O stanoviscích pléna II. a jednom Pyrrhově vítězství před Ústavním soudem

V předchozím příspěvku o stanoviscích pléna jsem avizoval pokračování o jejich intertemporálních účincích. Téma souvisí s otázkou závaznosti právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu, inter partes. Ve své části komentáře k zákonu o Ústavním soudu (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI 2007), týkající se § 82 ZÚS, jsem k tomu – s ohledem na tehdejší stav judikatury – napsal, že »závaznost právního názoru Ústavního soudu vysloveného v kasačním nálezu se vztahuje na celé další řízení a nevyjímá ani Ústavní soud sám, pokud se k němu tatáž věc dostane opětovně podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v dalším řízení po vydání kasačního nálezu, ať už napadne senátu ve stejném složení, jinému senátu nebo plénu v důsledku rozhodnutí o atrahování senátních věcí plénem [§ 11 odst. 2 písm. k)]. V tomto „druhém kole“ se nemůže od svého původně vysloveného právního názoru odchýlit jen proto, že mezitím došlo ke změně právního názoru v jiné obdobné věci stanoviskem pléna přijatým postupem podle § 23, a už vůbec ne proto, že Ústavní soud nově rozhoduje v jiném složení nebo v jiném grémiu; lze-li obecně akceptovat přirozený vývoj judikatury a možnost prospektivní změny právního názoru vysloveného v nálezu zákonem předpokládaným postupem (§ 23), nelze s ohledem na právní jistotu účastníků řízení připustit libovůli v rozhodování v jedné a téže konkrétní věci ve smyslu „jednou tak, podruhé jinak“, resp. změnu právního názoru s účinky zpětnými.« Stále si za tímto názorem stojím, i když v judikatuře Ústavního soudu došlo k posunu, zatím ojedinělému, v souvislosti se sporem o povahu tzv. výčtového zákona – zákona č. zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

V I. dějství tohoto jímavého příběhu se setkáme s těmito osobami a obsazením: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova jako žalobce, Česká republika jako žalovaná. Kulisou jsou řádové nemovitosti v Opavě, které jezuité vlastnili před únorem 1948, po komunistickém převratu zůstalo jejich vlastnictví formálně nedotčeno, v důsledku proticírkevních opatření však správu nemovitostí vykonávala státní mocí ovládaná tzv. Náboženská matice. Ta v roce 1958 tyto nemovitosti nezištně „darovala“ státu (sama důvodová zpráva k výčtovému zákonu uvádí, že šlo o darování vynucená). V onom výčtovém zákoně bylo na tovaryše Ježíšovy pamatováno, ony opavské nemovitosti však podle tohoto zákona vydány nebyly (nebyly na seznamu). Jezuité se tedy určovací žalobou domáhali určení, že darovací smlouva byla neplatná a že jsou nadále vlastníky. Obecné soudy sice přitakaly v tom, že darovací smlouva byla neplatná (Náboženská matice byla pouze správcem a nemohla s majetkem disponovat), žalobu však přesto zamítly s tvrzením, že výčtový zákon je restituční předpis a jako takový je zvláštním zákonem, který vylučuje obecné občanskoprávní předpisy a možnost domáhat se určení vlastnictví podle nich. Tovaryšstvo Ježíšovo podalo v květnu 2005 ústavní stížnost a IV. senát Ústavního soudu nálezem sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. srpna 2005 ústavní stížnosti vyhověl a rozsudky obecných soudů až do prvního stupně zrušil. Ústavní soud tehdy konstatoval, že pokud obecné soudy dospěly k tomu, že darovací smlouva byla neplatná, měly poskytnout ochranu vlastnickému právu Tovaryšstva Ježíšova. Ústavní soud odmítl, že výčtový zákon je speciální restituční zákon, jehož existence vylučuje pro církevní právnické osoby domáhat se určení svého vlastnického práva použitím obecných předpisů práva občanského. Po kasaci rozhodnutí obecných soudů se tak na podzim roku 2005 znovu rozběhlo řízení o určovací žalobě jezuitů, nyní však již byly obecné soudy – nepochybně především inter partes (závaznost nálezu erga omnes v tomto případě netřeba uplatňovat) – zavázány právním názorem Ústavního soudu vysloveném v jeho kasačním nálezu.

Ve II. dějství zaznamenáváme jen lehce obměněné obsazení. Jako žalobce vystupuje Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, stranou žalovanou byla unie odborových svazů a šlo o komplex nemovitostí v Luhačovicích – tzv. Augustiniánský dům, kam dříve zajížděl Mistr Janáček a v klidu a zázemí poskytnutém brněnskými augustiniány v prostředí lázeňského města komponoval, mimo jiné svou slavnou Glagolskou mši. Skutkové okolnosti jinak byly obdobné – opatství tyto nemovitosti nesporně vlastnilo až do r. 1959, kdy je Náboženská matice (vynuceně) darovala státu. A do výčtového zákona se nedostaly. Obecné soudy zamítly určovací žalobu opatství s obdobnou argumentací, opatství podalo ústavní stížnost, která napadla II. senátu, a ... a tady se příběh začal odvíjet jinak. Ústavní stížnost byla podána v prosinci 2004, tj. dříve než stížnost Tovaryšstva Ježíšova, avšak do přijetí nálezu ve věci Tovaryšstva o ní ještě rozhodnuto nebylo – v každém případě však svým nálezem z 8. srpna 2005 IV. senát zavázal II. senát, aby i stížnost augustiniánů rozhodl se stejným právním názorem a závěrem. II. senát ovšem s tímto právním názorem nesouhlasil a během necelých tří měsíců předložil plénu návrh opačného stanoviska. Plénum Ústavního soudu 1. 11. 2005, podle připojených disentů většinou 10:3, stanovisko schválilo [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 22/05 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.)]. Podle tohoto stanoviska je výčtový zákon „svojí povahou součástí restitučního zákonodárství“, se všemi důsledky s tím oprávněně či neoprávněně spojovanými. Následně II. senát, v duchu tohoto stanoviska, ústavní stížnost Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina usnesením sp. zn. II. ÚS 687/04 ze dne 19. 1. 2006 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (!)

Pro Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina tak příběh v tomto okamžiku skončil, ale pojďme nyní sledovat osudy jezuitů, které jsme ztratili ze zřetele v srpnu L. P. 2005, jak se radují z úspěchu před Ústavním soudem ...

V III. dějství tedy vystupují jako žalobce opět jezuité před Okresním soudem v Opavě, jehož rozsudek Ústavní soud nálezem ze srpna 2005 zrušil, nyní se však nacházejí v jednoznačně lepší pozici než při posledním jednání, neboť okresního soudce mohou argumentačně utlouci závazným právním názorem vysloveným v kasačním nálezu Ústavního soudu. Avšak ještě než proběhne první jednání, média zaznamenají porážku Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina v obdobné kauze před Ústavním soudem, zvrat v jeho judikatuře, podtržený mimořádnou publikací textu stanoviska Pl. ÚS-st 22/05 ve Sbírce zákonů. Obecné soudy správně vycítily, že se vítr otočil, a žalobu Tovaryšstva opět zamítly, bez ohledu na inter partes závazný nález Ústavního soudu vynesený právě pro tento případ. Porážku jezuitů stvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku 28 Cdo 727/2008 z 10. června 2008, v němž konstatoval, že „obecné soudy nepochybně musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu ÚS vydaným v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím, ... [s]ituace je však podstatně jiná v případě, že po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje odlišné právní posouzení téže otázky. ... Vždyť i v případě, bylo-li by po vydání kasačního nálezu znovu rozhodnuto soudy obecnými a byla-li by proti těmto rozhodnutím podána nová ústavní stížnost, jednalo by se o nové řízení, v němž by se konkrétní senát musel řídit stanoviskem pléna. Lze tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti bude Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem. Z [toho] plyne, že se obecné soudy nemusí řídit právním názorem vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním nálezem převažuje.“.

Tento empirický závěr, anticipující rozhodování Ústavního soudu, Nejvyšší soud podpořil argumenty právními:

• v případě podání další ústavní stížnosti půjde o nové řízení; tím mělo být zřejmě řečeno, že to původní, v němž byl vydán kasační nález, pro řízení o nové ústavní stížnosti nebude relevantní, neboť pozdější stanovisko pléna je vyšší forma a jak známo vyšší bere,

• rozhodnout v souladu s původním kasačním nálezem by ignorovalo vývoj právního názoru Ústavního soudu; takové rozhodnutí by bylo založeno jen na slepém respektu k názoru tím samým soudem reprezentativně překonanému – jinými slovy, NS zde zřejmě argumentuje přepjatým formalismem,

• rozhodnout v souladu s původním kasačním nálezem by bylo v rozporu s naplňováním vlády práva a s atributy právního státu, neboť rozhodnutí by nevycházelo z většinového názoru soudního orgánu autoritativně rozhodujícího o tom, co je a není ústavním pořádkem,

• rozhodnutí v souladu s původním kasačním nálezem by zabraňovalo průchodu spravedlnosti a nešetřilo by základní práva a svobody účastníků řízení.

Podpůrně NS argumentoval vlastní praxí obecných soudů: „Odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval“.

NS nicméně v závěru své názory relativizoval. Podle něj by taková situace neměla být pravidlem, zejména pokud by takovým postupem mělo být nepřípustně zasaženo právní postavení účastníků řízení nebo jejich právní jistota. Proto by, podle NS, mělo být rozhodnutí odchylující se od původního právního posouzení více než kdy jindy pečlivě odůvodněno a musí z něj být nade vší pochybnost zřetelné, jakým právním názorem se soud řídil a z jakého důvodu.

Předpoklad Nejvyššího soudu se vyplnil a Tovaryšstvo Ježíšovo podalo v srpnu 2008 znovu (v terminologii NS novou) ústavní stížnost (III. ÚS 2069/08). Díky této téměř laboratorní kauze získal Ústavní soud příležitost vyslovit se jednoznačně ke komplexní otázce závaznosti jeho nálezů v její časové dimenzi.

Argumenty, které hovořily ve prospěch prosazení názoru obecných soudů o povaze nálezů Ústavního soudu a účinků později vydaného stanoviska pléna, jsou zřejmé z rozsudku NS. Pro řešení opačné se však také nabízely silné argumenty:

• nejde o „nové“ řízení, z pohledu ÚS je to materiálně res iudicata, věc rozhodnutá nálezem ÚS, byť formálně z tohoto důvodu stížnost nepřípustná není (srov. § 35 odst. 1 ZÚS),

• NS své rozhodnutí opřel o princip právní jistoty, ale tento princip v daném případě může působit i zcela opačně, záleží na úhlu pohledu: byla to právě právní jistota stěžovatele, jež byla otřesena, neboť poté, co v jeho věci Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, je tento právní názor obecnými soudy nerespektován poukazem na pozdější právní názor vyslovený Ústavním soudem v jiné právní věci a pro jiné (a všechny budoucí) účastníky řízení,

• problém je dán kasační povahou kompetence Ústavního soudu; kdyby bylo jeho rozhodnutí konečné, nemohla by být otázka znovu, v neprospěch stěžovatele, přehodnocena,

• řízení před Ústavním soudem je zásadně jednoinstanční; prosazením názoru obecných soudů by se cestou stanoviska pléna fakticky v téže věci zavedlo opravné řízení proti již vyhlášenému nálezu, což neposiluje důvěru v rozhodování Ústavního soudu, který v téže právní věci, v tomtéž případě, by mohl rozhodnout jednou tak, podruhé jinak, byť s posvěcením celého pléna,

• zákonným soudem a soudcem stěžovatele byl rozvrhem práce určený senát, který rozhodoval o první ústavní stížnosti, a nikoli plénum, které později rozhodovalo o odlišném právním názoru formou svého stanoviska, ovšem pro jinou kauzu než tu, která již byla nálezem rozhodnuta,

• stanovisko pléna a právní názory vyslovené v nálezech působí (mají působit) prospektivně a nemohou se dotknout věcí již Ústavním soudem rozhodnutých,

• účastníci řízení po kasačním nálezu Ústavního soudu se stávají rukojmím času a rychlosti, nebo spíše pomalosti řízení před obecnými soudy – čím déle trvá, tím se zvyšuje riziko mezitímní změny právního názoru Ústavního soudu a popření ústavní ochrany, které se účastníku již jednou před Ústavním soudem dostalo,

• z obdobných pozic lze také zpochybnit sebepotvrzující argument NS o správnosti praxe obecných soudů, z níž vyplývá, že odvolací soud může také (libovolně) později změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a v téže věci v druhém kole potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože tento jeho dřívější právní názor nerespektoval,

• argumentace obecných soudů požadavkem ochrany základních práv a svobod účastníků řízení je v dané věci problematická, neboť účastníky na straně jedné byly soukromý subjekt (církevní právnická osoba), na straně druhé stát – jeho způsobilost být nositelem vlastních základních „lidských“ práv a svobod je však i v judikatuře Ústavního soudu sporná,

• názor obecných soudů neodpovídá dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu, srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285): „... všechny ... sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která – konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a tedy ... je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae ..., která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by – in eventum – měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“.

Konečně bylo možné vznést i veskrze formální argument: v dané věci obecné soudy opřely své rozsudky o právní názor vyplývající ze stanoviska, nikoli z nálezu ÚS; II. senát, který přijetí stanoviska inicioval, totiž nerozhodl v souladu se stanoviskem pléna ve věci augustiniánského opatství nálezem, ale pouze usnesením (II. ÚS 687/04 ze dne 19. 1. 2006, které ani formálně nebylo publikováno). Stanovisko pléna však, přestože bylo publikováno ve Sbírce zákonů, atributy vykonatelného rozhodnutí a z toho odvozovanou všeobecnou závaznost (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) nemá.

Zbývá dodat, že Ústavní soud příležitost vyslovit se autoritativně k těmto otázkám nevyužil. V pořadí druhá ústavní stížnost Tovaryšstva Ježíšova byla usnesením III. ÚS 2069/08 ze dne 29. července 2009 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, čímž fakticky byl potvrzen právní názor Nejvyššího soudu, ovšem formou, která toto řešení do budoucna nečiní závazným, takže tato otázka může být kterýmkoliv senátem Ústavního soudu posouzena jinak. Podle mého osobního přesvědčení si tato věc zasloužila řešení ve formě nálezu, ať už zamítavého či vyhovujícího, protože díky zvolené formě usnesení trvá nejistota o intertemporálních účincích stanovisek pléna, zejména ve vztahu k již Ústavním soudem rozhodnutým věcem, o nichž v důsledku kasace pokračuje řízení před obecnými soudy. Svůj věcný názor na otázku závaznosti kasačního nálezu pro ÚS jsem již dříve vyslovil v komentáři k zákonu o Ústavním soudu a dosud jsem neshledal důvody, abych ho měnil.

Nemusím samozřejmě zdůrazňovat, že jde jen o můj názor osobní a že veškeré chyby a omyly v tomto příspěvku je proto třeba přičítat jenom a pouze jenom na můj vrub.

Celý příspěvek

O stanoviscích pléna

Ve svém předchozím příspěvku jsem se zabýval právem na zákonného soudce v souvislosti s určením soudců, kteří budou rozhodovat konkrétní případ. Koncept zákonného soudce se však promítá i do dalších zákoutí soudního procesu, mimo jiné též do procedury změny právních názorů (nejvyšších) soudů. Ústavní soud například již několikrát zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo Nejvyššího soudu s poukazem na porušení práva na zákonného soudce z důvodu, že k překonání jejich starší judikatury nedošlo předepsaným postupem, v rozšířeném senátu, resp. velkém senátu, který je k tomu určen a jehož soudci jsou proto soudci zákonnými k rozhodnutí o změně právního názoru, zjednodušeně řečeno (např. nález IV. ÚS 613/06).

Procesní řády s evolucí judikatury přirozeně počítat musí. Její stabilita, ve své dimenzi časové i obsahové, je nepochybně hodnotou velmi pozitivní, snaha o její dosažení se však nesmí zvrhnout ve strnulost a veškerou invenci ubíjející uniformitu. Přirozený vývojový tlak na změnu by si tak jako tak našel svou cestu a jako voda z přeplněné přehrady postavené na nevhodném místě by prosakoval a obtékal umělé rigidní procesní hráze. I zákon o Ústavním soudu takovou proceduru upravuje. A protože už na Ústavní soud nikdo vyšší nedohlíží, může procedura změny právního názoru Ústavního soudu, narozdíl od obou soudů nejvyšších, unikat pozornosti. Bude proto myslím přínosné, když na tomto místě poodhalím, jak se v ústavní kuchyni ona stanoviska pléna vaří.

Nelze nezačít u Ústavy. Podle jejího notoricky známého čl. 89 odst. 2 jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že Ústava zde cílí i na Ústavní soud sám; nic jiného ostatně netvrdí ani Ústavní soud. Bez dalšího zdůvodnění také předesílám, že Ústavní soud důsledně stojí na tom, že v tomto smyslu jsou závazné pouze jeho nálezy, nikoli jiné formy jeho rozhodnutí (komplexně o tom Ústavní soud pojednal v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 z 13. 11. 2007, tzv. Slovenské důchody VI). Ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, takto chápané, se pak procesně projevuje v zákoně o Ústavním soudu (ZÚS) ve zvláštní, ztížené proceduře překonávání právních názorů Ústavního soudu vyslovených dříve v nálezech. Pokud jde o rozhodování v tříčlenných senátech, je orgánem příslušným rozhodnout o změně právního názoru celé patnáctičlenné plénum Ústavního soudu [§ 23 a § 11 odst. 2 písm. i) ZÚS], přičemž k přijetí odchylného právního názoru je třeba za přítomnosti alespoň 10 soudců Ústavního soudu dosažení kvalifikované většiny nejméně 9 z nich [§ 11 odst. 1 a § 13 ZÚS]. Zvláštní formou pro změnu nálezového právního názoru je ono zmíněné stanovisko pléna. Rozhoduje-li však v dané věci přímo plénum a nikoliv jeden ze tříčlenných senátů, tato zvláštní forma rozhodnutí se nepoužije a právní názor vyslovený v dřívějším nálezu plénum prostě a jednoduše nahradí právním názorem vysloveným v novém meritorním nálezu s tím rozdílem, že k jeho přijetí se vyžaduje také kvalifikovaná většina 9 hlasů soudců [§ 13 ZÚS]. Tuto variantu, jakkoli přináší vzrušující hlasovací kombinace, zejména v řízení o kontrole zákonů, ponechám nyní stranou a zaměřím se na ona stanoviska pléna uplatnitelná v senátní agendě Ústavního soudu.

Co to vlastně to stanovisko pléna je? Je to vůbec soudní rozhodnutí? Zákon o Ústavním soudu o něm hovoří jen na dvou, resp. třech místech – výslovně v § 11 odst. 1 písm. i) a § 23, kde však jde o křížové odkazy, nepřímo pak v § 13 stanovujícím požadavek kvalifikované většiny hlasů. Jinak se důsledně rozlišují jen dvě základní formy rozhodnutí – nálezy a usnesení. Zákon o Ústavním soudu neobsahuje bližší úpravu procedury přijímání stanovisek, nestanoví nic o participaci účastníků řízení, doručování stanovisek či jejich publikaci. Všechny tyto nesporně veledůležité detaily upravuje úzus a často ani nejsou písemně fixovány, což logicky vede i k jistému kolísání praxe Ústavního soudu.

Omezím se nyní na popis pravidelně vyskytujících se prvků v řízení o zaujetí stanoviska pléna, lze-li vůbec o plnohodnotném řízení hovořit. Podle § 23 ZÚS jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán. Praxe se tedy v souladu s tímto jediným zákonným ustanovením ustálila na tom, že písemný a odůvodněný návrh stanoviska předkládá plénu tříčlenný senát v souvislosti s jím řešenou senátní věcí. Stanovisko pléna tedy nemůže navrhnout soudce zpravodaj sám, a to ani v případě, že by jinak byl v souladu se svým právním názorem (rozporným s dřívějším právním názorem vysloveným v nálezu) kompetentním návrh tzv. zpravodajsky (tj. pouze svým rozhodnutím) odmítnout – tuto situaci řešil např. zpravodaj Rychetský návrhem stanoviska Pl. ÚS-st 26/08: tomu, aby mohl ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout, bránila nálezová judikatura, která obdobné ústavní stížnosti za nepřípustné nepovažovala, o svém návrhu na její překonání však nejprve musel přesvědčit zbylé kolegy v daném senátu. Zda senát stanovisko navrhne či nikoliv záleží jen na senátu samém – případný návrh účastníků řízení, který se ostatně ani moc neobjevuje, je v tomto smyslu pro senát jen nezávazným podnětem. Návrh na zaujetí stanoviska pléna nemá zpravidla formu procesního usnesení, přesto však senáty o návrhu formálně hlasují (většinově, tedy 3-0 nebo 2-1 pro návrh), neboť má jít o návrh senátu, nikoli soudce zpravodaje. Senátem odsouhlasené návrhy na zaujetí stanoviska pléna se evidují v samostatném rejstříku Pl. ÚS-st a číslují se postupně bez ohledu na kalendářní rok; vročení za lomítkem je tak redundantní a má jen informativní funkci. Že senát Ústavního soudu, narozdíl od předložení věci rozšířenému senátu NSS například, nerozhoduje usnesením, má dalekosáhlé procesní následky – žádné rozhodnutí se nedoručuje, účastníci řízení nejsou o proceduře k zaujetí stanoviska pléna zpraveni, natož aby se mohli k otázce předestřené plénu vyjádřit. Námitky nedostatečné garance fair procesu sice do velké míry oslabuje skutečnost, že plénum nerozhoduje o ústavní stížnosti, nýbrž vždy a jenom výlučně o zobecněné (ústavně)právní otázce, nutno však připustit, že tyto případné námitky tím nejsou zcela vyvráceny. Může se tedy zdát, že nejde o klasické soudní řízení, nýbrž o interní více méně neformální dotazovací proceduru. Stanovisko pléna není nálezem a není to vlastně ani soudní rozhodnutí v úzkém slova smyslu; předkládající senát je sice stanoviskem v dalším řízení vázán, avšak teprve pokud právní názor vyslovený ve stanovisku pléna vtělí do svého nálezu, stává se tento právní názor všeobecně závazným ve smyslu čl. 89. odst. 2 Ústavy!

Co do odůvodnění návrhu musí předkládající senát označit právní názor vyplývající z dřívějšího nálezu (!), jedno jestli senátního či plenárního (nikoli tedy usnesení, s nímž nesouhlasí), který musí aplikovat na jím řešenou věc a s nímž nesouhlasí. Současně musí formulovat a vyargumentovat právní názor opačný. Zde se uplatní obecné zásady (a pochopitelně též úskalí) extrakce právního názoru z nálezu, jeho nosných důvodů, rationis decidendi (procedura podle § 23 ZÚS nemá sloužit k opravě jednotlivé věty, kterou soud na okraj v nálezu z nejrůznějších důvodů utrousil). Tyto otázky se také v plénu stávají předmětem vášnivých diskusí a již několik návrhů na zaujetí stanoviska bylo smeteno z důvodu, že se chtěly vymezovat vůči tezím vysloveným obiter, anebo většina v plénu dospěla k závěru, že předkládající senát řeší skutkově odlišný případ a že se lze od dosavadního nálezu legitimně odlišit bez spuštění plenární procedury. Za kuriozitu lze označit pokus, dokonce úspěšný, vymezit se vůči právní větě formulované k nálezu; viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) (kuriozitu proto, že tzv. právní věty u rozhodnutí ÚS nejsou vůbec žádnými právními větami, nýbrž jen informativními anotacemi či nezávaznými excerpty z rozhodnutí, které v lepším případě jako právní větu označí soudce zpravodaj, častěji však jen jeho asistent; rozhodně se právní věty v senátu či plénu neschvalují v procesu, který by alespoň vzdáleně mohl připomínat sbírková pléna u obou nejvyšších soudů, s důsledky a významem s tím spojovanými).

Praxe u Ústavního soudu se také ustálila na tom, že o návrhu stanoviska pléna se v plénu formálně hlasuje a podepisuje se o tom hlasovací protokol. Stanovisko pléna se však písemně vyhotovuje jen v případě, že je schváleno požadovaným počtem alespoň 9 hlasů. V opačném případě se žádné písemné rozhodnutí nevydává, výsledek pouze zaznamená zapisovatel do spisu. Pro další řízení před předkládajícím senátem se nic nemění; je třeba respektovat dosavadní nálezovou judikaturu, proto také soudci Ústavního soudu necítí potřebu rozhodnutí o nepřijetí návrhu stanoviska písemně vyhotovovat, nehledě na to, že pak by mohlo někoho napadnout, že by je měl také doručovat ...

S publikací stanovisek je to obdobné. V oficiálně tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu byla původně publikována jako přívěšek k rozhodnutí, pro něž byla vydána, později samostatně. V NALUSu se stanoviska pléna tváří jako třetí plnohodnotná forma rozhodnutí Ústavního soudu, toto řešení však bylo zvoleno výlučně z praktických důvodů pro odlišení a snadné vyhledání. Ve Sbírce zákonů pak byla v dosavadní historii publikována některá, zřejmě za důležitá považovaná stanoviska poněkud praeter legem (poprvé ono restituční stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 pod č. 477/2005 Sb., dále stanoviska Pl. ÚS-st 22/05, Pl. ÚS-st 26/08 a Pl. ÚS-st 27/09 pod č. 13/2006 Sb., 79/2009 Sb., resp. 136/2009 Sb.), i když z toho se rozhodně střílet nebude a jakous takous oporu dává i § 57 odst. 3 ZÚS a § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Neschválené návrhy stanovisek publikovány nikde nejsou, neboť se o tom žádné rozhodnutí nevyhotovuje. V NALUSu však stopu zanechávají – v poli poznámka u příslušného nálezu analytici evidují, že byl neúspěšně uplatněn návrh jej stanoviskem pléna překonat, a stejnou poznámku analytici činí i u rozhodnutí ve věci, kterou chtěl předkládající senát návrhem stanoviska rozhodnout jinak (srov. např. nejčerstvější pokus vyřešit otázku přiznání náhrady nákladů řízení státu, který se nechal zastoupit advokátem: nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008, vůči němuž se chtěl II. senát v řízení sp. zn. II. ÚS 3246/09 návrhem plenárního stanoviska vymezit, zůstal nedotčen a poté, co návrh II. senátu v plénu vyzněl do ztracena, rozhodl II. senát ve věci II. ÚS 3246/09 nálezem ze dne 6. 5. 2010; neschválený návrh stanoviska pléna pak rezonuje v odlišném stanovisku dr. Balíka).

Je zvláštní, že za 17 let existence Ústavního soudu bylo plénu předloženo pouze 29 návrhů stanovisek pléna, z tohoto počtu bylo 20 plénem přijato a 9 návrhů nezískalo potřebný počet hlasů nebo bylo staženo; to jsou cca dva návrhy stanovisek ročně. I obsah stanovisek je překvapivý: vesměs se řeší otázky procedurální, výklad hmotného práva je v menšině a pokud se ve stanovisku vyskytne, pak zejména v souvislosti se specifickou restituční či transformační tematikou. Malý počet návrhů stanovisek (pro ilustraci, u NSS za mnohem kratší období bylo před jeho rozšířeným senátem, alespoň podle hrubých údajů webu, zahájeno 136 řízení) lze vysvětlovat více důvody. Jde určitě též o důsledek výše popsané doktríny, opírající se částečně o znění § 23 ZÚS, že závazným je pouze právní názor kvality nosného důvodu rozhodnutí ve formě nálezu a že jen proti takovému se lze vymezovat pomocí stanoviskové procedury. Nálezů je přece jen podstatně méně (z cca 39 tis. rozhodnutí je cca 3 tis. nálezů), takže je méně příležitostí nálezy překonávat. Významný faktor vidím též v tom, že nad Ústavním soudem již není žádný orgán, který by podobným způsobem, jakým Ústavní soud nutí nejvyšší soudy překonávat jejich judikaturu v proceduře před rozšířeným senátem, nutil Ústavní soud důsledně využívat řízení podle § 23 ZÚS. Nejít do pléna tak není subjektivně spojeno s rizikem kasace rozhodnutí. Vliv má též relativně nízký počet soudců Ústavního soudu a skutečnost, že judikaturu usměrňujícím orgánem je samo plénum složené ze všech soudců Ústavního soudu, narozdíl od relativně nezúčastněných a rozmanitěji složených rozšířených senátů u početně silnějších nejvyšších soudů, jehož členové mohou mít větší odstup od ostatních soudců i od předložené právní otázky. Vezmeme-li v úvahu, že čtyři tříčlenné senáty Ústavního soudu nejsou specializované a všichni rozhodují všechno, vede to nezřídka k situaci, že právní názor vyslovený v nálezu jedním senátem je relativně rychle „v bledě modrém přes kopírák“ reprodukován dalším, příp. dalším senátem, takže než se třetí, resp. čtvrtý senát rozhoupe k jinému řešení a sepsání návrhu stanoviska, čelí v plénu zdviženému obočí většiny kolegů, kteří již nějaký právní názor zaujali a museli by překonávat sami sebe. Psychologickým faktorem je tak i to, že v plénu Ústavního soudu se protagonisté obou protichůdných návrhů setkávají tváří v tvář, což může být pravidelně jiné u obou nejvyšších soudů, v jejichž rozšířených senátech nemusí být nutně soudci předkládajícího senátu, ani oponovaní soudci zastoupeni, takže názorový spor mezi nimi se rozstřelí na více méně neutrální půdě. Senáty Ústavního soudu, resp. soudci zpravodajové tak pravděpodobně dávají častěji přednost rafinovaným odlišením ve svých senátech, než by se vzájemně utkávali na otevřeném poli v plénu.

Co je ovšem na stanoviscích pléna nejvíce vzrušující, jsou úvahy o jejich intertemporálních účincích. Ale o tom budu pokračovat zítra v samostatném příspěvku.

Celý příspěvek

Common Law Society: Letní škola interpretace práva

Studentský spolek Common Law Society zve studenty českých i slovenských právnických fakult na Letní školu interpretace práva, která se uskuteční ve dnech 22. -29. srpna 2010 v chatě Patejdlova bouda ve Špindlerově Mlýně. Cílem projektu je věnovat se interpretaci práva z různých úhlů pohledu, v přednáškách a seminářích pod vedením lektorů: Michal Bobek, Bohumil Dvořák, Aleš Gerloch, Bohumil Havel, Josef Kotásek, Katarzyna Krzyžanková, Zdeněk Kühn, Filip Melzer, Radim Polčák, Tomáš Sobek, Michal Šejvl a Jan Wintr.

Bližší informace o projektu (témata seminářů, sborník jako výstup projektu, předběžný program, atd.) jsou k dispozici na webu http://lsip.society.cz/. Účastnický poplatek ve výši 2500, - Kč (příp. € 100) pokrývá náklady na ubytování a stravu. Doprava je individuální.

V případě zájmu o účast na Letní škole interpretace práva vyplňte přihlášku na webu (http://lsip.society.cz/prihlaska-2) a zašlete CV + motivační dopis v rozsahu max. 1 normostrany na e-mailovou adresu lsip@society.cz do 30. června 2010. Vybraní účastníci budou kontaktováni začátkem července 2010.

S veškerými dotazy se na nás můžete obrátit na adrese lsip@society.cz.

Celý příspěvek

NSS: Asistent předsedy soudu

Předseda Nejvyššího správního soudu hledá vhodného kandidáta na místo asistenta.

Požadavky:
- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- české státní občanství;
- analytické a systémové myšlení, schopnost nadprůměrné právní argumentace;
- výborná znalost alespoň jednoho cizího jazyka (angličtiny, případně též němčiny), znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, případně též evropských a zahraničních, dobrá znalost práce s počítačem;
- komunikativnost a schopnost práce s lidmi.

Hlavní náplň práce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce, dále pak spolupráce při činnostech plynoucích z funkce předsedy soudu v rámci správy soudu. Počítá se také s pracovním zapojením do činností Oddělení dokumentace a analytiky.

Práce je také vhodná pro začínající právníky, pomýšlející na práci v některém z justičních povolání (soudce, státní zástupce, advokát). Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím nejpozději do 20. 6. 2010 na adresu: ales.roztocil(zavináč)nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy.

Termín nástupu je 1. 8. 2010 či, na základě dohody, kdykoliv po tomto datu. Celý příspěvek

CEVRO Institut: Výběrové řízení na obsazení funkcí vedoucích oborových kateder

Rektor CEVRO Institutu, soukromé vysoké školy právních a sociálních studií vypisuje výběrová řízení na obsazení funkcí:

– vedoucí katedry veřejného práva a veřejné správy
– vedoucí katedry soukromého práva

Požadavky:
– vysokoškolské vzdělání právnického směru
– Ph.D. debo docent
– Nástup k 1. 9. 2010.

Výhodou jsou zkušenosti z akademického prostředí a zkušenosti z působení ve vedoucích pozicích.

Požadované doklady přiložené k přihlášce:
– profesní CV
– doklady o vzdělání
– projekt řízení a rozvoje příslušné oborové katedry

Lhůta pro podání přihlášky: 15. 7. 2010
Přihlášky zasílejte na adresu: CEVRO Institut, o.p.s., Jungmannova 17, 110 00 Praha 1. Pro doplňující informace se obracejte na sekretariát vedení školy: 221 506 777 nebo zuzana.prazakova(zavinac)vsci.cz. Celý příspěvek

Platy soudců I: Pár obecných úvah

V šuplíku soudců Ústavního soudu leží celá řada spisů, které mohou výrazně ovlivnit podobu české justice. Ústavní soud bude totiž muset v krátkém sledu posuzovat mj. novou úpravu kárného řízení se soudci (Pl. ÚS 33/09) a časově omezené mandáty soudních funkcionářů (Pl. ÚS 39/08). Obojí docela výbušné téma. Oproti těmto dvěma věcem jsou "platové spory" soudců a státních zástupců relativně marginální. O to urputněji se však o platy soudí (pořád ale čeští soudci neklesli tak hluboko jako jejich slovenští kolegové - viu zde). První vlaštovku už ÚS letos vypustil (Pl. US 13/08 Zmrazení soudcovských platů).

Okolo platů českých soudců však koluje řada mýtů a polopravd, a proto bude tento post věnován spíše obecným úvahám bez vazby na konkrétní kauzu před ÚS (plus nějaká ta komparatistika a čísla).

Pokud není výslovně uvedeno jinak, všechna data pocházejí z publikace "European judicial systems" z roku 2008 (data z roku 2006) vydané Commission europeénne pour l'efficacité de la justice (dále jen "CEPEJ2008"). Tato publikace je dostupná online (přímý link zde). Podotýkám, že ve zprávě CEPEJ2008 jsou uvedena i data ohledně státních zástupců. Vzhledem k délce postu se však zaměřím jen na platy soudců.

I. Jsou platy českých soudců nízké?

Často slýcháme, že platy českých soudců jsou nízké. Často se však míchají hrušky s jablky. Za prvé, těžko lze srovnávat průměrné platy v ČR s průměrnými platy soudců v Anglii, Skotsku či Irsku (kde jsou soudcovské platy nejvyšší; viz CEPEJ2008: 185-186), neboť soudcem se ve Velké Británii stávají právníci až cca po dvaceti letech praxe a hlavně britských soudců je celkově velmi málo. Za druhé, nelze srovnávat ani průměrné platy v ČR s průměrnými platy soudců v jiných zemích západní Evropy, protože je nutné vzít v potaz životní úroveň a platy ostatních státních úředníků. Proto se níže zaměříme primárně na srovnání se zeměmi podobného ranku - tj. zejména s nově přistoupivšími členy do EU.

Jak si tedy české soudcovské platy stojí v evropském srovnání ve zprávě CEPEJ2008? Zpráva CEPEJ2008 srovnávala dvě veličiny: (1) platy soudců na začátku jejich kariéry; a (2) platy soudců vrcholných soudů (tj. na úrovni NS a NSS).

Pokud jde o platy soudců na začátku jejich kariéry, u ČR je uveden údaj 21.838 EUR "hrubého" ročně [CEPEJ2008: 186]. To je více než například na Slovensku, v Polsku, Litvě, Lotyšsku, Bulharsku a Rumunsku. Naopak o něco méně než na Maltě, v Maďarsku, Estonsku, Slovinsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Rozdíly mezi těmito státy však nejsou nijak závratné. [obojí viz CEPEJ2008: 185 a 187]

Pozn.: Lze namítnout, že nelze srovnávat platy českých soudců s platy soudců rumunských a bulharských, protože životní úroveň a průměrné platy jsou v Rumunsku a Bulharsku výrazně nižší než v ČR. Přesto tyto země do své mini-komparatistiky zařazuji, neboť toto srovnání je podnětné. Výše uvedenou námitku je ale třeba míst stále na paměti.

Pokud jde o platy soudců vrcholných soudů, jsou na tom čeští soudci (CEPEJ2008 uvádí údaj 42.760 EUR "hrubého" ročně) ještě lépe, neboť se posouvají i před Maďarsko, Maltu, Estonsko a Bosnu a Hercegovinu, a zůstávají v těsném závěsu za Chorvatskem a Slovinskem [CEPEJ2008: 186-187].

Tak jako tak z analýzy vyplývá, že z nově přistoupivších států do EU pobírají čeští soudci jedny z nejvyšších platů. (Pozn. Kypr je vzhledem k britské tradici někde jinde).

Jako perličku dodávám, že pokud jde o srovnání platů soudců s platy "civil servants", tak jsou na tom čeští soudci dokonce lépe než jejich západní sousedé. Starší výzkum (European Association of Judges, 2002, citováno in Cabrillo&Fitzpatrick: The Economics of Courts and Litigation, 2008, str. 88, dostupné přes googlebooks zde) totiž ukazuje, že rozdíly mezi platem pětatřicetiletého soudce a pětatřicetiletého státního úředníka jsou ve Francii, Německu, Itálii a Portugalsku zcela minimální (výjimku z toho pravidla představuje Anglie).

II. A co takhle platové nůžky?

Velmi zajímavé je rovněž sledovat rozdíly v soudcovských platech na jednotlivých úrovních soudcovské soustavy. Jak bylo uvedeno výše, CEPEJ2008 pracuje pouze se dvěmi údaji - platem soudce začínajícího na nejnižším stupínku justiční soustavy a platem soudcem vrcholného soudu. Výsledky jsou pozoruhodné. Zatímco například v Maďarsku, Estonsku, na Slovensku a v severských státech (kromě Finska) jsou platové nůžky minimální (či relativně malé), v Rakousku, Německu, Belgii, Itálii, Francii, Portugalsku a Řecku jsou platové nůžky hodně rozevřené [viz CEPEJ2008: 187]. Jistě to něco vypovídá i o počtu instancí a roli soudců v jednotlivých zemích.

Česká republika má "platové nůžky" poměrně hodně rozevřené. Podle CEPEJ2008 je pobírá soudce vrcholného soudu více než dvojnásobek platu začínajícího soudce. To více méně odpovídá koeficientům uvedeným v § 28 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců.

Škoda, že v CEPEJ2008 nenajdeme údaje o platech soudních funkcionářů. Bylo by zajímavé vidět, zda se v jiných zemích vyplatí být předsedou či místopředsedou soudu v takové míře jako v ČR. Díky navýšenému koeficientu má totiž předseda okresního soudu vždy vyšší plat než řadový soudce krajského soudu se stejným počtem odsloužených let (a téměř stejný plat jako řadový soudce vrchního soudu). Podobně předseda krajského soudu vždy vyšší plat než řadový soudce vrchního soudu se stejným počtem odsloužených let (a velmi pravděpodobně i vyšší plat než řadový soudce NS či NSS). Není tedy divu, že o "trafiku" soudního funkcionáře je obvykle v ČR pěkná tlačenice.

III. Snížení soudcovských platů: malá typologie

Nyní si krátce shrneme, jakých podob může snížení soudcovského platu nabývat. Můžeme rozlišovat 4 základní kategorie:

1) snižení platu konkrétního soudce
2) snížení platů všech soudců konkrétního soudu
3) snížení platů všech soudců daného stupně (např. všech soudců vrchních soudů)
4) snížení platů všech soudců všech stupňů
[v případě "unikátních" soudů jako NS a NSS znamenají kroky 2) a 3) totéž]

Troška suché teorie. Pokud jde o snižení platu konkrétního soudce, to samozřejmě zákonodárce ani exekutiva učinit nemůže. Takovou pravomoc má jen kárný senát. Plošně snížit platy soudců konkrétního soudu rovněž nelze (přesněji řečeno lze, ale takový krok by byl zjevně protiústavní). Třetí možnost vypadá na první pohled rovněž jako úlet. Nemusí tomu ale tak být. Představme si například zrušení vrchních soudů, o kterém se opět začalo v ČR diskutovat. Na tuto situaci ale zákon o soudech a soudcích pamatuje a podle § 72(4) tohoto zákona soudcům v takovém případě náleží původní plat - pokud by byli přeloženi na krajský soud (pokud by soudce vrchního soudu byl přeložen na Nejvyšší soud, tak jeho plat pochopitelně ještě stoupne). Čtvrtou možnost už zákonodárce několikrát vyzkoušel. Loňské čtyrprocetní snížení soudcovských platů bude ostatně brzy posuzovat ÚS.

A teď trochu praxe. Není tak úplně pravda, že nelze hýbat s platem konkrétního soudce. To platí totiž pouze ohledně pevné složky soudcovského platu. Co ale odměny? Nezapomínejme, že mnohdy není třeba použít "bič", ale postačí i "cukřík". O tom, zda soudci pobírají nějaké odměny a v jaké výši, se však normální smrtelník nedozví [to naštěstí neplatí pro české soudce, kteří žádné odměny nepobírají; čeští soudci mají zákonem pevně stanovený plat bez nenárokových složek (s výjimkou příspěvku na literaturu a tzv. "ošatného")]. Takové věci totiž vyplavají na povrch pouze v případě nějakého skandálu jako například na Slovensku v souvislosti s tučnými odměnami, které si přiznal předseda slovenského NS (zde či zde), nebo když tentýž předseda odejmul již dříve přiznané odměny některým "neposlušným" soudcům slovenského NS (zde).

Stejně tak lze "odměňovat" či "trestat" jednotlivé soudy. Ať už přiznáním či nepřiznáním finančních prostředků na odměny či například nepřiznáním peněz na rekonstrukci budovy, na novou databázi judikatury atd. V druhém případě se sice jedná o "neplatové výdaje", ale důsledek je velmi podobný. Není jistě náhoda, že na NS protéká střecha, asistenti sedí po třech a v létě chodí na oběd s orosenými čely (neboť na ně peče od rána slunko a klimatizace nikde), zatímco na paláci KS v Brně se plýtvalo miliony. Kapitolu samu pro sebe představovalo materiální zabezpečení soudců slovenského NS (kde mají soudci horší podmínky než čeští asistenti na NS).

Asi se nikdo nebude přít, že snížení platu konkrétního soudce či konkrétního soudu je daleko nebezpečnější než obecné snížení platů uvedené výše pod bodem 3) a 4). Přesně na prvně dvě jmenované případy ale ÚS v žádném případě nedosáhne.

IV. K čemu slouží soudcovské platy?

Tuto otázku může leckdo považovat za řečnickou. Přiměřeně vysoké soudcovské platy jsou přece nezbytnou zárukou nezávislosti soudů. Tak jednoduché to ale není. Soudcovská nezávislost má totiž instrumentální povahu. To znamená, že nezávislost soudců není sama o sobě cílem, ale pouze prostředkem k dosažení jiného - vyššího cíle. A jsme u toho. Co je oním vyšším cílem? Vláda práva? Nestrannost soudce? Férový proces? Na konkrétním vyšším cíli se těžko shodneme. A i kdyby ano, tak jsme posunuli problém o řád výše - nyní totiž musíme odpovědět na otázku, co míníme pod spojením "vláda práva", "nestrannost soudce" a "férový proces".

Definice soudcovské nezávislosti je zrádná. Každý, kdo se chce soudcovskou nezávislostí smysluplně zabývat musí totiž odpovědět na 4 základní otázky: (1) nezávislost KOHO?; (2) nezávislost na KOM; (3) nezávislost dělat CO; a (4) nezávislost ZA JAKÝM ÚČELEM? Odpověď na každou (ano na každou) z těchto 4 otázek je sakra složitá. To je ale pořád nic proti tomu, pokud chcete odpovědět na všechny 4 otázky - v takovém případě Vám nezbývá než přijít přijmout nebo vymyslet plnohodnotnou normativní teorii o roli soudů v demokratické společnosti.

V. Co z toho plyne?

Z výše uvedeného vyplývá několik obecných závěrů:

1) Nemožnost snížit platy soudců za žádných okolností výrazně omezuje strukturální reformy justice (tj. například zmenšení platových nůžek mezi jednotlivými stupni, zmenšení role "odloužených let", snížení platů soudních funkcionářů apod.).

2) Nejnebezpečnější prostředky k ovlivňování platů soudců (viz posty o situaci na Slovensku) mají k dispozici předsedové soudů a ÚS s tím nenadělá zhola nic.

3) Nejnebezpečnější prostředky k ovlivňování toku peněžních prostředků na jednotlivé soudy má k dispozici exekutiva a ÚS s tím neudělá opět nic.

Celý příspěvek

En ten tý ky dva špalíky před Nejvyšším soudem, díl II.

Před nedávnem jsem na tomto blogu, v souvislosti s pokusem poslance Polanského ve spolupachatelství s Ministerstvem spravedlnosti o jeden superpřílepek k návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech (viz zde), poukázal na jedno sporné usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl pro rozpor s ústavně garantovaným právem na zákonného soudce podroben kritice tzv. kolový způsob přidělování nově napadajících věcí, jak byl uplatňován u Okresního soudu v Nymburce (a zřejmě nejen u tohoto soudu). Usnesení z 26. 1. 2010 má sp. zn. 21 Cdo 1316/2008-114 a lze jen uvítat, že je k dispozici v nové databázi Nejvyššího soudu (zde). Protože poslanec Polanský, resp. ministryně spravedlnosti svůj přílepek neprosadili a zůstali prozatím odkázáni, po proběhnuvším připomínkovém řízení (viz v eKLEPu návrh pod č. j. 184/2010-L Ministerstva spravedlnosti), na řádný legislativní proces v nově ustavené Poslanecké sněmovně, zůstává soudní praxe vystavena riziku systematického zpochybňování obsazení soudu ze strany advokátů, kterým ono usnesení 21. senátu Nejvyššího soudu vložilo do ruky vskutku zbraň hromadného ničení. Z tohoto důvodu bude myslím praktické, vrátím-li se k tomuto tématu na úvod svého hostování na Jiném právu.

Připomenu, že Nejvyšší soud kolovému způsobu přidělování návrhů na zahájení řízení vyčítal primárně rozpor s § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť tato metoda rozdělování nápadu podle něj neumožňuje, aby „u každé věci nejpozději v den, kdy soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek zřejmé, které soudní oddělení [resp. který samosoudce] má věc projednat a rozhodnout“. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud rozvrh práce neodpovídá tomuto zákonnému požadavku, o čemž byl v daném případě přesvědčen, nelze hovořit o naplnění garance zákonného, tedy v souladu se zákonem určeného soudce. V takovém případě pak podle Nejvyššího soudu bylo namístě postupovat podle 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a přidělovat jednotlivé věci konkrétním soudcům rozhodnutím předsedy soudu (!). Jedině tímto způsobem bylo podle citovaného usnesení za daných okolností možné ustanovit soudce zákonného ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tedy, jinými slovy, nikoli na základě předem daného pravidla kolování, které se podle Nejvyššího soudu dostalo do kolize s variantou přísně doslovného výkladu § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, ale za daných okolností subsidiárně, na základě volného uvážení předsedy soudu může být podle Nejvyššího soudu saturována ústavní záruka zákonného obsazení soudu.

Obávám se, že Nejvyšší soud se v ústavním právu trochu zamotal. Přes vzletné odkazy na ústavní zakotvení práva na zákonného soudce v čl. 38 odst. 1 Listiny obsah této garance ponížil na pouhé dodržení zákonné úpravy, nadto interpretované otrockým lpěním na doslovném jazykovém výkladu. Svým doporučením k využití výjimečného, byť formálně zákonného postupu dle § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (který ovšem dopadá na odlišnou situaci – na případy, kdy soudce již rozvrhem práce určený nemůže věc projednat a rozhodnout) pak dokonce ústavní právo na zákonného soudce fakticky v jeho účelu popřel.

Výslovnou formulaci práva na zákonného soudce lze ve středoevropském prostoru stopovat až do 19. století (např. rakouský zákon na ochranu osobní svobody, ústavní úpravy na území Německa, Rakouska i Švýcarska) a byť byl jeho význam původně vnímán zejména v kontextu trestní justice, stalo se brzy obecným principem pro obsazení jakéhokoliv soudu a v tomto smyslu součástí ústavních tradic a jedním ze stavebních kamenů moderního právního státu a v něm uplatňovaného fair procesu. Jeho význam významně vzrostl po zkušenostech s totalitními režimy 20. století. Slavnostní a archaické proklamace tohoto práva v základních dokumentech nynějších demokratických právních států („Niemand darf seinem gesetzlichen Richter entzogen werden“ v čl. 101 odst. 1 německého Základního zákona, „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ v čl. 38 odst. 1 české Listiny základních práv a svobod) proto nelze považovat jen za ornamentální, neboť jsou podloženy skutečným strachem, který kondenzoval v ústavních listinách, strachem před návratem „osvědčených“ metod znásilňování spravedlnosti a ovlivňováním soudního rozhodování manipulací složením soudu tak, aby o kauzách důležitých pro pokřivený politický režim rozhodovali jen „osvědčení“ a režimem prověření soudci.

V demokratickém právním státě nebezpečí nepomíjí, jen přichází z jiných směrů a v jiných podobách. I zde platí, že právo na zákonného soudce úzce souvisí se zárukou nezávislého a zejména nestranného soudu jak v rovině obecné a institucionální (zákonem předem definovaná kritéria věcné, místní, funkční, případně personální příslušnosti soudu), tak i na úrovni konkrétní věci, s cílem eliminovat možnosti manipulace se složením soudu ze strany „nepovolaných osob“. Nežádoucím vlivům je třeba čelit nejen ze sféry vně soudu, z kruhů moci vládní či zákonodárné nebo ze strany nejrůznějších mafií – to se dnes jeví jako samozřejmé – ale též ze soudcovských řad, zejména je-li v českém kontextu výkon soudní moci kontaminován deformovaným pojetím státní správy soudnictví v čele s Ministerstvem spravedlnosti.

(O tom, jak by takové ovlivnění složení soudu ze strany soudního funkcionáře mohlo v praxi například vypadat, si lze mimoděk udělat názornou představu při čtení nálezu Ústavního soudu I. ÚS 182/05, v němž se popisují okolnosti projednávání kárné věci s jedním státním zástupcem před Nejvyšším soudem: „JUDr. R. ... uvedl, že se na ústní jednání připravoval s dalším členem senátu JUDr. P., který věc referoval. Ústní jednání bylo nařízeno na den 25. 1. 2005 v 10 hod. Přibližně kolem deváté hodiny dne 25. 1. 2005 za ním přišel místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. K., který rozhodl, že se JUDr. R. zúčastní služební návštěvy Nejvyššího soudu Slovenské republiky jako člen delegace Nejvyššího soudu České republiky. JUDr. K. rozhodl, že jednání povede zastupující předseda kárného senátu JUDr. H. Ten ve svém vyjádření k stížnosti JUDr. Z., adresované předsedkyni Nejvyššího soudu, uvedl, že byl dne 25. 1. 2005 v 9.05 hod. nejprve telefonicky a poté ústně informován místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. P. K., že jako zastupující předseda kárného senátu bude předsedat jednání tohoto senátu ve věci odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze, jelikož předseda kárného senátu JUDr. R. se náhle a nezbytně musel účastnit služebního jednání na Nejvyšším soudu Slovenské republiky. Uvedl přitom, že je pravda, že na počátku jednání přítomným osobám nesdělil, že došlo ke změně na místě předsedy senátu, a ani důvody, proč k tomu došlo. ...“. Pro vyloučení pochybností doplňuji, že se Ústavní soud nezabýval tím, zda vůbec mohlo jít o svévolnou nebo dokonce zlovolnou manipulaci s obsazením kárného senátu.)

Právo na zákonného soudce představuje též jeden z mnoha aspektů rovného postavení účastníků řízení a rovnosti zbraní. O té by nešlo vůbec uvažovat, pokud by např. jedna strana sporu mohla ovlivnit složení soudu na úkor strany protivné.

Existuje již poměrně četná judikatura Ústavního soudu k jednotlivým dílčím projevům práva na zákonného soudce (např. v souvislostí s delegací věci jinému soudu, případně jinému senátu či soudci v civilním nebo trestním řízení, ať už jde o tzv. delegaci vhodnou či delegaci, resp. příkaz kasačního soudu, aby věc v dalším řízení projednal samosoudce nebo senát v jiném složení, v souvislosti s rozhodováním o vyloučení soudce pro podjatost, anebo v souvislosti s povinností nejvyšších soudů předložit věc či právní otázku jinému svému rozhodovacímu tělesu za účelem překonání dosavadní judikatury anebo jinému soudu za účelem nalezení odpovědi na otázku, na niž předkládající soud není kompetentní odpovědět) a není zde prostor na její rozbor. Věnovat se dále chci jen otázce práva na zákonného soudce v souvislosti s pravidly ovládajícími prvotní obsazení soudcovské stolice při rozdělování nového nápadu mezi soudce příslušného soudu a v souvislosti s pravidly zastupování soudce, které musí být upraveny v rozvrhu práce.

Ústavní soud ve vztahu k rozvrhům práce formuloval základní teze v nálezech III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 a III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999. Pravidla přidělování agendy soudním oddělením, resp. senátům či samosoudcům musí splňovat tyto požadavky:

- být obecná (to vyplývá z toho, že jde o pravidla – viz též nález Pl. ÚS 26/08, bod 38) a prospektivní (dána předem a působit do budoucna; změna rozvrhu práce v průběhu období, na které je vydán (kalendářní rok), je možná za předpokladu, že k takové změně jsou racionální důvody a je provedena (ve vztahu k účastníkům řízení) transparentně (nález II. ÚS 2747/08). To nepochybně platí i pro následné přerozdělení věcí z důvodů přirozené obměny soudcovského stavu.)

- být formulována tak, aby vyloučila riziko, že soudci budou vybráni libovolně (svévolně) či účelově ad hoc

- být formulována transparentně a předvídatelně pro účastníky řízení (dodal bych též srozumitelně)

- obsahovat složení senátů tak, aby osoba soudce ve složení senátů byla jista předtím, než návrh dojde soudu [to neznamená, že by účastník řízení musel být ještě před podáním návrhu schopen na základě rozvrhu práce předpovědět, jakému senátu a soudcům jeho věc připadne (to by mohlo být z pohledu protistrany nežádoucí), nýbrž toliko to, že složení senátů musí být předem pevně dané].

Tytéž požadavky platí i pro pravidla o zastupování soudců, navíc absence rozvrhem práce povolaného soudce musí být důvodná, resp. legitimní (a v tomto smyslu i prokazatelná; srov. nález I. ÚS 383/98, nález III. ÚS 29/01, nebo nález II. ÚS 2029/08) a musí být pevně stanoveno i pořadí k zastupování postupně povolávaných soudců (srov. nález IV. ÚS 307/03), tj. tak, aby svévolný výběr soudců byl i v tomto druhém sledu vyloučen. Další účel rozvrhu práce, jímž je rovnoměrné rozdělování práce mezi jednotlivé soudce (efektivní garance práva na zákonného soudce tak poskytuje ochranu nejen stranám řízení, ale i samotným soudcům před šikanózním a svévolným tlakem na ně vyvíjeným ze strany vedení soudů, ať už přetěžováním prací či naopak soustavným přidělováním bezvýznamných a nezajímavých případů) Ústavní soud výslovně v tomto kontextu označil za podružný (sekundární). Jinými slovy, tohoto jinak zcela legitimního a žádoucího účelu může být dosahováno jen při současném zachování transparentního a předvídatelného obsazení soudu, nikoli např. tak, že se při rozdílení jednotlivých věcí přihlíží i k pracovnímu vytížení jednotlivých soudců (srov. nález IV. ÚS 307/03) ve formě výjimky z obecného pravidla rozvrhu práce. Porušení těchto pravidel pak nezhojí ani poukaz na věcnou správnost výsledku řízení před nesprávně obsazeným soudem, neboť „nejen historické, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru“ (např. nález III. ÚS 232/95).

K těmto závěrům český Ústavní soud dospěl byv nepřiznaně inspirován mnohem bohatší judikaturou Spolkového ústavního soudu. Z ní mimo jiné již od 60. let 20. století (např. rozhodnutí z 24. 3. 1964 BVerfGE 17, 294, 299 a n.) vyplývá, že soudce (soudci) musí být k rozhodování určitého případu povolán (povoláni) na základě obecného, všechny možné případy předvídajícího pravidla, tak jednoznačného, jak je to jen možné (so eindeutig wie möglich). Pravidla musí zavést přidělování věcí takříkajíc naslepo („blindlings“) a musí zcela vyloučit prostor pro jakékoliv volné uvážení, pro jakékoliv subjektivní úvahy stran rozdělování věcí mezi soudce. Pokud pravidla v rozvrhu práce tato kritéria nesplňují, samo o sobě to vede k závěru o svévolném obsazování soudu v jednotlivých případech a k porušení ústavního práva na zákonného soudce, aniž by bylo nutné zabývat se tím, zda soud byl v konkrétním případě skutečně obsazen účelově a zlovolně. Spolkový ústavní soud tuto svou judikaturu dále propracovával a před několika lety konstatoval, že postupem času se představy o konkrétních požadavcích plynoucích z ústavní garance práva na zákonného soudce dokonce zjemňují a že požadavek na co nejpreciznější pravidlo pro určení příslušného soudce v rozvrhu práce získává stále větší váhu (srov. rozhodnutí z 8. 4. 1997 BVerfGE 95, 322, 333).

Poměrně vysoké nároky kladené na rozvrhy práce se opírají o racionální závěr, že požadavek na povolání zákonného soudce k rozhodování konkrétního případu pochopitelně nemůže znamenat, že všechna pravidla pro jeho určení musí být stanovena na úrovni zákona, neboť by to z mnoha dobrých důvodů nebylo realizovatelné (s ohledem na odlišné počty soudců, nejrůznější specializace, přirozenou obměnu soudcovského stavu v průběhu času, výkyvy v kvantitě a struktuře nápadu a jiné specifické okolnosti) a nebylo by to ani v těžkopádném legislativním procesu prakticky proveditelné. Naopak po soudních funkcionářích, kteří jsou povinni práci soudu operativně organizovat a rozvrhnout, lze požadovat, aby všechny tyto okolnosti vzali pružně v úvahu při pravidelném sestavování rozvrhu práce a při jeho nezbytných změnách a dostáli přitom příkazům plynoucím z ústavní garance práva na zákonného soudce, při současném šetření i jiných legitimních účelů, jakými jsou rovnoměrné zatížení soudců a prevence svévolného přetěžování jedněch na úkor druhých a konečně i optimálnost dělby práce s ohledem na právo účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Tlak na zavedení efektivních systémových záruk práva na zákonného soudce vychází nejen z rozhodovací činnosti ústavních soudů, ale též z kooperativních struktur Rady Evropy a jimi produkovaného soft law. Např. doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (94) 12 z 13. října 1994 v bodech I. 2. e) obsahuje tezi, že rozdílení věcí by nemělo být ovlivnitelné přáním jakékoliv procesní strany či jiné osoby, která má zájem na výsledku řízení. Rozdílení věcí může být například uskutečněno losováním nebo systémem automatizované distribuce podle abecedního pořadí (což je jiné vyjádření pro kolování) či jiným podobným systémem. Z obdobných východisek čerpá i aktuální zpráva Benátské komise o nezávislosti soudního systému z března tohoto roku [CDL-AD(2010)004, body 73-81].

Co z toho všeho plyne pro český terén? Pokud jde o citované usnesení 21. senátu Nejvyššího soudu, lze se obávat, že s vaničkou bylo vylito i dítě (právo na zákonného soudce), neboť pro domnělý rozpor s kazuistickým ustanovením § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, které zcela nesmyslně vyžaduje určitelnost zákonného soudce bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek, byl nymburský rozvrh práce jako celek popraven s tím, že v takové situaci měl být zákonný soudce v dané občanskoprávní věci určen rozhodnutím předsedy soudu postupem podle § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tj. rozhodnutím funkcionáře soudu nesvázaného žádnými předem danými objektivními pravidly, nadto postupem zákonem předvídaným pro jiné situace. Kromě toho z judikatury Ústavního soudu (a inspirativně též z judikatury Spolkového ústavního soudu) vyplývá, že i postup podle § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a tedy i toto ustanovení an sich, může být ústavně zpochybněn, neboť právě na situaci, kdy věc nemůže projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, musí rozvrh práce předem pamatovat obecným a jednoznačným pravidlem pro zastupování.

Usnesení Nejvyššího soudu překvapivě zpochybnilo systém kolového přidělování věcí, který sám o sobě z pohledu ústavní garance práva na zákonného soudce, jak je vykládána ústavními soudy, problematický není. Vždy však záleží na konkrétním provedení, jak jsem uvedl ve svém předchozím příspěvku. (Tehdy jsem zmínil riziko, že předvídatelnost, resp. znalost algoritmu rozdělování věcí by mohla za určitých okolností (např. malá četnost nápadu) navrhovateli umožnit, aby mohl načasovat podání svého návrhu tak, aby již jen tím dosáhl přidělení této věci určitému soudci, pochopitelně na úkor protistrany. Jako příklad jsem uvedl rozdělování plenární agendy Ústavního soudu. Příkladem mnohem závažnějších důsledků však může být uplatnění prostého kolování ve věcech trestních, bez uplatnění jiných, rizika vyvažujících kritérií. Je třeba si uvědomit, že u konkrétního prvostupňového trestního soudu je monopolním navrhovatelem (obžalobou) místně příslušné státní zastupitelství. To má pak přehled o všech svých podaných obžalobách a podání obžaloby může pozdržet či předřadit tak, aby se určitá trestní věc dostala na stůl vybranému trestnímu soudci, resp. senátu, který z nějakého důvodu lépe vyhovuje obžalobě (např. proto, že na určité kriminální jednání pohlíží přísněji), na úkor strany druhé, zde obžalovaného. Tady se již ocitáme tváří v tvář skutečnému nebezpečí odnětí obžalovaného zákonnému soudci.)

Přitom namátkové nahlédnutí do rozvrhu práce samotného Nejvyššího soudu může s ohledem na výše uvedenou judikaturu ústavních soudů a doporučení orgánů Rady Evropy vyvolávat pochybnosti v jiných dosud netušených oblastech. Rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2010 například do několika senátů zahrnuje více soudců, než by odpovídalo procesními předpisy stanovenému počtu, s tím, že „u senátů, do kterých je zařazeno více soudců, sestavuje tříčlenný senát, není-li stanoveno rozvrhem práce jinak, řídící předseda, přitom dbá o rovnoměrné vytížení soudců s přihlédnutím k výkonu státní správy soudu členy senátu“ a že „v senátě přiděluje jednotlivým členům věci předseda senátu“. To je shodou okolností i případ 21. senátu, který má čtyři členy (jak to bylo v roce 2008, v době podání dovolání ve věci 21 Cdo 1316/2008, přitom z webových stránek Nejvyššího soudu zjistit nelze, neboť zde chybí historie rozvrhů práce). Lze si jen obtížně představit, jak je na základě takového pravidla možné jednoznačně nejpozději v den, kdy věc Nejvyššímu soudu došla, určit referujícího soudce, natož složení příslušného senátu, a navíc ještě bez možnosti použít rejstříky a jiné evidenční pomůcky Nejvyššího soudu. Kuriózní v kontextu diskutovaného usnesení je to, že i u Nejvyššího soudu se vedle specializace jednotlivých senátů uplatňuje také systém kolování, např. pro zbytkovou agendu (v občanskoprávním a obchodním kolegiu „věci nespadající do působnosti žádného senátu budou přidělovány postupně podle pořadí jednotlivým senátům ...“), byť ke cti senátu 21 je nutno naopak uvést, že sama věc 21 Cdo 1316/2008 tomuto senátu zřejmě připadla podle pevného pravidla a nikoli kolováním, neboť dovolání ve věcech žalob pro zmatečnost projednává výlučně tento senát.

Zdá se tedy, že sám Nejvyšší soud se chytil do pasti hypertrofovaného pojetí práva na zákonného soudce, přičemž jím naznačovaná cesta úniku z této pasti postupem dle § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vede ještě hlouběji do slepé uličky. V budoucnu může být problém dílčím způsobem vyřešen přijetím oné technické novely § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti a která z tohoto ustanovení vypouští slova „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu“ a výslovně připouští metodu kolování, nicméně do té doby se obecné soudy musí nějak vypořádat s rozhodnutím Nejvyššího soudu, pokud tak neučiní Nejvyšší soud sám přijetím ústavně konformní interpretace stávajícího znění tohoto ustanovení. Nelze v této souvislosti nezmínit, že za platnosti předchozího zákona o soudech a soudcích č. 335/1991 Sb. by problém zřejmě nevznikl, neboť ustanovení § 4a, které upravovalo v mnohem obecnější poloze obsah rozvrhu práce, zákaz použití rejstříků a evidenčních pomůcek pro určení zákonného soudce neobsahovalo. Zase jeden z příkladů, jak stále kazuističtější právní úprava a z toho plynoucí trvalá nutnost jejího vylepšování a opravování vyvolává další a zbytečné aplikační problémy.

Celý příspěvek

Blanka Čechová: Jiný právník Láďa da Smoljak

V neděli 6. června nás opustil Ladislav Smoljak. Stalo se tak po dlouhé nemoci, o které česká veřejnost neměla tušení: ani na jeho posledním představení dne 27. května nikdo nepoznal, že Láďa hraje navzdory bolesti a potížím s dechem. S Láďou Smoljakem mě pojila spolupráce a vzácné přátelství. Byl to vynikající, čestný a moudrý člověk, jeho ztráta je citelná a nenahraditelná.

Tak jako Jára da Cimrman, který byl současně vynálezcem, dramatikem, učitelem, cestovatelem, kriminalistou a sportovcem, i Láďa oslňoval rejstříkem mnoha nadání, zájmů a aktivit. Málo se o něm vědělo, že je nadšeným právníkem-samoukem. Blog Jiné právo nejen znal, ale také pravidelně sledoval a pochvaloval si, že se zrodila nová generace právníků, kteří dovedou myslet i psát odvážně, tvořivě a kriticky. Měl radost z publikace Komunistické právo. Ostatně, za zrušení, resp. přejmenování KSČM řadu let osobně brojil. Před několika týdny, kdy bedlivě sledoval předvolební kampaně jednotlivých politických stran, řekl – „Zajímalo by mě, co by mi odpověděl Vojtěch Filip, kdybych se ho zeptal, jestli je cílem KSČM nastolit u nás komunismus. Pokud by řekl, že ne, pak není důvod, aby se strana nazývala komunistickou. A pokud ano, pak musí být zrušena, protože je protiústavní.“ Ptala jsem se Ládi, proč o tom nenapíše. Řekl, že napíše. Brzy…

Známější bylo Láďovo vřelé přátelství s nedávno zesnulým Vojtěchem Ceplem. Říkali si „Ctihodnosti“ a „Jasnosti“, notovali si v mnoha společenskovědních otázkách, spojovala je schopnost zaujmout a hájit i menšinový a nepopulární názor, a jak se později ukázalo také obrovská statečnost v boji s nemocí. Láďa nevynechal snad žádnou z pátečních debat, které se u Ceplů pravidelně konaly. Pan profesor postupně objevil v Láďovi nadaného a pozorného žáka, a tak ho pravidelně zásoboval naučnou literaturou, ze které ho pak s úsměvem zkoušel. Málokdy mu, ovšem, řekl svoje pověstné „přijďte po prázdninách“. Láďa totiž každého Pipese, Zakariu i všechny doporučené články poctivě četl. Dokonce i na jednoho Harta, myslím, došlo.

Ve své poslední hře Hus, aneb alia minora Kostnického koncilu, kterou nastudoval pro Divadlo Na Zábradlí, se Láďa během úvodního semináře zamýšlel nad procesními a politickými aspekty Husova případu v Kostnici, a šířeji také nad kořeny demokracie. Seminář pokaždé končil čtením pasáže z knihy Budoucnost svobody, kde Zakaria píše o tisíciletém evropském souboji církve a státu. „Z jiskérek těchto bojů pak vzplály první plamínky svobody,“ uzavíral Láďa a po představení rád dodával – „To je přeci nádherná, nezapomenutelná věta, ne?“

Nevím, jestli měl Láďa při vší své neustálé činnosti čas skutečně zaznamenat, jak nádherné a nezapomenutelné je všechno, co napsal on sám nebo spolu se Zdeňkem Svěrákem. Jeho cílem bylo stále a vytrvale pracovat, tvořit, poznávat, diskutovat a bojovat. Protože cesta je důležitější než cíl, - jak často opakoval.

Snad už Láďa sedí v nebeské komisi na Českém nebi. Nebo v Nebi EU. Při jeho nezdolném euro-optimismu to nelze vyloučit. Možná tam přisedl ke stolku k Vojtěchu Ceplovi a notují si společně, tak jako vždycky, o nešvarech ve vzdělávání právníků, o politice, právu a spravedlnosti.

Čest jeho památce.

Veřejné rozloučení s Ladislavem Smoljakem proběhne v Divadle Járy Cimrmana na Žižkově. Divadlo otevře své prostory pro návštěvníky v pátek 11. 6. mezi 10 a 15 hodinou.
Celý příspěvek

Justiční knížky rudé

Po nedávném argumentačně ne zrovna povedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se znovu rozproudila diskuse na téma, zda má veřejnost právo vědět, zda soudce byl nebo nebyl členem Komunistické strany Československa. Má. Ale k ničemu jí to nebude.

Myslím, že je nezbytné odlišit dvě roviny problému, které se v diskusi o této otázce bohužel často promíchávají. Za prvé, otázka přístupu k informaci. Za druhé, otázka smysluplnosti využití podobné informace v dnešní době, nebo-li k čemu to komu bude bude-li to.

S ohledem na otázku přístupu dospěl NSS v rozsudku ze dne 6. ledna 2010, čj. 3 As 10/2009 – 77, k závěru, že informace o před-listopadovém členství soudce v KSČ spadá pod „soukromí fyzické osoby“ podle ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Odůvodnění není přesvědčivé: přeskok z § 8a InfoZákona do výjimek § 4a zákona o ochraně osobních údajů je poněkud příliš přímočarý; kontext rozhodování o politické příslušnosti soudce, tedy osoby veřejné činné, odbyt jednou větou; vypořádání se s existující judikaturou Ústavního soudu jaksi letmé; otázky jako vyvažování, proporcionalita aj. úplně mimo horizont rozhodnutí, stejně jako třeba judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud se při posuzování této věci v rámci řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud přidrží své dosavadní judikatury, spis se vrátí nazpět na druhou stranu Joštovy ulice či spíše přímo do Hybernské.

Zajímavější je ale dle mého názoru druhá rovina, tedy k čemu taková informace bude. Předesílám, že tyto roviny jsou pochopitelně oddělené: posuzovat, zda informace žadateli k něčemu budu jejímu povinnému poskytovateli nepřísluší. Nicméně i tak je zajímavé se zamyslet, k čemu podobný typ informace vlastně dnes, dvacet let po revoluci, slouží?

Osobně se domnívám, že k ničemu. Přesněji řečeno k ničemu s ohledem na dnešní schopnosti, kvality a výkon konkrétního soudce, kterého by se měla daná informace týkat. Podobná informace může být možná zajímavá statisticky, tedy pro zjištění, jak se nám proměňuje složení justičního lidu. Může být také potenciálně relevantní v konkrétním případě, pokud by se skutečně mělo rozhodovat o otázce přímo spjaté s komunistickou stranou (její rozpouštění, otázky minulosti aj.). To, co mě ale u náhlého zájmu o komunistickou minulost soudců trochu zneklidňuje, je zástupnost a zkratkovitost argumentace s tímto údajem. Často je kladeno rovnítko mezi „komunistický soudce či kandidát členství = špatný soudce“ a „nečlen = dobrý soudce“.

Naše, stejně jako jiné justice v post-komunistické Evropě, jsou postaveny na personální kontinuitě. O tom, zda byl tento postup správný či spatný můžeme dnes tak maximálně diskutovat, ale velice obtížně lze činit cokoliv více. Těžko se může veřejnost, odborná veřejnost či mocnosti politické po 15 či 20 letech od revoluce najednou probudit a začít dělat velké změny na základě minulé stranické příslušnosti soudce, pokud se tak nestalo v době revoluční. Komunistická (ne)minulost soudce se nicméně najednou stává vítaným zástupným cílem a odpovědí na to, proč justice nefunguje. Budeme-li ji znát, tak budeme najednou vědět, co s justicí? Odhalíme toho vnitřního nepřítele v rámci soudcovského stavu, který již dvacet let podkopává snahy o lepší zítřek?

Který soudce měl před revolucí kterou knížku je pro fungování současné justice a její budoucnost irelevantní. Za prvé, skutečné problémy jsou jinde. Za druhé, tyto současné problémy lze jen s obtížemi personálně propojit s předlistopadovými soudci-straníky; skutečným personálním problémem justice nejsou předlistopadoví soudci, ale část těch soudců, kteří do justice přišli v době její největší personální nouze v první polovině devadesátých let. Za třetí (a asi hlavně), po letech pozorování české justice zblízka i z dálky neváhám tvrdit, že předlistopadové členství v KSČ či kandidatura má se současnou kvalitou toho či onoho soudce, pokud zůstal v justici, asi tolik do činění co mango s Janem Tleskačem. Znám dost soudců, kteří byli před Listopadem členy či kandidáty členství a dnes patří mezi to nejlepší, co se v justici pohybuje. Naproti tomu existuje pár příkladů soudců, kteří před rokem 1989 soudili a přitom nebyli členy KSČ či byli po Listopadu rychle vyzvednuti v rámci justice nahoru coby předlistopadový soudce-nekomunista, a dnes by si o ně nikdo slušný neopřel ani kolo.

Sečteno a podtrženo, informace o členství soudce v KSČ by poskytnuta být měla. Pro současnost a budoucnost české justice to ale rozhodně není informace klíčová. Pokud máme chuť a energii, zkusme třeba požádat Ministerstvo spravedlnosti o informaci, ve kterém století se začnou volná místa v české justici obsazovat otevřeným a transparentním konkurzem. Celý příspěvek

Existuje „minimální servis“ na palubě letadla?

Málokdo udělal pro evropskou integraci tolik, jako nízkonákladové letecké společnosti. Ty dnes spojují v podstatě jakékoliv evropské provincie za cenu, která umožňuje létat a poznávat jiné kouty Evropy skutečně komukoliv. Občasný let s těmito společnostmi ve mně ale v poslední době vzbuzuje otázku, kam až lze „krájet“ cenu letenky a co vše lze vlastně zpoplatnit.

Zvykli jsme si na to, že letenka za 1 Kč je jenom podfuk. Přijdou k tomu letištní poplatky, poplatek za zavazadlo, poplatek za odbavení, poplatek za platbu za letenku, manipulační poplatek, poplatek za to, že při nastupování využijete schůdky do letadla, poplatek za pošlapání koberce v uličce letadla (no dobře, ty poslední dva jmenované zatím nejsou). V celkovém součtu člověk až tak vlastně neušetří, pokud nenakupuje pouze zvláštní nabídky. Ale stále existuje pocit, že je to vlastně strašně levné.

Nejnovější plán Ryanair v oblasti nových poplatků mě nicméně zaujal: různé noviny anoncovaly, že Ryanair se chystá zpoplatnit využití toalet na svých palubách. Tedy přesněji jedny toalety vymontují úplně a na druhé dají mincovník ke dveřím, takže dovnitř se nervózně přešlapující pasažér dostane až po vhození Eura či jiného stanoveného obnosu. Jasně, chápu, stejně ti pasažéři chodí za letu na toalety jenom šmajdat, tak co…

Naznačené plány Ryanairu mě nicméně donutily k zamyšlení, zda existuje něco jako je minimální standard služeb na palubě letadla, který musí být zahrnut v ceně letenky. Anebo zakoupením letenky uzavírám pouze holou smlouvu (a teď raději nebudu říkat kterou, jestli o dopravě anebo o přepravě, zase bych to popletl a Petr Bříza by mě opět vytahal za ouška), kterou se dopravce zavazuje, že moji tělesnou schránku dopraví z bodu A do bodu B, a je v podstatě jedno, zda na palubě, v podpalubí či svázaného do kozlíku v krabici na křídle?

Má zpoplatňování služeb na palubě nějaké hranice? Plasticky si představuji situaci, kdy v kabině klesá tlak, z deklíku nade mnou vypadnou kyslíkové masky a zároveň se vysune platební terminál s tím, že kyslík mi pustí až po vsunutí kreditní karty. Anebo v případě nouzového přistání budou u nouzového východu nad pravým křídlem v prodeji záchranné vesty (ale jedna paní říkala, že u zadního levého exitu je mají ve slevě), hlavně si ale nezapomeňte přinést svůj slevový kupón? Anebo ještě lepší bude na omezený počet vest rychle uspořádat aukci, tam by ty výnosy byly jistě větší.

Bude asi vhodné činit rozdíl mezi poskytováním služeb na palubě, které je možné zpoplatnit, a poskytováním řekněme tomu „záchranných operací“, které nelze, respektive bychom měli v případě debaty o platnosti takové smlouvy problémy s věcmi jako tíseň apod. Kyslíková maska na straně jedné a chlazené šampaňské na straně druhé jsou také bez problému zařaditelné do jedné či druhé kategorie. Co ale příklady, které se blíží pomyslnému středu úsečky? Ta toaleta už jde myslím tím směrem. Anebo co třeba pověstné pytlíky na případné hmotné následky nevolnosti? Ty v letadlech takového Ryanairu v kapse za sedadlem nejsou, neboť z prostorových důvodů tam nejsou ani žádné kapsy (což je při vzdálenostech mezi sedadly pochopitelné, protože kdyby tam ta kapsa byla, tak musím asi nohy nacheckovat samostatně – pochopitelně za poplatek). V případě, kdyby to skutečně začalo házet, tak se budou by pytlíky jako roznášet? Upřímně řečeno bych (ne)chtěl vidět, jak by to doprovodný personál stíhal. Anebo by se také prodávaly?

Přirozeně, přístupů je možná celá řada. Od libertariánských výkřiků o smluvní svobodě a přirozené konkurenci (je to svobodná smlouva, zbytek řeší trh) až po široké regulatorních chtíče (měla by být komplexní úprava v podobě nařízení EU na pomezí letecké bezpečnosti a ochrany spotřebitele). Osobně se nalézám spíše na straně toho volného trhu, i když si člověk uvědomuje značnou vyjednávací a informační asymetrii mezi dopravcem a pasažérem, stejně jako to, že někdy je otázka volby mezi různými leteckými dopravci spíše pomyslná než reálná. Pokud bude další zpoplatňování služeb pokračovat, může z toho v konečná fázi být docela zajímavá kasuistika, která by svojí morbidností mohla uspokojit i Petra: dopravce se soudí s pasažérem o uhrazení nákladů na čištění letadla poté, co daný pasažér znečistil prostory letadla v důsledku toho, že neměl u sebe drobné, a proto se včas nedostal do odpovídající kabinky, případně proto, že byly turbulence a on si nekoupil pytlík …

Celý příspěvek