivismu, které Tomáš Sobek výše jmenuje.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

I Raz je pochopitelně sofistikovaným pozitivistou, neboť jeho metodologie nenarazí hned při první bouři na skalisko. Diskuse mezi různými typy pozitivismu je z praktického hlediska nepříliš podstatná, protože i Raz pochopitelně přistupuje k pojmu práva způsobem, který nás pro řešení právních problémů dostatečně vyzbrojuje.

Ve svých posledních článcích jsem se opakovaně snažil upozornit na to, že problém českého právního diskursu není pozitivismus jako takový, ale spíše to, co třeba profesorka Pelikánová označuje jako degeneraci právního pozitivismu.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad Zdeněk Kühn
Když si otevřu učebnice teorie práva, tak si především kladu otázku, k čemu jsou vlastně dobré. Měli bychom přestat s výukou teorie práva, která je slátaninou výkřiků napříč pozitivním právem, a místo toho zavést systematickou výuku juristické metodologie. Měla by se vytvořit bohatá sbírka praktických příkladů na interpretaci. Stávající seminární praktikum tuto roli sice neplní dobře, ale je to krok správným směrem.

Nejlepší způsob, jak dokázat, že tzv. standardní metody nestačí, je ukázat, že jejich samotné použití už skrytě předpokládá současné použití nadstandardních metod.

Např. argumentum a contrario. Prý je to argument založený pouze na logice. Omyl! Na jednoduchých příkladech se dá hezky ukázat, že jeho použítí skrytě předpokládá teleologickou úvahu.
Uvažme např. čl. 21 odst. 1 Listiny:
„Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“
Z tohoto ustanovení právník a contrario odvodí, že cizinci toto právo nemají. Ale pozor! Aby to logicky vyplývalo, tak musíme před slovo "občané" ještě doplnit slovo "pouze":
„POUZE občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“
Teprve nyní můžeme logicky odvodit, že cizinci toto právo nemají. A na základě čeho jsme slovo "pouze" doplnili? Nikoli na základě samotné logiky, ale na základě teleologické úvahy o smyslu tohoto ustanovení.


Má totiž dobré důvody si myslet, že zákonodárce stanovil toto právo jen pro občany.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad jan komárek
Připojuji se ke Z. Kuhnovi v tom, že i exkluzivní pozitivisté (J. Raz, A. Marmor, S. Shapiro) jsou sofistikovaní. Dokonce bych řekl, že jejich silnější verze teze oddělení vyžaduje ještě sofistikovanější obhajobu než slabší verze, kterou obhajují jejich inkluzivní kolegové (např. J. Coleman, W. Walluchow, D. Lyons, P. Soper).

Karel Zajíc řekl(a)...

Snad mi odpustítě můj lehký úsměv nad probíhající diskusí o právním positivismu. Neb je to záležitost zcela závislá na individuálním samostudiu.

Ale pro nás, mladé studenty, je zatím důležitější spíše přístup a metodika výuky pedagogického sboru. Souhlasím s Petrou Novotnou - je ostuda, že pro studenty jak středních, tak bohužel i vysokých škol při studiu dějin posledních 60 let prostě neexistuje.

Tomáš Sobek se snad s trochou ironie zmiňuje o možnosti nahrazení kurzu právní teorie kurzem právnické metodologie.. nebylo by pro studenty účinnější pro zavést spíše dějiny právní filosofie místo dějin faktografických?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad karel zajíc
Studoval jsem v Brně. Kdybych měl posuzovat předmět "Dějiny práva" podle své vlastní studentské zkušenosti, tak můžu vynést pouze jediný závěr: ZRUŠIT! Nicméně, volitelný předmět "Dějiny vybraných právních institutů" by mohl být nejen zajímavý, ale i přínosný. Na dějiny právní filozofie u nás není žádný odborník. A zřejmě ještě dlouho nebude.

Karel Zajíc řekl(a)...

Tomáši Sobkovi:

Předmět právních dějin bych tak šmahem neodsuzoval. Konec konců jsou v něm zahrnuty i dějiny právních institutů. A snad i trocha dějin právníckého myšlení. Bylo by však dobré se zamyslet nad tím, čím konkrétně se snaží tento předmět studentům do jejich budoucí studijní, akademické či profesionální kariéry přispět. Pak by snad mohlo dojít i k posunu současného těžiště na dějiny novější postihující dynamiku rozvoje právních institutů.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Děkuji Janu Komárkovi za pěkný text. Minulost naší země je oblastí, na níž lze bohužel přesvědčivě dokladovat selhání práva a právníků, zejména elitních právníků. A platí to i dnes.