Účinná ochrana práv jednotlivců zaručených právem Společenství (CANCELLED)

Letiště. Evropská letiště. Všechna tak nějak stejná, tedy s výjimkou brněnské přistávací louky (oprava: mezinárodní letiště Brno – Tuřany). To je jedinečné. V poslední době těch letišť vídám spíše více než méně. Na jednom zrovna sedím: Milano Malpensa. Nic moc, dost nehostinné, v člověku vzbudí pocity, které slibuje název („mal“ + „pensa“). Zůstal jsem tu viset.

Klasická scéna, která se stala již každému: nejdříve zdržení 20 minut, pak 40 minut, pak nenápadné oznámení, že si „flight attendance“ udělalo malou, neplánovanou soukromou stávku. Po necelé hodině oznámení, že se let ruší. Jak, ruší? Vraťte se za hodinu, uvidíme, zda se nám podaří sehnat náhradní letadlo. Najednou to vyskočí: to přeci nemůžete, máme jako pasažéři nějaká práva! (Toto je poněkud zjemnělá verze, obtloustlí Italové středních let v oblecích používali odlišné výrazy, většina z nich zahrnovala pohlavní orgány a jiné intimní části těla).

Nicméně, co ta práva pasažérů? Jako profesionálně deformovaný právník si vzpomenu na evropskou legislativu v této oblasti. Ne že bych trávil večery studiem řady L Úředního věstníku, ale na všech evropských letištích dnes visí, v záplavě plakátů s kabelkami, botami, hodinkami a dalšími nezbytnostmi moderního člověka, také plakát s evropskou vlajkou, letadlem a nadpisem „práva pasažérů“ v x různých jazycích. Empiricky bych tak předpokládal, že když na každé krabičce cigaret ve všech členských státech musí být euro-konformní nápisy o rakovině, mrtvých dětech a problémech erekce (včetně velikosti nápisu a typu písma), pak že komunitární zákonodárce také nařídil vyvěšení práv jednotlivců zaručených právem Společenství také na letištích. Koukám okolo. Projdu celý první terminál Melpensy. Není v něm jediný plakát popisující práva jednotlivců.

Evropskou legislativu v oblasti leteckého provozu s přesahem do života běžného pasažéra bych pracovně rozdělil do dvou skupin: opravňující a buzerující. Malpensa překvapí tím, že precizně vynucuje pouze tu buzerující část. Při psaní tohoto příspěvku v místní kavárně (čepují tu Heineken, což je asi ještě horší, než že zrušili let) jsem již asi třikrát slyšel, že kvůli „evropské legislativě“ si nesmím vzít víc tekutiny než 100 mililitrů (Samozřejmě, že v odletovém prostoru mohu a musím nakupovat bez omezení – co na to soutěžní právo?). Poté, co mi v Amsterdamu jednou vyhodili šampón a v Budapešti se mi pokoušeli sebrat desetiletý Tokaj, už si to pamatuji. Ale i tak: do rukou místních obchodníků mě nahánějí vydatně, o mých právech také z evropské legislativy vyplývající mě neinformuje vůbec nikdo, a to ani na mé výslovného dotazy u dvou transfer centrech Alitalia. Nu, ještě že do Florencie létá i Lufthansa: s leteckým cirkusem názvem Alitalia již neletím, tedy určitě ne v nejbližší době, než mě přejde vztek a ten státní italský bordel se privatizuje.

Kromě úvah nad italským stylem stávkování (který si v budoucnu zaslouží samostatný post) medituji také nad účinností práva Společenství. Představme si, že bych nyní chtěl skutečně vymáhat svá práva založená právem Společenství, tedy bezprostředně použitelným a přímo účinným nařízením. Alitalia hraje mrtvého brouka a její místní zaměstnanci soutěží o to, kdo z nich řekne méně. Co může v takovém okamžiku uvědomělý „Evropan“, znalý svých práv, dělat? Dupnul jsem si a dostal jsem stížnostní formulář, který jsem poctivě vyplnil a mám si ho teď sám odeslat (Zaměstnanci Alitalia v Miláně nejsou totiž schopni doručit stížnostní formulář vlastnímu zaměstnavateli, a to i přesto, že je to na něm výslovně napsáno.).

Vzhledem k tomu, že u Alitalie je opět stávkovací sezóna, tak takových dopisů budou mít v Římě stohy. Dostanu někdy vůbec odpověď? Když ne, půjdu se soudit k obvodnímu soudu Roma-Fuimicino, kde má Alitalia sídlo? Mé nadšení z mých práv zaručených práv Společenství stále roste. Jsou okamžiky, kdy můj euro-realismus sklouzne k euro-skepsi a někdy i euro-nasrání. Má skutečně smysl zamořovat Úřední věstník EU právními předpisy, kterých se stejně nikdy nedomohu?

Doplnění: tento příspěvek byl napsán minulý týden na letišti v Miláně. Nechávám ho v původní podobě, a to i přesto, že tučnější části celé historky (přespání v Miláně, ztracené zavazadlo a zrušení letu ze strany Alitalia i na cestě zpět) se odehrály teprve po jeho napsání. To ale bude na samostatný příspěvek, až si koncem tohoto týdne vyzkouším uplatňování svých práv z Montrealských, Varšavských a jiných úmluv provedených právem Společenství v praxi. Bude švanda.

Celý příspěvek

Soudní rozhodnutí reagující na sociální kontext: příklad z judikatury NS ČR

Zkusím na chvíli zahrát roli onoho Šaška, o kterém tak hezky píše Jan Passer níže. Před drahnou dobou jsem slíbil, že dám nějaké příklady tezi o otevírání se právního diskursu argumentům, které jsou metaprávní, nebo použiji-li habermasovskou nebo Alexyho terminologii, argumenty obecného praktického diskursu (pro ty, co tato vzletná slova neradi, což je například Michal Bobek, prostě a lidsky: argumenty, na které bychom přišli i bez znalosti specifické právní terminologie, například argumenty etické, spravedlností, fairness argumenty, ekonomické argumenty, common-sense argumenty; ony argumenty ovšem právník musí zařadit do svého myšlenkového systému a do komtur, které mu vytyčuje panující nauka o interpretaci právních textů). Tento slib po notné prodlevě plním, a zahajuji první část nepravidelného glosování soudních rozhodnutí.

Podejme si příklad nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se mi velmi líbí. Jde o rozsudek NS ČR ze dne 7. prosince 2006, sp.zn. 22 Cdo 234/2006. Podstata věci není příliš složitá. Matka darovala své dceři a jejímu manželovi dům, v němž bydlela, a současně si k tomuto domu nechala zřídit doživotní právo užívání celé nemovitosti (nejde o věcné břemeno, ale jen o obligační vztah podle § 51 obč.zák.). Po darování, jak už to tak bývá, se rodina rozhádala. Spor je o tom, zda mají vlastníci právo dočasně vypovědět matku z užívání domu, protože chtějí v daném domě podniknout stavební úpravy. Matka byt odmítá vyklidit, vlastníci ji chtějí (prý jen na dobu nezbytnou pro provedení úprav) z domu dostat. Zatímco prvostupňový soud žalobě vlastníků na vyklizení nemovitosti přivolil, soud odvolací naopak žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu je jednání žalované matky „výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, když žalovaná má možnost bydlení v jiném bytě, jehož je nájemkyní, a její tvrzení, že tento byt je zdravotně závadný, je účelové. Za opodstatněnou nepovažoval soud ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z domu natrvalo. Naopak podle názoru odvolacího soudu vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby, který by užívací právo žalované nevyloučil“. „Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné nemovitosti k prodeji.“

V dovolání žalobci mj. namítali, že jim bylo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu znemožněno provést úpravy jejich domu, čímž je zásadně omezeno jejich vlastnické právo. Navíc darovací smlouva je co týče zřízení užívacího práva velmi strohá, a není proto vůbec jasné, v jakém rozsahu mělo být užívací právo k nemovitosti vlastně zřízeno.

Nejvyšší soud se vypořádal s dovoláním velmi rozumně. Všimněme si jen, že zákonný podklad pro jeho rozhodnutí byl velmi skromný, a těžko se mohl opřít o nějaké konkrétní zákonné ustanovení, které by celou věc řešilo. Celá smlouva měla v závazkové části o doživotním bydlení základ jen v ust. § 51 obč. zák. (tedy šlo o smlouvu nepojmenovanou). Z hlediska formálních výkladových argumentů byly oba možné závěry rovnocenné: soud mohl dospět k výkladu, že vlastník má možnost vystěhovat oprávněnou osobu k provedení oprav nemovitosti na dobu nezbytně nutnou, a to tím spíše, že oprávněná má možnost jiného bydlení (což byl právní závěr soudu prvého stupně), stejně jako mohl dospět k výkladu, že to je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zákon, přinejmenším v té podobě, jak je na něj naší tradiční naukou nahlíženo, tedy věc „neřešil“ (což je v praxi pravidlem, a nikoliv výjimkou). Soud proto použil ve své podstatě teleologické úvahy, které vycházejí z reálné praxe a z reálných důvodů, proč jsou podobné smlouvy uzavírány:

Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Výsledek takového poměřování je závislý na konkrétních skutkových zjištěních, zpravidla o jedinečných okolnostech daných ve vztazích mezi účastníky.

Z uvedených důvodů pak vychází též velmi omezená možnost dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu odvolacího:
Nesprávnost takového posouzení odvolacím soudem by pak mohla být dána jedině, kdyby byl dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo kdyby relevantní úvahy odvolacího soudu učiněné na základě přijatých skutkových zjištění byly zjevně nepatřičné. V daném případě tomu tak není a právní závěry zaujaté odvolacím soudem odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost dovolatelé nenamítají. Dovolatelé v podstatě zpochybňují tvrzení žalované, nikoli ve věci podstatná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při tvorbě svých právních závěrů vycházel. Pro rozhodnutí podstatné úvahy odvolacího soudu nejsou tedy zjevně nepatřičné a odpovídají rozhodnému faktu, že rekonstrukce předmětného domu není nezbytná.

Jinými slovy, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému názoru, jako soud odvolací, tedy že důvod pro vystěhování by byl dán jen zcela výjimečně, typicky v situaci, kdy by nemovitost byla v havarijním stavu, a bylo třeba nezbytně provést úpravy směřující k zachování hodnoty nemovitosti. Soud tak dotvořil význam smlouvy, který nebyl danou smlouvou explicite formulován. Učinil tak způsobem, který se mi jeví jako velmi inteligentní, vycházející z životních reálií, a současně ze smyslu institutu práva doživotního užívání nemovitosti zřízeného v souvislosti s darovací smlouvou. Ve všech případech jde o velmi složité životní situace, kdy dojde po darování k totálnímu odcizení mezi obdarovanými a dárci. Podstatou je, že na obdobné věci se nemyslí předem, ale až když vznikne problém, neboť obdobná věc se přece „v naší rodině nemůže stát“. Soud musí proto smlouvou „dopsat“, přičemž musí tak učinit se zřetelem na způsob, jak by tak učinili ideální smluvní aktéři v situaci, kdy by tuto otázku během negociace byli bývali řešili. Úkolem soudu je tedy poskytnout lidsky moudré rozhodnutí, když možnosti nabízené právním systémem jsou velmi široké, a jediným úkolem soudu co se týče právní dogmatiky je tak držet se své judikatury a nevybočit z (velmi širokých) mantinelů, které právo soudnímu řešení dává.

Podotýkám, že obdobně rozumné rozhodnutí lze najít např. pod sp.zn. 22 Cdo 2248/2004 nebo 22 Cdo 2239/2003, pod všemi třemi rozhodnutími je podepsán soudce František Balák. V posléze zmíněném rozhodnutí tak například NS ČR řešil situaci, co všechno může (v tomto případě z věcného břemene) oprávněný vlastníkům zakázat, a čeho a jak se může proti oprávněnému domáhat vlastník.

Celý příspěvek

"Otevírání" právní argumentace a citace blogů v soudních rozhodnutích

Nedávno jsem si pročítal blog Balkinization a narazil tam na zajímavý post "Judges Lose Cite of Law Reviews" o tom, jak se v důsledku zvýšení multidisciplinarity a abstrakce právní akademie ve Spojených státech amerických snižuje míra citací odborných právních časopisů v soudních rozhodnutích. Předcházející, moc zajímavý post Zdeňka K. mne vybídl k tomu, abych na něj upozornil (obligátně jsem to chtěl nejprve dát jako komentář, ale nějak to narostlo, takže jsem radši zvolil samostatný post). Příslušný, výše zmiňovaný post názorně odkazuje na určité postesknutí v tomto směru od soudce Harry Edwardse, které se vyplatí ocitovat celé:

"Back in 1992, Judge Harry Edwards of the D.C. Circuit, himself a former law professor, despaired of the increasing irrelevance of interdisciplinary legal scholarship to the actual issues that came before him. Edwards wished that law professors at the top law schools would spend more time analyzing the cases and statutes that mattered to him and other judges and less time on increasingly complicated forays into economic modeling, public choice, feminism, post-structuralism, political theory and other versions of law-and-isms. His article, "The Growing Disjunction Between Legal Education and the Legal Profession," 91 Mich. L. Rev. 34 (1992) quickly became a cause celebre, producing an entire symposium issue of responses in the Michigan Law Review ..."

Přijde mi to zajímavé v kontextu "otevírání" právní argumentace ostatním disciplinám, čehož byli jedněmi z prvních proponentů američtí právní realisté, jak na to poukazuje Zdeněk K. [nezapomínal bych vedle amerických realistů ani na tzv. "skandinávskou větev" právního realismu (Axel Hägerström, Karl Olivercrona, Alf Ross, A.V. Lundstedt)]. Jeví se totiž, přinejmenším ve světle předchozí citace, že o takové "otevírání" soudci (přinejmenším někteří) příliš nestojí.

Toto postesknutí zřejmě asi obecně neplatí na českou akademii a právní publikace, kde míra multidisciplinarity, abstrakce atp. není tak výrazná a má větší spíše praktickou (byť někdy ne příliš vědecky hodnotnou) orientaci. Jsem proto zvědav na ta ilustrativní rozhodnutí z oblasti české judikatury, které nám Zdeněk K. slibuje. :o)

V této souvislosti bych pak jen ještě poukázal na další zmínku obsaženou ve výše zmiňovaném postu na Balkinization, a sice ohledně citace blogů v soudních rozhodnutích, ke kterým již v americkém kontextu dochází, přičemž jejich reprezentativní výčet lze nalézt na Law Blog Metrics. Post obsahuje úvahu, že by k tomu mohlo docházet v narůstající míře s ohledem na praktické zaměření mnoha blogů, které se specificky věnují např. komentářům judikatury atp.

Třeba se také jednou dočkáme, že Jiné právo bude citováno našimi slovutnými soudy ... :o) [to asi bude ale primárně odvislé od kvality našich postů] Celý příspěvek

Rozhoduje o výsledku interpretace práva to, jak se soudce vyspal, nebo ten výsledek kontroluje právní metodologie?

Opakovaně jsme se na tomto blogu zamýšleli nad tím, jakou hodnotu má vlastně právnická argumentace, nakolik ovlivňuje rozhodnutí ve věci, a nakolik je rozhodnutí ve věci naopak ovlivňováno subjektivními faktory na straně interpreta, které nebudou v odůvodnění rozhodnutí obvykle nijak vyjádřeny. Nádherný příklad ostatně uvedl Jan Komárek, když odkázal na rozhovor se soudcem Posnerem, kde Posner přirovnává činnost soudce k mohelovi, který sice provádí obřízku, ve výkladní skříni své provozovny má ale hodinky.

Moderní diskuse o povaze právní argumentace trvá přinejmenším dvě staletí a pohybuje se mezi dvěma extrémy. Na jedné straně je to přesvědčení, že právní závěry jsou zcela determinovány textem právního předpisu a příslušnými interpretačními metodami, na straně druhé pak skeptická teze, že všechny právní závěry jsou dány diskrecí interpreta, a že použitá právní argumentace má jen ospravedlnit právní závěry, ke kterým interpret ve skutečnosti došel zcela jinou cestou. Tezi první dnes již asi nikdo vážně nezastává, byť je přítomna v rétoricky zjevně kognitivním stylu kontinentálního soudcovského rozhodování a občas v právním vzdělávání. Tezi druhou zastává velké množství (cynických) právníků i neprávníků, byť málokterý právník se k ní přihlásí veřejně a neskrývaně.

K zodpovězení tohoto dilematu, které asi musí trápit mnoho právníků i neprávníků, nám může poskytnout překvapivě inspirující odpovědi diskuse v rámci amerického právního realismu, která je stará více než půlstoletí. Americký právní realismus je v populárním podání karikován jako ten směr, který tvrdil, že rozhodnutí soudce je dáno tím, jak se ten který den vyspal nebo jak dobrou kávu měl k snídani. Je to ovšem hrubá karikatura, a zapomíná se na skvělé osobnosti právního realismu, v prvé řadě na mimořádně vzdělaného a výborně jazykově disponovaného Karla Llewelyna, vynikajícího znalce německého práva a mimochodem hlavního tvůrce amerického Uniform Commercial Code. Podejme si příklad, jak by vyzněla např. diskuse mezi Llewelynem a extrémním představitelem realismu (pokud je vůbec spravedlivé jej tam zařadit) Fredem Rodellem.

Rodell, profesor práva na yaleské univerzitě, vydal v roce 1939 mimořádně provokativní knihu Woe unto You, Lawyers! (název je odkazem na jedno z evangelií Nového zákona), která je ve fulltextu dostupná tady. Jak Rodell uvádí, tato kniha není napsaná pro právníky, ale pro kriticky myslící lidi, kteří by se měli dozvědět, co jsou právníci zač. Právě proto jí žádný právník nebude mít v oblibě, říká Rodell. Ostatně již začátek knihy je provokativní:
In tribal times, there were the medicine-men. In the Middle Ages, there were the priests. Today there are the lawyers. For every age, a group of bright boys, learned in their trade and jealous of their learning, who blend technical competence with plain and fancy hocus-pocus to make themselves masters of their fellow men. For every age, a pseudo-intellectual autocracy, guarding the tricks of its trade from the uninitiated, and running, after its own pattern, the civilization of its day.

Podle Rodella je dobré zkusit se zeptat právníka na význam některých právních termínů, a se zlou se potážete.
If he does not dismiss your question summarily with “You’re not a lawyer’ you wouldn’t understand,” he will disappear into a cloud of legal jargon, perhaps descending occasionally to the level of a non-legal abstraction or to the scarcely more satisfactory explanation that something is so because The Law says that it is so. That is where you are supposed to say, “I see.”

Paradoxem je přitom to, že právní texty žádné jednoznačné odpovědi nenabízejí. Ve skutečnosti to co právníci dělají, není ničím více než jen sofistikovanou intelektuální hrou:
Learning the lawyers’ talk and the lawyers’ way of thinking […] is very much like learning to work cryptograms or play bridge. It requires concentration and memory and some analytic ability, and for those who become proficient it can be a stimulating intellectual game. Yet those who work cryptograms or play bridge never pretend that their mental efforts, however difficult and involved, have any significance beyond the game they are playing. Whereas those who play the legal game not only pretend but insist that their intricate ratiocination’s in the realm of pure thought have a necessary relation to the solution of practical problems. It is through the medium of their weird and wordy mental gymnastics that the lawyers lay down the rules under which we live. And it is only because the average man cannot play their game, and so cannot see for himself how intrinsically empty-of-meaning their playthings are, that the lawyers continue to get away with it. (zvýraznění doplnil ZK)

Neznamená to ovšem podle Rodella to, že by právníci sami byli intrikáni, a svět úmyslně balamutili. Ve skutečnosti totiž oni sami jsou také předmětem (sebe)klamu, který souvisí s neuvěřitelnou mocí Práva:
[…] the lawyers – or at least 99 44/100 per cent of them – are not even aware that they are indulging in a racket, and would be shocked at the very mention of the idea. Once bitten by the legal bug, they lose all sense of perspective about what they are doing and how they are doing it. Like the medicine men of tribal times and the priests of the Middle Ages they actually believe in their own nonsense. This fact, of course, makes their racket all the more insidious. Consecrated fanatics are always more dangerous than conscious villains. And lawyers are fanatics indeed about the sacredness of the word-magic they call The Law. Yet the saddest and most insidious fact about the legal racket is that the general public doesn’t realize it’s a racket either.

Kdo z mých čtenářů dočetl až sem, asi není příliš potěšen. Většina našich čtenářů, ne-li všichni, jsou ostatně právníci nebo na cestě stát se právníky, a myšlenky, které Rodell rozvádí, se jim mohou zdát příliš radikální a srovnání právnických fakult s fakultami teologickými příliš kruté. Roddelovo řešení problému je ostatně obdobné tomu řešení, které nabízela řada utopistů, počínaje Platónem, přes Thomase Mora, Campanellu, Bernarda Bolzana a konče třeba Marxem, Engelsem a Leninem (nikoliv nezajímavé je povšimnout si, kolik z jmenovaných byli právníky), tedy zrušit právo takové je, jako jej máme dnes, zrušit právníky, a nahradit současný komplexní právní systém systémem, který by byl srozumitelný pro každého. S tím se asi většina z čtenářů tohoto blogu neshodne, a neshodne se s tím ani autor tohoto postu (Rodell by to vysvětlil tak, že jsme indoktrinováni Mocí Práva).

Většinový proud právního realismu nicméně kombinoval 1) přirozenou skepsi ve schopnost práva na základě jakékoliv objektivní a hodnotově neutrální metodologie přinášet univerzálně platné odpovědi 2) s optimismem, podle něhož existují recepty, které nám mohou pomoci při vytváření sofistikovanějšího a smysluplnějšího přístupu k právu, aniž nám tyto recepty objektivně platné odpovědi mohou přinést. Američtí realisté, jako byl Karl Llewellyn či Jerome Frank, by na jedné straně plně souhlasili s názorem Roddela o velké otevřenosti právního diskursu. Na rozdíl od něj by to však nepovažovali za důvod pro nějakou revoluční změnu. Není to ani důvod pro kapitulaci, s tím, že právníci se musí obávat dne, kdy veřejnost jejich Velký Trik a Velkou Hru objeví (čemuž by se mohli bránit například ještě větším uzavřením do právního dogmatismu).

Je-li právo vskutku tak otevřené, říkali realisté, není jiná cesta, než toto otevření právního systému akceptovat, usilovat o multidisciplinární přístup k právu, o využití dalších („mimoprávních“) podnětů pro obohacení našeho argumentačního aparátu. Tím se otevírá cesta pro využití metod ekonomických nebo sociologických nejen při tvorbě, ale též při aplikaci práva. Diskuse o právu jen prostřednictvím práva samého je zbytečná, ubíjející, neboť právo nelze vykládat jen jím samým, tedy v podstatě tautologicky, ale naopak při výkladu jakékoliv normy musíme zvažovat důsledky výkladu pro společnost a ekonomiku. Právní realisté tak v podstatě z největší slabiny práva činí jeho přednost: nepropadejme skepsi, že žádné univerzálně platné řešení není právně dogmatickými prostředky dosažitelné, a namísto toho otevřenost práva OTEVŘENĚ využijme, a tak z něj učiňme systém racionálnější a smysluplnější.

Zároveň ovšem rozumní realisté neodmítají právní dogmatiku jako takovou: samozřejmě že právní dogmatika snižuje rozptyl možných odpovědí na to, co jako právo (má) platit. Jen bychom neměli přecenit skutečný význam a dopad, kterým právní dogmatika může právníkům přispět k jejich činnosti ve složitých případech.

Pro ty, kterým se tak líbí americký pragmatický přístup k tvorbě a výkladu práva, ke kterým patří i autor tohoto (delšího) postu, je podstatná informace, že právě zdravá skepse amerických právních realistů a jejich pragmatismus stál u zrodu amerického práva v té podobě, jakou dnes známe, a která jej činí tak atraktivní nejen pro studenty na právnických fakultách.

PS: Tyhle možná příliš abstraktní teze zkusím ilustrovat v dohledné době na příkladech z (české) judikatury. Celý příspěvek