Vzpomínky Antonína Procházky

Minulý týden vyšla kniha vzpomínek bývalého soudce Ústavního soudu Antonína Procházky "V boji za ústavnost". Podrobnější informace o této publikaci jsou k dispozici zde, takže je nadbytečné je opakovat. Nechci v rámci tohoto postu ostatně ani vzpomínat na A. Procházku, neboť jsem tak učinil již v souvislosti s jeho úmrtím (zde). Proto snad jen shrnu několik důvodů, pro které je dobré si anoncovanou knížku přečíst.

Předně, Antonín Procházka byl nejen výborný právník, nýbrž zejména skvělý, zásadový a čestný člověk. Jeho vzpomínky nám proto dávají vzácnou možnost alespoň trošku nahlédnout do jeho způsobu uvažování – velmi laskavého a velkorysého, nicméně zároveň přímého a nevyhýbajícího se konfliktům a v neposlední řadě i vtipného.

Procházkovy vzpomínky však lze číst i jako historii Československa 20. století pohledem jedince. Autor totiž prožil sice nesmírně těžký, nicméně zároveň velmi smysluplný život. V dětství zažil opakované a v některých případech i nucené stěhování, vynucené jak nástupem fašismu, tak také polskými územními ambicemi; dočteme se o jeho lásce ke vzdělání a hudbě a zejména o vroucí víře v Boha, která mu dávala sílu i v těch nejhorších situacích. Jak známo, A. Procházka byl před nástupem komunistů k moci velmi aktivní ve studentském (zejména křesťanském) hnutí a i za to byl totalitním režimem pronásledován, a to nejprve vyloučením ze studia na brněnské právnické fakultě a bezprostředně poté šest let trvajícím vězněním (již od 5. 5. 1949). Ani po propuštění z vězení však nemohl vykonávat svoji profesi, nýbrž byl „pracovně nasazen“ v různých podnicích. Právnická studia mohl dokončit teprve v průběhu pražského jara a jako právník poté působil v Československých drahách. I zde však byl pouze „námezdným pracovníkem, jehož práci si přisvojovali jiní. Můj statut jako bývalého kriminálníka byl jednou provždy určen, a i když mi třeba nebyl slovem připomínán, projevoval se viditelně v chování některých spolupracovníků a hlavně nadřízených. ... Tak plynutím času jsem se dopracoval k odchodu na důchod.“ Jistě proto není náhodou, že více než polovinu vzpomínek tvoří až polistopadové období. Přitom v roce 1989 měl A. Procházka již 62 let (!). Nicméně v době, kdy většina vrstevníků užívala klidný důchod, jakoby teprve začíná jeho skutečný profesní život. Teprve nyní totiž padly všechny překážky, kterými mu totalitní režim neskutečně otravoval život. A. Procházka se stává poslancem ČNR za Křesťansko demokratickou stranu (KDS). Po vzniku Ústavního soudu ČSFR je jmenován jeho soudcem a po zániku federace soudcem Ústavního soudu ČR.

Konečně můžeme Procházkovy paměti vnímat i jako ojedinělý zdroj vzpomínek a informací o federálním a „prvním“ českém ústavním soudu. Dozvíme se tak konkrétní okolnosti jmenování soudců, otevře se nám pohled na jejich práci (a to včetně některých informací kuloárních a někdy i úsměvných) a Procházka nám jednotlivé soudce velmi laskavým, nicméně zároveň upřímným, způsobem představuje. V závěru knihy autor vybral judikáty Ústavního soudu, které považuje za nejdůležitější: Benešovy dekrety, restituce, lustrace, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Zvlášť se věnuje kauzám, kde působil jako soudce zpravodaj: např. zeď v Matiční ulici, některé obecně závazné vyhlášky obcí, církevní zákon. Vzpomínky jsou doplněny seznamem nálezů, na nichž se A. Procházka podílel jako soudce zpravodaj, a výběrovou bibliografií.

Velmi bych chtěl ocenit práci, kterou na knize vzpomínek A. Procházky s obrovským nasazením, zájmem a invencí odvedl H. Baňouch. Když pomineme doslov, jedná se o práci sice spíše „neviditelnou“ (ediční, korekturní, archivní atd.), nicméně o to cennější. Zejména díky jmenovanému je knížka nejen informačně hutná (psaná typicky „procházkovským úsporným stylem“), nýbrž skvěle editorsky provedená, takže její četba představuje skutečný požitek.

Úplným závěrem bych chtěl zmínit dominantní pocit, který u mne při četbě dominoval: smutek z toho, že Listopad přišel tak pozdě. Kdyby totiž k převratu došlo alespoň o dvacet let dříve, mohla být generace Procházků ještě v plné intelektuální a fyzické síle a mohla si vytvořit sítě myšlenkových a hodnotových pokračovatelů. Bohužel k tomu nedošlo a možná zejména proto se pořád nemůžeme úplně vymotat z právní i právnické mizérie.

Celý příspěvek

Aplikace práva EU českými soudy a správními orgány

Ve svém článku o bloggování se Eugene Volokh svěřuje, že využívá komunitu čtenářů svého blogu jako vítanou pomoc při vlastním výzkumu. Rádi bychom s Michalem následovali jeho příkladu a požádali naše čtenáře o pomoc.

Již několikrát se zde v komentářích objevily odkazy na zajímavé rozsudky nižších soudů, o kterých se kromě užšího okruhu praktiků širší právnická veřejnost nikdy nedozví. Informační zdroje o judikatuře vrcholných soudů se v poslední době dramaticky vylepšily, informace o soudech nižších jsou však dostupné nepoměrně obtížněji.

Poněvadž bychom s Michalem rádi zmapovali rozhodovací praxi českých soudů v oblasti práva EU, uvítáme informace o rozhodnutích, ve kterých se soud, popřípadě některá ze stran, setkala s právem EU. Vedle toho nás zajímá i praxe správních úřadů - která se často k soudům ani nedostane.

Jelikož rozhodnutí nižších soudů či správních úřadů nejsou snadno dostupná, budeme rádi, když nám je případně pošlete elektronicky na e-mailovou adresu (Jan.Komarek@law.ox.ac.uk popř. Michal.Bobek@nssoud.cz). Samozřejmě uvítáme i informace v komentářích k tomuto postu, podle kterých by takové rozhodnutí bylo možné dohledat, popř. dožádat.

Díky za Vaši pomoc.

Celý příspěvek

O dědovi Ministerstvu, babičce Justici a pračce ElectroJustici

Děda Jan byl kulak. Nebyl to žádný Křižík, ale jakmile se objevilo cokoli, co mohlo usnadnit nebo zpříjemnit život na statku, koupil to. Jako první ve vesnici měla tak naše babička Aurélie třeba automatickou pračku. Ženské si ji tehdy dobíraly, že je to vyhazování peněz a že asi sama neumí pořádně vyprat v ruce. Babičce sice nebyly ty posměšky úplně putna, ale při šesti dětech nebylo příliš co řešit. V tomto postu se pokusím přiblížit svůj pohled na to, jak by mohl děda Ministerstvo pořídit babičce Justici novou automatickou pračku, aby jí trochu odlehčil každodenní dřinu, jak to udělat, aby pračka nezabila ji ani žádné její dítě a jak se případně postarat o to, aby se tomu ostatní ženské ze sousedství nesmály.

Právo je možné chápat nejen jako „intelektuální výzvu, kontext, zábavu, umění, poslání, život…“ ale též mnohem banálněji i jako informační strukturu. Právník pak není ničím jiným než zpracovatelem informací (skutkových, právních) a ke své práci tedy kromě informací a vlastních schopností nic dalšího nepotřebuje. Nejen filozofové ale i právníci si tedy mohou říkat „omnia mea mecum porto“ či po česku „zavřu hubu a mám sbaleno.“ Jestliže jsou k dispozici kvalitní a vyzkoušené technologie, které nám usnadní práci s informacemi, byla by hloupost jich v naší profesi nevyužít.

S hloupostí se však při zavádění informačních technologií do práva setkáváme ve dvou rozdílných směrech. První je už naznačená hloupost odmítačů, kteří kvůli vlastní neschopnosti nebo nechuti učit se čemukoli novému razí heslo, že každá změna je k horšímu. Druhý typ hlouposti je pak nekritická hloupost technofilská, která vede k tomu, že se na grunt kromě pračky pořídí ještě atomové hodiny, whirpool pro prasata, solárium pro krávu a tuna dynamitu na krtky. Nechci se tady však rozepisovat o teoretických důvodech nebo snad výhodách a nevýhodách elektronizace justice. Spíš bych se rád, mimo jiné i na výzvu z diskuse pod mým předchozím postem, stručně zaměřil na některé konkrétní otázky, které v souvislosti s elektronizací justice u nás vidím jako klíčové. Je toho moc, tak si dovolím jen nahodit některé myšlenky do krátkých odstavců. Pokusím se přitom být tak kritický, jak mi loajalita k dědovi a babičce dovolí.

Jako majstrštyk e-justice se u nás prezentuje elektronické podání – těžko ale přesvědčíme o výhodách elektronické podatelny předsedu soudu, který kvůli tomuto institutu musí vyčlenit, instruovat (a kontrolovat) extra pracovní sílu, která přijme podání v elektronické formě, vytiskne jej a založí jej do spisu. To je něco podobného, jako kdyby děda koupil pračku, postavil ji na dvůr a s velkou pompou oznámil členům rodiny, aby do ní házeli špinavé prádlo. Co by na to asi pak řekla babička, která by musela vždycky uhánět na dvůr, vybrat prádlo z pračky, to pak odnést do necek a v rukách ho vyprat (o sousedkách řvoucích za plotem smíchy nemluvě).

Problém v tomto případě tkví v tom, že ústředním a nejdůležitějším momentem elektronizace jsou její koncepce a základní strategie. Z hlediska oblíbenosti dědy ostatními členy rodiny je ale samozřejmě jednodušší koupit novou pračku než za polovinu rodinných úspor jen na půl roku rozkopat zahradu a barák kvůli přivedení elektřiny. Stejně tak není ani sám strategický plán e-justice nijak atraktivní pro veřejnost – prostě proto, že to dlouho trvá, je to drahé a není to vidět. V této situaci jistě pomůže, když děda vysvětlí babičce, že to do budoucna přinese užitek celé rodině – tohle babička jistě pochopí. Zásadní rozdíl mezi pračkou a e-justicí je však v tom, že rodina jednak nemá deset milionu členů a také v tom, že děda je děda a rodina si ho každé čtyři roky nevolí.

Netvrdím, že je třeba pompézně budovat obrovskou strategii a pak naráz zavádět totální elektronickou justici, jakou mají v Singapuru. Je samozřejmě možné budovat celý systém po částech a ty i náležitě prodávat veřejnosti. Všechny dílčí aktivity ale musí mít jednotný základ, tj. společnou strategii a koncepci. Jestliže pak někde není momentální návaznost na další prvky systému, lze s tím spojené těžkosti nebo náklady veřejně i dovnitř jednoduše vysvětlit poukazem na to, že systém je teprve budován. Pokud ale chybí koncepce a strategie, není na co poukazovat.

Ve výše uvedeném smyslu je třeba zdůraznit, že centrálním institutem justice z informační perspektivy není podání, rozhodnutí nebo lhůta, ale spis. Jakákoli koncepce elektronické justice tedy musí být nutně postavena na jednotícím základě elektronického spisu a jeho zabezpečení. Jednotlivé aplikace, ať už budou zajišťovat příjem podání, digitalizaci důkazů, hlídání lhůt, komunikaci se stranami, pohyb spisu uvnitř justice nebo třeba archivaci, jsou tedy ke spisu vždy subsidiární. Tuto otázku může samozřejmě jinak chápat informatik a jinak právník – opět si ale troufnu celou věc poněkud zjednodušit konstatováním, že elektronizace se musí odehrávat v režii právníků, nikoli informatiků (informatik je totiž dobrý sluha ale špatný pán). Technická řešení musejí být z pohledu práva nekompromisní a jakékoli diskuse o posunu procesních institutů kvůli technickým limitům tedy považuji za nepřípustné.

S tím souvisí i otázka existence technologií, které dokážou se značnou rezervou pokrýt většinu justičních procesů. Ze zkušenosti mohu prohlásit, že jsem v justiční agendě u nás ani v zahraničí doposud neobjevil prvek (institut, operaci apod.), který by nebylo možné v minimálně stejné kvalitě realizovat prostřednictvím informačních technologií. Jestliže to místy vypadá, že technologie mohou omezit justiční procesy, je tedy dle mého názoru na vině neschopnost jednotlivců a/nebo nedostatek financí. Ať už se vyskytne jedno nebo druhé, je pak lépe raději počkat, až se situace zlepší.

Dalším podstatným momentem je oddělení dodavatelů technologií od výsledných produktů. Jednotlivé justiční aplikace prostě musejí být podle mého názoru po stránce technické i právní (především autorskoprávní) pod výlučnou kontrolou státu. Zjednodušeně řečeno tedy nelze dopustit, aby stát či justice technologicky záviseli na dodavateli příslušného systému (ať už se jedná o samotnou technologii nebo třeba datové formáty). Toho lze docílit buďto úplným otevřením proprietální technologie ve prospěch státu nebo lépe použitím technologicky neutrálních řešení.

Přinejmenším stejně ožehavou otázkou e-justice je rozdělení technických kompetencí mezi orgány výkonné a soudní moci. Při absenci centrálního samosprávného justičního orgánu je tedy třeba řešit otázku technických kompetencí k systému včetně jeho ochrany. Ani zde však nemusíme sahat ke kompromisům, neboť systém přístupových práv může být nastaven stejně, jako je gesce nad jednotlivými agendami a transakcemi upravena tradičně.

Tento post zakončím poněkud provokativním konstatováním, že v současné době provozované partikulární systémy elektronické justice u nás (a je jich požehnaně – od rejstříků přes administrativní systémy po aplikace zajišťující komunikaci se stranami a veřejností) trpí podstatnou měrou neduhy uvedenými výše, tj. nekoncepčností, izolovaností, kompromisností, technologickou závislostí a problematickou gescí. Náprava této situace podle mého názoru vede jedině přes vytvoření strategické koncepce a následnou adaptaci již používaných systémů na jednotící osu elektronického spisu. Budeme-li nyní, ať už z čirého nadšení nebo v honbě za slávou (další důvody idealisticky považuji za nemožné), jen živelně produkovat další a další justiční aplikace, dostaneme ve výsledku grunt, kde bude automatická pračka na dvoře, kráva v soláriu, prase ve whirpoolu a pod zemí tuna dynamitu (to všechno bez elektrické přípojky).

Celý příspěvek

Návrh zprávy o roli národního soudce v evropském soudním systému

Díky EU Law Blogu jsem narazil na Návrh zprávy EP o roli národního soudce v evropském soudním systému. Je to opravdu zajímavé čtení, zejména pro člověka, který se v praxi setkal s tím, jak se národní (v mém případě tedy čeští) soudci potýkají s aplikací evropského práva.

Příslušná zpráva uvádí množství jakýchsi politických doporučení či proklamací, které však opírá o dotazníkovou akci proběhnuvší s více než 2000 národními soudci. Nevím o tom, že by nějaká obdobně rozsáhlá akce proběhla v minulosti (teď vynechávám stranou různé akce týkající se dílčích oblastí, např. aplikace evropského soutěžního práva na národní úrovni), a tak by to asi nemělo uniknout pozornosti čtenářů, kterým není evropské právo lhostejné.

Zpráva samotná není tak dlouhá (vlastní shrnutí závěrů je jen na 5 stranách; zajímavá je ale také příloha, která obsahuje shrnutí výstupů zmiňované dotazníkové akce; celkem má tak dokument 57 stran) a nemíním ji tu nijak analyzovat. To bych ponechal povolanějším (včetně mých spolubloggerů), kteří se aplikací evropského práva národními soudci zabývají detailněji. Michala určitě potěší pozornost, jaká se ve dané zprávě věnuje problematice jazykové, kdy se problém jazykové nevybavenosti soudců, problém překladů - jejich dostupnosti a správnosti atp. klade jako jeden ze stěžejních problémů a vylepšení jazykových dovedností jako jeden z úkolů. Trochu mi to připomnělo čtení jednoho judikátu krajského soudu, kde se soud "přiznal", že vycházel na podporu své argumentace z jednoho staršího rozhodnutí Komise, byť - jelikož je nenašel ani v češtině, ani v angličtina - tak vycházel jen z toho, jak bylo toto rozhodnutí komentováno v jedné (starší) učebnici na evropské soutěžní právo. Přitom dané rozhodnutí je k dispozici v německé jazykové verzi ...

Zajímavá jsou i statistická data o tom, zda soudci vědí, jak nalézat relevantní prameny evropského práva (no ... přinejmenším Eurlex by snad mohl znát každý, byť tomu tak vždy není; 8% respondentů sdělilo, že neví, jak prameny evropského práva nalézat; jiní nevěděli, že existují překlady do jejich jazyka atp.) a jak často tak činí (v nových členských státech - tedy i v ČR - tak prý pravidelně činí cca 10%, cca 20% nikdy a cca 70% vzácně; ve starých členských státech jsou ta čísla o malinko "lepší"). Samostatná pozornost se věnuje také řízení o předběžné otázce atd. atp.

Obdobně mne zaujala samostatný bod věnovaný výtce, kterou k evropskému právu měli někteří národní soudci a která je diskutována pod bodem "Obscurity of Community law itself", kde (podle mne oprávněně) někteří soudci poukazují na problém spočívající se zbytečnou složitostí a nejasností evropských norem a někdy i odůvodňování rozsudků ze strany ESD.
Celý příspěvek

Smějte se, jste na Nejvyšším soudě..., aneb hledá se český Scalia...

Johnu Paulu Stevensovi, soudci Nejvyššího soudu USA, bylo nedávno 88 let. Říká se, že na Soudě ho dnes drží především touha vyhnout se tomu, aby jeho nástupce jmenoval současný prezident…Soudce Stevens má ve svém věku rád, když si může vyjít před honosnou budovu soudu nachytat trochu sluníčka. Onehdy tam tak stál a nechával se příjemně prohřívat v jarních paprscích washingtonského odpoledne. Kolem budovy se jako obvykle rojily hloučky turistů. Soudcovský kmet si náhle všiml, že na něj jeden hlouček mává. Potěšen projevem přízně se blahosklonně usmál a zdvořile zamával zpátky. Turisté mávali o to více. John Paul si možná pomyslel něco o mocné čarodějce popularitě a ještě jednou potěšeně zamával svým zjevně rozvášněným fanouškům.

Leč „druhá strana“ to celé vnímala trochu jinak: „Panebože, mámo, nejen že ten dědek neuhne, on nám ještě mává! Křikni na něj, ať jde stranou a nekazí nám fotku...“

Tento post nebude o (ne)známosti soudců Nejvyššího soudu. Ani nebude o akci Fordhamského právního fóra nazvané "The Law Reporters: A Conversation with America's Leading Legal Journalists," kde jsme nedávno s Honzou Komárkem vyslechli z úst Jan Crawford Greenburg, která je „legal correspondent“ pro ABC News (její blog najdete zde), historku, jež mi posloužila jako volný námět k úvodní “scénce.”

Můj dnešní příspěvek bude o smíchu a veselých příhodách, které se na Nejvyšším soudě odehrávají. A to nikoliv pouze venku, kde turisté vidí v soudci Stevensovi pletoucího se důchodce a v soudkyni Ginsburg dámu, která se jim hodí leda tak k tomu, aby je před slavnou budovou vyfotila (což prý také údajně ráda udělala, aspoň tedy podle další z příhod, již dávala Jan Greenburg na fordhamském fóru k dobru).

Tu pravou „švandu“ si užijete vevnitř, na jednání nejvyšší svatyně americké justice. Aspoň se tak zdá podle „výzkumu“ profesora Wexlera z Bostonské univerzity, který se před třemi lety rozhodl na základě zápisů z ústních jednání poprvé zmapovat vtipnost devíti nejmocnějších právníků Spojených států. Jeho první „Laugh Track“ měl takový úspěch, že o něm psal i Adam Liptak v silvestrovských New York Times. Pan profesor však neusnul na vavřínech a jsa zjevně povzbuzen tímto úspěchem, rozhodl se zřejmě učinit ze zábavnosti soudců Nejvyššího soudu hlavní předmět svého akademického výzkumu, neboť na podzim loňského roku zpracoval nová data do čerstvého pokračování své zajímavé studie.

„Laugh Track II,“ s příznačným dodatkem „stále (se) smějí,“ se opět vydává po stopách poznámky „smích,“ kterou zapisovatelé lepí za vystoupení jednotlivých soudců, jež vyvolají pobavenou reakci publika. Nebudu Vás napínat, kdo je tím, kdo nejvíckráte rozčísne napjatou atmosféru ústních jednání povedenou poznámkou. Kdo aspoň trochu sleduje americký NS dobře ví, že to může být pouze jediná osoba... Kdo jej nesleduje, tomu je to určitě jasné z názvu postu. A případný zbytek se to dozví v následujícím odstavci:

Ano, jak prvému, tak druhému Wexlerově žebříčku nevévodí nikdo jiný než malý velký muž Antonin Scalia. Své „soupeře“ válcuje rozdílem třídy. Proslulý konzervativec poprvé zvítězil o 32, podruhé o 14 „smíchů.“ Stříbrná pozice pokaždé patřila soudci Breyerovi, zachraňujícímu tak čest liberálního křídla soudu (naši nejvytrvalejší příznivci si možná vzpomenou, že Breyer byl osobou, která v prvních týdnech Jiného práva vystupovala v každém druhém postu - než jsme přišli na to, že se dá psát i o jiných věcech;) Post startující lavinovitou „breyerománii Jiného práva“ najdete zde).

Za oběma premianty se pak rozřadilo zbylé pole „vtipálků,“ které pokaždé s přehledem uzavíral justice Thomas s nulovou produktivitou. Zatímco exhibicionista Scalia se ve snaze pobavit může zřejmě přetrhnout, jeho věrný konzervativní souputník sotva kdy řekne něco srozumitelného (jak poznamenává prof. Wexler, já bych si to o soudci NS říci samozřejmě nedovolil). Ale to víte, s člověkem, který by občana vlastní země nechal zavřít bez soudu, advokáta a jakýchkoliv jiných standardních procedur, a to třeba až do smrti, usoudí-li americký prezident, že je toho třeba ve válce s terrorem, si moc legrace asi jeden neužije.

To naopak takový soudce Souter dokáže věru „zasvítit.“ Prof. Wexler ve své stati popisuje, jak tento arbitr spíše liberálnějšího ražení (byť jej nominoval Bush senior) dokázal na konci minulého termu vybojovat v těsném souboji se soudcem Kennedym krásné čtvrté místo (byť takovému Gregorovi by to bylo jistě málo...). Jakým způsobem se mu to podařilo, si zájemci mohou poslechnout na vlastní uši zde (je to na konci 25. minuty záznamu). Pro ty z Vás, kdo nevládnou angličtinou, to v krátkosti převyprávím, byť napsané to trochu ztrácí kouzlo okamžiku:

Ms Manning, zástupkyně navrhovatele, omylem oslovila soudce Soutera v odpovědi na jeho otázku jako soudkyni Ginsburg. Souter ji nejdříve chladně opravil: „Já jsem soudce Souter,“ aby vzápětí v mnohem přívětivějším tónu přerušil omluvy chrlící advokátku slovy: „velice mi lichotíte...“, čímž soudě podle zvukové reakce odboural nejen přítomnou veřejnost, ale i soudce samotné.

Kdo se chce o „šašcích“ Nejvyššího soudu dozvědět více, tomu doporučuji výše odkazované příspěvky. A kdo by chtěl vědět, jak to na Soudě dopadlo letos, ten se může probrat záznamy ze všech jednání letošního „termu“ (fakt netuším, jak to v tomto kontextu nejvýstižněji přeložit do češtiny...). Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že většina z nás nemá na na rozdíl od prof. Wexlera na takové kratochvíle čas, budeme si muset počkat, až nás zase potěší dalším Laughtrackem...

Nechme se tedy překvapit, zda se Breyerovi podařilo konečně porazit Scaliu, i když po přečtení záznamu ústního jednání ve věci Medellin v. Texas (jenž jsem, věřte mi to nebo ne, četl nikoliv proto, že bych chtěl počítat „laughtery,“ ale kvůli tématu samotnému a též proto, že tam argumentoval profesor Donovan, kterého jsem v té době měl na právo mezinárodní arbitráže; mnozí z Vás, zejména pak fanoušci mezinárodního práva tento případ asi dobře znají, tak jen ve stručnosti: jde o to, zda je NS vázán rozsudky Mezinárodního soudního dvora v konkrétní kauze) se obávám, že to Scalia asi ani letos nepustil. Breyer v tomto případě sice „zabodoval“ vůči zástupci Texasu: nejdříve mu připomněl, že mezinárodní smlouvy jsou nejvyšším právem země a že tedy soudci všech států USA jsou jimi vázáni...pak se odmlčel a dodal:

„...což, myslím, zahrnuje i Texas...“,

ale Scalia nezůstal pozadu, ježto se mu podařilo pobavit publikum, když se vyznal z toho, jak si „žárlivě“ střeží pravomoc Nejvyššího soudu vykládat mezinárodní smlouvy. A že si do toho nenechá ani on ani konzervativní většina soudu mluvit od nikoho, ani od (nebo možná spíše lépe řečeno„natož pak od“) Mezinárodního soudního dvora, to je zřejmé z rozsudku vydaného v této věci letos na jaře. To je ovšem věc, která už mi tolik směšná nepřijde...

Ale dost už o Spojených státech, pro našince mnohem zajímavější by mohl být pohled do českých luhů a hájů. Na kolik jsou naše soudkyně vtipné a naši soudci vtipní? Kolik legrace si člověk v soudní síni užije?

Bohužel, jakožto člověk pohybující se většinu mého dosavadního profesního života mimo české soudní síně, nemohu být tím správným posuzovatelem. A i když je pravda, že o rozsudky (nejen) našich soudů, na kterými jsem se od srdce zasmál, by nouze nebyla, tak to není zrovna ten druh „zábavy“, o němž byla v tomto postu řeč (nehledě na to, že judikáty vyvolávající pocity od smíchu až po pláč dostávají na Jiném právu dost prostoru nejen v jiných postech ale i v komentářích). Ani „vtipně“ spekulovat na téma, kterého soudce či soudkyni toho kterého soudu si může jeden poplést, se mi nechce, abych někoho třeba ještě neurazil, což bych samozřejmě nerad.

Takže kdo je podle Vás českým Scaliou a jakou nejvtipnější hlášku jste v soudní síni zažili, to mi musíte sdělit spíše Vy, milí čtenáři, komentátoři či spolubloggeři. Máte-li chuť, můžeme z toho v komentářích udělat takovou anketu:-)

P.S. : Pokud bude následujících pět postů na Jiném právu obsahovat slovo Breyer, tak aspoň budete vědět, kdo za to může...;-)

P.P.S. : Jen mě tak ještě napadlo, kolik by tak asi u nás lidí poznalo od pohledu soudce Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že já sám bych poznal tak možná polovinu, tak je jediné štěstí, že budova v Joštově není naštěvovanou atrakcí, to by jinak chudáci soudci nemohli vylézt ven, aniž by nemuseli fotit nějaké turisty...;)

Celý příspěvek

Tucnak ma vzdy pravdu

Posmivali se mu. Vazne jej nebrali. Malem skoncil v drapech ledniho medveda. Nakonec vsak bude triumfovat!

Nasi verni ctenari jiz v tomto okamziku vedi, o kom je rec: o Tucnakovi. Tento pravnicky vizionar prisel letos 1. dubna s predpovedi, ze (spravni) soudy co nevidet zatnou sve judikatorni tesaky do ceskeho fotbalu. Nezbyva, nez mu dat castecne za pravdu - zatim tedy s ohledem na justici jako takovou, presneji Obvodni soud pro Prahu 1. Neni ale pochyb, ze nekdo brzy prohledne (anebo v konecne fazi prohledne konfliktni senat) a zjisti, ze prislusne jsou skutecne, ale skutecne pouze spravni soudy ...

Eudyptes omnia vincit.

Celý příspěvek

Filip Čeladník: Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot

Krátce z právnického sportu: přinášíme reportáž Filipa Čeladníka, studenta pátého ročníku PF UPOL, z utkání v simulovaném soudním přelíčení (moot courtu) - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot:

„Samotná účast na tomto Mootu je vítězstvím. Není třeba usilovat o přední místa v této soutěži, ale o to, odnést si co nejvíce vědomostí, zkušeností a poznání.“

Tato slova profesora Bergstena mi uvízla v paměti při našem rozhovoru. Stáli jsme spolu v přítomnosti dalších více jak patnácti set studentů a šesti set arbitrů z celého světa na uvítací recepci Willem C. Vis International Commercial Artbitration Mootu v jedinečném sále Konzerthausu ve Vídni. Následně prof. Bergsten zahájil 15. ročník tohoto Mootu, aby se ve dnech 13. 3. 2008 až 20. 3. 2008 mezi sebou utkalo 203 univerzit z 52 zemí v rozhodčím řízení ve smyšleném případu.

Spor se týkal kupní smlouvy s mezinárodním prvkem. Smluvní strany explicitně vyjádřily vůli aplikovat na jejich právní poměr, mimo jiné, United Nations Convention on Contracts for The International Sale of Goods (CISG), JAMS International Arbitration Rules a UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration. Samotné soutěži předcházelo vypracování dvou memorand – memorandum for claimant v termínu do 6. 12. 2007 a memorandum for respondent do 17. 1. 2008. Ve dnech 7. 3. 2008 až 9. 3. 2008 se konal pre-moot pořádaný Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, na kterém participovaly rovněž týmy z Adam Mickiewicz University Poznań z Polska.

Z České republiky se Vis Mootu ve Vídni zúčastnily čtyři dvoučlenné týmy z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, které nastoupily proti University of Düsseldorf, Nova Southeastern University, University of Denver a College of Law of England and Wales. Z původních 203 přihlášených univerzit postoupilo do dalšího kola 64 z nich (vyhlášení těchto týmu se uskutečnilo v okouzlujících prostorách vídeňské radnice). V následujících dnech se vyřazovacím způsobem dostaly do finále týmy Carlos III University of Madrid a Touro College Law Center z New Yorku, aby po ukázkovém rozhodčím řízení vyhrál tým ze Španělska.

Musím přiznat, že týden strávený ve Vídni je nevšedním zážitkem v běžném rutinním životě studenta. Pominuli náročnost jednotlivých arbitrážních mootu, kde si ovšem milovník mezinárodního rozhodčího řízení a diskusních klání mohl přijít na své, tak následný (zejména večerní) společenský život bohatě vystihl velikost této události. Studenti si mohli po celý den dosyta užívat argumentace, slovní rozepře a ukázat takříkajíc celému světu svoji elokuční schopnost a znalosti (pakliže jim to ovšem jejich odborná angličtina umožnila, ne totiž každý dokázal obstát v souboji s rodilým mluvčím). Ve večerních hodinách se však, okamžikem vstupu do klubu Aux Gazelles, předešlý soutěživý duch v mžiku rozplynul a jakékoliv národnostní odlišnosti se bez vážnějších zábran promísily v davu.

Společenské večeře, noční prohlídka Vídně a další akce zaměřené na sbližování všech studentů dotvářeli přátelskou atmosféru celého pobytu, byť si celá událost stále zachovávala imanentí nádech velkoleposti a výjimečnosti. Jedinečnost tohoto Vis Mootu totiž nespočívá pouze v originalitě a rozsahu, ačkoliv na světě neexistuje podobný Moot konaný v počtu více jak 200 týmů z celého světa. Co však dělá tento Vis Moot nezapomenutelným, je především úžasná atmosféra, situování do historického centra Vídně a přítomnost předních světových odborníků v oblasti mezinárodního rozhodčího řízení.

Je nasnadě říci, že nastolená úroveň jednotlivých arbitrážních jednání vyžadovala tomu patřičné znalosti od studentů a panely rozhodců nešetřily jednotlivé řečníky. Přestože se akademické debatě věnuji již od střední školy a zúčastnil jsem se mnohých mistrovství republiky v debatování, tak obstát v odborně vedené diskusi, kdy opouštíte pevné břehy svého mateřského jazyka a pouštíte se do rozbouřených vod diskuse v anglickém jazyce, je vskutku náročné. Precizní přípravou a detailním nastudováním případu však lze částečně zvýšit své šance na postup, leč jazykový faktor bude stále hrát stěžejní úlohu.

Jelikož diskuse probíhaly po celý týden, měl jsem možnost shlédnout i ostatní týmy a porovnávat úroveň jednotlivých řečníků. Byl jsem až ohromen dokonalou přípravou německých universit. Naopak mnozí Američané vsázeli na výhodu jazyka a formální stránka u nich převyšovala tu obsahovou. Překvapením pro mě byl tým z Harvardu, i přes jeho kvality totiž neobsadil žádná přední místa. Nejvíce mě ovšem potěšil přátelský přístup všech rozhodců a jednotlivých profesorů. Zpětný feedback řečníkům byl totiž samozřejmostí a možnost pohovořit s předními odborníky v dané oblasti je vskutku cennou zkušeností.I přesto, že se Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci nepodařilo postoupit do užšího výběru, přínos pro mne a ostatní studenty byl značný. Zkušenosti a znalosti, které jsme si osvojili nejen při jednotlivých rozhodčích řízeních, ale rovněž i při náročné přípravě, naplnily definici vítězství, vyjádřenou slovy zakladatele tohoto mootu profesora Bergstena.

Filip Čeladník

Celý příspěvek

Rozloučení s Miroslavem Marešem a přivítání Radima Polčáka

Jak vidno, výběrem hostů tohoto blogu pleteme my, stálí přispěvatelé, bič na své případné sebevědomí, neboť zásadně (a vzhledem k tomu, že jsme bohužel zatím stále samí muži, tedy z definice osoby ješitné, tak přímo sebemrskačsky) vybíráme takové hosty, kteří nás v několika, častokrát pak v mnoha zároveň, ohledech strčí do kapsy. Není třeba přitom vybírat jen mezi hosty slynoucími věkem nabytou moudrostí, zvučnými funkcemi a hlubokou a dlouhou brázdou již vyoranou na kamenitém políčku českého práva jejich myšlenkami, knihami, rozsudky a podobně. I když volíme mezi lidmi věkem sobě takřka rovnými (čili mezi těmi Husákovými dětmi, které propadly paragrafům), nastavujeme si znova a znova příslovečné zrcadlo a zároveň vyrovnáváme vlastní slabiny.

Tak na hostování Miroslava Mareše zareagovali někteří mí kamarádi údivem, jestli nás neznervózňuje, že jsme mezi sebe, teoretické plkaly (což víme, viz sebekritiku vyslovenou v aprílových postech), přibrali na měsíc někoho, kdo je schopen na rozdíl od většiny z nás psát sice s nadhledem a politologickým přesahem, ale přesto věcně, k jasně vymezeným problémům, které pálí lecjakého vnitrostátního (nejen) právníka, že JP tedy konečně mohou číst nejen ti, kterým žádný paragraf "obyčejného práva" není dost dobrý, pokud k jeho výkladu není potřeba sáhnout po sedmi směrnicích, monografiích pěti oxfordských profesorů, ústavních kautelách, relikviích historického zákonodárce a poslední judikatuře Antiguy a Barbudy (která je mimochodem skutečně zajímavá, viz zde obrázkem inzerovanou knihu Jäger, P., Molek, P.: Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. 1. vyd. Praha : Auditorium s.r.o., 2007, str. 167-168).

Obdobně náš dubnový host Radim Polčák nás nejen zahanbil svou zdařilou fotografií odlepenou z nejtajnější stránky jeho modelingového "booku", která tak zdařile odráží jeho čistý pohled věčně udiveného děcka hodný právního teoretika, ale zároveň se mu podařilo poté, co svým příchodem (a nerozdělením příspěvku na úvodní odstavec a zbytek) omylem z obrazovky zcela vytlačil mou bezbrannou pohádku o Večernici, tento nedostatek během tří a půl minut napravit (dokonce z vlastního podnětu), a to způsobem, který mozkový trust dvou stálých bloggerů sdílících zapadlou chodbu na Nejvyšším správním soudě neodhalil před pár měsíci v podobné situaci přes všestrannou odbornou erudici a úctyhodné postavení staršího a váženějšího z nich ani po půl hodině soustavného bádání, způsobem, který sám nechápu, ani když je mi vysvětlován. Radim zkrátka hned při příchodu osvědčil, že je nejen výborným teoretikem, organizátorem, gurmánem, plavcem, tanečníkem mezi pampeliškami, právním nakladatelem a kuchařem, ale že je především oprávněně pokládán za nového guru práva informačních technologií v české kotlině a jejím kybernetickém i zeměpisném okolí.

Zkrátka a dobře, děkujeme Miroslavu Marešovi a vítáme v našem malém kyberprostoru Radima Polčáka, který se tu při svých počítačových a kuchařských schopnostech jistě bude cítit jako dobře osolená čerstvá ryba ve vroucí vodě.

Celý příspěvek

Tučňáci a webkamery – pár poznámek k legitimní a nelegitimní transparentnosti soudnictví

Asi před rokem a půl jsme se s Janem M. Passerem a Hubertem Horákem vypravili na konferenci do Rotterdamu. Téma se týkalo soudnictví a sešla se zde opravdu zajímavá společnost, od profesionálního excentrika Uga Mattei přes generálního advokáta Miguela Madura až po tehdejšího předsedu francouzského Cour de Cassation Guye Caniveta. Právě nedávná návštěva posledně jmenovaného, nyní už člena francouzské Ústavní rady, v Brně, mi připomněla otázky, které ve mně hlodají od našeho holandského výletu a o které bych se na tomto věhlasném fóru nyní rád podělil.

Technologický pokrok přináší právu na jedné straně řadu nových problémů, na straně druhé se díky němu může právo často a hlasitě ujišťovat o dokonalosti svých fundamentů. Tu a tam je sice potřeba kvůli nějakému technickému výdobytku přistoupit k revizi určitého právního institutu, jen málokdy jsme však nuceni říci, že všechno je špatně a je potřeba zavolat buldozery, zarovnat ruiny a začít znovu.

S informačními technologiemi je to přesně ten případ. Jsme sice nuceni přistupovat k drobným revizím institutů, jako jsou civilní odpovědnost, soukromí, duševní vlastnictví nebo třeba svoboda projevu, nelze ale zatím rozhodně říci, že by se kvůli nějakému internetu otřásalo právo v základech. Nechci se však v tomto postu věnovat situacím, kdy se právo snaží dostihnout technický nebo obecně společenský vývoj. Raději se zaměřím na oblast, kde se díky technickému pokroku otevírá možnost dokonalejšího, někdy až téměř totálního, prosazení prastarých právních zásad.

Současný stav vývoje informačních technologií umožňuje prakticky úplné otevření soudů veřejné kontrole. Jsme ale nyní dost možná v situaci podobné té, do níž se dostali tučňáci z kresleného filmu Madagaskar - poté, co se jim podařilo dopachtit se z Newyorské zoo do vysněné Antarktidy a vyhopsali vítězoslavně z lodě, začali se rozhlížet okolo a zjišťovat, že to tedy není Bůhví jaká sláva (trefně to komentoval jeden z tučňáků slovy: „This sucks…“)

Až do doby, kdy jsem měl možnost slyšet naživo soudce Caniveta, jsem žil v přesvědčení, že víc transparentnosti s sebou nese i vyšší úroveň legitimity soudního rozhodování. Po vzoru sloganu „víc proužků, víc Adidas,“ jsem nabyl dojmu, že zavedení služeb informační společnosti do justice by mohlo postupně vést až k úplnému otevření rozhodovacích procesů veřejné kontrole a tím i k dosažení grálu absolutní legitimity. Guy Canivet ale ve své obhajobě francouzského justičního systému, nemajícího co do uzavřenosti ve vyspělém světě obdoby, použil několik pádných argumentů, které mě přiměly poněkud přehodnotit moje idealistické představy o Antarktidě neboli křišťálovém soudu.

Proti transparentnosti lze především postavit argument formalizace rozhodování a následného omezení soudce v jeho diskreci. Pokud donutíme soudce, aby veřejně vyjevoval vše, co vedlo k jeho rozhodnutí, omezíme jeho skutečné rozhodovací důvody právě a jen na ty veřejné či zveřejnitelné (formalizované). V tomto směru můžeme chápat jako formalistický nikoli rozsudek o dvou stránkách, z něhož se adresát dozví leda data a čísla paragrafů, ale naopak stostránkové rozhodnutí, v němž soud až do morku kostí vyjeví svá nejniternější dilemata a připojí k tomu navíc ještě odkazy ke kompletním osobním profilům soudců, videozáznam z porady a nahrávku momentu, kdy se v hlavě soudce zrodil finální právní argument pořízenou průmyslovou kamerou ze zaměstnaneckých záchodků. Právě v tomto typu transparentnosti je možné vidět formalizaci etické ale též i často složité skutkové a právní úvahy. Jistě, hovoříme zde přece i o právu stran znát skutečné důvody (zejména nepříznivého) rozhodnutí. Na druhou stranu však můžeme hovořit o právu stran a společnosti na kvalitní soudní rozhodnutí, přičemž kvalita může být matematickou funkcí míry diskrece soudce nebo senátu.

Nejsem soudce a veškeré moje chabé zkušenosti s vlastním rozhodováním sporů pocházejí z tohoto dosti specifického rozhodčího soudu. I zde se mi však daří se střídavými úspěchy využívat metodu neuměle okoukanou od profesora Čermáka – 1) nejdřív si tu zmuchlanou věc narovnat a přečíst, 2) pak se nad tím zamyslet a říct si, jak by to asi mělo být a 3) nakonec vymyslet právní argumenty, sepsat to a vyhlásit. Často je samozřejmě potřeba procházet opakovaně tento proces tam a zpátky a úvahu tedy může opakovaně měnit neschopnost adekvátně argumentovat a projevit navenek důvody rozhodnutí. Celá diskrece, která se odehrává sub 2), se však může v důsledku totální transparentnosti drasticky smrsknout, ne-li úplně zmizet. Výsledkem pak může být v extrémním případě formálně perfektní a formálně legitimní rozhodnutí, při jehož přípravě ale chyběla druhá fáze, tj. zamyšlení nebo též diskreční úvaha - etická, založená na zkušenosti, víře, momentální náladě a Bůh ví na čem dalším. A provokativní otázka zde může znít: Potřebujeme vlastně, aby soudce takto (tajně) uvažoval?

Problém diskrece versus technicky bezproblémová transparentnost se však netýká jen vlastní úvahy v hlavě (duši, srdci, játrech) jednoho soudce. Faktické bariéry nastavují diskreční meze třeba i v případě veřejných jednání nebo veřejného vyhlašování soudních rozhodnutí – kvůli absenci informačních technologií jsou totiž i tyto instituty většinou veřejné spíše formálně než fakticky. Je pak na místě ptát se, jaký legitimační efekt by například přinesla instalace webkamer do jednacích síní nebo publikace veškeré neupravené judikatury na internetu. Obojí by přitom bylo jen triviálním technickým opatřením a nevyžadovalo by to prakticky žádný zásah do právní úpravy (otázce publikace judikatury se už zde podrobněji věnovali Pavel a Zdeněk).

Odpověď na otázku, jak moc diskrece je ještě legitimní, trefně naznačil soudce ÚS Stanislav Balík, když před pár lety u jednoho kulatého stolu řekl organizátorům četných výletů honorace holandských soudů do České republiky: „Neukazujte jim Nejvyšší správní soud,“ aby pak se svým typickým úsměvem Mony Lisy dodal, „vezměte je radši třeba k Okresnímu soudu do Blanska.“

Tato poznámka nám vlastně nabízí jednoduchou kategorizaci transparentnosti na potřebnou a nepotřebnou, legitimní a nelegitimní. Čím víc je justice korupční, nevzdělaná, nepořádná, morálně zkažená, líná a hloupá, tím více potřebuje informačních technologií zajišťujících faktickou transparentnost a veřejnou kontrolu. Naopak tam, kde je soudní systém kvalitní, důvěryhodný a efektivní, se faktické zvyšování transparentnosti může jevit nejen jako nepotřebné ale dokonce jako nelegitimní. (Nyní se dodatečně omlouvám za to, že jsem si vzal výše do úst NSS a Okresní soud v Blansku – rozhodně jsem to nemyslel tak, že by snad bylo Blansko příkladem hlouposti nebo korupčnosti a NSS naopak etalonem kvality a efektivity).

Ještě jednu malou poznámku si neodpustím – nastoupení cesty ke zvyšování transparentnosti justice zaváděním informačních technologií si vyžaduje důkladnou úvahu, která nesmí podléhat momentálním nahodilým událostem. Cesta k vyšší transparentnosti je totiž zpravidla jednosměrná. Pokud se tedy na základě jednoho ojedinělého incidentu už jednou rozhodneme instalovat kamery na soudních toaletách, není příliš pravděpodobné, že se za nějaký čas objeví dostatečný motiv k tomu je opět odstranit.

…a ještě poslední provokativní poznámku na závěr: Nabízí se otázka, kdo má tedy rozhodovat o míře transparentnosti justice. Jestliže má takové rozhodnutí být založeno na posouzení kvality justice, nevidím jiné řešení, než jej svěřit veřejnosti prostřednictvím politického orgánu. To samozřejmě za předpokladu, že takový orgán nebude korupční, nevzdělaný, nepořádný, morálně zkažený, líný nebo hloupý a že nebude rozhodovat impulsivně.

Koukám na to a říkám si: Dává to vůbec smysl?
Celý příspěvek

Večernice jako průvodce právní realitou

Při plánování Jiného práva offline jsme koketovali s myšlenkou inspirovanou Vojtovým příspěvkem o Zlatovlásce vytvořit samostatnou kapitolu o pohádkách z pohledu právního. Tento plán jsme sice nerealizovali, právnický pohled na svět pohádek však v podvědomí uložen zůstal a tu a tam vyvře na povrch. Jako třeba teď, kdy ve mně cestou do Prahy svádí nálož připravovaných právních předpisů určených k důkladnému prostudování těžký souboj s Princem a Večernicí (Brdečka J., Vorlíček, V., Šafránková, L., Ďurdiak, J., Brzobohatý, R. a kol., Filmové studio Barandov, Praha 1978, 86 min.) běžící na monitoru autobusu nejmenované dopravní společnosti. A postupně…snad dočasně…prohrává. Úvodem tohoto dekadentně pohádkového postu bych měl ovšem čtenáře poctivě varovat (inspirován podobným varováním Schopenhauerovým ve Světě jako vůli a představě, kde odrazuje čtenáře od četby, pokud nepřečetli celého Kanta….na mě toto odrazení zabralo), že pokud nejsou s touto českou pohádkou důkladně seznámeni (ať už písemně nebo filmově), nemá smysl tento post vůbec číst.

Tedy… Až mě děsí, jak se mi v hlavě spojil pohádkový svět se světem právních norem, ale rychlé střídání pohledu na monitor pohádkový a pracovní mě přivedlo k paranoidnímu pocitu, že Princ a Večernice by byla ideální instruktážní pohádka schopná (ve stylu výchovných mýtů vychvalovaných v děsivé Platonově totalitární Ústavě – viz kniha II. 377b a c) posílit pro účely české právní reality právní vědomí už v dětském věku možná i lépe, než roční předmět základů práva pro střední školy, po kterém obvykle volám, když mám méně lyrickou náladu. Tato tradiční česká pohádka totiž vpravuje do dětského diváka tři zjištění, jež se mu v pozdějším životě mohou až překvapivě hodit:

1. I nelogický příkaz je příkaz a je třeba jej dodržovat. Během pohádky dostává hlavní hrdina princ Velen několik příkazů, za nimiž jakoukoli racionalitu nedokáže najít ani dětský divák, ani on sám a možná dokonce vůbec nikdo (podobnost s některými ozvěnami českých legislativních smrští je nasnadě, zejména s těmi, jež byly inspirovány právem komunitárním), jejich porušení je ovšem drakonicky trestáno: jít stále rovně a neohlížet se, byť by to bylo přímo do propasti nebo mezi padající kameny; neodcházet od ženy (zde Libuše Šafránková) během první společné noci ani na krok, byť nedaleko kdosi tiše sténá... Naopak jejich dodržování postaví na vaši stranu tři mocné a neviditelné spojence (že by metafora justice, exekutivy a zákonodárné moci?), kteří budou od té chvíle stále stát na vaší straně. Samozřejmě zase jen až do prvního přešlapu.

2. Nelehký výběr mezi několika identickými princeznami je zjevně příprava na to, že typicky v procesních předpisech vám v budoucí profesní dospělosti v rámci různých řízení bude nabídnuto několik zdánlivě identických procesních cest (viz dříve těžká volba mezi nenárokovým dovoláním a ústavní stížností, dnes cesta do správního soudnictví proti cestě do vysychajícího řečiště řízení podle části páté o. s. ř.), z nichž pouze jedna vede k cíli, ostatní například ke ztrátě lhůty. Máte ovšem určitou naději, že v poslední chvíli před jejím vypršením vám správnou cestu ukáže , kde se vezme tu se vezme, pramen světla. Inu pohádka. V ní je jeho původcem některé z nebeských těles, v české právní realitě by to správně asi měla být komentářová literatura, jejíž světelný pramen se ovšem tak často zarazí o nepřekonatelnou překážku prvního problému, u nějž skončí.

3. Zároveň se ale v pohádce skrývá i realistická příprava na to, že i při respektování dříve uvedených rad, bez pomoci švagrů (a jiných příbuzných či kamarádů ve správných pozicích) nakonec stejně mnoho nezmůžete - pouze jejich pomoc podobná pohádkovému pozlacení meče, jímž chcete zabít zloducha Mrakomora (Radek Brzobohatý), z něj udělá smysluplnou argumentační zbraň a ne jen hračku, se kterou mácháte sice efektně, ale zbytečně; pouze s nimi se zachráníte z hradu, do kterého jste tak dlouho hledali cestu a teď se nemůžete dostat ven (že by paralela průtahů v soudním řízení nebo jen inspirace Kafkou?) a tak radši čekáte, až vám budova spadne na hlavu, jinak se z ní nedostanete, neboť kromě vás a Večernice je v ní jen právě jen Mrakomor, tedy hlavní záporná postava silně připomínající okoralého cynického soudce (svým fyzickým vzhledem ovšem spíše špatně namaskovaného F. L. Věka po těžké chřipce, o to je vaše zmatení větší), který sice vnímá i vaše lidské argumenty, legitimní očekávání a dobrou víru v úspěch po prodělaných zkouškách, ovšem reaguje na ně toliko větou: „Kdybych byl člověk, rozplakal bych se jak dítě.“

Takže milí rodiče, chcete-li i ze svých dětí vychovat budoucí dospělé hravě se orientující v právním světě, pouštěte a čtěte jim Prince a Večernici. Pokud se právní realita příliš nezmění (což by byl konec přímo pohádkový), budou se v ní, až dospějí, orientovat i podvědomě, ba pudově.

P. S.: Málem bych zapomněl, že i poněkud dekadentní rozbor pohádky by měl končit šťastně, koneckonců nerozebírám Andersena, že… Ovšem, kde vzít a nekrást? Asi mi nezbyde, než se odkázat k ústřední písni pohádky a uzavřít, že i ve světě práva a právníků jistě platí, že „láska je ráj“. Inu, co čekat od prvního májového postu;) Dobrou noc.

Celý příspěvek