„Infringementy“ – bezzubé psisko na členské státy?

Toho, kdo je alespoň trochu seznámen s nastavením zastupování České republiky před unijními soudy, jistě nepřekvapí, že svůj první hostující post budu věnovat právě tématu řízení podle čl. 226 až 228 Smlouvy o založení ES (SES). Agenda „infringementů“ čili řízení o porušení Smlouvy totiž tvoří přibližně polovinu z agendy (českého) vládního zmocněnce (tu druhou pak koordinace zpracovávání vyjádření k předběžným otázkám podle čl. 234 SES) a zahrnuje všechny fáze tohoto velmi specifického mechanismu, kterým se především Evropská komise snaží prosazovat plnění požadavků vyplývajících z komunitárního práva. I když se na Jiném právu objevují jistě témata aktuálnější, nelze tématu infringementů jistou stálou aktuálnost upřít, a to zejména u nás, kde je počet pravidelně zahajovaných řízení stále ještě relativně vysoký. Následující text je tvořen několika více či méně nesourodými obecnějšími úvahami či poznámkami nad tímto institutem, které mne, pokud se mi občas podaří poodstoupit pár kroků od konkrétních kauz, napadají.

Povinnost provádět komunitární právo náleží v prvé řadě a zejména členským státům. Není tajemstvím, že členské státy v této své úloze, ať již záměrně či z celé řady jiných důvodů, selhávají (tak např. Evropská komise ve svém sdělení KOM (2007) 502). V takových situacích spojuje komunitární právo s porušením komunitární normy několik možných následků. Jedním z nich je možnost zahájení specifického řízení řekněme sankčního charakteru, jehož účelem je změnit nesouladné chování členského státu. V úvahu přichází dvě formy tohoto řízení: členské státy se jednak mohou kontrolovat mezi sebou (čl. 227 SES) a jednak může být iniciátorem tohoto řízení Evropská komise (čl. 226 SES), která tímto způsobem naplňuje svoji úlohu strážkyně Smluv (čl. 211 první odrážka SES) či jak je s oblibou používáno v anglicky psané literatuře, úlohu hlídacího psa (watchdog). Potud strohá teorie…

Kontrola členských států mezi sebou v praxi de facto z mnoha pochopitelných důvodů nefunguje. Vyjdeme-li z poslední dostupné výroční zprávy Soudu, dojdeme při sledování případů od roku 1952 do roku 2007 k celkovému číslu 5 žalob podaných podle čl. 227 SES (resp. podle bývalého čl. 170), což je v celkovém počtu cca 3300 žalob podaných v tomto období pro nesplnění povinnosti členským státem skutečně pouze kapka v moři. Jinak vypadají počty řízení podle čl. 226 SES – v současné době otevře Komise ročně podle své každoroční zprávy o implementaci komunitárního práva kolem 2.500 nových případů. Na první pohled číslo, pro které by mohl kdekdo označit Komisi za „zřejmě slušný oddíl“…

Ale již na druhý pohled, uvážíme-li armádu možných situací porušení komunitárního práva ve 27 členských státech, musí být zcela zřejmé, že řízení, která Komise zahajuje, představují pouze nepatrný zlomek jejich celkového množství. Ostatně, nikdo z nás by asi dlouho nemusel pátrat kolem sebe, aby nějakou menší či větší neslučitelnost (ať již v legislativě či v praktické aplikaci) objevil. Znamená to tedy, že Komise není schopna dostát své povinnosti strážkyně Smluv, potažmo že plnění této povinnosti v rozsahu větším než malém (nepatrném) je vlastně již z existujících daností vyloučeno? Odpověď záleží tom, jaká očekávání s touto úlohou Komise, resp. s nástrojem, který byl Komisi k realizaci této úlohy dán, spojujeme. Bylo by skutečně (nebezpečnou) iluzí se domnívat, že Komise je schopná zachytit, resp. prosadit byť jen zlomek toho, co je obvykle přičítáno schopnosti států vymoci povinnosti vyplývající z jejich právních řádů. Zahájení řízení o porušení Smlouvy je kromě toho interpretováno jako možnost, nikoli povinnost Komise, „má-li [..] za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj z této smlouvy vyplývá“ (tedy přesněji, možnost je explicitně spojena až s posledním krokem v tomto řízení, tedy s podáním žaloby, ale to nic nemění na skutečnosti široké diskrece Komise, zda vůbec řízení v tzv. administrativní či prejudiciální fázi zahájí, přičemž existuje řada případů naprosto zřejmého porušení komunitárního práva členským státem, o kterých Komise ví a zavírá oči…). V takovém případě se samozřejmě nabízí otázka, zda má v současné době takové řízení ještě vůbec smysl…

Z osobní praktické zkušenosti mohu potvrdit, že samotná hrozba zahájení řízení potažmo následně, bylo-li řízení již zahájeno, hrozba odsuzujícího rozsudku, jsou stimulem a motivem pro členské státy ke zvýšené aktivitě – ať již co do vymýšlení argumentů prokazujících splnění všech namítaných povinností či co do podnikání kroků ke sjednání nápravy, a to přes to, že pro ně z řízení podle čl. 226 SES nevyplývají žádné bezprostřední hmatatelné sankce. Dosud jsem se v rámci zahájeného řízení nesetkal s tím, že by se orgán státní správy odpovědný za namítané porušení odmítl záležitostí zabývat. Viděno z této perspektivy, určitě platí slova jednoho z referentů Komise, vyřčených poté, co byl ze strany naší delegace přesvědčen, že bez ohledu na to, zda v daném případě bylo či nebylo porušeno komunitární právo, v řízení nemá smysl vzhledem k vývoji skutkových okolností pokračovat (a kdy konstatoval, že toto už je několikátý případ, který vůči České republice zastavuje a že to takto dále nejde)...“ale uvědomte si, že kdyby nebylo infringementů, byla by EU na úrovni OSN, kde je všechno jen „Member States shall“ a „may“ a kdy když jde o věc, nikdo nic nedělá…“. Problém nespočívá podle mého soudu ani ve výše naznačených velmi omezených možnostech Komise co do množství detekovatelných případů a velmi malého počtu zahájených řízení v poměru k evidentně existujícím případům nesouladu. Tyto okolnosti lze sotva kdy výrazněni změnit.

Za problematický považuji spíše způsob, jakým je řízení obvykle vedeno ze strany Komise. Nechceme-li, aby komunitární právo bylo stále více pouze stohem popsaného papíru, je podle mne na čase přemýšlet o určitých (zásadnějších) změnách (rovněž) v této oblasti. Pomyslný hlídací pes, který má i přes velmi krátký řetěz potenciál pořádně kousnout, totiž současně nastavenou praxí přichází o svoje zuby…

Jistě, členské státy v mnoha případech úlohu Komise neusnadňují. Přesto samotné postupy Komise v rámci řízení o porušení Smlouvy nejsou z hlediska jeho účelu úplně ideální a nevedou k výsledkům, kterých by i se současným ensemblem bylo možno dosáhnout. Za všechny bych jmenoval tři vady na kráse tohoto řízení, které považuji za aktuálně nejpalčivější: (a) rychlost řízení, (b) neschopnost odlišit závažné případy od nepodstatných kauz a (c) malá preciznost ve zpracování infringementů typu chybné transpozice/adaptace.

Ad (a) Řízení ve fázi prejudiciální, tedy ve fázi vedené Evropskou komisí, trvá neúměrně dlouho i v případech zcela jednoznačných a z hlediska právní argumentace jednoduchých, jako je opominutí včasné transpozice do vnitrostátního právního řádu. Konkrétně, zatímco např. Soudní dvůr potřeboval ve věci C-203/06 Komise proti České republice na vyřešení (ne)transpozičního případu 8 měsíců (žaloba byla podána 4. 5. 2006, 18. 1. 2007 byl rozsudek na stole), Komise v předchozí fázi potřebovala měsíců 16, tedy o polovinu více. Ač by se mohlo zdát, že takový stav je pro členské státy vyhovující, opak je podle mého názoru pravdou: s každou opožděnou transpozicí vzniká nerovnost jak mezi státy, tak mezi jejich občany. Tato nerovnost může vést např. k tomu, že zejména u směrnic z významnými finančními implikacemi na vnitrostátní subjekty (tradičně „nejdražší“ v tomto ohledu jsou směrnice ekologické) členské státy poměrně přesně odhadnou, jaké zpoždění si již v rámci zahájeného (ne)transpozičního řízení mohou dovolit a tímto způsobem šetřit, čili získávat komparativní výhodu vůči transpozičním poctivcům…

Ad (b) Komise s oblibou zahazuje řízení s „věcným“ problémem (tak odlišujeme pro pracovní účely řízení „nenotifikační“ či „netranspoziční“ od těch, co mají substanci, tj. kdy je nám vytýkána chybná transpozice/adaptace či nesprávná praktická aplikace požadavků vyplývajících z komunitárního práva), která nemají žádný či žádný podstatný praktický dopad na fungování vnitřního trhu. Aniž bych chtěl Komisi v tomto ohledu z čehokoli podezřívat, je myslím jedním z důvodů, že se jedná o kauzy po právní stránce poměrně jednoduché nevyžadující většího myšlenkového úsilí. Za všechny lze zmínit případ kapitánů českých námořních lodí, který byl v minulosti na stránkách Jiného práva též zmiňován. I pokud Komise ve své žalobě (viz věc C-496/07 Komise proti České republice) uspěje, efekt na situaci v České republice, resp. dopad na vnitřní trh bude roven nule, jelikož jak je obecně známo, z iniciativy pana Koženého již drahnou dobu žádné námořní lodě nemáme a zřejmě ani dlouho mít nebudeme…Jistě, snad jde Komisi o princip, ale není takový postup za takových okolností spíše plýtváním energií a časem všech zúčastněných, které by bylo možno využít na daleko podstatnější kauzy?

Ad (c) Není tajemstvím, že si některá generální ředitelství Komise nechávají zpracovávat posudky na slučitelnost vnitrostátních předpisů s určitou komunitární normou od externích subjektů, ne zřídka od univerzitních pracovišť. Potud žádný problém, pokud by ovšem výsledky těchto studií nebyly nekriticky zkopírovány do formálního upozornění a zaslány členskému státu. Externí subjekt se totiž velmi často omezí na porovnávání textu komunitárního předpisu s jedním transpozičním předpisem, aniž by zkoumal předpisy související (typicky např. pravidla správního procesu). V řadě případů se stává, že řízení je po vysvětlující odpovědi členského státu záhy zastaveno, nicméně takový postup opět stojí něco zbytečné energie, času a zejména snižuje význam, potažmo vážnost řízení o porušení Smlouvy a mírně demotivuje členské státy…

V návaznosti na výše uvedené by však bylo křivdou vůči Komisi neučinit dodatek týkající se jejích vlastních snah situaci řešit. Od počátku letošního roku Komise (kolegium komisařů) aplikuje interní závazek rozhodovat o zahájení nových řízení, resp. o postupu řízení do dalších fází namísto dosavadní frekvence 1x za čtvrt roku 1x měsíčně. Tuto frekvenci zatím Komise skutečně drží, což v případě České republiky vedlo k významnému nárůstu tzv. věcných infringementů oproti minulému roku. Povede-li takový postup i ke zrychlení průběhu řízení, jak bylo původně zamýšleno, nelze zatím zhodnotit. Druhým pokusem v tomto ohledu je snaha o přenesení části břemene spojeného s prošetřováním údajného porušení komunitárního práva na samotné členské státy (viz sdělení Komise KOM (2007) 502). Zatím se tak děje v rámci tzv. Pilotního projektu, kdy zejména v případě stížností od třetích osob by měly členské státy nejdříve komunikovat přímo se stěžovatelem a pokusit se namítanou neslučitelnost vyřešit, přičemž až na základě výsledků takového „předkola“ se bude Komise rozhodovat, zda zahájí formální řízení či nikoli. Ač lze mít k navrženému postupu výhrady, opět by bylo předčasné činit unáhlené závěry před tím, než bude projekt na konci letošního roku vyhodnocen a bude rozhodnuto, jak postupovat dál.

Něco málo o pokutách

Jednou z otázek, která každého zajímá, je na kolik to vlastně členský stát přijde. Čas od času se v médiích objevují spekulace, kolik že Česká republika zaplatí jako pokutu za odsuzující rozsudek Soudního dvora (obvykle padá suma v řádech desítek milionů EUR). A když si svědomitější novinář opatří informaci, že v rámci rozsudku vydaného podle čl. 226 SES nelze žádnu finanční sankci uložit (což je z vlastní skutečnosti pro mnoho z nich velmi špatná zpráva, která už několik novinářů zcela odradila od záměru napsat článek o aktuálním odsuzujícím rozsudku či zahájeném řízení), snaží se alespoň vyzdvihnout vysoké náklady řízení, které musí Česká republika hradit.

V rozsudku vydaném v rámci řízení podle čl. 226 SES skutečně nelze uložit žádnou finanční sankci. Tu je možno uložit až v rámci navazujícího řízení podle 228 SES, které je Komise oprávněna zahájit, pokud členský stát nesplní povinnost, která vyplývá z odsuzujícího rozsudku Soudního dvora. V takovém případě může Soudní dvůr uložit zaplatit členskému státu paušální částku nebo opakované penále nebo, jak to Soudní dvůr judikoval a provedl ve věci C-304/02 Komise proti Francii, obojí najednou. Tato možnost finančních sankcí zavedená Maastrichtskou smlouvou je bezesporu významným posílením oné výše zmiňované hrozby působící jako stimul chování členských států. Na druhou stranu nutno dodat, že přestože Komise v rámci řízení podle čl. 228 SES pravidelně finanční sankci navrhuje, udělil ji Soudní dvůr dosud, počítám-li správně, pouze v 5 případech (blíže k použití článku 228 SES vřele doporučuji sdělení Komise SEK(2005) 1658).

Náklady řízení nenese členský stát žádné, a to přes formulaci „členskému státu xy se ukládá náhrada nákladů řízení“. V rámci řízení probíhajících mezi členskými státy a Komisí se totiž uplatňuje nepsané pravidlo, podle kterého si tyto subjekty vzájemně žádné náklady řízení nenárokují (Soudní dvůr pracuje z rozpočtu Společenství, tj. z jeho strany též k požadavku na úhradu nákladů nedochází).

Jak dál?

Tvůrci Lisabonské smlouvy si byli jistě výše naznačených problémů vědomi, což dokládá především změna co do možnosti navrhovat, resp. ukládat finanční sankci v určitých případech porušení komunitárního práva v rámci „prvního kola“, tj. aniž by muselo proběhnout následné řízení v případě nesplnění odsuzujícího rozsudku (čl. 260 odst. 3 konsolidované verze Lisabonské smlouvy). Byť jde pouze o případy neprovedení transpozice, navíc u směrnic přijatých legislativním postupem (tedy nikoli u směrnic přijímaných komitologicky), jedná se či přesněji jednalo by se v případě vstupu Lisabonské smlouvy v platnost o vykročení správným směrem. Od takového postupu si totiž lze slibovat zejména větší rychlost nápravy stavu opožděné transpozice.

Celý příspěvek

Host na září: Martin Smolek

Mám velkou radost, že dnes mohu jako hosta Jiného práva přivítat svého bývalého kolegu z Ministerstva zahraničí Martina Smolka, dnes již vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Soudním dvorem EU. Martin se kromě evropského práva zajímá i o právo životního prostředí, které vyučuje na PF UK a o kterém rozsáhle publikuje. Spolu se svými kolegy se těším, že se dozvíme, kam Česká republika zatím doplula na vlně evropského práva.

Celý příspěvek

Martin Hapla: Tolstého „Vzkříšení“ očima právníka

Když si člověk pročítá životopisy slavných spisovatelů, docela ho překvapí, kolik z nich patřilo svým původním povoláním mezi právníky. Lev Nikolajevič Tolstoj, k němuž se vztahuje tento příspěvek, byl taktéž jedním z nich. Svá studia však - bohužel pro právníky a bohudík pro spisovatele - nedokončil, což mu ale rozhodně nezabránilo napsat díla, která se zajímavým způsobem dotýkají i právní tématiky. Jedním takovým je i jeho slavný román Vzkříšení.

Lev Nikolajevič Tolstoj jej, ve srovnání se svými staršími díly jako byla Vojna a mír či Anna Kareninová, psal relativně dlouho, s přestávkami téměř deset let. Nikoho tedy asi neudiví, že se jedná o knihu bohatou na myšlenky. Velký spisovatel ji koncipoval především jako příběh o lidském pokání a mravním očištění - ruský aristokrat Něchljudov se vydává na Sibiř za odsouzenou prostitutkou Maslovovou s cílem pomoci jí, protože to byl právě on, kdo ji jako první svedl a zapříčinil tak její neštěstí. Avšak nebyl by to Lev Nikolajevič Tolstoj, kdyby své vyprávění nezasadil do širších společenských souvislostí a nezabýval se v něm celou řadou závažných problémů, spojených například se soudnictvím a vězeňstvím.

Tolstoj rozhodně věděl o čem píše, sám neváhal jak soudy, tak i věznice, často navštěvovat a osobně poznat. Co přitom neušlo jeho kritickému pohledu? Například nahodilost, s jakou leckdy funguje soudní mašinérie. Poznal, jak nejrůznější drobná opomenutí, ale i osobní motivy a účelové zásahy do průběhu soudního řízení, mění osudy lidí a neváhal to promítnout do svého románu. Třeba již v jedné z prvních pasáží - když stojí Maslovova před soudem, zapomene jeho předseda čirou náhodou poučit porotu o tom, že může dospět k názoru, že se souzená sice podílela na vraždě, ale přitom bez přímého úmyslu. Kvůli tomuto ryze náhodnému opomenutí pak zákonů nepříliš znalá porota chtě nechtě odsoudí Maslovovou za zločin, o němž se sama domnívá, že jej nespáchala. Obdobně skončí neúspěchem i její následné odvolání, kdy je pro změnu výsledek celého řízení ovlivněn osobními motivy jednoho z členů odvolacího senátu. Tolstoj celou událost vylíčil velmi působivě: "Vše měl rozhodnut hlas Skovorodnikovův. A ten se přidal k zamítavé odpovědi převážně proto, že Něchlujodovovo rozhodnutí oženit se s tou dívkou ve jménu mravních požadavků se mu nanejvýš příčilo. Skovorodnikov byl materialista, darwinista, a každý projev abstraktní morálnosti nebo - což bylo ještě horší - nábožnosti pokládal nejen za nesmysl hodný opovržení, nýbrž přímo za osobní urážku."

Ještě kritičtěji než práci soudů však Tolstoj hodnotí fungování vězeňství. Klade si takřka foucaultovskou otázku: Kdo dal jedněm lidem právo zavírat a trestat ty druhé? Již na konci 19. století dospívá k názoru, že vězení nejenže v řadě případů nevede k polepšení zločinců, ale naopak je z řady téměř nevinných lidí udělá. Kromě toho také poukazuje na to, jak jsou chudí a bezvýznamní krutě trestáni za marginální přestupky, zatímco bohatí a mocní, kteří se dopustili mnohem horších zločinů, často uniknou spravedlnosti. Tolstoj kupříkladu vypráví o jistém mladíkovi, který byl poslán do vězení proto, že ukradl několik bezcenných rohoží, zatímco třeba právě Něchlujodov, jenž naprosto zničil Maslovové život, si může dál v klidu žít ten svůj. Myslím, že tento postřeh, přenesen do poněkud jiné roviny, je aktuální i dnes. Jakkoliv právo samotné již měří všem jedním metrem, jistě bychom našli i v současné době hodně příkladů, kdy mocní tohoto světa unikli, díky svému politickému či ekonomickému vlivu, patřičnému potrestání.

Velice zajímavá je i jiná Tolstého myšlenka. Tolstoj ve svém románu nejednou proklamuje, že jsou si všichni lidé v jádru rovni a že rozdíly mezi nimi jsou dány především jejich umístěním ve společnosti, tedy že je to právě jejich okolí, které určuje, jací ve skutečnosti jsou. V tomto světle určitě nebude působit podivně, že Vzkříšení je i ostrou kritikou Lombrosa, zejména jeho koncepce rozeného zločince. V této souvislosti se snad ještě můžeme zmínit, že tuto ve své době velice populární představu rozených zločinců odmítala i celá řada evropských konzervativně laděných právníků, kteří tak, paradoxně díky svému odmítavému postoji vůči tehdejší moderní vědě, zachránili životy mnoha nevinných lidí.

Jak se však Tolstoj chce se všemi nastíněnými problémy vyrovnat? Jaké nabízí řešení? Tvorba ruského spisovatele, zakořeněného v 19. století, ještě nevidí svět a náš život v něm jako bezvýchodný. Zmiňované potíže se tudíž podle Tolstého dají odstranit zpytováním svědomí a snahou jednotlivce vést lepší a spořádanější život. Tolstoj v závěru svého románu přímo vybízí k žití podle několika výroků z evangelia, které cituje. K takovému východisku se samozřejmě můžeme postavit různě, já osobně bych je poněkud zobecnil. Řekl bych, a tím bych své kratičké pojednání i uzavřel, že cesta k řešení kolektivních problémů, nezřídka způsobených selhávající komunikací a narůstajícím odcizením mezi lidmi, musí začít u člověka jako jednotlivce, který se musí umět v kritický okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně dělá.

Celý příspěvek

Proč nemluví na Ústavním soudě česky? A měli by?

Poslední post Vojty Šimíčka je určitě zajímavý a otevírá důležité otázky. Chtěl jsem k němu původně napsat komentář, který by se týkal tématu, ale než jsem se rozhoupal, bylo toho v diskusi řečeno tolik, že se má plánovaná intervence stala oním příslovečným dřívím neseným do lesa. I tak mne ale Vojtův příspěvek nakonec přiměl k vyjádření. Ovšem k vyjádření s hlavním tématem postu absolutně nesouvisejícím. Mě na něm totiž zaujala jedna úplně bagatelní věc. Opravdu taková banalita, nebo-li nepodstatnost. Věc, kterou jsem nechtěl vyvolávat off-topic diskusi, která by odváděla pozornost od důležitého tématu. A tak jsem ji radši izoloval a strčil do tohoto samostatného postu, či snad spíše glosy, protože nějaké delší pojednání si to „ono“ ani nezaslouží.

Onou banalitou aktivující mou pozornost bylo použití latinského obratu „infra dignitatem curiae“ ve Vojtou citovaném usnesení.

Latinu jsem nikdy systematicky nestudoval, ale při větší a menší znalosti jiných jazyků a toho mála latiny, co člověk tak během života porůznu pochytí, nebyl naštěstí problém dovtípit se, co že tím autor chtěl říci. Nicméně jen tak cvičně jsem to poslal kamarádovi, vysokoškolákovi, leč neprávníkovi, a ten nevěděl, která bije. Nevěděl to ani jiný vysokoškolák, finanční analytik jedné banky. Stejně dopadla i psycholožka pracující v personální agentuře... Referentka ústředního úřadu státní správy se mi též poctivě přiznala, že jí to „ale vůbec nic neříká.“ Nakonec jsem se chtěl zeptat prodavačky v Tescu, ale ta stěží rozuměla češtině...

Proč tedy na nás všechny, jejichž mateřskou řečí je čeština, mluví Ústavní soud latinsky?

Ano, vím, není to otázka zásadní a na tomto blogu není ani úplně nová, protože nad srozumitelností a literárním stylem Ústavního soudu a jeho jednotlivých soudců jsme na Jiném právu již mudrovali, a to například zde či zde. Nedá mi to však, abych tu debatu, z trochu jiného úhlu, zase neotevřel.

Používání slov a frází z latiny ale i dalších cizích jazyků, obvykle angličtiny, francouzštiny či případně němčiny je zvláštním problémem srozumitelnosti soudních rozhodnutí. Pokud si mi nedávno jeden kolega stěžoval, že Ústavní soud na dvou stranách rozplizle a zmateně popisuje něco, co by šlo říci jedním jasným odstavcem, jedná se o jev zcela jistě politováníhodný, nicméně přece jen odlišný od situace, kdy soud v rámci jinak srozumitelného textu použije náhle cizojazyčný obrat. Pro ty, kdo daný cizí jazyk ovládají, je takový text i nadále zcela srozumitelný a nebudou tedy jistě v tomto ohledu na soud žehrat. Na druhé straně pro ty, kdo daný jazyk neznají, se text stává zcela nesrozumitelným v míře, v jaké je dané slovo či obrat rozhodující pro pochopení významu dané pasáže.

Zatímco tedy text psaný zmateným, složitým a často šroubovaným jazykem ztěžuje život prakticky každému, text prodchnutý cizojazyčnými obraty pouze někomu. Zato však většinou naprosto zbytečně. Jestliže pro onen složitý, zmatený a šroubovaný jazyk může být snad „omluvou“ snaha o vytvoření textu tak vágního, aby si v něm každý našel to „své“ a tím svůj souhlas s rozhodnutím udělil dostatečný počet soudců, pro používání cizího jazyka tam, kde existuje zcela výstižný český ekvivalent, omluvu nemám. Aniž bych chtěl rozviřovat debatu o tom, kdo všechno je adresátem rozhodnutí Ústavního soudu, určitě se shodneme na tom, že jazykem řízení u této instituce je čeština a že je to právě tento jazyk, jehož znalost se obecně u adresátů jeho rozhodnutí předpokládá.

A přece k nám Ústavní soud promlouvá latinsky. Možná si dotyčný asistent či soudce myslí, že tím zdůrazní, jak jsou všichni na tom Ústavním soudě vzdělaní. Pouze český text by zřejmě působil moc prostě, příliš obyčejně, málo intelektuálně... Nebo jsou třeba přesvědčeni, že cizojazyčná fráze posiluje právní argumentaci... Nebo snad věří tomu, že i skladník ve šroubárně si čte Vergilia v originále...?

Nevím... Ať tak či tak, domnívám se, že soudní rozhodnutí by mělo být psáno tak, aby mu v rámci možností rozuměl každý. A třebaže to v praxi není vždy jednoduché a v některých složitých případech téměř nemožné, neměli by to soudci komplikovat aspoň tam, kde to není nutné. A to nejen proto, že počet použitých cizojazyčných výrazů není přímo úměrný inteligenci autora, nezlepšuje právní argumentaci a neoslňuje skladníky ani ve šroubárnách ani nikde jinde. Čeština může působit kultivovaně, vzletně a na úrovni i tehdy, zůstane-li ušetřena latinských frází. A naopak, ubohý styl, stejně jako hloupý rozsudek, nezachrání ani báseň ve staré řečtině...

Co vím, tak osobně si nepamatuji, že by např. rozsudky Nejvyššího soudu USA překypovaly latinismy či frázemi z jiných jazyků. Snad v těch starších, ještě z 19. století se sem tam objeví nějaký francouzský výraz, ale to většinou tam, kde neexistoval dostatečně výstižný anglický ekvivalent. A to je také jeden z mála případů, kdy bych použití cizojazyčných obratů v soudních rozhodnutích akceptoval. Uznávám totiž, že ne pro všechny pojmy může existovat zcela výstižný český obrat. Pak bych to snad toleroval i v případech, kdy se jedná o fráze či slova, jejichž používání zobecnělo natolik, že jsou přinejmenším v široké odborné veřejnosti dobře známy, jako např. „de lege ferenda“, „de lege lata“ atp.

Možná by mohl někdo namítnout, že i tento blog, mé příspěvky nevyjímaje, se hemží nejen slovy ale i celými pasážemi v angličtině, francouzštině, i v té latině. Stejně tak by se v našich akademických článcích našly výrazy, jež by jistě bylo často možné nahradit češtinou. Nu, nerad bych mluvil za kolegy (byť tedy Honza s Michalem zde a zde sympaticky přiznali, že čím méně jsou si něčím jisti, tím nesrozumitelněji píšou a tím více cizích výrazů používají), ale pokud jde o můj pohled, tak bych řekl, že je zde základní rozdíl mezi adresáty a také druhem našich sdělení. Na blogu píšeme primárně pro právníky, navíc čtenáři jsou převážně mladí lidé, kteří dané jazyky většinou ovládají. Delší pasáže (alespoň já) nepřekládáme také z pohodlnosti, protože by se pak psaní některých postů stalo neúměrně časově náročným. Podobné platí pro psaní do odborných časopisů, kde navíc primárním adresátem bývá akademická obec a určitá míra intelektuálního snobismu je zde obvyklá a bez vytáček přiznávám, že člověk tomu sem tam podlehne (v jaké míře, to ať soudí jiní). Zcela zásadní je však ten rozdíl v druhu sdělení – v našem případě se nejedná o autoritativní výklad práva, jímž bychom deklarovali či dokonce zakládali něčí práva či povinnosti.

A já se domnívám, že pokud někdo rozhoduje o tom, že jiný přijde o pozemek nebo mu bude odebráno dítě, pak by bylo pěkné, kdyby se mohl o důvodech takového rozhodnutí dozvědět cele a úplně v jazyce, kterému rozumí, a nemusel chodit do latinských hodin profesora Hrbolka.

Nebo je snad užívání českého jazyka infra dignitatem curiae bohemiae?

Celý příspěvek

Mají se soudit malichernosti?

Bezprostřední inspirací pro tento post je usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08. Toto usnesení je velmi stručné, odmítá se jím ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, avšak velmi pozoruhodné je na něm tzv. „obíčko“. V něm totiž Ústavní soud vyslovil názor, že by de lege ferenda mohlo být žádoucí zavést výluku pro možnost podávání kasační stížnosti ve věcech prima facie bagatelních.

Tento právní názor Ústavního soudu je na první pohled velmi rozumný a zjevně reaguje na absurdní podstatu rozhodované věci, která spočívala ve sporu o to, zda stěžovateli měl být vrácen správní poplatek ve výši 60 Kč. V této věci totiž bylo vedeno řízení několik let a celkem čtyřikrát v něm rozhodoval krajský soud a třikrát Nejvyšší správní soud, dvakrát pak i Ústavní soud. Není divu, že pod dojmem této zbytečně protahované kauzy Ústavní soud - snad i trošku emotivně, avšak velmi sympaticky - uvedl, že „náklady procesu (stěžovatele, ale i státem vynaložené) nepředstavitelně překročily hodnotu toho, co bylo pro stěžovatele v sázce. Krátce řečeno: opravdu ztěžka je přijatelná představa, že by úsilí o hledání spravedlnosti mělo spočívat v komplikovaném řešení malicherností. Nezbývá než povzdechnout: nešlo snad ve skutečnosti o případ infra dignitatem curiae?“

Tento povzdech považuji za velmi zajímavý, byť samozřejmě nikoliv úplně originální. Jak známo, snaha zákonodárce o výluku soudního přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků je obsažena v občanském soudním řádu [§ 237 odst. 2 písm. a)], podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 tis. Kč a v obchodních věcech 50 tis. Kč. Kromě toho se diskuse nad smyslem rozhodování o malichernostech či banalitách čas od času objevuje i v případě jiných řízení, a to nejen v rámci rozhodování o mimořádných opravných prostředcích. Zejména u ústavní stížnosti je např. na pováženou, že je přípustná i tehdy, když není přípustné dovolání. Toto řešení zjevně neoplývá přílišnou logikou.

V oblasti správního soudnictví je nicméně velmi sporné, co by bylo vlastně možno označit za prima facie bagatelní věci. Asi by nebyl problém v daňových kauzách, kdy např. hranice 20 tis. Kč by mohla ze soudního přezkumu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, kterým kasační stížnost pořád ještě je, vyloučit bagatelní daňové spory (takových je však v praxi pomálu). Naopak např. v oblasti správního trestání, stavebního práva a zejména případů důchodů či sociálních dávek se obávám, že stanovení podobně rozumné výše sporů je pojmově vyloučeno. Správní sankcí totiž nemusí být vůbec finanční pokuta a říci, že spor o navýšení starobního či invalidního důchodu o několik stokorun je bagatelní záležitost, by si zřejmě dovolil jen ten nejotrlejší cynik.

Kromě toho se obávám, aby se případnou mechanicky zformulovanou soudní výlukou obrazně nevylilo s vaničkou i dítě. To znamená, aby ze soudního přezkumu nevypadly i případy, které jsou významné nikoliv penězi vyjádřitelnou hodnotou v konkrétním případě, nýbrž jejich důležitost je dána precedenční povahou či jejichž význam může spočívat i v preventivním působení práva (v této souvislosti transparentně odkazuji na svůj starší post - tady - v němž jsem se vyznal ze sympatií ke zdánlivým banalitám). V konkrétním případě se totiž sice bude jednat pouze o stokoruny, nicméně na podobný právní problém mohou narazit tisíce jiných osob, takže v konečném důsledku již o banalitu či malichernost nepůjde.

Dovolím si proto v reakci na citovanou úvahu Ústavního soudu učinit následující závěr. Myšlenka zavést soudní výluku některých věcí i ve správním soudnictví určitě není špatná, avšak měla by se týkat pouze některých agend, a navíc by měla být doprovázena možností soudu „vybrat si“ k meritornímu rozhodnutí i některé případy, které jsou právně natolik významné a přesahují půdorys jednotlivé kauzy, byť by striktně vzato měly být rovněž odmítnuty jako nepřípustné. Možnou inspirací v tomto směru budiž selekce, kterou upravuje ustanovení § 104a soudního řádu správního, podle něhož Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou odmítne takovou kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. To znamená, že i z tzv. banálních věcí by si mohl samotný soud vybrat k meritornímu rozhodnutí takové, u nichž by zjistil přesah vlastních zájmů stěžovatele, přičemž tento "přesah" by mohl být jak skutkový, tak právní.

Celý příspěvek

Tak vás tu máme…(velmi vybraná kapitola z dějin československého výkladu mezinárodního práva)

"Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
poslové noci, která do zad bodá dýku,
tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků,"

Při přípravě kapitolky o českém mezinárodním právu veřejném v letech 1948 až 1989 (do připravované publikace tvořené v těchto měsících rozsáhlou skupinou autorů a snažící se mapovat vývoj práva v Československu v éře socialismu) jsem opakovaně narážel na to, jak se tato má oblíbená právní disciplína prostituovala ve jménu proměnlivých cílů (československé, spíše však sovětské) zahraniční politiky (jaj, už teď cítím v zádech osten výčitky Václava Jumra a dalších pilířů Haló novin o tom, jak se lidé mně podobní dnes zaprodávají zahraniční politice USA a evropských – to v mém případě spíše – imperialistických velmocí). Těsně po roce 1948 tak byla tímto cílem především obhajoba bezvýjimečné státní suverenity, a to i proti monismu mezinárodního práva či proti lidskoprávním smlouvám (v zájmu ochrany tou dobou ještě početně i vojensky slabšího tábora socialistických států), jak ukazuje zejména učebnice Katedry mezinárodního práva a politiky UK v Praze (Mezinárodní právo veřejné. Státní pedagogické nakladatelství: Praha, 1953). Po roce 1977 se tímto cílem stala obhajoba nezávaznosti obou mezinárodních paktů o ochraně lidských práv v reakci na „zneužívání“ těchto univerzálních lidskoprávních katalogů Chartou 77 a podobnými iniciativami (viz k tomu Čepelka, Č., David, V. Úvod do mezinárodního práva. Universita Jana Evangelisty Purkyně: Brno, 1978, str. 192 an.). Po roce 1969 pak takovým úkolem pro teorii mezinárodního práva byla obhajoba „bratrské pomoci“, jejíž čtyřicetileté výročí si nyní připomínáme.

"Však díky za železné holubičky míru
a díky za polibky s chutí hořkých mandlí,
v krajině přelíbezné zavraždili víru,
na cestě rudé šípky jako pomník padlých."

Česká doktrína mezinárodního práva (představovaná v tom čase především učebnicí Potočný, M. Mezinárodní právo veřejné. Orbis: Praha, 1972, jejíž zvláštní část je dodnes – tedy po smrti hlavního autora - s úspěchem vydávána jako základní skriptum) ovšem na rozdíl od Karla Kryla, jehož písní je tento post prokládán - děkovala po roce 1969 našim „osvoboditelům“ bez sarkasmu a dokonce této jednorázové (z československého hlediska, zejména maďarští kolegové by jistě upozornili na to, že sovětské – patrně obojživelné - tanky v tomto směru porušovaly Herakleitovu zásadu a do pomyslné řeky vstupovaly opakovaně) akci na našem území přizpůsobila celou teorii mezinárodního práva a jí na míru našila i novou mezinárodněprávní (tedy na půdě socialistického mezinárodního práva veřejného platící) zásadu. Potočný pro tento účel rozebírá specifický systém „zásad socialistického internacionalismu“ a za nejvýznamnější z nich označuje „zásadu, která vznikla pouze na základě socialistických vztahů mezi členy socialistického společenství, tj. zásadu soudružské vzájemné pomoci“ (Potočný, str. 32). Skutečnost, že je tato zásada vytvořena jako doktrinální odůvodnění okupace – která sama je, s neúmyslnou ironií řečeno, odrazem toho, že „princip respektování svrchovanosti a povinnost nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států získávají v socialistickém společenství nové dimenze […]“ (Potočný, str. 42, zvýraznění PM) - je potvrzena explicitním odkazem poté, co je ona zásada definována: „Obsahem zásady socialistického internacionalismu je právo i povinnost socialistického státu spolupracovat s ostatními socialistickými státy v boji proti imperialismu a poskytovat si vzájemnou soudružskou pomoc při budování a upevňování socialismu a komunismu, jakož i při ochraně socialistických vymožeností. Závazek vzájemné pomoci se týká jak pomoci v oblasti politické, vojenské, hospodářské , kulturní, tak i vědecké […] Jako příklady plnění takové internacionální pomoci se uvádějí poskytnutí pomoci Sovětského svazu maďarskému lidu v r. 1956 v boji s kontrarevolucí, společná pomoc Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky, Maďarska a Bulharska československému lidu v r. 1968 při ochraně jeho socialistických vymožeností, jakož i pomoc všech socialistických států vietnamskému lidu v jeho boji proti intervenci a agresi Spojených států.“ (Potočný, str. 40-41)

"Vám poděkování a vřelá objetí
za provokování a střelbu do dětí,
a naše domovy nechť jsou vám domovem,
svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem."

Přitom tatáž pražská katedra ještě v šedesátých letech hájila ještě v roce 1960 přesně opačné stanovisko (viz Outrata, V. Mezinárodní právo veřejné. Orbis: Praha, 1960, str. 69) a jakoukoliv intervenci striktně odmítala, když připomínala že „zahraniční politika Sovětského svazu hájila od počátku všeobecnou a absolutní platnost zásady neintervence jakožto nezbytného základu pokojného soužití států a hospodářského i kulturního rozvoje národů. Kromě buržoazních doktrin o 'legální intervenci’ staví se sovětská věda energicky též proti nevědecké teorii o přípustnosti intervence k pokrokovým cílům (‛vývoz revoluce’).“ Inu, jak každý ví, časy se mění a Eurasie už není spojenec, Eurasie byla vždycky nepřítel…. (technická poznámka: právě jsem si chtěl osladit noční psaní tohoto postu několika barokními koncerty a potmě přehlédl, že místo kýžené kazety mám v barokním obalu chybně, ale neúmyslně velmi tematicky, Čajkovského pompézní Slovanský pochod. Šup tam s ním. Jak by řekl Adrian Mole, to už je můj osud..)

Miroslav Potočný ovšem v obhajobě této nově vytvořené zásady nezůstal v sedmdesátých letech sám. Rozboru jiného aspektu této zásady patrně měl být věnován i článek K. Fabiána z roku 1973, jak naznačuje název Socialistický internacionalismus – základní princip vytváření podmínek integrace základního výzkumu se Sovětským svazem a ostatními bratrskými socialistickými státy (Právník, 1973, č. 4, str. 318), zde se však jedná o vědecký článek toliko podle názvu a periodika (s určitou shovívavostí), v němž je zařazen, obsahově jde však o pouhou koláž floskulí a nápisů z transparentů nedávajících jakýkoli smysl, takže není vůbec jasné, s čím by patrně měl mít souvislost: „Výstavba sovětské socialistické společnosti je vítězstvím revolučních idejí a praxe proletářského internacionalismu, je vítězstvím tvůrčí aplikace marxismu-leninismu jako základu teorie řízení a správy socialistické společnosti, teorie státu a práva, teorie socialistické demokracie. Mám na mysli obrovský význam vědeckého systému a metod organizace a řízení socialistické společnosti v souvislosti s úkoly boje o vítězství socialistických společenských vztahů, o vyšší úroveň ekonomiky a kultury. V. I. Lenin zdůrazňoval, že v boji o socialismus nemá proletariát nic jiného jako záruku vítězství než svou vysokou organizovanost….“ A tak dál a tak pořád dál…Už se těším, až se tu na blogu někdo ujme seriálku na téma "Časopis Právník v proměnách času".

"Vím, byla by to chyba - plivat na pomníky,
nám zbývá naděje, my byli jsme a budem,
boĺšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm, nikogda nězabuděm!"

Již jsem doufal, že na tyto formy intervence bude možno zapomenout a nebude třeba je vůbec vyhrabávat a zmiňovat na tak aktuálním blogu, jakým chce Jiné právo být, aktuální vývoj na Kavkaze a tamní ruská výchovná výprava ke Stalinovu rodišti však ukazuje, že moskevské uvažování na téma dislokace přebytečných armád se nezměnilo natolik, aby byl tento článek pouhým oživováním pokojně spících kostlivců ve skříni.

A tak přeji vám čtenářům důstojnou oslavu výročí dnešní noci a Gruzii, ať tamní „dočasnost“ pobytu netrvá tak dlouho, jako ta československá...

Celý příspěvek

AC-Treuhand - potvrzení pokuty poradenské firmě za napomáhání kartelu ...

Před asi měsícem a půl vydal Soud prvního stupně rozhodnutí ve věci č. T‑99/04, AC-Treuhand AG proti Komisi (CZE, EN), kterým potvrdil uložení symbolické pokuty (1000 Euro) poradenské firmě za to, že napomáhala s organizováním a uplatňováním kartelu, ač se ho sama jako jeho přímý člen (nepůsobila na dotčeném relevantním evropském trhu s organickými peroxidy) neúčastnila.

Dané rozhodnutí je, myslím, opravdu zajímavé, a to nejen pro soutěžní právníky. Obsahuje poměrně rozsáhlou diskusi na obecné otázky např. ochrany lidských práv v řízeních (kvazi)trestní povahy, vztah komunitárního práva a rozsudků ESLP v této souvislosti, výklad konceptů nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege atp.

Pro mně na něm byl nejzajímavější způsob, jak se soud překlenul přes argument, že evropské soutěžní právo umožňuje postihnout jen pachatele kartelového deliktu, nikoliv však pomocníka, jelikož neuvádí, že by taková asistence byla trestnou. Její postih by tak byl v rozporu s uváděnou zásadou, že bez zákona není tr. činu (zde správního deliktu trestní povahy), ani trestu. Soud se přes tuto problematiku překlenul elegantně, když se spolehnul na extenzivní pojetí (v judikatuře již dlouho ustálené, byť ne zrovna v tomto směru) pojmů "podnik" a "dohoda" a konstatoval, že i poradenská firma, která - jako v předmětném případě - napomáhá realizaci kartelu tím, že organizuje setkání jeho členů, uschovává dokumenty atp., se tak účastní (takto široce pojímané) dohody mezi podniky, pročež je v pořádku ji pokutovat, a není na tom nic co by nebylo předvídatelné (zde šlo o reakci na námitku rozporu s principem legitimních očekávání, jelikož předmětným rozhodnutí Komise reorientovala svou předchozí praxi).

Jelikož u nás není nějaký souhrnný zákon o správním trestání (ponechávám stranou zákon o přestupcích), není taktéž zpravidla ve vztahu ke správním deliktům řešena otázka trestnosti účastenství, a to např. ani právě v oblasti zákona o ochraně hospodářské soutěže. Bylo by možno u nás postupovat obdobným "překlenujícím" způsobem jako postupoval SPS v komentovaném případě? Anebo by spíše opravdu musela převážit zásada nullum crimen a požadavek na restriktivní výklad "trestních" norem (aplikováno v oblasti správního trestání s ohledem na princip jednoty trestání za správní delitky a trestné činy opakovaně uváděný v judikatuře NSS)? Když je trestnost účastenství výslovně uvedena v trestním zákoně a není v příslušných správních předpisech, asi by šlo dosti daleko dovozovat trestnost takového účastenství i u správních deliktů. Co myslíte? Celý příspěvek

Pavel Molek: Jessup v praxi aneb gruzínský pohled

Je mým neskonalým potěšením umístit na blog příspěvek od, jak by pravili klasici, "my learned and noble friend" Pavel Molek. Aby nedošlo k mýlce: Pavel je stálým přispěvatele Jiného práva. V současnosti se však snaží učinit zadost své pověsti tichého a roztržitého jihočeského dojiče koz. Odjel tudíž pečovat o rodinou farmu do jižních Čech a své příspěvky na blog posílá pouze v motácích na starých disketách 3, 5 palce vynalézavě ukrytých na dně bandasek s čerstvě nadojeným mlékem. Zde jsou ... :

Když jsem se před pár měsíci spolu s Katkou Novotnou podílel na přípravě týmu brněnské fakulty na mezinárodněprávní PHILIP C. JESSUP INTERNATIONAL LAW MOOT COURT COMPETITION, představoval jsem si, jak to bude výborné, až budou členové týmu jednou s obdobně zdařilou argumentací hájit zájmy státu nebo jeho příslušníků ve skutečném mezinárodněprávním sporu. Pokud je mi známo, náš tým zatím takovou možnost nemá. Zato našim potenciálním soupeřům z Gruzie nečekaná realita takovou příležitost do cesty postavila a ke mně se dostal jejich neoficiální právní posudek na současný konflikt Ruska a Gruzie nazvaný „NON-PAPER: GEORGIA IN STATE OF WAR WITH THE RUSSIAN FEDERATION”. Vzhledem k tomu, jak se situace na frontě mění každou hodinou, nebyl dosud v českých médiích patrně čas se nad touto novou kavkazskou válkou zamyslet z právního hlediska. Alespoň čtenáři Jiného práva by ale takovou možnost mít měli, proto přikládám relevantní části z tohoto argumentačně zdařilého posudku formou českou-anglické makarónské prózy. Jedná se samozřejmě o pohled jednostranný. Pokud máte k dispozici obdobně zdařilý posudek proruský, rád uveřejním i jej, stejně tak se těším na komentáře zde přítomných rusofilů, ovšem předpokládám, že ruská síla je spíše v tancích, počtu vojáků a mediální síle, než v mezinárodněprávních argumentech, proto vás sám nechám odkázány na pohled gruzínský. Ten budu sice prokládat svými komentáři, nebudu se však vžívat do role nestranného moderátora, neboť přiznávám, i v tomto konfliktu (a tím i v tomto postu) patří mé sympatie tomu, kdo je menší a brání se.

Autoři rozdělili svůj posudek na tři části: popis faktického stavu, ius ad bellum (tedy právo k válce) a ius in bello (tedy právo, jež má být respektováno během války). Popis faktického stavu vynechám a ponechám čtenáře odkázaného raději na přeci jen objektivnější česká média, neboť gruzínští kolegové zde popisují pouze akce ruské armády a taktně mlčí o původní své policejní akci v Jižní Osetii (celek je k nalezení v aktualizované podobě na „bratrských” stránkách http://russiangeorgianwar.blogspot.com). Stejně tak vynechám část ius in bello věnovanou aplikaci humanitárnímu, neboť tato otázka by post nestravitelně nafoukla. Zaměřme se tedy jen na to, čím jsou podli nich ruské akce na gruzínském území:

Autoři (podepsán je Tamar Gongadze) se nejprve zabývají tím, že Ruská federace porušila principy zákazu použití síly a dopustila se aktu agrese

“1. Russia Violated the Principles of the UN Charter and carried out Act of Aggression
The Russian has argued in the course of last two days that it has been acting in accordance with the principles of international law, namely it has been acting in self-defense and entered to territory of Georgia in order to defend its citizens/nationals on the territory of South Ossetia, Georgia. It shall be noted, that South Ossetia (Tkshinvali Region) is part of Georgia that has been under control of the separatist regime supported by the Russian Federation.

First it is retained that acts of the Russian Federation constitute violation of the prohibition of the use of force ad constitutes act of an agreesion. And second, the acts of the Russian Federation cannot be justified under the self-defense, either under the treaty law or customary rules of international law.

Article 2 paragraph 4 of the UN Charter stipulates that “All Members shall refrain in their international relations from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of any state, or in any other manner inconsistent with the Purposes of the United Nations.” As it is clarified by authoritative scholar Simma in A Commentary to the UN Charter, the prohibition includes any use of armed force, even small and temporary operations that do not result in any deprivation of territory.”

Kdyby chtěli být autoři sarkastičtí (což asi nemohou už vzlhedem k tomu, že by museli trhat vlastní “maso”), podotkli by, že ruským politikům už patrně došlo, že ozbrojeným útokem v současnosti není možné legálně přímo získat cizí území, ale nepostřehli, že jej nesmějí použít ani k tomu, aby “pouze” posílili své přiznivce a občany v sousední zemi, či pomohli svrhnout nepohodlného, neboť prozápadního, prezidenta této země.

“The Russian Federation has been carrying out armed attack against Georgia since early morning of 8 August 2008, by carry out targeted bombing of various regions of Georgia.

It is noteworthy that there are certain exceptions to the prohibition of the use of force strictly defined by the UN Charter. Namely, the legitimate use of Self-defence under Article 51 is one of such exceptions. Another exception is actions mandated by the Security Council under Chapter VII of the Charter. The former is argued by Russian as a lawful ground for use of force and the legal arguments are given below. The latter is not relevant to the given facts and thus not discussed.

In addition, it represents a typical example of intervention that goes against the territorial integrity and political independence of Georgia.

According to the Article 1 of the 1974 Resolution 3314 on the Definition of Aggression, “Aggression is the use of armed force by a State against the sovereignty, territorial integrity or political independence of another State, or in any other manner inconsistent with the Charter of the United Nations”. The definition almost repeats the wording of article 2.4 of the UN Charter. The difference lies within the term “armed force” inserted and the “threat” of use of force omitted. It is thus evident that according to the definition proposed by the resolution, unlike article 2.4 of the UN charter, aggression takes place only in case an “armed force” is used and the “threat of use of force” does not constitute aggression under international law.

The Resolution contains seven provisions defined as aggression:
o Invasion or attack by armed forces of one State upon another State, occupation or annexation resulting from this;
o Bombardment or the use of any weapons by one State against another State;
o Blockade of ports or coasts of one State by armed forces of another State.
o Attack on armed forces of one State by armed forces of another State;
o Using a State’s armed forces within another State, when this presence is with the agreement of the receiving State, but when the usage is contrary to the terms agreed upon or the presence is for a longer time period than agreed upon;
o One State allowing another State to use its territory for perpetrating acts of aggression against a third State;
o Sending armed bands, groups, irregulars or mercenaries into another State to carry out acts of force amounting to acts of aggression as they are defined above or substantial involvement therein.
The acts listed in article 3 are not exhaustive and according to the article 4 the SC has discretion to consider other acts as acts of aggression under the provisions of the UN Charter.”

Z těchto sedmi (demonstrativně uvedených) bodů Rezoluce definující agresi přitom Ruská federace naplňuje první čtyři, přičemž nelze vyloučit ani splnění bodu pátého (není mi známo, zda se oni ruští mírotvorci umístění v Jižní Osetii, kvůli nimž a na jejichž ochranu prý ruská armáda přišla, připojili k následné invazi na gruzínské vnitřní území, či se na území Jižní Osetie zapojili do operací protiřečících jejich původnímu poslání) a sedmého (stejně tak mi není známo, jakou roli hraje v současnosti Ruská federace v podpoře jihoosetinských separatistických bojůvek).

“It is evident from the current situation in the territory of Georgia that the actions of the Russian Federation clearly amount to the acts of aggression. From early hours of August 8 territory next to South Ossetia in particular cities of Gori, Kareli and nearby villages, were bombed. The Russian Federation’s clear aggression leads to the sorrowful results for Georgia Moreover, even today, when Georgia is still ready for the peaceful negotiations, the Russian Federation continues bombing Georgian territory.“

Tato výčitka je možná nejpřesvědčivější z hlediska mezinárodního společenství. Jakkoli totiž právně leží vina nejen na ruské straně dopustivší se agrese, ale i na straně gruzínské, jejíž forma „dělání pořádku“ v separatiské oblasti měla vzbudit zdvižený prst – což je něco jiného než bleskové obsazení podstatné části území útočnou válkou - mezinárodního společenství, nelze přehlédnout, že Rusko ignoruje i výzvy k ukončení bojů a s obskurní radostí, kterou asi nepochopí nikdo, kdo neseděl v tanku, jemuž nic nestojí v cestě, postupuje dál a dál…

„2. Russian can not lawfully invoke right of self-defense as legal grounds for intervention in Georgia

Under treaty law, Article 51 of the UN Charter recognizes the inherent right of self-defence. The right to self-defence enshrined in Article 51 applies to cases where an “armed attack” occurs against a Member of the United Nations. The exercise of this right is subject to the State concerned having been the victim of an armed attack (Nicaragua case 1986, ICJ). Existence of prior armed attack carried out by state against a state is essential (Palestinian Wall case, ICJ). In order to be legitimate, a military action carried out in self-defence must meet the requirements of necessity (no other alternative action is possible) and proportionality (the response is proportionate to redress the initial attack).

Not all violations of article 2.4 of the UN Charter constitute an “armed attack”. The latter only exists when force is used on a relatively large scale and with substantial effect. ICJ stated in the Nicaragua case: “[...] an armed attack must be [...] of such gravity as to amount to” an actual armed attack”.

It is argued that the Russian Federation may not invoke the principle of self-defence since the incidents in the region of South Ossetia, which constitutes an integral part of Georgia and is recognized as such by the international community, did not constitute an “armed attack” of Georgia against the Russian Federation. In addition, it is submitted that the military action of the Russian Federation did not meet the requisite of necessity since other diplomatic means were available in order to redress the issue and of proportionality, as far as the military operation carried out by the Russian Federation affected and caused damage to the whole territory of Georgia on which casualties were fixed among the civilian population and civilian objects.”

Zde patrně autoři narazili na samé jádro nepochopení mezi Gruzií a Ruskem, které tkví v tom, že to, co mezinárodní společenství uznává za suverénní stát, má Putin a Medveděv stále za “blízké zahraničí”, a tudíž ruská svoboda vytrčit pěst nekončí podle nich tam, kde začíná gruzínský nos, neboť gruzínský (a stejně tak estonský, lotyšský či ukrajinský) nos je pořád tak trochu ruský nos. Tímto pohledem samozřejmě cesta ke Tbilisi je pouze cestou výchovnou (jak právě v těchto hodinách bezelstně uvedl i sám ruský prezident), nikoli agresí (v jednom z dalších postů, asi za devět dní, se budu věnovat zásadě socialistického internacionalismu a jeho vlivu na českou teorii mezinárodního práva po roce 1968). Je otázkou, zda mezinárodní společenství tuto logiku přijme.

“Self-defense in customary international law is based on the "Caroline Doctrine," which established the state's right to use force in order to defend itself against real and imminent threats that require immediate response in circumstances where all peaceful means of resolving the dispute have been exhausted and the response is essential and proportional to the threat (Caroline Case).

It is argued that the Russian Federation cannot invoke its customary right to self-defence since:
o The Russian Federation has not faced the real and imminent threat leading to self-defence. The confrontations in the region of South Ossetia, which was caused by the Russian Federation itself, posed real and imminent threat to Georgia;
o Even if there existed any kind of threat to the Russian Federation, it has not exhausted all peaceful means for the settlement of the dispute, as far as even today, when Georgia is ready for the peaceful negotiations, the Russian Federation continues bombing Georgian territory.”

Argumentace sebeobranou by ze strany Ruska působila skutečně komicky (leda by se prokázalo, že Gruzie svými akcemi usilovala o destabilizaci i Severní Osetie, což však dosud nikdo nenamítal, zejména ne sami Rusové, ostatně k tomu sami sobě nedali příležitost, když se nezdržovali diplomatickými jednáními), čehož si je ostatně gruzínský prezident vědom, pročež neustále upozorňuje na rozdíl ve velikosti obou zemí.


“3. Russia can not justify its act under the pretext of “Protection of Its National Abroad”

Russian Federation has been threatening Georgia to use force “for the protection of its nationals” in the Georgian two breakaway regions of Abkhazia and Tskhinvali Region.

It is argued, that international law does not recognize the legality of use of force for the protection of the “nationals abroad” as such and existing practice shows that, States have argued the right to protection nationals abroad within the context of the right of self-defence.

Furthermore, the International Law Commission in its First Report on Diplomatic Protection of 2000, approved by the General Assembly by its resolution, emphasized that the state practice in combination with the prohibition of use of force under Article 2(4) of the UN Charter outlaws use of force under the pretexts of diplomatic protection. The only exception to this provision, permitting the unilateral use of force by States, is Article 51, which deals with the right of self-defense. The illegality of Russia’s possible invocation of the right to self-defense has been discussed above."

Nepřiměřená (na rozdíl od ochrany, jejíž přiměřenost je alespoň plausibilní, viz rychlé zásahy na ochranu vlastních občanů v uneseném letadle na území státu, který ji nedokáže či nechce poskytnout) ochrana vlastních občanů či soukmenovců formou útoku konvenčními salami je skutečně obskurní argument, zvlášť při vědomí toho, že byl použit i při útoku Třetí říše na Polsko a předtím při rozkládání Československa.

“Thus, any use of force by the Russian Federation against Georgia can only be categorized as an illegal armed reprisal, which is clearly prohibited under international law.”

Možná bude v budoucnu opravdu zvažováno, kdo nese za konflikt větší díl viny. Ať už ale bude zjištěno jakékoli gruzínské pochybení v oné prvotní policejní akci na území Jižní Osetie, bude to právě absolutní zákaz ozbrojených represálií, který povede k nutnému závěru o protiprávnosti následných ruských akcí, tedy námořní blokády, bombardování a konečně vojenského obsazení podstatné části území svého menšího souseda.

Jak vidno i z této redakčně upravené části “ne-papíru” jessupových gruzínských kolegů, zatím je na straně Gruzie mezinárodní právo a argumentační schopnosti. Snad z toho rozumnější část mezinárodního společenství, včetně ČR, odvodí, že by na této straně mělo být i toto společenství, parafrází starého rčení řečeno, že bude platit, kam právo, tam plášť. Bude-li tomu tak, měli bychom se zasazovat o to, že když už mezinárodní společenství nedokázalo konflikt zastavit, mělo by aspoň v souladu s mezinárodním právem určit jeho důsledky, tedy zejména neuznání jakékoli změny oproti stavu před 8. 8. 2008, neboť důsledkem zákazu použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích je i neuznání jakýchkoli zisků touto cestou dosažených. Budu tak doufat, že Gruzii bude zaručena územní integrita v dosavadních hranicích (včetně obou separatistických oblastí) a s dosavadním statutem, že bude odsouzeno jakékoli vměšování Ruska do gruzínských vnitřních záležitostí (zde si hodně slibuji od pana prezidenta Klause, třeba ho k akci pohne noční můra představy, kdy Medveděv vyzve k rezignaci i jej), že bude trváno na odchodu všech ruských sil z celého gruzínského území s výjimkou dosud akceptovaných mírotvorných sil a na kompenzaci škod, které Gruzii způsobilo to, že právě ji si prezident Medveděv zvolil za cíl své “intronizační války”, která je patrně jakýmsi nezbytným rituálem každého ruského vladaře. Dokud Rusko takové kroky nepodnikne, doufejme, že EU i USA využijí všechny právem povolené prostředky k jejich vymožení, tedy zejména restrikci v diplomatických vztazích, ukončení ukončitelných ekonomických výhod dosud Rusku přiznaných, pozastavení členství v Radě Evropy s vyhlídkou jeho případného ukončení. Vzhledem k ruské pomalosti (jak víme, ta je značná zejména při odchodu odkukoliv, kam už ruský voják doputoval) lze přitom očekávat, že tyto úkoly bude řešit ještě i české předsednictví v EU. Tak snad naší vládě pomůže při formulování postojů Unie i v jejích dalších volbách týkajících se naší zahraniční orientace a forem zajištění naší bezpečnosti nejen trvající úcta k mezinárodně právním závazkům ČR formulovaná v článku 1 odst. 2 naší Ústavy, která nás nutí i postavit se společně s mezinárodním společenstvím proti aktu agrese a neuznat jeho důsledky, ale i ona nyní jubilující vzpomínka na nedávné doby, kdy měly ruské tanky do Prahy stejně blízko, jako mají dnes do Tbilisi...

Celý příspěvek

Měla by Česká republika ukončit BITy ???!!!

BITy (bilateral investment treaties) jsou jistě zajímavé právní úkazy, a to jak z hlediska obecného mezinárodního práva (dávají přímá práva jednotlivcům vůči státům, což je jinak zpravidla doménou lidskoprávních mez. dokumentů), tak z hlediska toho, co se někdy označuje jako mezinárodní rozhodčí právo, kde se dá bez nadsázky říci, že tvoří obor sám pro sebe. Česká republika má s BITy, resp. spory z nich své (spíše) nešťasné zkušenosti ...

Ke zkušenostem tohoto druhu přispěly zejména prohry v některých sledovaných investičních sporech, kde se zahraniční investoři domáhaly proti České republice odškodnění za porušení BITu, konkrétně zejména smlouvy o podpoře a vzájemné ochraně investic mezi ČR a Nizozemím. Česká republika totiž například prohrála spor se CME (viz částečný nález a konečný nález) týkající se okolností licence na TV Nova, na jehož základě musela ČR hradit investorovi cca 270 miliónů USD plus příslušenství, se Salukou (viz částečný nález), kde tribunál konstatoval, že Česká republika pochybila v souvislosti s řešením situace IPB, přičemž po vydání onoho nálezu došlo následně, co se týče kvanta k určité formě narovnání, či s Eastern Sugar (viz částečný nález a konečný nález), kde tribunál shledal porušení BITu v souvislosti s rozdělováním cukerních kvót a uložil ČR uhradit investorovi přes 25 mil. EUR. V některých sporech byla ČR úspěšná. Některé další probíhají.

Pro praktikujícího právníka (resp. spíše velké mez. kanceláře) je tato oblast zajímavá a pochopitelně i dosti lukrativní. Tzv. investiční spory jsou velmi nákladné pro obě zúčastněné strany. Tato oblast je však také dosti právně specifická. Aplikované právo je plno toho, co např. Hart označoval jako permisivní prameny práva. Rozhodčí tribunály se totiž při svém rozhodování nechávají inspirovat vším možným, včetně i jen návrhů některých mezinárodních dokumentů, rozhodnutí jiných tribunálů z úplně jiného konce světa ve skutkově naprosto odlišných věcech na základě BITu mezi zcela odlišnými státy či na základě multilaterálních investičních smluv (NAFTA či ECT) či články od uznávaných akademických odborníků. Na tom jistě není samo o sobě nic špatného. Jen těch mandatorních pramenů práva je nějak málo - zdá se mi. Rozhodnutí jsou někdy více institucionalizována (v rámci ICSID), jindy jsou případy rozhodovány jen ad hoc tribunály zpravidla dle pravidel UNCITRAL (to platí i pro tři shora zmiňované spory), většinou třemi rozhodci. Rozhodování tribunálů mi někdy přijde trochu jako sázka do loterie.

Hledání bližších vodítek při výkladu konceptů jako jen např. "full protection and security", "indirect expropriation" či nyní oblíbený "fair and equitable treatment" je snad ještě mysterióznější než výklad některých neurčitých právních pojmů aplikovaných v oblasti práva ochrany hospodářské soutěže, kde se lze zpravidla opřít alespoň nějakou aplikovanou ekonomickou teorii. Samozřejmě je nicméně pro výsledek sporu rozhodující skutková stránka věci, dokazování a specifika jednotlivých skutkových okolností, když spisy takového jednoho investičního sporu dosahují zlehka tisíců stran (opravdu to ti 3 rozhodci všecho čtou?), provádějí se desítky výpovědí (o nichž se činí - jako o celém ústním jednání - zpravidla doslovný přepis). Ačkoliv je požadavek na právní jistotu vždy do určité míry "pohyblivý" - někdy je té jistoty více jindy méně; přece jen u těch BITů mi to přijde hodně málo (... až tak, že to prostě otevírá prostor pro různé kveluranty ty žaloby zkoušet, když získat se dá tak mnoho ...). Ostatně nejlepší ukázkou v tomto směru je právě případ TV NOVA, který byl na základě stejných skutkových okolnosti rozhodnut diametrálně odlišně jednou jako případ Lauder (viz nález), kde ČR uspěla, a pak podruhé jako shora zmiňovaný CME, kde nikoliv.

S ohledem na to může vyvstat otázka, co z těch BITů vlastně ČR nyní má? Chápu, že BITy uzavírané na začátku 90. let mohly přispívat k přílivu zahraničních investic do ekonomiky a v tomto směru byly do určité míry jednostranné. Jejich primárním účelem bylo poskytnout určitý komfort zahraničním investorům např. z Nizozemí, USA atp. - asi již méně českým investicím v oněch "vyspělejších" zemích. Z tohoto pohledu chápu i když nyní ČR uzavírá BITy s méně rozvinutými zeměmi. Ale ptám se - má nyní smysl, aby ČR měla BITy uzavřeny např. se zeměmi západní Evropy, když je členem Evropské unie? Neměla by je spíše vypovědět? Ostatně stejně se vlastně jejich prostřednictvím poskytuje ochrana většinou investicím materiálně odjinud než z dotčené jurisdikce, kdy např. v Nizozemí je zpravidla jen více či méně prázdná schránka, která však naplňuje formální definici investora.

Navíc je vůbec souladné s evropským právem (např. volným pohybem kapitálu), aby ČR poskytovala různou úroveň ochrany investorům z jiných členských států EU podle toho, jaký s nimi má BIT? Tato otázka se dostala na přetřes např. ve shora zmiňované kauze Eastern Sugar, kde ČR (neúspěšně) argumentovala, že - zjednodušeně řečeno - příslušný ČR-Nizozemský BIT je v rozporu s evropským právem a od vstupu ČR do EU jej tak nelze aplikovat. Příslušný rozhodčí tribunál se s tímto argumentem neztotožnil. V zásadě řekl, že by to sice z pohledu evropského práva mohlo být žádoucí, na což poukazuje např. i Evropská komise v dopise z 13.1. 2006, který je citován v částečném nálezu v cit. kauze (odst. 119 an.), ale to je úvaha de lege ferenda. De lege lata BIT podle tribunálu platil, přičemž předběžnou otázku k ESD v tomto ohledu tribunál nepoložil, jelikož shledal, že není soudem dle čl. 234 SES. V cit. dopise Komise doporučila ČR ukončení příslušného BIT, jakož i všech ostatních, které ČR s členskými státy EU má. Nicméně řízení o porušení dle čl. 226 SES proti ČR v této věci nezahájila a i použitý slovník byl dosti opatrný, což zřejmě tribunál (žádný z jehož členů nebyl - alespoň dle mých vědomostí - odborníkem v oblasti evropského práva) v jeho závěrech také ovlivnilo. Ta diskuse je pro znalce evropského práva podle mého názoru zajímavá a příslušné pasáže nálezu stojí za přečtení. Pro ústavně orientované čtenáře může být daná kauza zajímavá, je-li čtena optikou nálezu ÚS o cukerních kvótách. Každopádně - proč se na doporučení Komise nijak nereagovalo? Tedy alespoň nevím o tom, že by se chystalo nějaké ukončování příslušných BITů? To jsou pro Českou republiky ty BITy tak výhodné? Nezdá se mi ... Celý příspěvek

Martin Hapla: Dvě právní inspirace v díle Alberta Camuse

Mám radost, že na Jiném právu začíná vznikat „literární koutek“, odstartovaný úvahou o Kafkově dveřníkovi. Především děkuji za všechny velmi osvěžující tipy a nápady, které se objevily v komentářích k tomuto postu. Myšlenku samostatného předmětu „Právo a literatura“ považuji za skvělou, nicméně sebekriticky konstatuji (jako odpověď J. Lasákovi), že já osobně na to prostě nemám, a proto její naplnění přenechávám jiným. Moje výzva, aby se do výběru dalších literárních inspirací pro právníky zapojili i čtenáři JP, naštěstí nezůstala oslyšena a první „vlaštovkou“ je v tomto směru Martin Hapla, jehož text zabývající se Albertem Camusem následuje.

Albert Camus, Cizinec a hranice lidské spravedlnosti

"Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu?"

Jestliže bychom měli jmenovat umělce, kteří ve své tvorbě obzvláště často používají motivy z oblasti práva, neměli bychom zapomenout na francouzského spisovatele a myslitele Alberta Camuse. Když vezmeme v úvahu, že po určitou část svého života pracoval jako žurnalista zaměřený na soudní řízení, nebude nás již překvapovat, že právní prostředí dobře znal a že v každém jeho románě narazíme na nějaký soud, právníky anebo zákony. Zásadní roli hrají "taláry" zejména v jeho nejvíce uznávaném díle - románu Cizinec, který byl mimochodem v jedné francouzské anketě dokonce zvolen za vůbec nejlepší, jenž byl ve 20. století napsán (samozřejmě, že bylo jasné, že Francouzi sáhnou po některém ze svých autorů, ale i tak to jistě o něčem svědčí).

Pro právníka bude asi zajímavější jeho druhá část, kde se popisuje soudní proces vedený proti úředníku Mersaultovi, který je obviněn z vraždy Araba. Nebudeme zatajovat, že jej opravdu zastřelil z revolveru, ale musíme k tomu dodat, že se tak stalo za dosti bizarní situace. Mersault měl totiž v té chvíli úžeh a Arab na něj mířil nožem. Pomalu tedy nevěděl, co dělá. Navíc, ještě před svým vražedným činem, kdy měl jasnou hlavu, rozmluvil jej svému příteli, který si chtěl právě tímto způsobem vyřídit své účty s Araby.

Dalo by se očekávat, že soud za takových okolností Mersaulta osvobodí, jenomže opak je pravdou. Právníci začnou zkoumat podrobnosti z předchozího Mersaultova života a zjišťují u něj pozoruhodnou lhostejnost k celému světu a lidem - obzvláště je šokuje především to, že obviněný neplakal své matce na pohřbu. Mersault, který cítí veškerou absurditu světa a nemá tedy k němu žádný vztah, se nesnaží nějak ospravedlnit a pouze po pravdě říká, že za všechno mohlo slunce. Soudcům (podobně jako i v Dostojevského Bratrech Karamazových) se však pravdivá fakta nezdají býti pravděpodobná ani logická, a tak dají přednost umělým konstrukcím prokurátora a odsoudí Mersaulta k smrti v podstatě za to, že "pohřbíval matku se srdcem zločince". Mersault, který si však uvědomuje, že smrt k lidskému údělu nevyhnutelně patří a že se jí nelze vyhnout, se se svou popravou snadno smíří a i ve chvíli, kdy čeká ve své cele na onen osudný okamžik, dokáže být šťastný.

Co je na celém románu z hlediska práva zajímavé? Snad nejvíce ono Camusovo mistrovství, s nímž nám ukazuje, jak úzké a omezené mohou být hranice lidské spravedlnosti. Pomineme-li jízlivé poznámky Camusových kritiků o tom, že by v Alžírsku první poloviny 20. století, kde se román odehrává, nikdy neodsoudili bělocha za vraždu Araba k smrti, můžeme říci, že soudní a policejní mašinérie postupovala v tomto případě přesně ve shodě se všemi předpisy a zásadami - nedopustila se žádné chyby. Přesto však byl Mersault odsouzen k smrti a jen těžko bychom mohli tvrdit, že právem. Člověk se musí za takového stavu věcí zeptat: Jak je něco takového možné? Může za to právo jako celek, protože je špatně koncipované, anebo se to stalo kvůli přirozeným barierám, které staví skutečnost mezi lidi?

Camus nastolil provokativní otázku. Odpověď na ni musí najít každý sám. Avšak jedna věc by nám při tom možná přece jen mohla pomoci. Román Cizinec totiž, kromě všeho jiného, můžeme vnímat i jako velký boj mezi dvěma světy - křesťanským a řeckým. Camus, věrný filosofovi Friedrichu Nietzscheovi, kterého po většinu svého života téměř bezmezně obdivoval, zde staví svobodnou křesťanskou vůli, k níž neodmyslitelně patří provinění a trest, proti oné osudové nutnosti, s níž Řekům přicházela každá radost i bolest a zbavovala je jakékoliv viny. Mersault se jeví, nahlíženo tímto prizmatem, jako typický Řek, jeho soudci jako křesťané. Oni mu říkají, že zločin, kterého se dopustil, je strašný - on odpovídá, že za něj mohlo slunce. Nejenom právník, ale i každý člověk se v tomto bodě musí rozhodnout. Ať už se však přikloníme na jakoukoliv stranu a staneme se buď Mersaultovými soudci, obhájci nebo žalobci, může nás alespoň utěšovat, že umíral šťasten.

J. B. Clamence Alberta Camuse aneb padlý advokát coby hrdina naší doby

""Byl jsem poslední z posledních" pronesu a potom nepostřehnutelně ve své řeči přejdu od toho "já" k "my". Když dojdu až k tomu "takový jsme my", manévr je u cíle, teď jim mohu říkat do očí, co si myslím. Jsem stejný jako oni, samozřejmě, jsme přece všichni na jednom hnojišti. Jenže já mám jednu výhodu, já to totiž vím, a to mě opravňuje mluvit. Nepochybuji, že je vám patrné, jaké to má přednosti. Čím více se obviňuji sám, tím větší mám právo soudit vás."

Přestože to byl právě nepříliš dlouhý román Pád, za který dostal roku 1957 Albert Camus svou Nobelovu cenu, pro širší veřejnost zůstal až do dnešních dob ležet ve stínu autorových starších děl, zejména jeho proslulého Cizince. Hlavní vinu na tom mělo nejspíše to, jak velice se v něm Camus vzdálil své původní tvorbě. Zatímco jeho první knihy si přes veškerou absurditu lidského údělu, kterou zobrazují, stále uchovávají jakýsi záblesk štěstí a trochu toho Nietzscheho "tragického optimismu", román Pád již zůstal ryze temný a bezútěšný.

O čem že vlastně je? Jeho hlavním hrdinou je bývalý advokát - J. B. Clamence, který v něm vypráví svému "němému" partnerovi své životní osudy. Clamence byl původně velice uznávaný právník, který svou kariéru vybudoval na obhajování sociálních případů, avšak v průběhu času si začal uvědomovat, že už nelže pouze v soudní síni a svému okolí, ale především sám sobě. Postupně zjišťoval, že za veškerou jeho dobrotou a snahou pomoci lidem se ve skutečnosti skrývá převlečená ješitnost, ctižádost a zbabělost. V Pádu je například popsána scéna, jak si Clamence, který velice rád pomáhal slepým lidem přecházet přes ulici, jednoho dne uvědomil, že při vřelém loučení se svým slepcem smekl klobouk. Bylo jasné, že ten, komu tato zdvořilost měla patřit, ji nemohl vidět, a tak v té době ještě slavný advokát přišel na to, že to vše byla jen hra s účelem vystavit kolemjdoucím na odiv svou slušnost a laskavost.

Byli bychom však na omylu, kdybychom se domnívali, že celé Clamenceovo vyprávění se děje jaksi bezúčelně, že je pouhým hospodským vyprávěním u jeho "oblíbené sklenky jalovcové". Každá věta, kterou bývalý advokát vyřkne, má totiž svůj skrytý smysl. Clamence totiž trpí představou, že ho lidé za jeho špatnost odsoudí, a proto se před nimi raději začne obviňovat sám - líčí jim své hanby a zločiny, aby je nahlodal a ukázal jim, že sami nejsou o mnoho lepší. Takto je může odsoudit jako první, získá tím čas a jakousi chvilkovou iluzi klidu a bezpečí. Clamence tak stále pokračuje ve svých starých hrách, jen s tím rozdílem, že teď už je provádí zcela vědomě. Sám sebe neváhá nazývat "kajícím se soudcem".

Abychom však nezůstávali pouze u příběhu samotného, ale rovněž se zeptali, co z něj můžeme vyvozovat pro právo a pro právníky. Můžeme jej samozřejmě interpretovat různým způsobem. Camus - který by se tímto dílem mohl zařadit i mezi postmoderní autory, jich před námi otevírá víc než dost, avšak jednou z možností je chápat jej jako dílo varovné. Upozorňuje nás na zlo, které s postupující dobou nabývá stále rafinovanějších podob a nutí nás uvažovat nad odpovědností, kterou za něj máme. Obzvláště se to týká v první řadě právníků, protože právě ti přicházejí s touto sférou dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, nejvíce do styku a mohou mít na ni vliv. Není tedy náhoda, že hlavní postava Pádu - J. B. Clamence je jedním z nich a že, co do ovládání různých právnických technik a fint, mezi nimi dokonce vyniká.

Pád nutí člověka položit si řadu otázek: Clamence byl vynikajícím právníkem, avšak jak využíval své schopnosti - a to i potom, co si svou vlastní problematičnost dokázal uvědomit? Jak chápal své povolání advokáta, a proč právě tak? Proč se vůbec dostal na scestí? Co jeho zvláštní vztah k soudu a souzení? A v neposlední řadě, nakolik je všechna ta špatnost a zlo, které na nás číhá v soudních síních stejně jako v obyčejném životě, opravdu nutné? Camus neodpovídá na vše, jen naznačuje a nutí tak své čtenáře hledat a přemýšlet.

Abychom však neměli pocit, že ono hledání nakonec bude, podobně jako Pád, vyznívat příliš temně a bezvýchodně, nesmíme na závěr opomenout ještě jednu věc. Abychom se k ní dopracovali, zastavme se na chvíli ještě u spojitostí mezi touto knihou a Camusovým osobním životem. Zdaleka to totiž nebyl jen Clamence, jehož život se na konci 50. let dostal do krize. Camus s ním má společného mnohem víc, než jen první písmeno svého jména (mimochodem podobně jako Kafka se svým zeměměřičem K.). Byla to totiž právě tato doba, kdy se velkému spisovateli v podstatě zhroutil celý jeho život. Jeho manželka se pokusila o sebevraždu, což si sám kladl za vinu a navíc byla proti němu rozpoutána velice štvavá a nelítostná kampaň, soustředěná kolem respektovaného časopisu Moderní doba a vedená jeho bývalým přítelem Jeanem Paulem Sartrem. Paradoxně to však byl právě tento Camusův dočasný neúspěch a "pád", který ho přivedl k ještě hlubší reflexi a umožnil mu tak napsat velice originální dílo, jež můžeme stále (na rozdíl od řady knih, které v dnešní době vycházejí) považovat za současné.

Celý příspěvek