19 listopadu 2009

Kolektivní žaloby v českém soutěžním právu?

Osoby, kterým byla způsobena škoda porušením soutěžního práva, mají nárok, aby jim byla tato škoda kompenzována. Činí tak však jen naprosto výjimečně, mimo jiné i s ohledem na to, že výše škody v jednotlivém případě bývá nízká; celková suma těchto jednotlivých škod však může představovat velmi signifikantní částku, kterou porušitel práva získal a která mu zůstává. Pomohlo by, kdyby mohli všichni poškození uplatnit svá práva na základě jediné kolektivní žaloby?

V České republice, a v Evropské unii vůbec, je zvykem, že o porušení soutěžního práva rozhodují takřka výlučně specializované orgány – soutěžní úřady. Ty vyšetřující protisoutěžní delikty z úřední povinnosti a jsou za tím účelem vybaveny rozsáhlými vyšetřovacími pravomocemi, jakož i možností ukládat sankce. Jednotlivec, který se cítí porušením soutěžního práva poškozen, se však může obrátit rovněž na soud; ten může rozhodnout nejen, obdobně jako soutěžní úřad, že určité jednání soutěžní právo porušuje, a takové jednání případně zakázat, ale rovněž o povinnosti delikventa nahradit poškozenému škodu. Takové uplatňování nároků z porušení soutěžního práva se nazývá soukromé prosazování (private enforcement).

Právo na náhradu škody těch, kteří byli poškození protisoutěžním jednáním, vyplývá přímo z komunitárního práva, jak potvrdil Evropský soudní dvůr (ESD) v rozsudku Courage a později opět v rozsudku Manfredi. ESD uvedl, že každý má nárok dovolávat se před národním soudem oprávnění vyplývajících z porušení komunitárního soutěžního práva, zejména náhrady tím způsobené škody, a že samotná existence takového nároku posiluje fungování systému vymáhání soutěžního práva v EU, jakož i přispívá k obecné prevenci tím, že již sama reálná vidina povinnosti nahrazovat způsobenou škodu možné delikventy od porušování práva již předem odradí. Žaloby na náhradu škody před národními soudy tedy významně přispívají k zachovávání účinné hospodářské soutěže v rámci EU a podporují převládající, tzv. veřejné prosazování soutěžního práva (public enforcement), kdy porušení soutěžních pravidel odhalují, stíhají a trestají specializované, k tomu určené orgány.

Z rozsudku ve věci Manfredi vyplývají rovněž spodní limity pro náhradu škody, která má být poškozeným poskytnuta: s ohledem na princip efektivity a na právo poškozeného domoci se zadostiučinění je vyžadována plná kompenzace, tedy náhrada nikoliv jen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku z prodlení za dobu, kdy takto vymezená částka nebyla zaplacena. Komunitární právo naopak nevylučuje, aby náhrada škody byla ještě vyšší, a zahrnovala tak i prvek „potrestání“ odpovědné osoby (punitive damages), jakkoliv je takový přístup mezi členskými státy EU zcela výjimečný.

Každému poškozenému by se tedy mělo dostat plné kompenzace za újmu, kterou utrpěl. Jakkoliv tento nárok, jak již bylo výše uvedeno, jednoznačně vyplývá z komunitárního práva, komunitární právo již neobsahuje procesní mechanismy, kterými by mohl být zajištěn. Zůstává tak na právních řádech jednotlivých členských států, aby určily soudy, které mají o těchto otázkách rozhodovat, a vymezily pravidla, podle kterých mají postupovat.

Po vydání rozsudku ve věci Courage se začala Komise možností podávat žaloby na náhradu škody zabývat; v roce 2004 publikovala studii o podmínkách žalob na náhradu škody v případě porušení soutěžního práva v jednotlivých členských státech, jejímž obecně známým a často citovaným výsledkem bylo shledání ohromující různorodosti (astonishing diversity) a naprosté nerozvinutosti (total underdevelopment) těchto žalob v rámci EU. Studie rovněž identifikovala několik oblastí, jejichž změny by mohly širší uplatnění private enforcement usnadnit. Na základě těchto návrhů vydala Komise v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách na náhradu škody způsobené porušením komunitárního soutěžního práva, a následně v roce 2007 k totožné problematice Bílou knihu, která obsahuje řadu konkrétních návrhů, jaká opatření by měla být na národní úrovni přijata, aby se procesní situace osob dovolávajících se náhrady škody usnadnila.

Východiskem Bílé knihy je konstatování, že současný nedostatečný rozvoj soukromého prosazování je do značné míry dán nejrůznějšími právními a procedurálními překážkami, kterými se uplatňování nároků plynoucích z porušení soutěžního práva řídí, a které vedou k nedostatečné úrovni právní jistoty. Snahou Bílé knihy je tuto právní jistotu zvýšit.

Bílá kniha je založena na třech výchozích principech; prvním a základním z nich je zajištění plné kompenzace újmy utrpěné poškozeným. Druhým principem je, že návrhy na zlepšení, které Bílá kniha přináší, by měly odrážet čistě evropský přístup; mělo by se tak jednat o vyvážená opatření, která čerpají z evropské právní kultury a tradic. Zdůrazněním této zásady má být zajištěno, že výsledkem snahy Komise nebude systém podobný tomu ve Spojených státech, kde je sice pomocí private enforcement řešeno až 90 % všech soutěžněprávních případů, kde jsou však podle řady komentářů žaloby na náhradu škody užívány extensivně.

Mezi nejvíce kontroverzní návrhy Bílé knihy patří snaha o uplatnění nároků velkého množství poškozených osob pomocí kolektivních a reprezentačních žalob. Protisoutěžním deliktem je mnohdy postižena široká supina osob, typicky spotřebitelů, jejichž jednotlivé nároky (škoda, kterou jednotlivě utrpí) jsou nízké, které jsou však významné ve svém souhrnu – kartelovou dohodou týkající se cen mohou být postiženy desetitisíce spotřebitelů, jejichž individuální nároky jsou ale natolik malé, že jednotlivce nemotivují k tomu, aby se jich domáhaly; kartelistům tak ovšem „zbude“ značný neoprávněný prospěch. Představte si kartelovou dohodu producentů mléka, v důsledku které cena mléka stoupne o 15 % (statistické výpočty ukazují, že v důsledku kartelu dochází k navýšení ceny o 13 - 19 %; srov. Connor, J. M., Bolotova, Y. Cartel Overchages: Suevey and Meta-Analysis), což se projeví např. v nárůstu ceny jogurtů; řada z nás sice jogurt pravidelně snídá, a za rok tak může být poškozena v řádu stovek korun, lidé, kteří nejsou velkými fandy soutěžního práva, se však kvůli tomu na soud patrně neobrátí.

Bílá kniha navrhuje zavedení tzv. reprezentačních žalob (representative actions), kde by určité kvalifikované subjekty (různé asociace či orgány veřejné moci), pověřené k tomu obecně nebo ad hoc pro určitý případ, podávaly žaloby jménem poškozených. V takovém případě by účastníkem řízení byl pouze tento subjekt, nikoliv jednotliví poškození, a náhrada škody by byla rovněž přidělena tomuto subjektu, který by ji následně musel nějakým způsobem rozdělit. Jedné se tedy do určité míry o obdobu úpravy, kterou zná obchodní zákoník v oblasti nekalé soutěže, tam jsou však žaloby na náhradu škody vyloučeny, a žalobce může žádat nanejvýš ukončení závadného jednání (§ 54 odst. 1 ObchZ).

Vzhledem k tomu, že tyto kvalifikované subjekty by zřejmě nepodávaly žalobu ve všech případech, se navrhuje rovněž zavedení kolektivních žalob (collective actions) založených na systému opt-in: poškození by se museli výslovně rozhodnout pro účast v takové kolektivní žalobě; nejednalo by se tedy o řešení jako v USA, kdy jsou žaloby podávány jménem všech a jednotlivci mají naopak právo z ní „vystoupit“ (systém opt-out).

Návrh Komise je v detailech navrhovaných opatření skoupý; všeobecně se očekávalo, že Komise ještě během českého předsednictví, nejpozději během podzimu tohoto roku představí návrh směrnice, na základě které by byla Bílá kniha promítnuta do národního práva, dosud však k tomu, zejména s ohledem na odpor některých členských států, především Německa, nedošlo. Postoj České republiky, resp. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl naopak velmi „eurooptimistický“, zavedení reprezentačních i kolektivních žalob podpořil.

Jakkoliv jsou tyto návrhy Komise převratné, je možné i otázat, jestli nezůstávají na půli cestu. Pokud už chceme kolektivní žaloby zavádět, bude dostatečné založit je na principu opt-in, tedy vyčkávat, že se jednotlivý zájemci k žalobě připojí? Skromné zkušenosti např. z Francie a Velké Británie ukazují, že by tomu tak nemuselo být. Ve Velké Británii se k žalobě na náhradu škody způsobené cenovou dohodou při prodeji fotbalových dresů připojilo zhruba 600 z předpokládaných 2 mil. poškozených spotřebitelů, ve Francii v případě dohody mobilních operátorů asi 12 000 z 20 mil. poškozených spotřebitelů. Nejsem si jistý, jestli zde Komise ve snaze "neopisovat od Američanů" nenavrhuje řešení, které by v Evropě nebylo dostatečně funkční.

Zásadnější je však otázka o krok dřívější: umíme si v českém právním řádu kolektivní žaloby představit, navíc pouze ve vztahu k uplatňování nároků z porušování soutěžního práva? A žaloby reprezentační, kde bude žalobce žádat i náhradu škody?