Pozvánka ke kulatému stolu: Mimosoudní odškodňování pacientů v Rakousku a ČR

Velmi rád zveřejňuji na žádost Ligy lidských práv informaci o semináři, věnovanému mimosoudnímu odškodňování pacientů. Zde jsou bližší informace:

Liga lidských práv si Vás dovoluje pozvat ke kulatému stolu na téma

Mimosoudní odškodňování pacientů v Rakousku a ČR

Ve čtvrtek 29. 1. 2009 od 10:00 do 14:00 v prostorách Ministerstva zdravotnictví, Palackého nám. 4, Praha 2.

Program:
10.00 – 12.00 Mimosoudní odškodňování pacientů v Rakousku
Dr. Belinda Jahn
Dr. Gerald Bachinger

přestávka – občerstvení

12.30 – 14.00 Mimosoudní odškodňování pacientů v České republice
Mgr. Robert Cholenský, advokát a mediátor
JUDr. Marie Cilínková, advokátka

Rakouští účastníci Dr. Belinda Jahn a Dr. Gerald Bachinger jsou představiteli Die NÖ Patienten – und Pflegeanwaltschaft. Patientenanwaltschaft poskytují bezplatné poradenství poškozeným pacientům, pomoc při mimosoudním uplatňování náhrady škody a posuzují žádosti o výplatu finanční kompenzace ze speciálních odškodňovacích fondů.

JUDr. Cilínková a Mgr. Cholenský pohovoří o zkušenostech s žádostmi o mimosoudní odškodnění pacientů a možnostech mediace ve zdravotnických sporech.

Po každém příspěvku je plánována diskuse. Kulatý stůl je určen odborné veřejnosti, zástupcům veřejné správy a nevládních organizací. Tlumočení a občerstvení bude zajištěno.

Vyplněnou přihlášku zašlete prosím do 25. 1. 2009 na e-mail dzahumensky@llp.cz nebo potvrďte účast telefonicky na čísle 545 210 446. Nezapomeňte na sebe uvést kontakt. Děkujeme.


Kulatý stůl je financován z projektu „Legislativní ochrana práv pacientů“, který je podpořen nadací Open Society Fund, Praha. Hlavním cílem projektu je připomínkování nově vznikajících zákonů z oblasti zdravotnictví .



Mimosoudnímu řešení sporů ve zdravotnictví se Liga věnuje také v rámci projektu „Férová nemocnice“. Ten byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.

Celý příspěvek

Nejen o kriminalizaci kartelů

Úvodem svého prvního příspěvku bych chtěl poděkovat otcům Jiného práva za pozvání k hostování. Je mi 31 let a v podstatě celou svou profesní dráhu se věnuji neuvěřitelně úzké výseči práva – antimonopolnímu právu. Necítím se na to být aktivním účastníkem odborné diskuse v jiných oblastech práva, o kterých na JP tak často hovoříte, i když jako pozorovatele mě tato debata zajímá. Proto se ve svých příspěvcích raději nechci pouštět do nejistých vod a hodlám-li psát o nějakých obecnějších tématech, budu tak činit spíše na podkladě své specifické zkušenosti z oblasti aplikace českého a evropského soutěžního práva. Svůj úvodní post bych chtěl věnovat vhodnosti kriminalizace kartelů v Čechách a souvisejícím otázkám.

V českém i evropském prostředí je jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže tradičně správním deliktem. Některé státy však vedle toho umožňují trestněprávní stíhání fyzických osob za jednání, které vede k porušení soutěže. Rozsah trestněprávní represe je pak často užší, a vztahuje se jen na ty nejzávažnější delikty, tedy kartely o cenách, rozdělení trhu apod.

Za myšlenkou trestní represe stojí hlubší, téměř mravní důvody. Poukazuje se totiž na to, že správní odpovědnost a její důsledky, zejména velmi vysoké pokuty, jsou trestem pouze pro majitele podniku zúčastněného na kartelu, kteří mnohdy ani netuší, že se jejich podnik kartelu zúčastnil. Naopak ti, kteří kartel fakticky domluvili, tedy manažeři podniků, jsou v systému bez trestní odpovědnosti efektivně beztrestní.

Domovem trestního stíhání kartelů jsou Spojené státy. Na konferenci o soutěžním právu, která se konala před dvěma lety v Brně, zástupce antitrustového oddělení Ministerstva spravedlnosti USA přesvědčivě uvedl, že hrozba vězení je jediným skutečným odstrašením od uzavírání kartelů. Trestní sankce za kartely však mohou být ukládány i v jiných zemích – např. ve Francii, Irsku, Německu či na Slovensku.

V České republice doposavad možnost trestního postihu za protisoutěžní jednání existovala, a to teoreticky velmi široká. Šlo o § 127 stávajícího trestního zákoníku pojednávající o skutkové podstatě porušení závazných pravidel hospodářského styku. Podle teorie i praxe toto ustanovení zasahovalo mj. situace porušení povinností stanovených soutěžním právem, a to v zásadě všech, nejen kartelů. Ačkoli se všichni shodli na jeho aplikovatelnosti, toto ustanovení nebylo nikdy v soutěžní věci, tedy alespoň podle mých poznatků, použito, a to přesto, že ÚOHS po určitou dobu dával státnímu zastupitelství podněty k zahájení trestního stíhání. Důvody této situace lze pouze domýšlet – mohlo se jednat o cokoli od příliš vágního znění skutkové podstaty až po malou zkušenost orgánů činných v trestním řízení s touto agendou.

V listopadu 2008 schválila Poslanecká sněmovna návrh nového trestního zákoníku, který ve svém § 248 odst. 2 upravuje specifickou skutkovou podstatu trestného činu uzavření kartelové dohody. Podle tohoto ustanovení se trestného činu dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž. V této chvíli je návrh trestního zákoníku projednáván Senátem PČR.

Ponechme stranou trestní sazby a jejich vhodnost. Vlastním důvodem pro sepsání tohoto příspěvku byla zkušenost, kterou jsem učinil v průběhu loňského semináře o vývoji českého soutěžního práva. Problematika trestního stíhání kartelů byla jedním z témat. Mám-li být upřímný, považoval jsem toto téma za nejméně aktuální a kontroverzní, tak nějak „do počtu“. O to víc mě zaskočila intenzita diskuse a zděšení advokátů a podnikových právníků z navrhované úpravy. Zúčastnění diskutéři přednesli pestrou paletu důvodů, proč je navrhovaná úprava špatná: od nesmyslné formulace skutkové podstaty, přes skepsi nad schopností policie, státních zástupců a trestních soudů pochopit podstatu soutěžních deliktů a zároveň strachu ze selektivní a šikanózní aplikace až po obavy z ohrožení jiných nástrojů soutěžní politiky, zejména tzv. leniency programů. Mám-li diskusi shrnout, pak předkladatel takové právní úpravy je naprosto nekompetentní, hazarduje se systémem vymáhání soutěžního práva v ČR, kriminalizuje jednání, jež je třeba řešit jinými prostředky a vystavuje nevinné občany šikaně. Ironií osudu se tato zajímavá diskuse odehrála v den, kdy Poslanecká sněmovna návrh trestního zákoníku schválila, na což byli mnozí účastníci upozorněni zpravodajskou sms v průběhu debaty.

Ani jedno z uvedených nebezpečí nechci podceňovat. Formulace skutkové podstaty by opravdu, pokud by byla vykládána výlučně gramaticky, činila aplikační potíže (uznávám, že fyzická osoba neuzavírá kartelovou dohodu se svým konkurentem, ale spíše s jinou fyzickou osobou v pozici manažera nebo zaměstnance konkurenta). Předchozí zkušenosti ukazují, že orgány činné v trestním řízení opravdu mohou mít nedostatek znalostí a zkušeností vypořádat se s takto složitou problematikou. Selektivnost aplikace a šikana? Asi ani to nelze vyloučit, ale takový nešvar se může týkat jakýchkoli jiných trestných činů, a to nejen hospodářských.

Potíž je, že tyto argumenty se vzájemně popírají nebo k nim existují protiargumenty. Jestliže někdo tvrdí, že skutková podstata je praxi neaplikovatelná, je podivné, když jedním dechem bije na poplach před rozsáhlou kriminalizací. Pokud někdo varuje před neblahými důsledky nedostatku zkušeností policie, státních zástupců a soudů se soutěžním právem, pak, i kdyby to byla pravda, je to důvod na trestněprávní ochranu v těchto věcech jednou pro vždy rezignovat? Také bychom měli mít na paměti, že za dosavadní právní úpravy trestní orgány postupovaly při aplikaci § 127 stávajícího trestního zákoníku v soutěžních věcech důsledně neselektivně, neboť jej nepoužily proti nikomu. V ostrém rozporu s prohlášeními o prohloubení kriminalizace soutěžních deliktů je fakt, že navrhovaná skutková podstata se oproti dosavadnímu obecnému znění vztahuje jen na kartely, a tak je vlastně příkladem dekriminalizační tendence nového trestního zákoníku, jak trefně uvedl v posledním čísle Právního zpravodaje její hlavní tvůrce, prof. Pavel Šámal.

Za opravdu závažný problém, který by si zasloužil hlubší diskusi, považuji obavy z narušení jiného, řekl bych přednějšího cíle současné soutěžní politiky v EU a ČR. Mám na mysli odhalování kartelů. Uznávám, že hrozba trestní sankce by mohla v některých případech odradit účastníky kartelu od spolupráce se soutěžním úřadem v rámci tzv. programů shovívavosti. Jejich principem je předložení všech důkazů o existenci kartelu a jeho rozsahu výměnou za slib neuložení pokuty. Leniency program však poskytuje bez dalšího imunitu pouze ve vztahu k správněprávní odpovědnosti, nikoli vůči trestnímu postihu. Obava, že důkazy dobrovolně předložené ve správním řízení budou v konečném důsledku použity jako důkazy proti konkrétní osobě v rámci trestního řízení, by mohla, za určitých okolností, vést k méně častému používání leniency programu, a tedy snížení celkové efektivity vymáhání soutěžního práva. Na straně druhé, opět připomínám, že podnik podávající žádost o imunitu od pokuty je odlišnou osobou od jednotlivce, který kartel uzavřel. Podnik nemusí mít v mnoha případech zájem na ochraně svého manažera, který, často v utajení a bez vědomí majitelů, kartel uzavřel a udržoval. Naposledy dnes jsem dostal na stůl dokument, ve kterém se společnost snaží liberovat z kartelu, jehož existenci nepopírá, s odkazem na to, že tak kartel sjednal a udržoval bez jejího vědomí její manažer, kterého zdědila po předchozím majiteli.

I když ÚOHS i já osobně na přípravě nové skutkové podstaty spolupracoval, a tedy značná část kritiky dopadala na naše hlavy, ocenil jsem otevřenost a užitečnost debaty. Problém je, že přišla příliš pozdě. To mne vede k souvisejícímu, ještě závažnějšímu poznání. Je podle mne smutné, jak se odborná veřejnost málo zajímá o navrhované právní předpisy a jak rezignuje na svou možnost legálně a legitimně jejich znění ovlivnit. Skutečnost, že trestní zákoník je připravován, byla dlouho všeobecně známa, jeho návrh byl, tuším, zveřejněn na stránkách ministerstva, ÚOHS v půlce roku 2007 vydal několik tiskových prohlášení, ve kterých potvrdil, že podporuje zachování kriminalizace kartelů v ČR a vysvětlil základní principy navrhované úpravy … A přesto se, alespoň podle mého povědomí, nikdo ze zainteresovaných neozval, aby upozornil na rizika, které spatřuje. To říkám i proto, že ÚOHS je v současné době mimořádně otevřen odborné veřejné debatě o jeho činnosti a souvisejících otázkách, a na rozdíl od minulých dob by nikoho, který by přišel s protiargumenty, neodmítl. Naopak, bylo v moci ÚOHS navrhnout případné změny formulace a snad je i prosadit přinejmenším do vládního návrhu. Bohužel, má zkušenost je, že česká praxe nemá o tento typ debaty doposud zájem. Pravidelně publikujeme na svých stránkách návrhy měkkého práva (soft law), v nichž deklarujeme, jak budeme vykládat některé pojmy či jak budeme postupovat ve věcech, které činí aplikační potíže. Spolu s tím vyzýváme podniky a jejich právní zástupce, aby svými připomínkami a náměty konečné znění ovlivnili. Zpravidla nedostaneme jedinou odpověď. V zahraničí, resp. u Komise, je podle mých zkušeností situace odlišná a veřejnost se snaží návrhy soft law aktivně ovlivňovat.

Schválí-li nový trestní zákoník i Senát a podepíše-li jej prezident, považuji za pravděpodobné, že k žádnému dramatickému vývoji nedojde. Bude-li nová skutková podstata trestného činu v praxi vůbec používána, pak jen zřídka. Myslím ale, že my všichni, co se zabýváme soutěžním právem, bychom si z této příhody měli vzít jiné ponaučení, a to že je třeba více a dříve diskutovat návrhy a jejich důsledky před jejich definitivním prosazením či schválením a méně lamentovat nad tím, jaký nesmysl to zase zákonodárce schválil. To, zda to platí i v jiných oblastech práva, mi možná řeknete vy …

Celý příspěvek

Letní školy evropského práva - Budapešť a Florencie

Se začátkem roku se opět přiblížil čas pro přihlášky na obě letní školy, které jsou tím nejlepším, co podle mého názoru můžete v angličtině v daném oboru absolvovat (o obou jsem psal například zde). U té budapešťské doporučuji ještě chvíli počkat, až bude zveřejněn syllabus kursu. Lhůta pro přihlášku je 31. března 2009, takže je snad ještě dost času. Informace o letní škole najdete zde.

V případě té florentské je program již zveřejněn a slibuje opravdu výjimečný zážitek - mezi přednášejícími je např. Joseph Weiler, Bruno de Witte, Michael Dougan nebo Monica Claes, téma stále aktuální: "Compliance and European Law". Celý příspěvek

Tomáš Blažek: Batman a rule of law

Předkládaný post si klade za cíl rozšířit zdařile se rozvíjející literárně-právní sekci Jiného práva i do další umělecké sféry, konkrétně do oblasti filmu. Kdo by však čekal, že jsem si za tímto účelem vybral některé z klasických „právnických“ dramat typu Dvanáct rozhněvaných mužů, bude možná trochu překvapen. Na následujících řádcích se totiž chci věnovat nejnovějšímu zpracování Batmana - Temnému rytíři. Vedle toho, že jde o velice zdařilou akční podívanou, korunovanou „životním“ výkonem Heath Ledgera alias Jokera, film podle mého názoru pracuje také s některými pro právníka velice zajímavými tématy. Ostatně Christopher Nolan již dříve dokázal, že umí natočit snímky, jejichž jedinou kvalitou zdaleka není hra s efekty a rychlé tempo (viz např. jeho Memento).

Již postava Batmana jako taková v sobě nese pozoruhodnou symboliku. Jedná se v podstatě o hrdinu, který dělá za policii „černou práci“. Tedy činnosti, jimiž si policie, jakožto reprezentant veřejné moci, nemůže pošpinit ruce (alespoň ne oficiálně). Ale v boji proti organizovanému zločinu, či proti terorismu (zde se film zřetelně přizpůsobuje aktuálnímu diskurzu a Joker již není pouhý zločinec, ale rovnou terorista), je jich čas od času potřeba. V Temném rytíři jde například o únos účetního mafie, který se na útěku před gothamskou policií uchýlil do Hong-Kongu, o použití poněkud tvrdších „výslechových metod“ proti Jokerovi drženém v policejní cele atd.
Vyvstává zde zřejmá paralela s otázkami, jimž čelíme ve zvýšené míře ve světě po 11. září, kdy si policie a tajné služby (potažmo exekutiva jako taková) nárokují ve jménu boje proti terorismu čím dál širší pravomoci. A nutno dodat, že nezřídka je dostávají, jak o tom svědčí speciální protiteroristické zákony přijímané v posledních letech v mnoha zemích. Diskuze o vhodném kompromisu mezi svobodou a bezpečností jsou vedené, zjednodušeně řečeno, z jedné strany argumenty nesoucími se v duchu názvu nedávné knihy Richarda Posnera, podle níž „Ústava není sebevražedný pakt“. Neměli bychom se tedy dogmatickým lpěním na „fetišismu základních práv“ nechat přehnaně omezovat v akceschopnosti tváří v tvář bezpečnostním hrozbám. Opačný tábor naopak zdůrazňuje nebezpečí rozkladu právního státu touto cestou. Demokracie se musí naučit bojovat se svými nepřáteli „s jednou rukou svázanou za zády“, jak se vyjádřil v jednom známém rozhodnutí týkajícím se mučení izraelský Nejvyšší soud. Právě v případě debaty o přípustnosti mučení v mimořádných situacích (tzv. scénář tikající bomby, který se ostatně v Temném rytíři také objeví) se uvedená dilemata zračí v krystalicky čisté podobě.

Možná by šlo namítnout, že nejde o nikterak originální motiv. Přece postava nonkonformního policisty, který při svém postupu proti zločincům neváhá čas od času sáhnout i po prostředcích, které přinejmenším balancují na hraně zákona, představuje jedno z největších klišé v žánru detektivek. Temný rytíř však tento motiv rozpracovává do větší hloubky, než bývá obvyklé. Jako červená nit se filmem line lpění Batmana na tom, že veškeré „nečisté“ praktiky je třeba ponechat na něm, policie na nich nesmí participovat. Klíčovou je v tomto směru postava razantního státního návladního (district attorney) Harvey Denta, jakéhosi Batmanova symbolického protipólu, „světlého rytíře“ v boji proti zločinu. Dent již na počátku snímku při konverzaci s batmanovým civilním alter egem odhalí svou fascinaci starořímským institutem diktátora, který umožňoval vybavit v mimořádných situacích vyvolenou osobu téměř neomezenými pravomocemi, tedy de facto dočasnou suspenzi vlády práva. Od té jej neodradí ani poukaz na nebezpečí jeho zneužití, které koneckonců zažili i samotní Římané. Batman pak ještě dokáže Denta zastavit, když se chystá po nezdařeném atentátu na starostu Gotham City násilím získat od jednoho z Jokerových kompliců informace o tom, kde se hledaný „terorista“ nachází. Batman Denta přesvědčí, že by takovým postupem mohl zdiskreditovat celou kampaň proti podsvětí, v jejímž čele stojí. Avšak po zavraždění jeho přítelkyně již Denta ve výkonu msty nedokáže zastavit nikdo a státní návladní tak ukáže divákům svou odvrácenou tvář (a to nejen obrazně).

V jedné ze závěrečných scén, kdy se pološílený Dent chystá zastřelit syna policejního komisaře (jen aby mu ukázal, jaké to je přijít o nejbližší osobu), vede dialog s Batmanem. V něm se Dent vyznává z toho, že přehodnotil své dřívější přesvědčení, že proti zločinu je třeba bojovat výhradně decentními prostředky. Batmanovo přesvědčení však zůstává neotřesené, a tak poté, co tohoto padlého hrdinu ve finálním souboji zneškodní, vezme veškeré jeho „nečisté“ skutky na sebe. Aby alespoň v očích veřejnosti zůstalo zachováno jasné rozlišení mezi „temným“ a „světlým rytířem“.

Co nám vypovídá tento příběh ve vztahu k výše naznačeným právním otázkám? Kterému z protichůdných táborů tvůrci Temného rytíře nejspíše chtěli dát za pravdu? Podle některých amerických konzervativních komentátorů tomu prvnímu. Jak argumentoval např. Andrew Klavan v The Wall Street Journal[1], Batman zde symbolizuje „morální odvahu“ a neústupnost projevenou George W. Bushem ve válce proti terorismu. Stejně jako bývalý americký prezident i temný rytíř „je ostouzen a nenáviděn pro to, že čelí teroristům jedinými prostředky, kterým rozumějí“ a je schopen občas „posunout hranice občanských práv, aby se vypořádal s mimořádnými situacemi, s tím, že je zase navrátí do jejich původní pozice poté, co krizové momenty pominou“.

Na druhou stranu lze ale poukázat na skutečnost, že Batman sice ve filmu prokazuje svou neústupnost Jokerovi, ale to platí i pro další postavy, zejména Harvey Denta. Nicméně stejně důležitou, ne-li ještě důležitější, je otázka (ne)úplatnosti mocí. Zde je tím, kdo plně obstojí, Batman, což je však v podstatě comicsový hrdina. Je však něčeho podobného schopný „řadový“ člověk? Státní návladní Dent v tomto ohledu fatálně selhává. Nelze Temného rytíře tedy spíše vnímat jako varování před nebezpečím odstranění bariér, které nám vláda práva klade v liberálních demokraciích? Nezastírám, že tuto interpretaci považuji za přesvědčivější.

Na úplný závěr bych si dovolil ještě jednu poznámku. Temného rytíře jsem samozřejmě v první řadě sledoval jako film určený především k zábavě a jako takový jsem si jej výborně užil. I tak ale mají podle mého soudu serióznější úvahy vedené na jeho základě svůj smysl. Ostatně některé kvalitnější produkty současné popkultury se stávají předmětem sociálněvědní reflexe v čím dál větší míře.[2] Není se čemu divit, jejich vliv na vytváření určitého symbolického referenčního rámce je zejména u mladších generací nezanedbatelný.

[1] Klavan, Andrew: „What Bush and Batman Have in Common“, The Wall Street Journal, 25. 7. 2008, http://online.wsj.com/public/article_print/SB121694247343482821.html.
[2] Viz např. Neumann, Iver B. – Nexon, Daniel H. Harry Potter and International Relations. Rowman & Littlefield Publishers, Inc, 2006.

Celý příspěvek

Z Lucemburku do Brna aneb novoroční výměna hostů ...

S nástupem nového roku došlo též k výměně na postu hostů Jiného práva. Myslím, že mohu za všechny Angele Rogner poděkovat za její hostování a za výborné příspěvky, které nám přiblížily kontext a zákulisí (zřejmě nejen) evropského tlumočení. Musím přiznat, že pro mne byly rozhodně zajímavé. Sám bych byl totiž na lodi s Michalem Bobkem (pokud jsem si správně vyložil jeho úvodní komentáře) a preferoval bych mluvit v angličtině osobně, než v češtině a spoléhat se (byť třeba na výborný) překlad. U ESD s takovým postupem v praxi nemám zkušenost, ale v jiném kontextu (konkrétně mez. arbitráže), běžně non-native speakers - právníci stran - mluví v angličtině (je-li jazykem arbitráže), aniž by k tlumočení docházelo (to se případně používá jen u svědků či expertů) ... Takže se srdečně loučíme s Angelou a tímto zároveň vítáme našeho prvního novoročního hosta, kterým je místopředseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Robert Neruda.

Jsem moc rád, že Robert s hostováním souhlasil, a to přinejmenším proto, že od jeho příspěvků lze očekávat témata, která jsou mi odborně i profesně velmi blízko, byť ne nutně jen ta. Roberta asi nemá smysl (přinejmenším komunitě věnující se soutěžnímu právu v Čechách) nijak zdlouhavě představovat. Podotknu proto jen, že Robert má dlouholeté zkušenosti z práce na vícero pozicích na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a také určitou dobu asistoval na Nejvyšším správním soudu. Momentálně je z postu místopředsedy Úřadu pověřen řízením Sekce hospodářské soutěže, a má tak na "svědomí" v podstatě všechna "prvoinstanční" rozhodnutí Úřadu, která sama o sobě bývají zajímavá (ať již s nimi souhlasíme či nikoliv ;o), a to přinejmenším jako způsobilý terč (ať již pozitivní či negativní) kritiky. Kromě toho je Robert dosti publikačně a přednáškově činný. Z jeho publikací stojí za zmínku zejm. spoluautorované komentáře k zákonu o ochraně hospodářské soutěže a k zákonu o veřejných zakázkách vydané v nakl. Linde. Věřím, že jeho příspěvky budou zajímavé pro všechny, a to i když není soutěžní právo zrovna jejich denním chlebem.

Celý příspěvek

Nejvyšší soud o dobrých mravech a zákazu řetězení plateb

Nedávno se mi do rukou dostalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 32 Cdo 2999/2008, S. s.r.o. ca P.D. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil k možnosti sjednat si tzv. řetězení plateb ve vztazích mezi hlavním dodavatelem a jeho subdodavateli.

V předmětném případě šlo konkrétně o následující. Mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena smlouva o dílo (z kontextu se jeví zřejmé, že v rámci subdodavatelského vztahu). Mezi stranami nebylo sporné, že žalobce (zhotovitel - subdodavatel) svůj závazek provést dílo splnil. Sporné však bylo, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Zdánlivě jednoduchá věc, nebylo-li by ve smlouvě ujednání o tom, že žalovaný uhradí cenu za dílo svému subdodavateli (žalobci) "po uhrazení celkové částky hlavním investorem ...". V daném případě žalovaný uhradil žalobci jako svému subdodavateli pouze zálohu a doplatek uhradit odmítal s poukazem na to, že hlavní investor cenu díla nezaplatil a s ohledem na jeho konkurs nelze ani úhradu očekávat. Žalobu na úhradu nedoplatku Okresní soud v Kladně zamítl. Odvolací Krajský soud v Praze však napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, jelikož sjednal ujednání podmiňující splatnost ceny za subdodávané dílo absolutně neurčitým, resp. nesrozumitelným s ohledem na nejasně formulovanou smlouvu. Interpretací smlouvy vedoucí k její částečné neplatnosti, ke které dospěl odvolací soud nemohu a ani nechci se zabývat.

Spíše se zaměřím na poznámku v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému se věc po podání dovolání dostala. Ten totiž jednak uvedl, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti dle § 37 obč.zák., ale navíc uvedl, že diskutované smluvní ustanovení by nemohlo obstát ani kdyby o jeho výkladu nebylo pochyb. Dané ujednání mělo pravděpodobně směřovat ke sjednání tzv. řetězení plateb, tj. k situaci, kdy určitý dodavatel platí cenu za dílo svým subdodavatelem jen a tehdy, když obdrží platbu od svého objednatele - hlavního investora.

K tomuto typu ujednání Nejvyšší soud konstatoval: "Za rozhodující pro posouzení věci totiž považuje dovolací soud skutečnost, že i v případě určitosti a srozumitelnosti by toto ujednání bylo neplatné podle § 39 obč. zák., podle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Jednou ze základních zásad vyjadřujících požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, je, že úplatné plnění se poskytuje za úplatu. Ujednání účastníků právního vztahu, které by tuto zásadu popíralo (například tím, že by připouštělo možnost přijmout úplatné plnění bez poskytnutí úplaty, aniž by pro to byl právem akceptovatelný důvod), by se příčilo dobrým mravům a bylo by proto podle § 39 obč. zák. neplatné. Tak tomu bylo i v této věci. Měla-li být podle článku VI. smlouvy splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné."

Musím se přiznat, že mne toto odůvodnění zaráží. Netroufám si sice odhadovat správnost předmětného rozhodnutí v kontextu konkrétních skutkových okolností případu, o kterých publikované rozhodnutí poskytuje jen malý detail, ale v obecné rovině se mi příslušné odůvodnění nezdá správné. Teď se nechci pouštět do polemiky o tom, co jsou či nejsou dobré mravy a co je či není s nimi v rozporu. Spíše se chci zastavit nad tím, zda se soud náležitě zamyslel nad ekonomickou logikou příslušného typu ujednání. Takové ujednání totiž není nijak ojedinělé a sám jsem je viděl ve vícero kontraktech (řízených zahraničním právem - rakouským a anglickým, pokud si dobře vzpomínám) na dodávku zpravidla komplexních stavebních či technických celků. Smyslem daného ustanovení je přenést kreditní riziko objednatele z hlavního dodavatele na jeho subdodavatele. Hlavní dodavatel si nestaví dílo pro sebe, nemá z něj prospěch, pokud mu hlavní investor nezaplatí, je celkem pochopitelné, že se bude snažit platit svým subdodavatelům (zejm. pokud si nebude jist platební schopností hlavního investora) jen, pokud obdrží odpovídající platbu od investora. Ve vztahu k subdodavatelům se to může zdát nefér, ale při jasné formulaci příslušného ustanovení jsou si takového přenosu rizika vědomi a s tím kontrakt uzavírají a plní. Nejde tedy o jakési sjednání úplatného plnění neúplatně, jak zřejmě naznačuje Nejvyšší soud, ale právě o přenos rizika úplaty.

Je opravdu otázkou, zda v tomto směru české dobré mravy musí narušovat princip smluvní autonomie? Osobně se mi to prostě nezdá, když se jedná o kontrakty mezi profesionály (byť v předmětném případě se jednalo o relativně malou zakázku s cenou díla celkem 250 tis. Kč). S tímto přístupem se české smluvní právo stává poněkud méně atraktivním v dalším ohledu (než jen u klasických problémů s možností omezení odpovědnosti) v porovnání s liberálnějšími úpravami zahraničními. Navíc postup, který Nejvyšší soud užil, tj. právě ne příliš rozvedené odvolání se na dobré mravy, nejistotu smluvních stran o platnosti jejich ujednání jen dále zvyšuje. Závěrem snad jen povzdech, že se asi bude jednat o určitý další "chyták na advokáty" a o věc, kterou bude třeba složitě vysvětlovat klientům a případně "řešit" volbou zahraničního práva.
Celý příspěvek

Martin Smolek: Tlumočení před Soudním dvorem: postřehy tlumočeného

Patrně každý, kdo pravidelněji vystupuje před Soudním dvorem a komu záleží na tom, aby mu bylo rozuměno a aby byl pochopen, si klade otázku, jak co nejlépe koncipovat obsah, strukturu a způsob samotné prezentace vyjádření v ústní části řízení v rámci dvou základních omezujících faktorů, které se obvykle ve vnitrostátním soudním řízení nevyskytují: jedná se o přísný časový limit a o skutečnost, že zdaleka ne všichni zúčastnění na ústním jednání jsou schopni vnímat projev bezprostředně v jazyce mluvčího. Využiji hostování vynikající tlumočnice paní Angely Rogner na Jiném právu i toho, že jsem byl v jednom z komentářů k jejímu postu Jeden den v životě tlumočnice tak trochu k vlastnímu komentáři vyzván, a nabídnu několik postřehů týkajících se otázky (simultánního) tlumočení před Soudním dvorem z pohledu tlumočeného.

Při nedávném neformálním rozhovoru s jedním z členů Soudu jsme se dostali k myšlence, že striktní dodržování pravidla o rovnosti jazyků při vystupování před Soudem, tj. že je tlumočeno do a ze všech oficiálních jazyků osob participujících na ústním jednání (zahrnujíc v to jak účastníky řízení, tak soudní funkcionáře), paradoxně v praxi vede ke zvýhodňování některých z nich, potažmo těch mluvčí, kteří je používají. Je prostě realitou, že „velké“ jazyky jako je angličtina, francouzština či němčina, ovládá více lidí a že více osob zúčastněných na řízení poslouchá projevy v těchto jazycích přímo, tj. bez využití tlumočení. Zvyšuje se tak šance správného pochopení myšlenky/argumentu, a to nejen ze strany těch, kteří se podílí na formulování konečného rozhodnutí ve věci (tj. generální advokáti, referendáři a soudci), ale i ze strany ostatních účastníků řízení přítomných v jednacím sále, kteří v rámci repliky mohou na projev reagovat. Zároveň se snižuje riziko ztráty pozornosti posluchačů – osobně mám čas od času problém plně se soustředit na tlumočený projev, zejména následuje-li jich víc po sobě, a z rozhovorů s kolegy z různých fór (tedy nejen u Soudu) vím, že nejsem zdaleka sám. S tím úzce souvisí další nevýhoda tlumočeného projevu – v přímé komunikaci lze např. pro zdůraznění použít mimoslovních projevů, což v případě tlumočeného projevu není dost dobře možné. Osobně např. rád hovořím prostřednictvím „rukou“, chci-li něco zdůraznit, i když jsem si vědom toho, že v mém případě se efekt takového počínání, na rozdíl od vystoupení např. britských kolegů, mírně vytrácí.

Opomíjet nelze podle mého názoru ani efekt kombinace tlumočení s přísným časovým limitem jednotlivých vystoupení (např. v případě řízení o předběžné otázce se v zásadě jedná o 30 minut, dodržení limitu je velmi přísně vyžadováno). Několikrát jsem byl svědkem situace, kdy zejména zástupci stran v původním řízení, zřejmě ve snaze přednést v časovém limitu co nejvíce, mluvili tak rychle, že byli předsedou senátu (opakovaně) zastaveni s tím, že pokud nezpomalí, nebude možné jejich projev řádně tlumočit. Ačkoli je tedy zdržení v rámci tlumočení minimální, omezuje přece jenom do určité míry rychlost přednesu a v závislosti na tom může mít při pevně stanoveném časovém limitu projevu vliv na „objem“ řečeného.

Uvedené nevýhody tlumočení před Soudem přitom nemají nic společného s kvalitou tlumočení, Soud vesměs disponuje velmi kvalitními tlumočníky (osobně před každým z nich hluboce smekám). Doprovodné efekty sebelepšího tlumočení, včetně obtížnější koncentrace na tlumočený projev, nicméně budou podle mého názoru (a vlastní zkušenosti) vždy do určité míry znevýhodňovat tlumočené vyjádření, resp. mluvčího, jehož projev je vnímán prostřednictvím tlumočníka.

Další nevýhodou takto širokého tlumočení před Soudem jsou vysoké náklady, byť se možná z pohledu celkových nákladů mohou jevit jako marginální. Ne všechny jazyky, včetně češtiny, např. disponují dostatečným počtem stálých tlumočníků (tj. tlumočníků fyzicky permanentně přítomných v Lucemburku), takže v případě vystoupení mluvčího v takovém jazyce jej musí na každé ústní jednání do Lucemburku následovat příslušný počet tlumočníků (nemýlím-li se, měli by být pro každý tlumočený jazyk přítomni 3 tlumočníci, aby se mohli ve stanovených intervalech střídat). Náklady na cestu si každý spočítá sám.

Racionalizace celého systému má zřejmě pouze jedno východisko: redukci tlumočených jazyků. Jak zní takové řešení prostě, jeho provedení není v současné době možné, a to nejen s ohledem na politické konotace.

Budeme-li se pohybovat v rovině hypotézy, pak se teoretických variant na redukci tlumočených jazyků bude nabízet celá řada. Žádná z nich ovšem zřejmě nebude bezproblémová. Patrně nejjednodušší variantou, nevyžadující ani velkou změnu stávajících procesních pravidel, bude zamíření do vlastních řad: zmocněnci členských států, za kterými jde největší penzum tlumočení, by si teoreticky mohli vybrat, v jakém jazyce budou hovořit (a zvolit si tak např. některý z oněch „velkých“ jazyků). Na rozdíl od ostatních účastníků řízení, kteří musí respektovat pravidla o jazykovém režimu, jak jsou stanovena v procesních pravidlech ESD (viz zejména ust. čl. 29 Jednacího řádu Soudního dvora), platí pro zmocněnce členských států část tohoto ustanovení, podle které „[O]dchylně od předchozích ustanovení je členský stát oprávněn používat vlastní úřední jazyk, vstoupí-li jako vedlejší účastník do řízení před Soudním dvorem nebo účastní-li se některého z řízení o předběžné otázce uvedených v článku 103. Toto ustanovení se vztahuje jak na písemnosti, tak na ústní projevy.“ V kombinaci s ustálenou praxí toto ustanovení fakticky znamená, že je (nejen politicky) nepřípustné, aby zástupce členského státu komunikoval se Soudem v jiném jazyce, než je oficiální jazyk jeho státu. Nevím, zda některý ze zmocněnců v minulosti tuto praxi prolomil, osobně jsem se za dobu svého působí v rámci agendy vládního zmocněnce, tj. od roku 2004, nesetkal s tím, že by se zmocněnec státu v písemné či ústní části vyjádřil v jiném než oficiálním jazyce tohoto státu. Naopak jsem byl několikrát svědkem situace, kdy předseda senátu v rámci ústního jednání nepovolil zmocněnci členského státu odpovědět na otázku soudce v jiném jazyce, než v oficiálním jazyce členského státu, který zastupoval (tedy v jazyce, v němž měl tento zmocněnec „základní“ projev). Dokonce jsem byl svědkem situace, kdy předseda senátu (a shodou okolností celého Soudu) zamítl žádost účastníka řízení citovat z dokumentu v originálním jazyce, ve které byl předmětný dokument vytvořen (tento účastník tak musel na místě předmětnou pasáž přeložit do svého jazyka). Navíc se takovým postupem nevyřeší otázka „rovnosti“ jazyků - nebilingvní mluvčí bude logicky vždy znevýhodněn proti rodilému mluvčímu, je též otázkou, jak se bude dívat na takového mluvčího Soud, např. zda nebude rušivá odlišná (nedokonalá) výslovnost nerodilého mluvčího (zde skutečně platí, co psala paní Angela Rogner, tedy že dobrý právník nemusí být nutně vynikající lingvista).

Jako schůdnější si dokáži představit variantu praktikovanou dnes např. při schůzkách zástupců EU v různých mezinárodních organizacích, kdy je povoleno mluvit anglicky a francouzsky s tím, že rodilý mluvčí nesmí použít svůj rodný jazyk (tj. Francouz, příp. Belgičan a Lucemburčan musí hovořit anglicky, Brit a Ir francouzsky). Takové řešení sice vnáší do systému kýženou rovnost co do jazyků, ale ani ono není bez problémů. Tím nejzásadnějším je zřejmě skutečnost, že nelze od každého, kdo vystupuje před Soudem, vyžadovat, aby ovládal na potřebné úrovni jeden z těchto dvou jazyků. A je otázkou, zda by sami soudci byli na takovou redukci připraveni.

Možná to bude znít z mé strany po výše uvedeném jako alibismus, ale zatím jsem si pro sebe nedokázal zodpovědět otázku, zda bych souhlasil s redukcí tlumočení (či obecně překladů do všech jazyků) v rámci řízení před Soudem, pokud by čistě teoreticky byl takový návrh Soudem předložen Radě k odsouhlasení. Nejde přitom o racionalitu takového návrhu. Více než kdykoli jinde si při poslechu vystoupení svých kolegů v různých jazycích uvědomuji, že jazyk není pouze komunikačním prostředkem, ale též faktorem výrazně determinujícím myšlení svých uživatelů. A taková myšlenková různorodost je před Soudem, nejen v rámci řízení o předběžní otázce, podle mého názoru více než potřebná…

Celý příspěvek

Jak se stát tlumočnicí na ESD

Když vyprávím, co dělám, a kde to dělám, následuje obvykle malé, bezradné mlčení. V minulém příspěvku jsem líčila, jak může vypadat můj pracovní den. V třetím a posledním příspěvku bych chtěla popsat, jak jsem se k tlumočení, a posléze na Evropský soudní dvůr, vůbec dostala.

Kdyby mi někdo v mých osmnácti letech předpověděl, že budu jednoho dne simultánně tlumočit, nevěřila bych. Tato činnost hraničila v mých očích s genialitou a vyžadovala dokonalou dvojjazyčnost. Jak jinak dosáhnout toho, abychom mysleli a mluvili ve dvou jazycích zároveň? Dnes vím, že tlumočník nemusí být dvojjazyčný génius. Co ale musí umět, je dobře naslouchat, analyzovat sdělení a předat ho co nejvěrněji v jiném jazyce.

Tento výčet tlumočnických dovedností zdaleka není vyčerpávající. Budu ho postupně doplňovat o další, které by dobrý tlumočník postrádat neměl.

Studium na Karl-Franzens-Universität ve Štýrském Hradci jsem zahájila v oborech germanistika a francouzština. Po dvou letech studií a ročním učitelském pobytu v pařížské Collège Condorcet jsem měla pocit, že nemám valný talent na krocení tlupy divokých puberťáků s minimálním zájmem o německou gramatiku, a připadalo mi rozumnější přeorientovat se na překládání a tlumočení. Dnes si myslím, že bych celkem zvládla být učitelkou, ale svého rozhodnutí nelituji. Naopak.

Zapsala jsem se na Dolmetschinstitut ve Štýrském Hradci, s francouzštinou coby prvním cizím jazykem, doplněným o španělštinu (kterou jsem ale nedokončila) a angličtinu. Na prvních překladatelských cvičeních jsem zažila rozčarování: vyučující nám dal k překladu pořady jednání z konferencí, které mi nic neříkaly, návody k použití strojů a suché ekonomické texty. Žádná krásná literatura, žádná svižná novinařina. Pro člověka zaměřeného na humanitní vědy (což je případ většiny překladatelů a tlumočníků) jsou takové texty, aspoň ze začátku, jistým utrpením. Nicméně poučným a potřebným.

Začala jsem číst ekonomické stránky novin, které jsem dříve přecházela. Začala jsem se zajímat o souvislosti, které mi umožnily získat obecný přehled o tom, co se ve světě děje, a jak věci fungují. Tento přehled je nezbytný pro tlumočníky a překladatele. Máme jedno z posledních univerzálních povolání: teoreticky i prakticky nás může potkat vše. Od expresního překladu smlouvy o smlouvě budoucí až po tlumočení na konferenci mozkových chirurgů nebo poradě železničářů o nových typech vagonových brzd. Tam jsem se přes důkladnou průpravu modlila, aby posluchači rozuměli mému výkladu matematických výpočtů brzdových cest, neboť sama jsem tomu, co říkám, moc nerozuměla. Samozřejmě je dnes běžné, že se překladatelé i tlumočníci specializují v určitých oborech, neboť nikdo není všeznalcem.

Překladatelství a tlumočnictví je v Rakousku i v Česku řádným magisterským studiem s požadavkem vědecké práce. Tématem mé diplomové práce byla „Terminologie mezinárodních smluv v němčině, francouzštině a angličtině“. Prostudovala jsem značné množství smluv a vytvořila trojjazyčnou databázi smluvních výrazů a floskulí, doplněnou o lingvistickou analýzu právnického jazyka.

Po studiu jsem několik let pracovala na volné noze jako tlumočnice a překladatelka, a učila budoucí tlumočníky i studenty práv („Francouzština pro právníky“).

V roce 1992 mě napadlo, že bych se mohla znovu vydat do zahraničí. Rakousko vysílá, tak jako jiné země, rodilé mluvčí jako učitele na zahraniční univerzity. Ucházela jsem se o post v milované Francii, ale při pohovoru na ministerstvu mi bylo řečeno, že „hledáme spíš lidi do reformních zemí“. Za „reformní země“ se tehdy označovaly bývalé země socialistického bloku. „Proč ne?“ odvětila jsem, a když chtěl úředník ministerstva vědět, kam bych šla, napadl mě Milan Kundera. Nedávno jsem četla jeho knihy ve výborném německém překladu. Vzbudily můj zájem o zemi a lidi, o nichž psal. Slavnému autorovi by to bylo srdečně jedno, ale vlastně Milan Kundera může za to, že jsem se ocitla v Čechách.

Praha se mi tak zalíbila, že jsem ji už neopustila. Učit se česky bylo samozřejmě tvrdým oříškem. V jedné chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem už moc stará na tak složitý jazyk. Není to pravda: chce to jen trochu víc času.

Ironií osudu dostali právě budoucí provozovatelé Temelínu, studenti pražské FJFI na ČVUT, mě jako učitelku němčiny. Vedli jsme zajímavé a podnětné diskuze - pro obě strany. Mám na ně dobré vzpomínky.

Když vypršel lektorát na FJFI, vrátila jsem se ke své profesi. Učila jsem na Ústavu translatologii, tlumočila na různých konferencích a několik i překládala právnické texty do němčiny v jedné velké české advokátní kanceláři.

V roce 1999 mě přemluvila rakouská kamarádka k účasti na výběrovém řízení na Evropském soudním dvoru. Moje první reakce byla: „Tam se jen ztrapním. Bude to moc těžké.“ Tehdy ještě nebylo žádné EPSO, úřad pro výběr personálu do evropských institucí (http://europa.eu/epso/), a nikdo pořádně nevěděl, jak takový Concours v praxi vypadá. Vydaly jsme se do Lucemburku s tím, že si tam uděláme hezký den, neboť po prvním kole nejspíš vypadneme.

Kamarádka bohužel ano, ale mě pustili k mému velkému překvapení dál. Na tomto místě bych měla vysvětlit, jak taková zkouška vypadá. Na rozdíl od dnešní podoby jsme ještě nemusely absolvovat písemné testy z logického a verbálního porozumění a znalostí EU; šly jsme rovnou k ústním zkouškám. Kandidát tlumočí ve všech svých jazykových kombinacích projevy, jejichž obsah dopředu nezná. Dá se to porovnat s přezkoušením hudebníka, jemuž dáte do rukou neznámou partituru, kterou před publikem spontánně zahraje.

Každá jazyková kombinace se skládá z dvou částí: z konsekutivního a simultánního tlumočení, přičemž projev na konsekutivní tlumočení činí zpravidla 5-8 minut, a projev na simultánku minimálně 10 minut. Témata jsou různá, a často něčím překvapivá. Nejde jen o EU, porotu zajímá i obecný přehled kandidáta, jeho logické a analytické myšlení, a jeho schopnost koherentně a přesvědčivě podat argumenty řečníka v jiném jazyce. Výborná znalost jazyků, jak výchozího, tak cílového, se předpokládá. Témata mohou sahat od léčivých vlastností kopřiv přes izraelsko-palestinský konflikt, až po otázku zákazu pouliční prostituce.

Na náměty své zkoušky si pamatuji, aniž bych byla schopná o nich detailně referovat: restituce židovského majetku v Rusku, filozofické otázky ochrany životního prostředí, neblahé důsledky automobilismu, rozvojová politika EU, vydání generála Pinocheta, politický vývoj ve Španělsku v posledních letech.

Poslední kolo tvořilo právnické tlumočení francouzského textu z listu. Dostala jsem jeden s projevem o evropském právu, a měla deset minut na jeho přípravu. Tato situace se v praxi vyskytuje čím dál častěji. Dostaneme do ruky dlouhý, předformulovaný text, máme pár minut čas si ho přečíst a předběžně připravit, a tlumočíme ho z listu s tím, že platí mluvené slovo. Řečníci samozřejmě od textu odbíhají, věty dodávají anebo vynechávají.

Když jsem ani nevypadla v tomto posledním kole, následovaly otázky o Evropském soudním dvoru a o osobní motivaci. V podvečer jsem odešla s nevěřícně euforickým pocitem: zřejmě jsem tu zkoušku udělala.

Vlastně jsem z Prahy odejít nechtěla! Ale když jsem několik let později, před vstupem České republiky do EU, dostala nabídku nastoupit na stále místo tlumočnice, nemohla jsem odmítnout. Žili jsme s celou rodinou několik let v Lucembursku. Rodina se vrátila, a já dnes pendluji mezi Prahou a Lucemburkem, kde mám částečný úvazek.

Pro ty, co sní o tlumočnické kariéře v evropských strukturách: skoro všechny cesty jsou klikaté, a není to profese pro každého. Ale s určitou dávkou talentu a píle mohou i vaše cesty vést do Lucemburku. Na shledanou na Evropském soudním dvoru.


Vysvětlení pojmů: Při konzekutivním tlumočení si dělá tlumočník zápis (notaci), a začne mluvit, až řečník svůj projev (nebo jeho podstatnou část) ukončil. Nejedná se o tlumočení "větu za větu", ale reprodukci větších významových celků. Profesionální tlumočník se právě vyznačuje tím, že ovládá techniku tlumočnické notace a řečníka nepřeruší po každé větičce. Významový celek je totiž často delší než jedna věta, a řečník potřebuje prostor, aby myšlenku dokončil.

Při simultánním tlumočení přijímá tlumočník originál přes sluchátka (většinou sedí v kabině), a hovoří souběžně s řečníkem. Přetlumočený projev jde přes mikrofon do sluchátek posluchačů.

V praxi a v evropských institucích se z časových důvodů tlumočí převážně simultánně, ale konzekutivní tlumočení má stále svoje místo nejen v tlumočnickém vzdělání, ale i v praxi. Je to výborná škola pro analytické a prezentační schopnosti.



Ústav translatologie na FFUK v Praze pořádá, spolu s partnerskými univerzitami v Evropě, už deset let jednoroční postgraduální kurs tlumočení se zaměřením na evropské instituce, s názvem „European Masters in Conference Interpreting.“ Více na stránkách http://www.emcinterpreting.org/
. Celý příspěvek

V pět v Dejvicích, v Brně před šestou aneb brněnský silvestrovský sen

Na dnešek jsem měl zvláštní sen. Obvykle bych si v úctě k moravské metropoli, která se se mnou už deset let dělí o své mléko i strdí, nedovolil podělit se oň se čtenáři Jiného práva, v předtuše silvestrovského veselí mi snad bude odpuštěno: Zdálo se mi, že se doktor Koudelka, nyní náměstek nejvyšší státní zástupkyně, dříve poslanec za ČSSD, vrátil do Poslanecké sněmovny, a při projednávání ústavního zákona, jímž se do článku 12 Ústavy včleňuje odst. 3 znějící „Na státní občanství České republiky není právní nárok.“ (takový ústavní zákon není úplnou fikcí, neboť Ministerstvo vnitra občas vyroní svou nespokojenost s judikaturou NSS právě do podoby návrhu ústavního zákona, byť by tento tvrdil totéž, co ona judikatura - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 As 31/2005, publ. na www.nssoud.cz); přišel s pozměňovacím návrhem. Tento pozměňovací návrh zněl: V článku 13 Ústavy se slovo „Praha“ nahrazuje slovem „Brno“. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaná většina poslanců i senátorů nabyla pocitu, že když už se mění článek 12 (a pro jeho změnu masivně zvedli ruku, protože propadli hrůze z líčení vize, jak statisíce islámských extremistů žádají české státní občanství a na světě není síly, která by jim v tom zabránila), opravdu by se měl změnit i článek 13, protože s ním určitě souvisí, když je hned vedle (asi tam bude nějaký ten úřad, co dává státní občanství, nebo co – po reakcích politiků na znalost Lisabonské smlouvy se už nedivím ničemu), radostně tuto změnu v silvestrovském opojení odhlasovali.

A pak to začalo. Po vystřízlivění jim došlo, že změnili hlavní město státu. Pak se ustavila napříč stranami skupina moravských poslanců, která začala dávat „Ústavnímu soudu v Brně“ houfně návrhy na zrušení těch zákonů, které zakotvují u jednotlivých ústředních orgánů veřejné moci (vyjma soudů), že jejich sídlem je Praha. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zrušil Ústavní soud úplně pro rozpor s Ústavou. Tím se z Prahy stala prostá obec, neboť není vyjmenována jako statutární město v § 4 zákona o obcích, ba předseda Poslanecké sněmovny nikdy ani nerozhodl ani neuznal, že by byla městem či městysem podle § 3 zákona o obcích.

Tím začalo stěhování. Nejdříve se zejména poslanci cukali, ale poté, co z Evropského parlamentu po prohraných jarních volbách (v nichž zvítězila strana PES-Prezidentova euroskeptická strana) vrátili dosavadní čeští europoslanci zvyklí na pravidelné stěhování cirkusu mezi Štrasburkem a Bruselem, pochopili, že jedno stěhování není zas taková pohroma.

Nakonec všichni pochopili, že sídlit v Brně, to znamená samá pozitiva a sociální jistoty.

Prezident se usadil na Špilberku. Jednak se konečně cítil v bezpečí, jednak už po něm nikdo nechtěl, aby na svém sídle vyvěšoval v době předsednictví evropskou vlajku, protože viset na vězení by pro ni nebylo žádné terno. I nově zvolení europoslanci ho konečně přestali obtěžovat, neboť při jejich první návštěvě v novém sídle je rozdělil do skupinek podle národností a každou zavedl do té části "vězení národů", kde za Rakouska seděli jejich dávní národní buditelé, přičemž jeho suita výhružně pohazovala klíči od kobek. Byla to návštěva poslední. Italská pravice chvíli zvažovala, že by nám vyhlásila válku, pak se spokojila s odvoláním velvyslance na konzultace – i jemu se ulevilo. Ústavní soud zřídil v plenárním sále speciální křeslo pro hosta s baldachýnem v očekávání časté účasti prezidenta na svých jednáních. Ten se však nechal slyšet, že naposledy to bylo tak deprimující a nedůstojné, že mu to nestojí ani za tu cestu parkem z kopce.

Vláda se přestěhovala do sídla Nejvyššího státního zastupitelství, aniž by tam dosud sedící státní zástupci opustili své kanceláře. Vpodstatě nikdo nepoznal změnu, jen někteří ministři byli spokojeni, že přístup k jejich trestním spisům je ještě komfortnější než dosud. Nejvyšší státní zástupkyně vydala tiskovou zprávu, že nezávislost Nejvyššího státního zastupitelství není ohrožena.

Poslanecká sněmovna začala zasedat v zasedacím sále Nové radnice. Ten je sice krásný, bohužel je koncipován pouze pro 55 brněnských zastupitelů. Tím pádem chybělo místo pro 145 poslanců, takže ČSSD si vymohla, že její poslanci budou jako jediní sedět – a to pod pohrůžkou neprodloužení mandátu vojákům v Afghanistánu. Některým se naštěstí zželelo stojících kolegů a zejména kolegyň a začali je brát na klín. Po týdnu se vztahy mezi vládními a opozičními poslanci začaly oteplovat. Po dvou týdnech této spolupráce se podařilo uzavřít dohodu o velké koalici pro dobu českého předsednictví. Jen poslanec Vondruška přijal teplé místo jako výchovný poradce oficiálních návštěv českého prezidenta, které se rozhodly si návštěvu na Špilberku prodloužit.

Senát si za sídlo zvolil vinné sklepy U královny Elišky. Po dvou dnech sněmování přijal usnesení, že se ve smyslu článku 46 odst. 2 Ústavy nebude zabývat již ničím jiným, než víny jakostními a přívlastkovými. V září své rozhodnutí pozměnil a projevil vůli zabývat se i burčákem. Některé výbory se ztratily v rozlehlých prostorách sklepů. Poslední projev Senátu navenek byl jednomyslný návrh na zrušení DPH u vína, a to tichého i šumivého.

A pak jsem se probudil, takže už nevím, jestli měla být v Brně i olympiáda, s jachtařením a závody v plavání na brněnské přehradě - díky následkům pobytu mezi sinicemi na zdraví sportovců by se udělal prostor pro generační obměnu v těchto disciplínách… Inu, Brno je zlatá loď! Vše nejlepší do nového roku!

Celý příspěvek

Historický kaleidoskop aneb Pocta Stanislavu Balíkovi st.

Zasloužilo by si statistického vyhodnocení, zda počet specifických publikací označovaných „pocty“ stoupá v posledních letech přímočaře či geometricky. Jedná se přitom o zvláštnost zejména právnickou (alespoň v knihovních katalozích právníci suverénně vedou – přitom jestli bych někomu poctu opravdu přál, tak by to byla z poslední doby spíš minulý týden zesnulá legenda brněnské estetiky profesor Rudolf Pečman). Přiznám se, že mám k nim vztah poměrně ambivalentní, už pro subjektivnost toho, kdo je „pocty“ hoden – díky ní se pak v poličce „pocty“ scházejí tak odlišní lidé, že by se snad i někteří pořadači poct raději vzdali svého v dobré víře podujatého úkolu, než aby uvrhli své poctěnce do jedné „poličky“ s takovým…nebo takovou… (z tohoto pohledu vzato, kdybyste chtěli úplně podvázat tvorbu „poct“, doporučuji uspořádat v nějakém masovém právnickém nakladatelství poctu Zdeňku Sovákovi nebo Pavlu Kučerovi – s těmi už by z českých právníků asi poličku sdílel rád málokdo). Dosud se tak ale naštěstí nestalo (i když kdo ví, co napadne třeba exministra Němce při nějakém předvánočním zajíždění dalšího nového auta) a tak stále mohou vycházet zdařilejší i méně zdařilé pocty, tedy sborníky rámcově více či méně tematicky spojené „leitmotivem“ života a tvorby poctěného.

Už tato obvykle pouze rámcová spjatost mě obvykle od poct odradí, protože nacházím jen málo důvodů pro to, abych sáhl třeba po "mozaice" z obchodního práva či "střípcích" ze správního práva (kde někdo poctí poctěného článkem o právní úpravě saun, jiný studií o dělbě práva na veřejné a soukromé). Jedna výjimka mě ale nedávno mile zarazila, a to Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám uspořádaná Vilémem Knollem a vydaná letos Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk. Vzhledem k osobě poctěného je totiž spojujícím motivem právní historie, tedy obor, kde střípkovitost spíše uvítám než odsoudím. A editor ji využil naplno – vzhledem k tomu, že řadí příspěvky podle příjmení autorů, prošel by čtenář čtoucí systémem start-cíl v některých místech pozoruhodnými skoky od ruské správy v Polsku 19. století (pokud jsem správně pochopil polský název příspěvku Grzegorze Smyka), přes závaznost lucembursko-habsburských dědických smluv ze 14. a 15. století až k začiatkom vysťahovalectva Slovákov do USA. U poct tematicky zaměřených na některé právní odvětví by mě to dráždilo, u tak „koníčkovitého“ oboru, jako je právní historie, mi to přijde roztomilé. A tak i já jsem zalovil v několika střípcích. Koneckonců máte-li bohatou fantazii, můžete se zasnít třeba podle toho, kolem jaké památky jedete či jaký historický román čtete a komplexnost své představy podpořit nějakým tím střípkem z právní historie. Já jsem tak doplnil návštěvu mírně kýčovité, leč působivé, výstavy o Tutanchamonovi četbou článku Libuše Piar o trestním řízení v Egyptě Nové říše a díky protokolům z procesů s vykradači hrobek se mi i tyto egyptology právem nenáviděné postavy příjemně zhmotnily...

Pestrost příspěvků tu není ovšen jen tematická (a jazyková – od češtiny a slovenštiny k polštině i francouzštině), ale i „úrovňová“. Jak už to tak asi u poct bývá, kvalifikačním kriteriem je vztah k poctěnému, a nikoli kvalita příspěvku. Ani nejtvrdší editor (viď Michale?) by asi nedokázal odmítnout projev úcty jen proto, že ještě pálí od horké jehly. V Poctě Stanislavu Balíkovi je to stejné. Když jsem vzal do ruky několik střípků, které mě tematicky zaujaly, některé z nich se příjemně blyštily a potěšily (zejména tradičně vtipný a elegantní příspěvek poctěncova syna, Stanislava Balíka ml., o Napoleonovu dekretu o advokacii, či mile "kunsthistorický" příspěvek Karoliny Adamové a Antonína Lojka o výtvarných zobrazeních patronů právnictví svatého Iva – prý jediného právníka, který se kdy dostal do království nebeského – a svaté Aji v českém baroku), jiné naopak zarazily svou prázdností (tak u příspěvku Karla Klímy bombasticky nadepsaného „Historická podmíněnost ústavy – osnova možné analýzy“ jsem se nemohl zbavit dojmu, že autor chtěl přispět svou troškou do mlýna i za cenu, že do něj pošle slámu již jednou vymlácenou kamsi do přehledové kapitoly skript ústavního práva pojednávající o druzích ústav). Horká jehla byla trochu cítit i z provedení knihy. Nemám tím na mysli ani tak grafickou úpravu – na „čeňkovské“ univerzální hnědé obálce (zkratka „UHO“ zde dostává nový význam) není moc co obměňovat - ale jazykový korektor by si zasloužil výtku, že mu občas vypadla i celá slova (bohužel například zrovna v příspěvku Stanislava Balíka ml. na straně 31).

Tyto drobnosti z mé paměti naštěstí závěrem vytěsnil příspěvek Jiřího Šouši o česko německých záštích před pražskými soudy v osmdesátých letech 19. století vyhrávající u mě nevyhlášenou soutěž o nejvtipnější a nejplastičtější právněhistorický text vůbec (není asi náhodou, že autor není právník, ale historik). Nejen že tu nabývá hmatatelné podoby konkrétních souzených rvaček problém střetu našich dvou dřívějších zemských národů, ale také se člověk dozví, jaký styl pití piva byl přezdíván v devatenáctém století „tření salamandra“ (viz na str. 366), kdy se v české propagandě poprvé objevil „mýtus o mrtvém studentovi“ (str. 368), či že němečtí buršáčtí studenti – nadsázkou řečeno - možná opětovali zpěv hanlivých českých písní a Čechy vržené pivní láhve i proto, aby obstáli v očích Odinových při vstupu do Valhaly… Vše je přitom usazeno v reáliích oddémonizovaného protičeského útlaku ze strany rakouských soudů (které při největším procesu po rvačce Čechů s Němci odsoudily českého herce Kaňkovského k pěti měsícům žaláře, sládka Veselého ke třem měsícům a posledního obžalovaného osvobodily) a zakončeno soudničkou o rvačce dvanáctiletého českého školáka a třináctiletého německého gymnazisty, který Čechovi „nadal „ty pyskatý“ a on mu odpověděl „ty bradatý“, a poté dostal úder do hlavy klíčem od bruslí šlajfek.“ (str. 374).

Nejen kvůli tomuto příspěvku jsem rád, že kniha vyšla. A hlavně proto, že je vydávána někomu, kdo si ji zaslouží. Všechno nejlepší!

Celý příspěvek