Přežije nás anonymizace?

Nejvyšší správní soud obdržel nedávno za přehledné zveřejňování rozsudků na internetu cenné uznání v podobě druhého místa v soutěži Otevřené společnosti, o.p.s, „OTEVŘENO x ZAVŘENO“, v níž jsou oceněni největší „přátelé“ a „nepřátelé“ svobody informací a otevřenosti veřejné správy mezi veřejnými institucemi v České republice za období 2005 - 2006 (blíže na www.otevrete.cz). Optimistovi to lichotí, pýří se a právem na budovu soudu přidělá smaltovanou cedulku OTEVŘENO. Škarohlíd (podobně jako čeští hokejoví fanoušci) však položí nezbytnou otázku: Proč až druzí?! Začne tedy spolu s Pavlem Kohoutem hledat, kde že je zakopán pes a který je ten stupínek, který i ty nejlepší žáky svobodného přístupu k informacím v české justici dělí od pomyslného zlata. A odpověď je nasnadě: že by anonymizace? Tento roztomilý relikt spočívající v tom, že všechna rozhodnutí jsou označena nanejvýš iniciálami účastníků řízení, je snad opravdu tím posledním, co brání i „stošestkovým premiantům“ české justice v dosažení maximální otevřenosti. A je to relikt žel náramně životaschopný. Svou opodstatněnost nachází většinou v ochraně zájmů účastníka řízení, tedy v jeho právu zůstat nepoznán. Tomu lze podle mne přisvědčit jen zčásti – je opravdu řada případů, kde je takový zájem legitimní. Samotného by mě nepotěšilo, kdyby se po zadání mého jména na googlu každému objevil trestní rozsudek usvědčující mě z pedofilie, hned pod ním rozsudek o rozvodu mého manželství a ještě dole (snažím se respektovat případnou chronologii) rozsudek ve věci mého invalidního důchodu po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Dosud mi však nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč je anonymizace pravidlem, od nějž se nelze odchýlit, a nikoli výjimkou, k níž se přistupuje tam, kde je pro to racionální důvod. Srovnání s publikací rozsudků ESD nebo ESLP přitom působí inspirativně. A to nejen v tom směru, že se ukazuje, jak jednoduché je pamatovat si zásadní rozsudky pod jmény stran (vy neznáte rozsudky jako je Costa, Lingens nebo Banković?), ale i proto, že nevím, proč by nemohlo být známo, kdo v Čechách podal kterou volební stížnost nebo která nevládní organizace podala jakou žalobu proti stavbě Temelína, když lecjaký evropský právník ví, že Maročanka Daliová je narkomanka, německá učitelka Vogtová je komunistka a pana Tyrera bili učitelé rákoskou, když byl chlapec. Inu nic, my zatím zůstaneme u svého, hezkého českého anonymizování. Možná si tím čeští studenti práv zlepší svou paměť na čísla. A možná se tak i do budoucna budeme dočítat například takové vtipné anonymizace, jako je fakt, že ten poslanec, který nemohl v roce 1998 nevolit prezidenta Havla, protože byl zrovna ve vazbě, byl nějaký „PhDr. M. S.“ (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 36/98); že „Prof. Dr. JUDr. Karel E., vedoucí katedry obchodního práva Západočeské univerzity v P.“ nemůže přijmout zastupování žadatele o azyl ex offo, protože právě připravuje rekodifikaci civilního kodexu (rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 7 Azs 174/2004, publ. pod č. 411/2004 Sb. NSS); či se dočteme o účasti ukrajinského žadatele o azyl „na demonstraci proti prezidentu K., jíž se stěžovatel zúčastnil a při níž držel podle svých tvrzení plakát protikučmovského obsahu“(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, publ. na www.nssoud.cz)...