čtvrtek 15. dubna 2010

Tomáš Langášek: Právo na zákonného soudce v justici v ohrožení???

Média již obsáhle informovala (idnes, lidovky a týden – ten k tématu aktuálně přinesl i rozhovor s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou) o pokusu poslance Polanského „přilepit“ k vládnímu návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech (sněmovní tisk 889) změnu zákona o soudech a soudcích, která by odstranila podmínku souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením jiného soudce k výkonu funkce u Nejvyššího soudu (§ 70 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). O motivech a možných důsledcích této změny již bylo napsáno mnoho a nechci na tomto místě dále spekulovat, když ani poslanec Polanský svůj návrh nebyl schopen v médiích srozumitelně odůvodnit..

Poslanec Polanský ovšem nenavrhl jen změnu § 70 zákona o soudech a soudcích. Na prvním místě totiž navrhl změnu § 42 odst. 2 věty druhé zákona o soudech a soudcích, která měla nově znít: „Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li podle specializace soudců podle zvláštních právních předpisů určeno více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.“.

Kdyby někdo náhodou nepostřehl úzkou vazbu mezi vládním návrhem novely zákona o obecně prospěšných společnostech a pozměňovacím návrhem novelizujícím zákon o soudech a soudcích, pak upřesňuji, že účelem vládního návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech je podle důvodové zprávy „zvýšení odpovědnosti statutárního orgánu (ředitele) a správní rady, která rozhoduje o nakládání s majetkem obecně prospěšné společnosti, zajištění ochrany majetku vloženého nebo darovaného zakladatelem obecně prospěšné společnosti a posílení pozice státu a kraje jako zakladatele obecně prospěšné společnosti při likvidaci obecně prospěšné společnosti“, to je ale jen na okraj.

Co mne však překvapilo je to, že takové technické ustanovení vztahující se k rozvrhům práce na obecných soudech se stalo předmětem poslaneckého pozměňovacího návrhu. Shodou okolností ještě v těchto dnech stále probíhá meziresortní připomínkové řízení o legislativní předloze zpracované Ministerstvem spravedlnosti, která obsahuje totožný návrh novelizace § 42 odst. 2 věty druhé zákona o soudech a soudcích, jakou ve druhém čtení novely zákona o obecně prospěšných společnostech přednesl poslanec Polanský. To samo o sobě je přesvědčivým důkazem o zdroji, z něhož poslanec Polanský tento, ale i onen druhý pozměňovací návrh k § 70, čerpal a posiluje spekulace, že šlo ve skutečnosti o „přílepek na druhou“, nebo chcete-li „superpřílepek“, který se měl svézt se úpravou § 42 zákona o soudech a soudcích, s využitím nic netušícího nosiče v podobě novely zákona o obecně prospěšných společnostech. Pokud by totiž nebyl chválen pozměňovací návrh poslanec Polanského, hrozil by pravděpodobně kolaps v justici, neboť, jak k tomu uvedla ministryně spravedlnosti Kovářová, „naprosto důvodně [se] obáváme ... velké vlny ... návrhů ústavních stížností a obnov řízení a obáváme se otevření obrovského množství případů.“. Proto, pokračovala paní ministryně, „za Ministerstvo spravedlnosti musím říci, že podporuji pozměňovací návrh pana poslance Polanského a děkuji za něj.“. Ministryně Kovářová ve své řeči zmínila i to, že jde o reakci na nějaký judikát Nejvyššího soudu.

Co se tedy tak zásadního stalo, že je nutno kvůli tomu dokonce žádat o zkrácení lhůty před třetím čtením návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech na 48 hodin (ministryně Kovářová), nebo dokonce na 24 hodin (poslanec Hovorka)? O čem hovořil poslanec Chytka, když plédoval za přijetí návrhu poslance Polanského (pochopitelně ve skutečnosti obou z nich), když k jeho prvnímu bodu uvedl, že „systém kolovadla mají v tuto chvíli všechny soudy od okresního soudu až po Nejvyšší a Ústavní soud“, a že „momentálně v justici panuje nejistota u mnoha dalších rozhodnutí, která již byla rozhodnuta nebo jsou právě v běhu“, nebo dokonce že podpora pozměňovacích návrhů poslance Polanského je konkrétním činem, příspěvkem poslanců „v protikorupčním balíčku, ... konečné a finální vyřešení za kauzou soudce Berky.“?

Oním judikátem, který otřásl garancí práva na zákonného soudce v celé justici, počítaje v to i Ústavní soud, je usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1316/2008-114 z 26. ledna 2010. Nejvyšší soud tímto usnesením vyhověl dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané proti jinému rozsudku Okresního soudu v Nymburce. Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli v tom, že v jeho věci před Okresním soudem v Nymburce rozhodoval nesprávně obsazený soud, v rozporu s ústavní garancí práva na zákonného soudce. Důvodem byla skutečnost, že u Okresního soudu v Nymburce měli rozvrh práce, podle kterého probíhalo přidělování věcí v tzv. „kolečku“, a konkrétně do příslušného soudního oddělení byla přidělována „každá 4., 10., 15. a 18. věc“. V tom spatřil Nejvyšší soud porušení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle něhož musí být způsob rozdělení věcí v rozvrhu práce stanoven mimo jiné tak, aby „v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek nepochybné, do kterého soudního oddělení věc náleží“. Podle Nejvyššího soudu rozvrh práce u Okresního soudu v Nymburce nejen že dostatečně nezajišťuje specializaci soudců, ale též neumožňuje bez využití evidenčních pomůcek podatelny a rejstříku určit, které soudní oddělení má věc projednat a rozhodnout, což se dostává do rozporu s předvídatelností a transparentností obsazení soudu a ústavní garancí práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Když jsem se s tímto judikátem seznámil, polilo mne horko. Kolový systém přidělování věcí soudcům zpravodajům praktikuje, s různými modifikacemi, Ústavní soud od počátku své existence a dosud jsem byl skálopevně přesvědčen, že náš způsob přidělování věcí nelze zpochybnit. Řečeno ovšem s nadsázkou – ustanovení § 42 odst. 2 se na Ústavní soud nevztahuje.

Je-li ovšem obecná justice tak zásadně čerstvým judikátem Nejvyššího soudu znejistěna, sluší se věc podrobněji rozebrat. Lze se ztotožnit s východisky Nejvyššího soudu, podle nichž je rozvrh práce důležitým nástrojem garance práva na zákonného soudce a správného, resp. řádného obsazení soudu podle předem daných pravidel. Nepochybně zvýšená citlivost na garanci práva na zákonného soudce a zamezení jakékoliv svévole při přidělování věcí soudcům je reakcí na historickou zkušenost v tomto geografickém prostoru; v totalitním režimu není třeba zkorumpovat všechny soudce, postačí, když si režim pohlídá, že určité kauzy budou rozhodovány určitými „spolehlivými“ soudci, aby bylo dosaženo žádoucích verdiktů ve věcech, na nichž má politický režim eminentní zájem. Rozvrh práce tedy musí být sestaven tak, aby vyloučil, nebo alespoň minimalizoval možnost manipulace s došlými návrhy na zahájení řízení při jejich rozdělování soudcům a senátům, resp. aby umožnil případnou manipulaci a zásah zvenčí zpětně odhalit, prokázat a sankcionovat. Jinými slovy, rozvrh práce musí obsahovat předem daný algoritmus rozdělování nápadu, jehož dodržení lze zpětně ověřit.

Kolování na způsob rozdávání karet je jen jedním z možných způsobů a samo o sobě tato metoda žádnou záruku proti svévoli nedává. Ďábel je skryt v detailech. Jde o to, jak jsou karty před rozdáváním seřazeny, jak jsou hráči rozesazeni kolem stolu, kterým směrem se rozdává a u koho se začíná. Také záleží na tom, kolik karet bývá k rozdání...

U Ústavního soudu je situace jednodušší v tom, že soudci nijak specializováni nejsou – ústavní právo je všechno a jedno. Algoritmus přidělování věcí je nastaven tak, že soudci jsou seřazeni kolem stolu podle abecedy. Rozdává se jim postupně a jednou denně. Začíná se u toho, kdo byl poslední na řadě den předešlý. A co je důležité, karty lze seřadit až po uplynutí dne, kdy došly, a seřadí se podle abecedního pořadí příjmení nebo označení navrhovatelů. Jen tak lze totiž vyloučit možnou manipulaci na podatelně, kdy smluvený pracovník podatelny kýžený návrh podrží a „orazí“ datem, hodinou a minutou tak, aby při rozdávání připadl předem vybranému soudci. Musí-li se všechny v jeden den došlé návrhy nejprve podle předem daných pravidel seřadit a teprve pak rozdat, nemůže nikdo zvenčí ovlivnit své pořadí, neboť to je určeno až uplynutím dne a strukturou ostatního nápadu. Pro podrobnosti viz pravidla rozdělení agendy, resp. rozvrh práce Ústavního soudu.

Se znalostí struktury nápadu v určitém dni lze tak u Ústavního soudu „ručně“, tj. slovy stávajícího znění § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek“ zpětně ověřit, zda věci byly přiděleny soudcům podle předem stanoveného algoritmu. Pokud by někdo namítal, že znalost struktury nápadu (ostatních věcí) lze získat jen s využitím rejstříku a evidence podání, pak by to znamenalo, že ve světle § 42 odst. 2 by obstál pouze takový systém, který by např. věci navrhovatelů začínajících písmenem A – D nebo věci vymezené specializací připadaly vždy soudci X. Takový systém by však popřel další smysl rozvrhu práce, jímž je rozdělovat věci mezi soudce rovnoměrně tak, aby byli vytíženi v zásadě stejně, a pokud se někde u soudů uplatňuje, musí rozvrh práce obsahovat mechanismus vyvažování, který bývá neprůhledný a předpokládá také využití rejstříků a jiných evidenčních pomůcek, neboť jinak by nebylo možné zohlednit, kolik věcí kterému soudci bylo v minulém období přiděleno. Domnívám se proto, že slova „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek“ nelze smysluplně vyložit jinak, než že rozdělování věcí v rozvrhu práce nemá být založeno na neverifikovatelných nahodilostech nebo závislostech na nejrůznějších metadatech a pomocných evidencí generovaných nebo vytvářených soudním rejstříkem. Nutno však připustit, že to je nešťastně formulované ustanovení, neboť si jen obtížně dovedu představit rozdělování nápadu a jeho zapisování do soudního rejstříku „bez využití rejstříku“ a jeho evidenčních nástrojů. V tomto smyslu tak navrhl poslanec Polanský nakonec docela dobrou věc, když chce z § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích odstranit slova „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek“.

„Problém“ Ústavního soudu by však ani tato změna nevyřešila. V § 42 odst. 2 zákona má totiž zůstat ustanovení, podle něhož nejpozději v den, kdy věc soudu došla, [musí být] nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Jak jsem výše uvedl, v den podání to u Ústavního soudu z mnoha dobrých důvodů možné není. Nápad se rozděluje vždy až den následující.

Rozvrh práce Okresního soudu v Nymburce by přijetím navrhované změny § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích již před přísným senátem Nejvyššího soudu obstát mohl, je však otázka, zda by to bylo ve prospěch garance práva na zákonného soudce a zejména vyloučení rizika svévole a manipulace s došlými návrhy na zahájení řízení. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu, resp. z jeho narativní části, totiž vyplývá, že se věci přidělují v kolečku tak, že „pořadí věcí napadlých stejného dne se řídí hodinou doručení, která je uvedena na podacím razítku“. To je ovšem vůbec nejslabší místo tohoto způsobu přidělování, otevírající prostor pro korupci na podatelně, které však Nejvyšší soud ponechal zcela bez povšimnutí.

Konečně, ani onen požadavek předvídatelnosti výsledku systému rozdělování nápadu, artikulovaný v usnesení Nejvyššího soudu, nemusí být z pohledu ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, resp. nestrannosti soudu, za všech okolností pro všechny varianty rozdělování nápadu nezpochybnitelný. Předvídatelnost algoritmu rozdělování věcí by neměla navrhovateli umožnit, aby mohl načasovat podání svého návrhu tak, aby již jen tím dosáhl přidělení této věci určitému soudci. Podobnému problému jsme čelili i u Ústavního soudu v souvislostí se zveřejňováním došlých plenárních věcí na internetu (viz zde). Protože počet plenárních věcí v rejstříku v kalendářním roce je poměrně malý (např. v roce 2009 bylo zapsáno 38 plenárních věcí), nestává se, že by jich v jeden den bylo doručeno více než jedna. Proto zdatní navrhovatelé mohli, se znalostí algoritmu, abecedního pořadí soudců Ústavního soudu a jména soudce zpravodaje, jemuž byla naposledy plenární věc přidělena, počkat s podáním svého návrhu na příhodný okamžik a získat pro sebe soudce zpravodaje, o němž se například domnívají, že bude k jejich návrhu shovívavější. Abychom toto riziko snížili, publikujeme nové plenární věci na našich webových stránkách v měsíčních intervalech po několikatýdenním zpoždění.

Ideální systém nalézt nelze, vše je zneužitelné, lze jen kombinací nejrůznějších kritérií rizika manipulace snížit na praktické minimum.


Navrhovaný přílepek poslance Polanského, ani řádně připravovaný legislativní návrh z téže dílny Ministerstva spravedlnosti v tomto směru nic neřeší.

9 komentářů:

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Tomáš Langášek:

I když 21 Cdo 1316/2008 nelze dohledat, vychází (pokud si pamatuju správně) i z obdobného rozhodnutí ÚS.

Jaroslav řekl(a)...

Převážný souhlas s autorem článku. Zřejmě přísné rozhodnutí senátu 21 Cdo (mám ho k dipozici) řešilo patrně konkrétní situaci, která nemusí být z jeho obsahu plně zřejmá. Nicméně jeho závěry mi připadají pro obecné použití nepoužitelné, zbytečné. Novela ZSS co následuje...? Samozřejmě, že je důležité jak se nově došlé žaloby v týž den srovnají v podatelně za sebou. To je klíč ke všemu. Na evidenčních pomůckách není cokoli špatného.
Citované rozhodnutí a post autora však otvírají jiné zajímavé téma, a to pojetí a výklad zásady zákonného soudce, které je v současné době nadměrně preferováno snad i posunuto jinam (NS ČR tak i ÚS) nad zásadami jinými, jako je třeba právo na včasné projednání věci a tím pádem i vytíženosti jednotlivých soudních oddělení.

Anonymní řekl(a)...

zde platí stará pravda, že dokonalá spravedlnost neexistuje. Neustálými změnami " k lepšímu" nejen ve způsobu přiřazování věcí (např. typicky u konkurzů a u náhodných stanovení SPK :-), nebo doručování jsem dospěli do byrokratického absurdistánu. Podvody a pletichy naopak narostly.

Jan Kačer

Tomáš Pecina řekl(a)...

Není pravda, že při "kolečku" tak, jak je praktikováno ÚS, nelze přidělení zjistit v den nápadu, pouze tak nelze učinit v okamžiku nápadu, ale je třeba počkat do půlnoci, až dorazí všechna podání doručená daného dne.

Účelové přidělování věcí v rozporu s rozvrhem práce je známou a velkou bolestí české justice a jedním z mála přímých důkazů korupce u soudů. Osobně jsem účelové přidělění zaznamenal několikrát, naposledy u Nejvyššího správního soudu (ve věci seznamu soudců-členů KSČ) a u Městského soudu v Praze (ve věci odmítnutí registrace s-n landmannschaftu), v obou případech se chystám podat z tohoto důvodu ústavní stížnost.

Anonymní řekl(a)...

Ono jde o to zamezit obecně manipulaci s přidělováním. Té se může dopustit stejně tak soud, jako strana sporu.

U systému používaného ÚS a jakéhokoli systému obsahujícího předběžně známý způsob přidělování (tedy v souladu s návrhem) mohu také u řady typů podání buď s jistotou, nebo z velkou pravděpodobností předem určit senát, kterému se moje podání dostatne.


Třeba vhodným dnem nebo časem podání (když sleduji nápad trvaleji), vhodným označením účastníka, nebo prostě tím, že pošlu podání vícekrát a některá vezmu zpět (...a omluvím se za sekretářku). To je metoda maturita - vytáhnu omylem 2 lístky a s omluvou jeden vrátím.

Navrhuji naopak pro všechna podání přidělitelná více soudcům/senátům provádět jako jednání veřejné losování ve zvláštním jednání. Házelo by se 1 či dvěmi kostkami a rozvrh by obsahoval způsob přidělení. On by tam časem stejně nikdo nechodil, ale mohl by.

Jak to dělají v cizině?

Karel Vážný

Anonymní řekl(a)...

Nejsem si jist, zda je systém přidělování věcí na ÚS opravdu tak neprůstřelný - vnitru zde jedno neprůstřelné rozhodnutí, které potvrdil i NSS a které bylo podložené (doslova) vozíkem důkazů a podkladů, zrušila "shodou okolností" právě soudkyně, která se znala s advokátem stěžovatele a která rozhodla, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci, a to aniž si vůbec vyžádala spis, který v době rozhodování ÚS ležel stále na NSS.
J.Potměšil

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Tomáš Langášek:

Usnesení už jsem získal, přečetl a prvotní připomínku beru zpět. Jedná se skutečně o původní závěry 21 Cdo.

Hynek Baňouch řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Lubomir Majercik řekl(a)...

Neobvyklý způsob přidělování věcí byl dnes shledán Evropským soudem pro lidská práva jako porušení práva na spravedlivý proces v konkrétních okolnostech slovenského případu DMD Group, a.s. proti Slovensku, stížnost č. 19334/03, 5.10.2010.