Kolik překladových chyb najdeš, tolikrát jsi v Evropské unii

Evropský jazykový Babylón byl již několikráte předmětem diskusí na tomto blogu, a to v obou nejpalčivějších formách v nových členských státech: s ohledem na chybějící překlady i s ohledem na nesprávné překlady. Posledně zmiňovanou otázku projednával nejnověji též Soudní dvůr ES ve svém rozsudku ze dne 19. dubna 2007 ve věci C-63/06, UAB Profisa v. Muitinės departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos. Rozhodnutí jsem anotoval pro Soudní rozhledy, jak všichni víme, ten skutečně nejlepší právnický časopis v ČR ;-), shrnutí základních tezí (bez poznámek pod čarou) předkládám zde.

Litevská společnost UAB Profisa dovezla z Ukrajiny čokoládové výrobky obsahující ethyl alkohol (líh). Litevská celní zpráva jí na základě čl. 24 odst. 1 Litevského zákona o spotřebních daních vyměřila spotřební daň z líhu obsaženém v dovezených čokoládových výrobcích. UAB Profisa žádala osvobození od spotřební daně pro líh v cukrovinkách obsažený, a to z toho důvodu, že se nejednalo o alkohol dovážený samostatně, ale o součást jiného produktu. Namítala, že čl. 25 odst. 1 bod 5 zákona o spotřebních daních stanoví, že líh a alkoholické nápoje určené k výrobě čokoládových výrobků jsou osvobozeny od spotřební daně za předpokladu, že není použito více než 8,5 litrů lihu na 100 kg (čisté váhy) čokoládového výrobku. Dle názoru společnosti je líh obsažený v čokoládovém výrobku lihem ve smyslu této výjimky.

Předmětná ustanovení Litevského zákona o spotřebních daních prováděla ustanovení Směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů. Struktura této směrnice je podobná pro všechny typy alkoholických nápojů směrnicí upravených: nejprve je stanovena obecná povinnost členských států uplatnit spotřební daň na danou komoditu (pivo, víno, líh aj.), která je následována různými odchylnými režimy a dále pak obecnou možností osvobodit od daně za splnění určitých podmínek (čl. 27 směrnice). Pro projednávaný případ klíčové ustanovení čl. 27odst. 1 písm. f) stanovilo:

„1. Členské státy mohou osvobodit výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu,

[...]

f) jsou-li používány jako takové nebo jako složka polotovarů k výrobě plněných nebo jinak zpracovávaných potravin pod podmínkou, že obsah alkoholu v žádném případě nepřesahuje 8,5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě čokolád, popřípadě 5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě jiných výrobků.“

Směrnice tedy předvídala dva případy osvobození lihu (či jiných zdaňovaných lihovin) od spotřební daně:
(i) líh je dovezen již jako součást hotového produktu a v této podobě určen k přímému užití (spotřebě);
(ii) líh je dovezen jako součást jiného výrobku, který je polotovarem a bude dále zpracován do finálního výrobku.
V obou případech však nesmí množství dovezeného lihu překročit stanovené množství.

Problém, který vznikl v projednávaném případě, byl ten, že litevský překlad předmětného ustanovení směrnice, který byl zapracován do zákona o spotřebních daních, stanovil osvobození od daně pouze pro případ sub (ii), opomněl však případ sub (i). Osvobození od spotřební daně tak litevský zákon předvídal pouze pro líh, který byl dovážen jako součást polotovarů a nikoliv pro líh, který byl dovážen jako součást již hotových výrobků. Srozumitelně řečeno, zatímco líh dovezený v hotových rumových pralinkách by spotřební dani podléhal, na líh dovezený v podobě polotovaru (kupř. v podobě již hotové rumové/lihové směsi, která však ještě nebyla plněna) by se vztahovala výjimka.

Srovnáním litevské verze směrnice s verzí anglickou, německou a francouzskou Litevský nejvyšší správní soud (Vyriausiasis administracinis teismas) zjistil, že ostatní jazykové verze stanoví povinnost osvobození od spotřební daně širší, než verze litevská. Na Soudní dvůr ES se obrátil s následující předběžnou otázkou:

„Je třeba, vzhledem k odlišnostem mezi různými jazykovými verzemi směrnice […] 92/83 […], vykládat čl. 27 odst. 1 písm. f) této směrnice tak, že ukládá členským státům povinnost osvobodit od spotřební daně líh dovezený na celní území Evropských společenství obsažený v čokoládových výrobcích určených k přímé spotřebě, pokud obsah alkoholu obsaženého v čokoládových výrobcích nepřesahuje 8,5 litru na 100 kg výrobku?“

Argumentace Soudního dvora v projednávané věci je velice stručná a přímočará. Není divu. I všichni účastníci řízení před Soudním dvorem se shodli, že Soudní dvůr má na položeno předběžnou otázku odpovědět kladně, tedy že Litva má povinnost osvobodit od spotřební daně i alkohol obsažený v hotových čokoládových výrobcích. Ke stejnému závěru dospěl i právní zástupce Litvy. Ten navíc ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru zdůraznil, že z chybného překladu plynoucí chyba v litevských předpisech již byla korigována.

Právní otázka případem vznesená tak není nijak převratná. Principy, podle kterých má v podobných případech vnitrostátní soud postupovat, by bylo možné dovodit ze stávající judikatury. Klade se tedy otázka, proč Soudní dvůr na předběžnou otázku vůbec odpovídal rozsudkem a nikoliv odůvodněným usnesením podle čl. 104 odst. 3 svého Jednacího řádu. Vysvětlení mohou být dvojího rázu: technické a právně-politické. Právně-politický argument by mohl být ten, že si je Soudní dvůr vědom počtu chyb a nepřesností, které se vyskytují v sekundárním, ale i primárním právu Evropské unie v překladech uskutečněných do jazyků nových členských států. Považoval proto za vhodné zopakovat základní principy, které mají soudy nových členských států při „soudcovských korekturách“ překladů aplikovat. Technické vysvětlení volby tohoto postupu může spočívat v tom, že může být paradoxně procesně rychlejší vydat rozsudek ve věci samé v malém senátu bez ústního jednání a bez stanoviska generálního advokáta podle čl. 104 odst. 4 Jednacího řádu Soudního dvora než vydat odůvodněné usnesení podle čl. 104 odst. 3 Jř Sd.

Právo Společenství má v současnosti 23 oficiálních jazyků. Obecně závazné právní akty Společenství jsou vyhotoveny a publikovány ve všech těchto jazycích. Všechny úřední jazyky jsou, alespoň formálně, stejně autentické. V praxi může nastat situace, kdy dojde k rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Pro tyto případy vyžaduje Soudní dvůr po soudech členských států vyložit obsah právní normy za pomoci srovnávacího jazykového výkladu.

Srovnávací jazykový výklad je druhem jazykového (gramatického) výkladu. Nejedná se tedy o srovnávací výklad jako takový (o právní komparatistiku), ale o uchopení obsahu právní normy za pomoci jejího textu, který však existuje zároveň v několika jazykových verzích. Výklad právních textů, které mají několik autentických znění, je ovládán základními principy, které nalezly svůj odraz i v právu Společenství:
(i) zákaz izolace;
(ii) zákaz majorizace;
(iii) princip přemostění rozporu jinou výkladovou metodou.

Zákaz izolace znamená, že se soud či orgán členského státu nemůže při výkladu práva Společenství omezit pouze na jazykovou verzi v úředním jazyce daného členského státu. Jinými slovy, nemůže rozpor mezi jazykovými verzemi řešit tím, že „izoluje“ svoji jazykovou verzi a tu „prohlásí“ za korektní. Pokud kupříkladu česká verze říká „x“ a anglická a francouzská „y“, tento rozpor není možné řešit prohlášením, že pro český soud je závazná pouze řešení „x“ proto, že to říká česká verze.

Zákaz majorizace je promítnutím rovnosti úředních jazyků. Jsou-li si jazyky rovny, jeden či dva nemohou být „přehlasovány“ tím, že většina ostatních jazykových verzí říká něco jiného. Zákaz majorizace platí i v extrémních případech, kdy je zjevné, že došlo k chybě v překladu. Kupříkladu ve zde anotované kauze bylo jasné, že nesprávná litevská implementace směrnice o spotřební dani byla dána špatným překladem dané směrnice do litevštiny. Na tuto skutečnost poukázala i Komise ES, která ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru provedla srovnání znění všech ostatních 19ti jazykových verzí předmětného ustanovení směrnice. Nicméně ani v tomto případě nebylo možné, s ohledem na stejnou autenticitu litevské verze spolu s ostatními verzemi, uzavřít, že litevská verze je „nesprávná“ a že správně jsou všechny ostatní.

Zjištění rozporu (zákaz izolovaného čtení) a stejně tak zjištění, že není možné upřednostnit jednu či většinu jazykových verzí (zákaz majorizace) vede srovnávací jazykový výklad do slepé uličky. Vykládající subjekt zjistí nesrovnalost, nemůže ji však vyřešit upřednostněním jednoho či většiny jazyků. Řešit ji může pouze přemostěním rozporu jinou výkladovou metodou, tedy jiným typem argumentu. Tímto jiným typem argumentu bývá typicky cíl a smysl právní úpravy anebo argument logický či systematický.

Ve zde anotovaném případě je přemostění mezi rozpornými jazykovými verzemi učiněno odkazem na cíl právní úpravy. Soudní dvůr konstatuje (bod 17 rozsudku), že cílem daného ustanovení bylo vyloučit zdanění polotovaru, tedy vytvořit stejné podmínky soutěže jak pro hotové výrobky, tak pro polotovary. Z cílu, který právní úprava předvídala, je tak zřejmé, že osvobození od daně by se mělo vztahovat jak na alkohol obsažený v hotových produktech, tak na polotovary. Ke stejnému výkladu můžeme dojít též výkladem systematickým: většina ustanovení (písmen) čl. 27 odst. 1 směrnice má za cíl vyloučit v té či oné podobě zdanění alkoholu, který je součástí polotovarů, aby bylo dosaženo stejných podmínek soutěže jak pro výrobky hotové, tak pro polotovary.

Jiným klasickým příkladem podobného argumentačního postupu je věc 100/84, Komise v. Spojené království (Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 1985, Komise ES v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 100/84, Recueil, s. 1). V této kauze se jednalo o otázku určení původu zboží (ulovených ryb) pro celní účely. V roce 1980 uskutečnily britské a polské lodi společný výlov v Baltském moři. Výlov zahájily britské lodě, které ponořily své sítě přibližně 40 až 80 mil před polským pobřežím. Polské lodě sítě převzaly a vlekly je. Po nějaké době se obě flotily spojily a sítě byly britskými loděmi vytaženy na palubu. Výlovek byl rozdělen mezi obě flotily a britské lodě se vrátily do svých přístavů. Zde nastala otázka, zda takto ulovené ryby jsou ryby, mající původ ve Společenství (tedy ulovené britskými loděmi) a tím pádem nepodléhající proclení anebo zda se jedná o ryby polského původu a tím pádem zboží dovážené na území Společenství a podléhající dovoznímu clu.

Článek 4 odst. 2 písm. f) nařízení Rady č. 802/68 ze dne 27. června 1968 o společné definici pojmů původu zboží stanovil, že o tuzemské (a tudíž clu nepodléhající) zboží se jedná tehdy, pokud mořské produkty byly vytaženy z moře loděmi registrovanými v daném státě anebo plujícími pod vlajkou daného státu. Předmětem sporu byl právě obrat „vytaženy z moře“: v anglické verzi „taken from the sea“, ve francouzské „extraits de la mer“, v italské „estratti dal mare“. V těchto a dalších jazykových verzích bylo rozhodujícím okamžikem pro určení původu ryb a jiných mořských plodů jejich vytažení z moře, tedy fyzické oddělení produktů moře od jejich přírodního prostředí. Naproti tomu německá verze stejného nařízení používá obratu polapené, tedy „gefangen“, který by znamenal, že rozhodným okamžikem pro určení původu ryb coby zboží je jejich znehybnění, chycení do sítě. Výklad výše uvedeného obratu byl pro danou kauzu klíčový: pokud by byl původ ryb pro účely proclení dán okamžikem jejich chycení, pak se jednalo o ryby polské. Pokud by byl určující okamžik jejich vytažení z moře, pak se jednalo o ryby britské.

Jak Komise, tak Spojené království a konečně i generální advokát Mancini provedli obsáhlé jazykové cvičení, zahrnující též latinskou etymologii slova „extrahere“. Rozhodujícími argumenty však bylo opět argumenty systematikou a účelem právní úpravy. Systematický argument ostatními ustanoveními vykládaného nařízení vedl k závěru, že klíčovým kritériem pro určení původu zboží je vlajka státu, pod kterou loď pluje. Pokud doplníme poněkud strohou argumentaci Soudního dvora v této kauze stanoviskem generálního advokáta, pak vlajka, pod kterou loď pluje, činí z této lodi jakési „territoire flottant“ daného státu. Pokud je ryba ulovena v rámci „teritoria“ daného státu, stává se produktem z tohoto státu pocházejícím. K systematickému argumentu přidává generální advokát dále argument účelem právní úpravy: osvobození od cla je privilegiem pro zboží, které je z podstatné části vyrobeno v členském státu. Udělení tohoto privilegia není na místě v případě, kdy se podstatná či převážná část procesu výroby zboží neodehrála v tomto členském státě. Tuto argumentaci následně přebírá Soudní dvůr s tím, že konstatuje, že hraničním kritériem pro určení původu zboží je, pod čí vlajkou pluly lodě, které uskutečnily hlavní část výlovu. V konkrétním případě to podle názoru Soudního dvora byly lodě polské.

Srovnávací jazykový výklad není komplikovaný myšlenkový postup. Jedná se nicméně o typ argumentace, který není českému soudci znám z jeho vnitrostátní praxe. Problémy, které při jeho uskutečňování vznikají, jsou spíše technického rázu. Znalost cizích jazyků je přirozeně prvním a hlavním z nich. V tomto ohledu je možná s podivem, že v prostředí exponenciálního nárůstu normotvorby a judikatury obou systémů evropského práva (tedy jak práva Společenství, tak systému Evropské úmluvy) není doposud požadavek alespoň obstojné znalosti některého z významnějších cizích jazyků požadavkem pro jmenování soudcem.

V otázce srovnávacího jazykového výkladu, stejně jako v jiných otázkách výkladu práva Společenství, existuje rozdíl mezi tím, co po soudcích členského státu vyžaduje Soudního dvůr a mezi tím, co bývá reálně možné. V problematice srovnávání jazykových verzí jsou to otázky dvojího typu: za prvé, kdo má srovnávat, tedy kdo si má v prvé řadě povšimnout nesrovnalosti v jazykových verzích a za druhé, jaké (či kolik) jazykových verzí má vnitrostátní soudce srovnávat.

První otázka se částečně překrývá s problematikou vznášení otázek práva Společenství vnitrostátním soudcem z úřední povinnosti. Soud zná právo, a to jak právo vnitrostátní, tak právo evropské. Zná ale soud z úřední povinnosti také jazyky? Linguae novit curia? Dogmatika práva Společenství vyložená Soudního dvorem by po vnitrostátním soudci vskutku vyžadovala, aby samostatně a z vlastní iniciativy prováděl srovnávací jazykový výklad, tedy aby četl právo Společenství paralelně v několika jazycích. To je jen obtížně představitelné: vnitrostátní soudce nemá ani čas, ani prostředky provádět podobná jazyková cvičení. Lze se navíc domnívat, že výklad a výkladové metody slouží především k vyjasnění nejasného či sporného textu. Východiskem je tedy spor, nejasnost, které je třeba výkladem řešit. Cynicky řečeno, srovnávací jazykový výklad má často tendenci právě opačnou: od relativně jasného znění předpisu v jednom jazyce k nejasnosti a rozporům mnoha jazykových verzí. V mnoha případech srovnávací jazykový výklad interpretační problémy vytváří než aby je řešil. Tato tendence je zřejmá s rostoucím počtem jazykových verzí, které srovnáváme: již při dvou či třech srovnávaných jazycích mohou vznikat problémy, pokud bychom však stejné srovnání provedli s jazyky dvaceti, vznik „problému“ je vysoce pravděpodobný.

Realisticky se srovnávací jazykový výklad před vnitrostátním soudem omezuje na případy, kdy je ve výchozím, v našem případě českém, jazyce zřetelný výkladový problém – nejasnost, nesmyslnost, zjevně chybný překlad. V tomto případě je dán podnět soudci a právnímu zástupci, že je třeba přistoupit ke „korekci“ české verze za pomoci srovnávacího jazykového výkladu. Při srovnávacím jazykovém výkladu je, stejně jako při jiné argumentaci právem Společenství, klíčová aktivita účastníků řízení: upozornit soud na problematický překlad či existenci odlišností by mělo patřit ke kvalitnímu právnímu zastoupení.

Kolik a jaké jazyky má vnitrostátní soudce při výkladu práva Společenství srovnávat? Náhled Soudního dvora se v této otázce různí, a to s ohledem na stupeň soudu členského státu, před kterým je otázka výkladu práva Společenství vznesena. Je možné tvrdit, že povinnost srovnávacího jazykového výkladu tíží o něco silněji vnitrostátní soudy posledního stupně, a to v případech, kdy se rozhodly vyřešit otázku výkladu práva Společenství samostatně, tedy bez předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Při srovnávání jednotlivých jazykových verzí ze strany českého soudce je především smysluplné zohlednit některých ze základních („pivotních“) jazyků, tedy jazyků, ze kterých je překládáno pokud není možný přímý překlad. V současnosti to jsou angličtina, francouzština, němčina, španělština a italština. V případě angličtiny a francouzštiny se navíc v případě právních předpisů bude zpravidla jednat o jazyk, ve kterém byl dokument jako takový vypracován.

Jak již bylo zmíněno výše, formálně jsou si všechny úřední jazyky Evropské unie rovny. V praxi lze však konstatovat, že dochází k vytvoření de facto referenčních jazyků, kterými jsou angličtina, francouzština a němčina. Kupříkladu samotný Litevský nejvyšší správní soud ve zde probírané kauze srovnal tyto tři jazyky s litevským zněním směrnice. Stejně postupoval kupříkladu český Nejvyšší správní soud při výkladu Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členských států. Nad rámec zohlednění těchto tří „referenčních“ jazyků lze českému právníkovi též doporučit případné zohlednění slovenské či polské verze vykládaného ustanovení. Zohlednění těchto dvou jazyků může být smysluplné nejen pro jejich jazykovou a kulturní spřízněnost, která umožňuje českému soudci uchopit text v jazyce jiného členského státu s minimálními náklady, ale také skutečnost, že do těchto jazyků mohlo být překládáno z jiného (pivotního) jazyka než do jazyka českého.

Celý příspěvek

Leegin Creative - 96 let starý precedent překonán ...

V jednom ze svých starších postů jsem upozorňoval na aktivitu amerického Nejvyššího soudu v oblasti antitrustu a poukazoval, že se zejména těším na rozhodnutí v případu Leegin Creative Leather Products, Inc., v. PSKS, Inc. týkajícím se soutěžně-právního posuzování stanovování přeprodejní ceny tzv. ve vertikále (vertikálního price fixingu). Příslušné rozhodnutí bylo nejvyšším soudem koncem června vydáno.

Sám jsem ještě neměl možnost příslušné rozhodnutí detailněji pročíst, takže jen stručný komentář. Ohledně čtení se těším jak na vlastní názor většiny soudu, tak na poměrně silný dissent. Jedná se totiž o jedno z rozhodnutí, kdy byl soud v názoru na věc dosti rozdělen a výsledek hlasování (5:4) tomu odpovídá. Majoritní názor soudu sepsal Justice Kennedy a k němu se připojili Roberts, Scalia, Alito a Thomas - zbytek soudu pak byl v opozici (odlišné stanovisko sepsal Justice Breyer).

Výsledek je ten, že byl překonán a zrušen (overruled) více cca 96 let starý precedent ve věci Dr. Miles. Ten původně prohlašoval vertikální price fixing - tedy stanovování fixní, popř. minimální přeprodejní ceny (k otázce stanovování maximální přeprodejní ceny - viz můj dřívější post) - za per se nezákonné. Soud nyní konstatoval, že nadále bude muset být i tento druh vertikálního omezení posuzován dle tzv. pravidla rozumu či odůvodněnosti (rule of reason), což znamená vyvažování pro- a protisoutěžních aspektů příslušného omezení a jeho zákaz pouze v případě, že negativa převáží pozitiva.

Na rozdíl od disentující minority nenašla majorita dostatek argumentů pro respektování tak starého precedentu a domnívá se, že nazrál čas pro změnu. Justice Kennedy v této souvislosti kupříkladu konstatoval, že koncept (zákazu) tzv. udržování přeprodejní ceny (resale price maintenance) "is a flawed antitrust doctrine that serves the interests of lawyers-by creating legal distinctions that operate as traps for the unwary - more than the interests of consumers - by requiring manufacturers to choose second best options to achieve sound business objectives." Tento citát vyjadřuje zřetelně přístup většiny, pro který je důležitější věcná (zde ekonomická) správnost, než formální jednoznačnost a s ní možná spojená vyšší právní jistota.

Bude jistě zajímavé sledovat, kam se nakonec distribuční praxe v reakci na toto rozhodnutí vyvine. Je jisté, že dané rozhodnutí ztěžuje roli straně žalující v soutěžněprávních kauzách, čímž zřejmě přispěje k tomu, že příslušný typ ujednání bude méně často napadán, když potenciálního žalobce odradí "tíha" důkazního břemena spojená s doložením, že dle rule of reason napadené omezení neobstojí. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že (i) je zde poměrně silné minoritní stanovisko, (ii) toto rozhodnutí se týká federálního antitrustového práva a použití zakazujícího per se pravidla v systémech jednotlivých států USA není vyloučeno, přičemž (iii) obecný zákaz price fixingu má obecně dosti působivý "populistický" apel - jak by mohl spotřebitel profitovat z toho, že bude moci výrobce zakazovat svým distributorům snižování ceny pod určitou hranici?.

Jak jsem uváděl v mém zmiňovaném dřívějším postu, v oblasti evropského i českého práva se považuje vertikální price fixing (u fixní a minimální ceny) za tzv. tvrdé omezení (hardcore restriction) a nelze na ně aplikovat ani pravidlo de minimis ani blokovou výjimku pro vertikální dohody - bez ohledu na to, jak nízký je tržní podíl zúčastněných stran. Jistě bude zajímavé sledovat, jaký bude vliv tohoto rozhodnutí NS USA a zda se argumenty v něm uváděné v nějaké míře přesunou na druhou stranu Atlantiku.

Odhlížeje od soutěžního práva, je jistě toto rozhodnutí též dobrou ukázkou toho, jak se soud vypořádává s vývojem práva (zejm. s ohledem na vývoj mimoprávních systémů a názorů - zde ekonomie) a nutností jeho judikatorní změny (včetně určitých nevyhnutelných prvků retroaktivity).

Celý příspěvek

C.S.I. Bratislava

dobrý deň, prípadní čitatelia môjho prvého postu na jiné právo a prvého postu vôbec. ďakujem tvorcom blogu za ponuku, chápem ju (azda trochu domýšľavo) ako svojho druhu kompliment, aj keď, najmä s prihliadnutím na zostavu ostatných hostí, menej zaslúžený než by som sám chcel. ja si tiež jeden neodpustím: tá webstránka je skvostná. ja som sa zatiaľ na tom blogu vždy zdržal len na chvíľu, je totiž dosť zahanbujúce konfrontovať sa s tým, koľko iní ľudia stíhajú čítať a koľko magických names dokážu nonšalantne drop-núť. no, zahanbujúce - pravdupovediac, niektoré posty a niektoré diskusie k nim ma vyslovene vydesili.

pripravil som si preto plejádu presvedčivých dôvodov, pre ktoré sa na tom obdivuhodne starostlivom úsilí miestnych bloggerov a ich komentátorov o čo najkonkurencieschopnejší príspevok možno nebudem vedieť zúčastniť tak, aby som učinil zadosť čo len tým malým očakávaniam, ktoré by sa s mojím hosťovaním na JP prípadne mohli spájať. Vyberiem z tých dôvodov jediný: sú prázdniny, treba si oddýchnuť a toto teda bude podstatne viac "light" než to, na čo ste od domácich a hosťujúcich bloggerov zvyknutí.

už len preto, že z rôznych dôvodov momentálne podstatnú časť potravy pre mentálne cvičenia čerpám z amerických krimi-seriálov, osobitne zo CSI Miami a CSI Las Vegas. pre účely dnešného postu sa budem tváriť, že ide o z núdze cnosť. pred tým, než sa dostanem k tomu málu, čo chcem dnes naozaj povedať, krátky vstup do témy, ktorú by som žargónom a so sebaironickou licenciou nazval "Inter-penetrácia spravodlivostných úsudkov v právnom a popkultúrnom diskurze alebo Meta-fóra".

právo a popkultúra sú kognitívne otvorené sociálne subsystémy, miera otvorenosti ktorých sa síce líši (subsystém zábavného priemyslu - zo zotrvačnosti občas nazývaný kultúrou a občas dokonca umením - je nepochybne priepustnejší ako subsystém práva), ktoré sa však - a žiada sa mi povedať, že z povahy veci - nemôžu vyhnúť vzájomnej penetrácii ako dôsledku vzájomnej komunikácie ich epistemických, axiologických a "technických" aparátov. Profilujúce hodnoty oboch týchto subsystémov (a pri všetkej skepse, ony tam tie hodnoty sú, aj keď niekedy "len" na úrovni žánrovej estetiky) vyvierajú z toho istého ur-prameňa a aj preto sa spôsob transformácie týchto hodnôt do výrazových foriem, ktoré sú pre daný subsystém typické a ktoré aspoň približne zodpovedajú "estetickým" očakávaniam adresáta (estetickým v zmysle vzťahujúcicm sa k pravidlám a špecifikám žánru) nelíšia až tak zásadne, ako by sa vo svetle odlišnej finality týchto subsystémov (povzniesť a/alebo zabaviť vs. učiniť poslušným a zároveň chrániť pred násilím okolia) mohlo zdať. inými slovami, výstupy onej "expresívnej a evaluatívnej symbolickej komunikácie" (Přibáň, blogpost 31.5.), ktoré produkuje právno-aplikačná, resp. interpretačná prax - ak ich chápeme ako "zážitok" čakajúci na, resp. pýtajúci si spracovanie - sa na istej úrovni vnímania podobajú na výstupy expresívnej a evaluatívnej komunikácie, produkované, dajme tomu, Jerrym Bruckheimerom. stretnutie poznávajúceho (a preto nevyhnutne hodnotiaceho) subjektu s javom, ktorý si žiada morálny a/alebo estetický postoj v ňom spúšťa nástoje jeho morálnej/estetickej kompetencie, t.j. vedie ho k tomu, aby daný jav klasifikoval, napríklad, v schéme spravodlivý/nespravodllivý, alebo v schéme užitočný/neužitočný, pričom popkultúra ponúka takéto stretnutia rovnako často ako právo. napadá mi otázka - líšia sa alebo nelíšia poznávacie a klasifikačné nástroje, techniky a stratégie v závislosti od toho, či sa poznávajúci/hodnotiaci subjekt s oným javom stretol v ríši práva alebo v ríši popkultúry? a spôsob, akým subjekt štruktúruje, ukladá, klasifikuje a ďalej používa skúsenosť, ktorú získal v stretnutí s javom, vyžadujúcim nasadenie jeho morálnej kompetencie, je alebo nie je determinovaný finalitou subsystému, v rámci ktorého sa s týmto javom stretol? čiže: keď sa, napríklad, v Hercule Poirotovi ponúkne ako “správny” postoj, spočívajúci v tom, že detektív, nehľadiac na nič, len na vlastnú stavovskú česť a renomé, vdovu, dlhé roky týranú jej mužom, odhalí ako jeho vrahyňu a vydá ju justícii, ide alebo nejde o ten istý depozitár hodnôt, aplikáciu rovnakých poznávacích nástrojov a produkciu rovnako relevantných spravodlivostných úsudkov, ako keď sa v bulletine advokácie objaví teleologická analýza vybraných ustanovení trestného poriadku týkajúcich sa nestrannosti vyšetrovateľa?

vyzerá to naozaj ako žargón, takže skúsim jednu praktickú ukážku, to je to jediné, o čom som vlastne chcel od začiatku hovoriť. v CSI Las Vegas je viacero kladných postáv, ako špeciálne sympatický je koncipovaný jeden mladý afroamerický vyšetrovateľ s karibským dizajnom, volá sa Warrick Brown a je bývalý gambler. v jednom z dielov riešil "vraždu" iného gamblera. tento "zavraždený" gambler mal mentálne retardovaného brata, o ktorého sa poctivo staral. po úmornom vyšetrovaní, počas ktorého mal možnosť nadviazať citový kontakt s pozostalým bratom (dajme tomu, že sa volal Tom), Warrick zistil ako to bolo - gambler vsadil všetky peniaze, lebo to "nemohlo nevyjsť". nevyšlo to. aj s Tomom zostali úplne bez peňazí, hrozilo že Toma mu vezme sociálka, resp. pôjde do nejakého ústavu. lenže gambler mal uzavretú životnú poistku pre prípad úmrtia s poistným plnením v prospech svojho brata Toma. asi dva milióny dolárov. takže gambler doma nejako upevnil dýku a sám sa na ňu opakovane vrhol, fingujúc vraždu. zomrel, samozrejme. neviem to teraz dobre vygradovať ale skúste si to predstaviť: v záverečnej scéne je emotívne zreprodukovaný celý priebeh tej rituálnej sebažertvy, ktorú gambler podstúpil preto, aby Toma zachránil pred existenčnou katastrofou. doplňte tam fakt, že Warrick presne vedel, čo to je byť závislý od hráčskej vášne. prestrih na Toma, ktorý so slzami v očiach, nie celkom chápavo ale tušiac že dráma speje k vyvrcholeniu, hľadí na Warricka, ktorý jediný o veci vie a jediný môže rozhodnúť či vec uzavrie ako nevyšetrenú vraždu alebo ako samovraždu. urobí to prvé, zachráni Toma pred utrpením. urobí to druhé, vydá Toma napospas systému sociálnej starostlivosti, ergo určite aj citovej deprivácii. otvorene poviem, že som nemal najmenšie pochybnosti, že Warrick vrhne do kamery taký ten bruce-willisovský "ja-tvorím-vlastné-pravidlá" pohľad a elegantným krokom hlavného hrdinu odkráča do západu slnka (toto inak robieva v každom dieli Horatio Cane zo CSI Miami), činiť ďalšie spravodlivé a dobré skutky. presne to som od toho konca ako divák aj chcel. a oni mi to odopreli. Warrick povedal, že to je poistný podvod a že sa nedá nič robiť! keby takýto koniec z trucu urobil kanaďan, z afektu francúz a z presvedčenia rakúšan, nepoviem ani slovo. ale v americkom seriáli!? z kontextu pritom bolo nepochybné, že podľa tvorcov CSI urobil Warrick presne to, čo urobiť mal - v ďalších dieloch je to znova ten istý "správňak", proste sa ide ďalej, za jedným morálne správnym úsudkom nasledujú ďalšie. tu je (pokus o) vysvetlenie v intenciách toho pojmového rámca, ktorý som veľmi zhruba načrtol vyššie:

Naratív, vo finále ktorého je spravodlivosti učinené zadosť tak, že na úkor nevinnej obeti okolností, navyše geneticky a sociálne hendikepovanej, sa chráni majetok poisťovacej spoločnosti, s ktorou divák nedostal ani len tú najmenšiu príležitosť sa citovo stotožniť, je adresovaný nositeľovi socio-kultúrneho kódu, v ktorom súčasť legitímnych spravodlivostných očakávaní predstavuje ochrana súkromného vlastníctva bez ohľadu na osobu vlastníka a v ktorom súčasť rolových očakávaní vo vzťahu k policajtovi tvorí požiadavka bezvýhradnej neutrality (ozaj, ako asi dopadne kauza Košťál?). a iba pre nositeľa takéhoto kódu je tento naratív zrozumiteľný. súčasťou kánonu, na tvorbe ktorého sa - hoci aj konfrontáciou s ním - takýto adresát podieľa, je aspoň minimum rešpektu k akejkoľvek podobe legálneho podnikania, a absencia takpovediac automatických prezumcií, že enormné bohatstvo je výsledkom podvádzania a že dosahovanie zisku je spoločensky nežiadúce, ak nie rovno podlé. v spoločnostiach, ktoré sú kapitalistické nielen nominálne, ale aj reálne, jednoducho poisťovňa nemusí byť a priori ten zloduch, ktorého dramatizovaný príbeh potrebuje. a hlavne, poisťovňa nie je iba poisťovňa, ale aj potenciálny vyplácač dividend, penzií, atď. Warrickov otec, strýko, matka alebo sestra sú s veľkou pravdepodobnosťou, rovnako ako masa ďalších američanov, akcionári. ktovie, možno je takým akcionárom aj sám Warrick. možno cez dôchodkový fond, možno priamo, možno cez podielový fond, akokoľvek. jednoducho, v krajine, kde funguje trh s cennými papiermi, a polovica národa na ňom obchoduje alebo je inak zúčastnená, môže byť poisťovňa rovnako "kladný" vlastník ako majiteľ farmy a ako taká je aj ona spôsobilá "profitovať" zo statusu obete.

naopak, spolutvorca kánonu, tvoreného v čase postkomunistickej transformácie, je zároveň nositeľom kódu, v ktorom veľký majetok takmer automaticky vyvoláva asociáciu divokej privatizácie alebo podobného podvodu, kde samo slovo zisk je salonunfähig a kde horšie konotácie ako podnikateľ už vyvoláva iba tzv. finančný žralok (politikov nerátam, to je, samozrejme, pre všetky ostatné povolania beyond reach). pre nositeľa takéhoto kódu onen naratív nevyhnutne predstavuje kontraintuitívny výsledok morálne usudzovania. v jeho (t.j. napríklad v mojej, v čase pôvodného diváckeho zážitku) morálnej perspektíve totiž veľká finančná spoločnosť ako legitímny prvok rovnice vôbec nefiguruje. tie dva milióny dolárov ako nárok na poistné plnenie v celej tej kvázi-katarznej scéne v mojom vnímaní nepôsobili ako niečo, čo by niekomu patrilo a malo alebo nemalo patriť inému, ale "len" ako kulisa pre konfrontáciu, v ktorej majiteľ tých peňazí vôbec nemal miesto - konfrontáciu medzi povinnosťou k pravde ako "remeselnému" cieľu a povinnosťou k akejsi inštinktívne chápanej ekvite.

(dokonalú kontextovú ilustráciu k môjmu diváckemu Bildung ponúka súčasná slovenská diskusia k niektorým re-reformám, na ktoré sa chystá-nechystá miestna socialistická vláda. už neviem presne komu, či premiérovi alebo ministerske práce (mám pocit, že obom, ale fakt neviem), sa podarilo dôchodkové správcovské spoločnosti ako správcov individuálnych penzijných účtov pridopodobniť k tzv. nebankovým subjektom, čiže spoločnostiam založeným na klasických pyramídových hrách. a z predstavy, že by súkromné zdravotné poisťovne mali v sektore podnikať so ziskom, sa ministrovi zdravotníctva, opäť spolu s premiérom, robí hmla pred očami. tie by si v CSI Bratislava užili. sám Warrick by išiel poistné vybrať, možno aj s drobným bonusom pre policajné odbory.)

vrátiac sa k pôvodnému adresátovi toho kódovaného naratívu ... ale vlastne nechám už tak, nie je vylúčené, že si writer toho dielu proste trochu viac vypil alebo šnupol a nejak neustrážil ten koniec. po reklamnej prestávke sme späť...

Celý příspěvek

Squeeze-out (auf Deutsch) ústavní

Krátké upozornění: usnesením ze dne 30. května 2007 odmítl německý Spolkový ústavní soud ústavní stížnost proti ustanovením německého akciového zákona umožňujícím vyloučení menšinových akcionářů (squeeze-out). Spolkový ústavní soud došel k závěru, že vylučování menšinových akcionářů není per se porušením práva vlastnit majetek, pokud jsou rozumně vyvažovány zájmy většinových a menšinových akcionářů, vytěsnění akcionáři dostanou přiměřenou náhradu za své podíly a je jim poskytnuta účinná právní ochrana. Nechme se překvapit, jak se k vytěsnění postaví český Ústavní soud, který, pokud se nepletu, by podobnou kauzu v nejbližší době rozhodovat.

Celý příspěvek

Peep show v hledáčku německých správních soudců (aneb: a pak že je správní právo nudné)

Tímto příspěvkem pokračuji ve volném cyklu letních „hambatých judikátů“, zahájeném Michalem Bobkem. Vybírám nepochybně zajímavý (byť již starší) rozsudek Spolkového správního soudu ze dne 15. 12. 1981 (sp. zn. 1 C 232.79, BVerwGE 64, 274, in: http://www.servat.unibe.ch/dfr/vw064274.html), který se zabýval přípustností provozování činnosti známé jako peep show.

Nejprve stručné shrnutí judikátu, jehož vybrané části (volně, nikoliv doslovně) překládám.

1. Skutkové okolnosti věci:

Žalobci byla podle ustanovení § 33a živnostenského řádu zamítnuta žádost o provozování tzv. peep show. Konkrétně se mělo jednat o provoz kulatého, otáčivého pódia o průměru 5 metrů, na kterém měly ukazovat osoby ženského pohlaví za zvuku hudby svá neoděná těla divákům nacházejícím se ve 21 jednomístných kabinkách uspořádaných do kruhu. Okna těchto kabinek měla být zakryta clonou, která by vždy po vhození mincí příslušné hodnoty zmizela, přičemž sklo v kabince by bylo z vnější strany neprůhledné. Žalobě proti tomuto zamítavému správnímu rozhodnutí vyhověl Správní soud v Gelsenkirchenu a následný opravný prostředek, podaný žalovaným a zástupcem veřejného zájmu, zamítl Vrchní správní soud v Münsteru. Teprve na základě revizního prostředku podaného ke Spolkovému správnímu soudu zástupcem veřejného zájmu byla žaloba zamítnuta.

2. Právní závěry Spolkového správního soudu:

Z právního hlediska se jednalo o aplikaci ustanovení § 33a odst. 2 č. 1 živnostenského řádu, podle něhož bylo možno odmítnout vydat povolení pro zamýšlenou činnost, pokud podle daných skutečností je zřejmé, že její provozování bude odporovat dobrým mravům, a to nezávisle na osobě navrhovatele. Pojem „dobré mravy“ vymezil soud jako neurčitý právní pojem, který je nutno vyložit a který státní správě neponechává prostor pro volné správní uvážení a v plném rozsahu podléhá soudnímu přezkumu. Zákonná úprava přitom odkazuje na sociálně etické hodnotové představy, podléhající historickým změnám. Jádrem relevantních sociálně etických principů jsou hodnotově etické principy, o jejichž závaznosti existuje ve společnosti ústavní konsens. Hodnotový řád ústavy (Základního zákona) je zprostředkováván obsahem dobrých mravů. Jednání, které odporuje hodnotové představě zakotvené v ústavě, porušuje dobré mravy. Respektování a ochrana lidské důstojnosti patří ke konstitutivním principům ústavy. Zařízení, která ve smyslu ustanovení § 33a živnostenského řádu okolnostmi svého provozu porušují důstojnost člověka, jsou proto v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žádosti o vydání předmětného povolení je v tomto případě prostředkem, kterým správní úřad plní svoji povinnost ochrany podle ústavy. Navrhovaná zařízení by poškozovala důstojnost ženských osob vystavených k pozorování a požadované povolení proto nesmělo být vydáno.
Čl. 1 odst. 1 ústavy chrání osobní hodnotu (Eigenwert) člověka. Lidské důstojnost je porušena, pokud se jednotlivec stává pouhým objektem. Tento poškozující útok přitom může vycházet – jako zde – také od soukromých osob. Státu je v takovém případě na základě jeho ústavněprávní ochranné povinnosti přiznáno právo využít dané právní možnosti k ochraně proti takovému zásahu. Pouhé nahlížení na nahá ženská těla přitom lidskou důstojnost neporušuje, proto také nelze z tohoto hlediska vznést žádné zásadní výhrady proti obvyklým striptýzovým představením. Nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že peep show lze stavět naroveň striptýzu, jelikož se jedná o zásadně odlišné záležitosti. Striptérka, vystupující před publikem v sále, které vnímá, se pohybuje v rámci, jenž se nachází v tradici původních pódiových či tanečních představení a který ponechává subjektivní situaci této striptérky nedotčenu. Oproti tomu je ženě vystupující v peep show přisouzena nedůstojná role objektu, což zapříčiňuje vícero okolností: způsob placení, navozující atmosféru mechanizovaného a automatizovaného obchodu; náhled na nahou ženu je prodáván vhozením mince stejně jako je prodáváno zboží v automatu; mechanismus zakrývání clony a jednostranný optický kontakt navozuje odcizenou izolaci vystavované ženy, která se stává objektem choutek voyeurů; tímto způsobem obzvláště vzniká dojem odosobněného prodeje ženy; izolace diváka nacházejícího se v kabince vede k absenci sociální kontroly; systém jednotlivých kabin vědomě vytváří možnost sebeuspokojení a jeho komerčního využití. Tyto okolnosti působí ve svém komplexu, takže žena vystavená k pozorování provozovatelem tohoto zařízení je nabízena jako věc, sloužící k sexuální stimulaci, a stává se pouhým objektem vzrušení pro diváka, nacházejícího se v kabince. Tím je porušována lidská důstojnost vystupující ženy. Porušení této lidské důstojnosti není ospravedlněno ani tím, že žena vystupuje v peep show dobrovolně. Lidská důstojnost je objektivní hodnota nepodléhající dispozici, jejíhož zachování se jedinec nemůže účinně vzdát. Za situace, kdy zamýšlená činnost žalobce podléhá souhlasu správního orgánu, je bezprostřední spoluodpovědností státu ochrana lidské důstojnosti. Tehdy, když objektivně k zásahu do lidské důstojnosti u vystupujících osob dochází, není rozhodující, že tak činí za úplatu. Souhlas poškozených osob by totiž mohl vyloučit porušení jejich lidské důstojnosti pouze tehdy, jestliže by bylo porušení lidské důstojnosti dáno právě a pouze tím, že by chyběl jejich souhlas, což však není tento případ. Zde se totiž jedná o porušení lidské důstojnosti již typickou povahou a způsobem provozu těchto zařízení, jak je vyloženo výše. V daném případě proto musí být lidská důstojnost s ohledem na svůj význam přesahující jedince chráněna i navzdory náhledu poškozených.

3. Otázka k úvaze závěrem:

Je mi jasné, že citovaný rozsudek je zajímavý zejména uchopeným tématem, které samo o sobě popírá zažité představy studentů právnických fakult o tom, že správní (a taky ústavní) právo je nebetyčná nuda, na rozdíl např. od práva trestního či rodinného, které prý jsou naopak „ze života“... Pozoruhodné jsou nepochybně rovněž znalosti a hloubka ponoření do problému, kterou soudci prokázali zejména při podrobném popisu fungování peep show. Osobně však považuji přínos tohoto poněkud „rousseauovsky“ pojatého rozsudku za zásadní k otázce nezadatelnosti základních práv. (Nikoliv náhodou je ostatně tento judikát citován v některých německých učebnicích ústavního práva.) Jakkoliv ho proto lze z různých argumentačních pozic kritizovat, není možno mu zároveň upřít myšlenkovou a logickou důslednost.
Tento judikát proto čtenáře ve svém výsledku provokuje ani ne tak tím, že popisuje peep show a striptýz, nýbrž tím, že má v sobě ukrytu klíčovou otázku: kde jsou hranice mojí svobodné vůle při dobrovolném omezení či dokonce zřeknutí se svého základního práva? Je z tohoto hlediska únosné uvažovat např. o uzákonění eutanazie či o prodeji svých tělesných orgánů? Mohu se dobrovolně nabídnout k pracem, které lze označit za novodobou formu otroctví? Je právně účinný můj souhlas s podrobením se mučení? (Viz např. před časem medializovaný případ komerčně pojatého koncentračního tábora tuším ve Velké Británii, kde bylo možno si za vysoký peníz zaplatit několikadenní či několikatýdenní dovolenou, spočívající v týrání hladem, žízní a nepohodlím a v rámci nadstandardu bylo možno si připlatit i za individuální bití.)

Jednoduše řečeno: končí moje svoboda jen tam, kde začíná svoboda někoho jiného, anebo se tyto hranice nacházejí již uvnitř každého z nás?
Celý příspěvek

Střídání stráží

Jiné právo vítá a zároveň se loučí. Loučí se a děkuje Jiřímu Přibáňovi za jeho sérii hostujících příspěvků. Osobně bych nikdy netušil, že diskuse nad právním symbolismem může natolik zaujmout. Díky příspěvkům J. Přibáně se Jiné právo pohnulo někam k šesti stům čtenářů denně a v některých okamžicích bylo pro své čtenáře zajímavější než sledování fotbalových zápasů.

Vítáme hosta na červenec 2007, kterým je přední slovenský teoretik, ústavní a evropský právník Radoslav Procházka. Jiné právo již činilo odkazy na některé jeho práce, takže je výborné, když si nyní můžeme užít jejich autora takříkajíc „z první ruky“. R. Procházka je v současnosti docentem na Katedře teorie práva Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě a proděkanem stejné fakulty. Je také advokátem a členem předsednictva Slovenské advokátní komory. V letech 2004 – 2006 byl prvním vládním zmocněncem pro zastupování Slovenské republiky před Soudním dvorem a Soudem prvního stupně.

Co se peče, co se vaří: myslím, že v této fázi již můžeme poodhalit identitu některých dalších hostů Jiného práva. V září bude naším hostem Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu. V říjnu jím bude Karel Čermák, bývalý ministr spravedlnosti ČR. V listopadu bude Jiné právo hostit Elišku Wagnerovou, místopředsedkyni Ústavního soudu ČR. Máme se (opět) nač těšit.

Celý příspěvek

Práce ve Zlaté lodi

K pravidelným upozorněním na skvělá zaměstnání (Zn.: samá pozitiva a sociální jistoty) si dovoluji přidat následující inzerát:

Nejvyšší správní soud v Brně hledá odborného poradce do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:

- vysokoškolské vzdělání v oboru právo;

- bezúhonnost;

- analytické a systémové myšlení;

- schopnost a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;

- schopnost orientace v právních informačních systémech;

- dobrá znalost práce s počítačem;

- dobrá znalost cizího jazyka vítána.

Náplň práce:

- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu;

- správa databáze judikatury;

- analytická činnost;

- příprava Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím na adresu: milan.podhrazky[zavináč]nssoud.cz, kam také můžete případně směřovat Vaše dotazy. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Nástup možný na základě dohody.

Celý příspěvek

Právní symbolismus - evropská ústavnost a identita

Zde je úvodní odstavec příspěvku. Vážení přátelé,
Děkuji za možnost být hostem Jiného práva, všechny Vaše připomínky a reakce na výňatky z mého rukopisu Právní symbolismus a připojuji poslední diskuzní příspěvek, tentokrát vybraný z kapitoly o evropské ústavnosti a identitě.

... Proces evropské konstitucionalizace zvýraznil slabost některých klíčových principů právního systému Unie, jako například doktríny dělené suverenity, jež dominovala debatě o veřejném právu EU v průběhu posledních dvou desetiletí. Vágnost, protikladné závěry a nejasnou strukturu současného evropského veřejného práva dobře ilustruje výrok Rogera Errery, čestného člena francouzské Státní rady, který tvrdí, že samo pojetí dělené suverenity a kompetencí a principu subsidiarity nemůže být „zřejmé a jednoznačné a bylo natřeno šedě (a nikoliv černobíle) jakožto hlavní barvou evropského veřejného a ústavního práva.“ Projevily se absence ústavního pravidla a pokračování současné praxe ad hoc právní argumentace a rozhodování, což stěží může poskytnout pevný ústavní a právní rámec pro Unii a její členské státy. Konstitucionalizace EU bude i nadále prováděna epistemologicky zmocněnou komunitou právníků, na základě libovůle a bez adekvátní politické debaty. ...

A zde je jeho zbytek.... Rozhodnutí německého Ústavního soudu týkající se dělení suverenity mezi evropské a národní právní systémy například nabízí komplexní ukázku technických právních následků neexistence evropského lidu a demokratické legitimity Evropské unie. Rozhodnutí soudu o Maastrichtské smlouvě a teze o „neexistenci evropského demosu“ je možné vykládat dvěma způsoby. Podle „tvrdé“ nacionalistické verze evropský demos, který by garantoval silnou kolektivní identitu a tedy demokratickou legitimitu tak, jak tomu je v moderních evropských státech založených na etnickém principu, nikdy nebude existovat. Evropská demokracie není možná, neboť neexistuje evropský lid, který by bylo možno přeměnit v politický národ. Podle „měkké“ verze, jíž se nakonec německý Ústavní soud přidržel, tato nepřítomnost evropského národa především znamená, že demokracie a ústavní práva zaručená národním státem nelze omezit žádnými nadnárodními institucemi. Sepětí lidu a státu, které tvoří základ rozhodnutí soudu, je vykládáno jako charakteristický příklad z moderních německých dějin a jejich politické Sonderweg.
Koncepce demosu, které se užívá v evropských právních a politických debatách o suverenitě a normotvorné nadřazenosti, je často podávána jako pevná politická kategorie, i když není definována etnicky. Předpokládá společenství zahrnující jednotlivé občany do jednotného celku hodnot a tradic. Republikánský nacionalismus může mít paradoxně podobné vyčleňující účinky jako nacionalismus etnický. Idea politické jednoty občanského národa, oproštěného od etnického významu, může, podobně jako etno-nacionalistické pojetí politické společnosti, hovořit mytologickým jazykem historických kořenů, genealogií morálních zásad, hodnot a kulturních závazků. Demokraticky republikánské pojetí národa může mít podobně překvapivě organické základy jako etnicko-nacionalistické představy o dějinném předurčení a jedinečnosti národa.
Tato přeměna demokratického národa v živou společnost je popisována Etiennem Balibarem jako paradox „republikánského komunitarismu,“ podle něhož:

„Republikánský komunitarismus“ učinil z kulturního, školského a administrativního neuznání „jednotlivých identit“ (ať již jsou jazykové, náboženské či národní) v rámci národa znak čistoty, která umožňuje jednotlivci uvědomit si povahu své politické univerzality. Zápas proti různě skutečným komunitarismům, považovaným za hrozbu, se tak změní ve vytváření exkluzivní identity. Takový zápas navíc vytváří určité překvapivé mimetické jevy.“

Balibar a další přesvědčivě dokazují, že univerzalistické hodnoty se mohou snadno zvrhnout ve výlučné a diskriminační partikularismy. ...


... Dosavadní evropská integrace nicméně přesvědčivě ukazuje, že evropský právní systém nemá sílu kodifikovat politickou identitu. Bylo by nesprávné předpokládat, že „slabá“, právně založená evropská identita by nakonec mohla vést k založení „silného“ evropského demos, který by jako ústavodárná síla podpořil myšlenku evropské federální státnosti. Žádný charismatický akt nemá moc změnit tuto evropskou skutečnost. Evropské občanstvo se stěží transformuje na suveréna se symbolickou i reálnou silou, která by umožnila založit suverénní politickou a zákonodárnou moc ve federální Evropě.
Unijní systém rozhodování nedokáže takovou identitu inspirovat a jeho ochrana jednotlivých práv a svobod je příliš slabá, než aby vytvořila pocit sounáležitosti „silné“ politické komunity. Politická identita Evropy, která zápasí s omezeným a slabým vnitřním pocitem sounáležitosti, se posiluje převážně ústavním patriotismem jako „nejmenším společným jmenovatelem“. Tento patriotismus může inspirovat sdílený pocit evropanství, ale nemůže kopírovat pevnou kolektivní identitu a abstraktní solidaritu, jež je typická pro moderní evropské národy.
Evropský ústavní patriotismus je paradox: právní systém EU se kritizuje jako „chladný“ a odlidštěný, ale „horké“ pocity sounáležitosti a sebeidentifikace mají být inspirovány právní ochranou svobod a vzájemné odpovědnosti Evropanů. Zvláštní evropská identita, která by přesahovala kolektivní identity různých evropských národů, vzniká jako fikce odvozená z morálního univerzalismu lidských práv a ústavní demokracie.
Evropský ústavní patriotismus je typickým příkladem morální komunikace, která využívá komunikační rámec právního systému. V debatách o evropském ústavním patriotismu si sémantiku lidských práv osvojuje morální systém, který z ní činí součást „logiky globální odpovědnosti a globální aspirace“. Na meta-ústavní úrovni lze ústavní práva a svobody konstituovat jako soubor diskurzivních politických strategií a morálních hodnot. Očekává se potom, že evropský právní systém a obzvlášť jeho rodící se ústavní sféra bude definovat, co je „dobré“ pro Evropu a co je morálně a politicky žádoucí pro občany Unie a může být symbolizováno právem jako společným kulturním výtvorem.
Globální aspirace Evropy nelze uskutečnit jednoduše tím, že se vybuduje evropská identita jako nová forma moderní národní identity. Evropskou unii nelze budovat podle politické architektury a principů moderního národního státu. Evropská integrace obsahuje „zvláštní aporii: typicky evropský pojem suverenity, tento výsledek evropského dějinného vývoje, v němž došlo současně k ustavení lidu i ustavení státu, nelze aplikovat na Evropu samotnou“.
Pokud se jedná o evropský patriotismus a identitu, právní symbolismus se zřetelně soustřeďuje okolo pojmu evropského občanství. Právní podmínky evropského občanství definují společný základ a hranice těch, které spojují stejná evropská práva a povinnosti. Mnohotvárná kolektivní identita Evropy a různé kolektivní identity evropských národů nakonec spojují proces budování společné identity s právním formováním evropského občanstva a distribucí práv a povinností garantovaných občanům podle norem evropského práva.
Problém občanství přitom zahrnuje mnoho otázek, jako například národnost, suverenitu, identity, státnost, občanská práva a jejich vzájemné konflikty. Různé národní identity přežívají i bez suverenity evropských národních států. Politická práva jsou zajištěna nadnárodně, ale vynutit je lze jen státní mocí. Faktické evropské občanství vznikalo postupně během několika desetiletí i bez evropské veřejné sféry a demokratické rozpravy. Jedná se o „občanství bez společenství.“ Evropský národ potom nemůže být politický ve smyslu politického Subjektu – mýtického tělesa disponujícího ústavodárnou mocí. Je možné si ho ale vymýšlet a představovat jako společnou politickou kulturu občanských svobod a demokratických hodnot.
Evropské občanství lze tvořit rozšířením právní komunikace do oblasti kultury, ale toto rozšíření zároveň ponechává různé národní kolektivní identity Evropanů nedotčené coby jejich kulturní tradice. Jedna kulturní rovina definovaná právním symbolismem evropského občanství se tak konstituuje v paralelním vztahu k jiným evropským kulturám. Široká kolektivní identita, jakou je evropská identita, je polem „mnoha překrývajících se a někdy dokonce konfliktních identit“.
Evropská symbolizace společného politického prostoru přesahuje společné chápání demokratické legitimity, které staví na ústřední otázce „Kdo je lid?“. Narozdíl od představy jednoho evropského lidu se evropská identita může konstruovat jen jako hybridní směs společného občanského étosu a přetrvávajících různých národních loajalit, kterou nelze nikdy zcela konsolidovat na právní nebo politické úrovni. ... Celý příspěvek

Judikát roku?

Tento způsob léta zdá se mi poněkud hodnotícím. Nejprve přišly se svým (opětovným) hodnocením vysokých škol Lidové noviny. Všichni se povinně zasmáli s tím, že takto sestavený žebříček právnických fakult má mizivou vypovídající hodnotu. Následoval hodnotící článek Tomáše Němečka v Hospodářských novinách. Ten můžeme kritizovat z mnoha ohledů, jedná se však zatím o jediný serióznější pokus vytvořit nějaký soubor smysluplných hodnotících kritérií. Jarní „hodnotící“ vlnu pak doplnila Mladá fronta se svými „žebříčky“, které, pokud jsem to pochopil správně, vycházely pouze z množství ISI publikací. To znamenalo, že tři ze čtyř českých právnických fakult měly nula a jedna (hádejte která) měla jeden zářez. Smysluplnost podobného hodnotícího mechanismu může soutěžit snad již jenom s vypovídající hodnotou „Právníka roku“.

Do hodnotícího nadšení se tento měsíc připojily také Karlovarské právnické dny. Ty tradičně hodnotí a udělují tři ceny: nejlepší právnická publikace (Autorská cena), nejlepší právnický časopis (Prestižní cena) a pocta judikátu. Jako každý zvědavý právník jsme se přirozeně podíval na výsledky v jednotlivých kategorií. Jak nejlepší publikace, tak nejlepší právnický časopis nepřekvapí: nejlepším právnickým časopisem se (opět) staly Právní rozhledy od Becka, nejlepší publikací Filosofie práva Pavla Holländera (vydal Aleš Čeněk).

Co mě však poněkud zarazilo byl judikát, kterému byla udělena pocta. Pocta judikátu je dle Statutu této ceny (přístupné na webových stránkách KPD) udělována nejlepšímu judikátu vydanému soudem v České nebo Slovenské republice, případně některým ze soudů Evropských společenství, za uplynulý kalendářní rok. Článek 1 Statutu této ceny uvádí, že judikát musí být „[...] zjevným přínosem pro vyřešení nejasností v právních předpisech, nebo pro výkon práva, právní etiku a jedná se o zatím nejudikovanou právní otázku. Rozhodnutí je bez formálních a procesních chyb.“ Výběr judikátu probíhá na základě anketních lístků, odevzdaných odbornou (právnickou) veřejností. Tento výběr je „překontrolován“ odbornou porotou (čl. 8 písm. a) Statutu).

Internetové stránky Karlovarských právnických dnů uvádějí, že „Bylo navrženo celkem 22 judikátů, z nichž se ve čtyřech případech jednalo o rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ve třech o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zbylých 15 nominovaných rozhodnutí jsou rozsudky či usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší počet hlasů obdrželo usnesení Ústavního soudu ČR spis. zn. Pl. ÚS 19/04 ze dne 21. února 2006, publikované v Soudních rozhledech, č. 5/2006.“

Jakže? Nejlepším českým, slovenských a evropským judikátem za rok 2006 je nepublikované třístránkové usnesení pléna Ústavního soudu, kterým tento soud zastavil řízení ve věci návrhu na zrušení několika ustanovení zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. věc „zlaté akcie“)? Při vší úctě k Ústavnímu soudu a danému judikátu, je zjištění, že po 1. květnu 2004 mají české soudy a správní orgány povinnost aplikovat právo Společenství až tak převratným a novátorským právním názorem? Samotný Ústavní soud o této věci rozhodl usnesením, které s výjimkou mé anotace v Soudních rozhledech není nikde publikováno a není ani přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu. Nejsem si jist, co si mám o podobném ocenění myslet. Pracovně mě napadají tři hypotézy:

1) Nejprve ta pozitivní: Klíčem k nejlepší české judikatuře jsou zjevně stránky Soudních rozhledů. Jejich dopad je takový, že i z nepublikovaného usnesení mohou „udělat“ judikát roku (Varování: Autor tohoto příspěvku je v této otázce dvojnásob podjatý. Jednak je členem redakční rady Soudních rozhledů a jednak je autorem předmětné anotace).

2) Již bude asi nejvyšší čas, aby Ústavní soud zpřístupnil všechna svá rozhodnutí, včetně usnesení. Zpřístupnění veškeré rozhodovací činnosti Ústavního soudu je již delší dobu touto institucí slibováno. Vyhodnocení usnesení o zastavení řízení coby nejlepšího judikátu může navíc opět nepřímo potvrzovat mnohokráte zmiňované výhrady vůči judikatorní produkci ÚS: kolik klíčových právních názorů, které formují názor ÚS a nepřímo tak právní řád, nalezneme v nepublikovaných usneseních a nikoliv v publikovaných nálezech? Proč psát nálezy když vydávat v podstatě tajná usnesení je tak snadné ....

3) Karlovarská pocta judikátu potvrzuje moji úvodní skepsi k letošní hodnotící a žebříčkoidní sezóně. Judikatorní produkci českých a evropských soudů se snažím pravidelně sledovat a skutečně se nedomnívám, že by nepublikované třístránkové usnesení, které sděluje jeden ze základních principů členství České republiky v Evropské unii, bylo až tak převratným judikatorním počinem.

Celý příspěvek

Generální advokát Maduro k polské žalobě na Radu: soudní ochrana a "Společenství práva"

Jak už jsem zde zmiňoval, se stanovisky generálního advokáta Miguela Poiarese Madura většinou souhlasím a ještě si příjemně počtu ve výtečných právních analýzách. K Madurovu stanovisku ve věci C-273/04 Polsko v. Rada mám však několik výhrad, ačkoliv je jako mnoho jiných, pocházejících z pera tohoto generálního advokáta, velmi inovativní. Možná až příliš.

Bohužel je jeho český překlad tím bezkonkurenčně nejhorším, se kterým jsem se zatím u Soudního dvora setkal. Přece jen, překládat výraz „velký senát“ (grande chambre) jako „slavnostní kolegium“, to je hodně silná káva. Úroveň českého překladu mě nakonec přiměla číst stanovisko ve francouzštině, a totéž doporučuji i případným dalším čtenářům (v angličtině zatím není dostupné).

Případ se týká žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.

Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: stanovisko je mnohem zajímavější s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Pro přípustnost žaloby však podle Polska hovořilo několik argumentů, které mají význam i pro téma, jímž jsme se zde na stránkách Jiného práva už zabývali: (ne)publikace právních předpisů ES v jazycích nových členských států.

Nepublikace napadaného rozhodnutí v polštině
Polská vláda argumentovala, že napadené rozhodnutí nebylo v Úředním věstníku publikováno v polštině. Článek 8 rozhodnutí přitom stanovil, že se má publikovat v jazycích nových členských států. Podle svého tvrzení polská vláda obdržela příslušný výtisk Úředního věstníku mnohem později, až 27. července 2005. Maduro tomu však neuvěřil:

Z informací poskytnutých generálním ředitelem Úřadu pro úřední tisky v odpovědi na otázku Soudního dvora(16) však vyplývá, že Úřední věstník ze dne 30. března 2004 byl skutečně dostupný ve všech jazycích nových členských států již tohoto dne. Žalobkyně sice napadla pravdivost těchto informací, tato odpověď však nemůže být zpochybňována bez závažných důkazů, jaké ovšem nebyly Soudnímu dvoru předloženy. Fakt, že toto číslo úředního věstníku bylo možné prohlížet v polštině na internetu, na stránkách EurLEX, teprve 15. prosince 2004, není rozhodující, poněvadž jedinou závaznou formou zveřejnění legislativních textů je tištěná verze. Dále je nesporné, že zveřejnění se považuje za uskutečněné, a tudíž Úřední věstník se považuje za dostupný dnem, kdy vyhotovení Úředního věstníku obsahujícího akt je skutečně dostupné ve všech jazycích Společenství na Úřadu pro úřední tisky v Lucemburku. (bod 19)

Nevím; docela by mě zajímalo, proč se polský překlad rozhodnutí objevil na Eur-lexu teprve v prosinci 2004, když jej podle tvrzení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky měl tento úřad k dispozici již v březnu? Pokud se pamatujete, na Eur-lexu se objevovaly dokonce i nefinalizované verze překladů dokumentů, ještě před tím, než vůbec vyšly v tištěném Úředním věstníku, jen aby byly dostupné alespoň nějakou formou. Že by tam tedy úřad nezveřejnil dokument, který podle jeho tvrzení přeložený a dokonce publikovaný byl, se mi zdá velmi nevěrohodné. Proč Maduro jen tak beze všeho důvěřuje generálnímu řediteli úřadu, když nepřímé indicie svědčí spíše o tom, že pravdu má Polsko? Bude podobně postupovat i v případě, kdy bude namítána nepublikace předpisu, který měl být zveřejněn ve Zvláštním vydání Úředního věstníku, které na sobě nemá žádnou identifikaci okamžiku svého vydání? Bude pak prohlášení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky nadáno presumpcí správnosti?

Pro tento argument Polska jsem měl sympatií nejvíce a docela mě mrzí, jak s ním Maduro naložil. S dalšími argumenty svědčícími pro přípustnost polské žaloby jsem byl spokojen mnohem méně.

Polsko jako neprivilegovaný žalobce
Polsko uplatňovalo, že lhůta pro podání žaloby měla začít běžet až od 1. května 2004, tedy až okamžikem, kdy se Polsko stalo členským státem EU. Nejzajímavější z nich byl ten, že až do tohoto dne nemohlo Polsko vystupovat před Soudním dvorem jako žalobce. Maduro to odmítá, když poukazuje na to, že Polsko mohlo žalovat coby neprivilegovaný žalobce, a to hned od vydání napadeného rozhodnutí, tj. po 30. březnu 2004. (na jiném místě stanoviska se však Maduro k tomuto argumentu vrací a tvrdí, že by Polsko jako neprivilegovaný žalobce neobstálo – viz body 39 až 44). Podle striktních kritérií přípustnosti by tedy jeho žaloba měla být odmítnuta jako opožděná (body 26 a 27). S tím se však generální advokát nespokojuje a pouští se do značně odvážných úvah o žalobní legitimaci v rámci článku 230 ES, které ústí v jeho závěr o přípustnosti žaloby.

Právo na soudní ochranu a „Společenství práva“
Maduro začíná své úvahy poměrně obsáhlým rozborem vývoje práva na soudní ochranu ve Společenství. Zajímavé jsou přitom jeho otevřené poukazy na aktivní (napsal bych „aktivistickou“, kdyby to slovo mělo nějaký reálný obsah) roli Soudního dvora: „když na tom závisí existence soudní ochrany, Soudní dvůr jde bez rozpaků nad rámec znění článku 230 a zaplňuje mezery v textu“ (bod 34). Souhlasím: někdy Soudní dvůr skutečně projevuje příliš málo rozpaků…

Jak jsem již uvedl výše, Maduro se zabýval možností Polska žalovat coby neprivilegovaný žalobce dvakrát. Nejprve tuto možnost připouští, aby ukázal, že při striktním uplatňování pravidel žalobní legitimace Polsko promeškalo svoji lhůtu žalovat. Pak se ale k témuž vrací a tvrdí opak. V tomto směru je jeho argumentace, alespoň podle mého názoru, poměrně málo přesvědčivá. Poukazuje totiž na paralelu s žalobním postavením zámořských zemí a území, regionů a samosprávných celků. Jejich osobní dotčení totiž nemůže „vyplývat z nepříznivých socioekonomických dopadů napadeného aktu na podniky usazené na jeho území“. Stejně by podle Madura byla odmítnuta možnost osobního dotčení Polska (bod 43).

Skutečně? Jak to Maduro ví, když o několik odstavců výše ve svém stanovisku říká, že se s podobnou žalobou (tj. žalobou přistoupivšího státu, vztahující se na dobu před jeho přistoupením) Soudní dvůr ještě nesetkal. Proč tedy najednou staví tak striktní paralely? Nemělo zkrátka Polsko žalovat rovnou jako neprivilegovaný žalobce a teprve pokud by bylo odmítnuto, hledat právní konstrukce měnící výslovné znění Smlouvy?

Maduro však říká:

výjimka by měla […] nesporně platit pro akty, které byly stejně jako akt napadený v projednávané věci přijaty mezi datem podpisu Smlouvy o přistoupení a jejím vstupem v platnost a jsou na této Smlouvě o přistoupení založeny. Dle mého názoru by měla platit v širším rozsahu, a to pro všechny akty Společenství přijaté v rozmezí těchto dvou dat, to znamená nejen pro ty, které byly přijaty na základě Aktu o přistoupení, ale také pro ty, které byly přijaty na základě Smluv, alespoň v tom rozsahu, v němž se takové akty dotýkají rovnováhy práv a povinností stanovené Smlouvou o přistoupení ve prospěch budoucích členských států (bod 53).

Pro tento závěr pak ještě snáší další argumenty, na které zde není místo. V podstatě by ale byly použitelné i pro závěr, ke kterému bych se klonil já: na přistupující státy by se vztahovala jiná pravidla žalobní legitimace, než jaká se vztahují na zámořská území nebo samosprávné celky, kterými argumentoval Maduro. Přistupující stát by tak nemusel čekat na to, až se stane členským státem, aby mohl žalovat před Soudním dvorem. Ve vztahu k Polsku a jeho žalobě by to, přiznávám, nebyla dobrá zpráva. Více by to však odpovídalo limitům znění článku 230 ES (že by se ve mně budil právní formalista?) a navíc by to zamezilo nejistotě v období před datem přístupu: „budou nás žalovat nebo ne“? No, uvidíme co na to Soudní dvůr….

Celý příspěvek