Zvláštní číslo časopisu Jurisprudence: rozpouštění politických stran

V nejbližších dnech by se na pultech mělo objevit č. 7/2009 časopisu Jurisprudence. Toto číslo je koncipováno jako číslo monotematické (jedná se celkově již o třetí monotematické číslo časopisu Jurisprudence), tentokrát zaměřené na problematiku rozpouštění politických stran.

Obsah zvláštního čísla je následující:

- Editorial
- Tomáš Blažek: Schmittovské kořeny konceptu obranyschopné demokracie?
- Jan Filip: Návrh na rozpuštění Dělnické strany před NSS
- Aleš Roztočil: Legislativa a judikatura k rozpouštění politických stran v I. republice
- David Kosař: Judikatura ESLP v oblasti rozpouštění politických stran
- Aleš Roztočil, Lina Eidová, Jana Vítková: Komparace právní úpravy postihování nedemokratických politických stran ve vybraných zemích

Níže připojuji úvodní slovo obsahující shrnutí jednotlivých příspěvků (toto úvodní slovo bylo sepsáno speciálně pro JP, takže ho v č. 7/2009 v této podobě nenajdete). Předem upozorňuji, že jde o delší čtení (přinejmenším vzhledem k formátu blogu), takže si v případě zájmu vyhraďte malinko více času než obvykle.

Úvodní slovo ke zvláštnímu číslu

Předkládané třetí zvláštní číslo časopisu Jurisprudence se týká problematiky rozpouštění politických stran. Toto téma stálo donedávna stranou zájmu mainstreamového i odborného tisku. To se však změnilo. A to v souvislosti s činností Dělnické strany a zejména díky (prvnímu a druhému) návrhu na rozpuštění Dělnické strany. V době přípravy tohoto zvláštního čísla nikdo nemohl s jistotou vědět, zda se vláda znovu pokusí o rozpuštění Dělnické strany a kdy tak případně učiní. Okolnosti tomu chtěly, že se tak stalo v nejkratším možném termínu, a tudíž toto číslo může přijít takříkajíc s „křížkem po funuse“. Přesto se domníváme, že i za těchto okolností má vydání tohoto čísla svůj smysl, a doufáme, že si najde své čtenáře. Jednotlivé příspěvky jsou totiž koncipovány za prvé tak, aby byly nadčasové, a za druhé, aby vytvářely ucelený pohled na problematiku rozpouštění politických stran.

Toto zvláštní číslo má následující strukturu. Úvodní článek je věnován konceptu obranyschopné demokracie. Následuje komentář rozsudku NSS sp. zn. Pst 1/2008 (dále jen Dělnická strana I), rozbor prvorepublikové legislativy a rozhodovací praxe a rozbor štrasburské judikatury. Zvláštní číslo pak uzavírá komparativní studie k postihování nedemokratických politických stran. Pořadí článků odpovídá následující „filozofii“: nejprve teoretický základ, poté česká legislativa a judikatura (nejprve ta aktuální a posléze ta prvorepubliková), následně štrasburská judikatura (kterou musí český soudce vzít v potaz) a nakonec judikatura zahraničních soudů (která slouží toliko jako inspirace a český soudce ji může, ale nemusí vzít v potaz).

První příspěvek z pera Tomáše Blažka rozebírá koncept „obranyschopné demokracie“, o nějž se opírá (přinejmenším implicitně) v podstatě veškerá novodobá judikatura k rozpouštění politických stran. Tento koncept totiž představuje přesvědčivou politickoprávní oporu pro tak závažný zásah do volné soutěže politických sil (a potažmo demokracie), jakým rozpuštění politické strany nepochybně je. Podstata tohoto konceptu spočívá v tom že demokracie není sebevražedný pakt. Právě naopak, musí být schopna bránit se. Tomáš Blažek ve svém příspěvku detailně zkoumá kořeny tohoto konceptu na pozadí vývoje Výmarské republiky a zejména díla kontroverzního meziválečného konstitucionalisty Carla Schmitta. Z jeho článku plyne mj., že dílo Carla Schmitta je stále aktuální, neboť koncept obranyschopné demokracie má skutečně „schmittovské“ kořeny.

Článek Jana Filipa není pouhou anotací rozsudku NSS ve věci Dělnická strana I, ale plnohodnotným komentářem v duchu anglosaských „case notes“. Obsahuje totiž nejen kritickou reflexi prvního novodobého české rozsudku k návrhu na rozpuštění politické strany (zde pomíjíme řízení, která se týkala „pouze“ vedení účetnictví a podávání zpráv o hospodaření), ale rovněž identifikuje systémové deficity české úpravy rozpouštění politických stran (resp. pozastavení jejich činnosti) a naznačuje cestu, kudy by se česká právní úprava měla (či alespoň mohla) ubírat v budoucnu. Z dalšího obsahu článku lze vyzdvihnout zejména dosud opomíjenou otázku petitu návrhu, která může být nanejvýš aktuální ve věci Dělnická strana II), a upozornění na skutečnost, že zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, se nachází „v zajetí“ prvorepublikové úpravy víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Právě toto prvorepublikové dědictví nás vedlo k tomu, abychom do zvláštního čísla zařadili rovněž příspěvek popisující prvorepublikovou legislativu a rozhodovací praxi. Této úlohy se zhostil Aleš Roztočil, který zpracoval relevantní rozhodovací praxi prvorepublikové vlády a judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu a zasadil je do dobového právního rámce a historicko-politického kontextu. Byť prvorepubliková právní úprava rozpouštění politických stran (resp. její počáteční absence) a fungování politických stran samotných (k tomu rovněž úvod příspěvku Jana Filipa) se od té dnešní do značné míry liší, čtení článku Aleše Roztočila je stále podnětné, a to zejména ve spojení s příspěvkem Tomáše Blažka, neboť krize Výmarské republiky do velké míry předznamenala pád první československé republiky.

Následuje kapitola Davida Kosaře o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k rozpouštění politických stran. Ve skutečnosti se však tento příspěvek věnuje nejen rozpouštění politických stran, ale rovněž pozastavení jejich činnosti a zamítnutí jejich registrace, neboť judikatura ESLP k těmto třem aspektům svobody sdružování je natolik vzájemně provázaná, že ji nelze smysluplně oddělit. Judikaturu ESLP k čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“), který zakotvuje svobodu sdružování, je navíc nutné vykládat s přihlédnutím k čl. 17 Úmluvy, jenž upravuje zákaz zneužití práv.

Pokud jde o kritéria pro rozpouštění politických stran v judikatuře ESLP, jako klíčový se jeví výklad pojmu „nezbytnosti“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy. V kontextu rozpouštění politických stran ESLP při rozhodování, zda rozpuštění dané politické strany odpovídá „naléhavé společenské potřebě“, zkoumá zejména zda existují dostatečné důkazy o tom, (1) že program dané strany vykládaný s přihlédnutím k jednání a projevům představitelů politické strany je v rozporu s pojetím „demokratické společnosti“; (2) že toto riziko ohrožení demokracie je dostatečně bezprostřední; (3) že jednání a projevy představitelů, které jsou zohledňovány v rámci posuzování věci, jsou přičitatelné dotčené politické straně. Přestože lze obecně konstatovat, že standard ochrany politických stran před rozpuštěním je ze strany ESLP poměrně nízký, ESLP shledal rozpuštění politické strany v souladu s Úmluvou pouze ve dvou případech (ve věci Refah Partisi proti Turecku a Batasuna proti Španělsku), přičemž druhý z uvedených rozsudků je zcela čerstvý.

Poslední příspěvek (kolektivní dílo Liny Eidové, Aleše Roztočila a Jany Vítkové) rozebírá zahraniční judikaturu. Tuto komparativní část jsme se vzhledem k omezenému prostoru rozhodli omezit na ty země (Belgie, Francie, Izrael, Německo, Rakousko a Španělsko), které mají aktuální zkušenost s rozpouštěním politických stran a které mají k této problematice judikaturu (a nikoliv pouze ojedinělé judikáty). Dalšími kritérii pro výběr zemí byla geografická a právně-politická spřízněnost (kromě Izraele jde výhradně o evropské demokracie, které jsou členy Rady Evropy) a skutečnost, že judikatura z těchto zemí (s výjimkou Španělska a letitých německých kauz) zatím na rozdíl od východoevropských a tureckých kauz (které jsou částečně rozebrány v příspěvku Davida Kosaře) nedorazila do Štrasburku. Nesmíme však zapomínat, že v oblasti rozpouštění politických stran nám chybí „výstupy“ z řady vyspělých zemí (jde namátkou o Kanadu, Spojené království či USA), které se k této problematice vzhledem k odlišné politické a historické zkušenost neměly zatím možnost vyjádřit.

Pokud jde o kritéria pro rozpouštění politických stran v demokratických „evropských zemích“ (zde si dovolíme Izrael pracovně zařadit do Evropy v širším slova smyslu), můžeme konstatovat, že ani v právní úpravě ani v judikatuře evropských zemí nelze vystopovat obecně akceptovaný standard. K tomuto závěru ostatně dospěla v roce 1999 i Benátská komise. Pokud jde o právní úpravu, některé státy obsahují úpravu rozpouštění politických stran pouze v Ústavě (např. Německo), další státy primárně na zákonné úrovni (např. Španělsko), v Izraeli a Rakousku nelze rozpustit politickou stranou, nýbrž pouze jí neregistrovat nebo jí zamezit účast v jednotlivých volbách (v Izraeli je ale možné politickou stranu zakázat pro podporu terorismu), v Belgii pak neexistuje dokonce žádná legislativa umožňující zakázat či rozpustit politickou stranu. Pokud jde o judikaturu, ta je ovlivněna zejména svým právním základem a historickými zkušenostmi daného státu. Lze ale shrnout, že judikatury k rozpouštění politických stran je vzhledem k výjimečnosti tohoto opatření obecně velmi málo, tato judikatura je navíc často letitá a je otázkou, nakolik se stala či nestala obsoletní (viz zejména případ Německa). Výjimku z tohoto obecného pravidla představuje pouze Izrael a Rakousko, které mají poměrně propracovanou judikaturu, která obsahuje víc než jen jednu či dvě kauzy z relativně nedávného období.

Na závěr tohoto úvodního slova si dovolíme pro čtenáře ve zkratce shrnout odpověď na otázku, k jakým výsledkům vedla kritéria pro rozpouštění politických stran v rozhodovací praxi, tj. v jakých konkrétních případech byla naplněna a kdy nikoliv. Z judikatury zemí pokrytých v tomto zvláštním čísle vyplývá, že rozpouštění (resp. zamítnutí registrace) politických stran lze z hlediska důvodu jejich rozpuštění (resp. zamítnutí registrace) velmi hrubě rozdělit do pěti kategorií:

1] ohrožení územní celistvosti, problém s národnostními menšinami, a/nebo podpora terorismu [Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku; Sjednocená makedonská organizace Ilinden - PIRIN a další proti Bulharsku; Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku; Vatan proti Rusku; Herri Batasuna proti Španělsku; Batasuna proti Španělsku (vše ESLP); bulharské a španělské kauzy, většina izraelských kauz; a prvorepubliková judikatura]

2] levicový extremismus – převážně komunistická ideologie [Komunistická strana Německa proti Spolkové republice Německo (Evropská komise pro lidská práva); Spojená komunistická strana Turecka a ostatní proti Turecku; Socialistická strana Turecka (STP) a ostatní proti Turecku; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku; Tsonev proti Bulharsku (vše ESLP); kauza KDP (Německo); a rumunské kauzy]

3] pravicový extremismus – neonacismus, antisemitismus, antipřistěhovalecká a antimuslimská rétorika [kauzy SRP, FAP a NPD (Německo); kauza Vlámský blok (Belgie) a kauza Dělnická strana I a II]

4] náboženství neslučitelné s pluralitní demokracií – např. šaría [Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku (ESLP)]

5] ostatní důvody [Linkov proti České republice (ESLP)].

Celý příspěvek

Konference o Radě Evropy a Evropském soudu pro lidská práva

Dne 3. prosince 2009 se v Brně na Masarykově univerzitě uskuteční konference s názvem „60 let Rady Evropy - 50 let Evropského soudu pro lidská práva". Konference je organizována Centrem pro lidská práva a demokratizaci, které působí v rámci Mezinárodního politologického ústavu v Brně, ve spolupráci s Radou Evropy a Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity.

Cílem konference je vícestranné zhodnocení dosavadní činnosti těchto významných evropských institucí a hledání největších výzev, které na Radu Evropy i ESLP v nejbližších letech čekají. V tomto smyslu bude také konference rozdělena do dvou panelů: Reflexe činnosti Rady Evropy a ESLP a Současné výzvy před RE/ESLP pohledem praxe. Tyto panely budou moderovat Hubert Smekal z FSS MU a ústavní soudce Jiří Mucha, který dříve působil velvyslanec ČR při Radě Evropy.

Mezi účastníky konference budou nejen odborníci na právo z Masarykovy univerzity, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, ale i politologové nebo zástupci nevládních organizací. Na konferenci přijali pozvání například Vít Schorm (vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP), advokátka Klára Veselá Samková, prof. Dalibor Jílek či soudkyně Nejvyššího správního soudu Kateřina Šimáčková.

Ambicí organizátorů konference je nabídnout nejen právní, ale i další pohledy na činnost obou institucí.

Konference se uskuteční 3. prosince 2009 od 13 hodin v aule Fakulty sociálních studií MU (Joštova 10, Brno). Program konference najdete na www.iips.cz.

Celý příspěvek

Vztah OZ a antidiskriminačního zákona

Antidiskriminační zákon (ADZ) zavedl v § 10 možnost domáhat se ochrany před diskriminací, tj. domáhat se ukončení diskriminačního jednání, odstranění jeho následků, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, resp. náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle mne tak v oblasti působnosti ADZ a z důvodů vypočtených v § 2 odst. 3 ADZ představuje § 10 ADZ lex specialis ve vztahu k § 13 OZ. V posledním čísle Bulletinu advokacie 11/2009 mne proto překvapil názor L. Jouzy, podle něhož má diskriminovaný možnost volby, zda postupovat podle § 13 OZ nebo podle § 10 ADZ (s. 33). Podle mne tomu tak není, a pokud se jedná o diskriminaci v působnosti ADZ, nutno postupovat podle § 10 ADZ. Pokud se však jedná o diskriminační jednání mimo působnost ADZ (např. hrubé rasistické nadávky mezi sousedy), nelze postupovat podle ADZ, ale podle § 13 OZ.

Celý příspěvek

Hynek Baňouch: Právnické „listopadové“ dluhy - zbytkové tresty a tak dál ...

Dvacet let po převratu se může zdát, že právníci "mají hotovo". Transformace skončila. Neskončila, ale chtěli bychom tomu věřit, tváří v tvář veletoku nových předpisů. Hotovo nemáme, a ještě dlouho mít nebudeme, v právním řádu je mnoho netransformovaných právních předpisů a např. platný zákoník práce přesvědčivě ukazuje, že nový právní předpis není totéž co tranformovaný právní předpis. Snazší cestu totiž mají předpisy netransformační, resp. předpisy, které odstřižení od přetrvávající tradice socialistického normativního systému činí jen z části. Občanský a trestní zákoník jsou dostatečným dokladem tohoto jevu. Ale o tom psát nebudu, a nebudu ani uvažovat o 17. listopadu, asi bych se opakoval, a koneckonců Komunistické právo v Československu považuji za takové ohlédnutí. Budu se věnovat největší právnické ostudě v oblasti transformace - zbytkovým trestům.

Když Martin Vadas před dvěma lety (či kdy to bylo) promítal v plenární místnosti Nejvyššího správního soudu nesestříhanou verzi procesu s Miladou Horákovou, při následné půlnoční diskusi přítomní historici upozornili na přetrvávající problém zbytkových trestů - a ze všech přítomných (hlav pomazaných i nepomazaných) bylo cítit odhodlání věc změnit. Vzhledem k místu i k charakteristice osazenstva člověk na chvíli propadl pocitu, že vše už se začalo měnit, a tento otřesný doklad netranformace právního řádu a hodnotově pojaté kontinuity práva rychle zmizí. Nezmizel. A když letos ve stejném sále probíhala konference o komunistickém právu, titíž historici téma zbytkových trestů znova zmínili, a téma publikum vlastně nezaregistrovalo. Přitom se v mezidobí nestalo vůbec nic.

Zbytkové tresty jsou záznamy o předchozích odsouzeních z doby mezi lety 1945 až 1989, které dnešní soudy setrvale a tvrdošíjně považují za důsledek minulého kriminálního jednání, a proto s lidmi, kteří takové záznamy mají nakládají jako s kriminálníky. Je tím zastavena cesta k úplné rehabilitaci, a to jak občanské, tak právní. Není možné dosáhnout na odškodnění. A tak dál, a tak podobně.

Z formálního hlediska možná pro někoho vše vypadá v pořádku: trestní jednání nemá nic společného s politikou! Jenže.... Režim měnil v průběhu padesáti let své represivní strategie, a poměrně velmi brzy si osvojil techniku, jak politicky odbojné poddané oddělit od zbytku společnosti. Bylo to překvapivě snadné - stačilo kriminalizovat, tedy podřadit pod možnost trestního postihu jednání, které bylo neodvratně spojené s bojem proti komunistům a jejich režimu. Pak už se hovořilo ne o opozičnících, ale o kriminálních živlech. Co na tom, že šlo o sedláka neplnícího dodávky předepsané státním plánem, které byly od samého počátku (právní terminus technicus "odsampoč") nesplnitelné. Nepomohlo vám tehdy poukazovat na fakt, že komunisty zřízené jednotné zemědělské družstvo má předepsáno sotva polovinu (při přepočtu na jednotku). Jak přesně popsal levicový novinář George Orwell po seznámení se s podstatou sovětského systému: komunisty vytvořené právo má diskriminační povahu a nesnese se s rovností: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější (Farma zvířat, Animal Farm).

Ostatně i v roce 1989 Rudé právo, Československá televize, ale i Mladá fronta či rozhlas informovaly o tom, že demonstrují "kriminální živly".

Zkrátka zbytkové tresty jsou odrazem ideologicky pojaté právní kontinuity (kontinuitu jde pojmout i formálně, a dokonce by takto měla být pojímána - Pl. ÚS 19/93, ale téma oficiální kontinuity a přehlížení četných faktických diskontinuit je na samostatný článek). A proto by měly být zrušeny.

Existence zbytkových trestů je dokladem faktu, že v právu neproběhlo něco jako transformační inventura. Nezrušené zbytkové tresty vznikly jako vedlejší důsledek (patrně nezamýšlený) snahy přísně individuálně posoudit případy kriminálních jednání, za nimiž se mohlo skrývat politicky motivované pronásledování. Panovala obava neosvobodit kriminálníky. Navíc čím méně bylo odhaleno politických procesů zahalených do hávu trestní spravedlnosti, tím menší byl pocit, že ve výkonu spravedlnosti před rokem 1989 nebylo mnohé v pořádku.

Stejně ostudným fenoménem jsou staré sedlácké a živnostnické dluhy vyměřené z likvidačních daní. Znám jednu vitální ženu z jižních Čech, které sice družstvo sebralo stodolu (a družstevní traktor pak jezdil do stodoly přes jejich nevelký dvorek, a tu strhl šňůru i s prádlem, tu do něčeho štrejchl, tu někoho k smrti vyděsil) - inu kulak se musí odhalit, i kdyby nebyl, ale z ostýchavosti (jež byla režimu vlastní) odmítl převzít úvěrový vztah, na základě kterého byla v roce 1946 postavena, takže pantáta těžce splácel majetek, z jehož užívání byl družstvem vyloučen, ještě mnoho dalších let.

Svědomití úředníci ministerstva financí tyto dluhy evidují i dvacet let po převratu, a vymáhají je bez ohledu na náklady. (Pro ty, kdo se rádi bojí doporučuji jako noční můru představu, že dluhy přivádějí na scénu lidé, kteří je spravovali i mnoho let před listopadem.) Obávám se, že ani tento problém nebyl vyřešen. Tak už to s těmito věcmi chodí - politika na ně narazí, upřímně se nad nimi otřese hnusem a slíbí, že je vyřeší - a - slibem vše končí. Politika pospíchá otřást se odporem nad něčím jiným.

Nyní je jsou ale obavy liché. Politicky motivovaná pronásledování či kriminalizaci opozice lze snadno poznat. Historický výzkum pokročil a staví na světlo fakta o otřesném přetrvávání nespravedlnosti. Právníci však odvracejí zrak jinam. Kdyby každý právník, zaneprázdněný prací pro klienta, anebo honící se za čárkami výkonnosti věnoval problému hodinu času, pak problém zmizí. (Ani já jsem v dané věci bohužel nic účinného nepodnikl, a tak jsem si asi před měsícem usmyslel, že napíši tento text.) A je jedno zda judikatorní, nebo legislativní cestou. Ti lidé prožili těžký život, jenž se, co naplat, blíží do finále, a proto si zaslouží, aby jejich štít byl urychleně očištěn. Najde-li se energie a chuť pro státní vyznamenání Karla Gotta, musí se obojí najít i pro spoluobčany, kteří se hned na poprvé nesklonili.

Psáno k 17. listopadu 2009.

Celý příspěvek

Kudy z nudy 2

Aneb skutečná dolce vita mimo Itálii. Jen poslouchejte! Jste pozváni na prestižní univerzitu. Zajistí Vám kancelář "all inclusive" v poklidném místě ve středu metropole a s luxusním výhledem do parku. Bude Vás obskakovat několik administrativních pracovníků, kteří jsou tu jen pro Vás. Dostanete 100.000 USD (ne žádná nula není navíc) na cca 11 měsíců. K tomu bydlení za sníženou cenu (říkejme tomu regulované nájemné) nebo všimné ve výši 20.000 USD za to, že se uráčíte tam přesunout. Složité rozhodování, že? A Vaše povinnosti? Vytvořit "něco hmotného" (something tangible), např. článek, nástřel nové knihy apod. To je všechno? Žádná povinnosti ve výuce? Žádné administrativní povinnosti? Ano, to je všechno. Nic více než "něco hmotného"...


A kde že to dávají? Na Strauss Institute for the Advances Studies of Law and Justice při NYU. A to navíc není všechno. "All inclusive" totiž "U Straussů" znamená opravdu "All inclusive". Jednou týdně "afternoon drinks" (aneb pijte co hrdlo ráčí), dvakrát týdně "afternoon snacks" (aneb je libo paštičku či kaviár). Ale pozor! Očekává se, že u toho utrousíte pár slov se svými kolegy... Pokud je naplánována nějaká prezentace na dopoledne, rozumí se tím automaticky, že brunch je zajištěn (ne nadarmo se v NYC říká, že jedním ze základních atributů dobré adresy je opravdu dobrý "brunch place" v dosahu max. 5 minut). Pokud je naplánována nějaká prezentace na odpoledne, rozumí se tím automaticky, že lunch je zajištěn. Nesnažte se pochopit rozdíl mezi brunchem a lunchem; prostě chálka bude.

Teď už zbývá jediné. Jak se tam dostat? To už je trošku horší. Přihlášky totiž neberou... Oficiální stránky říkají, že fellows jsou vybráni a pozváni ředitelem Straussova institutu, kterým není nikdo než čtenářům JP známý Joseph Weiler, a to po konzultaci s jeho kolegy. Přeloženo do češtiny, musíte být zadobře s Weilerem. Pak už jistě nebude problém splnit ostatní podmínky (trefit se do každoročně stanovované general theme atd.). Celý Strauss Institute je totiž tak trochu "one man show". Nikde to není výslovně napsáno, ale jsem si téměř jist, že Strauss Institute byl kdysi součást "balíčku", na základě něhož NYU přetáhla Weilera z Harvardu. Větší prestiž NYU nabídnout nemohla, peníze taky nejsou všechno (a ani NYU si nemůže dovolit platit všechny stejně jako Dworkina), takže museli Weilera utáhnout na něco jiného. Tak vznikl Strauss Institute. Třeba si ho jednou někdo z Čech zažije na vlastní kůži.

Celý příspěvek

Jan Kysela: Osobní vzpomínka na prof. Vojtěcha Cepla

20. výročí sametové revoluce je poněkud nešťastně provázeno připomenutími pomíjivosti lidského života. V krátké době nás opustili dva z předních členů prvního Ústavního soudu, Vladimír Klokočka a Vojtěch Cepl. S prof. Vojtěchem Ceplem jsem se po delší dobu znal osobně, proto bych chtěl jeho památce přispět malým a značně neutříděným ohlédnutím.

Pomineme-li pražskou fakultu, přišel jsem jako student s právem do styku prvně ve specifickém prostředí právní komise ČSSD. Shodou okolností, ani jedna ze zmíněných platforem nebyla právě proceplovská; v oblibě jej ovšem měl můj učitel prof. Jiří Boguszak. V. Cepla jsem tedy podle jména poznal spíše jako někoho značně problematického co do názorů, formy jejich prezentace, pracovních návyků apod. Mnohým zjevně připadalo jeho chování značně urážlivým.

Prvně jsem jej viděl počátkem roku 1997, když přišel do Senátu navštívit dávného přítele Petra Pitharta. Dojem? Vysoký muž kypící energií, sebevědomím, vtipy… To vydrželo ještě řádku let, kdy býval relativně častým a oblíbeným hostem schůzí senátní ústavní komise a některých jejích konferencí a seminářů. Na některé členy, laiky z regionů, působil jako zjevení. Teprve později se vitalita střetla s nemocí.

Na prvním výjezdním zasedání ústavní komise, které počátkem roku 1999 sloužilo k sumarizaci problémů interpretace a aplikace Ústavy, jsme se seznámili. Ani tehdy ani později mne neurazil, ač dobová ceplovská legenda setkání s V. C. bez urážky vylučovala. Dokonce mi po nějakém diskusním setkání v rámci aktivit Impulsu 99 nabízel doporučení do Michiganu, kam jsem ovšem vzhledem ke kombinaci zápecnictví a pocitu nepostradatelnosti nejel. Vřele jsem ovšem doporučoval jednoho svého kolegu z katedry teorie práva…

Urážení partnerů v hovoru se mi jevilo mít dvě polohy: buď to byla kratochvíle z provokování lidí, k nimž měl blízký vztah a jichž si vážil (na jedné naší schůzi E. Wagnerová, na ceplovských debatních pátcích v jisté míře skoro všichni přítomní – byl jsem ovšem jen na jednom a nebyl jsem terčem), nebo to byla nezvyklá otevřenost, v níž probleskovalo, že právě této osoby si vskutku příliš neváží. Zjevně ovšem existovali i další, lhostejní, indiferentní, neutrální.

Prof. Cepl byl v akademické komunitě občas vysmíván jako kolovrátek: opakoval zhruba tytéž myšlenky. On je nicméně nevyslovoval jako konferenční akademik, nýbrž jako prorok, s velkou naléhavostí, opíraje se o rozsáhlé vzdělání, v němž – pravda – platné právo nebylo korunou. Jeho názory byly promyšlené, v českém prostředí ovšem cize znějící: nejen pro svůj liberalismus s mravními kořeny, v právní oblasti se promítající do snahy omezovat moc ohrožující individuální svobodu, ale také pro čilý kontakt s americkým intelektuálním světem. Na Jiném právu to může vypadat divně, ale Zdeněk Kühn patřil k prvním, kteří k nám soustavněji uváděli autory a doktríny z USA. V 90. letech bychom to našli jen výjimečně, a i proto V. Cepl tak vyčníval.

Ambicí prof. Cepla po mém soudu nebylo působit primárně na právníky, ale na širokou veřejnost. Tomu přizpůsoboval podobu svých sdělení, díky tomu mohl mít svůj rozhlasový pořad, být vyhledáván televizemi atd. Pro novináře se vyznačoval vhodnou kombinací věku, zkušenosti, titulu, srozumitelnosti, charismatu. Zavedl u nás rovněž profesi bývalého soudce Ústavního soudu,v níž se jeho kolegové příliš neangažovali. Mně se tato jeho role zdála možná ještě podstatnější než ta skutečně soudcovská.

Někdy jsme si všímali dílčích nepřesností v jeho slovech, byl jsem ale svědkem „seance“, na níž působil jako guru s velikou autoritou. V tomto kontextu jsou nepřesnosti malichernými.

Právě pro působení na veřejnost hledal spojence a pomocníky, což je u nás trochu problém: právní akademici zhusta zastávají místa spojená se zdrženlivostí ve veřejném vystupování, nebo jsou zdrženliví v naději na získání míst od někoho, koho by se mohlo jejich veřejné vyjadřování dotknout. Proto byli v posledních letech nejkritičtějšími „mediálními“ právníky vinohradský prorok Vojtěch Cepl a Jiří Přibáň z Cardiffu. Jde-li o osobní vzpomínku, nemohu neuvést, že mne prof. Cepl opakovaně pozval do svého rozhlasového pořadu, ba že můj telefon propagoval i mezi novináři. Bral jsem to za výraz uznání, za něž jsem vděčný.

Mluvím-li o působení V. Cepla, nemohu nezmínit studenty. Je velká škoda, že k sobě po jeho návratu na fakultu nenašli cestu. Po mém soudu je to dáno zařazením na katedru občanského práva, jemuž patrně odvykl (myslím ostatně, že na občanské právo se dostal za normalizace jako na obor méně citlivý než byla jeho mateřská teorie práva – můžu se ale plést). V přednáškách o vlastnickém právu si chce běžný student zapisovat komentáře k občanskému zákoníku, nikoliv poznámky k Lockovi, Nozickovi či Richardu Pipesovi, tj. ke vztahům vlastnictví a svobody. Doporučoval jsem využití potenciálu V. Cepla v kursech teorie práva nebo sociologie pro právníky, avšak nevyšlo to.

Stejně tak je škoda, že nepsal. Měl samozřejmě pravdu v tom, že důležitější je číst podstatné texty, než likvidovat lesy psaním těch nepodstatných. Mám ale dojem, že útlou knihu s jeho krédem bychom si zasloužili. V jednom mnou editovaném sborníku je jeho příspěvek (skromně nazvaný „Co je nejdůležitější“), protože byl přepsán z audiozáznamu. Pamětliv toho jsem mu na jaře navrhoval, aby vydal knihu nejvydařenějších rozhovorů – promluv ze svého pořadu. Jemu se nechtělo, třeba se k tomu vrátí ČRo 6 nyní…

Odchází generace těch, kteří čelili osudu v mimořádně vyhrocených desetiletích 2. poloviny 20. století. Kontext je přitom velmi podstatný pro hodnocení osobnosti. Vědom si toho byl R. Dahrendorf, když ve své knize o intelektuálech věrných ideji svobody rozlišuje ty ze svobodného od těch z nesvobodného světa. V. Klokočka i V. Cepl se v jisté fázi svých životů nemohli do jisté míry „nezaplést“, pokud chtěli působit v intelektuálních profesích. Přesto nakonec obstáli a mnohým slouží jako inspirace. Oni odcházejí, my zůstáváme. Lze se jistě ptát, jak my obstojíme v situacích mnohem méně vyhraněných.

Celý příspěvek

Zemřel profesor Vojtěch Cepl

Dnes ráno zemřel v Praze profesor Vojtěch Cepl. Po odchodu profesora Klokočky odchází v krátkém sledu další velký muž, „veřejný intelektuál“ v tom nejlepším slova smyslu.

Profesora Cepla jsem poprvé osobně potkal relativně nedávno, někdy v roce 2004. Potkal jsem ho krátce poté, co jsem se vrátil z Michiganu. Vojtěch Cepl měl k Michiganu velmi osobní vztah, ostatně tam sám na konci 60. let studoval, a po odstranění železné opony v roce 1989 tam opět často jezdil. Ostatně v Michiganu ho mají rádi dodnes, a i toto září, kdy jsem v Ann Arbor pobyl několik málo dní, se mne všichni starostlivě ptali na zdraví pana profesora.

Pamatuji se, že při našem prvním setkání si mne hned "ceplovsky" otestoval, tedy v reakci na nějaký můj podbízivý kompliment mne drtivě zpražil nějakou ironickou poznámkou. Protože jsem o jeho „testování“ už slyšel legendy, byl jsem na to trošku připraven, a odpověděl jsem tak, že jsme si za chvíli už skvěle povídali. Myslím si, že do značné míry byla naše ladění do obdobné vlnové délky dáno tím, že jsme oba dostali náš druhý právnický křest v USA.

Vojtěch Cepl byl neskutečně upřímný a dobrý člověk, který si s oblibou dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe. Často mi říkal, abych méně psal a více četl. Pravdivost tohoto názoru si v dnešní klipovité době, kde se každý vyjadřuje ke všemu bez toho, aby si o věci alespoň něco načetl, uvědomuji čím dále tím více.

Profesor Cepl v poslední dekádě neměl ambici rozšiřovat právnickou literaturu nějakými dalšími spisky, ale upřímně se snažil propagovat základní principy právního státu ve veřejném prostoru, ať již svým pořadem Člověk a demokracie na Českém rozhlase 6, nebo častými rozhovory pro média. Ceplovou filozofií v podstatě bylo, že vše zásadní už v právu napsáno bylo (byť ne v češtině), a nyní je potřeba to napsané srozumitelnou formou komunikovat veřejnosti. Význam rozsáhlého právněfilozofického traktátu o soudcovské nezávislosti nebo strukturních elementech právního státu se může zdát mimořádně důležitý jeho autorovi a několika desítkám čtenářů takovéhoto spisku. Mnohem podstatnější ale je, aby základní hodnoty a principy právního státu byly sdíleny alespoň částí veřejnosti. Jen pokud se tyto principy a hodnoty dostanou z abstraktních a nepříliš srozumitelných právnických učebnic do povědomí lidí, nebudou ku příkladu čeští politici sbírat u veřejnosti body za hrubé napadání ústavního soudu, ale naopak jim takovéto výkřiky u voličů ublíží. Nejdůležitějším garantem právního státu jsou v posledku vždy občané, nikoliv právníci.

Vojtěcha Cepla dlouho trápila zákeřná nemoc. Bojoval však s ní s neuvěřitelnou energií, točil pořady pro Český rozhlas, neustále sháněl hosty do svého pořadu. Občas sice smutně prohodil něco o smrti, za chvíli však už zase plamenně diskutoval aktuální právní a politické (z)jevy, které ho velmi štvaly.

Profesor Cepl neměl v Česku konkurenta ve srozumitelné komunikaci složitých otázek ve vztahu k poučenější laické veřejnosti. Cepl se v českém veřejném prostoru radikálně vymykal z obvyklé představy právníka nebo soudce, který se schovává jen za poněkud nesrozumitelné a rádoby moudré právnické formulace, přičemž za mohutností formy se nezřídka krčí obsah nevalné kvality a invence. Cepl si velmi dobře uvědomoval, že právo v posledku nemá být záležitostí ani majetkem několika mála stovek odborníků, kteří sdílejí určitou profesní hantýrku, ale má být neustále reflektováno a zpochybňováno též ve veřejném prostoru diskusí všech, kteří diskutovat mohou a chtějí. Asi právě proto nám všem bude pan profesor moc chybět.

PS: v posledních týdnech mne v souvislosti s aférami JUDr-gate a Mgr-gate často napadala jedna myšlenka Vojtěcha Cepla. Podle něj je zbytečné nutit studenty sepisovat diplomové práce, které jsou obvykle v tom lepším případě jen nezajímavým kompilátem několika mála českých článků a učebnic. Mnohem lepší by bylo nabídnout studentům alternativu, a to překlady zásadních cizojazyčných právnických statí do češtiny.

Celý příspěvek

Kolektivní žaloby v českém soutěžním právu?

Osoby, kterým byla způsobena škoda porušením soutěžního práva, mají nárok, aby jim byla tato škoda kompenzována. Činí tak však jen naprosto výjimečně, mimo jiné i s ohledem na to, že výše škody v jednotlivém případě bývá nízká; celková suma těchto jednotlivých škod však může představovat velmi signifikantní částku, kterou porušitel práva získal a která mu zůstává. Pomohlo by, kdyby mohli všichni poškození uplatnit svá práva na základě jediné kolektivní žaloby?

V České republice, a v Evropské unii vůbec, je zvykem, že o porušení soutěžního práva rozhodují takřka výlučně specializované orgány – soutěžní úřady. Ty vyšetřující protisoutěžní delikty z úřední povinnosti a jsou za tím účelem vybaveny rozsáhlými vyšetřovacími pravomocemi, jakož i možností ukládat sankce. Jednotlivec, který se cítí porušením soutěžního práva poškozen, se však může obrátit rovněž na soud; ten může rozhodnout nejen, obdobně jako soutěžní úřad, že určité jednání soutěžní právo porušuje, a takové jednání případně zakázat, ale rovněž o povinnosti delikventa nahradit poškozenému škodu. Takové uplatňování nároků z porušení soutěžního práva se nazývá soukromé prosazování (private enforcement).

Právo na náhradu škody těch, kteří byli poškození protisoutěžním jednáním, vyplývá přímo z komunitárního práva, jak potvrdil Evropský soudní dvůr (ESD) v rozsudku Courage a později opět v rozsudku Manfredi. ESD uvedl, že každý má nárok dovolávat se před národním soudem oprávnění vyplývajících z porušení komunitárního soutěžního práva, zejména náhrady tím způsobené škody, a že samotná existence takového nároku posiluje fungování systému vymáhání soutěžního práva v EU, jakož i přispívá k obecné prevenci tím, že již sama reálná vidina povinnosti nahrazovat způsobenou škodu možné delikventy od porušování práva již předem odradí. Žaloby na náhradu škody před národními soudy tedy významně přispívají k zachovávání účinné hospodářské soutěže v rámci EU a podporují převládající, tzv. veřejné prosazování soutěžního práva (public enforcement), kdy porušení soutěžních pravidel odhalují, stíhají a trestají specializované, k tomu určené orgány.

Z rozsudku ve věci Manfredi vyplývají rovněž spodní limity pro náhradu škody, která má být poškozeným poskytnuta: s ohledem na princip efektivity a na právo poškozeného domoci se zadostiučinění je vyžadována plná kompenzace, tedy náhrada nikoliv jen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku z prodlení za dobu, kdy takto vymezená částka nebyla zaplacena. Komunitární právo naopak nevylučuje, aby náhrada škody byla ještě vyšší, a zahrnovala tak i prvek „potrestání“ odpovědné osoby (punitive damages), jakkoliv je takový přístup mezi členskými státy EU zcela výjimečný.

Každému poškozenému by se tedy mělo dostat plné kompenzace za újmu, kterou utrpěl. Jakkoliv tento nárok, jak již bylo výše uvedeno, jednoznačně vyplývá z komunitárního práva, komunitární právo již neobsahuje procesní mechanismy, kterými by mohl být zajištěn. Zůstává tak na právních řádech jednotlivých členských států, aby určily soudy, které mají o těchto otázkách rozhodovat, a vymezily pravidla, podle kterých mají postupovat.

Po vydání rozsudku ve věci Courage se začala Komise možností podávat žaloby na náhradu škody zabývat; v roce 2004 publikovala studii o podmínkách žalob na náhradu škody v případě porušení soutěžního práva v jednotlivých členských státech, jejímž obecně známým a často citovaným výsledkem bylo shledání ohromující různorodosti (astonishing diversity) a naprosté nerozvinutosti (total underdevelopment) těchto žalob v rámci EU. Studie rovněž identifikovala několik oblastí, jejichž změny by mohly širší uplatnění private enforcement usnadnit. Na základě těchto návrhů vydala Komise v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách na náhradu škody způsobené porušením komunitárního soutěžního práva, a následně v roce 2007 k totožné problematice Bílou knihu, která obsahuje řadu konkrétních návrhů, jaká opatření by měla být na národní úrovni přijata, aby se procesní situace osob dovolávajících se náhrady škody usnadnila.

Východiskem Bílé knihy je konstatování, že současný nedostatečný rozvoj soukromého prosazování je do značné míry dán nejrůznějšími právními a procedurálními překážkami, kterými se uplatňování nároků plynoucích z porušení soutěžního práva řídí, a které vedou k nedostatečné úrovni právní jistoty. Snahou Bílé knihy je tuto právní jistotu zvýšit.

Bílá kniha je založena na třech výchozích principech; prvním a základním z nich je zajištění plné kompenzace újmy utrpěné poškozeným. Druhým principem je, že návrhy na zlepšení, které Bílá kniha přináší, by měly odrážet čistě evropský přístup; mělo by se tak jednat o vyvážená opatření, která čerpají z evropské právní kultury a tradic. Zdůrazněním této zásady má být zajištěno, že výsledkem snahy Komise nebude systém podobný tomu ve Spojených státech, kde je sice pomocí private enforcement řešeno až 90 % všech soutěžněprávních případů, kde jsou však podle řady komentářů žaloby na náhradu škody užívány extensivně.

Mezi nejvíce kontroverzní návrhy Bílé knihy patří snaha o uplatnění nároků velkého množství poškozených osob pomocí kolektivních a reprezentačních žalob. Protisoutěžním deliktem je mnohdy postižena široká supina osob, typicky spotřebitelů, jejichž jednotlivé nároky (škoda, kterou jednotlivě utrpí) jsou nízké, které jsou však významné ve svém souhrnu – kartelovou dohodou týkající se cen mohou být postiženy desetitisíce spotřebitelů, jejichž individuální nároky jsou ale natolik malé, že jednotlivce nemotivují k tomu, aby se jich domáhaly; kartelistům tak ovšem „zbude“ značný neoprávněný prospěch. Představte si kartelovou dohodu producentů mléka, v důsledku které cena mléka stoupne o 15 % (statistické výpočty ukazují, že v důsledku kartelu dochází k navýšení ceny o 13 - 19 %; srov. Connor, J. M., Bolotova, Y. Cartel Overchages: Suevey and Meta-Analysis), což se projeví např. v nárůstu ceny jogurtů; řada z nás sice jogurt pravidelně snídá, a za rok tak může být poškozena v řádu stovek korun, lidé, kteří nejsou velkými fandy soutěžního práva, se však kvůli tomu na soud patrně neobrátí.

Bílá kniha navrhuje zavedení tzv. reprezentačních žalob (representative actions), kde by určité kvalifikované subjekty (různé asociace či orgány veřejné moci), pověřené k tomu obecně nebo ad hoc pro určitý případ, podávaly žaloby jménem poškozených. V takovém případě by účastníkem řízení byl pouze tento subjekt, nikoliv jednotliví poškození, a náhrada škody by byla rovněž přidělena tomuto subjektu, který by ji následně musel nějakým způsobem rozdělit. Jedné se tedy do určité míry o obdobu úpravy, kterou zná obchodní zákoník v oblasti nekalé soutěže, tam jsou však žaloby na náhradu škody vyloučeny, a žalobce může žádat nanejvýš ukončení závadného jednání (§ 54 odst. 1 ObchZ).

Vzhledem k tomu, že tyto kvalifikované subjekty by zřejmě nepodávaly žalobu ve všech případech, se navrhuje rovněž zavedení kolektivních žalob (collective actions) založených na systému opt-in: poškození by se museli výslovně rozhodnout pro účast v takové kolektivní žalobě; nejednalo by se tedy o řešení jako v USA, kdy jsou žaloby podávány jménem všech a jednotlivci mají naopak právo z ní „vystoupit“ (systém opt-out).

Návrh Komise je v detailech navrhovaných opatření skoupý; všeobecně se očekávalo, že Komise ještě během českého předsednictví, nejpozději během podzimu tohoto roku představí návrh směrnice, na základě které by byla Bílá kniha promítnuta do národního práva, dosud však k tomu, zejména s ohledem na odpor některých členských států, především Německa, nedošlo. Postoj České republiky, resp. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl naopak velmi „eurooptimistický“, zavedení reprezentačních i kolektivních žalob podpořil.

Jakkoliv jsou tyto návrhy Komise převratné, je možné i otázat, jestli nezůstávají na půli cestu. Pokud už chceme kolektivní žaloby zavádět, bude dostatečné založit je na principu opt-in, tedy vyčkávat, že se jednotlivý zájemci k žalobě připojí? Skromné zkušenosti např. z Francie a Velké Británie ukazují, že by tomu tak nemuselo být. Ve Velké Británii se k žalobě na náhradu škody způsobené cenovou dohodou při prodeji fotbalových dresů připojilo zhruba 600 z předpokládaných 2 mil. poškozených spotřebitelů, ve Francii v případě dohody mobilních operátorů asi 12 000 z 20 mil. poškozených spotřebitelů. Nejsem si jistý, jestli zde Komise ve snaze "neopisovat od Američanů" nenavrhuje řešení, které by v Evropě nebylo dostatečně funkční.

Zásadnější je však otázka o krok dřívější: umíme si v českém právním řádu kolektivní žaloby představit, navíc pouze ve vztahu k uplatňování nároků z porušování soutěžního práva? A žaloby reprezentační, kde bude žalobce žádat i náhradu škody?

Celý příspěvek

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.
Celý příspěvek

Great Value Super Saver Deal (Fair Trade Harry Potter)

Život v Itálii přináší problémy. Hlavně když ji člověk musí občas opustit a jet někam jinam. Ač se tedy jak italské aerolinie, tak italské dráhy snaží všechny tuzemce před něčím tak tragickým citlivě ochránit tím, že vlastně v zájmu pomýlených cestujících nepremávají, občas se člověk omylem i někam dostane. Třeba do Anglie. Kulinářský skok z Itálie do Anglie je ale hodně hluboký propad. Nechci zde znovu obehrávat klasickou písničku na téma „zelený páreček a přeškvařeným tukem nasáklé houbičky“ apod. Ono i v Anglii se dá výborně najíst (a to anglické jídlo, podotýkám), ale je to časově a surovinově náročné a v důsledku toho drahé. No a protože v konzumní společnosti dneška nám jde výlučně o kvantitu a cenu a nikoliv o kvalitu, tak jídlo musí být levné a musí ho být hodně. Co se jí je již podružné. Nechci zde ale ani štkát nad tímto ejmerickým importem a kvičet „zpátky do kuchyně“ a navrhovat, že se máte jít objímat s vaším doma pěstěným (bio)čuníkem na balkón. Spíše mě vždy znovu a znovu fascinuje systém kódů, pod kterým se tyto produkty skrývají v obchodech a restauracích. Protože si dovedu představit, že pro jednorázového či pouze občasného návštěvníka Britských ostrovů může neznalost těchto kódů připravit obtížně chvilky, rozhodl jsem se sestavit alespoň krátký orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů s jejich překladem.

Value = klíčové slovo u jídelního komerčního výraziva. Každý chce „value“ za své „money“. Takže všude bude inzerováno, že za své money ji fakt dostanete: rozhodně minimálně „good“, ale ve většině případů spíše „great“ či rovnou „mega“, „giga“ atd. „Value“ u jídla ale nemá cokoliv do činění s jeho kvalitou, ale jenom cenou. Takže pokud dosadíme „value“ do příkladů, tak „value bread“ je v překladu „úděsný nafouknutý nežratelný plastik bez chuti za pár pencí, který Vám nejpozději do 3 dnů shnije“.

Brand name = balený potravinářský odpad, na který se přilepí značka určitého řetězce a vydává se to za jídlo.

Super Saver = když je to neprodejné, přebalte to do větších balíků a prodejte. Jakýkoliv dostatečně velký produkt smaže i poslední stín podezření, že je to skutečně, ale skutečně předražené. To samé může existovat v různých dalších variacích, jako „great deal“, „super deal“ apod.

Bio = ty krávy nebyly ani veselé, ani hravě nepobíhaly po pastvinách (nepočítám-li výlet kamiónem na jatka, kde ty, co byly hlavou u mříže, nějaké ty pastviny cestou možná viděly) a nějaký ten zdravotní penicilínek jim asi taky dali, ale do jejich poraženého masa se nevhánělo tolik vody a dalších dobrot, takže to chuťově ještě solidně připomíná hovězí, a proto to stojí čtyřnásobek a má to hezkou zelenou samolepku.

Organic = jiná přezdívka pro „bio“, která znamená, že čerstvá mrkev, která skutečně kdysi byla v hlíně, v mezidobí dvakrát obletěla zeměkouli a zanechala za sebou takovou ekologickou stopu, proti které je hromada nadivoko spálených pneumatik kvetoucí sad růží.

Fair Trade = je-li to naprosto nežratelné, vždy se to můžeme pokusit prodat hrou na city. Hodíme na to tedy nálepku (která to přirozeně odpovídajícím způsobem zdraží) a budeme tvrdit, že při výrobě tohoto produktu nebyli v Asii či Africe vykořisťovány děti. Jemnocitnější hospodyňky a socialisticky vedené instituce to kvůli svému obličeji (volný překlad „image“) začnou kupovat, protože je „přece správné být spravedlivý“. Ve své podstatě je to pouze způsob, jak nechat nebohé děti v Africe a Asii umřít hlady, protože jsme fair a nenecháme je vydělat a kde pak seženou alespoň trochu peněz na jídlo, mi uniká.

Buy British (v české verzi „Klasa“) = obdobná varianty hry na city, na rozdíl od „fair trade“ ale na nacionální cítění a patriotismus. Funguje spíše na muže, proto to lze použít jako vhodný doplněk „fair trade“ pro stejný produkt, aby byly pokryty obě pohlaví. Je ostatně zajímavé sledovat, že v praxi se budou tak jako tak obě nálepky překrývat (jenom národní produkce je fair, že?).

Harry Potter = ten samý trik, akorát pro děti a poněkud mentálně zaostalé jedince, kteří si myslí, že běhat po trávníku v debilním oblečku s koštětem mezi nohama a křičet při spatření koule s křidélkama je normální. Není.

Buy One, Get One for Free = je nám jasné, že si ten odpad nikdo nekoupí, a kdo náhodou ano, musí být potrestán jeho přebytečným množstvím.

Wine drink = barevná voda v lahvi či v Tetrapaku, které bude obsahovat tak nějak 30% skutečného vína a zbytek raději nechci vědět. Pokud tam je více jak 30% skutečného vína, lze již prodávat jako „Château du Tetrapak“ případně „Cuvée de Petbouteille (Grand Cru 2001)“.

Orange juice = označení pro volně plavoucí žluté fleky ropy a syntetická sladidla, které je potřeba zasypat ledem, aby to mělo alespoň nějakou chuť.

Free Re-fill = je nám jasné, že ta naše tekutá syntetika je neprodejná. Proto ji nalijeme do těch, které jsme do našeho podniku dostali, s tím, že si mohou „zdarma“ doplnit x krát předražený nápoj. Samozřejmě se nám to vyplatí.

Special Offer, Deal etc. (též Today´s Special) = ty zbytky mrtvé krávy v kuchyni již začínají kvést a odcházet; chtěli bychom, aby odešly předem a aby nám za to někdo něco zaplatil.

Tak to jenom vybrané pojmy pro základní orientaci po přistání na Britských ostrovech (a bohužel nejenom tam). Jednotlivé slovníkové záznamy pak lze volně kombinovat, čímž pak dávají dohromady nové, netušené rozměry. Tak kupříkladu „Coffee Drink with a Hint of Caramel (Fair Trade)™“ se pak přeloží jako „nadrobno nakrájená a tmavě obarvená sušená řepa, která nechutná vůbec po ničem, ale protože je v ní hodně cukru, tak můžeme předstírat, že je tam náznak karamelu, který je taky sladký, že“? Myslím, že ten náznak karamelu tam budou schopni nalézt pouze ti jedinci, kteří jinak tvrdí, poučeni etiketou, že v tom bílém víně přece jasně cítí ten odstín jemně nalomené větvičky hlohu. No a ti si takové kafe vlastně zaslouží, pozéři, takže nakonec to asi bude přeci jenom ten fair trade.

Celý příspěvek