Pár prvotních poznámek a tipů ke čtení „německého Lisabonu“ II

Jelikož důvodem pro rozdělení „německého lisabonského postu“ na dva byla pouze jeho délka, pokračuji bez dlouhých úvodů tam, kde jsem v předchozím postu skončil.

Odst. 276 – 298 – ani po Lisabonu nemá EU takovou úroveň demokratické legitimace, která by odpovídala státu

Soud v této pasáži připomíná všechny známé neduhy (které se někteří přílišní eurooptimisté rádi snaží relativizovat) demokratické odpovědnosti/legitimity unijních institucí. Evropský parlament ani zdaleka neodráží princip rovnosti hlasů, když němečtí zástupci reprezentují několikanásobně větší počet občanů než zástupce Lucemburska či Malty (žádný div, že zrovna toto německému soudu vadí), Evropská komise není klasickou vládou odpovídající se dostatečně přímým způsobem voličům a ani tvorba vůle v Radě není prosta nedostatků z hlediska demokratického principu (v podrobnostech viz výše uvedené odstavce).

Soud však EU tyto nedostatky odpouští, protože to jen dokazuje, že Unie je pouhým seskupením států, nikoliv státem samotným a její instituce se tak nemusí vyvíjet analogicky k těm státním, respektive nemusí mít stejnou míru demokratické legitimity, dokud je Unie opravdu odvozená od členských států.

Odst. 299 - 305 – základní pravidla distribuce a vymezení kompetencí podle Lisabonu nejsou v rozporu s německou Ústavou

Soud zde připomíná ta ustanovení LS, která zdůrazňují princip „přenosu“ pravomocí, skutečnost, že Unie může jednat pouze v rozsahu, v jakém na ni státy svrchované pravomoci přenesly. Opět zdůrazňuje odvozený charakter Unie. V zásadě uznává transparentnost rozdělení kompetencí. Připomíná další mechanismy kontroly, především Protokol o aplikaci principů subsidiarity a proporcionality.

Odst. 306 – 328 – zjednodušené revize primárního práva, passarely, klauzule flexibility

Zde se dostáváme k věcem českému čtenáři dobře známým z českého lisabonského nálezu. Všemi těmito otázkami se zabýval i český Ústavní soud, byť v omezenější míře. V podrobnostech odkazuji na Zdeňkův a můj post. Jak jsem již naznačil výše, v českých médiích převládla interpretace, že německý soud udělal vlastně to samé, co soud český. Nuže, podívejme se tedy na to.

Připomeňme si nejdříve, co řekl český ÚS o zjednodušené revizi primárního práva, konkrétně čl. 48 odst. 6 a 7 SEU ve znění Lisabonské smlouvy, které umožňují změnit některá ustanovení Smluv či přejít z jednomyslného hlasování na kvalifikovanou většinu bez toho, že by se vyžadovala klasická mezinárodněprávní procedura pro změnu primárního práva (tj. prostřednictvím mezinárodní smlouvy):

V případě čl. 48 odst. 6 český ÚS uvedl, že „odstavec šestý třetí pododstavec napadeného článku vylučuje změny v rámci tohoto režimu, které by se dotýkaly pravomocí Unie; tím je výslovně eliminována jakákoli pochybnost ve vztahu k čl. 10a Ústavy České republiky.“

Tedy jinými slovy, když Lisabonská smlouva řekne, že to není přenos, tak to není přenos ani podle české Ústavy! (Napadá mě asociace s Pekařovým císařem: „Když Matěj řekne, že se [golem] neutrhne, tak se neutrhne!!“).

V případě hlasování pak český ÚS pronesl tu památnou větu, že hlasování je zkrátka hlasování, a proto „o změnách rozšiřujících unijní pravomoci nelze pojmově ani uvažovat.“

Nebudu znovu opakovat svou kritiku těchto závěrů, načrtl jsem ji zde již v únoru ve výše odkazovaném postu a v sofistikovanější podobě jsem se (i) tímto pokusil zabývat nedávno v Soudních rozhledech (č. 6/2009).

Je ovšem pravdou, že český ÚS následně vyzval vládu, aby přijala příslušné doprovodné zákony, a to zejména proto, že LS sama určitou ingerenci národního parlamentu předpokládá. Český ÚS však nestanovil nic o požadavku vázaného mandátu, formě zákona (a s tím související parlamentní většinou), zkrátka jen vyzval k zapojení Parlamentu (což následně český zákonodárce reflektoval) a zároveň i k zapojení sebe sama (což již český zákonodárce nereflektoval) do procesu kontroly přenosu pravomocí, který podle něho přenosem pravomocí není...

Jak se k těmto ustanovením postavil německý ÚS? Zjednodušeně řečeno, odmítl argument, že když mu LS řekne, že se kompetence nerozšiřují, že to nelze za přenos kompetencí považovat. Jednoznačně prohlásil, že jakákoliv změna v rámci zjednodušené procedury vyžaduje přijetí zákona podle čl. 23/1 a 2 Základního zákona, což v zásadě znamená, že každá taková změna bude vyžadovat obdobnou proceduru jako přijetí samotného Lisabonu (resp. zákonů uvádějících jej do něm. právního řádu). Ostatně podívejme se přesně na to, co něm. ÚS řekl:

The Federal Constitutional Court already ruled in its judgment on the Treaty of Maastricht that amendments of primary law can also be performed in an abbreviated procedure if the Member States assent pursuant to their constitutional requirements (gemäß ihren verfassungsrechtlichen Vorschriften) (see BVerfGE 89, 155 <199>). The different wording as compared to Article 48.4(2) TEU Lisbon, which says that approval of the Member States is necessary in accordance with their respective constitutional requirements (im Einklang mit ihren jeweiligen verfassungsrechtlichen Vorschriften) does not mean, however, that the national requirements placed on the ratification of “simplified” Treaty amendments are reduced in contrast to those placed on “ordinary” ones. The “approval” of the Federal Republic of Germany in simplified revision procedures pursuant to Article 48.6 TEU Lisbon always requires a law within the meaning of Article 23.1 sentence 2 of the Basic Law as a lex specialis with regard to Article 59.2 of the Basic Law (see BVerfGE 89, 155 <199>; as regards the reference to the national ratification requirements see also Decision no. 2007-560 DC of the Conseil constitutionnel of 20 December 2007, nos. 26 et seq.). The reference of a decision pursuant to Article 48.6 TEU Lisbon to the European Union’s order of competences establishes an obligation to generally treat the simplified revision procedure like a transfer of sovereign powers within the meaning of Article 23.1 sentence 2 of the Basic Law (see also Pernice, in: Dreier, GG, vol. II, 2nd ed. 2006, Art. 23, marginal no. 86), without a further determination of the possible amendments being required. Amendments of the Treaties by which the content of the Basic Law is amended or supplemented or which make such amendments or supplements possible require the approval of two thirds of the members of the German Bundestag and two thirds of the votes of the Bundesrat (Article 23.1 sentence 3 in conjunction with Article 79.2 of the Basic Law; see BVerfGE 89, 155 <199>). (odst. 312 angl. překlad)

K podobnému závěru došel něm. ÚS i u změny hlasovací procedury alespoň v těch oblastech, které nejsou dostatečně určeny Lisabonskou smlouvou (blíže srov. odst. 315-321).

Kdyby český ÚS udělal to samé jako něm. ÚS, tak by musel (1) prohlásit, že uvedené procedury mohou být přenosem kompetencí ve světle české Ústavy a (2) nařídit, aby tyto změny byly schvalovány zásadně obdobně jako ratifikace Lisabonu. Snad na první pohled je jasné, že postoj českého ÚS, stejně jako reakce českého Parlamentu zavádějícího nic více než vázaný mandát, je postoji německého ústavního soudu vzdálena přinejmenším stejně jako Brno z Karlsruhe.

Obdobný závěr lze udělat ohledně tzv. doložky flexibility. Zatímco český ÚS ji shledal ústavně konformní (o problematičnosti tohoto závěru jsem sice blíže nepsal na Jiném právu, ale rozebírám to zde) a pouze opět neurčitě vyzval zákonodárce, aby přijal úpravu umožňující zapojení vnitrostátního parlamentu, tak německý ÚS se představě, že by toto blanketní ustanovení mohlo být ústavně-konformní bez dalšího vysmál (samozřejmě v rámci své zdvořilé dikce:) ) a i pro ni stanovil povinně stejnou proceduru jako pro jakoukoliv jinou změnu primárního práva. Místo dlouhého převypravování toho, co řekl, nabízím citaci jeho zcela výmluvného závěru:

As regards the ban on transferring blanket empowerments or on transferring Kompetenz-Kompetenz, the provision meets with constitutional objections because the newly worded provision makes it possible to substantially amend Treaty foundations of the European Union without the mandatory participation of legislative bodies beyond the Member States’ executive powers (see on the delimitation of competences: Laeken Declaration on the Future of the European Union of 15 December 2001, Bulletin EU 12-2001, I.27 ). The duty to inform the national parliaments set out in Article 352.2 TFEU does not alter this; for the Commission need only draw the national Parliaments’ attention to a corresponding lawmaking proposal. With a view to the undetermined nature of future cases of application of the flexibility clause, its use constitutionally requires ratification by the German Bundestag and the Bundesrat on the basis of Article 23.1 sentences 2 and 3 of the Basic Law. The German representative in the Council may not declare the formal approval of a corresponding lawmaking proposal of the Commission on behalf of the Federal Republic of Germany as long as these constitutionally required preconditions are not fulfilled. (odst. 328 angl. překladu).

I v tomto případě je tedy podle mého názoru připodobnění postupu českého ÚS k tomu německému velice zavádějící, eufemisticky řečeno. Samozřejmě, je skoro zbytečné dodávat, že se se závěry něm. ÚS ztotožňuji.

Odst. 329-330 – možnost vystoupení z EU potvrzuje, že EU není státem

Odst. 331 – 343 – princip přednosti podle Lisabonu a kontrola přenosu pravomocí ze strany německého ÚS

Soud zde v zásadě zopakoval, že jeho dřívější závěry ohledně aplikace principu přednosti ve vztahu k Německu (Solange II) zůstávají v platnosti a že na tom nic nemění ani Prohlášení č. 17 k Lisabonské smlouvě. Ústavní soud v této souvislosti potvrdil své právo deklarované Maastrichtským rozhodnutím přezkoumat ústavnost unijních aktů, tj. zda nepřekročují pravomoci na Unii přenesené. Velice hezký je odst. 340, kdy něm. ÚS „vzkazuje“ ESD, že nedělá nic jiného, než to co ESD sám udělal v případu Kadi (C-402/05 a C-415/05). Pro ESD jsou referenčním rámcem zakládací Smlouvy, pro něm. ústavní soud je to německá Ústava, kterou neporuší, i kdyby to mělo znamenat (z pohledu ESD) porušení unijního práva (tak jako ESD v Kadim, zjednodušeně řečeno, upřednostnil porušení mezinárodního práva před porušením zakládacích Smluv). Moc pěkné čtení, doporučuji!

Poznámka k odst. 338 a slavnému odkazu na český Ústavní soud

Skutečnost, že něm. ÚS odkázal v souvislosti s možností přezkoumat ústavnost unijních aktů na nález svého českého kolegy zde zmiňoval Zdeněk a Tomáš Němeček to následně vyzdvihl ve svém komentáři v Hospodářských novinách. Myslím, že je to určitě zaznamenání hodné a v Joštově to určitě může oprávněně potěšit, ale na druhou stranu bych to příliš nepřeceňoval. V onom odst. 139 českého nálezu totiž náš ÚS neřekl nic nového, pouze, že bude fakticky dělat to, co něm. ÚS avizoval v Maastrichtu. Odkaz německého ÚS na český protějšek tedy není motivován zájmem inspirovat se či aprobovat zajímavý argument. Německý soud vlastně pouze říká „podívejte se, už v Maastrichtu jsem říkal, že tuto pravomoc mám a míním si ji ponechat i nadále; mimochodem v mezidobí tento názor převzali i v Brně.“ Nic méně ale ani nic více.

Odst. 344-345 – Lisabon nenarušuje územní celistvost Německa

Odst. 346-350 – Lisabon nevytváří evropský národ, občanství EU má i nadále akcesorický charakter

Odst. 351 – 400 - rozbor oblastí Lisabonu, které by mohly spadat mezi ty citlivé, kde musí zůstat rozhodování primárně (v dostatečném rozsahu) členským státům (viz výše odst. 244-272)

Zde Soud přistoupil ke zkoumání pěti oblastí upravených Lisabonem a zkoumal, zda zde již nemá EU větší kompetence, než by s ohledem na jejich citlivý obsah (viz výše obecná pasáž k odst. 244-272 v předchozím postu) mít směla (alespoň podle německé Ústavy). Podívejme se postupně aspoň stručně na tyto oblasti:

Odst. 352 – 366 – trestní právo – povinnost restriktivní interpretace a dostatečného zapojení parlamentu

O tom, co (ne)přináší Lisabon v oblasti trestního práva jsem se nedávno podrobně rozepsal s kolegou Michalem Švarcem v Trestněprávní revue (6/2009) a zájemce o nějaký základní přehled a otázky tuto oblast provázející na onen článek tímto odkazuji. Německý ústavní soud nabídl výklad trestněprávních ustanovení Lisabonu, ze kterého Komise a další příznivci expanze bruselských pravomocí nebudou mít radost. Aniž bych se pouštěl do detailů, které si můžete přečíst sami, je to asi nejrestriktivnější možná interpretace daných ustanovení. Je vidět, že něm. ÚS zde má „roztahovačné“ EU tak trochu plné zuby a že touto kompetencí se Lisabon dostává na samou hranu toho, co je něm. ÚS ochoten tolerovat. Pro něm. ÚS je trestní právo zásadní a citlivou oblastí, kde jsou jakékoliv pravomoci EU přípustné pouze ve zvláště odůvodněných případech a při existenci přeshraniční dimenze. Veškeré passarely a zvláštní procesní mechanismy (např. záchranná brzda) obsažené v této oblasti vyžadují z příkazu něm. ÚS buď stejnou proceduru jako změna primárního práva nebo je vláda povinna jednat na základě přímé instrukce německého parlamentu. Opět, stojí to za přečtení, zejména odst. 357, 358 (ten obzvláště), 361, 363, 365 (no vlastně všechny...). Komisi, ESD a dalším se to líbit nemusí, ale pokud si ta ustanovení budou vykládat šířeji než BVerfGe, pak se mohou dočkat toho, že v Německu takové právo nebude aplikovatelné. Pro mne osobně představuje výklad něm. ÚS hranici, pod kterou nelze jít, protože členské státy by se neměly snažit přijímat unijní pravidla, kterými porušují ústavy jiných členů EU.

Odst. 367 -369 – spolupráce v oblasti civilní justice shledána v souladu s Ústavou

Odst. 370-380 – společná obchodní politika

Tady jsem si udělal nejvíce otazníčků. Něm. ÚS není vůbec nadšený z toho, že SRN jako členská země ztratí prakticky všechny podstatné kompetence v oblasti vnější obchodní politiky, která se zcela stane exkluzivní doménou EU (do jisté míry tomu tak bylo i předtím, ale nově sem bude spadat i obchod se službami, přímé zahraniční investice a obchodní aspekty duševního vlastnictví). Členství Německa ve WTO se stane jen prázdnou formální skořápkou bez substantivní náplně. Něm. ÚS se z tohoto významného omezení role Německa ve světovém obchodě snaží „vylhat“ opět restriktivním výkladem, který by SRN zaručil aspoň formální členství ve WTO, roli pozorovatele a ustanovení o „foreign direct investment“ se snaží omezit jen na investice spočívající v zisku kontrolního podílu v podniku, atp. (trochu to zjednodušuji, přece jen už tento post píšu dost dlouho; doporučuji tedy opět přečíst). Tato pasáž asi nejvíce ukazuje, že Soud se přece jen snaží, aby Lisabon prošel, byť ale nevynechá jedinou příležitost, aby prosadil alespoň restriktivní výklad jeho ustanovení, do budoucna zakázal německým orgánům určité kroky a prosadil maximální parlamentní kontrolu všude, kde to jde.

Odst. 381 – 391 – zapojení ozbrojených sil

Německá Ústava vyžaduje k zapojení německých branných sil souhlas parlamentu. Na tomto požadavku nemůže nic změnit ani evropská integrace obecně, ani konkrétně žádné ustanovení Lisabonu. Všechna ustanovení Lisabonu je třeba vykládat v souladu s touto premisou a zajistit, že bez souhlasu něm. parlamentu nebudou němečtí vojáci nasazeni. S úpravou, která by zbavila Německo práva veta v této oblasti, nesmí Německo nikdy souhlasit (za současné Ústavy). Další signál, že eurointegrace v Lisabonu naráží na své meze, pokud nechceme opustit pojetí unie svrchovaných států.

Odst. 392 – 400 – Lisabon nenarušuje princip sociálního státu nad míru povolenou něm. Ústavou

Tady tu pasáž ke čtení osobně nedoporučuji, argumenty pro neústavnost zde byly očividně slabé a Soud neměl nejmenší problém je jednoduše odmítnout. Kdybych snad přece jen měl vybrat jeden odstavec, tak možná č. 398, kde Soud shrnuje judikaturu v ESD včetně kontroverzních případů Laval a Viking.

Odst. 401 – 421 vyvození závěrů pro (ne)ústavnost napadených zákonů

Soud zde svou analýzu promítá do posouzení (ne)ústavnosti jednotlivých zákonů, shrnuje, co je třeba „opravit“ k zajištění ústavní konformity a přiznává účastníkům (částečnou) náhradu nákladů řízení.

Závěr

Nález jsem četl jednou a některé pasáže nyní znovu při psaní tohoto postu. Vzhledem k tomu, že jsem kritizoval komentáře v českých médiích za jejich rychlo-úsudky, nerad bych se sám, po třech dnech od vynesení nálezu, pouštěl do nějakých kategorických závěrů. Účelem tohoto postu bylo především usnadnit čtení těm, co rozsudek (nebo aspoň jeho části) přečíst chtějí a nabídnout alespoň stručný výtah těm, kdo jej číst nemíní, ale jeho obsah je přiměřeně zajímá. Samozřejmě jsem se neubránil prvotním soudům a hodnocením, jejichž přesvědčivost prověří až čas a další diskuse.

Pokud bych se měl přesto dopustit prvotního, ukvapeného shrnutí (se všemi riziky, které to nese), pak bych řekl asi toto:

Německý Ústavní soud na jednu stranu říká, že Unie je pouze spolkem suverénních států, od nichž odvozuje svou existenci a legitimitu, což s sebou fakticky nese skutečnost, že Unie nemá dostatečnou legitimitu k výkonu některých kompetencí, které musí zůstat vyhrazeny členským státům. Tuto legitimitu však podle německého Základního zákona získat nemůže, protože by se tak stala federativním státem, jehož by se Německo nemohlo účastnit, protože by to představovalo nepřípustnou ztrátu jeho suverenity. Z toho plyne, že některé kompetence může mít pouze federativní EU, ale té by se Německo nemohlo účastnit. Jinými slovy, evropská integrace a kompetence Unie mají své hranice, pokud se EU nestane federací. Pokud se ovšem EU stane federací, musela by z německého lidu povstat nová ústava (nebo by se německý lid musel účastnit vytvoření skutečné ústavy evropské), jinak by Německo nemohlo být součástí takové federace, protože Základní zákon takový krok německým orgánům zapovídá. Evropská integrace ve své klasické podobě tak Lisabonem skutečně naráží na své hranice. Nález potvrzuje, že mnohé výtky kritiků Lisabonské smlouvy mají své opodstatnění. Německý ústavní soud šel asi na hranici toho, co si mohl v dané politické atmosféře dovolit. Možná mu nakonec chyběly ty „koule“, ale i tak postavil ambiciózní evropské integraci nejjasnější a nejpevnější hranice, které se kdy který soud členského státu pokusil vystavět. Neupírám nikomu právo neztotožňovat se s hodnotovými východisky Soudu, ale pokud jde o kvalitu a konzistenci právní argumentace, tak vůči ní se toho mnoho namítnout nedá.

Lituji v této souvislosti jediné věci. Že se před Soud nedostala otázka kompatibility čl. 216, tedy vnějších implicitních pravomocí Unie (podrobněji viz zde), protože v onom bodě, který já považuji z hlediska přenosu pravomocí za zdaleka nejspornější v celém Lisabonu, by mě teprve zajímalo, jak by se s tím elitní právnické mozky Německa vypořádaly...

Celý příspěvek

Pár prvotních poznámek a tipů ke čtení „německého Lisabonu“ I

Přečteno! Mohl jsem zvolat včera večer poté, co jsem se několik hodin prokousával oním slavným nálezem. A hned v úvodu musím říci, že času nad ním stráveného rozhodně nelituji. Je to taková malá učebnice (evropského) ústavního práva vyznačující se vysoce kvalitní a konzistentní právní argumentací (aspoň takový je můj první dojem). V tomto postu se pokusím nabídnout přehled hlavních témat, která BverfGE řešil, doplněný o pár konkrétních postřehů, a to i ve vztahu k českému lisabonskému nálezu. Pro ty, co zatím vycházeli pouze z informací a komentářů v českých médiích mám jednoznačný vzkaz – s nálezem samotným většinou nemají mnoho společného...

Délka nálezu, aneb odkud mám začít číst?

Ano, 421 odstavců, v anglické verzi roztažených na 78 stranách A4 není skutečně zrovna slabikář, nýbrž menší telefonní seznam. Přesto se k ostré kritice přílišné délky nálezu nepřipojím. Je třeba si především uvědomit, že německý Ústavní soud se musel zabývat několika stížnostmi, které pokrývaly opravdu široký okruh témat a s výjimkou čl. 216 (mé (ne)oblíbené implicitní vnější pravomoci Unie) se myslím zabýval zřejmě všemi hlavními spornými pasážemi Lisabonské smlouvy, jejíž délku tady snad nikomu nemusím připomínat. Navíc samotná podání účastníků byla nejen obsáhlá ale i argumentačně natolik kvalitní (na rozdíl od loňského podání českého Senátu), že bylo na straně Soudu třeba vynaložit maximální intelektuální úsilí, aby se s nimi důstojně vypořádal. Za těchto okolností nikdo nemohl očekávat, že Soud vydá rozhodnutí na pěti stránkách a nebylo by to ani přijatelné, protože na takovém prostoru by se těžko mohl náležitě zabývat všemi vznesenými argumenty. Navíc, a to bych chtěl zdůraznit, samotná argumentace Soudu tvoří jen něco kolem poloviny nálezu. Ti z vás, které nezajímá historie evropské integrace předcházející vzniku Lisabonské smlouvy, obsah jejích nejdůležitějších ustanovení, ani zákony, které Němci přijali za účelem jejího vnitrostátního provedení, mohou s klidným svědomím přeskočit prvních 99 odstavců nálezu. Dalších 66 odstavců mohou přeskočit ti, jež nezajímá rekapitulace podání účastníků řízení. Až do odstavce 206 se pak Soud zabývá otázkami přípustnosti jednotlivých ústavních stížností – tato pasáž může být zajímavá pro fanoušky německého ústavního práva; osobně jsem ji spíše jen zběžně prolétl a poctivě jsem začal číst až od odstavce 207, kde začíná skutečná argumentace Soudu (část C nálezu). Takže ti, co chtějí číst jen to podstatné, nechť se připraví jen na něco málo přes dvě stě odstavců textu:-) Ale i z nich se dají vybrat jen pasáže, co vás zajímají, což by vám měl usnadnit následující přehled:

Odst. 207 – 218 – právo volit, klauzule věčnosti, „ústavní identita“

Soud zde rozebírá obsah ústavně zaručeného (čl. 38/1 Základního zákona) práva volit, jakožto základního prvku principu demokracie. Princip demokracie je neporušitelnou hodnotou, která nepodléhá poměřování s jinými právními zájmy. Princip demokracie je chráněn tzv. klauzulí věčnosti, která neumožňuje změnit ústavní identitu ani ústavodárci. V souvislosti s vášnivými debatami, které jsme zde nedávno vedli ohledně české varianty klauzule věčnosti (čl. 9/2 české Ústavy) je zajímavá následná úvaha německého Soudu, který nechává otevřenou i možnost, že by klauzule věčnosti nemohla být změněna ani samotným německým lidem, pokud by mělo jít o právní kontinuitu se Základním zákonem:

Odst. 217 (něm. originál+angl. překlad):

Ob diese Bindung schon wegen der Universalität von Würde, Freiheit und Gleichheit sogar für die verfassungsgebende Gewalt gilt, also für den Fall, dass das deutsche Volk in freier Selbstbestimmung, aber in einer Legalitätskontinuität zur Herrschaftsordnung des Grundgesetzes sich eine neue Verfassung gibt...

It may remain open whether, due to the universal nature of dignity, freedom and equality alone, this commitment even applies to the constituent power, i.e. for the case that the German people, in free self-determination, but in a continuity of legality to the Basic Law’s system of rule, gives itself a new constitution...

Odst. 219 – 243 – ústavní meze německé integrace do EU

Zde již naostro začíná argumentace komparativně mimořádně zajímavá. Soud obecně připouští, že cíl integrace Německa do EU, který sleduje čl. 23 Základního zákona, má vliv na výklad principu demokracie, který je tomuto cíli otevřen. To odůvodňuje přípustnost odlišného mezinárodního uspořádání, než jsou ústavní požadavky na uspořádání vnitrostátní. Toto má samozřejmě své limity v zachování ústavní identity Německa. Soud tyto limity dále konkretizuje. Třebaže suverenitu nelze chápat rigidně (v tomto smyslu je postoj Soudu podobný stanovisku českého ÚS), ale jako „mezinárodním právem uspořádanou a jemu oddanou svobodu“ (odst. 223), neznamená to neomezené podřízení se či ztrátu kontroly nad základními náležitostmi správy státu. Základní zákon nedává německým orgánům právo rozhodnout o vstupu země do federativního státu. To může udělat pouze německý lid sám:

Integration requires the willingness to joint action and the acceptance of an autonomous common opinion-formation. However, integration into a free community neither requires submission that is removed from constitutional limitation and control nor forgoing one’s own identity. The Basic Law does not grant the bodies acting on behalf of Germany powers to abandon the right to self-determination of the German people in the form of Germany’s sovereignty under international law by joining a federal state. Due to the irrevocable transfer of sovereignty to a new subject of legitimisation that goes with it, this step is reserved to the directly declared will of the German people alone. (odst. 228 angl.překl.)

Soud dále rozebírá charakter Evropské unie a dochází k závěru, že se stále, i podle Lisabonské smlouvy, jedná o instituci odvozenou od členských států, respektive od lidu těchto členských států. Na tom nic nemůže změnit fakt, že Unie získává (či se jí potvrzuje) právní subjektivita.

Německá ústava nedovoluje takový přesun pravomocí, který by dával EU nezávislé právo rozhodovat o svých (dalších) kompetencích (tzv. Kompetenz-Kompetenz). Členským státům nesmí být bráněno z Unie vystoupit. Členské státy musí zůstat pány Smluv. Ústavně-konformní je tedy jenom taková forma integrace, která důsledně respektuje princip přenesených pravomocí. Základní zákon neumožňuje žádné blanketní přenesení kompetencí. Německý ústavní soud musí zůstat konečným strážcem toho, zda přenos pravomocí a jejich výkon nepřekročil ústavní zmocnění.

Ústavní soud zde tedy v zásadě shrnuje své požadavky, které se v jeho judikatuře objevily již dříve (především tedy v Maastrichtském rozhodnutí). Níže se pak zabýval otázkou, nakolik tyto požadavky splňuje Lisabonská smlouva (od odstavce 273 dále).

Odst. 244 – 272 - základní oblasti, které musí zůstat v kompetenci národního státu

Přiznám se, že toto mi přijde zřejmě jako nejzajímavější a pro evropskou integraci dost možná nejzásadnější pasáž celého nálezu. Pro našince to může být zajímavé už jen proto, že český Ústavní soud se tímto pohledem na Lisabonskou smlouvu nedíval, byť česká Ústava se v tomto od německé neliší natolik, aby to nebylo možné (samozřejmě český ÚS se tím nezabýval především proto, že k tomu nebyl dostatečně kvalifikovaně vyzván – ale co není, může být, že páni senátoři...). Nevylučuji samozřejmě, že to český ÚS neposoudil implicitně, ale podle mého tomu nic nenasvědčuje (snad minirozbor trestní pasarely v odst. 168-171?).

Německý ústavní soud zde vytyčil obsahové meze přenášených pravomocí, tj. stanovil ty oblasti uspořádání společnosti/mimořádného politického významu, na něž musí zůstat rozhodující vliv národním státům (resp. z jeho pohledu německému státu). Německý ústavní soud tento zásadní požadavek zdůvodňuje v odstavci, který by možná prezident Klaus takto napsat nedokázal, ale dle mého skromného názoru by se s ním zřejmě ztotožnil (a upřímně říkám, že se s ním v tomto směru ztotožňuji také):

aa) Inward federalisation and outward supranationalisation can open up new possibilities of civic participation. An increased cohesion of smaller or larger units and better chances of a peaceful balancing of interests between regions and states grow from them. Federal or supranational intertwining creates possibilities of action which otherwise would encounter practical or territorial limits, and they make the peaceful balancing of interests easier. At the same time, they make it more difficult to create a will of the majority that can be asserted and that directly goes back to the people (Article 20.2 sentence 1 of the Basic Law). The transparency of the assignment of decisions to specific responsible actors decreases, with the result that the citizens can hardly take any tangible contexts of responsibility as an orientation for their vote. The principle of democracy therefore sets content-related limits to the transfer of sovereign powers, limits which do not result already from the inalienability of the constituent power and of state sovereignty. (odst. 247 angl. překl.)

Evropská integrace, která je založena na unii suverénních států, nemůže dojít tak daleko, aby státy neměly dostatečný prostor pro politické formování ekonomických, kulturních a sociálních okolností života. Zejména se to týká soukromí jednotlivce, politické a sociální bezpečnosti zaručené základními právy, politických rozhodnutí, která závisí na porozumění kultury, historie a jazyka.

Předtím než přistoupil k její konkretizaci, Soud svou obecnou úvahu shrnul takto:

Even if due to the great successes of European integration, a joint European public that engages in an issue-related cooperation in the rooms of resonance of their respective states is evidently growing [...], it cannot be overlooked, however, that the public perception of factual issues and of political leaders remains connected to a considerable extent to patterns of identification which are related to the nation-state, language, history and culture. The principle of democracy as well as the principle of subsidiarity, which is structurally demanded by Article 23.1 sentence 1 of the Basic Law as well, therefore require to factually restrict the transfer and exercise of sovereign powers to the European Union in a predictable manner particularly in central political areas of the space of personal development and the shaping of the circumstances of life by social policy. In these areas, it particularly suggests itself to draw the limit where the coordination of circumstances with a cross-border dimension is factually required. (odst. 251 angl. překl.)

Oblasti, kde musí zůstat rozhodující slovo členským státům (přinejmenším ohledně věcí, které nemají přeshraniční dimenzi), jsou pak vypočteny v odst. 252:

What has always been deemed especially sensitive for the ability of a constitutional state to democratically shape itself are decisions on substantive and formal criminal law (1), on the disposition of the police monopoly on the use of force towards the interior and of the military monopoly on the use of force towards the exterior (2), the fundamental fiscal decisions on public revenue and public expenditure, with the latter being particularly motivated, inter alia, by social-policy considerations (3), decisions on the shaping of circumstances of life in a social state (4) and decisions which are of particular importance culturally, for instance as regards family law, the school and education system and dealing with religious communities (5).

Soud pak výběr těchto oblastí blíže odůvodňuje (odst. 253-260).

Může být legitimní otázkou, zda to má být Soud, kdo věcně určuje oblasti, které musí zůstat zachovány státu, nemá-li ztratit svou svrchovanost; navíc je pravda, že k tomu něm. ÚS přistoupil možná trochu extenzivně (a někdo by snad mohl říci i arbitrárně), ale podle mne je důležitý ten signál, že určité věcné limity zde být musí, nemá-li stát zůstat jen prázdnou skořápkou. Můžeme se tedy dohadovat o konkrétním výběru a rozsahu daných oblastí, ale principielně se s něm. ÚS opět ztotožňuji.

Soud v další části této pasáže především obecně zdůrazňuje, že demokratická legitimizace musí být úměrná rozsahu a významu přenesených pravomocí. Kdyby v tomto směru došlo k výrazné nerovnováze a nepodařilo se Německu to změnit, muselo by odmítnout dále participovat v EU. V současné chvíli však tato rovnováha porušena nebyla.

Dovolím si v této souvislosti malé popíchnutí českým médiím, která v zájmu rychlosti novinářského sdělení přispěchala bezprostředně po vynesení nálezu s několika komentáři. Nerad bych komukoliv křivdil, ale jakýkoliv akcent na tuto podle mne zásadní pasáž nálezu jsem nezaznamenal. Je to snad proto, že z úvodního shrnutí rozsudku (odst. 3 shrnutí) její význam na první pohled není tak zřejmý? (Ano, jsem ošklivý a podezírám, že by někdo psal o něčem, co si celé nepřečetl...)

Zároveň v českých médiích převládala zkratka, že v Karslruhe udělali to samé, co v Brně (a nebyl to jen Tomáš Němeček v HN, byť u něj mě to obzvláště mrzí, ale holt i mistr tesař pod tlakem uzávěrky...). Přitom jak uvidíme dále, více než jinde zde platí, že když dva (soudy) dělají totéž, není to totéž. Ale to už si přečtete až v následujícím postu.

Celý příspěvek

O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou (a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

V souvislosti s podpisem náhubkového zákona vyjádřil prezident Václav Klaus velice zajímavou myšlenku. „Věřím, že pochopíte, že jako prezident republiky při vážení dvou důležitých zájmů, které mají oba svou oporu v Ústavě české (pozn.: doslovný přepis) republiky, budu vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých svobod a práv dovolává daleko obtížněji – tedy jednotlivého občana,“ napsal vzletně po provedeném hradním testu proporcionality prezident v odpovědi novinářům. Přílišného pochopení se nedočkal. Mediální komentáře k tomu upozornily, že poslední publikované odposlechy, inspirující vznik zákona, se týkaly „slabých“ ze světa politiky a byznysu.

Tyranie médií

Svou myšlenkou se prezident implicitně přihlásil k doktríně Tyranie médií publikované ve stejnojmenné knize Ignacia Ramoneta, dlouholetého ředitele měsíčníku Le Monde Diplomatique. Doktrína s ohledem na charakter informační společnosti zpochybňuje klasickou dělbu moci ve společnosti a nahrazuje ji jinou. Vedoucí mocí v současné společnosti je byznys následovaný mediální mocí. Až po obou se objevuje moc politická.

Média jsou v informační společnosti zcela nepochybně nadána obrovským vlivem na životy lidí. Zda jsou v tomto směru lépe disponováni politici či hlídací psi se svou "čtvrtou mocí" ani to, zda slovo je mocnější než čin, v postu rozebírat nebudu. Zaměřím se spíše na méně kontroverzní, ale neméně právně zajímavé otázky ochrany skutečně "slabých" a bezmocných (obětí deliktů a nehod) před vládou medií.

Z hlediska doktríny bývají oběti zařazovány do kategorie tzv. relativních osob veřejného zájmu. Pozornost veřejnosti vyvolávají pouze v souvislosti s konkrétní událostí, nikoli ohledně celé své osoby. Politici a jiní lidé "absolutního" veřejného zájmu vstupují do arény veřejné scény dobrovolně a měli by tak při svém angažmá počítat s tím, že budou pod drobnohledem veřejnosti. Zčásti ztrácejí právo na vlastní tvář, byť se samozřejmě nestávají zcela volně lovnou zvěří bez určité ochrany soukromí. Každý, i když je znám veřejnosti, musí totiž mít "legitimní naději" na ochranu a respektování svého soukromého života (Hannover proti Německu z 24.6.2004). U obětí deliktů a nehod jako relativních osob veřejného zájmu natolik razantní snížení ochrany osobnosti neplatí. Mediální zájem vyvolávají (obecně) bez vlastního přičinění a jejich jména, tváře ani osudy nejsou bez dalšího "veřejnými statky". Identifikace tváře nesmí být při výkonu zpravodajské licence v rozporu s oprávněnými zájmy oběti (§ 12 odst. 3 obč. zák.) a v případě porušení této povinnosti se může jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Nejde přitom jen o ochranu osobnosti a problém identifikace oběti bezpráví či neštěstí - z jiného úhlu pohledu třeba zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá v § 32 odst. 1 písm. f) provozovatelům vysílání povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Když bulvár prohrává s Filipem Renčem

Každý má asi v paměti svého času téměř perverzní mediální zálibu ve zveřejňování těl obětí, tak typickou pro bulvární tisk i televizi. Při setkání s krvavými záběry, přispívajícími k vyšší prodejnosti a sledovanosti médií, šlo snadno zavzpomínat na prvorepublikový případ "nechutného kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou". V této známé nekalosoutěžní kauze (Vážný č. 13.845) byla právně vyzdvižena ochrana lidskosti a piety nad zájmy byznysu, v daném případě pohřebního ústavu: "... není třeba, by pozůstalí byli agenty pohřebního ústavu vyhledáváni a obtěžování ve chvílích vzrušení nad blízkou smrtí nebo smrtí již nastalou ... Vyhledávání pozůstalých bez předchozího vyzvání v bytě v takových okamžicích jest pokládati za vnucování se a za neseriózní způsob konkurenčního boje proto, že lidskost a pieta žádá, by pozůstalí byli ušetření obchodování a přemlouvání, když mysl je zaujata bolem a lítostí."

Přítrž tomu, aby se média v zájmu vyšší prodejnosti či sledovanosti zařazovala do kategorie "nechutných kramářů nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou", se ještě v časech přednáhubkových pokusil cestou ochrany osobnosti učinit i Nejvyšší soud (30 Cdo 3361/2007 z 31.1.2008). Ohledně fotografií vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky sedících osob, které byly zveřejněny v Šípu, totiž dovodil existenci neoprávněného zásahu do soukromí porušením piety. Uvedl, že "přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný." Pozůstalí rodiče pak u odvolacího Vrchního soudu v Praze napodruhé vysoudili omluvu a každý padesát tisíc (primárně u Krajského soudu v Českých Budějovicích omluvu a každý sto tisíc).

Někoho může (stejně jako šípovou dámu v prvním rozhovoru) napadnout, zda se v případech mediálního byznysu se smrtí a utrpením nejedná třeba i o určité preventivní působení takových snímků a o právo veřejnosti na informace. Z mlčení Nejvyššího soudu k této otázce lze dovodit, že daný aspekt v jeho očích přílišný význam nehrál. Reálné lidské utrpení je patrně méně efektivní než utrpení působivým způsobem uměle vyvolané ve spotech šokujících kampaní, které se navíc nikterak nedotýká osobnostních práv konkrétních lidí, živých ani mrtvých. Ochrana osobnosti má přednost, bulvár na body prohrává s Filipem Renčem.

Náhubkový zákon, oběti a public figures

Zvýšenou ochranu obětí specifikovaných trestných činů před médii zakotvil právě náhubkový zákon (zák. č. 52/2009 Sb.). V souvislosti se změnou trestního řádu uzákonil paušální ochranu před zveřejněním informací umožňujících zjištění totožnosti poškozeného, který je "osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži". Tuto ochranu prolomil pouze v taxativně uvedených případech, z nichž nejvýznamnější je předchozí písemný souhlas poškozeného se zveřejněním.

Obecně je myšlenka zvýšení právní ochrany těch, co utrpěli trauma, před sekundárním traumatem, vzniklým v důsledku medializace věci, asi správná. Identifikace oběti nemá žádnou informační hodnotu pro společnost a je zpravodajsky bezcenná. Společnosti může být úplně jedno, jak vypadá tvář týraného dítěte i to, byla-li znásilněnou Petra Nováková nebo Pavla Dvořáková. Naopak stigma vzniklé v důsledku mediální identifikace oběti může být zejména v éře internetu bez nadsázky celoživotní. Nejsme v tom ostatně sami, bývá uváděn případ italského zákona, podle kterého každý, kdo veřejně sdělí jméno znásilněné ženy, může být sankcionován odnětím svobody. Svoboda projevu ani právo na informace nejsou bezbřehé a přísný mediální náhubek může být v tomto rozsahu i slušivý (bude-li respektována proporcionalita omezení a sankcí).

Opačně je tomu ale v případě osob "absolutního" veřejného zájmu, u kterých platí již uvedený institut snížené ochrany osobnosti. Podle okolností pak může být veřejný zájem i na informaci, že byly obětí deliktu. Právo veřejnosti být informována jakožto základní právo v demokratické společnosti se totiž za určitých okolností může dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky (Hannover proti Německu z 24.6.2004). Ve vztahu ke svobodě projevu přitom obecně platí, že výjimky z ní musí být interpretovány úzce a potřeba omezení musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království z 26.11.1991). Možný neúspěch žaloby na ochranu osobnosti by v těchto souvislostech nikdy neměl být nahrazen případným úspěchem trestního oznámení z téhož skutku. Jednalo by se totiž o zcela absurdní právní konstrukci (v rozporu se zásadou a minori ad maius), pokud by snížená osobnostní ochrana public figures byla účinně navyšována drakonickými prostředky práva trestního, tj. prostředky ultima ratio. Celý příspěvek

Restatement v Čechách?

Během uplynulého roku, který jsem pracovně na Nejvyšším soudu strávil, mě párkrát napadla myšlenka, zda by neměla (nemohla) vzniknout v Čechách instituce podobná americkému ALI (American Law Institute), jež by z judikatury českých soudů na neformálním základě začala vytvářet „Restatementy“

Aniž bych se sáhodlouze o Restatementech pro jejich věhlas rozepisoval, odkážu na Harvard University (citováno z wikipedie – za přesnost tak neručím), podle které je cílem ALI při zpracovávání Restatementů „vypreparovat black-letter law ze soudních rozhodnutí, indikovat trendy, kterými se common law ubírá, a, příležitostně, dávat doporučení, co by právem mělo být. Ve své podstatě jde o formulování exitujícího common law do série právních norem.“

Kladu si otázku, zda by česká kotlina také neuživila instituci, která by ze soudních rozhodnutí abstrahovala zavedená (a zákonem neupravená) pravidla chování, případně indikovaly trendy, kterými se právo podle rozhodovací praxe českých soudů v daných oblastech práva ubírá.

Například právo obchodních společností. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR usnesení valné hromady není právním úkonem, jakkoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97). Ačkoliv není uvedený právní názor v zákoně výslovně upraven, je nutné s ním žít a pracovat, jakkoliv může být tento právní názor místy zpochybňován.

V této souvislosti mě napadají dva důvody, které ve prospěch zavedení Restatementů hovoří.

1) Normativní význam judikatury v ČR. Přestože jsou soudní rozhodnutí závazné jen v konkrétní věci, stává se judikatura postupem času „faktickou společenskou normou chování“ (Bejček, J., Kotásek, J., Pokorná, J. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue, 2009, č. 2, s. 31). Dokonce i advokáti doporučují svým klientům, aby se závěry judikatury vrcholných soudů řídili, a tyto rady se zakládají na racionálních základech. Například podle Ústavního soudu bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít rysy jurisdikční libovůle; proto může být protiústavní, pokud se obecné soudy odchýlí od ustálené rozhodovací praxe, „aniž by … dostatečným způsobem vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají…“ (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ´US 470/97, Sb. n. u. sv. 16, s. 203 a násl., citováno dle Bobek, M., Kühn, Z., Polčák, M. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2006, s. 41). Na tomtéž místě autoři citují rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. Dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, podle kterého „skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl tímto účastníkem výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí…jde též o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat.“

Z uvedených rozhodnutí plyne, že závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které byly publikovány ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, se stávají normami chování, jejichž nerespektování není tolerováno. Sám přitom vím, že to není záležitost jen rozhodnutí publikovaných v zelené Sbírce. Zpracovávání Restatementů by tak mohl být způsob, jak s faktickými normami chování seznamovat veřejnost, neboť jejich neznalost se ve výsledku soudních sporů projeví stejně, jako neznalost norem plynoucích ze zákona.

2) Procesní ekonomie. České soudy jsou zahlcené spory, ač můžu hovořit jen za Nejvyšší soud ČR, kde je situace v některých senátech kritická. Korekční změnu by měla přinést novela OSŘ, účinná od 1.7.2009. Mám však za to (snad naivně), že zpracování Restatementů by zatížení soudů (především toho Nejvyššího) mohlo snížit, byť se nejedná o tak efektivní prostředek, jako navrhoval ve svých článcích M. Bobek. Patrně by totiž ubylo stále se opakujících sporů o výklad určitého ustanovení zákona, ač byl již nesčetněkrát Nejvyšším soudem vyložen.

Co myslí čtenáři JP? Má smysl v Čechách obdobu Restamentů zpracovávat? Nemůže se v této činnost skrývat raison d’être Ústavu státu a práva ve 21. Století? A začít by mohl po rekodifikaci…
Celý příspěvek

Spolkový ústavní soud k Lisabonské smlouvě

Německý ústavní soud podle očekávání neshledal Lisabonskou smlouvu protiústavní. Současně vyslovil protiústavnost zákona upravujícího pravomoci Bundestagu ve vztahu k EU, a to pro rozpor s čl. 23 Základního zákona (německá ústavní euroklauzule). Nález je velmi podrobný (420 odstavců), k dispozici je německá i anglická verze. Výrok byl přijat jednomyslně, jeden ze soudců si však vyhradil separátní stanovisko co do odůvodnění. Na prvý pohled na mne činí nález dojem, že německý ÚS dále rozvíjí doktríny vytyčené v maastrichtském nálezu, nález jsem ale samozřejmě nečetl, takže nějakých detailnějších soudů se zatím vyvaruji. Přesto již nyní jednu perličku - v bodě 338 německý Ústavní soud souhlasně cituje lisabonský nález českého ÚS. Obdobná citace je věc jinak u německého Ústavního soudu nevídaná.
Celý příspěvek

Nebojme se diskriminace

Nejvyšší soud USA zveřejnil dnes rozhodnutí z oblasti diskriminace v pracovněprávních vztazích, které jistě vyvolá řadu vzrušených debat. Případ se týká sporu 17 bílých a jednoho hispánského hasiče, kteří složili úspěšně příslušné zkoušky a měli být povýšeni. Město New Haven v Connecticutu se však zaleklo toho, že mezi úspěšnými absolventy nebyl žádný požárník černé pleti, a z obavy před možnými žalobami kvůli diskriminaci nepovýšilo nikoho (čímž si tedy vykoledovalo žalobu z druhé strany).

Nejvyšší soud dal zapravdu žalobcům, když dospěl k závěru, že obavy města nebyly v daném případě v žádném ohledu odůvodněné. Postavil se tak proti rozhodnutí US Court of Appeals for the Second Circuit, na němž se podílela nynější kandidátka na soudkyni Nejvyššího soudu Sonia Sotomayor. Verdikt zněl 5 (Kennedy, Roberts, Scalia, Thomas, Alito) ku 4 (Ginsburg, Stevens, Breyer, Souter), což je již samo o sobě dostatečnou reklamou na toto rozhodnutí. Odkaz na jeho text je možno nalézt například v článku na serveru New York Times, který celou kauzu pěkně shrnuje. Celý příspěvek

Jiří Přibáň: Jaké paradigma pro právo?

Vzhledem k tomu, že 18. června oslavil německý filozof Jürgen Habermas 80. narozeniny, dovoluji si předložit čtenářům Jiného práva stručný komentář k jeho článku „Paradigms of Law“ (17 Cardozo Law Review (1995/6), s. 771), který shrnuje Habermasovu přednášku na Cardozo Law School a zároveň ve zkratce předkládá argumenty deváté kapitoly jeho díla Faktizität und Geltung (1992, Suhrkamp). Mimo jiné by mě i zajímalo, jestli se někdo z „jiných právníků“ podobným tématům soustavněji věnuje

Jak je známo, v této knize Habermas aplikuje svou teorii komunikativního rozumu a diskurzivní etiky na moderní právo a ústavně demokratický stát. V článku přitom vychází z: a) genealogie moderního práva, b) strukturální analýzy systému pozitivního práva a ústavní demokracie, c) diskurzivní kritiky práva.

Vývoj moderního práva
Habermas podává klasický výklad vývoje moderního právního systému jako původně podřízeného idejím klasického liberalismu 19. století. Liberální model práva respektuje princip individuálních, především majetkových práv, která jsou nezbytná pro vznik a vývoj moderního kapitalismu a individualistické buržoazní společnosti. Individuální práva ale zároveň garantují autonomii soukromé sféry, která je předpokladem formování občanské veřejnosti a moderní demokratické společnosti.

Omezení právního státu na ochranu osobních práv ovšem podle Habermase nedokáže zabránit selhávání ekonomického systému a hospodářským i sociálním krizím, a proto na konci 19. a v první polovině 20. století vzniká systém sociálního zabezpečení a sociálních práv, jehož součástí je i reformistická kritika právního formalismu. Namísto osobní odpovědnosti, nedotknutelnosti vlastnictví a individuálních práv se prosazuje nadvláda neosobních statistik, manažerské předvídatelnosti a kolektivních práv sociálního pojištění, pracovněprávní regulace atp. Od tohoto systému se očekává, že negativní práva doplní katalog pozitivních práv či nároků občanů vůči státu, které zabezpečí minimální životní úroveň a sociální spravedlnost. Tento historický proces je v odborné literatuře důvěrně známý jako proces tzv. materializace práva, ve kterém materiálně sociální pojetí spravedlnosti kompenzuje nedostatky formální spravedlnosti a právního i ekonomického individualismu.

Až potud se jedná o konvenční výklad, který patří ke kánonu dnešní právní teorie (viz například Kahn-Freund), ale i ústavní praxe (běžné dělení ústavních práv na negativní a pozitivní, jiný režim ochrany sociálních práv atp.). Zajímavé ovšem je, že Habermas nezapadá do klasických ideologických schémat a velice kriticky vystupuje nejen vůči klasickému liberalismu, ale i proti modelu sociálního zabezpečení, který podle něho svým plánovačstvím, důrazem na manažerské metody řízení a snahou všechno převést na obecné statistické kategorie (například indexy chudoby, sociálního vyloučení, kvantifikace zdravotní péče a další) staví občany do role pasivních příjemců státních dávek.

Od takového státu se současně očekává, že bude přebírat stále více sociálních rolí. Mohli bychom dokonce říct, že Habermas tady vystihl zásadní problém současných západních společností: stát se sice mění a stává se stále více sociální administrativní organizací, ale tím, jak společnost čím dál víc reguluje, zároveň podkopává svou legitimitu, protože nikdy nemůže pokrýt všechny sociální funkce. Tento stát, říká Habermas, „uspokojuje sociální nároky za cenu toho, že diktuje schémata a vzorce sociálního chování. Tato normativní kontrola může vést až k normalizacím, které omezují svobodu.“

Krize státu, který se chtěl stát společností
Habermase bychom tedy mohli parafrázovat touto tezí: krize legitimity je krizí státu, který se chtěl stát společností! Strukturální analýza a následná kritika modelu sociálního zabezpečení a jeho nedostatků se u Habermase pochopitelně neomezuje na nějakou ideologickou retro-módu. Dokonce neobsahuje ani pouhou kritiku Luhmannovy teorie autopoietického práva. Ve skutečnosti jde o mnohem obecnější kritiku teorie reflexivního práva, tj. práva stále více schopného vyvíjet se paralelně se sociálními změnami a pružně reagujícího na aktuální sociální problémy či krize (viz například dnešní snahy změnit regulaci bankovního trhu v reakci na globální finanční krizi). Jak sarkasticky Habermas poznamenává, podle teorie reflexivního práva by zákonodárci nejdříve museli rozhodovat, jestli budou rozhodovat!? (Na to by ale jistě leckterý zákonodárce mohl odpovědět, že tak se právě v parlamentu rozhoduje!)

Jaké je východisko z krizí produkovaných buď liberálním modelem práva, či modelem sociálního zajištění? Samozřejmě diskurzivní teorie, která podle Habermase může zajistit legitimitu práva prostřednictvím procedur a komunkativních předpokladů, díky jimž se můžeme účastnit na spoluutváření demokratické kolektivní vůle jako svobodní, osobně autonomní a sobě vzájemně rovní občané. Jde o to, aby se tato pravidla diskurzivní etiky právně institucionalizovala, a to především v oblasti politického zákonodárství (Habermas se zde blíží teorii deliberativní demokracie) a ústavních práv, která jsou chráněna i uznávána soudní mocí na základě racionálního faktu, že se s jejich adresáty „zachází jako se svobodnými a rovnými členy asociace právních subjektů“ (toto je pro změnu liberální motiv prostupující Habermasovým texty stále více od 90. let minulého století).

Co je tedy výjimečné na diskurzivní teorii?
1) Diskurzivní teorie v sobě kombinuje prvky deliberativní demokracie a ústavního modelu ochrany základních práv. Narozdíl od klasického liberálního modelu staví na demokratické vůli jako legitimizačním základu veškerého zákonodárství.
2) Diskurzivní teorie není klasickým sociálnědemokratickým modelem státu blahobytu, ale ani odmítnutím základních práv jako nástroje buržoazní kontroly či ekonomického vykořisťování. Tato teorie staví na neustálém „boji o uznání“ – uznání politické, ale i v nejobecnějším slova smyslu sociální.
3) Diskurzivní teorie práva je komplementární ke komunikační teorii společnosti a Habermasem rozpracované teorii komunikativního jednání a rozumu. To znamená, že narozdíl kupříkladu od Rawlsovy teorie spravedlnosti nehledá možnosti konsensu v transcendentálním pojmu spravedlnosti, ale v samotném procesu sociální komunikace. K tomu Habermas (cituji z anglického vydání Between Facts and Norms, protože soudím, že angličtina u čtenářů JP převládá): „On the one hand, the discourse theory of law conceives constitutional democracy as institutionalizing-by way of legitimate law (and hence by also guaranteeing private autonomy)-the procedures and communicative presuppositions for a discursive opinion-and will-formation that in turn makes possible (the exercise of political autonomy and) legitimate lawmaking. The communication theory of society, on the other hand, conceives the constitutionally organized political system as one among several subsystems.“ (s. 437).
4) V této sociální dimenzi se spojuje normativní a empirická analýza soudobé moderní společnosti, což znamená, že legitimizační schéma nespočívá ani v klasickém liberálním uznání soukromé autonomie, ani ve všemožných teoriích spravování „slušné společnosti“, komunitaristických „politikách identity“ nebo radikální dekonstrukci systému ve jménu „jinakosti“. Toto schéma je dané obecnou komunikační teorií společnosti, která popisuje normativně i empiricky, a proto legitimuje dnešní ústavně demokratické společnosti.
5) Pro tuto teorii je charakteristické i neustálé prolínání soukromé a veřejné sféry. Bez individuální autonomie nelze předpokládat diskurzivní „ideální řečovou situaci“, ve které všichni občané mohou svobodně, společně a bez donucení formulovat politické argumenty, přesvědčovat se o nich a následně přijímat nejpřesvědčivější z nich. V tom je například zásadní rozdíl oproti Arendtové, která po antickém vzoru ostře oddělovala veřejný svět politiky a soukromý svět domácnosti a rodiny. Habermasova teorie naproti tomu vychází z neustálého strukturálního zdvojování „soukromého“ a „veřejného“.

A co je problematické?
1) I když je toto zdvojování klíčové z hlediska komunikační teorie společnosti, nakonec je to přece jen „proces zveřejňování“, co je pro diskurzivní teorii klíčové téma i legitimizační schéma. Ti z vás, kdo znají mou knihu Disidenti práva, asi tuší, kam směřuje tato kritika. V první kapitole dotyčné knihy se totiž věnuji mimo jiné i Habermasově diskurzivní etice a vytýkám jí především představu, že naše „společnost je tím legitimnější, čím je veřejnější“. Proti tomu stavím metaforu fóra jako polyarchického a otevřeného prostoru, ve kterém předem nelze říct, o čem a v jakém režimu se bude vyjednávat. Legitimita nemůže být redukována na procedury nebo hodnoty. Je to současně potencialita!
2) S tím souvisí druhý problém, totiž Habermasova představa, že i ve funkcionálně diferencované společnosti (Habermas nezpochybňuje funkcionální racionalitu jednotlivých sociálních systémů, např. hospodářství, politiky nebo práva) existuje obecnější forma sociální racionality, která činí společnost jako celek legitimní a chrání přirozený autentický svět člověka proti invazi systémové racionality, která mu ve společnosti přisuzuje pouhé role. Co ale potom s autenticitou, která stojí mimo sociální rámec, a nezkreslují ji právě ty diskurzivní procedury, které ji mají chránit?
3) Od této představy obecné racionality poskytující legitimitu systémově diferencované společnosti je jen krok k tomu, od čeho jsem začal, totiž k Habermasově přesvědčení, že v paradigmatech práva se nakonec skrývá a zrcadlí nějaký legitimní jednotný obraz společnosti. Jako kdyby funkcionální racionalita systému, daná legalitou a udržovaná ryze legální komunikací (viz například Hartova představa právního systému jako neustálé komunikace primárních a sekundárních pravidel), byla nakonec i ve svých vnitřních funkcích závislá na komunikativní racionalitě respektující diskurzivní etiku občanské veřejnosti. Zatímco Luhmann na počátku 90. let prohlásil, že paradigma, podle něhož by bylo možné i dnešní komplexní společnost legitimizovat nějakou univerzální morálkou překračující hranice jednotlivých sociálních systémů (viz jeho přednáška „Paradigm Lost“ – česky v nakladatelství Prostor 2002), Habermas tuto morálku nikdy nepřestal hledat a nalézá ji v postkonvencionálním komunikativním rozumu. Tento rozum ovšem musí operovat v rámci specifičtější funkcionální racionality právního systému, takže jeho vliv musí být nutně omezený a zkreslený právním diskurzem.

Přes všechny možné i nemožné kritiky a výhrady je ale třeba zdůraznit, že Habermasovi se podařilo zformulovat silnou politickou a sociální teorii, která v čase, kdy je tolik sociálních vědců i praktických filozofů oslněno „rozmanitostí“ (diversity), „singularitou“, „partikularitou“ nebo „jinakostí“, vytrvale a houževnatě staví na klasické potřebě hledat to, co je „společné“. A již od Hobbese víme, že společnost založená na politické konvenci (a moderní společnost ani jiná být nemůže) si musí nejprve ujasnit, co v ní mají všichni společné (the common), aby vůbec mohla obhájit právo na svou existenci.
Jiří Přibáň

Celý příspěvek

A ještě analytika...

Ústavní soud

Joštova 8, 660 83 Brno

hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici analytik. Pracovní pozice analytik je organizačně zařazena do Analytického odboru Ústavního soudu, jehož náplní činnosti je poskytování odborného zázemí pro činnost soudcovských pracovišť Ústavního soudu (tvorba analýz a rešerší z oblasti českého práva i zahraničních právních řádů, judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora) a příprava rozhodnutí Ústavního soudu k publikaci v databázi NALUS.


Požadavky:
- ukončené vysokoškolské právnické vzdělání magisterského stupně

- specializace na oblast ústavního práva, evropského a mezinárodního práva detailnější orientace v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva výhodou)

- vynikající znalost angličtiny (slovem i písmem) a dobrá znalost druhého světového jazyka (španělština vítána)

- výborná znalost a předchozí zkušenost práce s právními informačními databázemi a systémy

- uživatelská znalost Windows, Word, Internet Explorer

- schopnost analytického myšlení a tvůrčí práce

Nabízíme:
- možnost odborného růstu

- odpovídající platové ohodnocení

Nástup podle dohody.

Písemné nabídky společně s motivačním dopisem a strukturovaným životopisem zasílejte do 31.07.2009 na adresu: eva.kubinyi@usoud.cz
Celý příspěvek

Lze nákup či prodej hlasů ve volbách právně postihnout?

Představme si situaci, že osoba či skupina osob (snad to ani nemusí být zločinné spolčení ve smyslu § 89 odst. 17 TZ) nabízí 1000 Kč každému, kdo vhodí hlasovací lístek pro určitou stranu. Prosté a jednoduché kupování volebních hlasů. Byla by některá z obou stran „transakce“ trestně či obecně právně postižitelná?

Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.

Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?

Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.

Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.

Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?

Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.

Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.

Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?

Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.

V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.

Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.

Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.

Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?

Celý příspěvek

Ústavní soud hledá tiskového mluvčího

Ústavní soud
Joštova 8, 660 83 Brno

hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici tiskový/á mluvčí.


Pracovní náplň:
- informační a mediální prezentace Ústavního soudu
- monitoring informačních médií, informační servis pro soudce Ústavního soudu
-plánování, zajištění a realizace komplexní činnosti týkající se public relations
- zabezpečení a odpovědnost za obsahovou náplň internetových stránek Ústavního soudu a intranetu, včetně aktualizací informací
- zpracovávání a vedení dokumentace mediálních zpráv ve vztahu k Ústavnímu soudu
- plnění povinností instituce dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Požadavky:
- vysokoškolské vzdělání v oboru právo nebo žurnalistika či v oboru obdobném
- výborná teoretická i praktická orientace v mediálním prostředí
- obeznámenost s ústavním systémem České republiky a základní orientace v oboru ústavního práva
- obeznámenost se zákonem o Ústavním soudu a zákonem o svobodném přístupu k informacím
- aktivní znalost anglického jazyka slovem i písmem
- znalost dalšího světového jazyka výhodou
- aktivní znalost práce s PC, textovými editory, redakčními systémy internetových stránek
- výborný mluvený i písemný projev
- společenské a sebevědomé vystupování
- spolehlivost, odpovědnost, pečlivost
- časová flexibilita
- víceletá praxe v právu či žurnalistice výhodou.

Nabízíme:
- zajímavé pracovní uplatnění
- odpovídající platové ohodnocení.



Předpokládaný nástup září/říjen 2009.

Písemné nabídky s životopisem v epické formě v rozsahu jedné normostrany společně s původní esejí (úvahou) na libovolné ústavněprávní téma v rozsahu jedné normostrany a s návrhem koncepce práce tiskového mluvčího Ústavního soudu v rozsahu jedné normostrany, zasílejte do 31. července 2009 na adresu: eva.kubinyi@usoud.cz.
Celý příspěvek