Další hryznutí do daňové autonomie členských států
Pro daňové fanoušky (ano, existují, pár jich znám ;-) by mohlo být zajímavé dnešní rozhodnutí Odvolacího výboru Sněmovny lordů ve věci Deutsche Morgan Grenfell Group Plc v. Her Majesty's Commissioners of Inland Revenue and another. Jedná se o vnitrostátní dohru rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-397 a C-410/98, Metallgesellschaft Ltd v Inland Revenue Commissioners, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že anglická daňová úprava, která umožňovala společnostem se sídlem ve Spojeném království, jejichž mateřská společnost měla taktéž sídlo ve Spojeném království, vyplácet nezdaněné dividendy, zatímco stejná možnost neexistovala pro společnosti s mateřskou společností v jiném členském státě, je porušením svobody usazování.
Z pohledu komunitárního práva není výše uvedený názor žádnou novinkou; Soudní dvůr se jej drží a dále rozšiřuje (srov. nedávné rozhodnutí ve věci C-446/03, Marks and Spencer). Co ale rozhodnutí Sněmovny lordů dobře ukazuje, jsou problémy, které vnitrostátním správcům daně z podobných rozhodnutí Soudního dvora vznikají, hlavně tedy v případech, jako je tento, kdy už uplynula zákonná lhůta pro reklamaci. Stejně tak je problémem, kdo si vlastně může nárokovat vrácení daně; Soudní dvůr rozhodl v roce 2001, nicméně ta daňová povinnost existovala od roku 1973. Soudní dvůr podobným problémům čelí časovým omezením působení svého rozhodnutí (vítej, legislativo…).
Jinak téma svobody usazovaní společností, společného zdanění v rámci společného trhu apod. jsou v poslední době stále více zajímavé; chce-li se někdo do problematiky teprve „začíst“, doporučuji výtečný úvodní text nedávno publikovaný v novém vydání Wyatt and Dashwoood´s European Union Law (páté vydání, kapitola 20), které je psáno, na rozdíl od značného množství jiných „akademických“ úvodů do práva EU, praktikujícími právníky pro praktikující právníky.
Z pohledu komunitárního práva není výše uvedený názor žádnou novinkou; Soudní dvůr se jej drží a dále rozšiřuje (srov. nedávné rozhodnutí ve věci C-446/03, Marks and Spencer). Co ale rozhodnutí Sněmovny lordů dobře ukazuje, jsou problémy, které vnitrostátním správcům daně z podobných rozhodnutí Soudního dvora vznikají, hlavně tedy v případech, jako je tento, kdy už uplynula zákonná lhůta pro reklamaci. Stejně tak je problémem, kdo si vlastně může nárokovat vrácení daně; Soudní dvůr rozhodl v roce 2001, nicméně ta daňová povinnost existovala od roku 1973. Soudní dvůr podobným problémům čelí časovým omezením působení svého rozhodnutí (vítej, legislativo…).
Jinak téma svobody usazovaní společností, společného zdanění v rámci společného trhu apod. jsou v poslední době stále více zajímavé; chce-li se někdo do problematiky teprve „začíst“, doporučuji výtečný úvodní text nedávno publikovaný v novém vydání Wyatt and Dashwoood´s European Union Law (páté vydání, kapitola 20), které je psáno, na rozdíl od značného množství jiných „akademických“ úvodů do práva EU, praktikujícími právníky pro praktikující právníky.